5 Tdo 1012/2024-3177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1. N. D. a 2. T. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 7 To 130/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 206/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných N. D. a T. H. odmítají.
1. Obvinění N. D a T. H. byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 11 T 206/2023, uznáni vinnými přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněné N. D. podle § 268 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 a 5 tr. zákoníku byl obviněné rovněž uložen peněžitý trest v počtu 75 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 75 000 Kč. Dále byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněné uložen i trest propadnutí věci, které jsou v rozsudku konkretizovány. Obviněnému T. H. byl tímto rozsudkem uložen podle § 268 odst. 3 tr. zákoníku rovněž trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen také na zkušební dobu 3 let. Rovněž tomuto obviněnému byl uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 75 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 75 000 Kč. Dále i trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku – peněžních prostředků ve výši 897 000 Kč, zajištěných v bankovní bezpečnostní schránce č. XY v České spořitelně, a. s., v pobočce Jánská 446/6, Brno, a dalších věcí podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, které jsou specifikovány v rozsudku soudu prvního stupně. Konečně bylo rozhodnuto i podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věcí uvedených v tomto rozsudku.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění N. D. a T. H. a v jejich neprospěch státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 7 To 130/2024, všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, je podrobně popsán v rozsudku soudu prvního stupně a je účastníkům řízení dostatečně znám. Pro rozhodnutí o dovolání obviněných není nezbytné jej opakovat, postačí zdůraznit, že obvinění se protiprávního jednání měli dopustit v období nejméně od 24. 6. 2020 do 26. 4. 2022 prodejem velkého množství zboží (textilu, obuvi a doplňkového zboží) neoprávněně označeného ochrannými známkami celé řady výrobců. Prodáno bylo zboží za částku nejméně 1 618 131 Kč, přičemž tento prodej obvinění uskutečňovali v rámci soukromé Facebookové skupiny „XY“ a „XY“ a část zboží sami neoprávněně opatřovali ochrannými známkami oprávněných výrobců, konkretizovaných v tomto rozsudku.
II. Dovolání obviněných
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění N. D. a T. H. prostřednictvím svého společného obhájce dovolání, které fakticky opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., ačkoli konkrétní označení uplatněných dovolacích důvodů je poněkud zavádějící.
5. Obvinění, kteří v řízení před soudem prvního stupně prohlásili svoji vinu a soud toto jejich prohlášení přijal, zaměřili svá dovolání proti výrokům o výši peněžitého trestu a obviněný T. H. i proti trestu propadnutí věci, peněžních prostředků ve výši 897 000 Kč, které byly zajištěny v bankovní bezpečnostní schránce č. XY v České spořitelně, a. s., pobočce Jánská 446/6, Brno. Oba obvinění namítli, že nebylo prokázáno, že trestnou činností získali majetkový prospěch ve výši odpovídající uloženým peněžitým trestům a částce, na kterou se vztahuje trest propadnutí věci. Částka 1 618 131 Kč, za kterou zboží prodali, není jejich získaným majetkovým prospěchem, neboť jim vznikly náklady spojené s nákupem zboží i nálepek a nášivek, které na zboží umístili. Náklady jim vznikly i na poštovném. Hrubý zisk na jednom kusu zboží činil podle dovolatelů 100 až 250 Kč. Z prodeje zboží, který je jim kladen za vinu, tak měli zisk v řádu desítek tisíc Kč. Trest, který jim byl uložen, je proto nepřiměřeně vysoký a převyšuje dosažený majetkový prospěch z trestné činnosti.
6. Rovněž trest propadnutí věci, částky 897 000 Kč, uložený obviněnému T. H., označil tento obviněný za nepřiměřený, zejména za situace, že podle něj nebylo prokázáno, že mu uvedená částka patřila, neboť vlastnictví k této částce uplatnila B. D., matka spoluobviněné, která uvedla, že tyto finanční prostředky získala prodejem bytu. Pro uložení trestu propadnutí věci nebyla splněna podmínka, že věc, které se tento trest týká, náleží pachateli. Trest proto označil za nepřípustný. Pouhá skutečnost, že finanční částka byla zajištěna v jeho bezpečnostní schránce ještě neprokazuje, že mu patřila, zejména když uvedenou částku trestnou činností nemohl získat a vlastnictví k ní uplatnila jiná osoba. Obviněný rovněž zpochybnil naplnění testu proporcionality ve vztahu k takto uloženému trestu propadnutí věci s ohledem na závažnost trestné činnosti, kterou byl uznán vinným. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 579/2010, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 457/2010.
7. Podle dovolatelů tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [správně od 1. 1. 2022 ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Protože odvolací soud pochybení soudu prvního stupně nenapravil, došlo i k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro zamítnuté odvolání obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na existenci důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [správně od 1. 1. 2022 ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Podle dovolatelů totiž “již v době zamítnutí odvolání obžalovaného existovaly důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je dán i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.“
8. Závěrem svého dovolání obvinění uvedli, že soudy nižších stupňů dospěli ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním ve vztahu k možnému majetkovému prospěchu a ve vztahu k zajištěným peněžním prostředkům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami a důvody odvolání. Z výše uvedených důvodů pak obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
10. Podle jeho názoru neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky obviněných, jimiž se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů v rámci verze skutkového děje, která odpovídá představám dovolatelů. V tomto směru jde ze strany obviněných o pouhou prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, postupem při provádění důkazů a hodnocením důkazů ze strany těchto soudů. Podle státního zástupce přitom nelze dovodit žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů ve vztahu k majetkovému prospěchu obviněných z předmětné trestné činnosti. Odvolací soud vychází z částky 1 618 131 Kč (prodejní cena zboží), od které ve shodě s námitkami dovolatelů odečítá hrubé náklady na pořízení prodávaných věcí a dále log a znaků podléhajících ochraně zapsaných ochranných známek. Takto zjištěný majetkový prospěch není ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a má význam pro uložení proporcionálních trestů postihujících obviněné na majetku. Státní zástupce neshledal ani rozpor mezi provedenými důkazy a závěrem soudů ve vztahu k vlastníku hotovosti ve výši 897 000 Kč uložené v bezpečnostní schránce č. XY u České spořitelny, a. s. Nárok svědkyně B. D. na tuto částku totiž nebyl v řízení prokázán, což soudy nižších stupňů správně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
11. Ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tvrzení o nepřiměřenosti peněžitých trestů a trestu propadnutí věci (částky 897 000 Kč) nemůže naplnit tento dovolací důvod ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obvinění neuplatnili, či jakýkoli jiný dovolací důvod. Pouhá nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod by byla v rozporu s konceptem dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Obviněným byly uloženy druhy trestů, které zákon připouští, ve výměře v rámci příslušné trestní sazby, nejde tudíž o trest nepřípustný, ani uložený nad výměru trestní sazby.
12. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). Obvinění fakticky opřeli svá dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno pouze k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na ně navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byli obvinění stíháni a odsouzeni, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr.
ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících řízeních. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Námitky, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo sazbu stanovenou trestním zákonem, nelze pod tento dovolací důvod podřadit, neboť tyto námitky by mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř. Jiným nesprávným hmotněprávním posouzením není ve vztahu k výroku o trestu ani pouhá nepřiměřenost uloženého trestu. Nesprávné hmotněprávní posouzení tak může být namítáno ve vztahu k výroku o trestu, jak bude dále rozvedeno, v zásadě jen z důvodu nesprávného použití ustanovení o ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku nebo o ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 tr. zákoníku.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze úspěšně uplatnit ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přesto soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Obvinění uplatnili druhou z uvedených variant, když podle jejich názoru napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo vyhověno jejich odvolacím námitkám uplatněným ve vztahu k výroku o peněžitých trestech a trestu propadnutí věci (částky 897 000 Kč), ačkoli dovodili, že tento výrok trpí vadami odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
b) K námitkám obviněných
17. Nejvyšší soud předně podotýká, ve shodě s vyjádřením státního zástupce, že námitky, které obvinění uplatnili, jsou pouhou polemikou se závěry soudů nižších stupňů, především soudu odvolacího, kterými dovolatelé zpochybňují důvodnost uložení peněžitých trestů za spáchaný přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, který spáchali ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Přitom je třeba zdůraznit, že obviněným bylo kladeno za vinu, že se tohoto přečinu dopustili ve „značném rozsahu“. Naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle § 268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku bylo nutno posoudit na základě konkrétně zjištěných okolností případu. Pro naplnění tohoto znaku totiž nelze vycházet z ustanovení § 138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž je nutno vzít v potaz množství (počet) věcí, které byly neoprávněně označeny ochrannou známkou, jejich celkovou hodnotu, pokud je ji možno zjistit, a to i ve vztahu ke kvalitě a hodnotě originálních výrobků, rozsahu trhu, na němž bylo toto padělané zboží uváděno do oběhu, do jaké míry se toto jednání dotklo osob, jímž příslušelo právo toto zboží s ochrannou známkou skutečně prodávat, zda pachatelé tuto činnost páchali tzv. „po živnostensku“, zda šlo o soustavnou déletrvající činnost, jaký okruh osob byl pachateli trestné činnosti oslovován v rámci nabídky takovéhoto zboží neoprávněně opatřeného ochrannou známkou, přičemž pominout nelze ani kvalitu těchto padělků. Naopak vlastní výše majetkového prospěchu pachatelů není z hlediska naplnění tohoto znaku „značného rozsahu“ významná, neboť tento znak „získání značného prospěchu pro sebe nebo jiného je znakem kvalifikované skutkové podstaty § 268 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Naplnění tohoto znaku nebylo rozhodnutími soudů nižších stupňů obviněným kladeno za vinu.
18. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích přesvědčivě a v souladu s výsledky provedeného dokazování vysvětlily, proč neuvěřily tvrzení obviněného T. H. a svědkyně B. D., jejíž výpověď je shrnuta v bodě 10. a 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že finanční částka uložená v bezpečnostní schránce č. XY pobočky České spořitelny, a. s., na adrese Jánská 446/6, Brno, kterou si pronajal T. H., je majetkem svědkyně B. D., matky spoluobviněné N. D., poukázaly v tomto směru na důkazy, které jejich tvrzení vyvrací, činí je nelogickými, nevěrohodnými a účelovými (v tomto směru lze odkázat na body 12.
až 34. rozsudku soudu prvního stupně). S těmito závěry se ztotožnil nejen odvolací soud (viz bod 6. odůvodnění jeho usnesení), ale za správné a logické je považuje i Nejvyšší soud. Pokud se v této souvislosti obviněný T. H. dovolával usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 3 Tdo 579/2010, jímž byl zrušen výrok o trestu propadnutí věci (finanční hotovosti 572 400 Kč a 75 500 Euro), je nutno uvést, že v této věci byla důkazní situace zcela odlišná, v předmětné věci byl obviněný odsouzen nikoli za prodej drog, ale pouze za jejich přechovávání ve větším rozsahu, čímž není vytvářen žádný zisk pachatele, proto nebylo možno ani prokázat finanční profit dovolatele ve věci z takového protiprávního jednání.
Oproti tomu u obviněného T. H. není pochyb, že prodeje neoprávněně označeného zboží ochrannou známkou se dopustil za účelem získání majetkového prospěchu z této činnosti a také zisk z tohoto protiprávního jednání mu umožnil vést nákladný život (viz závěry soudu prvního stupně shrnuté v bodech 35. až 39. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu ke druhému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 7 Tdo 457/2010, na které dovolatel rovněž poukazoval, je pak nutno uvést, že důvodem kasace rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího bylo chybné právní posouzení skutku jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, přičemž správností uložení trestu se za této situace Nejvyšší soud vůbec nezabýval.
19. S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že námitky obviněných směřující proti uloženým peněžitým trestům a trestu propadnutí věci (částky 897 000 Kč) uloženému obviněnému T. H., resp. nezohlednění podle přesvědčení dovolatelů zákonných kritérií pro ukládání trestních sankcí ve smyslu § 38 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Pokud byl obviněným uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií významných pro ukládání trestů (§ 38 až § 42 tr.
zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím obviněnými uplatněného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu. Ostatně za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, spočívající v porušení hmotného práva, nikoli námitky vůči druhu a výměře trestu.
Takovými hmotněprávními námitkami odpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou např. výhrady vůči právnímu závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný, nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další řádný opravný prostředek.
Námitku porušení zásad pro ukládání trestů uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
20. Pokud dovolatelé namítali nerespektování zásad pro ukládání přiměřených trestních sankcí a tvrdili, že došlo k zjevnému zásahu do jejich základních práv a svobod, ani této argumentaci nelze přisvědčit. Je nezbytné zdůraznit, že ustanovení § 38 tr. zákoníku se bezprostředně dotýká otázky přiměřenosti trestních sankcí. Není v kompetenci Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího přezkoumávat dodržení zde uvedených zákonných požadavků, a to ani v případě, že by soudy nižších instancí své povinnosti v daném směru porušily, což však Nejvyšší soud nezjistil. Je nutno zdůraznit, že konkrétní druh a výše uloženého trestu v rámci zákonem stanovených možností je věcí volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou tohoto mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být jedině případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného. Ústavní soud ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikovaném pod č. 40/2014 Sb., k tomu uvedl: „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
21. Ve vztahu k těmto námitkám obviněných je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů v posuzovaném případě zcela důvodně poukázaly na některé okolnosti, jež dovolatelům přitěžovaly. Nelze pominout již výše zmíněné okolnosti, za nichž se obvinění předmětné trestné činnosti dopouštěli, které ospravedlnily posouzení jejich jednání i podle kvalifikované skutkové podstaty § 268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Není ani pochyb o tom, že páchaná trestná činnost probíhala po delší dobu, byla hlavním a v zásadě jediným příjmem obviněných, kteří nepochybně měli v úmyslu v ní nadále pokračovat. S ohledem na důkazní situaci v předmětné trestní věci přitom nelze ani prohlášení viny obviněných posoudit za tak významnou okolnost, aby odůvodnila uložení pouze sankcí, které by je nepostihly na majetku, zejména za situace zištného motivu jednání obviněných. Přitom žádné skutečně významné polehčující okolnosti na straně obviněných rovněž nebyly shledány, a to na rozdíl od okolností obviněným přitěžujících. V tomto směru lze zcela odkázat na závěry soudů nižších stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy nižších stupňů se úvahami o druhu a výměře trestu dostatečně zabývaly, v tomto směru lze poukázat zejména na argumentaci soudu prvního stupně.
22. Výroky o trestech uložených obviněným, které napadají v dovoláních, nelze označit za neočekávané a výjimečné, které by byly projevem zvůle orgánů státní moci. Rozhodně se nejedná o tresty nerespektující zásady zakotvené pro ukládání trestů v ustanoveních § 38 tr. zákoníku a násl., u nichž by bylo možno dovodit zjevný zásah do základních práv a svobod obviněných. Nejde o tresty, které by byly uloženy v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023). Se závěry soudů nižších stupňů ve vztahu k uloženým trestům, které jsou dovoláními napadány, se proto Nejvyšší soud zcela ztotožnil a ve stručnosti na ně odkazuje.
VI. Závěrečné shrnutí
23. Jelikož se všemi obviněnými uplatněnými námitkami v podaných dovoláních se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích a protože tyto námitky neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných N. D. a T. H. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2024
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu