I. Radě pro rozhlasové a televizní vysílání přísluší, aby ve své rozhodovací praxi
vymezila obsah a rozsah neurčitého právního pojmu pornografie podle § 32 odst. 1
písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, a blíže stanovila hlediska k rozlišování mezi zákonem tolerovaným pořadem s erotickými prvky a v televizním vysílání nepřípustnou pornografií. Správní orgán má při tomto vymezení k dispozici prostor pro vlastní úvahu,
která však musí v souladu s čl. 22 odst. 1 směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování
televizního vysílání (resp. čl. 27 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států
upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb), čl. 56 a 62 Smlouvy
o fungování EU, čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.) a čl. 17 Listiny základních práv a svobod usilovat o nastolení spravedlivé rovnováhy mezi svobodou projevu a volného poskytování služeb na vnitřním trhu Evropské unie a ochranou tělesného, duševního a morálního vývoje dětí
a mladistvých v souvislosti se sledováním takových televizních pořadů. II. Pojem pornografie podle § 32 odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, se na jedné straně nemůže omezit pouze na pořady obsahující dětskou pornografii nebo pornografii zobrazující násilí, projevy neúcty k člověku nebo pohlavní styk se zvířetem, jejichž vysílání by bylo u konkrétních fyzických osob trestným činem (nyní § 191
a § 192 trestního zákoníku z roku 2009), na druhou stranu by neměl být natolik širokou kategorií, že by již zahrnoval pořady, které jsou způsobilé pouze ohrozit, nikoliv však vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých
a které je možné vysílat v určité době nebo za určitých podmínek vymezených v § 32
odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
I. Radě pro rozhlasové a televizní vysílání přísluší, aby ve své rozhodovací praxi
vymezila obsah a rozsah neurčitého právního pojmu pornografie podle § 32 odst. 1
písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání, a blíže stanovila hlediska k rozlišování mezi zákonem tolerovaným pořadem s erotickými prvky a v televizním vysílání nepřípustnou pornografií. Správní orgán má při tomto vymezení k dispozici prostor pro vlastní úvahu,
která však musí v souladu s čl. 22 odst. 1 směrnice Rady 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování
televizního vysílání (resp. čl. 27 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států
upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb), čl. 56 a 62 Smlouvy
o fungování EU, čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.) a čl. 17 Listiny základních práv a svobod usilovat o nastolení spravedlivé rovnováhy mezi svobodou projevu a volného poskytování služeb na vnitřním trhu Evropské unie a ochranou tělesného, duševního a morálního vývoje dětí
a mladistvých v souvislosti se sledováním takových televizních pořadů. II. Pojem pornografie podle § 32 odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, se na jedné straně nemůže omezit pouze na pořady obsahující dětskou pornografii nebo pornografii zobrazující násilí, projevy neúcty k člověku nebo pohlavní styk se zvířetem, jejichž vysílání by bylo u konkrétních fyzických osob trestným činem (nyní § 191
a § 192 trestního zákoníku z roku 2009), na druhou stranu by neměl být natolik širokou kategorií, že by již zahrnoval pořady, které jsou způsobilé pouze ohrozit, nikoliv však vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých
a které je možné vysílat v určité době nebo za určitých podmínek vymezených v § 32
odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
6. 6. 2008 a z 6. na 7. 6. 2008. V každém vysílacím úseku byla identifikována „smyčka“
přibližně hodinové délky. Konkrétně žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí popsala
tři vybrané sekvence, které vyhodnotila jako
pornografii. První sekvence zachycuje soulož
mezi mužem a ženou, dále orální sex tohoto
páru a masturbaci muže, včetně vyvrcholení
na ňadra a obličej ženy, a to s autentickým
zvukem a s detailními záběry na pohlavní orgány bez zakrytí nebo rozostření části obrazu. Druhá sekvence prezentuje scénu, při níž
dvojice žen orálně uspokojuje muže, scéna
končí masturbací muže a jeho vyvrcholením
do úst jedné z žen, která následně předá ejakulát do úst druhé ženy. Scéna je opět prezentována s autentickým zvukem a detailními
záběry. Třetí sekvence zachycuje erotické vystoupení moderátorky Sarah, která se podle
žalované zdá být na záběrech ve věku blízkém věku mladistvých. Vystoupení je založeno na typizovaném předvádění autoerotiky
s použitím rukou a dvou erotických pomůcek, přičemž jednu z těchto pomůcek si žena
opakovaně v záběru kamery zasunuje do vagíny, do řitního otvoru a vkládá do úst.
Žalovaná považovala pro identifikaci pornografických prvků popisovaných sekvencí
za rozhodující skutečnost, že jejich jediným
obsahem je explicitní zobrazení popisovaných sexuálních aktivit, tyto scény mají prvoplánově informativní charakter bez jakých-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
koli známek uměleckosti a jejich jediným cílem je usilovat o pohlavní vzrušení diváka.
Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který ho rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, čj. 11 Ca 139/2009-76,
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Městský soud shledal důvodnou námitku
žalobce, podle níž nebyl skutek, v němž žalovaná spatřovala naplnění skutkové podstaty
daného správního deliktu, ve výroku jejího
rozhodnutí dostatečně specifikován. Výrok
napadeného rozhodnutí uvádí pouze to, že
ke spáchání předmětného deliktu mělo dojít
odvysíláním pořadů „Leo Night Live!“ dne
6. 6. 2008 a z 6. na 7. 6. 2008. V každém vysílacím úseku byla identifikována „smyčka“
přibližně hodinové délky. Konkrétně žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí popsala
tři vybrané sekvence, které vyhodnotila jako
pornografii. První sekvence zachycuje soulož
mezi mužem a ženou, dále orální sex tohoto
páru a masturbaci muže, včetně vyvrcholení
na ňadra a obličej ženy, a to s autentickým
zvukem a s detailními záběry na pohlavní orgány bez zakrytí nebo rozostření části obrazu. Druhá sekvence prezentuje scénu, při níž
dvojice žen orálně uspokojuje muže, scéna
končí masturbací muže a jeho vyvrcholením
do úst jedné z žen, která následně předá ejakulát do úst druhé ženy. Scéna je opět prezentována s autentickým zvukem a detailními
záběry. Třetí sekvence zachycuje erotické vystoupení moderátorky Sarah, která se podle
žalované zdá být na záběrech ve věku blízkém věku mladistvých. Vystoupení je založeno na typizovaném předvádění autoerotiky
s použitím rukou a dvou erotických pomůcek, přičemž jednu z těchto pomůcek si žena
opakovaně v záběru kamery zasunuje do vagíny, do řitního otvoru a vkládá do úst.
Žalovaná považovala pro identifikaci pornografických prvků popisovaných sekvencí
za rozhodující skutečnost, že jejich jediným
obsahem je explicitní zobrazení popisovaných sexuálních aktivit, tyto scény mají prvoplánově informativní charakter bez jakých-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
koli známek uměleckosti a jejich jediným cílem je usilovat o pohlavní vzrušení diváka.
Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který ho rozsudkem ze dne 6. 5. 2010, čj. 11 Ca 139/2009-76,
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Městský soud shledal důvodnou námitku
žalobce, podle níž nebyl skutek, v němž žalovaná spatřovala naplnění skutkové podstaty
daného správního deliktu, ve výroku jejího
rozhodnutí dostatečně specifikován. Výrok
napadeného rozhodnutí uvádí pouze to, že
ke spáchání předmětného deliktu mělo dojít
odvysíláním pořadů „Leo Night Live!“ dne
5. a 6. 6. vždy od 22.00 hod. (ve výroku rozhodnutí absentuje mj. letopočet „2008“ – pozn.
NSS). Druhý odstavec výroku podle městského soudu nelze považovat za popis skutku,
neboť obsahuje již hodnocení odvysílaných
pořadů správním orgánem.
Městský soud dále přisvědčil žalobní námitce, podle níž žalovaná v rozporu s § 59
odst. 1 zákona o vysílání udělila žalobci sankci za porušení § 32 odst. 1 písm. e) zákona
o vysílání, aniž by předtím žalobce na porušení zákona upozornila a stanovila mu lhůtu
k nápravě. Pokud žalovaná s odkazem na § 59
odst. 4 zákona o vysílání tvrdí, že nebyla povinna žalobce na porušení zákona upozornit,
neboť v tomto případě došlo k porušení zákona zvlášť závažným způsobem, bylo na ní,
aby tento svůj závěr v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnila, což ovšem neučinila.
Městský soud rovněž uznal argumentaci
žalobce vztahující se k zákonnému pojmu
„pornografie“. Městský soud shledal, že v případech, kdy pořad zobrazující sexuální tématiku bude obsahovat násilí, ponižování či sex
s dětmi, může si správní orgán úvahu o tom,
zda jde o pornografii, či nikoliv, učinit sám.
V dalších případech, kdy je zobrazováno sexuální chování dospělých osob a kdy výše
uvedené prvky chybí, je vhodné úvahu o tom,
zda jde či nejde o pornografii, podpořit stanoviskem odborníka z oboru sexuologie, jinak hrozí, že budou tyto případy posuzovány
zcela subjektivně. O takový případ se jedná
i v uvedené věci, bylo by tedy namístě odbor-
né posouzení obsahu daných pořadů, aby
mohl být učiněn závěr o tom, zda se jedná
o pornografii či pouze o erotický pořad.
Proti tomuto rozsudku městského soudu
podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost. Stěžovatelka namítala, že se v daném
případě nepochybně jedná o pornografii, jak
ve svém rozhodnutí, dle svého názoru, obsáhle a jasně zdůvodnila.
Stěžovatelka odmítla názor městského
soudu, že by na základě vlastní úvahy mohla
jako pornografii vyhodnotit pouze takové pořady, které obsahují sexuálně deviantní praktiky, resp. díla, jejichž šíření je trestným činem podle § 191 trestního zákoníku z roku
5. a 6. 6. vždy od 22.00 hod. (ve výroku rozhodnutí absentuje mj. letopočet „2008“ – pozn.
NSS). Druhý odstavec výroku podle městského soudu nelze považovat za popis skutku,
neboť obsahuje již hodnocení odvysílaných
pořadů správním orgánem.
Městský soud dále přisvědčil žalobní námitce, podle níž žalovaná v rozporu s § 59
odst. 1 zákona o vysílání udělila žalobci sankci za porušení § 32 odst. 1 písm. e) zákona
o vysílání, aniž by předtím žalobce na porušení zákona upozornila a stanovila mu lhůtu
k nápravě. Pokud žalovaná s odkazem na § 59
odst. 4 zákona o vysílání tvrdí, že nebyla povinna žalobce na porušení zákona upozornit,
neboť v tomto případě došlo k porušení zákona zvlášť závažným způsobem, bylo na ní,
aby tento svůj závěr v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnila, což ovšem neučinila.
Městský soud rovněž uznal argumentaci
žalobce vztahující se k zákonnému pojmu
„pornografie“. Městský soud shledal, že v případech, kdy pořad zobrazující sexuální tématiku bude obsahovat násilí, ponižování či sex
s dětmi, může si správní orgán úvahu o tom,
zda jde o pornografii, či nikoliv, učinit sám.
V dalších případech, kdy je zobrazováno sexuální chování dospělých osob a kdy výše
uvedené prvky chybí, je vhodné úvahu o tom,
zda jde či nejde o pornografii, podpořit stanoviskem odborníka z oboru sexuologie, jinak hrozí, že budou tyto případy posuzovány
zcela subjektivně. O takový případ se jedná
i v uvedené věci, bylo by tedy namístě odbor-
né posouzení obsahu daných pořadů, aby
mohl být učiněn závěr o tom, zda se jedná
o pornografii či pouze o erotický pořad.
Proti tomuto rozsudku městského soudu
podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost. Stěžovatelka namítala, že se v daném
případě nepochybně jedná o pornografii, jak
ve svém rozhodnutí, dle svého názoru, obsáhle a jasně zdůvodnila.
Stěžovatelka odmítla názor městského
soudu, že by na základě vlastní úvahy mohla
jako pornografii vyhodnotit pouze takové pořady, které obsahují sexuálně deviantní praktiky, resp. díla, jejichž šíření je trestným činem podle § 191 trestního zákoníku z roku
2009. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala
rovněž na § 6 odst. 3 zákona č. 132/2010 Sb.,
o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání, podle něhož je poskytovatel audiovizuální mediální služby na vyžádání „povinen
zajistit, aby audiovizuální mediální služba
na vyžádání, jejíž obsah může vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých zejména tím, že obsahuje pornografii a hrubé samoúčelné násilí, byla dostupná pouze tak, aby děti a mladiství neměli běžně možnost obsah této audiovizuální
mediální služby na vyžádání vidět nebo slyšet“. Pokud by byl přijat výklad městského
soudu, že jednoznačně pornografický obsah
mají pouze díla, v nichž se vyskytuje násilí,
ponižování či sex s dětmi, znamenalo by to,
že by § 6 odst. 3 zákona o audiovizuálních
mediálních službách na vyžádání tato díla legitimizoval, a to pouze s tou výhradou, že nesmějí být běžně dostupná dětským divákům.
Stěžovatelka byla naopak toho názoru, že citované ustanovení se týká pornografického
obsahu obdobného charakteru, jakým byl pořad LEO TV, který svým zaměřením je pornografický, ale nepřekračuje hranice stanovené
v § 191 trestního zákoníku z roku 2009. Výklad pojmu pornografie je podle stěžovatelky
otázkou právní, nikoliv skutkovou, a nelze tedy ponechat takový výklad na odborném či
znaleckém posouzení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
III. a) Podmínky řízení o kasační
stížnosti
(...) Nejvyšší správní soud je při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán uplatněnými důvody kasační stížnosti, ledaže by se
jednalo o vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. K případným dalším vadám, které nebyly v kasační stížnosti uplatněny, Nejvyšší
správní soud nepřihlíží. Napadá-li tedy stěžovatelka v posuzované věci pouze některé důvody, které městský soud vedly ke zrušení
správního rozhodnutí, zůstanou ostatní zrušující důvody nedotčeny, a to bez ohledu na
závěry Nejvyššího správního soudu ohledně
důvodnosti námitek uplatněných v kasační
stížnosti. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je však i za takových okolností třeba se zabývat věcně uplatněnými stížními námitkami. Jak Nejvyšší správní soud uvedl
v obdobné věci v rozsudku ze dne 6. 11. 2008,
čj. 2 As 58/2008-77, za takové situace „přinejmenším jeden důvod pro zrušení rozhodnutí [správního orgánu – pozn. NSS] obstojí –
a to právě proto, že proti němu stěžovatel nebrojil a zdejší soud není oprávněn tento závěr o právní otázce, který městský soud učinil, přezkoumat z úřední povinnosti (§ 109
odst. 3 s. ř. s.). S ohledem na hospodárnost řízení se však Nejvyšší správní soud zabýval
i ostatními kasačními námitkami, neboť
mají vliv na závazný právní názor vyslovený
městským soudem ve zrušujícím rozsudku.
Přestože nelze totiž přímo hovořit o závaznosti právního názoru Nejvyššího správního
soudu vysloveného v rozsudku zamítajícím
kasační stížnost, spočívá jeho váha v zákonné pozici vyplývající z § 12 odst. 1 s. ř. s., podle něhož je Nejvyšší správní soud vrcholným soudním orgánem ve věcech správního
soudnictví, zajišťujícím jednotu a zákonnost rozhodování. Z toho Nejvyšší správní
soud dovozuje nezbytnost respektovat právní názor Nejvyššího správního soudu i tam,
kde není zákonem přímo stanovená váza-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
nost, pokud je daný právní názor v pokračujícím řízení rozhodný.“ Jakkoli tedy stěžovatelka některé důvody zrušení svého rozhodnutí respektuje, nelze jí upřít možnost podat
proti rozsudku městského soudu kasační stížnost a domáhat se vyslovení názoru Nejvyššího správního soudu na sporné otázky (srov.
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 26. 8. 2009, čj. 1 Afs 49/2009-109). Napadení jen některých zrušujících důvodů rozsudku městského soudu ze strany stěžovatelky
proto není důvodem pro odmítnutí kasační
stížnosti pro nepřípustnost (§ 104 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil
k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž
zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není z celkového
hlediska důvodná.
III. b) Potřeba odborného posouzení
znalcem
Nejvyšší správní soud se zabýval v prvé řadě stížní námitkou týkající se rozsahu podkladů potřebných pro posouzení otázky, zda televizní pořady vysílané žalobcem obsahují
pornografii. Jak již bylo uvedeno, městský
soud v napadeném rozsudku konstatoval, že
v některých konkrétních případech může být
za účelem posouzení, zda pořad obsahuje
pornografii, opatřeno odborné vyjádření,
resp. znalecký posudek z oboru sexuologie.
Takový postup podle městského soudu není
nutný v případech, kdy se jedná o pořady zobrazující sexuální praktiky zahrnující násilí,
ponižování či sex s dětmi apod., tedy v případech, kdy se zpravidla jedná o pornografická
díla, jejichž vysílání může naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu šíření pornografie (§ 191 trestního zákoníku z roku 2009),
případně trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií (§ 192 trestního zákoníku z roku 2009). Ani u ostatních pořadů s erotickým obsahem, které, tak jako
v nyní posuzované věci, takové znaky postrádají, a jejichž vysílání tedy není trestné, městský soud nevyloučil, že se může jednat o pornografii ve smyslu § 32 odst. 1 písm. e) a § 60
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
odst. 3 písm. c) zákona o vysílání, v těchto případech je však podle městského soudu vhodné úvahu o pornografické povaze vysílaného
pořadu podpořit stanoviskem odborníka
z oboru sexuologie.
Podle § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen „nezařazovat do vysílání pořady, které mohou
vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že
obsahují pornografii a hrubé samoúčelné
násilí“.
Podle § 60 odst. 3 písm. písm. c) zákona
o vysílání „[p]okutu od 20 000 Kč do
10 000 000 Kč uloží Rada provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání,
pokud zařazuje do vysílání pořady, které
mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména
tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí.“
Nezbytným objektivním znakem skutkové podstaty správního deliktu podle § 60
odst. 3 písm. c) zákona o vysílání je možnost
vážného narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých. Za
pornografii ve smyslu tohoto ustanovení
a § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání je tedy možné považovat pouze pořady, které jsou
způsobilé vážně narušit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. K tomu, do jaké míry je potenciální vážné narušení fyzického, psychického a mravního vývoje
dětí a mladistvých otázkou skutkovou, která
vyžaduje případně i odborné posouzení, a do
jaké míry je otázkou právní, se správní soudy
dosud nevyjádřily, existuje však ustálená judikatura k obdobné otázce u „příbuzné“ skutkové podstaty správního deliktu podle § 60
odst. 3 písm. d) zákona o vysílání a jemu odpovídající povinnosti provozovatele televizního vysílání podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona
o vysílání nezařazovat v době od 6.00 hodin
do 22.00 hodin do vysílání pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých (znění
účinné do 31. 5. 2010). Tuto judikaturu
shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze
dne 15. 5. 2008, čj. 6 As 70/2007-104,
č. 1686/2008 Sb. NSS, následovně:
„Zákonitosti fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých jsou na jedné
straně předmětem zkoumání několika oborů (medicíny, psychologie, pedagogiky), na
druhé straně jde o zákonitosti, s nimiž je
konfrontován každý, kdo se kdy jakkoliv podílel na výchově dítěte, ale též jakákoliv průměrná normálně smýšlející osoba aplikující
standardy současné společnosti v této oblasti. Posoudit možný vliv na fyzický, psychický
či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci
každý s běžnými znalostmi a praktickými
zkušenostmi získanými školním vzděláním,
výchovou a životními prožitky, nepůjde-li
o složitý hraniční případ úsudku ve vztahu
ke konkrétnímu obsahu pořadu. Nejvyšší
správní soud se již v několika případech vyslovil ke komponentě morálního vývoje dítěte,
přičemž zdůraznil, že posouzení mimoprávních (morálních) hodnot naší společnosti na
daném stupni
jejího vývoje představuje
tzv. quaestio iuris (srov. zejména rozsudky
sp. zn. 6 As 14/2004 a sp. zn. 8 As 62/2005).
Mravnost Nejvyšší správní soud chápe jako obecně uznávané minimum společenských hodnot, nikoliv jako vlastní maximy
těch, kdo soulad s žádoucím mravním vývojem dítěte posuzují (zde soud nahlíží mravnost
jako kategorii morální a odhlíží od skutečnosti, že je též nesporně kategorií filosofickou a sociologickou). Vždy půjde o reflexi určitého
místního společenského řádu, jenž podléhá
z hlediska času určité proměnlivosti. Konkrétní obsah a význam tomuto pojmu přiřazuje správní orgán a posléze soud. Obsahové
naplnění pojmu mravnosti tedy nenáleží
znalci v jakémkoli oboru lidské činnosti.“
Jak již bylo řečeno, tato judikatura týkající
se možného ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých
je obdobně použitelná i na otázku možného
vážného narušení tohoto vývoje. I v tomto
případě tedy platí, že posouzení, které pořady mohou vážně narušit mravní vývoj dětí
a mladistvých, je primárně otázkou právní, jejíž posouzení náleží výlučně stěžovatelce jakožto příslušnému správnímu orgánu a následně správním soudům, zatímco posouzení
možného narušení fyzického a psychického
vývoje v sobě zahrnuje rovněž skutkové otázky, které však mohou zpravidla členové stěžovatelky posoudit na základě svých běžných
znalostí a praktických zkušeností získaných
školním vzděláním, výchovou a životními
prožitky, nepůjde-li o složitý případ hraničního úsudku, kdy může být nezbytné podpořit
tento úsudek příslušnými odbornými vyjádřeními či znaleckými posudky z oborů dětské
psychologie, pedagogiky, teorie masové komunikace či v případě pořadů s erotickým zaměřením rovněž sexuologie.
V daném případě je zřejmé, že se městský
soud a stěžovatelka odlišují právě v náhledu
na předmětné pořady odvysílané žalobcem,
které, jak vyplývá již z výše popsaných sekvencí, zobrazují zcela explicitním způsobem
jednak běžné sexuální chování mezi dospělými, jednak některé sexuální scény, které za
běžné sexuální chování rozhodně označit
nelze, které ovšem na druhou stranu nelze
hodnotit ani jako chování zjevně sexuálně deviantní, či dokonce chování, jehož zobrazování a následné šíření tohoto zobrazení je trestným činem. Zatímco stěžovatelka považuje
tyto pořady, nebo přinejmenším výše popsané sekvence z těchto pořadů, za zcela zjevné
případy pornografie způsobilé vážně narušit
fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých, a má tedy za to, že v souladu s citovanou judikaturou není třeba k tomuto závěru odborného posouzení z oboru sexuologie,
příp. jiné relevantní vědní disciplíny, městský soud se kloní naopak k názoru, že se jedná o pořady z hlediska rozsahu definice pojmu pornografie v rámci dané skutkové
podstaty spíše hraniční, které odborné posouzení vyžadují.
III. c) Nepřezkoumatelnost žalobou
napadeného rozhodnutí
Spor o to, zda bylo v dané věci nezbytné
ustanovit znalce či si obstarat jiné odborné
podklady pro rozhodnutí stěžovatelky, je tedy v konečném důsledku sporem o vymezení
konkrétního obsahu neurčitého právního
pojmu pornografie uvedeného v § 32 odst. 1
písm. e) a v § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání, neboť bez tohoto přesnějšího vymeze-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
ní nelze posoudit, zda odvysílané pořady či
jejich jednotlivé části jsou typickými, nebo
naopak hraničními případy pornografie, či
zda je za pornografii ve smyslu citovaných zákonných ustanovení nelze považovat vůbec.
Základní deficit rozhodnutí stěžovatelky spočívá ovšem právě v tom, že v této otázce přesnějšího vymezení pojmu pornografie v rámci
dané skutkové podstaty správního deliktu je
rozhodnutí stěžovatelky nepřezkoumatelné
jednak pro nesrozumitelnost, jednak pro nedostatek důvodů.
Pojem pornografie podle uvedených ustanovení zákona o vysílání spadá, jak již bylo řečeno, do kategorie tzv. neurčitých právních
pojmů, jejichž obecné definování v právních
předpisech nemusí být pro jejich povahu
vhodné, nebo dokonce ani možné; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Při
interpretaci neurčitého právního pojmu se
správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého
pojmu objasnit, aby bylo zřejmé, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem
neurčitého pojmu zařadit (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007,
čj. 5 As 32/2007-83, č. 2362/2011 Sb. NSS a ze
dne 28. 7. 2005, čj. 5 Afs 151/2004-73,
č. 701/2005 Sb. NSS). Posouzení, zda konkrétní televizní pořad obsahuje pornografii, se
musí odvíjet od hodnocení všech okolností
konkrétního případu, z nichž správní orgán
učiní závěr, zda je daný pojem naplněn, či nikoli. Ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) a § 60
odst. 3 písm. c) zákona o vysílání zakazují zařazovat do televizního vysílání jakékoli pořady, které jsou způsobilé vážně narušit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých; jakožto demonstrativní příklady takových
pořadů pak tato ustanovení zmiňují právě pořady obsahující pornografii a dále pořady obsahující hrubé samoúčelné násilí. Jak již tedy
bylo konstatováno, za pornografický ve smyslu uvedených ustanovení může být považován jen takový pořad, který vyvolává uvedený
následek v podobě nebezpečí vážného naru-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
šení fyzického, psychického nebo mravního
vývoje dětí a mladistvých. Z toho také vyplývá
účel citovaných ustanovení, kterým je primárně ochrana dětí a mladistvých. Je tedy
zřejmé, že pojem pornografie užitý v zákoně
o vysílání vyžaduje jeho autonomní vymezení,
užití tohoto výrazu či formulací obdobných
v jiných právních předpisech, stejně jako
obecně sdílené významy slova pornografie či
jeho odborné definice mohou být pro tyto
účely určitým vodítkem, nelze je však ztotožňovat se specifickým významem pojmu pornografie podle zákona o vysílání.
Výklad pojmu pornografie užívaného v zákoně o vysílání a jeho aplikace v konkrétním
případě je tedy v prvé řadě úkolem správního
orgánu. Zákonodárce použitím tohoto neurčitého právního pojmu vytvořil stěžovatelce
prostor k tomu, aby tento pojem ve své správní praxi s ohledem na konkrétní okolnosti
jednotlivých posuzovaných věcí blíže vymezila. Nejedná se přitom o užití správního uvážení, což je situace, kdy má správní orgán při
aplikaci právního předpisu možnost volby
z hlediska více možných a zákonem předepsaných řešení věci, nýbrž o výklad a aplikaci
neurčitého právního pojmu, který je znakem
skutkové podstaty správního deliktu. Postup
správního orgánu při výkladu neurčitého
právního pojmu je však do určité míry obdobný jako v případě správního uvážení. V prvé řadě je tedy třeba, aby stěžovatelka své rozhodnutí, včetně výkladu pojmu pornografie,
řádně a logickým způsobem odůvodnila. Výklad neurčitého právního pojmu učiněný
správním orgánem je totiž, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu,
podroben soudnímu přezkumu. Soud ve správním soudnictví posuzuje především to, zda má
zjištěný skutkový děj dostatečnou oporu ve
zjištěných skutečnostech, zda byl správním
orgánem správně podřazen pod neurčitý
právní pojem, zda je interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem
v souladu se zákonem a zda úvaha správního
orgánu neodporuje zásadám logiky. Jestliže
rozhodnutí správního orgánu tyto atributy
postrádá, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 10. 2008,
čj. 8 As 56/2007-151, ze dne 9. 10. 2009,
čj. 5 As 51/2009-68, a ze dne 22. 3. 2007,
čj. 7 As 78/2005-62).
V daném případě je nutno konstatovat, že
správní rozhodnutí stěžovatelky ve světle
uvedených požadavků, vzhledem k jeho všeobecně nízké kvalitě, neobstálo. Celá řada nedostatků tohoto rozhodnutí začíná již u jeho
výrokové části, jak stěžovatelce důvodně vytkl
městský soud. Výrok směšuje vymezení skutku a jeho právní kvalifikaci, přičemž samotný
skutek, jehož se měl žalobce dopustit, je ve
výroku definován zcela nedostatečným a navíc rozporuplným způsobem. Z výroku vedle
nedostatků časového vymezení skutku rovněž není jasné, zda jsou za pornografii považovány oba vysílané pořady jako celek či jen
některé jejich sekvence, jak patrně vyplývá
z odůvodnění. Kromě toho druhý odstavec
výrokové části již obsahuje jakési odůvodnění, proč se má jednat o pornografii, což je pasáž, která do výrokové části rozhodnutí vůbec
nepatří.
Tyto nedostatky výrokové části rozhodnutí jsou pak dále umocněny nedostatky jeho
odůvodnění. I přes svůj značný rozsah je totiž
převážná část odůvodnění správního rozhodnutí věnována jednak detailnímu popisu výše
zmíněných tří sekvencí z obou pořadů LEO TV
(s. 2-4), aniž by ovšem bylo zřejmé, zda jde
o podrobné vymezení skutku žalobce či jen
o jakési příklady pornografických scén, jednak v podstatě doslovné rekapitulaci obsáhlého vyjádření žalobce (s. 5–14). Vlastní úvahy stěžovatelky a právní hodnocení věci jsou
pak obsaženy v části správního rozhodnutí
nepřesně označené jako „Správní uvážení
Rady“ (s. 14–19). Jedná se především o velmi
málo strukturovaný výčet jednotlivých dílčích znaků či charakteristik, které jsou stěžovatelkou považovány za pornografii, a obdobně výčet dílčích charakteristik erotiky jakožto
kategorie odlišné od pornografie, aniž by
ovšem stěžovatelka přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, proč právě jí uváděné znaky
odpovídají významu pojmu pornografie nikoliv obecně, ale v rámci dané skutkové podstaty, proč tedy mimo jiné jsou pořady na-
plňující tyto znaky způsobilé vážně narušit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí.
Tyto úvahy jsou sice do určité míry obsaženy
v následující pasáži, která se pokouší o výklad
pojmu vážného narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých; ta ovšem, vedle některých konkrétních
příkladů, vychází z tautologického předpokladu, že pořady obsahující uvedené znaky
mohou způsobit toto vážné narušení právě
proto, že jsou pornografií.
Část odůvodnění obsahující výčet charakteristik pornografie byla přitom v převážné
míře mechanicky převzata z právního rozboru analytického odboru stěžovatelky ze dne
2009. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala
rovněž na § 6 odst. 3 zákona č. 132/2010 Sb.,
o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání, podle něhož je poskytovatel audiovizuální mediální služby na vyžádání „povinen
zajistit, aby audiovizuální mediální služba
na vyžádání, jejíž obsah může vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých zejména tím, že obsahuje pornografii a hrubé samoúčelné násilí, byla dostupná pouze tak, aby děti a mladiství neměli běžně možnost obsah této audiovizuální
mediální služby na vyžádání vidět nebo slyšet“. Pokud by byl přijat výklad městského
soudu, že jednoznačně pornografický obsah
mají pouze díla, v nichž se vyskytuje násilí,
ponižování či sex s dětmi, znamenalo by to,
že by § 6 odst. 3 zákona o audiovizuálních
mediálních službách na vyžádání tato díla legitimizoval, a to pouze s tou výhradou, že nesmějí být běžně dostupná dětským divákům.
Stěžovatelka byla naopak toho názoru, že citované ustanovení se týká pornografického
obsahu obdobného charakteru, jakým byl pořad LEO TV, který svým zaměřením je pornografický, ale nepřekračuje hranice stanovené
v § 191 trestního zákoníku z roku 2009. Výklad pojmu pornografie je podle stěžovatelky
otázkou právní, nikoliv skutkovou, a nelze tedy ponechat takový výklad na odborném či
znaleckém posouzení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
III. a) Podmínky řízení o kasační
stížnosti
(...) Nejvyšší správní soud je při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán uplatněnými důvody kasační stížnosti, ledaže by se
jednalo o vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. K případným dalším vadám, které nebyly v kasační stížnosti uplatněny, Nejvyšší
správní soud nepřihlíží. Napadá-li tedy stěžovatelka v posuzované věci pouze některé důvody, které městský soud vedly ke zrušení
správního rozhodnutí, zůstanou ostatní zrušující důvody nedotčeny, a to bez ohledu na
závěry Nejvyššího správního soudu ohledně
důvodnosti námitek uplatněných v kasační
stížnosti. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je však i za takových okolností třeba se zabývat věcně uplatněnými stížními námitkami. Jak Nejvyšší správní soud uvedl
v obdobné věci v rozsudku ze dne 6. 11. 2008,
čj. 2 As 58/2008-77, za takové situace „přinejmenším jeden důvod pro zrušení rozhodnutí [správního orgánu – pozn. NSS] obstojí –
a to právě proto, že proti němu stěžovatel nebrojil a zdejší soud není oprávněn tento závěr o právní otázce, který městský soud učinil, přezkoumat z úřední povinnosti (§ 109
odst. 3 s. ř. s.). S ohledem na hospodárnost řízení se však Nejvyšší správní soud zabýval
i ostatními kasačními námitkami, neboť
mají vliv na závazný právní názor vyslovený
městským soudem ve zrušujícím rozsudku.
Přestože nelze totiž přímo hovořit o závaznosti právního názoru Nejvyššího správního
soudu vysloveného v rozsudku zamítajícím
kasační stížnost, spočívá jeho váha v zákonné pozici vyplývající z § 12 odst. 1 s. ř. s., podle něhož je Nejvyšší správní soud vrcholným soudním orgánem ve věcech správního
soudnictví, zajišťujícím jednotu a zákonnost rozhodování. Z toho Nejvyšší správní
soud dovozuje nezbytnost respektovat právní názor Nejvyššího správního soudu i tam,
kde není zákonem přímo stanovená váza-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
nost, pokud je daný právní názor v pokračujícím řízení rozhodný.“ Jakkoli tedy stěžovatelka některé důvody zrušení svého rozhodnutí respektuje, nelze jí upřít možnost podat
proti rozsudku městského soudu kasační stížnost a domáhat se vyslovení názoru Nejvyššího správního soudu na sporné otázky (srov.
též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 26. 8. 2009, čj. 1 Afs 49/2009-109). Napadení jen některých zrušujících důvodů rozsudku městského soudu ze strany stěžovatelky
proto není důvodem pro odmítnutí kasační
stížnosti pro nepřípustnost (§ 104 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil
k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž
zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není z celkového
hlediska důvodná.
III. b) Potřeba odborného posouzení
znalcem
Nejvyšší správní soud se zabýval v prvé řadě stížní námitkou týkající se rozsahu podkladů potřebných pro posouzení otázky, zda televizní pořady vysílané žalobcem obsahují
pornografii. Jak již bylo uvedeno, městský
soud v napadeném rozsudku konstatoval, že
v některých konkrétních případech může být
za účelem posouzení, zda pořad obsahuje
pornografii, opatřeno odborné vyjádření,
resp. znalecký posudek z oboru sexuologie.
Takový postup podle městského soudu není
nutný v případech, kdy se jedná o pořady zobrazující sexuální praktiky zahrnující násilí,
ponižování či sex s dětmi apod., tedy v případech, kdy se zpravidla jedná o pornografická
díla, jejichž vysílání může naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu šíření pornografie (§ 191 trestního zákoníku z roku 2009),
případně trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií (§ 192 trestního zákoníku z roku 2009). Ani u ostatních pořadů s erotickým obsahem, které, tak jako
v nyní posuzované věci, takové znaky postrádají, a jejichž vysílání tedy není trestné, městský soud nevyloučil, že se může jednat o pornografii ve smyslu § 32 odst. 1 písm. e) a § 60
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
odst. 3 písm. c) zákona o vysílání, v těchto případech je však podle městského soudu vhodné úvahu o pornografické povaze vysílaného
pořadu podpořit stanoviskem odborníka
z oboru sexuologie.
Podle § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen „nezařazovat do vysílání pořady, které mohou
vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že
obsahují pornografii a hrubé samoúčelné
násilí“.
Podle § 60 odst. 3 písm. písm. c) zákona
o vysílání „[p]okutu od 20 000 Kč do
10 000 000 Kč uloží Rada provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání,
pokud zařazuje do vysílání pořady, které
mohou vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména
tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí.“
Nezbytným objektivním znakem skutkové podstaty správního deliktu podle § 60
odst. 3 písm. c) zákona o vysílání je možnost
vážného narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých. Za
pornografii ve smyslu tohoto ustanovení
a § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání je tedy možné považovat pouze pořady, které jsou
způsobilé vážně narušit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. K tomu, do jaké míry je potenciální vážné narušení fyzického, psychického a mravního vývoje
dětí a mladistvých otázkou skutkovou, která
vyžaduje případně i odborné posouzení, a do
jaké míry je otázkou právní, se správní soudy
dosud nevyjádřily, existuje však ustálená judikatura k obdobné otázce u „příbuzné“ skutkové podstaty správního deliktu podle § 60
odst. 3 písm. d) zákona o vysílání a jemu odpovídající povinnosti provozovatele televizního vysílání podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona
o vysílání nezařazovat v době od 6.00 hodin
do 22.00 hodin do vysílání pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých (znění
účinné do 31. 5. 2010). Tuto judikaturu
shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze
dne 15. 5. 2008, čj. 6 As 70/2007-104,
č. 1686/2008 Sb. NSS, následovně:
„Zákonitosti fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých jsou na jedné
straně předmětem zkoumání několika oborů (medicíny, psychologie, pedagogiky), na
druhé straně jde o zákonitosti, s nimiž je
konfrontován každý, kdo se kdy jakkoliv podílel na výchově dítěte, ale též jakákoliv průměrná normálně smýšlející osoba aplikující
standardy současné společnosti v této oblasti. Posoudit možný vliv na fyzický, psychický
či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci
každý s běžnými znalostmi a praktickými
zkušenostmi získanými školním vzděláním,
výchovou a životními prožitky, nepůjde-li
o složitý hraniční případ úsudku ve vztahu
ke konkrétnímu obsahu pořadu. Nejvyšší
správní soud se již v několika případech vyslovil ke komponentě morálního vývoje dítěte,
přičemž zdůraznil, že posouzení mimoprávních (morálních) hodnot naší společnosti na
daném stupni
jejího vývoje představuje
tzv. quaestio iuris (srov. zejména rozsudky
sp. zn. 6 As 14/2004 a sp. zn. 8 As 62/2005).
Mravnost Nejvyšší správní soud chápe jako obecně uznávané minimum společenských hodnot, nikoliv jako vlastní maximy
těch, kdo soulad s žádoucím mravním vývojem dítěte posuzují (zde soud nahlíží mravnost
jako kategorii morální a odhlíží od skutečnosti, že je též nesporně kategorií filosofickou a sociologickou). Vždy půjde o reflexi určitého
místního společenského řádu, jenž podléhá
z hlediska času určité proměnlivosti. Konkrétní obsah a význam tomuto pojmu přiřazuje správní orgán a posléze soud. Obsahové
naplnění pojmu mravnosti tedy nenáleží
znalci v jakémkoli oboru lidské činnosti.“
Jak již bylo řečeno, tato judikatura týkající
se možného ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých
je obdobně použitelná i na otázku možného
vážného narušení tohoto vývoje. I v tomto
případě tedy platí, že posouzení, které pořady mohou vážně narušit mravní vývoj dětí
a mladistvých, je primárně otázkou právní, jejíž posouzení náleží výlučně stěžovatelce jakožto příslušnému správnímu orgánu a následně správním soudům, zatímco posouzení
možného narušení fyzického a psychického
vývoje v sobě zahrnuje rovněž skutkové otázky, které však mohou zpravidla členové stěžovatelky posoudit na základě svých běžných
znalostí a praktických zkušeností získaných
školním vzděláním, výchovou a životními
prožitky, nepůjde-li o složitý případ hraničního úsudku, kdy může být nezbytné podpořit
tento úsudek příslušnými odbornými vyjádřeními či znaleckými posudky z oborů dětské
psychologie, pedagogiky, teorie masové komunikace či v případě pořadů s erotickým zaměřením rovněž sexuologie.
V daném případě je zřejmé, že se městský
soud a stěžovatelka odlišují právě v náhledu
na předmětné pořady odvysílané žalobcem,
které, jak vyplývá již z výše popsaných sekvencí, zobrazují zcela explicitním způsobem
jednak běžné sexuální chování mezi dospělými, jednak některé sexuální scény, které za
běžné sexuální chování rozhodně označit
nelze, které ovšem na druhou stranu nelze
hodnotit ani jako chování zjevně sexuálně deviantní, či dokonce chování, jehož zobrazování a následné šíření tohoto zobrazení je trestným činem. Zatímco stěžovatelka považuje
tyto pořady, nebo přinejmenším výše popsané sekvence z těchto pořadů, za zcela zjevné
případy pornografie způsobilé vážně narušit
fyzický, psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých, a má tedy za to, že v souladu s citovanou judikaturou není třeba k tomuto závěru odborného posouzení z oboru sexuologie,
příp. jiné relevantní vědní disciplíny, městský soud se kloní naopak k názoru, že se jedná o pořady z hlediska rozsahu definice pojmu pornografie v rámci dané skutkové
podstaty spíše hraniční, které odborné posouzení vyžadují.
III. c) Nepřezkoumatelnost žalobou
napadeného rozhodnutí
Spor o to, zda bylo v dané věci nezbytné
ustanovit znalce či si obstarat jiné odborné
podklady pro rozhodnutí stěžovatelky, je tedy v konečném důsledku sporem o vymezení
konkrétního obsahu neurčitého právního
pojmu pornografie uvedeného v § 32 odst. 1
písm. e) a v § 60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání, neboť bez tohoto přesnějšího vymeze-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
ní nelze posoudit, zda odvysílané pořady či
jejich jednotlivé části jsou typickými, nebo
naopak hraničními případy pornografie, či
zda je za pornografii ve smyslu citovaných zákonných ustanovení nelze považovat vůbec.
Základní deficit rozhodnutí stěžovatelky spočívá ovšem právě v tom, že v této otázce přesnějšího vymezení pojmu pornografie v rámci
dané skutkové podstaty správního deliktu je
rozhodnutí stěžovatelky nepřezkoumatelné
jednak pro nesrozumitelnost, jednak pro nedostatek důvodů.
Pojem pornografie podle uvedených ustanovení zákona o vysílání spadá, jak již bylo řečeno, do kategorie tzv. neurčitých právních
pojmů, jejichž obecné definování v právních
předpisech nemusí být pro jejich povahu
vhodné, nebo dokonce ani možné; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Při
interpretaci neurčitého právního pojmu se
správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého
pojmu objasnit, aby bylo zřejmé, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem
neurčitého pojmu zařadit (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007,
čj. 5 As 32/2007-83, č. 2362/2011 Sb. NSS a ze
dne 28. 7. 2005, čj. 5 Afs 151/2004-73,
č. 701/2005 Sb. NSS). Posouzení, zda konkrétní televizní pořad obsahuje pornografii, se
musí odvíjet od hodnocení všech okolností
konkrétního případu, z nichž správní orgán
učiní závěr, zda je daný pojem naplněn, či nikoli. Ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) a § 60
odst. 3 písm. c) zákona o vysílání zakazují zařazovat do televizního vysílání jakékoli pořady, které jsou způsobilé vážně narušit fyzický,
psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých; jakožto demonstrativní příklady takových
pořadů pak tato ustanovení zmiňují právě pořady obsahující pornografii a dále pořady obsahující hrubé samoúčelné násilí. Jak již tedy
bylo konstatováno, za pornografický ve smyslu uvedených ustanovení může být považován jen takový pořad, který vyvolává uvedený
následek v podobě nebezpečí vážného naru-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
šení fyzického, psychického nebo mravního
vývoje dětí a mladistvých. Z toho také vyplývá
účel citovaných ustanovení, kterým je primárně ochrana dětí a mladistvých. Je tedy
zřejmé, že pojem pornografie užitý v zákoně
o vysílání vyžaduje jeho autonomní vymezení,
užití tohoto výrazu či formulací obdobných
v jiných právních předpisech, stejně jako
obecně sdílené významy slova pornografie či
jeho odborné definice mohou být pro tyto
účely určitým vodítkem, nelze je však ztotožňovat se specifickým významem pojmu pornografie podle zákona o vysílání.
Výklad pojmu pornografie užívaného v zákoně o vysílání a jeho aplikace v konkrétním
případě je tedy v prvé řadě úkolem správního
orgánu. Zákonodárce použitím tohoto neurčitého právního pojmu vytvořil stěžovatelce
prostor k tomu, aby tento pojem ve své správní praxi s ohledem na konkrétní okolnosti
jednotlivých posuzovaných věcí blíže vymezila. Nejedná se přitom o užití správního uvážení, což je situace, kdy má správní orgán při
aplikaci právního předpisu možnost volby
z hlediska více možných a zákonem předepsaných řešení věci, nýbrž o výklad a aplikaci
neurčitého právního pojmu, který je znakem
skutkové podstaty správního deliktu. Postup
správního orgánu při výkladu neurčitého
právního pojmu je však do určité míry obdobný jako v případě správního uvážení. V prvé řadě je tedy třeba, aby stěžovatelka své rozhodnutí, včetně výkladu pojmu pornografie,
řádně a logickým způsobem odůvodnila. Výklad neurčitého právního pojmu učiněný
správním orgánem je totiž, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu,
podroben soudnímu přezkumu. Soud ve správním soudnictví posuzuje především to, zda má
zjištěný skutkový děj dostatečnou oporu ve
zjištěných skutečnostech, zda byl správním
orgánem správně podřazen pod neurčitý
právní pojem, zda je interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem
v souladu se zákonem a zda úvaha správního
orgánu neodporuje zásadám logiky. Jestliže
rozhodnutí správního orgánu tyto atributy
postrádá, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 10. 2008,
čj. 8 As 56/2007-151, ze dne 9. 10. 2009,
čj. 5 As 51/2009-68, a ze dne 22. 3. 2007,
čj. 7 As 78/2005-62).
V daném případě je nutno konstatovat, že
správní rozhodnutí stěžovatelky ve světle
uvedených požadavků, vzhledem k jeho všeobecně nízké kvalitě, neobstálo. Celá řada nedostatků tohoto rozhodnutí začíná již u jeho
výrokové části, jak stěžovatelce důvodně vytkl
městský soud. Výrok směšuje vymezení skutku a jeho právní kvalifikaci, přičemž samotný
skutek, jehož se měl žalobce dopustit, je ve
výroku definován zcela nedostatečným a navíc rozporuplným způsobem. Z výroku vedle
nedostatků časového vymezení skutku rovněž není jasné, zda jsou za pornografii považovány oba vysílané pořady jako celek či jen
některé jejich sekvence, jak patrně vyplývá
z odůvodnění. Kromě toho druhý odstavec
výrokové části již obsahuje jakési odůvodnění, proč se má jednat o pornografii, což je pasáž, která do výrokové části rozhodnutí vůbec
nepatří.
Tyto nedostatky výrokové části rozhodnutí jsou pak dále umocněny nedostatky jeho
odůvodnění. I přes svůj značný rozsah je totiž
převážná část odůvodnění správního rozhodnutí věnována jednak detailnímu popisu výše
zmíněných tří sekvencí z obou pořadů LEO TV
(s. 2-4), aniž by ovšem bylo zřejmé, zda jde
o podrobné vymezení skutku žalobce či jen
o jakési příklady pornografických scén, jednak v podstatě doslovné rekapitulaci obsáhlého vyjádření žalobce (s. 5–14). Vlastní úvahy stěžovatelky a právní hodnocení věci jsou
pak obsaženy v části správního rozhodnutí
nepřesně označené jako „Správní uvážení
Rady“ (s. 14–19). Jedná se především o velmi
málo strukturovaný výčet jednotlivých dílčích znaků či charakteristik, které jsou stěžovatelkou považovány za pornografii, a obdobně výčet dílčích charakteristik erotiky jakožto
kategorie odlišné od pornografie, aniž by
ovšem stěžovatelka přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, proč právě jí uváděné znaky
odpovídají významu pojmu pornografie nikoliv obecně, ale v rámci dané skutkové podstaty, proč tedy mimo jiné jsou pořady na-
plňující tyto znaky způsobilé vážně narušit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí.
Tyto úvahy jsou sice do určité míry obsaženy
v následující pasáži, která se pokouší o výklad
pojmu vážného narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých; ta ovšem, vedle některých konkrétních
příkladů, vychází z tautologického předpokladu, že pořady obsahující uvedené znaky
mohou způsobit toto vážné narušení právě
proto, že jsou pornografií.
Část odůvodnění obsahující výčet charakteristik pornografie byla přitom v převážné
míře mechanicky převzata z právního rozboru analytického odboru stěžovatelky ze dne
14. 4. 2008, který je součástí správního spisu
a obsahuje spíše jakousi koláž úvah a informací týkajících se vymezení pornografie a jejího odlišení od erotiky. Tento materiál byl tedy jistě vhodným podkladem pro rozhodnutí
stěžovatelky, nikoliv však dokumentem, který
by bylo možné takto bez dalšího do rozhodnutí stěžovatelky převzít. Samotné shrnutí závěrů v odůvodnění správního rozhodnutí
(s. 18) je pak takřka doslovnou reprodukcí
části již citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu čj. 6 As 70/2007-104, kterou
stěžovatelka bez odkazu na tento judikát převzala do svého rozhodnutí tak, že pouze zaměnila slovo „Nejvyšší správní soud“ za slovo
„Rada“ a nahradila formulace týkající se skutkové podstaty správního deliktu podle § 60
odst. 3 písm. d) zákona o vysílání formulacemi odpovídajícími skutkové podstatě správního deliktu podle § 60 odst. 3 písm. c) zákona o vysílání. Přitom pominula, že uvedená
pasáž rozsudku Nejvyššího správního soudu
se vyjadřuje ke skutkově i právně odlišné věci. Stěžovatelka tedy jistě byla oprávněna tento judikát citovat a vysvětlit, v čem je relevantní i pro věc nyní posuzovanou, ne s ním
však naložit popisovaným způsobem. V rozhodnutí stěžovatelky chybí konkrétní vazba
na skutkový stav zjištěný v posuzované věci.
Stěžovatelka dostatečně nevysvětlila, proč
dospěla k závěru, že pořady zařazené do vysílání žalobce, nebo případně některé jejich
části, považuje za pornografii, a které z charakteristických znaků pornografie, jež v odů-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
vodnění rozhodnutí uvedla, tyto pořady obsahují. Stěžovatelka řádně nevysvětlila ani to,
jakým způsobem mohly vytýkané pořady vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že závěr městského soudu, podle něhož si měla
stěžovatelka v dané věci opatřit znalecký posudek z oboru sexuologie, nutno hodnotit
v této fázi řízení jako předčasný, ovšem je tomu tak právě vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatelky, které z tohoto
důvodu v žádném případě nemůže obstát.
Bude tedy třeba, aby se stěžovatelka vrátila v novém rozhodnutí v dané věci, bude-li
v tomto řízení možné vzhledem k vytýkaným
vadám pokračovat, případně v jiných obdobných věcech, k bližšímu vymezení pojmu
pornografie podle uvedených zákonných
ustanovení, od něhož se potom musí odvíjet
další úvahy a závěry, mimo jiné též posouzení
otázky, zda je v té které věci třeba odborného
posouzení znalce.
Jak již přitom bylo zdůrazněno, při výkladu
neurčitého právního pojmu pornografie podle
§ 32 odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona o vysílání a s tím souvisejícím alespoň
rámcovém vymezení hranice mezi pornografií a zobrazením erotiky v televizním vysílání,
která je zároveň pro provozovatele televizního vysílání důležitou hranicí mezi protiprávním jednáním a legálním podnikáním v této
oblasti, má stěžovatelka jakožto příslušný
správní orgán široký, byť nikoliv neomezený
prostor pro vlastní uvážení. Není úlohou Nejvyššího správního soudu, aby potřebnou úvahu správního orgánu v daném ohledu nahrazoval, může ovšem poskytnout k této úvaze
určitá vodítka, resp. připomenout hlediska,
která by měl správní orgán při formulaci
svých závěrů vzít v úvahu.
III. d) Pojem pornografie podle směr-
nice 89/552/EHS
Především je nutno konstatovat, že ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3
písm. c) zákona o vysílání bylo zákonodárcem přijato k transpozici čl. 22 odst. 1 směrnice 89/552/EHS. Podle tohoto ustanovení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
„[č]lenské státy přijmou vhodná opatření
zajišťující, aby vysílání subjektů televizního
vysílání, které spadají do jejich pravomoci,
neobsahovalo pořady, které by mohly vážně
poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo
bezdůvodné násilí“. Uvedená směrnice byla
s účinností od 5. 5. 2010 nahrazena směrnicí
2010/13/EU, která je však pouhou rekodifikací dosavadní směrnice 89/552/EHS v jejím
novelizovaném znění, tedy nová směrnice
takřka doslovně převzala také citované ustanovení, které je tedy nyní obsaženo v čl. 27
odst. 1 směrnice 2010/13/EU. V této souvislosti je třeba poukázat též na skutečnost, že
ustanovení obou směrnic používají na rozdíl
od zákona o vysílání výraz „pornografické
scény“ (obdobně je i ve francouzském znění
směrnice uveden výraz „des sce`nes de pornografie“). To však nelze vykládat jako odchýlení
se českého zákonodárce od znění směrnice
89/552/EHS a jejích cílů. Německé a anglické
znění směrnice, která obě používají výraz
„die Pornographie“ resp. „pornography“, totiž svědčí o tom, že je třeba pojmům „pornografie“ i „pornografické scény“ přisuzovat
shodný význam.
Jak vyplývá ze správního spisu, žalobce jako provozovatel televizního vysílání je obchodní společností se sídlem v České republice, která vysílání provozuje na základě licence
udělené stěžovatelkou s programovou specifikací k vysílání „tématického programu pro
dospělé“, resp. „erotického programu s důrazem na živé vysílání a interaktivní komunikaci s diváky“, jehož územní rozsah byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí
definován rozsahem převzatého televizního
vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů Telefónica Czech Republic, a. s.,
a dále družicí Astra 23,5°E s dosahem pro území České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska a Rakouska. Žalobce dále upozorňuje
na skutečnost, že erotické pořady obdobného typu na území České republiky vysílají
i zahraniční provozovatelé televizního vysílání, kteří mohou spadat do pravomoci jiného
členského státu Evropské unie, jakkoli není
pravdivé jeho tvrzení, že by se stěžovatelka
nepokusila v rámci rozsahu svých pravomocí
i proti tomuto vysílání pořadů, které považovala
za pornografii, zakročit (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010,
čj. 11 Ca 364/2009-46). Stěžovatelka je v každém případě povinna vůči žalobci a ostatním
provozovatelům televizního vysílání, kteří
spadají na základě směrnice 89/552/EHS
a transpozice této směrnice v zákoně o vysílání do její pravomoci, uplatňovat § 32 odst. 1
písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona o vysílání způsobem, který je souladný s textem
i účelem čl. 22 směrnice 89/552/EHS, resp.
nyní čl. čl. 27 směrnice 2010/13/EU (k povinnosti eurokonformního výkladu vnitrostátního
práva srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, čj. 1 As 3/2007-83,
č. 1401/2007 Sb. NSS, a judikaturu Soudního
dvora v něm citovanou). Ani směrnice
89/552/EHS, která je relevantní pro posuzovanou věc, ani
ji nahradivší směrnice
2010/13/EU ovšem pojem pornografie či pornografické scény přímo nedefinují.
Za těchto okolností se tedy Nejvyšší
správní soud jakožto soud, proti jehož rozhodnutí není přípustný opravný prostředek,
zabýval rovněž otázkou, zda by bylo pro účely
dalšího řízení v této věci třeba podle čl. 267
Smlouvy o fungování Evropské unie položit
Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající
se výkladu čl. 22 odst. 1 směrnice 89/552/EHS.
Výjimkou z této povinnosti by mohla být pouze situace, kdy se k dané otázce již vztahuje
ustálená judikatura Soudního dvora (acte
éclairé) nebo musí být znění směrnice natolik jasné a jednoznačné, že neponechává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost
o jejím výkladu (acte clair) (srov. např. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 1 As 3/2007-83, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 8. 2007, čj. 1 As
13/2007-63, č. 1461/2008 Sb. NSS).
Při výkladu čl. 22 odst. 1 směrnice 89/552/EHS
je třeba vycházet především z účelu této
směrnice. Provozování televizního vysílání je
činností, na níž se vztahuje jedna ze čtyř základních svobod vnitřního trhu Evropské
unie, a to volný pohyb služeb zaručený pri-
márním právem Evropské unie (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 4. 1974, Sacchi,
155/73, Recueil, s. 409). Podle čl. 56 Smlouvy
o fungování Evropské unie (před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, tj. podle právního stavu relevantního pro tuto věc, podle
čl. 49 Smlouvy o založení Evropského společenství) jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném
státě Unie, než se nachází příjemce služeb.
Primární právo v zásadě vyžaduje odstranění
jakéhokoliv omezení volného poskytování
služeb, i když se toto omezení vztahuje bez
rozlišení na vnitrostátní poskytovatele i na
poskytovatele z jiných členských států, pokud je způsobilé zakázat nebo jinak narušit
činnost poskytovatele usazeného v jiném
členském státě, ve kterém legálně poskytuje
podobné služby (viz např. rozsudky Soudního dvora ze dne 25. 7. 1991, Säger, C-76/90,
Recueil, s. I-4221, bod 12, a ze dne 3. 10. 2000,
Corsten, C-58/98, Recueil, s. I-7919, bod 33).
Svobody poskytování služeb požívá jak poskytovatel, tak příjemce služeb (srov. např.
rozsudek ze dne 31. 1. 1984, Luisi a Carbone,
286/82 a 26/83, Recueil, s. 377, bod 16).
Volné poskytování služeb však může být,
pokud nebyla daná oblast plně harmonizována sekundárním právem Unie, omezeno vnitrostátním právem z důvodů uvedených
v čl. 52 odst. 1 ve spojení s čl. 62 Smlouvy
o fungování Evropské unie (dříve čl. 46 odst. 1
ve spojení s čl. 55 Smlouvy o založení Evropského společenství), tedy z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany
zdraví. Kromě toho může být volný pohyb
služeb omezen i z dalších důvodů tzv. naléhavého veřejného zájmu dovozených judikaturou Soudního dvora (srov. např. rozsudek ze
dne 6. 11. 2003, Gambelli a další, C-243/01,
Recueil, s. I 13031, bod 60). V takové situaci
přísluší členským státům, aby přijaly opatření k ochraně tohoto zájmu v nezbytné míře
a aby rozhodly o způsobu, jakým má být této
ochrany dosaženo. Mohou tak ovšem činit
pouze v mezích stanovených primárním právem, zejména v souladu se zásadou proporcionality (srov. rozsudek ze dne 25. 7. 1991,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
Aragonesa de Publicidad Exterior a Publivía, C-l/90 a C-176/90, Recueil, s. I-4151, bod 16),
podle které přijatá opatření musí být způsobilá a přiměřená k dosažení cíle, který sledují, a nesmí jít nad rámec toho, co je nezbytné
k jeho dosažení (srov. výše uvedený rozsudek
ve věci Säger, bod 15; rozsudek ze dne 23. 11.
1999, Arblade a další, C-369/96 a C-376/96,
Recueil, s. I-8453, bod 35, a rozsudek ze dne
14. 4. 2008, který je součástí správního spisu
a obsahuje spíše jakousi koláž úvah a informací týkajících se vymezení pornografie a jejího odlišení od erotiky. Tento materiál byl tedy jistě vhodným podkladem pro rozhodnutí
stěžovatelky, nikoliv však dokumentem, který
by bylo možné takto bez dalšího do rozhodnutí stěžovatelky převzít. Samotné shrnutí závěrů v odůvodnění správního rozhodnutí
(s. 18) je pak takřka doslovnou reprodukcí
části již citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu čj. 6 As 70/2007-104, kterou
stěžovatelka bez odkazu na tento judikát převzala do svého rozhodnutí tak, že pouze zaměnila slovo „Nejvyšší správní soud“ za slovo
„Rada“ a nahradila formulace týkající se skutkové podstaty správního deliktu podle § 60
odst. 3 písm. d) zákona o vysílání formulacemi odpovídajícími skutkové podstatě správního deliktu podle § 60 odst. 3 písm. c) zákona o vysílání. Přitom pominula, že uvedená
pasáž rozsudku Nejvyššího správního soudu
se vyjadřuje ke skutkově i právně odlišné věci. Stěžovatelka tedy jistě byla oprávněna tento judikát citovat a vysvětlit, v čem je relevantní i pro věc nyní posuzovanou, ne s ním
však naložit popisovaným způsobem. V rozhodnutí stěžovatelky chybí konkrétní vazba
na skutkový stav zjištěný v posuzované věci.
Stěžovatelka dostatečně nevysvětlila, proč
dospěla k závěru, že pořady zařazené do vysílání žalobce, nebo případně některé jejich
části, považuje za pornografii, a které z charakteristických znaků pornografie, jež v odů-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
vodnění rozhodnutí uvedla, tyto pořady obsahují. Stěžovatelka řádně nevysvětlila ani to,
jakým způsobem mohly vytýkané pořady vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že závěr městského soudu, podle něhož si měla
stěžovatelka v dané věci opatřit znalecký posudek z oboru sexuologie, nutno hodnotit
v této fázi řízení jako předčasný, ovšem je tomu tak právě vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatelky, které z tohoto
důvodu v žádném případě nemůže obstát.
Bude tedy třeba, aby se stěžovatelka vrátila v novém rozhodnutí v dané věci, bude-li
v tomto řízení možné vzhledem k vytýkaným
vadám pokračovat, případně v jiných obdobných věcech, k bližšímu vymezení pojmu
pornografie podle uvedených zákonných
ustanovení, od něhož se potom musí odvíjet
další úvahy a závěry, mimo jiné též posouzení
otázky, zda je v té které věci třeba odborného
posouzení znalce.
Jak již přitom bylo zdůrazněno, při výkladu
neurčitého právního pojmu pornografie podle
§ 32 odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona o vysílání a s tím souvisejícím alespoň
rámcovém vymezení hranice mezi pornografií a zobrazením erotiky v televizním vysílání,
která je zároveň pro provozovatele televizního vysílání důležitou hranicí mezi protiprávním jednáním a legálním podnikáním v této
oblasti, má stěžovatelka jakožto příslušný
správní orgán široký, byť nikoliv neomezený
prostor pro vlastní uvážení. Není úlohou Nejvyššího správního soudu, aby potřebnou úvahu správního orgánu v daném ohledu nahrazoval, může ovšem poskytnout k této úvaze
určitá vodítka, resp. připomenout hlediska,
která by měl správní orgán při formulaci
svých závěrů vzít v úvahu.
III. d) Pojem pornografie podle směr-
nice 89/552/EHS
Především je nutno konstatovat, že ustanovení § 32 odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3
písm. c) zákona o vysílání bylo zákonodárcem přijato k transpozici čl. 22 odst. 1 směrnice 89/552/EHS. Podle tohoto ustanovení
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
„[č]lenské státy přijmou vhodná opatření
zajišťující, aby vysílání subjektů televizního
vysílání, které spadají do jejich pravomoci,
neobsahovalo pořady, které by mohly vážně
poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují pornografické scény nebo
bezdůvodné násilí“. Uvedená směrnice byla
s účinností od 5. 5. 2010 nahrazena směrnicí
2010/13/EU, která je však pouhou rekodifikací dosavadní směrnice 89/552/EHS v jejím
novelizovaném znění, tedy nová směrnice
takřka doslovně převzala také citované ustanovení, které je tedy nyní obsaženo v čl. 27
odst. 1 směrnice 2010/13/EU. V této souvislosti je třeba poukázat též na skutečnost, že
ustanovení obou směrnic používají na rozdíl
od zákona o vysílání výraz „pornografické
scény“ (obdobně je i ve francouzském znění
směrnice uveden výraz „des sce`nes de pornografie“). To však nelze vykládat jako odchýlení
se českého zákonodárce od znění směrnice
89/552/EHS a jejích cílů. Německé a anglické
znění směrnice, která obě používají výraz
„die Pornographie“ resp. „pornography“, totiž svědčí o tom, že je třeba pojmům „pornografie“ i „pornografické scény“ přisuzovat
shodný význam.
Jak vyplývá ze správního spisu, žalobce jako provozovatel televizního vysílání je obchodní společností se sídlem v České republice, která vysílání provozuje na základě licence
udělené stěžovatelkou s programovou specifikací k vysílání „tématického programu pro
dospělé“, resp. „erotického programu s důrazem na živé vysílání a interaktivní komunikaci s diváky“, jehož územní rozsah byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí
definován rozsahem převzatého televizního
vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů Telefónica Czech Republic, a. s.,
a dále družicí Astra 23,5°E s dosahem pro území České republiky, Slovenska, Polska, Maďarska a Rakouska. Žalobce dále upozorňuje
na skutečnost, že erotické pořady obdobného typu na území České republiky vysílají
i zahraniční provozovatelé televizního vysílání, kteří mohou spadat do pravomoci jiného
členského státu Evropské unie, jakkoli není
pravdivé jeho tvrzení, že by se stěžovatelka
nepokusila v rámci rozsahu svých pravomocí
i proti tomuto vysílání pořadů, které považovala
za pornografii, zakročit (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010,
čj. 11 Ca 364/2009-46). Stěžovatelka je v každém případě povinna vůči žalobci a ostatním
provozovatelům televizního vysílání, kteří
spadají na základě směrnice 89/552/EHS
a transpozice této směrnice v zákoně o vysílání do její pravomoci, uplatňovat § 32 odst. 1
písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona o vysílání způsobem, který je souladný s textem
i účelem čl. 22 směrnice 89/552/EHS, resp.
nyní čl. čl. 27 směrnice 2010/13/EU (k povinnosti eurokonformního výkladu vnitrostátního
práva srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, čj. 1 As 3/2007-83,
č. 1401/2007 Sb. NSS, a judikaturu Soudního
dvora v něm citovanou). Ani směrnice
89/552/EHS, která je relevantní pro posuzovanou věc, ani
ji nahradivší směrnice
2010/13/EU ovšem pojem pornografie či pornografické scény přímo nedefinují.
Za těchto okolností se tedy Nejvyšší
správní soud jakožto soud, proti jehož rozhodnutí není přípustný opravný prostředek,
zabýval rovněž otázkou, zda by bylo pro účely
dalšího řízení v této věci třeba podle čl. 267
Smlouvy o fungování Evropské unie položit
Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající
se výkladu čl. 22 odst. 1 směrnice 89/552/EHS.
Výjimkou z této povinnosti by mohla být pouze situace, kdy se k dané otázce již vztahuje
ustálená judikatura Soudního dvora (acte
éclairé) nebo musí být znění směrnice natolik jasné a jednoznačné, že neponechává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost
o jejím výkladu (acte clair) (srov. např. citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 1 As 3/2007-83, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 8. 2007, čj. 1 As
13/2007-63, č. 1461/2008 Sb. NSS).
Při výkladu čl. 22 odst. 1 směrnice 89/552/EHS
je třeba vycházet především z účelu této
směrnice. Provozování televizního vysílání je
činností, na níž se vztahuje jedna ze čtyř základních svobod vnitřního trhu Evropské
unie, a to volný pohyb služeb zaručený pri-
márním právem Evropské unie (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 4. 1974, Sacchi,
155/73, Recueil, s. 409). Podle čl. 56 Smlouvy
o fungování Evropské unie (před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, tj. podle právního stavu relevantního pro tuto věc, podle
čl. 49 Smlouvy o založení Evropského společenství) jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném
státě Unie, než se nachází příjemce služeb.
Primární právo v zásadě vyžaduje odstranění
jakéhokoliv omezení volného poskytování
služeb, i když se toto omezení vztahuje bez
rozlišení na vnitrostátní poskytovatele i na
poskytovatele z jiných členských států, pokud je způsobilé zakázat nebo jinak narušit
činnost poskytovatele usazeného v jiném
členském státě, ve kterém legálně poskytuje
podobné služby (viz např. rozsudky Soudního dvora ze dne 25. 7. 1991, Säger, C-76/90,
Recueil, s. I-4221, bod 12, a ze dne 3. 10. 2000,
Corsten, C-58/98, Recueil, s. I-7919, bod 33).
Svobody poskytování služeb požívá jak poskytovatel, tak příjemce služeb (srov. např.
rozsudek ze dne 31. 1. 1984, Luisi a Carbone,
286/82 a 26/83, Recueil, s. 377, bod 16).
Volné poskytování služeb však může být,
pokud nebyla daná oblast plně harmonizována sekundárním právem Unie, omezeno vnitrostátním právem z důvodů uvedených
v čl. 52 odst. 1 ve spojení s čl. 62 Smlouvy
o fungování Evropské unie (dříve čl. 46 odst. 1
ve spojení s čl. 55 Smlouvy o založení Evropského společenství), tedy z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany
zdraví. Kromě toho může být volný pohyb
služeb omezen i z dalších důvodů tzv. naléhavého veřejného zájmu dovozených judikaturou Soudního dvora (srov. např. rozsudek ze
dne 6. 11. 2003, Gambelli a další, C-243/01,
Recueil, s. I 13031, bod 60). V takové situaci
přísluší členským státům, aby přijaly opatření k ochraně tohoto zájmu v nezbytné míře
a aby rozhodly o způsobu, jakým má být této
ochrany dosaženo. Mohou tak ovšem činit
pouze v mezích stanovených primárním právem, zejména v souladu se zásadou proporcionality (srov. rozsudek ze dne 25. 7. 1991,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
Aragonesa de Publicidad Exterior a Publivía, C-l/90 a C-176/90, Recueil, s. I-4151, bod 16),
podle které přijatá opatření musí být způsobilá a přiměřená k dosažení cíle, který sledují, a nesmí jít nad rámec toho, co je nezbytné
k jeho dosažení (srov. výše uvedený rozsudek
ve věci Säger, bod 15; rozsudek ze dne 23. 11.
1999, Arblade a další, C-369/96 a C-376/96,
Recueil, s. I-8453, bod 35, a rozsudek ze dne
22. 1. 2002, Canal Satélite Digital, C-390/99,
Recueil, s. I-607, bod 33).
Jiná je situace v případě, kdy je příslušná
oblast harmonizována sekundárním unijním
právem. Pokud je daná otázka předmětem
harmonizace na úrovni Evropské unie, vnitrostátní právní předpisy, které se jí týkají, musejí být posouzeny především ve světle příslušného harmonizačního předpisu. Omezení
volného pohybu služeb nad rámec upravený
ve směrnici je pak možné pouze v případě, že
daný předpis sekundárního práva, zejména
směrnice, nepředstavuje úplnou harmonizaci dané oblasti a že směrnice sama předpokládá možnost přijetí přísnější úpravy členského
státu nebo výslovně vymezuje podmínky, za
nichž se členské státy mohou od harmonizované úpravy odchýlit. Taková opatření pak
musejí respektovat rovněž výše zmíněné
obecné požadavky vycházející z judikatury
Soudního dvora, zejména zásadu proporcionality (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 5 As 69/2009-86,
č. 2245/2011 Sb. NSS).
Oblast provozování televizního vysílání
v členských státech Evropské unie byla harmonizována směrnicí 89/552/EHS a jejími novelami. Podle odůvodnění směrnice 89/552/EHS
„směrnice stanoví minimální pravidla nezbytná k zajištění svobody přenosu vysílání“. Článek 3 odst. 1 této směrnice umožnil
členským státům uplatňovat vůči provozovatelům vysílání, kteří spadají do jejich pravomoci, podrobnější nebo přísnější pravidla za
předpokladu, že jsou v souladu s unijním právem. Směrnice 89/552/EHS tedy představuje
pouze minimální standard, který musely
členské státy přijmout k zajištění volného pohybu služeb v oblasti audiovizuálního vysílání. Jejím přijetím došlo pouze k dílčí harmo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
nizaci této oblasti, a to zejména těch otázek,
které jsou klíčové pro zajištění svobody přenosu vysílání mezi státy. V odůvodnění směrnice se v této souvislosti výslovně uvádí, že
minimální pravidla stanovená touto směrnicí
se „nedotýkají pravomocí členských států
a jejich orgánů týkající se organizace –
včetně systémů udělování licencí, udělování
správních povolení nebo systémů zdaňování
– a financování vysílání a rovněž obsahu pořadů; že nezávislost kulturního vývoje
v členských státech a kulturní odlišnosti ve
Společenství zůstávají zachovány“ (důraz
doplněn). Takřka shodná formulace je použita
i v bodu 19 odůvodnění směrnice 2010/13/EU.
Směrnice tedy vychází z předpokladu, že
se koordinace právních předpisů v oblasti televizního vysílání nemá dotýkat kulturních
odlišností a nezávislosti kulturního vývoje
v členských státech, to je třeba vykládat tak,
že směrnice neměla za cíl dosažení jednotné
regulace obsahu televizních pořadů (srov.
Castendyk, O.; Dommering, E. J.; Scheuer, A.
European media law. Alphen a/d Rijn : Kluwer Law International, 2008, s. 708). Členským státům přísluší při neexistenci úplné
harmonizace stanovit úroveň ochrany dotčeného zájmu, v daném případě ochrany veřejné mravnosti a ochrany dětí a mladistvých.
Jelikož se pojetí této ochrany může mezi
členskými státy lišit, zejména podle rozdílných morálních či kulturních ohledů, je členským státům nepochybně třeba přiznat prostor pro vlastní uvážení (srov. rozsudek
Soudního dvora ze dne 14. 2. 2008, Dynamic
Medien Vertriebs
proti Avides Media,
C-244/06, Sb. rozh., s. I-505, bod 45).
V otázce definice pojmu pornografie,
resp. pornografických scén u televizních pořadů tedy směrnice zavazuje členské státy
pouze v tom smyslu, že tato kategorie musí
být vykládána s ohledem na text a účel daného ustanovení směrnice, kterým je ochrana
tělesného, duševního a morálního vývoje dětí a mladistvých před nebezpečím vážného
poškození, a musí mít v každé členské zemi
konkrétní obsah, nemůže tedy zůstat prázdnou množinou. To je zřejmé již s ohledem na
ostatní relevantní právní předpisy Unie, ze-
jména směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. 12. 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii,
která obdobně jako jí předcházející rámcové
rozhodnutí Rady 2004/68/SVV o boji proti
pohlavnímu vykořisťování dětí a dětské pornografii zavazuje členské státy k tomu, aby zajistily trestnost úmyslných jednání spočívajících mj. ve výrobě a šíření v tomto právním
předpisu definované dětské pornografie. Má-li
být takové jednání postihováno rovněž prostředky trestního práva s tím, že uvedená
směrnice dokonce stanoví u jednotlivých
trestných činů týkajících se dětské pornografie minimální horní hranice trestních sazeb,
tím spíše nemůže být takové jednání tolerováno podle právní úpravy televizního vysílání.
Na druhou stranu přesné vymezení rozsahu a obsahu pojmu pornografie podle čl. 22
odst. 1 směrnice 89/552/EHS a čl. 27 odst. 1
směrnice 2010/13/EU přísluší členským státům. Je tedy jejich právem a zároveň i povinností v zájmu ochrany veřejné mravnosti
a zdravého vývoje dětí a nezletilých vymezit,
ať již přímo v zákoně či v jiném právním předpisu nebo na základě příslušné správní
a soudní praxe, co lze považovat za společensky tolerovanou míru erotiky v televizním vysílání a kdy se již jedná o pornografii, jejíž vysílání je v daném členském státě zakázáno.
Ovšem stejně jako v ostatních případech
omezení volného pohybu služeb musí definice pornografie a volba opatření k zamezení
vysílání pornografických pořadů respektovat
požadavky primárního unijního práva. Rozsah diskreční pravomoci členských států při
definování pornografie proto nemůže být
zcela neomezený. Regulace obsahu pořadů
musí odpovídat základním zásadám unijního
práva, použitá opatření musí být objektivně
nezbytná a přiměřená k ochraně veřejného
zájmu, kterým je zdravý vývoj dětí a mladistvých, a musí být uplatňovaná nediskriminačním způsobem (srov. též odůvodnění směrnice 2010/13/EU, bod 41).
Uvedené závěry potvrzuje i rozsudek
Soudního dvora ze dne 11. 3. 1986, Conegate,
121/85, Recueil, s. 1007, bod 14, v němž Soud-
ní dvůr zaujal obdobný přístup v případě
omezení volného pohybu zboží z důvodu veřejné mravnosti, konkrétně se v tomto případě jednalo o zákaz dovozu erotických předmětů do Spojeného království, které byly
považovány za neslušné nebo obscénní. Podle citovaného rozsudku má každý členský
stát právo stanovit požadavky veřejné mravnosti na svém území podle svého hodnotového žebříčku a jím zvolenou formou. I když
unijní právo ponechává členským státům volnost při stanovení těchto požadavků, nemohou být opatření členského státu diskriminační (srov. též rozsudek Soudního dvora ze
dne 14. 12. 1979, Henn a Darby, 34/79, Recueil,
s. 3795). Byť se v těchto případech jednalo
o omezení volného pohybu zboží, závěry
Soudního dvora lze analogicky přenést i na
omezení volného pohybu služeb. Pravomoc
definovat, co je požadavkem ochrany veřejné
mravnosti, patří proto členským státům, unijní právo musí tento kategorický požadavek
respektovat za předpokladu, že omezení přijatá členským státem k ochraně tohoto naléhavého veřejného zájmu, jsou v souladu s primárním právem Evropské unie.
K obdobným závěrům dospěla i judikatura jiných evropských soudů. Přímo k výkladu
pojmu pornografie v čl. 22 směrnice
89/552/EHS se vyslovil Soud ESVO ve svém
poradním stanovisku ze dne 12. 6. 1998, TV
1000 Sverige, E-8/97, EFTA Court Report
1998, s. 68. Podle jeho názoru tvoří ochrana
duševního a morálního vývoje nezletilých důležitou součást ochrany veřejné mravnosti,
která je oblastí, v níž nelze stanovit jednotný
evropský přístup, neboť se tyto požadavky liší
v závislosti na čase a místě. Účelem směrnice
podle Soudu ESVO nebylo stanovení jednotného standardu pro výklad pojmů pornografie a vážného poškození tělesného, duševního nebo morálního vývoje dětí a mladistvých.
Definování těchto pojmů je závislé na vnitrostátních předpisech a morálních normách
společnosti a patří do pravomoci členských
států (viz body 24 a 26 citovaného stanoviska). Lze navíc poukázat na skutečnost, že
s předestřeným názorem se v řízení před Soudem ESVO ztotožnila i Evropská komise
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
a Kontrolní úřad ESVO. Soud ESVO nicméně
dodal, že ne každé vysílání sexuálně explicitních materiálů bez dalšího naplňuje definici
uvedenou v čl. 22 směrnice 89/552/EHS, rozhodujícím kritériem právě je, zda takové pořady mohou mít důsledky pro děti a mladistvé, kteří jsou v tomto ustanovení uvedeni.
Názor, že přesné vymezení pojmu pornografie podle čl. 22 odst. 1 směrnice 89/552/EHS je
v konečném důsledku otázkou vnitrostátního
práva, zastává také judikatura německých
správních soudů. Spolkový správní soud
(Bundesverwaltungsgericht) v rozsudku ze
dne 20. 2. 2002, sp. zn. 6 C 13.01, dostupném
na www.bverwg.de, uvedl, že čl. 22 odst. 1
směrnice 89/552/EHS ponechává definici
pojmu pornografie na vnitrostátním právu
členského státu, jehož pravomoci provozovatel vysílání podléhá (viz str. 26 citovaného
rozhodnutí).
Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro uplatnění výjimky z povinnosti Nejvyššího správního soudu předložit
Soudnímu dvoru předběžnou otázku podle
čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Uvedený výklad čl. 22 odst. 1 směrnice
89/552/EHS je totiž zjevný a jasný již ze samotného znění směrnice, a to i v jejích různých, zčásti již citovaných jazykových verzích, pokud je tato směrnice interpretována
v kontextu relevantních ustanovení primárního práva i dalších sekundárních právních
předpisů Evropské unie. Tato právní úprava
neponechává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost o tom, že přesný rozsah
a obsah pojmu pornografie použitý v tomto
ustanovení musí být vymezen ve vnitrostátním právním řádu každého z členských států.
Tento závěr potvrzuje i citovaná ustálená judikatura Soudního dvora týkající se otázek
omezení volného pohybu služeb a zboží z důvodů naléhavého veřejného zájmu, která se
uplatní i v posuzovaném případě. Citovaná
rozhodnutí Soudu ESVO a Spolkového správního soudu nemohou z hlediska povinnosti
položit předběžnou otázku nahradit judikaturu Soudního dvora, lze je však chápat jako
podpůrný argument pro závěr o nesporném
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
charakteru uvedeného výkladu čl. 22 odst. 1
směrnice 89/552/EHS. V daném případě se
tedy jedná o situaci, která je kombinací podmínek pro uplatnění zásady acte clair a zásady acte éclairé (z hlediska citované judikatury
Soudního dvora). Z těchto důvodu Nejvyšší
správní soud k předložení předběžné otázky
či otázek Soudnímu dvoru nepřistoupil.
III. e) Pojem pornografie podle záko-
na o vysílání
Stěžovatelka je tedy oprávněna a zároveň
povinna, jak již bylo opakovaně konstatováno, samostatně vymezit ve své rozhodovací
praxi obsah a rozsah pojmu pornografie podle § 32 odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c)
zákona o vysílání, tedy stanovit dostatečně
určitá hlediska k rozlišování mezi společensky tolerovaným vysíláním s erotickými prvky a společensky neakceptovatelnou pornografií. Jak již Nejvyšší správní soud rovněž
uvedl, stěžovatelka má při tomto vymezení
k dispozici prostor pro vlastní úvahu o obsahu pojmu pornografie, musí však přitom vycházet ze znění uvedených ustanovení zákona o vysílání vykládaných v souladu s textem
a účelem příslušných ustanovení směrnice
89/552/EHS, resp. směrnice 2010/13/EU.
Současně musí být respektována i omezení
daná primárním právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora. Stěžovatelka by
měla přihlédnout i k dalším, dále uvedeným
hlediskům.
Předpokladem pro vznik odpovědnosti
za správní delikt podle § 60 odst. 3 písm. c)
zákona o vysílání je naplnění znaků skutkové
podstaty správního deliktu, které vyplývají ze
znění tohoto ustanovení. K naplnění skutkové podstaty správního deliktu dojde, pokud
je do vysílání zařazen pořad, který je způsobilý
vyvolat vážné narušení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých,
zejména pokud se jedná o pořad obsahující
pornografii a hrubé samoúčelné násilí. Postačí
přitom i vyvolání nebezpečí vážného narušení objektu správního deliktu, kterým je zájem
na ochraně zdravého fyzického, psychického
a morálního vývoje dětí a mladistvých. Jedná
se tedy o ohrožovací delikt. Vznik následku
spočívajícího ve vážném narušení vývoje kon-
krétních osob není k naplnění dané skutkové
podstaty deliktu nutný.
V této souvislosti je třeba také poukázat
na podstatný rozdíl mezi povinnostmi provozovatele vysílání podle § 32 odst. 1 písm. e)
a podle § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, která vycházejí z čl. 22 odst. 1 a z čl. 22
odst. 2 směrnice 89/552/EHS. Podle § 32
odst. 1 písm. g) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen nezařazovat v době od
6.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Tento
zákaz se tedy vztahuje pouze na dobu od 6.00
hodin do 22.00 hodin a standard ochrany dětí a mladistvých je zde zřetelně vyšší. Rozhodným kritériem je potenciální ohrožení vývoje
dětí a mladistvých, na rozdíl od § 32 odst. 1
písm. e) zákona o vysílání, který vyžaduje nebezpečí vážného narušení tohoto vývoje.
Účelem § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání je tedy zvýšená ochrana dětí a mladistvých
v době, kdy se předpokládá, že mohou televizní vysílání sledovat. Tím je zároveň poskytnuta
dostatečná záruka rodičům a dalším osobám
zodpovědným za výchovu dětí a mladistvých,
že v této době nebudou vysílány žádné pořady, které jsou pro děti a mladistvé nevhodné,
a že tedy v této době mohou děti a mladiství
sledovat televizi bez jejich dohledu.
Z toho je zřejmé, že rozsah ochrany poskytované dětem a mladistvým v rámci regulace obsahu televizního vysílání musí být
v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin podstatně vyšší, než je tomu po 22. hodině, kdy
rodiče i další osoby odpovědné za výchovu
dětí a mladistvých musí počítat s tím, že není
vhodné nechat děti či mladistvé sledovat jednotlivé televizní programy, aniž by měly tyto
osoby kontrolu nad tím, co vlastně děti či
mladiství sledují. Ovšem pro případ, že by
kontrola ze strany rodičů či jiných odpovědných osob v této době z jakéhokoliv důvodu
selhala, což v jednotlivých případech nelze
vyloučit, stanoví § 32 odst. 1 písm. e) zákona
o vysílání, jehož porušení je v daném případě
žalobci vytýkáno, subsidiární ochranu alespoň před pořady, které mohou vážně narušit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých, a to právě zejména tím, že obsahují pornografii a hrubé samoúčelné násilí.
Zákaz zařazování těchto pořadů je tedy absolutní a platí po celých 24 hodin.
Zákonodárce zavedl s účinností od 1. 6.
2010 po vzoru čl. 22 odst. 2 směrnice
89/552/EHS i druhou možnost, jak vedle volby doby vysílání zajistit rodičům a jiným odpovědným osobám kontrolu nad obsahem
televizního vysílání, a tou je technické opatření. Do § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání byl doplněn dovětek, podle něhož se povinnost nezařazovat v době od 6.00 hodin do
22.00 hodin pořady a upoutávky, které by
mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní
vývoj dětí a mladistvých nevztahuje na případy, kdy je vysílání koncovému uživateli dostupné na základě písemné smlouvy uzavřené
s osobou starší 18 let a je k němu poskytnuto
technické opatření, které této osobě umožňuje omezit přístup k vysílání dětem a mladistvým. Naproti tomu ovšem zákaz televizního vysílání pořadů způsobilých vážně narušit
psychický, fyzický či mravní vývoj dětí a mladistvých, tedy zejména pořadů obsahujících
pornografii a hrubé samoúčelné násilí, je podle čl. 22 odst. 1 směrnice 89/552/EHS a § 32
odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona
o vysílání absolutní a platí i pro „placené programy“, u nichž je navíc možno použít technického opatření k omezení přístupu dětí
a mladistvých. Jakkoli tedy lze předpokládat,
že v řadě případů budou programy, které
jsou zaměřeny na vysílání pořadů s erotickým
obsahem, tyto podmínky splňovat, je třeba
akceptovat, že ani za těchto podmínek zákon
o vysílání ani směrnice 89/552/EHS televizní
vysílání pornografických pořadů ve smyslu
citovaných ustanovení neumožňují. I na tuto
skutečnost by ovšem na druhou stranu stěžovatelka měla brát při definování obsahu pojmu pornografie zřetel.
Tento absolutní zákaz šíření pornografie
ovšem neplatí při poskytování audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání, které
směrnice 89/552/EHS, ve svém posledním
novelizovaném znění, rovněž upravovala a tato právní úprava byla převzata i do směrnice
2010/13/EU. K transpozici této úpravy došlo
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
právě zákonem o audiovizuálních mediálních
službách na vyžádání, který zmiňuje v kasační
stížnosti stěžovatelka. Podle § 6 odst. 3 tohoto zákona je poskytovatel audiovizuální mediální služby na vyžádání povinen zajistit, aby
audiovizuální mediální služba na vyžádání, jejíž obsah může vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých zejména tím, že obsahuje pornografii a hrubé
samoúčelné násilí, byla dostupná pouze tak,
aby děti a mladiství neměli běžně možnost
obsah této audiovizuální mediální služby na
vyžádání vidět nebo slyšet. Jedná se tedy
o úpravu, která je bezpochyby liberálnější,
než § 32 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání, neboť v tomto případě je šíření audiovizuálních
materiálů obsahujících pornografii povoleno
za podmínky zajištění ochrany dětí a mladistvých zejména technickými prostředky. Byť se
tedy jedná o právní úpravu, která byla přijata
až poté, co se žalobce dopustil vytýkaného
jednání, a tato skutečnost tedy nemůže být
žalobci k tíži, je zřejmé, že zákonodárce po
vzoru směrnice zvolil pro vymezení pornografických materiálů v zákoně o vysílání
a v zákoně o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání shodnou definici, ovšem řešení ochrany dětí a mladistvých je v souladu
se směrnicí, a patrně i vzhledem k rozdílnému dopadu televizního vysílání a adresného
šíření audiovizuálních mediálních služeb na
vyžádání, rozdílné. Za této situace si však lze
jen stěží představit, že by pojem pornografie
užitý shodně v obou těchto zákonech bylo
možné vykládat úzce jen jako audiovizuální
materiály, jejichž vysílání či jiné šíření je trestným činem, neboť obsahují dětskou pornografii a pornografii zobrazující násilí, projevy
neúcty k člověku nebo pohlavní styk se zvířetem. Takový výklad by vedl k právně nepřípustnému závěru, že audiovizuální pornografická díla, jejichž šíření by bylo u konkrétních
fyzických osob trestným činem podle § 191
nebo § 192 trestního zákoníku z roku 2009
(skutkové podstaty uvedených trestných činů byly do 31. 12. 2009 obsaženy v § 205
a § 205a trestního zákona z roku 1961), by zároveň umožňoval legálně poskytovat zákon
o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
Je tedy možné vymezit určité mantinely
pro výklad pojmu pornografie podle § 32
odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona
o vysílání, který má provést stěžovatelka. Na
jedné straně se nemůže obsah tohoto pojmu
z uvedených důvodů omezit pouze na pořady
obsahující dětskou pornografii nebo pornografii zobrazující násilí, projevy neúcty k člověku nebo pohlavní styk se zvířetem, jejichž
vysílání by bylo u konkrétních fyzických osob
trestným činem, na druhou stranu by neměl
být natolik širokou kategorií, že by již zahrnoval pořady, které jsou způsobilé pouze ohrozit, nikoliv však vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých
a které je možné vysílat buď mezi 22. a 6. hodinou, nebo i v jinou dobu, ovšem v takovém
případě za respektování výše zmiňovaných
zákonných podmínek.
V rámci těchto mezí by se tedy měl výklad
pojmu pornografie podle § 32 odst. 1 písm. e)
a § 60 odst. 3 písm. c) zákona o vysílání pohybovat. Přitom se stěžovatelka může jistě nechat inspirovat obecně přijímanou definicí
pornografického díla, z níž vychází judikatura trestních soudů, podle níž se pornografickým dílem rozumí „jakýkoli předmět, který
je-li pozorován ať přímo nebo prostřednictvím technického zařízení, zvláště intenzivním a vtíravým způsobem zasahuje a podněcuje samotný sexuální pud. Současně
takové dílo podle převládajících názorů většiny členů společnosti hrubě porušuje uznávané morální normy dané společnosti a vyvolává v nich pocit studu. Pro pornografický
charakter je přitom rozhodující obsah celého díla, nikoli jen jeho určitá část, výseč, kapitola nebo úryvek apod.“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2011, sp. zn.
3 Tdo 669/2011, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo
1077/2004, č. 35/2005 Sb. NS). Ústavní soud
v této souvislosti v usnesení ze dne 19. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 606/03, č. 23/2004 Sb. ÚS, uvedl,
že pornografickým dílem je jakákoliv věc,
„pokud uráží, způsobem, který lze stěží akceptovat, cit pro sexuální slušnost. Pornografické dílo může u normální osoby vyvolávat
sexuální vzrušení, vedle toho však může tu-
to osobu sexuálně znechucovat či odpuzovat. Test pornografické povahy díla, který by
měl být aplikován obecným soudem, spočívá
na posouzení, zda celkový dojem díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním.“ Zároveň si ovšem stěžovatelka musí
uvědomovat, že tyto definice byly vytvořeny
pro jiný účel, konkrétně pro definování skutkových podstat příslušných trestných činů,
které ovšem obsahují řadu dalších konkrétních znaků zužujících jejich rozsah, proto
jsou trestněprávní definice samotného pornografického díla poměrně obecné a vymezují ho spíše šířeji.
Odlišnému účelu slouží rovněž definice
uvedená v dosavadní judikatuře Nejvyššího
správního soudu, která se týká zákazu použití
„prvků pornografie“ v reklamě. Podle § 2
odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, nesmí reklama mj. obsahovat prvky
pornografie. Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku čj. 5 As 32/2007-83, při výkladu tohoto pojmu „prvky pornografie“ navázal na citované usnesení Ústavního soudu
ve věci sp. zn. IV. ÚS 606/03, v kterém je uvedena definice pornografického díla vycházející z judikatury trestních soudů, a dále uvedl:
„Hranice mezi pornografií, materiálem se
zákonem nedovolenými prvky pornografie
a erotikou není nijak jasně vymezena, [...] je
nestálá, odvíjí se od kulturních, náboženských a jiných zvyklostí společnosti i od
osobních zkušeností každého jedince. Pornografií se rozumí především znázorňování
lidského těla či sexuálního chování, vytvořené především s cílem podněcovat sexuální
pud. Jako pornografické se zpravidla označují pouze materiály, které překračují morální normy společnosti a vzbuzují u výrazné
části stud, slabší formy podobných zobrazení se v takovém případě označují jako erotika. Erotika naopak nezobrazuje lidskou sexualitu jako dominantní motiv, může
sexuálně vzrušovat, není to však její primární cíl, takovéto vzrušení není primární a záměrné, erotika nepřekračuje soudobé standardy společnosti.“
Jakkoli jsou tedy tyto definice jistě pro
stěžovatelku relevantní i při výkladu § 32
odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3 písm. c) zákona
o vysílání, nelze zapomínat na to, že podle
těchto ustanovení k vymezení pojmu pornografie přistupuje nezbytný znak spočívající
v tom, že musí jít o pořad způsobilý vážně narušit fyzický, psychický nebo mravní vývoj
dětí a mladistvých.
Při posouzení, zda určitý pořad obsahuje
pornografii, je třeba dále vzít v úvahu skutečnost, že i vysílání pořadů s erotickým obsahem je výrazem svobody projevu garantované v čl. 17 Listiny základních práv a svobod
a v čl. 10 Úmluvy (a obdobně v čl. 11 Listiny
základních práv EU), jakkoli nebude úroveň
poskytované ochrany (resp. možnost omezení výkonu tohoto práva) v těchto případech
shodná s ochranou vlastní svobody tisku,
tj. ochranou svobodného vyjadřování těch
médií, která přispívají k veřejné debatě ve
společnosti a jejichž role je podle judikatury
Evropského soudu pro lidská práva pro fungování demokracie zcela klíčová. Ovšem
i v případech obdobných posuzované věci
musí případná omezení svobody projevu
splňovat podmínky vymezené ústavním pořádkem. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace vždy omezit
pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv
a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví
a mravnosti. Rovněž Úmluva v čl. 10 odst. 2
umožňuje omezení svobody projevu za obdobných podmínek, a to mimo jiné v zájmu
ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných.
Za jeden z důvodů omezení svobody projevu lze bezesporu považovat i ochranu dětí
a mladistvých. Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku čj. 6 As 70/2007-104, uvedl:
„Ochrana dětí a mladistvých požívá záruk
jednak předpisy ústavního pořádku, jednak
v různých mezinárodněprávních instrumentech, k nimž Česká republika přistoupila. Podle čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod je zaručena zvláštní
ochrana dětí a mladistvých. Rovněž je možno poukázat na čl. 16 Deklarace lidských
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
práv, čl. 12 Úmluvy, čl. 23 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech
(č. 120/1976 Sb.). Článek 17 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) uznává důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků a zajišťuje právo dítěte na přístup
k informacím a materiálům z různých národních a mezinárodních zdrojů, zejména
takovým, které jsou zaměřeny na rozvoj sociálního, duchovního a mravního blaha dítěte, a také jeho tělesného a duševního zdraví.
Podle téhož článku smluvní strany Úmluvy
povzbuzují
tvorbu odpovídajících zásad
ochrany dítěte před informacemi a materiály škodlivými pro jeho blaho. Článek 24 odst. 1
Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. 12. 2000 v Nice (Úř. Věst.
C 364) stanoví, že děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho.[...] Evropská úmluva o přeshraniční
televizi
(č. 57/2004 Sb. m. s.), kterou Česká republika ratifikovala a vstoupila v platnost 1. 3.
2004, v čl. 7 odst. 1 obecně vyžaduje, aby programové služby nebyly neslušné (orig. francouzsky ,ne doivent pas être contraires aux
bonnes moeurs‘), a zvláště stanoví (odst. 2), že
všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj
dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány
do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že
by je tyto osoby mohly sledovat. Důvodová
zpráva k této Evropské úmluvě (dostupná
na http://convetions.coe.int/) osvětluje, že
je inspirováno zejména
toto ustanovení
Úmluvou a mělo by být interpretováno ve
světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Vyjadřuje se zde úsilí o respekt
k základním společným hodnotám všech
členských států Rady Evropy. Pro pojem dobrých mravů (v českém překladu Úmluvy
vyjádřeno jako ,slušnost‘) jako interpretační
vodítka mají sloužit rozhodnutí ESLP ve věci
Handyside proti Velké Británii (1976) a Müller a ostatní proti Švýcarsku (1988).“ Jedná
se tedy o střet dvou hodnot chráněných
ústavním pořádkem, a to svobody projevu
a ochrany dětí a mladistvých, které svým významem, obsahem a stupněm právní ochrany stojí na stejné úrovni. Řešení tohoto střetu
hodnot je třeba v konkrétním případě hledat
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 012
v uplatnění principu proporcionality, přičemž je třeba vážit význam obou proti sobě
stojících zájmů.
Je zřejmé, že takovou exaktní definici
pornografie, která by pro každý jednotlivý
případ umožňovala vždy okamžitě a bez nutnosti důkladnějšího posouzení stanovit, zda
se jedná o pornografický pořad, či nikoliv, lze
jen obtížně formulovat. Vysílání sexuálně explicitních audiovizuálních materiálů je činností, která se pohybuje na samé hranici toho,
co je vnímáno jako legální a morálně přípustné jednání. Dělící čára mezi pornografií
a tím, co je považováno za společensky akceptovatelné či v některých případech dokonce umělecké zachycení erotiky, není ostrá, může se měnit v závislosti na pozorovateli,
místě a čase a podle okolností, při nichž
k použití těchto prvků dochází. Ovšem vzhledem k tomu, že se jedná o oblast správního
trestání, je třeba trvat na požadavku zajištění
dostatečné míry předvídatelnosti právní
úpravy postihující televizní vysílání pornografických pořadů. Tato míra předvídatelnosti jistě nemůže být v dané oblasti absolutní,
neboť provozovatelé televizního vysílání zaměřeného na „pořady pro dospělé“ založili
ekonomickou podstatu svého podnikání právě na tom, že se přibližují k samé hranici společensky únosného chování, sami se tedy vystavují riziku, že tuto hranici v některých
případech překročí. Ostatně ke zvýšení jejich
právní jistoty slouží rovněž institut předchozího upozornění na porušení zákona podle
§ 59 odst. 1 zákona o vysílání. Na druhou stranu, jestliže stěžovatelka udělila žalobci, případně dalším provozovatelům televizního vysílání
licenci k vysílání programu zaměřeného na
pořady s erotickým obsahem, je povinna vymezit alespoň rámcově podmínky, za nichž
budou tyto subjekty oprávněny v rámci platných právních předpisů a za ekonomicky
udržitelných podmínek své oprávnění k televiznímu vysílání takového programu realizovat, a to zejména tím, že stěžovatelka ve své
rozhodovací praxi podle výše uvedených hledisek blíže definuje pojem pornografie uvedený v § 32 odst. 1 písm. e) a § 60 odst. 3
písm. c) zákona o vysílání.
Akciová společnost PK 62 proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení poku- *) Ustanovení § 192 bylo s účinností od 1. 12. 2011 změněno zákonem č. 330/2011 Sb. ty, o kasační stížnosti žalované.