5 Tdo 1011/2013-36
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2013 o dovolání
obviněného M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.
4. 2013, sp. zn. 4 To 99/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 185/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á
.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 T 185/2012,
byl obviněný M. H. uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 k
§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a za to byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti (20) měsíců. Podle § 81 odst.
1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání dvou (2) let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený
Mgr. Ing. V. Š. , trvale bytem Ch. – L. (dále jen „Mgr. Ing. V. Š. ml.“),
odkázán s nárokem na náhradu škody na řízeni ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem, který jako soud odvolací projednal odvolání
obviněného M. H. , rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 4 To 99/2013,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu
zrušil a podle 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. H.
uznal vinným pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku
k § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 5.
1. 2011 podal u Okresního soudu v Lounech odvolání proti usnesení Okresního
soudu v Lounech č. j. 7 EXE 3443/2010-13 ze dne 4. 6. 2010, kterým byla
nařízena exekuce na majetek obviněného pro pohledávku ve výši 130.000,- Kč ve
prospěch oprávněného věřitele Ing. V. Š. , (dále jen „Ing. V. Š. st.“), ve
kterém tvrdil, že předmětnou pohledávku již uhradil v červnu 2004 a k tomuto
dne 9. 2. 2011 na tentýž soud předložil dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek
ze dne 9. 9. 2009 uzavřenou mezi oprávněným věřitelem Ing. V. Š. st. a
obviněným, když ve skutečnosti tuto listinu Ing. V. Š. st. neuzavřel, ani ji
fakticky nemohl podepsat, neboť podle úmrtního listu dne 26. 8. 2005 zemřel, a
toto činil v úmyslu neuhradit svůj závazek vůči zemřelému Ing. V. Š. st.,
který v rámci dědického řízení na základě usnesení Okresního soudu v
Litoměřicích č. j. D 1140/2005 ze dne 6. 12. 2007, které nabylo právní moci dne
29. 12. 2007, přešel na oprávněného dědice – věřitele Mgr. Ing. V. Š. ml.
Za tento pokus přečinu byl obviněný M. H. odsouzen podle § 222 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §
81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu ve výměře 2 roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Mgr.
Ing. V. Š. ml., bytem Ch. – L. , odkázán s nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2013,
sp. zn. 4 To 99/2013, podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Kříže dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel konkrétně namítal, že Krajský soud v Ústí nad Labem bez řádného
zhodnocení skutkového stavu a řádného zdůvodnění, které na odůvodnění rozsudku
klade ustanovení § 125 tr. ř., de facto zkopíroval jednotlivé pasáže rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 272/2005, když podle názoru dovolatele
jsou závěry v tomto citovaném rozhodnuti nepochybně správné, nicméně pro
odůvodnění napadeného rozhodnutí nepoužitelné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se
týká případu, kdy dlužník krátí věřitele tím, že předstírá, že jeho existující
závazek již zanikl splněním, resp. předstírá, že závazek zanikl v důsledku
započtení s neexistující pohledávkou dlužníka – tedy s pohledávkou, která
vznikla na základě nepravdivých skutečností. Rozhodná je skutečnost, zda
pohledávka dlužníka existovala či byla v úmyslu zkrácení věřitele pouze
předstírána. Bez tohoto znaku trestného činu nelze o trestném činu hovořit,
resp. kohokoliv uznat vinným, byť i z pokusu takového trestného činu. Krajský
soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku zcela ignoruje skutečnost, že Ing. Š. st. s vědomím dovolatele převzal mulčovací stroj ve vlastnictví dovolatele, a
to od svědka N. , který tuto skutečnost při svém výslechu před nalézacím soudem
potvrdil. Poškozený ani nikdo jiný mulčovací stroj dovolateli nikdy nevrátil,
když svědkyně Š. sama uvádí, že měli se svým manželem záměr předmětný stroj
zakoupit a potvrdila skutečnost, že mulčovací stroj převzali. Svědky Ing. Š. st., paní Š. ani svědkem K. nebylo předloženo žádné vytčení vad dodaného
stroje ani jiný právní úkon (odstoupení od kupní smlouvy), který by měl za
následek neexistenci pohledávky dovolatele za Ing. Š. st. Je tedy evidentní,
že dovolatel měl existující pohledávku za Ing. Š. st., když existence či
neexistence předmětného zápočtu je z hlediska trestního postihu zcela
bezvýznamná a trestní soud není povolán k tomu, aby rozhodoval o skutečnosti,
zda kupní smlouva uzavřena byla či nikoliv, resp. o oprávněnosti pohledávky
dovolatele za Ing. Š. st. Skutečnost, že ze strany odvolatele (pozn. správně
dovolatele) mělo dojít v rámci sporného řízení k předložení údajně padělané
listiny, tak sama o sobě nemůže zakládat trestní odpovědnost podle ustanovení §
222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku v případě, kdy se existence dovolatelovy k
započtení způsobilé pohledávky za věřitelem jeví jako nepochybná. Jelikož
dovolatel byl věřitelem Ing. Š. st., nemohl porušit ani ohrozit jeho zájmy
chráněné trestním zákoníkem. Nad rámec shora uvedeného dovolatel poukazuje na
skutečnost, že Krajský soud v Ústí nad Labem bez jakéhokoliv zdůvodnění nutně
presumuje, že dovolatel žádnou pohledávku vůči Ing. Š. st. neměl, když s
ohledem na § 125 tr. ř. musí odůvodnění rozsudku obsahovat, které skutečnosti
vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Není tedy
zřejmé z jakých závěrů a důkazů soud ohledně této skutečnosti vychází.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a tomuto soudu
přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání
obviněného M. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu
vyjádřil v tom směru, že z hlediska právní kvalifikace stíhaného skutku není
relevantní, zda obviněný měl za poškozeným pohledávku, resp. v jaké výši. Z
dále uvedeného se podává, že i pokud by ji skutečně měl, započtením zcela
zjevně nezanikla. I pokud by totiž pohledávka obviněného za poškozeným skutečně
existovala, nedošlo k jejímu započtení ve smyslu § 580 a násl. občanského
zákoníku proti pohledávce poškozeného. Pokud bylo prokázáno, že dohoda o
započtení pohledávek, kterou obviněný předložil exekučnímu soudu, byla
falšována (v době jejího údajného uzavření byl poškozený Ing. Š. st. již více
než 4 roky mrtev) a současně nebylo prokázáno a obviněným ani tvrzeno, že by k
zániku této pohledávky došlo jiným způsobem (např. započtením v důsledku
jednostranného právního úkonu doručeného poškozenému), pak lze uzavřít, že
pohledávka poškozeného započtením nezanikla. Tvrdil-li obviněný opak, tvrdil
nepravdu, přičemž se tímto tvrzením snažil předstírat zánik exekuované
pohledávky tak, aby právnímu nástupci poškozeného Mgr. Ing. Š. ml. zabránil v
uspokojení pohledávky cestou exekuce. Již sám fakt, že obviněný v exekučním
řízení „prokazoval“ údajný zánik exekvované pohledávky padělanou dohodou o
započtení, svědčí zjevně o tom, že pravé důkazy o tvrzeném započtení obviněný
neměl a nemá. Za této situace je státní zástupce toho názoru, že právní
posouzení stíhaného skutku jako pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21
odst. 1 k § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku odpovídá skutkovému ději
popsanému ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu. Započtení představuje
sice jiný způsob zániku závazku než splnění a samotné tvrzení obviněného o
zániku závazku započtením by nenaplňovalo znaky přečinu podle § 222 odst. 1
písm. f) tr. zákoníku (který vyžaduje, aby obviněný předstíral splnění závazku,
nikoli jeho zánik započtením), nicméně obviněný v exekučním řízení tvrdil také
to, že pohledávku poškozenému uhradil již v červnu 2004. To již znaky stíhaného
přečinu (ve stadiu pokusu) naplňuje bezezbytku. Hmotně právní posouzení skutku
soudem prvého stupně je tedy správné.
Nelze konečně přehlédnout, že veškeré dovolací námitky obviněného jsou co do
základu pouhým opakováním jeho obhajoby z řízení před nalézacím a zejména před
odvolacím soudem. Dovolání je přitom podle konstantní judikatury Nejvyššího
soudu zjevně neopodstatněné, pokud dovolatel sice uplatňuje námitky věcně
odpovídající použitému dovolacímu důvodu, ale jde o námitky, s nimiž se již
soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, zejména pokud se v dovolání jen
opakují argumenty použité už v původním řízení a v řádném opravném prostředku,
které dostatečně posoudil už soud v řádném opravném řízení (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Státní zástupce vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že dovolání obviněného M.
H. bude namístě odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného M. H. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné
rozhodnutí, než které je navrhováno shora.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b
tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují
jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými
podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. H. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných
odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další
(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř.; dále viz přiměřeně např. i usnesení Ústavního
soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností
nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,
přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah
Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu
jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20.
června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových
zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li
dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková
zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném
rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich
návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém
materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že není rozhodné, kdo
falsum zhotovil, ale kdo ho uplatnil, a to byl bezpochyby obviněný, který o
podvrženosti věděl. Jeho obhajoba v civilním právu tak nepochybně překročila
hranici zákonnosti. Obviněný M. H. se po nařízení exekuce na jeho osobu
Okresním soudem v Lounech pokusil obohatit na úkor svého věřitele tím způsobem,
že doložil zfalšovanou dohodu o započtení pohledávky ze dne 9. 9. 2009, která
byla uzavřena s původním věřitelem Ing. V. Š. st., který však dne 26. 8. 2005
zemřel, a tudíž předmětnou dohodu nemohl podepsat. Na této dohodě je zřejmé, že
podpis této osoby byl překopírován na jiný podklad, než byl původní. I matka
poškozeného potvrdila, že takováto listina neprošla účetnictvím, ačkoli jí
manžel předával veškeré dokumenty. V zápočtu smluvené plnění nebylo nikdy
uskutečněno, což je zřejmé z výslechů svědků a vyplývá to i z předložených
listinných důkazů a jen podporuje nepravost této listiny. Shora popsaným
jednáním měl tedy obviněný v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch tak,
aby nemusel hradit svůj původní závazek. Pokud se týče případné záměny dat, je
vyloučeno, aby se omyl týkal rozpětí pěti let, a to v časové ose směrem do
budoucna. Škoda, která měla poškozenému tímto jednáním vzniknout, je nesporně
škodou větší ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku, když přesáhla hranici 50
tis. Kč. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům je nepochybné, že u obviněného je
dán úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jeho jednání je
právem kvalifikováno jako pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst.
1, odst. 3 tr. zákoníku, když k dokonání, vzhledem k postupu soudu, jakož i
soudního exekutora, nedošlo, a proto ho soud po právu uznal vinným (srov. str.
5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soudu prvního stupně nelze
v jeho postupu, jímž zcela logicky budoval stavbu skutkového děje, ničeho
vytknout. Obviněný dokládal, že vymáhaný závazek byl splněn (§ 559 odst. 1 obč. zák.). Splnění závazku je přitom podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. důvodem
pro zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu). Nalézací soud v návaznosti na konstatování ustanovení § 101
odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 131 odst. 2 o. s. ř. uzavřel, že účastník
řízení nemůže být postižen za to, když poruší svou povinnost plynoucí pro něj z
uvedených ustanovení a vypovídá vědomě nepravdivě. Okolnost, že účastník řízení
v občanském soudním řízení nevypovídá pravdivě, není sankcionována (na rozdíl
od svědků či znalců), je přirozeným důsledkem tohoto, že na výsledku řízení je
osobně zainteresován, takže jeho nezaujatost nelze předpokládat. To však
neznamená, že neexistují hranice, které i možnost obrany účastníka limitují. I
pro řízení ve věcech občanskoprávních platí, že účastník řízení nemůže o jiném
uvést údaje, jimiž by ho lživě obvinil z trestného činu. Nemůže ani o jiném
sdělit nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u
spoluobčanů způsobem předvídaným v ustanovení § 184 tr. zákoníku, a stejně tak
nemůže úmyslně užít padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé. V tomto
ohledu jeho jednání, tvrzení či výpověď jsou relevantní z pohledu trestního
práva a mohou zakládat znaky trestných činů křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku, pomluvy podle § 184 tr. zákoníku či padělání a pozměňování veřejné
listiny podle § 348 tr. zákoníku. Je evidentní, že akceptovatelná, byť
neseriózní, ale v jistém smyslu očekávaná obrana účastníka řízení končí právě
tam, kde poruší nebo ohrozí zájmy chráněné trestním zákoníkem a zasáhne do práv
a oprávněných zájmů jiných subjektů jednáním naplňujícím znaky trestného činu. Jestliže proto obviněný jako povinný (dlužník) v řízení o výkonu rozhodnutí
předložil padělanou listinu, dokládající splnění závazku, opatřenou nepravým
podpisem oprávněného v úmyslu dosáhnout tak zastavení nařízeného výkonu
rozhodnutí a zmaření jejich uspokojení, nelze na jeho jednání pohlížet jen jako
na „obranu“ v té části řízení o výkonu rozhodnutí, které má povahu řízení
sporného, ale jde o jednání významné i z pohledu trestního práva. Nejde totiž
jen o to, že za daných okolností obviněný neprokázal zánik závazku a že tak
uplatnil obranu, jež k úspěchu v řízení nevedla, nýbrž jde též o to, že se tak
stalo jednáním, jež vykazuje znaky trestného činu (srov. str. 7 – 8 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je evidentní, že právní kvalifikace
jednání obviněného užitá soudem prvního stupně (předtím státním zástupcem v
podané obžalobě) nemůže obstát.
Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud
prvního stupně, je jednání obviněného spočívající v tom, že obviněný při
provádění výkonu rozhodnutí se záměrem zastavit nařízený výkon rozhodnutí a
vyhnout se dalšímu splácení dlužné částky předložil k podanému odvolání falešný
písemný doklad označený jako dohoda o vzájemném zápočtu, jímž dokládal úhradu
dluhu, avšak doklad byl vyhotoven bez vědomí poškozeného a za něj podepsán. Soudní praxe zastává názor, že jednání pachatele směřující ke zmaření
uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v
době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu
poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku (jehož objektem je ochrana
majetkových práv věřitelů) a ne trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, byť by šlo o jednání mající podvodný charakter. Je evidentní, že čin
obviněného nelze posoudit jako dokonaný trestný čin poškození věřitele podle §
222 odst. 1 tr. zákoníku. Vyloučena však není možnost kvalifikovat jej jako
pokus trestného činu poškození věřitele (srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud řádně zhodnotil
skutkový stav, který byl zjištěn již nalézacím soudem a zdůvodnil, na základě
jakých skutečností dospěl k tomu, že je třeba ve výroku o vině popsané jednání
obviněného právně kvalifikovat jako pokus přečinu poškození věřitele podle
ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku,
nikoliv jako pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209
odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak to učinil nalézací soud. Nejvyšší soud nehodnotí
jako nepřípustný nebo nesprávný postup odvolacího soudu, pokud vyšel z
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí, v němž se jednalo o totožný modus
operandi, konkrétně judikoval, že jestliže obviněná jako povinná (dlužník) v
řízení o výkon rozhodnutí předložila padělanou listinu, dokládající splnění
závazku, opatřenou nepravými podpisy oprávněných (věřitelů) v úmyslu dosáhnout
tak zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí a zmaření jejich uspokojení, nelze
na její jednání pohlížet jen jako na „obranu“ v té části řízení o výkonu
rozhodnutí, které má povahu řízení sporného, ale jde o jednání významné i z
pohledu trestního práva. Jak správně uvedl z tohoto rozhodnutí i odvolací soud,
Nejvyšší soud dále rozvedl, že soudní praxe zastává názor, že jednání pachatele
(dlužníka) směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence
závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové
podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), jehož
objektem je ochrana majetkových práv věřitelů, a ne trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák., byť by šlo o jednání mající podvodný charakter (k tomu
viz č. 53/2003 Sb. rozh. tr., obdobně též č. 38/2001 Sb. rozh. tr.). Předstíráním neexistujícího závazku se rozumí jednání, kdy pachatel jako
dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale přesto tvrdí nebo se jinak aktivně
chová tak, jako by závazek (který pouze fiktivně modifikuje rozsah jeho
majetku) existoval (k tomu Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1420). Na roveň tomu lze klást
situaci, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který
ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli,
nýbrž tvrdí, že vůči věřiteli již závazek nemá (tím, že zanikl splněním či
započtením, jako v posuzovaném případě), ačkoliv okolnost, že bylo plněno,
toliko předstírá. Jinými slovy, z pohledu zákonných znaků trestného činu
poškozování věřitele není rozdílu mezi pachatelem – dlužníkem, který tvrdí, že
má závazek vůči jinému subjektu, který je ale pouze fiktivní, aby tak zmařil
uspokojení svého věřitele, a mezi pachatelem, který se shodným záměrem tvrdí,
že vůči svému věřiteli závazek již nemá, neboť jej splnil, ač splnění závazku
toliko předstírá.
Jako „předstírání neexistujícího závazku“ lze proto vnímat
takové jednání pachatele – dlužníka, který předstírá změnu právního postavení
dlužníka, který měl splatný závazek vůči věřiteli, v dlužníka, který tento
závazek splnil, a to se všemi důsledky významnými pro zánik závazku. Takový
výklad není ani v rozporu s představami soudní praxe o tom, co je podstatou
trestného činu poškozování věřitele, je-li vnímána jako poškozovací jednání ve
vztahu k majetku věřitelů. Postavení obviněného a jeho vztah k vlastnímu
majetku a uspokojení závazku vůči poškozeným – věřitelům nejsou odlišné od
situace, kdy pachatel – aniž by se objektivně rozsah jeho majetku jakkoliv
změnil – předstírá, že se tak v důsledku neexistujícího práva nebo závazku
stalo, a zmaří tak uspokojení věřitele (či se o to pokusí) – v podrobnostech
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005,
publikované pod č. 790 v Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck).
Dovolatel vycházel ve svém mimořádném opravném prostředku zejména z toho, že
Ing. V. Š. st. s vědomím dovolatele převzal mulčovací stroj ve vlastnictví
dovolatele, a to od svědka N. , který tuto skutečnost při svém výslechu před
nalézacím soudem potvrdil. Poškozený ani nikdo jiný mulčovací stroj dovolateli
nikdy nevrátil, když svědkyně Š. sama uvádí, že měli se svým manželem záměr
předmětný stroj zakoupit a potvrdila skutečnost, že mulčovací stroj převzali.
Svědky Ing. Š. , paní Š. ani svědkem K. nebylo předloženo žádné vytčení vad
dodaného stroje ani jiný právní úkon (odstoupení od kupní smlouvy), který by
měl za následek neexistenci pohledávky dovolatele za Ing. Š. st.. Je tedy
evidentní, že dovolatel měl existující pohledávku za Ing. Š. st., když
existence či neexistence předmětného zápočtu je z hlediska trestního postihu
zcela bezvýznamná a trestní soud není povolán k tomu, aby rozhodoval o
skutečnosti, zda kupní smlouva uzavřena byla či nikoliv, resp. o oprávněnosti
pohledávky dovolatele za Ing. Š. st.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně ocitoval jednotlivé svědecké
výpovědi (srov. str. 2 – 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), z nichž
vyplývají následující skutečnosti. Mgr. Ing. V. Š. ml. u hlavního líčení
uvedl, že pokud jde o mulčovač, tak se nikdy neocitl v účetním majetku firmy.
Fyzicky si matně pamatuje, že se tam nějaký vrak stroje objevil, ale nikdy
nebyl jejich majetkem, mají precizně zpracované účetnictví, kde každý stroj má
svou položku a žádný tento stroj tam není. Jeho otec mulčovač kupoval nový.
Všimnul si, že v době minulé tam byl nějaký stroj přechodně uložen a jeho
maminka urgovala, aby byl odvezen (srov. č. l. 142 p. v. spisu). Svědkyně Z.
Š. ve své výpovědi uvedla, že pokud jde o mulčovací stroj, tak si matně
vzpomíná, že se obviněný s manželem domluvili, že nějaký stroj vyzkouší. Nějaký
stroj se tam tedy přivezl a byl naprosto k ničemu a nikdy nevyjel. Obviněnému
bylo sděleno, ať si to vezme nazpět a mulčovač si zakoupili nový. Jestli si ho
pan obviněný odvezl, to neví, ale byl to šílený vrak, takže to byla naprosto
nepodstatná věc k vyřízení pohledávky vůči panu H. za částku 130.000,- Kč.
Pokud jde o to, proč její manžel ten mulčovací stroj zkoušel, tak to bylo kvůli
tomu, že jej chtěli kupovat. S panem H. se asi běžně setkávali a on mu
mulčovač nabídl. Muž řekl, ať ho přiveze, že ho vyzkouší. Pokud by tam byla
uzavřena nějaká smlouva nebo zápočet, tak by to musela svědkyně vědět a daňově
by si tak ulevila, kdyby to tak bylo (srov. č. l. 143 spisu). Svědek K. K.
hovořil o drtiči chrástu, nikoliv o mulčovacím stroji. Bylo to v nějaké vesnici
u Ž. , byly to použité stroje. Vyhlíželi si, zda se to u nich dá použít. Stroj
se dostal k nim na firmu, ale neví, jak se tam dostal. Opravili ho a vyzkoušeli
ho, a jak se zapnul, tak začal tak vibrovat, že hrozilo nebezpečí, že to někoho
zabije. Byl to stroj k nepoužití. Tento stroj nikdy nekoupili ani nevyužívali,
bylo to od někoho ze Ž. Mulčovací stroj potom koupili, byl s menším záběrem,
byl také asi použitý. Zakoupili ho od někoho z Ch. Pan Š. st. žádný takový
stroj nekoupil od obviněného, byl i jiný, byl zelený, záběr měl asi 2,5 metru.
Pokud jde o jméno pana N. , tak myslí, že od něj byl ten nefunkční stroj.
Nevybaví si, jaký byl osud nefunkčního stroje, nikdy se ale nepoužíval.
Neřešili, odkud má pan N. ten stroj, byla to doba po statkách, kde byl
soukromý statek, kde byly stažené stroje. Bylo to středisko pana N. (srov. č.
l. 144 spisu). Svědek M. N. ve své výpovědi uvedl, že měl půjčený od
obviněného mulčovač na brambory. Neví, kdy to bylo, asi šest let zpátky. Ví, že
potřebovali řešit pomulčování natě a vzrostlých plevelů, kdy se s panem H.
domluvili, že mu zapůjčí mulčovač, tento byl následně zapůjčen. Mulčovač
pracoval, udělal asi 2 hektary a vzpomíná si, že někdo přijel, už neví kdo, s
tím, že si jde půjčit ten mulčovač od pana H. , kterého o tomto informoval a
ten mu dal svolení, abych mulčovač dotyčnému půjčil. Nevybaví si, zda si ho od
něj odvážel přímo pan Š. nebo někdo z jeho firmy, opravdu neví (srov. rovněž
č. l. 144 spisu).
Z předestřených výpovědí je tedy zřejmé, že rodina Š. neměla poté, co si stroj
půjčili k odzkoušení, o mulčovací stroj obviněného M. H. zájem. Přitom není
jisté, jestli si obviněný mulčovač od Š. odvezl a není znám ani žádný jiný
osud tohoto mulčovacího stroje. Nelze tedy přisvědčit obhajobě obviněného H. ,
že jeho pohledávka spočívající v neuhrazení kupní ceny za mulčovací stroj
(resp. za převzetí tohoto stroje), byla použita na zápočet pohledávky ve výši
130.000,- Kč, kterou měl vůči Ing. V. Š. st. Ani soudy nižších stupňů
neuvěřily dovolateli, že by jeho mulčovací stroj byl započten na jeho dluh. Naopak bylo soudy shledáno a prokázáno, že dovolatel zfalšoval dohodu o
vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 9. 9. 2009, uzavřenou mezi věřitelem Ing. Š. st. a obviněným M. H. Ostatně obviněný ani do nařízení exekuce v roce 2011
nepodal u Okresního soudu v Lounech žádné podání, z nějž by plynulo, že byl
Ing. V. Š. , připraven o mulčovací stroj, či že by tento stroj byl započten
na pohledávku Ing. Š. za odvolatelem, a neučinil ve smyslu § 580 občanského
zákoníku ani žádný projev směřující k takovému zápočtu; za takový projev nelze
považovat zfalšování dohody o vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 9. 9. 2009. Z
toho vyplývá, že i pokud by obviněný jím uváděnou pohledávku skutečně měl, byť
je to v rozporu se skutkovým zjištěním obou nižších soudů i závěry Nejvyššího
soudu vyplývajících z provedených důkazů, započtením zcela zjevně nezanikla. I
pokud by totiž pohledávka obviněného za poškozeným skutečně existovala, nedošlo
k jejímu započtení ve smyslu § 580 a násl. občanského zákoníku proti pohledávce
poškozeného. Zcela nesporně bylo prokázáno, že dohoda o započtení pohledávek,
kterou obviněný předložil exekučnímu soudu, byla zfalšována, neboť v době
jejího údajného uzavření byl poškozený Ing. Š. st. již více než 4 roky mrtev. Z provedeného dokazování také bezpečně a spolehlivě vyplývá, že k zániku této
pohledávky nedošlo ani jiným způsobem (např. započtením v důsledku
jednostranného právního úkonu doručeného poškozenému), což obviněný ani v
dovolání netvrdí, pak je nutno uzavřít, že pohledávka poškozeného započtením
nezanikla. Tvrdil-li obviněný opak, nepochybně jeho tvrzení není pravdivé, ač
se jím snažil předstírat zánik předmětné pohledávky tak, aby právnímu nástupci
Ing. V. Š. st. poškozenému Mgr. Ing. V. Š. ml. zabránil v uspokojení
pohledávky cestou exekuce. Přitom z toho, že obviněný v exekučním řízení
„prokazoval“ údajný zánik uvedené pohledávky padělanou dohodou o započtení, a
to ve spojení s prokázanými ostatními skutkovými zjištěními podrobně popsanými
již shora vyplývá, že pravé důkazy o tvrzeném započtení obviněný neměl a nemá. Za této situace právní posouzení stíhaného skutku jako pokusu přečinu
poškození věřitele podle § 21 odst. 1 k § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku
odpovídá skutkovému ději popsanému ve výroku napadeného rozsudku odvolacího
soudu. Započtení představuje sice jiný způsob zániku závazku než splnění a
samotné tvrzení obviněného o zániku závazku započtením by nenaplňovalo znaky
přečinu podle § 222 odst. 1 písm. f) tr.
zákoníku (který vyžaduje, aby obviněný
předstíral splnění závazku, nikoli jeho zánik započtením), ale jen znaky pokusu
přečinu podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (srov. přiměřeně závěry
uvedené shora v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo
272/2005, publikované pod č. 790 v Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck), nicméně obviněný v exekučním řízení nepravdivě tvrdil rovněž to, že
pohledávku poškozenému uhradil již v červnu 2004, což nepochybně již znaky
pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku naplňuje, a proto je hmotně právní posouzení skutku
odvolacím soudem správné a v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud konečně také k další námitce obviněného v dovolání považuje za
nutné zdůraznit, že trestní soud je povolán k tomu, aby rozhodoval o tom, zda
kupní smlouva byla uzavřena či nikoli, resp. o oprávněnosti pohledávky
dovolatele za Ing. V. Š. st., neboť podle ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř.,
které řeší posuzování předběžných otázek, orgány činné v trestním řízení
posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu
však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu
jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o
posouzení viny obviněného. V dané věci však neexistuje ohledně otázky této
sporné pohledávky žádné civilní rozhodnutí, navíc spor o uzavření uvedené kupní
smlouvy či o oprávněnosti pohledávky dovolatele za Ing. Š. st. je rovněž
předmětem otázky viny obviněného M. H. , jak to nakonec zdůrazňuje i obviněný
ve svém dovolání. Ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. jsou orgány činné v trestním
řízení a v konečném stadiu řízení soud nejen oprávněny, ale i povinny řešit
samostatně vždy otázku viny obviněného, a to dokonce i v případě, že tu je již
pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku
viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, ale i každou
jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli.
Není proto ani tato námitka obviněného o neoprávněnosti řešení uvedených
předběžných otázek soudem v trestním řízení důvodná.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 4 To 99/2013,
nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního
stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z
hlediska skutkového zjištění, byť ohledně právního posouzení neučinil správné
závěry, které však posléze v návaznosti na dostatečná skutková zjištění
nalézacího soudu náležitě přezkoumal soud druhého stupně, jako soud odvolací,
který znovu rozhodl o vině a trestu obviněného M. H. , když změnil právní
kvalifikaci jeho jednání z pokusu přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209
odst. 1, 3 tr. zákoníku na pokus přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1
k § 222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, přičemž se současně bez pochybností a
logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v
rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi
vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení
jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba
jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. H. o dovolání
zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.