I. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 je majitel práv k duševnímu
vlastnictví povinen hradit náklady spojené s tím, že celní orgány na jeho žádost zadržely a udržovaly pod celním dohledem zboží podezřelé z porušení jeho práv k duševnímu vlastnictví, a to ve všech případech, kdy zákon č. 191/1999 Sb. neukládá
v mezích čl. 15 citovaného nařízení tuto povinnost jinému subjektu. II. K přezkoumání rozhodnutí celního orgánu, jímž se podle čl. 6 nařízení Rady
(ES) č. 1383/2003 a podle § 13 odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb. ve spojení s § 95 zákona
č. 13/1993 Sb., celní zákon, ukládá majiteli práv k duševnímu vlastnictví povinnost
uhradit paušální částkou náklady spojené s udržováním zboží podezřelého z porušení jeho práv k duševnímu vlastnictví pod celním dohledem, jsou příslušné soudy
rozhodující ve správním soudnictví.
I. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 je majitel práv k duševnímu
vlastnictví povinen hradit náklady spojené s tím, že celní orgány na jeho žádost zadržely a udržovaly pod celním dohledem zboží podezřelé z porušení jeho práv k duševnímu vlastnictví, a to ve všech případech, kdy zákon č. 191/1999 Sb. neukládá
v mezích čl. 15 citovaného nařízení tuto povinnost jinému subjektu. II. K přezkoumání rozhodnutí celního orgánu, jímž se podle čl. 6 nařízení Rady
(ES) č. 1383/2003 a podle § 13 odst. 1 zákona č. 191/1999 Sb. ve spojení s § 95 zákona
č. 13/1993 Sb., celní zákon, ukládá majiteli práv k duševnímu vlastnictví povinnost
uhradit paušální částkou náklady spojené s udržováním zboží podezřelého z porušení jeho práv k duševnímu vlastnictví pod celním dohledem, jsou příslušné soudy
rozhodující ve správním soudnictví.
12. 2. 2009, Schenker, C-93/08, Sb. rozh., s. I-903.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě
z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda jsou
k projednání věci vůbec příslušné soudy ve
správním soudnictví, a zda tedy městský soud
nepochybil, pokud o žalobě v této věci meritorně rozhodl [viz § 103 odst. 1 písm. c) ve
spojení s § 109 odst. 4 s. ř. s.]. Podle § 2 s. ř. s.
„[v]e správním soudnictví poskytují soudy
ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem
a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví
tento zákon“. Soudům ve správním
soudnictví tak přísluší mj. rozhodování „o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku,
jakož i fyzickou nebo právnickou osobou
nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy“ [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Je-li
však u soudu rozhodujícího ve správním
soudnictví podán návrh, o kterém „má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se navrhovatel
přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
ci v soukromoprávní věci“, soud návrh podle
§ 46 odst. 2 s. ř. s. odmítne. „V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní
moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.“
Vymezení věcné příslušnosti soudů rozhodujících v občanském soudním řízení
a soudů ve správním soudnictví se Nejvyšší
správní soud obsáhle věnoval již v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As
47/2003-125, č. 448/2005 Sb. NSS. Za nejspolehlivější metodu rozlišování soukromého
a veřejného práva rozšířený senát označil tzv.
metodu právního regulování. „Metodou právní úpravy se zde rozumí specifický způsob
právního regulování, vyjadřující povahu
a míru působení
jednotlivých účastníků
právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto
vztahu, resp. vyjadřující povahu a míru
účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu. Tato teorie vychází z teze,
že právní vztahy představují funkční vazby
mezi různými objektivními zájmy existujícími ve struktuře zájmů. Právní vztahy tyto
zájmy integrují a umožňují jejich interakci,
přičemž dochází k interakci a integraci objektivních zájmů různého druhu a významu. Výrazem povahy těchto funkčních spojení v rámci vnitřní
struktury právního
vztahu je potom metoda právní regulace.“
Při rozlišování soukromoprávní či veřejnoprávní povahy je tedy nutné důsledně
identifikovat předmět řízení, tj. povahu právních vztahů, které jsou předmětem konkrétního právního posouzení. V daném případě
stěžovatelka napadá rozhodnutí orgánů celní
správy, kterými jí byla na základě čl. 6 odst. 1
nařízení č. 1383/2003 uložena povinnost
uhradit náklady vzniklé v souvislosti s držením zboží pod celním dohledem. Náklady
tvoří zejména částka za uskladnění zboží po
dobu trvání opatření, jejíž výše je upravena
v § 95 celního zákona, který se obdobně použije na základě § 13 odst. 1 zákona o opatřeních.
Judikatura jak Nejvyššího správního soudu, tak i zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále jen „konfliktní
senát“) se již zabývala posouzením povahy
právních vztahů vyplývajících z rozhodnutí
správních orgánů, jejichž společným znakem
je skutečnost, že je účastníkovi řízení uložena
povinnost uhradit určité náklady vynaložené
při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy.
Konfliktní senát v usnesení ze dne 31. 1. 2012,
čj. Konf 60/2011-15, č. 2762/2013 Sb. NSS, konstatoval, že „rozhodnutí celního úřadu vydané
podle § 118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních, jímž byla odběrateli
uložena povinnost uhradit náklady spojené
s výrobou a zničením neodebraných tabákových nálepek, je rozhodnutím správního orgánu o věci, která vyplývá z občanskoprávních či obchodních vztahů, a proto
příslušným v této věci rozhodnout je soud
v občanském soudním řízení“. Konfliktní senát tím potvrdil závěr, k němuž dospěl Nejvyšší správní soud v téže věci, a to v rozsudku
ze dne 20. 5. 2010, čj. 9 Afs 97/2009-115,
č. 2104/2010 Sb. NSS. Podle dalšího usnesení
konfliktního senátu ze dne 15. 9. 2010,
čj. Konf 115/2009-34, č. 2301/2011 Sb. NSS, se
jedná o soukromoprávní nárok také v případě sporu o výši úhrady za poskytnutí informace podle § 17 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, za situace, kdy žadatel o informaci zaplatil částku,
kterou správní orgán podmínil poskytnutí informace, avšak neuspěl u nadřízeného orgánu se stížností proti výši úhrady [§ 16a odst. 1
písm. d) citovaného zákona]. Výše této úhrady „nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli“
(§ 17 citovaného zákona). V takovém případě
je podle konfliktního senátu jediným možným prostředkem obrany žaloba z titulu bezdůvodného obohacení podle části třetí občanského soudního řádu.
Naopak o rozhodování o veřejnoprávní
povinnosti se podle judikatury Nejvyššího
správního soudu jedná v případech rozhodnutí ředitele věznice o výši nákladů spojených s výkonem vazby a o uložení povinnosti
k náhradě nákladů výkonu trestu odnětí svobody podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb.,
o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto
osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2006,
čj. 8 Afs 145/2005-86, č. 863/2006 Sb. NSS,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 2. 2009, Schenker, C-93/08, Sb. rozh., s. I-903.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě
z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda jsou
k projednání věci vůbec příslušné soudy ve
správním soudnictví, a zda tedy městský soud
nepochybil, pokud o žalobě v této věci meritorně rozhodl [viz § 103 odst. 1 písm. c) ve
spojení s § 109 odst. 4 s. ř. s.]. Podle § 2 s. ř. s.
„[v]e správním soudnictví poskytují soudy
ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem
a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví
tento zákon“. Soudům ve správním
soudnictví tak přísluší mj. rozhodování „o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku,
jakož i fyzickou nebo právnickou osobou
nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy“ [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Je-li
však u soudu rozhodujícího ve správním
soudnictví podán návrh, o kterém „má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se navrhovatel
přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
ci v soukromoprávní věci“, soud návrh podle
§ 46 odst. 2 s. ř. s. odmítne. „V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen o tom, že do jednoho měsíce od právní
moci usnesení může podat žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.“
Vymezení věcné příslušnosti soudů rozhodujících v občanském soudním řízení
a soudů ve správním soudnictví se Nejvyšší
správní soud obsáhle věnoval již v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As
47/2003-125, č. 448/2005 Sb. NSS. Za nejspolehlivější metodu rozlišování soukromého
a veřejného práva rozšířený senát označil tzv.
metodu právního regulování. „Metodou právní úpravy se zde rozumí specifický způsob
právního regulování, vyjadřující povahu
a míru působení
jednotlivých účastníků
právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto
vztahu, resp. vyjadřující povahu a míru
účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu. Tato teorie vychází z teze,
že právní vztahy představují funkční vazby
mezi různými objektivními zájmy existujícími ve struktuře zájmů. Právní vztahy tyto
zájmy integrují a umožňují jejich interakci,
přičemž dochází k interakci a integraci objektivních zájmů různého druhu a významu. Výrazem povahy těchto funkčních spojení v rámci vnitřní
struktury právního
vztahu je potom metoda právní regulace.“
Při rozlišování soukromoprávní či veřejnoprávní povahy je tedy nutné důsledně
identifikovat předmět řízení, tj. povahu právních vztahů, které jsou předmětem konkrétního právního posouzení. V daném případě
stěžovatelka napadá rozhodnutí orgánů celní
správy, kterými jí byla na základě čl. 6 odst. 1
nařízení č. 1383/2003 uložena povinnost
uhradit náklady vzniklé v souvislosti s držením zboží pod celním dohledem. Náklady
tvoří zejména částka za uskladnění zboží po
dobu trvání opatření, jejíž výše je upravena
v § 95 celního zákona, který se obdobně použije na základě § 13 odst. 1 zákona o opatřeních.
Judikatura jak Nejvyššího správního soudu, tak i zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále jen „konfliktní
senát“) se již zabývala posouzením povahy
právních vztahů vyplývajících z rozhodnutí
správních orgánů, jejichž společným znakem
je skutečnost, že je účastníkovi řízení uložena
povinnost uhradit určité náklady vynaložené
při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy.
Konfliktní senát v usnesení ze dne 31. 1. 2012,
čj. Konf 60/2011-15, č. 2762/2013 Sb. NSS, konstatoval, že „rozhodnutí celního úřadu vydané
podle § 118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních, jímž byla odběrateli
uložena povinnost uhradit náklady spojené
s výrobou a zničením neodebraných tabákových nálepek, je rozhodnutím správního orgánu o věci, která vyplývá z občanskoprávních či obchodních vztahů, a proto
příslušným v této věci rozhodnout je soud
v občanském soudním řízení“. Konfliktní senát tím potvrdil závěr, k němuž dospěl Nejvyšší správní soud v téže věci, a to v rozsudku
ze dne 20. 5. 2010, čj. 9 Afs 97/2009-115,
č. 2104/2010 Sb. NSS. Podle dalšího usnesení
konfliktního senátu ze dne 15. 9. 2010,
čj. Konf 115/2009-34, č. 2301/2011 Sb. NSS, se
jedná o soukromoprávní nárok také v případě sporu o výši úhrady za poskytnutí informace podle § 17 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, za situace, kdy žadatel o informaci zaplatil částku,
kterou správní orgán podmínil poskytnutí informace, avšak neuspěl u nadřízeného orgánu se stížností proti výši úhrady [§ 16a odst. 1
písm. d) citovaného zákona]. Výše této úhrady „nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli“
(§ 17 citovaného zákona). V takovém případě
je podle konfliktního senátu jediným možným prostředkem obrany žaloba z titulu bezdůvodného obohacení podle části třetí občanského soudního řádu.
Naopak o rozhodování o veřejnoprávní
povinnosti se podle judikatury Nejvyššího
správního soudu jedná v případech rozhodnutí ředitele věznice o výši nákladů spojených s výkonem vazby a o uložení povinnosti
k náhradě nákladů výkonu trestu odnětí svobody podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb.,
o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto
osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2006,
čj. 8 Afs 145/2005-86, č. 863/2006 Sb. NSS,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 4. 2012, čj. 5 As 33/2011-56).
V nyní posuzované věci se podle § 13
odst. 1 zákona o opatřeních ve spojení s § 95
celního zákona výše nákladů vyměřených držitelce práva k duševnímu vlastnictví určuje
paušální částkou skladného. Výše této částky
je dána procentem (5 % – 20 %) z hodnoty
uskladněného zboží, jehož výše se mění v závislosti na době uskladnění. To znamená, že
stanovení výše úhrady nemusí vždy přesně
odpovídat skutečným nákladům, které celní
orgány vynakládají na provozování daného
skladu. Toto je jeden z rozdílů, které odlišují
nyní posuzovanou věc od uvedených případů, jež mají povahu rozhodování o soukromoprávním vztahu, neboť výše náhrad v těchto
případech odráží skutečnou výši nákladů vynaložených při výkonu působnosti v oblasti
veřejné správy, resp. při plnění povinnosti
tzv. povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V daném
případě však výše paušální částky skladného
zjevně nemusí plně odpovídat skutečným nákladům, které celní orgány vynaložily v souvislosti s držením věci pod celním dohledem.
Spíše než o přesnou náhradu nákladů na
uskladnění se jedná o druh veřejnoprávního
paušálního poplatku za uskladnění zboží.
Ostatně celní zákon nazývá tuto platbu skladným. Obdobnou povahu mají i úhrady nákladů výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, neboť i v těchto případech prováděcí
právní předpis (vyhláška č. 10/2000 Sb.) stanoví paušální částky na základě denních sazeb. Přitom se podle dosavadní judikatury
jedná o rozhodování správního orgánu o veřejnoprávní povinnosti, k jehož přezkoumání
jsou věcně příslušné soudy rozhodující ve
správním soudnictví.
Z hlediska určení povahy daného právního vztahu je dále významná i skutečnost, že
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
podle čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1383/2003 je
povinen uhradit předmětné náklady držitel
práva k duševnímu vlastnictví, nikoliv vlastník zboží, osoba oprávněná s ním nakládat
nebo osoba, která dotčené zboží předala orgánům celním správy (viz dále). K uskladněnému zboží přitom nemá držitel práva k duševnímu vlastnictví žádný přímý vztah.
K zadržení nebo pozastavení propuštění zboží sice dochází v jeho prospěch a pouze na jeho žádost, orgány celní správy tedy postupují
v zájmu ochrany jeho primárně soukromých
práv. Nicméně i přesto se stále jedná o výkon
veřejné moci, jehož účelem je usnadnit či plně nahradit případné uplatnění soukromoprávních nároků držitele práva. S tím úzce
souvisí i postavení držitele práva k duševnímu vlastnictví při přijímání opatření podle
nařízení č. 1383/2003 orgány celní správy.
Držitel práva totiž nemá žádnou možnost, pokud již vyjádřil souhlas s daným opatřením,
jak ovlivnit konkrétní postup celních orgánů
při skladování zboží, tím spíše nemůže ovlivnit
ani výši vzniklých nákladů, neboť při stanovení
výše skladného se vychází pouze z deklarované
hodnoty zboží a z doby jeho uskladnění. Naopak i orgány celní správy jsou vázány při stanovení výše úhrady nákladů sazbami, které
jsou dány celním zákonem, a nemohou se od
nich odchýlit nebo je vůbec nepožadovat, tak
jako to může učinit povinný subjekt v případě úhrady za poskytnutí informace podle § 17
zákona o svobodném přístupu k informacím.
Vztah mezi orgány celní správy a držitelem
práva k duševnímu vlastnictví tak postrádá
většinu znaků, které jsou typické pro soukromoprávní vztahy, zejména rovné postavení
subjektů práv a určitou volnost stran při stanovení vzájemných práv a povinností. Ve vztahu mezi orgány celní správy a držitelem práv
k duševnímu vlastnictví tak jednoznačně převládají veřejnoprávní prvky, a to i pokud jde
o povinnost úhrady předmětných nákladů.
Na základě těchto úvah tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k posuzované věci,
tj. k přezkumu rozhodnutí orgánů celní správy o výši nákladů, jež je držitel práva k duševnímu vlastnictví povinen uhradit, jsou příslušné soudy rozhodující ve správním soudnictví.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
Soud tedy dále zkoumal důvodnost uplatněných námitek. Podstata sporu spočívá v rozdílnosti názorů stran na aplikaci ustanovení zákona o opatřeních a nařízení č. 1383/2003.
Podle celních orgánů z relevantních ustanovení těchto předpisů vyplývá, že náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem nese stěžovatelka jako držitelka práva
k duševnímu vlastnictví. Naopak podle stěžovatelky měla být náhrada těchto nákladů uložena příjemci zboží.
Postup při přijímání opatření se řídí primárně nařízením č. 1383/2003, jež upravuje
postup celních orgánů v případech, kdy je
zjištěno nebo existuje podezření, že určité
zboží porušuje práva z duševního vlastnictví.
Celní orgány jsou v takových případech
oprávněny na žádost držitele práva k duševnímu vlastnictví přijmout opatření spočívající v pozastavení propuštění nebo zadržení
zboží (čl. 9 nařízení č. 1383/2003). Jak se uvádí v pátém bodu odůvodnění nařízení
č. 1383/2003, účelem těchto opatření je zajištění podezřelého zboží „po dobu nezbytnou
ke zjištění, zda představuje skutečně padělky,
nedovolené napodobeniny nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví“.
Článek 11 nařízení č. 1383/2003 umožňuje členským státům zavést za stanovených
podmínek tzv. zjednodušený postup orgánů
celní správy. Zavedení tohoto zjednodušeného postupu je pouze fakultativní, český zákonodárce ovšem této možnosti využil a upravil
zjednodušený postup v § 14 odst. 1 zákona
o opatřeních. Účelem zjednodušeného postupu, který byl aplikován i v daném případě,
je usnadnit uplatňování tohoto nařízení. Jak
se uvádí v devátém bodu odůvodnění nařízení č. 1383/2003, jedná se o pružnější postup,
který umožňuje „zničení zboží porušujícího
některá práva duševního vlastnictví, aniž by
vznikla povinnost zahájit řízení ke zjištění,
zda bylo podle vnitrostátních předpisů porušeno právo duševního vlastnictví“. Výhodou
tohoto postupu je především zkrácení doby
trvání řízení a snížení nákladů souvisejících
se skladováním zajištěného zboží.
Soudní dvůr v této souvislosti v již zmiňovaném rozsudku ve věci Schenker (bod 26)
uvedl: „Za účelem předejití nevýhodám spojeným zejména s dobou trvání řízení a s náklady na skladování zboží, které nese držitel
práva duševního vlastnictví, stanovilo nařízení č. 1383/2003 alternativu zjednodušeného postupu, jímž je držiteli tohoto práva
umožněno přijmout – se souhlasem deklaranta, držitele práva nebo držitele podezřelého zboží – opatření umožňující zničení
zboží pod kontrolou celních orgánů, a to,
jak vyplývá z devátého bodu odůvodnění tohoto nařízení, aniž by vznikla povinnost zahájit řízení ke zjištění, zda bylo podle vnitrostátních předpisů porušeno právo duševního
vlastnictví.“ Zjednodušený postup umožňuje
přistoupit na základě písemného souhlasu
deklaranta, držitele nebo vlastníka zboží ke
zničení zboží, aniž by bylo třeba uplatnit práva držitele práva duševního vlastnictví podáním žaloby u soudu. Přitom se uplatní fikce,
že nevznese-li deklarant, držitel nebo vlastník
zboží ve stanovené lhůtě výslovné námitky
proti zničení, má se za to, že s tímto postupem (a se zničením zboží) souhlasí.
Nařízení č. 1383/2003 upravuje též otázku nákladů souvisejících se skladováním zboží po dobu trvání opatření. Podle čl. 15 nařízení č. 1383/2003 „[p]odmínky skladování
zboží během doby pozastavení propuštění
nebo zadržení stanoví každý členský stát
sám, avšak tyto podmínky nedávají vzniknout nákladům na straně celních správ“. Jak
tedy správně uvedl městský soud, stanovené
podmínky skladování zboží nemají jít k tíži
orgánů celní správy, respektive státu. Dalším
ustanovením, které se týká úhrady nákladů za
udržování zboží pod celním dohledem, je čl. 6
odst. 1 nařízení č. 1383/2003. Podle tohoto
ustanovení musí držitel práva k žádosti o přijetí opatření „připojit prohlášení [...], že přijímá odpovědnost vůči osobám, které jsou dotčeny situací uvedenou v čl. 1 odst. 1 v případě,
že postup zahájený podle čl. 9 odst. 1 je přerušen v důsledku jednání nebo opomenutí
držitele práva, nebo v případě, že se dodatečně zjistí, že dotyčné zboží neporušuje právo
duševního vlastnictví. V prohlášení musí
též držitel práva vyjádřit souhlas s tím,
že ponese veškeré náklady vzniklé podle
tohoto nařízení v souvislosti s tím, že je
zboží drženo pod celním dohledem v souladu s článkem 9, případně v souladu s článkem 11“ [viz též text daného prohlášení podle formulářů stanovených v přílohách
k nařízení Komise (ES) č. 1891/2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 o zásahu
celních orgánů proti zboží podezřelému
z porušení některých práv k duševnímu
vlastnictví a opatřeních, která mají být
přijata vůči zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo, ve znění pozdějších novel]. Smyslem a účelem čl. 6
odst. 1 nařízení č. 1383/2003 je zajištění úhrady
nákladů souvisejících s držením zboží pod
celním dohledem [viz Návrh nařízení Rady
ze dne 20. 1. 2003, COM (2003) 20 final, dostupný na http://eur-lex.europa.eu]. Vzhledem
k tomu, že podle čl. 15 nařízení č. 1383/2003 tyto náklady nemají jít k tíži orgánů celní správy, respektive státu, je jejich úhrada zajištěna
tím, že se držitel práva v prohlášení přiloženém k žádosti o opatření zaváže k tomu, že ponese veškeré náklady vzniklé v souvislosti s držením zboží pod celním dohledem. Tyto
podmínky stanovené v nařízení jakožto přímo
použitelném právním předpisu Evropské unie
tedy musí respektovat i vnitrostátní právní
úprava této otázky v každém členském státě.
Má-li být skutečně zajištěna úhrada nákladů, což je účelem uvedeného ustanovení, pak
se musí jednat o právně závazný a vymahatelný závazek. Nejde o pouhé deklaratorní a nezávazné prohlášení, z něhož držiteli práva nevyplývají žádné povinnosti. Z citovaného
ustanovení je totiž zřejmé, že náklady vzniklé
na straně celní správy v souvislosti s držením
zboží pod celním dohledem mají jít k tíži držitele práva k duševnímu vlastnictví, na jehož
žádost a v jehož prospěch byla přijata opatření podle nařízení č. 1383/2003. Ostatně
i Soudní dvůr v již citovaném rozsudku ve věci Schenker konstatoval, že náklady na skladování zboží nese držitel práva duševního
vlastnictví. Jestliže tedy držitel práva vyjádřil
při podání žádosti předem souhlas s tím, že
ponese náklady související s držením zboží
pod celním dohledem, pak mu vzniká povin-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
nost uhradit tyto náklady, jestliže by měly jít
k tíži orgánů celní správy, resp. státu. Opačný
závěr by znemožnil efektivní vymáhání úhrady nákladů, což by v rozporu s principem užitečného účinku unijního práva vyloučilo
možnost aplikace dotčeného ustanovení.
Nelze přitom souhlasit s názorem stěžovatelky, že uložení náhrady nákladů má povahu
sankce nebo že je v rozporu s dobrými mravy.
Cílem postupu orgánů celní správy podle nařízení č. 1383/2003 a zákona o opatřeních je
zajištění efektivní ochrany práv k duševnímu
vlastnictví před zbožím, které tato práva porušuje. Při podání žádosti o opatření je držitel práva povinen vyslovit souhlas s tím, že
ponese náklady vzniklé v souvislosti s tím, že
je zboží drženo pod celním dohledem. Každému držiteli práva je tudíž dopředu známo,
a musí být také připraven na to, že v případě
vzniku nákladů na straně orgánů celní správy
po něm bude požadována jejich náhrada.
Opatření proti podezřelému zboží jsou přijímána na žádost a ve prospěch držitele práva.
Spočívají v zadržení či pozastavení propuštění zboží, takže po dobu trvání opatření se
zboží, až na výjimky uvedené v čl. 14 nařízení
č. 1383/2003, nachází pod celním dohledem,
což dává držiteli práva možnost domáhat se
ochrany podáním návrhu u soudu, přičemž
je zajištěno, že po dobu soudního řízení nebude zboží propuštěno z celního dohledu.
Ještě výraznější výhody pro držitele práv
nabízí právě zjednodušený postup podle
čl. 11 nařízení č. 1383/2003 a § 14 odst. 1 zákona o opatřeních, který byl využit i v daném
případě. Specifickým znakem je totiž skutečnost, že v rámci tohoto postupu není nutné,
aby bylo prokázáno, že zadržené zboží skutečně porušuje práva k duševnímu vlastnictví. K likvidaci zboží může dojít s pouhým
souhlasem deklaranta, držitele nebo vlastníka zboží, aniž by bylo třeba podat příslušný
návrh u soudu, přičemž souhlas se podle
čl. 11 odst. 1 nařízení č. 1383/2003 považuje
za přijatý i tehdy, pokud dotčená osoba nevznese včas námitky proti zničení zboží.
S tím je spojena výrazná úspora nákladů, které by jinak musel držitel práva k duševnímu
vlastnictví vynaložit v rámci soudního řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
Nelze tedy považovat za nespravedlivé, že za
takové situace jsou po držiteli práva požadovány náklady, jež orgány celní správy v jeho
prospěch vynaložily při udržování zboží pod
celním dohledem, byť by byly i stanoveny ve
formě paušalizovaného poplatku.
Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že výklad článku 6 odst. 1
a článku 15 nařízení č. 1383/2003 je zjevný
a jasný již ze samotného znění tohoto předpisu. Tato právní úprava neponechává prostor
pro jakoukoliv rozumnou pochybnost o tom,
že držitel práva je povinen uhradit náklady
vzniklé v souvislosti s tím, že zboží je po dobu
trvání opatření drženo pod celním dohledem.
Tento výklad potvrzuje i judikatura Soudního
dvora, konkrétně shora citovaný rozsudek ve
věci Schenker. Je otázkou, nakolik široký prostor poskytuje nařízení č. 1383/2003 členským státům k tomu, aby úhrada těchto nákladů byla předepsána jiným osobám než držiteli
práva k duševnímu vlastnictví. To však není
daný případ, neboť orgány celní správy uložily
povinnost náhrady předmětných nákladů právě stěžovatelce jako držitelce práva. Vzhledem k těmto okolnostem jsou tedy naplněny
podmínky pro uplatnění výjimky z povinnosti položit podle čl. 267 Smlouvy o fungování
Evropské unie Soudnímu dvoru předběžnou
otázku týkající se výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 15
nařízení č. 1383/2003. V daném případě je
znění dotčeného unijního předpisu natolik
jasné a jednoznačné, že neponechává prostor
pro jakoukoliv rozumnou pochybnost o jeho
výkladu – acte clair (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012,
čj. 5 As 15/2011-116, č. 2658/2012 Sb. NSS), navíc tento výklad potvrzuje, byť v souvislosti s řešením jiné právní otázky, i zmiňovaná stávající
judikatura Soudního dvora (acte éclairé). (...)
Samotné nařízení ovšem výslovně neupravuje, za jakých podmínek a jakým postupem má být držiteli práva uložena povinnost
uhradit v souladu s jeho prohlášením náklady. Řádná adaptace nařízení č. 1383/2003
v rámci právních řádů členských států tedy
vyžaduje přijetí příslušné vnitrostátní procesní úpravy (srov. rozsudek Soudního dvora
ze dne 11. 1. 2001, Azienda Agricola Monte
Arcosu, C-403/98, Recueil, s. I-103). Za tohoto
stavu je tedy na členských státech, aby tyto
otázky samostatně upravily, přičemž ovšem
nesmí být omezeny či narušeny účinky unijního práva (srov. rozsudek Soudního dvora
ze dne 2. 2. 1977, Amsterdam Bulb, 50/76,
Recueil, s. I-137). Právě taková doplňující pravidla upravující otázky výslovně neupravené
v nařízení č. 1383/2003 jsou obsažena v zákoně o opatřeních.
V této souvislosti je ovšem třeba konstatovat, že orgány celní správy v daném případě
aplikovaly ustanovení zákona o opatřeních ve
znění účinném od 12. 7. 2007. Tohoto dne nabyl účinnosti zákon č. 173/2007 Sb. Z listin
obsažených ve správním spise nicméně vyplývá, že k zadržení zboží rozhodnutím Celního úřadu Karlovy Vary z důvodu podezření
z porušování práva duševního vlastnictví došlo
dne 8. 3. 2007. O zničení zajištěného zboží
rozhodl Celní úřad Karlovy Vary dne 26. 4. 2007
a likvidace byla provedena dne 11. 7. 2007.
K zadržení zboží a k jeho následné likvidaci
tak došlo v době před účinností zákona
č. 173/2007 Sb., kterým byl změněn zákon
o opatřeních. Je tedy třeba v prvé řadě posoudit, které znění zákona o opatřeních mělo
být v daném případě aplikováno.
Za situace, kdy zákon č. 173/2007 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení, je třeba vycházet z obecných právních zásad týkajících
se přípustnosti retroaktivity právních norem.
Pokud jde o ustanovení hmotného práva, platí, až na některé striktně omezené výjimky
(např. čl. 40 odst. 6 věta druhá Listiny), zákaz
pravé retroaktivity spočívající v tom, že podle
současné právní normy zásadně není možné
posoudit lidské chování, právní skutečnosti
či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než
právní norma nabyla účinnosti (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn.
Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb., a ze dne 13. 6.
2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, č. 75/2002 Sb. ÚS).
Naopak pokud jde o procesní předpisy, pak
nestanoví-li zákon nic jiného, je třeba vycházet z obecně platné zásady nepravé retroaktivity procesních norem, tzn. že je třeba postupovat podle předpisů platných v době
probíhajícího řízení (srov. např. nález Ústav-
ního soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 574/03,
č. 80/2005 Sb. ÚS, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 7. 2007, čj. 1 Azs
55/2006-60, č. 1349/2007 Sb. NSS).
Co se týče postupu v řízení, jsou tedy relevantní procesní ustanovení zákona o opatřeních ve znění zákona č. 173/2007 Sb. účinného od 12. 7. 2007, neboť řízení o uložení
povinnosti k náhradě nákladů souvisejících
s udržováním zboží pod celním dohledem bylo zahájeno až dne 23. 3. 2009, kdy bylo stěžovatelce doručeno oznámení o zahájení řízení.
Naopak, při posouzení otázek hmotného práva, zejména pokud jde o určení osoby povinné a stanovení výše nákladů, je třeba aplikovat ustanovení zákona o opatřeních ve znění
účinném do 11. 7. 2007, tj. před účinností zákona č. 173/2007 Sb.
Celní orgány i městský soud při posouzení hmotněprávní otázky, zda stěžovatelce
vznikla povinnost k úhradě předmětných nákladů, vycházely z ustanovení zákona o opatřeních ve znění zákona č. 173/2007 Sb. Lze
tak konstatovat, že v daném ohledu postupovaly nesprávně, neboť v tomto případě na
otázky hmotného práva dopadají ustanovení
zákona o opatřeních ve znění účinném do
27. 4. 2012, čj. 5 As 33/2011-56).
V nyní posuzované věci se podle § 13
odst. 1 zákona o opatřeních ve spojení s § 95
celního zákona výše nákladů vyměřených držitelce práva k duševnímu vlastnictví určuje
paušální částkou skladného. Výše této částky
je dána procentem (5 % – 20 %) z hodnoty
uskladněného zboží, jehož výše se mění v závislosti na době uskladnění. To znamená, že
stanovení výše úhrady nemusí vždy přesně
odpovídat skutečným nákladům, které celní
orgány vynakládají na provozování daného
skladu. Toto je jeden z rozdílů, které odlišují
nyní posuzovanou věc od uvedených případů, jež mají povahu rozhodování o soukromoprávním vztahu, neboť výše náhrad v těchto
případech odráží skutečnou výši nákladů vynaložených při výkonu působnosti v oblasti
veřejné správy, resp. při plnění povinnosti
tzv. povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V daném
případě však výše paušální částky skladného
zjevně nemusí plně odpovídat skutečným nákladům, které celní orgány vynaložily v souvislosti s držením věci pod celním dohledem.
Spíše než o přesnou náhradu nákladů na
uskladnění se jedná o druh veřejnoprávního
paušálního poplatku za uskladnění zboží.
Ostatně celní zákon nazývá tuto platbu skladným. Obdobnou povahu mají i úhrady nákladů výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, neboť i v těchto případech prováděcí
právní předpis (vyhláška č. 10/2000 Sb.) stanoví paušální částky na základě denních sazeb. Přitom se podle dosavadní judikatury
jedná o rozhodování správního orgánu o veřejnoprávní povinnosti, k jehož přezkoumání
jsou věcně příslušné soudy rozhodující ve
správním soudnictví.
Z hlediska určení povahy daného právního vztahu je dále významná i skutečnost, že
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
podle čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1383/2003 je
povinen uhradit předmětné náklady držitel
práva k duševnímu vlastnictví, nikoliv vlastník zboží, osoba oprávněná s ním nakládat
nebo osoba, která dotčené zboží předala orgánům celním správy (viz dále). K uskladněnému zboží přitom nemá držitel práva k duševnímu vlastnictví žádný přímý vztah.
K zadržení nebo pozastavení propuštění zboží sice dochází v jeho prospěch a pouze na jeho žádost, orgány celní správy tedy postupují
v zájmu ochrany jeho primárně soukromých
práv. Nicméně i přesto se stále jedná o výkon
veřejné moci, jehož účelem je usnadnit či plně nahradit případné uplatnění soukromoprávních nároků držitele práva. S tím úzce
souvisí i postavení držitele práva k duševnímu vlastnictví při přijímání opatření podle
nařízení č. 1383/2003 orgány celní správy.
Držitel práva totiž nemá žádnou možnost, pokud již vyjádřil souhlas s daným opatřením,
jak ovlivnit konkrétní postup celních orgánů
při skladování zboží, tím spíše nemůže ovlivnit
ani výši vzniklých nákladů, neboť při stanovení
výše skladného se vychází pouze z deklarované
hodnoty zboží a z doby jeho uskladnění. Naopak i orgány celní správy jsou vázány při stanovení výše úhrady nákladů sazbami, které
jsou dány celním zákonem, a nemohou se od
nich odchýlit nebo je vůbec nepožadovat, tak
jako to může učinit povinný subjekt v případě úhrady za poskytnutí informace podle § 17
zákona o svobodném přístupu k informacím.
Vztah mezi orgány celní správy a držitelem
práva k duševnímu vlastnictví tak postrádá
většinu znaků, které jsou typické pro soukromoprávní vztahy, zejména rovné postavení
subjektů práv a určitou volnost stran při stanovení vzájemných práv a povinností. Ve vztahu mezi orgány celní správy a držitelem práv
k duševnímu vlastnictví tak jednoznačně převládají veřejnoprávní prvky, a to i pokud jde
o povinnost úhrady předmětných nákladů.
Na základě těchto úvah tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k posuzované věci,
tj. k přezkumu rozhodnutí orgánů celní správy o výši nákladů, jež je držitel práva k duševnímu vlastnictví povinen uhradit, jsou příslušné soudy rozhodující ve správním soudnictví.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
Soud tedy dále zkoumal důvodnost uplatněných námitek. Podstata sporu spočívá v rozdílnosti názorů stran na aplikaci ustanovení zákona o opatřeních a nařízení č. 1383/2003.
Podle celních orgánů z relevantních ustanovení těchto předpisů vyplývá, že náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem nese stěžovatelka jako držitelka práva
k duševnímu vlastnictví. Naopak podle stěžovatelky měla být náhrada těchto nákladů uložena příjemci zboží.
Postup při přijímání opatření se řídí primárně nařízením č. 1383/2003, jež upravuje
postup celních orgánů v případech, kdy je
zjištěno nebo existuje podezření, že určité
zboží porušuje práva z duševního vlastnictví.
Celní orgány jsou v takových případech
oprávněny na žádost držitele práva k duševnímu vlastnictví přijmout opatření spočívající v pozastavení propuštění nebo zadržení
zboží (čl. 9 nařízení č. 1383/2003). Jak se uvádí v pátém bodu odůvodnění nařízení
č. 1383/2003, účelem těchto opatření je zajištění podezřelého zboží „po dobu nezbytnou
ke zjištění, zda představuje skutečně padělky,
nedovolené napodobeniny nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví“.
Článek 11 nařízení č. 1383/2003 umožňuje členským státům zavést za stanovených
podmínek tzv. zjednodušený postup orgánů
celní správy. Zavedení tohoto zjednodušeného postupu je pouze fakultativní, český zákonodárce ovšem této možnosti využil a upravil
zjednodušený postup v § 14 odst. 1 zákona
o opatřeních. Účelem zjednodušeného postupu, který byl aplikován i v daném případě,
je usnadnit uplatňování tohoto nařízení. Jak
se uvádí v devátém bodu odůvodnění nařízení č. 1383/2003, jedná se o pružnější postup,
který umožňuje „zničení zboží porušujícího
některá práva duševního vlastnictví, aniž by
vznikla povinnost zahájit řízení ke zjištění,
zda bylo podle vnitrostátních předpisů porušeno právo duševního vlastnictví“. Výhodou
tohoto postupu je především zkrácení doby
trvání řízení a snížení nákladů souvisejících
se skladováním zajištěného zboží.
Soudní dvůr v této souvislosti v již zmiňovaném rozsudku ve věci Schenker (bod 26)
uvedl: „Za účelem předejití nevýhodám spojeným zejména s dobou trvání řízení a s náklady na skladování zboží, které nese držitel
práva duševního vlastnictví, stanovilo nařízení č. 1383/2003 alternativu zjednodušeného postupu, jímž je držiteli tohoto práva
umožněno přijmout – se souhlasem deklaranta, držitele práva nebo držitele podezřelého zboží – opatření umožňující zničení
zboží pod kontrolou celních orgánů, a to,
jak vyplývá z devátého bodu odůvodnění tohoto nařízení, aniž by vznikla povinnost zahájit řízení ke zjištění, zda bylo podle vnitrostátních předpisů porušeno právo duševního
vlastnictví.“ Zjednodušený postup umožňuje
přistoupit na základě písemného souhlasu
deklaranta, držitele nebo vlastníka zboží ke
zničení zboží, aniž by bylo třeba uplatnit práva držitele práva duševního vlastnictví podáním žaloby u soudu. Přitom se uplatní fikce,
že nevznese-li deklarant, držitel nebo vlastník
zboží ve stanovené lhůtě výslovné námitky
proti zničení, má se za to, že s tímto postupem (a se zničením zboží) souhlasí.
Nařízení č. 1383/2003 upravuje též otázku nákladů souvisejících se skladováním zboží po dobu trvání opatření. Podle čl. 15 nařízení č. 1383/2003 „[p]odmínky skladování
zboží během doby pozastavení propuštění
nebo zadržení stanoví každý členský stát
sám, avšak tyto podmínky nedávají vzniknout nákladům na straně celních správ“. Jak
tedy správně uvedl městský soud, stanovené
podmínky skladování zboží nemají jít k tíži
orgánů celní správy, respektive státu. Dalším
ustanovením, které se týká úhrady nákladů za
udržování zboží pod celním dohledem, je čl. 6
odst. 1 nařízení č. 1383/2003. Podle tohoto
ustanovení musí držitel práva k žádosti o přijetí opatření „připojit prohlášení [...], že přijímá odpovědnost vůči osobám, které jsou dotčeny situací uvedenou v čl. 1 odst. 1 v případě,
že postup zahájený podle čl. 9 odst. 1 je přerušen v důsledku jednání nebo opomenutí
držitele práva, nebo v případě, že se dodatečně zjistí, že dotyčné zboží neporušuje právo
duševního vlastnictví. V prohlášení musí
též držitel práva vyjádřit souhlas s tím,
že ponese veškeré náklady vzniklé podle
tohoto nařízení v souvislosti s tím, že je
zboží drženo pod celním dohledem v souladu s článkem 9, případně v souladu s článkem 11“ [viz též text daného prohlášení podle formulářů stanovených v přílohách
k nařízení Komise (ES) č. 1891/2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 o zásahu
celních orgánů proti zboží podezřelému
z porušení některých práv k duševnímu
vlastnictví a opatřeních, která mají být
přijata vůči zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo, ve znění pozdějších novel]. Smyslem a účelem čl. 6
odst. 1 nařízení č. 1383/2003 je zajištění úhrady
nákladů souvisejících s držením zboží pod
celním dohledem [viz Návrh nařízení Rady
ze dne 20. 1. 2003, COM (2003) 20 final, dostupný na http://eur-lex.europa.eu]. Vzhledem
k tomu, že podle čl. 15 nařízení č. 1383/2003 tyto náklady nemají jít k tíži orgánů celní správy, respektive státu, je jejich úhrada zajištěna
tím, že se držitel práva v prohlášení přiloženém k žádosti o opatření zaváže k tomu, že ponese veškeré náklady vzniklé v souvislosti s držením zboží pod celním dohledem. Tyto
podmínky stanovené v nařízení jakožto přímo
použitelném právním předpisu Evropské unie
tedy musí respektovat i vnitrostátní právní
úprava této otázky v každém členském státě.
Má-li být skutečně zajištěna úhrada nákladů, což je účelem uvedeného ustanovení, pak
se musí jednat o právně závazný a vymahatelný závazek. Nejde o pouhé deklaratorní a nezávazné prohlášení, z něhož držiteli práva nevyplývají žádné povinnosti. Z citovaného
ustanovení je totiž zřejmé, že náklady vzniklé
na straně celní správy v souvislosti s držením
zboží pod celním dohledem mají jít k tíži držitele práva k duševnímu vlastnictví, na jehož
žádost a v jehož prospěch byla přijata opatření podle nařízení č. 1383/2003. Ostatně
i Soudní dvůr v již citovaném rozsudku ve věci Schenker konstatoval, že náklady na skladování zboží nese držitel práva duševního
vlastnictví. Jestliže tedy držitel práva vyjádřil
při podání žádosti předem souhlas s tím, že
ponese náklady související s držením zboží
pod celním dohledem, pak mu vzniká povin-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
nost uhradit tyto náklady, jestliže by měly jít
k tíži orgánů celní správy, resp. státu. Opačný
závěr by znemožnil efektivní vymáhání úhrady nákladů, což by v rozporu s principem užitečného účinku unijního práva vyloučilo
možnost aplikace dotčeného ustanovení.
Nelze přitom souhlasit s názorem stěžovatelky, že uložení náhrady nákladů má povahu
sankce nebo že je v rozporu s dobrými mravy.
Cílem postupu orgánů celní správy podle nařízení č. 1383/2003 a zákona o opatřeních je
zajištění efektivní ochrany práv k duševnímu
vlastnictví před zbožím, které tato práva porušuje. Při podání žádosti o opatření je držitel práva povinen vyslovit souhlas s tím, že
ponese náklady vzniklé v souvislosti s tím, že
je zboží drženo pod celním dohledem. Každému držiteli práva je tudíž dopředu známo,
a musí být také připraven na to, že v případě
vzniku nákladů na straně orgánů celní správy
po něm bude požadována jejich náhrada.
Opatření proti podezřelému zboží jsou přijímána na žádost a ve prospěch držitele práva.
Spočívají v zadržení či pozastavení propuštění zboží, takže po dobu trvání opatření se
zboží, až na výjimky uvedené v čl. 14 nařízení
č. 1383/2003, nachází pod celním dohledem,
což dává držiteli práva možnost domáhat se
ochrany podáním návrhu u soudu, přičemž
je zajištěno, že po dobu soudního řízení nebude zboží propuštěno z celního dohledu.
Ještě výraznější výhody pro držitele práv
nabízí právě zjednodušený postup podle
čl. 11 nařízení č. 1383/2003 a § 14 odst. 1 zákona o opatřeních, který byl využit i v daném
případě. Specifickým znakem je totiž skutečnost, že v rámci tohoto postupu není nutné,
aby bylo prokázáno, že zadržené zboží skutečně porušuje práva k duševnímu vlastnictví. K likvidaci zboží může dojít s pouhým
souhlasem deklaranta, držitele nebo vlastníka zboží, aniž by bylo třeba podat příslušný
návrh u soudu, přičemž souhlas se podle
čl. 11 odst. 1 nařízení č. 1383/2003 považuje
za přijatý i tehdy, pokud dotčená osoba nevznese včas námitky proti zničení zboží.
S tím je spojena výrazná úspora nákladů, které by jinak musel držitel práva k duševnímu
vlastnictví vynaložit v rámci soudního řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
Nelze tedy považovat za nespravedlivé, že za
takové situace jsou po držiteli práva požadovány náklady, jež orgány celní správy v jeho
prospěch vynaložily při udržování zboží pod
celním dohledem, byť by byly i stanoveny ve
formě paušalizovaného poplatku.
Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že výklad článku 6 odst. 1
a článku 15 nařízení č. 1383/2003 je zjevný
a jasný již ze samotného znění tohoto předpisu. Tato právní úprava neponechává prostor
pro jakoukoliv rozumnou pochybnost o tom,
že držitel práva je povinen uhradit náklady
vzniklé v souvislosti s tím, že zboží je po dobu
trvání opatření drženo pod celním dohledem.
Tento výklad potvrzuje i judikatura Soudního
dvora, konkrétně shora citovaný rozsudek ve
věci Schenker. Je otázkou, nakolik široký prostor poskytuje nařízení č. 1383/2003 členským státům k tomu, aby úhrada těchto nákladů byla předepsána jiným osobám než držiteli
práva k duševnímu vlastnictví. To však není
daný případ, neboť orgány celní správy uložily
povinnost náhrady předmětných nákladů právě stěžovatelce jako držitelce práva. Vzhledem k těmto okolnostem jsou tedy naplněny
podmínky pro uplatnění výjimky z povinnosti položit podle čl. 267 Smlouvy o fungování
Evropské unie Soudnímu dvoru předběžnou
otázku týkající se výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 15
nařízení č. 1383/2003. V daném případě je
znění dotčeného unijního předpisu natolik
jasné a jednoznačné, že neponechává prostor
pro jakoukoliv rozumnou pochybnost o jeho
výkladu – acte clair (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012,
čj. 5 As 15/2011-116, č. 2658/2012 Sb. NSS), navíc tento výklad potvrzuje, byť v souvislosti s řešením jiné právní otázky, i zmiňovaná stávající
judikatura Soudního dvora (acte éclairé). (...)
Samotné nařízení ovšem výslovně neupravuje, za jakých podmínek a jakým postupem má být držiteli práva uložena povinnost
uhradit v souladu s jeho prohlášením náklady. Řádná adaptace nařízení č. 1383/2003
v rámci právních řádů členských států tedy
vyžaduje přijetí příslušné vnitrostátní procesní úpravy (srov. rozsudek Soudního dvora
ze dne 11. 1. 2001, Azienda Agricola Monte
Arcosu, C-403/98, Recueil, s. I-103). Za tohoto
stavu je tedy na členských státech, aby tyto
otázky samostatně upravily, přičemž ovšem
nesmí být omezeny či narušeny účinky unijního práva (srov. rozsudek Soudního dvora
ze dne 2. 2. 1977, Amsterdam Bulb, 50/76,
Recueil, s. I-137). Právě taková doplňující pravidla upravující otázky výslovně neupravené
v nařízení č. 1383/2003 jsou obsažena v zákoně o opatřeních.
V této souvislosti je ovšem třeba konstatovat, že orgány celní správy v daném případě
aplikovaly ustanovení zákona o opatřeních ve
znění účinném od 12. 7. 2007. Tohoto dne nabyl účinnosti zákon č. 173/2007 Sb. Z listin
obsažených ve správním spise nicméně vyplývá, že k zadržení zboží rozhodnutím Celního úřadu Karlovy Vary z důvodu podezření
z porušování práva duševního vlastnictví došlo
dne 8. 3. 2007. O zničení zajištěného zboží
rozhodl Celní úřad Karlovy Vary dne 26. 4. 2007
a likvidace byla provedena dne 11. 7. 2007.
K zadržení zboží a k jeho následné likvidaci
tak došlo v době před účinností zákona
č. 173/2007 Sb., kterým byl změněn zákon
o opatřeních. Je tedy třeba v prvé řadě posoudit, které znění zákona o opatřeních mělo
být v daném případě aplikováno.
Za situace, kdy zákon č. 173/2007 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení, je třeba vycházet z obecných právních zásad týkajících
se přípustnosti retroaktivity právních norem.
Pokud jde o ustanovení hmotného práva, platí, až na některé striktně omezené výjimky
(např. čl. 40 odst. 6 věta druhá Listiny), zákaz
pravé retroaktivity spočívající v tom, že podle
současné právní normy zásadně není možné
posoudit lidské chování, právní skutečnosti
či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než
právní norma nabyla účinnosti (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn.
Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb., a ze dne 13. 6.
2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, č. 75/2002 Sb. ÚS).
Naopak pokud jde o procesní předpisy, pak
nestanoví-li zákon nic jiného, je třeba vycházet z obecně platné zásady nepravé retroaktivity procesních norem, tzn. že je třeba postupovat podle předpisů platných v době
probíhajícího řízení (srov. např. nález Ústav-
ního soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 574/03,
č. 80/2005 Sb. ÚS, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 7. 2007, čj. 1 Azs
55/2006-60, č. 1349/2007 Sb. NSS).
Co se týče postupu v řízení, jsou tedy relevantní procesní ustanovení zákona o opatřeních ve znění zákona č. 173/2007 Sb. účinného od 12. 7. 2007, neboť řízení o uložení
povinnosti k náhradě nákladů souvisejících
s udržováním zboží pod celním dohledem bylo zahájeno až dne 23. 3. 2009, kdy bylo stěžovatelce doručeno oznámení o zahájení řízení.
Naopak, při posouzení otázek hmotného práva, zejména pokud jde o určení osoby povinné a stanovení výše nákladů, je třeba aplikovat ustanovení zákona o opatřeních ve znění
účinném do 11. 7. 2007, tj. před účinností zákona č. 173/2007 Sb.
Celní orgány i městský soud při posouzení hmotněprávní otázky, zda stěžovatelce
vznikla povinnost k úhradě předmětných nákladů, vycházely z ustanovení zákona o opatřeních ve znění zákona č. 173/2007 Sb. Lze
tak konstatovat, že v daném ohledu postupovaly nesprávně, neboť v tomto případě na
otázky hmotného práva dopadají ustanovení
zákona o opatřeních ve znění účinném do
11. 7. 2007.
Stěžovatelka sice tuto vadu v kasační stížnosti explicitně nenamítala, nicméně Nejvyšší správní soud k ní musel přihlédnout, neboť
k povinnosti správního soudu zkoumat, zda
právní předpis nebo jeho ustanovení, která
byla použita, na věc skutečně dopadají, se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs
51/2007-87, č. 1926/2009 Sb. NSS, takto:
„[P]řezkumný soud (tj. krajský soud v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
podle § 65 a násl. s. ř. s. a Nejvyšší správní
soud v řízení o kasační stížnosti) je povinen
k použití nesprávného právního předpisu
nebo nesprávného ustanovení právního
předpisu přihlédnout, nejde-li o případy, kdy
je tak povinen učinit z úřední povinnosti,
je-li součástí žalobních bodů (stížních důvodů) výtka nesprávného posouzení takové
právní otázky, pro kterou bylo podle právního názoru orgánu, jehož rozhodnutí je pře-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
zkoumáváno, použití daného právního
předpisu (daného ustanovení právního předpisu) rozhodné.“ Jinak řečeno, stížním důvodem nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky jsou „pokryty“ všechny právní úvahy,
které jsou pro posouzení této námitky rozhodné, včetně úvah o výběru a výkladu rozhodného pramene práva.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve zmíněném usnesení dále popsal, za jakých okolností je aplikace na věc nedopadajícího právního předpisu důvodem ke zrušení
rozhodnutí krajského soudu: „Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která
na věc nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li
mít za následek nesprávné posouzení pro
věc rozhodujících skutkových či právních
otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové rozhodnutí, u něhož je možné
bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět
k závěru, že i přes užití práva, které na věc
nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž.“ Z tohoto důvodu
považuje Nejvyšší správní soud za klíčové posoudit, zda závěry městského soudu a celních
orgánů obstojí i při aplikaci právních ustanovení, která na věc dopadají.
Na daný případ se vztahuje § 4 odst. 3 zákona
o opatřeních ve znění účinném do 11. 7. 2007,
podle něhož „[v] případě, že řízení zahájené
podle § 11 bude přerušeno kvůli konání nebo opomenutí ze strany majitele práva, nebo
v případě, že o předmětném zboží bude následně ověřeno, že není zbožím, jehož výrobou nebo úpravou byla porušena práva
k duševnímu vlastnictví, anebo pokud majitel práva použije údaje uvedené v § 11 odst. 1
k jiným účelům než k podání určovací žaloby podle občanského zákoníku nebo k uplatnění § 14 odst. 1, přejímá majitel práva odpovědnost vůči osobám podílejícím se na
zásahu a uhradí všechny náklady spojené
s udržováním zboží pod celním dohledem.
Bylo-li zjištěno podle věty prvé, že předmětné
zboží je zbožím, jehož výrobou nebo úpravou byla porušena práva k duševnímu vlast-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
nictví, uhradí tyto náklady při dovozu dovozce, při vývozu nebo zpětném vývozu vývozce, v ostatních případech vlastník nebo
držitel zboží. Celní ředitelství zašle majiteli
práva písemně, nebo pokud o to majitel práva požádá, elektronicky sdělení podepsané
podle zvláštního zákona, (dále jen ,elektronicky‘) s uvedením částky, kterou je povinen
uhradit na základě prohlášení učiněného písemně nebo elektronicky, s uvedením čísla
účtu, na který má být částka uhrazena.“
Uvedené ustanovení rozlišovalo mezi případy, kdy povinnost uhradit náklady spojené
s udržováním zboží pod celním dohledem
měla být uložena držiteli práva k duševnímu
vlastnictví (věta prvá), anebo jiné osobě (věta druhá). Je zřejmé, že se v projednávané věci nejedná o žádný z případů uvedených
v první větě citovaného ustanovení. Na danou věc se ovšem nevztahuje ani druhá věta
citovaného ustanovení, neboť vzhledem k tomu, že orgány celní správy postupovaly zjednodušeným způsobem, nebylo zjištěno, resp.
v soudním řízení prokázáno, že předmětné
zboží je zbožím, jehož výrobou nebo úpravou
byla porušena práva k duševnímu vlastnictví.
Výčet případů uvedených ve větě prvé a druhé tedy nebyl vyčerpávající, přičemž žádné jiné ustanovení zákona o opatřeních ve znění
účinném do 11. 7. 2007 neupravovalo podmínky, za kterých lze uložit povinnost k úhradě předmětných nákladů jiné osobě než držiteli práva k duševnímu vlastnictví.
Za této situace je tedy třeba aplikovat přímo čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 15 nařízení
č. 1383/2003, z nichž vyplývá povinnost držitele práva uhradit předmětné náklady, pokud
by měly jít k tíži orgánů celní správy, resp. státu. Není-li úhrady nákladů dosaženo jiným
způsobem, je na držiteli práva, tj. stěžovatelce, aby splnila povinnost, k níž se zavázala
v prohlášení připojeném k žádosti o přijetí
opatření. Náklady spojené se skladováním
zboží, resp. s udržováním zboží pod celním
dohledem, nemohou jít podle čl. 15 nařízení
č. 1383/2003 k tíži orgánů celní správy.
O správnosti výkladu, podle něhož povinnost uhradit předmětné náklady vyplývá držiteli práva k duševnímu vlastnictví přímo
z čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1383/2003, svědčí
i ustanovení obsažené ve třetí větě § 4 odst. 3
zákona o opatřeních ve znění účinném do
11. 7. 2007.
Stěžovatelka sice tuto vadu v kasační stížnosti explicitně nenamítala, nicméně Nejvyšší správní soud k ní musel přihlédnout, neboť
k povinnosti správního soudu zkoumat, zda
právní předpis nebo jeho ustanovení, která
byla použita, na věc skutečně dopadají, se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs
51/2007-87, č. 1926/2009 Sb. NSS, takto:
„[P]řezkumný soud (tj. krajský soud v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
podle § 65 a násl. s. ř. s. a Nejvyšší správní
soud v řízení o kasační stížnosti) je povinen
k použití nesprávného právního předpisu
nebo nesprávného ustanovení právního
předpisu přihlédnout, nejde-li o případy, kdy
je tak povinen učinit z úřední povinnosti,
je-li součástí žalobních bodů (stížních důvodů) výtka nesprávného posouzení takové
právní otázky, pro kterou bylo podle právního názoru orgánu, jehož rozhodnutí je pře-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
zkoumáváno, použití daného právního
předpisu (daného ustanovení právního předpisu) rozhodné.“ Jinak řečeno, stížním důvodem nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky jsou „pokryty“ všechny právní úvahy,
které jsou pro posouzení této námitky rozhodné, včetně úvah o výběru a výkladu rozhodného pramene práva.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve zmíněném usnesení dále popsal, za jakých okolností je aplikace na věc nedopadajícího právního předpisu důvodem ke zrušení
rozhodnutí krajského soudu: „Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která
na věc nedopadají, je důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li
mít za následek nesprávné posouzení pro
věc rozhodujících skutkových či právních
otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové rozhodnutí, u něhož je možné
bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět
k závěru, že i přes užití práva, které na věc
nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího práva byl týž.“ Z tohoto důvodu
považuje Nejvyšší správní soud za klíčové posoudit, zda závěry městského soudu a celních
orgánů obstojí i při aplikaci právních ustanovení, která na věc dopadají.
Na daný případ se vztahuje § 4 odst. 3 zákona
o opatřeních ve znění účinném do 11. 7. 2007,
podle něhož „[v] případě, že řízení zahájené
podle § 11 bude přerušeno kvůli konání nebo opomenutí ze strany majitele práva, nebo
v případě, že o předmětném zboží bude následně ověřeno, že není zbožím, jehož výrobou nebo úpravou byla porušena práva
k duševnímu vlastnictví, anebo pokud majitel práva použije údaje uvedené v § 11 odst. 1
k jiným účelům než k podání určovací žaloby podle občanského zákoníku nebo k uplatnění § 14 odst. 1, přejímá majitel práva odpovědnost vůči osobám podílejícím se na
zásahu a uhradí všechny náklady spojené
s udržováním zboží pod celním dohledem.
Bylo-li zjištěno podle věty prvé, že předmětné
zboží je zbožím, jehož výrobou nebo úpravou byla porušena práva k duševnímu vlast-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
nictví, uhradí tyto náklady při dovozu dovozce, při vývozu nebo zpětném vývozu vývozce, v ostatních případech vlastník nebo
držitel zboží. Celní ředitelství zašle majiteli
práva písemně, nebo pokud o to majitel práva požádá, elektronicky sdělení podepsané
podle zvláštního zákona, (dále jen ,elektronicky‘) s uvedením částky, kterou je povinen
uhradit na základě prohlášení učiněného písemně nebo elektronicky, s uvedením čísla
účtu, na který má být částka uhrazena.“
Uvedené ustanovení rozlišovalo mezi případy, kdy povinnost uhradit náklady spojené
s udržováním zboží pod celním dohledem
měla být uložena držiteli práva k duševnímu
vlastnictví (věta prvá), anebo jiné osobě (věta druhá). Je zřejmé, že se v projednávané věci nejedná o žádný z případů uvedených
v první větě citovaného ustanovení. Na danou věc se ovšem nevztahuje ani druhá věta
citovaného ustanovení, neboť vzhledem k tomu, že orgány celní správy postupovaly zjednodušeným způsobem, nebylo zjištěno, resp.
v soudním řízení prokázáno, že předmětné
zboží je zbožím, jehož výrobou nebo úpravou
byla porušena práva k duševnímu vlastnictví.
Výčet případů uvedených ve větě prvé a druhé tedy nebyl vyčerpávající, přičemž žádné jiné ustanovení zákona o opatřeních ve znění
účinném do 11. 7. 2007 neupravovalo podmínky, za kterých lze uložit povinnost k úhradě předmětných nákladů jiné osobě než držiteli práva k duševnímu vlastnictví.
Za této situace je tedy třeba aplikovat přímo čl. 6 odst. 1 ve spojení s čl. 15 nařízení
č. 1383/2003, z nichž vyplývá povinnost držitele práva uhradit předmětné náklady, pokud
by měly jít k tíži orgánů celní správy, resp. státu. Není-li úhrady nákladů dosaženo jiným
způsobem, je na držiteli práva, tj. stěžovatelce, aby splnila povinnost, k níž se zavázala
v prohlášení připojeném k žádosti o přijetí
opatření. Náklady spojené se skladováním
zboží, resp. s udržováním zboží pod celním
dohledem, nemohou jít podle čl. 15 nařízení
č. 1383/2003 k tíži orgánů celní správy.
O správnosti výkladu, podle něhož povinnost uhradit předmětné náklady vyplývá držiteli práva k duševnímu vlastnictví přímo
z čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1383/2003, svědčí
i ustanovení obsažené ve třetí větě § 4 odst. 3
zákona o opatřeních ve znění účinném do
11. 7. 2007, které na čl. 6 odst. 1 nařízení
č. 1383/2003 přímo odkazovalo. Podle uvedeného ustanovení totiž celní ředitelství mělo zaslat majiteli práva sdělení s uvedením
částky, kterou je povinen uhradit na základě
prohlášení přiloženého k žádosti o opatření
podle čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1383/2003.
Vzhledem k absenci procesní úpravy v nařízení sloužilo právě toto ustanovení k realizaci
hmotněprávní povinnosti držitele práva. Ze
znění tohoto ustanovení je zřejmé, že povinnost k úhradě předmětných nákladů vyplývá
přímo z čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1383/2003.
Pouze v případě, že by držitel nezaplatil náklady ve stanovené třicetidenní lhůtě, bylo
celní ředitelství oprávněno předepsat příslušnou částku k úhradě rozhodnutím
(viz § 31 odst. 1 zákona o opatřeních ve znění
účinném do 11. 7. 2007).
Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatelky, že na daný případ lze analogicky aplikovat
§ 4 odst. 2, případně § 33 odst. 1 zákona o opatřeních ve znění zákona č. 173/2007 Sb. V prvé
řadě uvedená ustanovení nelze v daném případě použít, neboť nebyla v době zajištění předmětného zboží pod celním dohledem dosud
účinná. Aplikace těchto ustanovení by tedy
odporovala zákazu pravé retroaktivity předpisů hmotného práva. Navíc je ze znění těchto ustanovení zřejmé, že se vztahují na případy, jež jsou odlišné od nyní posuzované věci.
Ustanovení § 4 odst. 2 zákona o opatřeních
ve znění zákona č. 173/2007 Sb. upravuje
specifickou výjimku ze závazku vyplývajícího
z čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1383/2003, podle něhož nese předmětné náklady držitel práva.
Tato výjimka se uplatní pouze v případě, že
bylo pravomocně soudem rozhodnuto, že
předmětné zboží je zbožím, kterým jsou porušena práva k duševnímu vlastnictví. V daném případě ovšem správní spis neobsahuje
doklady o tom, že by bylo v řízení před soudem o této otázce rozhodováno. Ze správního spisu nevyplývá ani to, zda vůbec stěžovatelka příslušný návrh u soudu podala. Pokud
jde o § 33 zákona o opatřeních ve znění záko-
na č. 173/2007 Sb., v tomto ustanovení je
upraven postup orgánů celní správy při provádění opatření celního úřadu při ochraně
vnitřního trhu před výrobky a zbožím, které
není pod celním dohledem a kterým jsou porušena práva k duševnímu vlastnictví, jak vyplývá z rubriky uvedené nad § 32 zákona
o opatřeních ve znění zákona č. 173/2007 Sb.
Jedná se tedy o postup, na nějž se nařízení
č. 1383/2003 nevztahuje. Ani uvedené ustanovení tak nemůže mít vliv na povinnost vyplývající držiteli práva z čl. 6 odst. 1 nařízení
č. 1383/2003. V podrobnostech soud odkazuje na pregnantní argumentaci žalovaného
k této otázce obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí.
Stěžovatelka dále poukázala na § 13 odst. 1
zákona o opatřeních, z něhož vyplývá, že na
podmínky uskladnění zadrženého zboží se
uplatní obdobně podmínky pro dočasné
uskladnění zboží. Tyto podmínky byly v rozhodné době upraveny jednak v čl. 50 až 53
nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“), na které odkazuje poznámka pod
čarou u § 13 odst. 1 zákona o opatřeních, jednak v § 95 celního zákona, který upravuje výši skladného za dočasné uskladnění zboží.
Naposledy citované ustanovení pak stanoví,
že skladné za dočasné uskladnění zboží platí
osoba, která celnímu úřadu zboží předložila.
Stěžovatelka je toho názoru, že celní orgány
v daném případě nelogicky aplikovaly pouze
část ustanovení týkající se rozsahu povinnosti, tj. výše nákladů, avšak měly aplikovat i část
ustanovení, která určuje adresáta povinnosti.
K tomu je třeba uvést, že čl. 50 až 53 celního
kodexu a § 95 celního zákona upravují podmínky nakládání s dočasně uskladněným zbožím v době od vstupu na celní území Unie do
doby, než mu bude přiděleno celně schválené
určení (viz čl. 50 celního kodexu). Jde tedy
o podmínky nakládání se zbožím v rámci celního řízení, kdy náklady spojené s tímto řízením nese osoba, která zboží předložila. V daném případě se ovšem jedná o specifický
postup orgánů celní správy, jehož účelem není
provedení celního řízení, nýbrž ochrana držitelů práv před padělky, nedovolenými napo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 013
Společnost Nike International Ltd. proti Generálnímu ředitelství cel o náklady za udržo- vání zboží pod celním dohledem, o kasační stížnosti žalobkyně. č. 187/2004 Sb. a č. 18/2012 Sb.