Rozhodnutí Ministerstva financí ve věci náhrady za majetek znárodněný podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých prů- myslových podniků, resp. podle zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dal- ších průmyslových a jiných podniků a závodů, je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci [$ 68 písm. b) a $ 46 odst. 2 s. ř. s.], k jejímuž opětovnému projednání je na základě žaloby podle $ 244 a násl. 0. s. ř. věcně příslušný soud v ob- čanském soudním řízení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se v dané věci nemohl zabývat jednotlivými stížními námitkami, neboť shledal řízení před městským soudem zmatečným ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. vzhledem k tomu, že městský soud rozhodoval ve věci, ačkoli k to- mu chyběly podmínky řízení, neboť v daném případě byl namístě postup podle $ 46 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud návrh odmítne, do- máhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním ří- zení, anebo domáhá-li se návrhem přezkou- mání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukro- moprávní věci.
K této vadě byl Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout dle $ 109 odst. 3 s. ř. s. z úřední povinnosti. 180 V souvislosti s uvedenými závěry bylo nutné nejprve objasnit, z jakého právního zá- kladu stěžovatelé uplatněný nárok na náhra- du za znárodněný majetek vlastně odvozova- li. Stěžovatelé ve své žádosti ze dne 15. 5. 2003 uvedli, že ke znárodnění závodu „Josef Pilnáček, továrna mýdel a svíček, Hradec Králové“ došlo podle vyhlášky ministra prů- myslu č. 1256/1948 Ú.
I. I, o znárodnění pod- niků podle zákona č. 114/1948 Sb., a vyhlášky ministra průmyslu č. 1768/1948 Ú. L I, o zná- rodnění podniků podle zákona č. 114/1948 Sb. Dále uvedli, že ke znárodnění došlo na zákla- dě dekretu prezidenta o znárodnění. Z této skutečnosti vyšel, aniž ji jakkoliv zpochybnil, při svém rozhodování i žalovaný a stejně tak i městský soud ve svém rozsudku svou argu- mentaci založil na skutečnosti, že ke znárod- nění došlo na základě dekretu prezidenta republiky. Z vlastních tvrzení stěžovatelů ob- sažených v žalobě a žádosti o zahájení správ- ního řízení o stanovení výše náhrady ovšem vyplývají vnitřní rozpory.
Podle stěžovatelů došlo ke znárodnění pod- niku na základě dekretu o znárodnění a ve vy- hlášce ministra průmyslu č. 1256/1948 Ú. I I a vyhlášce ministra průmyslu č. 1768/1948 Ú. 1 I pak bylo stanoveno, že podnik „Josef Pilnáček, továrna mýdel a svíček, Hradec Králové“ znárodnění podléhá. Po bližším pře- zkoumání těchto tvrzení dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tato tvrzení jsou rozporná. Jak výše uvedená vyhláška ministra průmyslu č. 1256/1948 Ú. | I, tak i vyhláška ministra průmyslu č. 1768/1948 Ú.
| I byly vy- dány nikoliv na základě dekretu o znárodně- ní, nýbrž na základě zákona o znárodnění. Po- dle $ 1 odst. 1 bodu 9 zákona o znárodnění byly (zpětně) ke dni 1. ledna 1948 znárodně- ny zestátněním „podniky pro výrobu mýdla“. Na základě zmocnění v $ 1 odst. 4 zákona o znárodnění byl ministr průmyslu zmocněn vyhlásit, které podniky nebo závody byly zná- rodněny podle tohoto zákona. Na základě da- - ného ustanovení pak vydal ministr průmyslu množství vyhlášek obsahujících výčet zná- rodněných podniků, mezi nimi též vyhlášku č. 1256/1948 Ú.
1 I ze dne 27. 6. 1948, o zná- rodnění podniků podle zákona č. 114/1948 Sb., která v části G bod 5 stanoví, že dnem 1. 1. 1948 byl znárodněn podnik na výrobu mýdel „Josef Pilnáček, se sídlem v Hradci Králové, Pospíšilova č. p. 281“. Naopak vyhláška mi- nistra průmyslu č. 1768/1948 Ú. L I v rozporu s tvrzením stěžovatelů podnik „Josef Pilná- ček, továrna mýdel a svíček, Hradec Králo- vé“ nezmiňuje. Byť tedy z předchozího výkladu vyplývá, že ke znárodnění podniku právním před- chůdcům stěžovatelů došlo na základě zákona o znárodnění, nikoliv přímo na základě dekre- tu o znárodnění, tento závěr není podstatný pro posouzení otázky, zda v daném případě správní orgán, tj. žalovaný, rozhodoval, po- kud jde o uplatněný nárok na náhradu za zná- rodněný majetek, v soukromoprávní či veřej- noprávní věci.
Zákon o znárodnění totiž v otázce náhrady za vyvlastněný majetek stej- ně jako v řadě dalších otázek odkazoval na de- kret o znárodnění, který zároveň významným způsobem novelizoval. Zákon o znárodnění v $ 6 odst. 1 stanovil: „Za majetek znárodně- ný podle čl. I tohoto zákona přísluší náhra- da; platí o ní ustanovení Sf 7 až 11 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění předpisů jej mění- cích a doplňujících, pokud se nestánoví dále Jinak“ Vlastníkům podniků vyvlastněných na základě zákona o znárodnění tak vznikl obsahově shodný nárok na náhradu za zná- rodněný majetek, uplatnitelný za shodných podmínek, jako vlastníkům podniků, k je- jichž vyvlastnění došlo již na základě dekretu o znárodnění.
V obou případech lze z právní úpravy týkající se znárodnění odvodit, že úče- lem právní úpravy náhrady za vyvlastněné podniky je majetková kompenzace za znárod- něný majetek. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v konečném důsled- ku k vydání náhrady za znárodněný podnik v důsledku nevůle představitelů tehdejší vý- konné a zákonodárné moci nedošlo. Z těchto skutečností tak plyne závěr, že úvahy týkající se právní povahy práva na náhradu za podnik vyvlastněný podle dekretu o znárodnění se plně uplatní i pro případy, kdy k vyvlastnění došlo podle pozdějšího zákona o znárodnění.
Nejvyšší správní soud tedy mohl dále při- stoupit k přezkoumání věcné příslušnosti městského soudu projednat a rozhodnout ža- lobu stěžovatelů proti rozhodnutí žalované- ho v řízení podle soudního řádu správního. Soudy ve správním soudnictví poskytují pře- devším ochranu veřejným subjektivním prá- vům fyzických i právnických osob. Domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v ji- né právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo do- máhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnu- tí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, soud ve správním soudnictví návrh podle $ 46 odst. 2 s.
ř. s. odmítne. Nejvyšší správní soud přitom znovu zdůrazňuje, že se v dané věci nezabýval a ani nemohl zabývat samot- nou otázkou oprávněnosti nároku stěžovate- lů, neboť posuzoval výlučně otázku, zda v da- ném případě žalovaný rozhodoval ve věci soukromého či veřejného práva a zda tedy byl k rozhodnutí o žalobě věcně příslušný soud ve správním soudnictví, nebo zda má být věc projednána v řízení podle části páté občanského soudního řádu. xx V této souvislosti považuje Nejvyšší správ- ní soud za rozhodující skutečnost, že žalova- ný v dané věci rozhodl o nároku stěžovatelů na náhradu za znárodněný majetek, přičemž znárodnění podle výše citovaných právních předpisů považuje Nejvyšší správní soud za druh vyvlastnění, tedy zbavení určité osoby vlastnického práva k dané věci či souboru vě- cí, byť není zároveň pochyb o tom, že se tak v případě znárodnění dělo v rozsahu a způso- bem, který by dnes byl v příkrém rozporu s ústavní ochranou soukromého vlastnictví a se základními principy demokratického právního státu.
Toto konstatování však nemů- že nic změnit na samotné právní povaze ex- propriačního aktu (ať již k vyvlastnění došlo zákonem či jiným normativním aktem či na základě individuálního správního aktu) a pří- padné náhrady za něj z hlediska dualismu soukromého a veřejného práva. K otázce právní povahy rozhodnutí správ- ního orgánu o vyvlastnění a o náhradě za něj již existuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu i zvláštního senátu zřízené- ho podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodo- 181 1993 vání některých kompetenčních sporů.
V tom- to ohledu je zásadní především usnesení roz- šířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003-50, č. 448/2005 Sb. NSS, v němž dospěl rozšířený senát k závěru, že rozhodnutí správního or- gánu o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břeme- ne je rozhodnutím ve věci veřejného práva, neboť se jedná o veřejnoprávní zásah do vlastnického práva, v němž správní orgán na straně jedné a vyvlastňovaná osoba na straně druhé nejsou v rovném postavení.
Správní or- gán jakožto nositel veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje osobě, jež má být zbave- na vlastnického práva či jejíž vlastnické právo má být omezeno. Naproti tomu otázka náhrady za vyvlastnění je již podle rozšířeného senátu otázkou soukromoprávní, kde subjekty v ná- hradovém vztahu, tj. osoba, v jejíž prospěch je vyvlastňováno (exproprianť), a osoba vyvlast- ňovaná (expropriát) mají rovné postavení. Účelem náhradového vztahu je znovuobnove- ní narušené rovnováhy mezi těmito subjekty.
vry Závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu byly následně potvrzeny zvláštním senátem pro rozhodování někte- rých kompetenčních sporů v jeho usnesení ze dne 5. 5. 2005, čj. Konf 81/2004-12, č. 676/2005 Sb. NSS. Byť se v tomto rozhod- nutí zvláštní senát věnoval výslovně pouze veřejnoprávní povaze samotného €xpro- priačního aktu, nevyjádřil žádné výhrady ani k názoru rozšířeného senátu na soukromo- právní povahu rozhodnutí o náhradě za vy- vlastnění. Z pozdější judikatury lze zmínit např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.
10. 2006, čj. 2 As 8/2006-130, č. 1494/2008 Sb. NSS, který posoudil dané otázky zcela shodně. Změna nastala až s účin- ností zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), tj. ode dne 1. ledna 2007, kdy bylo podle $ 28 odst. 1 to- hoto zákona rozhodování ve věcech vyvlast- nění svěřeno v plném rozsahu, tj. i z hlediska výroku o vyvlastnění (či omezení vlastnické- ho práva), soudům v občanském soudním ří- zení, které přitom postupují podle části páté 182 občanského soudního řádu ($ 244 a násl. o.
s. ř). K této změně došlo v rozporu s převažujícím názorem na veřejnoprávní povahu samotné- ho expropriačního aktu (k tomu srov. usne- sení zvláštního senátu o rozhodování někte- rých kompetenčních sporů ze dne 8. 6. 2007, čj. Konf 4/2007-6, č. 1312/2007 Sb. NSS a une- sení téhož senátu ze dne 21. 5. 2008, čj. Konf 34/2007-15, č. 1677/2008 Sb. NSS), nic to však nemění na závěrech dosavadní judikatu- ry o soukromoprávní povaze rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, ta byla naopak zá- konem o vyvlastnění výslovně potvrzena.
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svůj rozsudek ze dne 14. 6. 2007, čj. 9 As 4/2007-63, č. 1313/2007 Sb. NSS, ve kterém rozhodoval ve věci v mnohém obdobné věci nyní posuzované, totiž ve věci rozhodnutí ža- lovaného o nároku na náhradu za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, k němuž občané české a slovenské národnos- ti pozbyli vlastnický titul v důsledku sjednání Smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině publikované.
pod č. 186/1946 Sb. V této věci Nejvyšší správní soud shledal ve shodě s již výše uvedenou judi- katurou, že právo na náhradu, které dotčeným osobám vzniklo na základě této mezinárodní smlouvy, má povahu práva soukromého, a jedná se tudíž o právní věc, o níž má jednat a rozhodnout soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud nepovažoval za podstatné, že náhrada za vy- vlastnění, resp. ztrátu majetku v citovaném případě, mohla být uplatněna pouze vůči stá- tu, nikoliv vůči soukromé osobě; na charakte- ru právního vztahu mezi osobou, jíž svědčí právo na náhradu, a osobou, jež je povinna náhradu poskytnout, tato skutečnost sama o sobě nic nemění.
To ostatně potvrzuje i soukromoprávní povaha ostatních nároků na majetkové náhra- dy vůči státu, jak vyplývají z různých práv- ních předpisů, přičemž pro posouzení cha- rakteru těchto nároků není podstatné, že ve většině těchto případů není zvláštním záko- nem dána ani pravomoc správního orgánu SBÍRKA ROZHODNUTÍ N$S 2/2010 1993 rozhodovat v těchto soukromoprávních vě- cech a pokud tedy nedojde k dohodě mezi osobou uplatňující nárok na náhradu a pří- slušnou organizační složkou státu, přichází v úvahu přímo žaloba podle části třetí (a ni- koliv páté) o.
s. ř. (srov. $ 7 odst. 1 a 2 0. s. ř). Např. rovněž nárok na finanční náhradu vy- plývající z $ 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, za újmu vzniklou v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí až páté tohoto zákona, včetně prováděcích právních předpisů nebo rozhodnutí vydané- ho na jejich základě, je svou povahou soukro- moprávní a v případě sporu 0 něm rozhodu- je soud v občanském soudním řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2008, čj. 8 As 7/2007-64, dostupný na www.nssoud.cz).
Vedle toho lze poukázat ta- ké na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, ve věci obdobného nároku na náhradu újmy podle $ 11 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud při- tom dovodil, že i v případě tohoto nároku na náhradu újmy se jedná o specifický nárok za- kotvený v jinak veřejnoprávním předpisu, který je třeba podřadit pod vztah soukromo- právní ve smyslu $ 7 odst. 1 o. s. ř. ao němž v případě sporu rozhodují soudy v občan- ském soudním řízení (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 119/2003). Shodně jako v nyní souze- ném případě, i v těchto věcech tak soudy shledaly, že právo na náhradu podle zvlášt- ních předpisů, jehož cílem je narovnat urči- tou majetkovou újmu způsobenou poškoze- né osobě v důsledku její zákonné povinnosti tuto majetkovou újmu strpět, má soukromo- právní charakter a věcně příslušné k projed- nání sporů a jiných věcí týkajících se takové- ho práva jsou soudy v občanském soudním řízení. Obdobný charakter má podle zákona č. 82/1998 Sb. také nárok jednotlivce vůči stá- tu na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nespráv- ným úředním postupem.
V posuzované věci se jedná o právo stěžo- vatelů na náhradu za majetek znárodněný je- jich právním předchůdcům a o jeho výši. Podle $ 8 odst. 1 dekretu o znárodnění „[plokud není stanoveno jinak, ... přísluší za znárodněný majetek náhrada“ ... Obdobně i $ 6 odst. 1 zákona o znárodnění stanoví: „Za majetek znárodněný podle čl. I tohoto záko- na přísluší náhrada; platí o ní ustanovení JS 7 až 11 dekretu č. 100/1945 Sb. .* Ustanovení $ 8 odst. 2 dekretu o znárod- nění stanoví: „Pro určení náhrady je rozhod- ný stav znárodněného majetku podniku v den převzetí národním podnikem a závaz- ků k němu v tento den náležících.
Náhrada se rovná obecné ceně majetku, vypočtené po- dle úředních cen ke dni znárodnění, a není- li těchto cen, zjištěné úředním odhadem, po odečtení závazků“ Podle $ 9 odst. 1 dekretu o znárodnění pak platí, že „náhrada za znárodněný majetek se poskytuje: a) v plnění obdobných dávkám z národního pojištění, b) v cenných papírech „+ C) v hotovosti, d) v jiných hodnotách“. Účelem výše uvedené právní úpravy ná- hrad za znárodněné podniky bylo poskyt nout osobám postiženým znárodněním ja- kousi majetkovou kompenzaci za majetkovou ztrátu, kterou utrpěly znárodněním.
Znárod- něním přešlo vlastnické právo k těmto pod- nikům ex lege na československý stát, čímž došlo na straně státu k obohacení ve smyslu rozšíření jeho majetkové sféry. Došlo tak k vy- chýlení rovnováhy majetkových sfér osoby dotčené znárodněním podniku a státu, na který vlastnictví ke znárodněnému podniku přešlo. Pro určení náhrady byl rozhodný stav majetku znárodněného podniku v den pře- vzetí a závazků k němu v tento den náležejí- cích. To znamená, že náhrada měla odpovídat hospodářské. hodnotě aktiv podniku po odečtení jeho pasiv a měla tak odrážet sku- tečnou hodnotu toho, oč osoby, do jejichž majetkové sféry bylo znárodněním podniku zasaženo, přišly.
Tomu odpovídá i forma, ve které měla být náhrada poskytnuta. Z povahy věci bylo v případě znárodnění podniku vy- loučeno, aby mohla být vzniklá újma nahraze- na uvedením v původní stav, dekret o znárod- nění namísto toho stanovil, že měly být dotčeným osobám poskytnuty jiné majetkové hodnoty. Jeho cílem bylo, aby poskytnutím 183 1994 těchto majetkových hodnot došlo ke kom- penzaci dřívější majetkové ztráty vlastníků znárodněných podniků a k úplnému či ales- poň částečnému uvedení jejich majetkové sféry do rovnováhy.
Právo na náhradu za zná- rodněný majetek tak má zřetelně soukromo- právní charakter, neboť jeho účelem je pro- středky, které jsou typické pro právní vztahy soukromého práva (náhrada formou majetkové kompenzace), dosáhnout obnovení narušené rovnováhy v majetkoprávních vztazích. Výše uvedené závěry dosavadní judikatury o soukro- moprávní povaze rozhodnutí správního orgá- nu o náhradě za vyvlastnění či za ztrátu majetku tak lze v plném rozsahu vztáhnout i na rozhod- nutí žalovaného v nyní posuzované věci.
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodá- vá, že v rozporu s tímto závěrem není ani sku- tečnost, že soudy ve správním soudnictví již rozhodovaly v této věci i ve věcech obdob- ných v řízeních o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou se pří- slušné osoby domáhaly toho, aby soud uložil žalovanému rozhodnout v zákonné lhůtě o je- jich žádostech o náhradu za majetek vyvlast- něný podle dekretu o znárodnění (srov. usne- sení rozšířeného senátu Nejvyššího správní- ho soudu ze dne 24.
7. 2007, čj. 2 Ans 4/2006- 91, č. 1381/2007 Sb. NSS, nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. L ÚS 318/06). V nyní posuzovaném případě Měst- ský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2004, čj. 8 Ca 282/2003-27, žalovanému ulo- žil, aby ve lhůtě šedesáti dnů vydal ve věci žá- dosti stěžovatelů rozhodnutí. Na rozdíl od ža- loby proti rozhodnutí správního orgánu podle $ 65 a násl. s. ř. s. se ovšem v případě ža- loby podle $ 79 a násl. s. ř. s. jedná o obecný prostředek ochrany proti nezákonné nečin- nosti správního orgánu bez ohledu na to, zda jde o věc soukromého nebo veřejného práva.
K tomuto řízení jsou výlučně příslušné soudy ve správním soudnictví (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, čj. 5 As 31/2003-49, č. 487/2005 Sb. NSS). Pokud tedy o žalobě stěžovatelů na ochranu proti nečinnosti žalovaného rozhodl městský soud jako soud ve správním soudnic- tví, nelze z této skutečnosti dovodit závěr o tom, že by soudy ve správním soudnictví byly příslušné i k rozhodování o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci samé. (...) 1994 Kompetenční spory: smluvní pokuta vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací k $ 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) Text $ 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, který zakládá příslušnost správního orgánu k rozhodování některých soukromoprávních sporů, ve slovech: „Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (f 7) na straně jedné, a účastníkem ..“ je třeba vyložit tak, že tu zákon myslí na „spory vzniklé mezi“, nikoli „spory existující mezi“.
Pro určení věcné příslušnos- ti správního úřadu k rozhodnutí sporu není proto určující, že pohledávka telefon- ního operátora za telefonním účastníkem byla po svém vzniku postoupena třetí oso- bě, která telekomunikační činnost nevykonává. I spor z pohledávky takto postoupené je proto věcně příslušný rozhodnout správní orgán, tedy Český teleko- munikační úřad.
a) Olga Ř., b) Jan P., c) RNDr. Jiří P., d) Karel R. P. proti Ministerstvu financí o náhradu za znárodněný majetek, o kasační stížnosti žalobců.