Judikát 5 Tdo 1024/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04.03.2026
Spisová značka:5 Tdo 1024/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.1024.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Úvěrový podvod
Spolupracující obviněný
Zavinění
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 211 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
5 Tdo 1024/2025-8161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 1 To 79/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 3/2019, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 1 T 3/2019, byl obviněný M. Š. uznán vinným pětinásobnou pomocí k zvlášť závažnému zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Podstata této trestné činnosti obviněného spočívala ve stručnosti v tom, že obviněný jako zaměstnanec poškozené banky Česká spořitelna, a. s., spolu s dalšími obviněnými usnadnil v pěti případech blíže specifikovaných v citovaném rozsudku jiným osobám proces při sjednávání úvěrových smluv a při čerpání těchto úvěrů, a to tak, že ačkoli obvinění věděli, že příjemci úvěrů nedosahovali v předchozích letech takových hospodářských výsledků, které by jim umožňovaly vzít si úvěry a splácet je, předkládali bankám nepravdivé hospodářské výsledky a současně činili kroky směřující k čerpání úvěrových prostředků na jiné účely, než jaké byly předem definované ve smlouvách o úvěrech.
Obvinění takto způsobili bankám, které poskytly úvěry příjemcům (obchodním společnostem konkretizovaným v popisu skutku) celkovou škodu ve výši asi 71 397 800 Kč, přičemž v posledním případě byla bance vrácena částka úvěru ve výši 10 000 000 Kč.
2. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině dalších obviněných, nicméně své právo k podání dovolání platně využil pouze obviněný M. Š. Za uvedenou trestnou činnost byl tomuto obviněnému uložen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 a ½ roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti v bankovním sektoru v trvání 8 let. Zároveň byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody výrokem blíže specifikovaným v rozsudku soudu prvního stupně.
3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný M. Š., jakož i další obvinění v této věci B. S. a J.
V. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněných M. Š. a B. S. svým rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 1 To 79/2024, zrušil ve vztahu k těmto obviněným a za použití § 261 tr. ř. i ve vztahu k odsouzeným P. P. a T. P. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu.
Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněný M. Š. je vinen jednáním spočívajícím v tom, že opatřením prostředků úmyslně usnadnil jinému, aby při sjednávání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje. Takový čin spáchal jako člen organizované skupiny, přičemž tímto jednáním v bodech 1. až 3. výroku o vině způsobil škodu velkého rozsahu a v bodech 4. a 5. výroku o vině pak značnou škodu. Vrchní soud v Olomouci právně kvalifikoval jednání obviněného M.
Š. jako trojnásobnou pomoc ke spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (v bodech 1. až 3. výroku o vině), pomoc ke spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku (v bodě 4. výroku o vině) a pomoc ke spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (v bodě 5. výroku o vině).
Vrchní soud v Olomouci tedy fakticky převzal veškerá skutková zjištění s tím, že po právní stránce posoudil skutky odlišně jako trojnásobnou pomoc ke zločinu úvěrového podvodu a dvakrát jako samostatnou pomoc k témuž zločinu. Za takto právně kvalifikované jednání odvolací soud nově uložil obviněnému podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 a ½ roku se zařazením k jeho výkonu podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a dále podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v bankách v rozsahu činností vymezeném v § 1 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v trvání 6 let. Obviněnému byla dále uložena podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit majetkovou škodu poškozeným výrokem blíže specifikovaným v rozsudku odvolacího soudu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 1 To 79/2024, podal obviněný M. Š. dovolání, které opřel o dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž obviněný vyvodil extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění a provedených důkazů. Podle jeho názoru se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s konkrétními námitkami obviněného, což vedlo k nesprávnému skutkovému zjištění a k následnému vyvození nesprávného právního závěru. Odvolací soud se omezil pouze na obecné potvrzení správnosti skutkových zjištění a závěrů soudu prvního stupně, aniž by podal bližší vysvětlení či hodnocení konkrétních důkazů, a to jak souhrnně, tak jednotlivě, přičemž neposkytl vlastní hodnocení, nýbrž jen sumarizaci postupu a zjištění soudu prvního stupně. Jeho tvrzení, že výpovědi spolupracujících obviněných jsou podloženy dalšími důkazy, proto obviněný považuje za nepřezkoumatelná, nepřesvědčivá a v konečném důsledku i nezákonná.
5. Obviněný dále uplatnil námitky proti výpovědím spolupracujících obviněných P. P. a T. P., přičemž jediným přímým důkazem proti obviněnému je podle jeho názoru právě výpověď obviněné P.
P., která však měla nepochybně přímý zájem na výsledku řízení, a byla tak motivována k tomu, aby vypovídala proti němu. V této souvislosti obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, který se zabýval důkazní situací, kdy stojí tvrzení proti tvrzení. Bylo-li zmíněným obviněným přiznáno postavení spolupracujících obviněných, neznamená to rezignaci na hodnocení věrohodnosti jejich výpovědí, a to včetně závěru, zda přiznání tohoto statutu bylo ve shodě se zákonem.
Obviněná P. P. nijak nepřispěla k objasnění trestné činnosti kromě vlastního doznání a obvinění dalších osob. V projednávaném případě podle obviněného nebyl naplněn účel institutu spolupracujícího obviněného, nýbrž byl využit pouze k odvedení pozornosti od obviněné P. P. jako hlavního pachatele, organizátora, iniciátora a hybatele celé trestné činnosti, ve snaze zjednat jí právní výhodu na úkor dalších osob následně ve věci obžalovaných. Obviněný zároveň poukázal na svoji obsáhlou argumentaci, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů a kterou vyvrátil pravdivost tvrzení obou spolupracujících obviněných, přičemž upozornil nejen na vnitřní rozpory mezi tvrzeními obviněné P.
P., které uvedla v tomto trestním řízení a v trestním řízení vedeném proti ní ve zcela totožné trestní věci pro jiné skutky u Krajského soudu v Ostravě, ale i na rozpory mezi výpovědí zmíněné obviněné na straně jedné a obviněné T. P. na straně druhé. Odvolací soud sice správně konstatoval, že jedna z obviněných tvrdí pokaždé něco jiného, nicméně nijak na tuto skutečnost nereagoval. Přesto dovodil, že výpovědi spolupracujících obviněných jsou v souladu s dalšími důkazy provedenými ve věci. Ve skutečnosti však podle obviněného obsah těchto důkazů neodpovídá takovému tvrzení, protože odvolací soud vychází ze zcela obecných a spekulativních úvah vytržených z kontextu.
Obviněný upozornil na důkazy vyvracející věrohodnost obviněné P. P., a to zejména na svědectví J. J., který se jednoznačně distancoval od tvrzení této obviněné. Výpověď uvedeného svědka však odvolací soud zcela pominul. Ve svém hodnocení se pak soudy obou stupňů uchylují ke zjednodušenému a nepřesvědčivému zobecnění.
6. Pokud soudy vycházely při svém rozhodování z výpovědí spolupracujících obviněných P. P. a T. P., které ovšem odmítly odpovídat na dotazy obhajoby, bylo tímto postupem porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. Nepravdivá tvrzení obviněných totiž nemohla být konfrontována s ostatními důkazy. Obviněný se domnívá, že mu soudy nižších stupňů upřely právo na obhajobu a právo na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, protože nekriticky převzaly informace získané z výpovědi obviněné P. P., aniž by ověřovaly její věrohodnost i případnou motivaci. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13 (přitom obviněný ve svém dovolání zaměňuje pojmy nález a usnesení), podle nějž musí použití institutu spolupracujícího obviněného podléhat velmi přísným nárokům.
Podle názoru obviněného je tedy v rozporu se zásadou presumpce neviny, jestliže soudy vycházely z jediné výpovědi jako rozhodujícího důkazu, když žádné další důkazy nejsou k dispozici.
7. Další námitky obviněného směřovaly proti závěru soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu, který je podle něj založen toliko na osamoceném důkazu – již uvedené výpovědi spolupracující obviněné P. P. Soudy zde blíže nespecifikovaly, o kterých konkrétních skutečnostech měl obviněný vědět, přičemž listinné důkazy, na něž odkazuje odvolací soud, podle obviněného neprokazují jeho vědomost či srozumění s tím, že zájemci žádali o úvěry na základě nepravdivých údajů o výsledcích jejich hospodaření.
Obviněný ani neměl možnost ověřit si pravdivost podkladů předkládaných pro získání úvěru a neměl přístup k evidenci bankovních účtů žadatelů, a to na rozdíl od schvalovacího orgánu České spořitelny, a. s. Jak dále obviněný zdůraznil, nevěděl o rozhodných skutečnostech, které ani nemohl zjistit, protože své jednání, jež vždy považoval za řádné plnění povinností bankovního poradce, nikdy nesměřoval k porušení ani ohrožení právního zájmu chráněného ustanovením § 211 tr. zákoníku. Otázkou zůstává, zda mohl být v dané věci obezřetnější či opatrnější, pokud by se teoreticky spoléhal na to, že jeho jednání nezpůsobí porušení zájmu chráněného trestním zákonem.
Taková úvaha by patrně vedla k posouzení jeho jednání jako nedbalostního, nikoli však úmyslného trestného činu, přičemž by muselo jít o hrubou nedbalost.
8. Podle obviněného soudy rezignovaly na pochopení jeho postavení v celém procesu vyřizování úvěrů, neboť mu vytýkají, že měl doporučovat a odmítat obchodní korporace a předložené doklady podle toho, jestli bylo možné dosáhnout s jejich pomocí na úvěry, nicméně přesně toto je podstatná část činnosti bankovního poradce, jehož úkolem je shromáždit veškeré podklady k tomu, aby schvalovací orgány mohly vyhovět žadateli. Tento postup rozhodně nemůže naplňovat znaky jakékoli protiprávnosti, neboť je proti smyslu činnosti firemního bankéře, aby jeho postupy směřovaly k odmítnutí žádostí o úvěry.
Totéž platí pro výběr příslušného úvěrového produktu podle portfolia České spořitelny, protože obviněný vždy navrhoval produkt, který předpokládal zpětné prověřování pravdivosti a pravosti podkladů. Kdyby obviněný chtěl skutečně žadatelům pomoci k získání úvěrů na základě nepravdivých údajů, jistě by zvolil zcela jiný úvěrový produkt, u kterého by neprobíhala dodatečná kontrola, což by významně snižovalo možnost odhalení pachatelů. Obviněný tedy považuje úvahy odvolacího soudu v tomto směru za zcela nelogické a rovněž posouzení hodnoty výpovědi původně spoluobviněné B.
K. podle jeho názoru svědčí o zřejmém nepochopení podstaty činnosti obviněného jako bankovního poradce. Obviněný neměl jakýkoli vliv na vlastní čerpání úvěru, neboť jeho realizace již spadala do pravomoci jiných oprávněných osob v bance. Jen na základě výpovědi B. K. nelze podle obviněného učinit závěr o jeho vědomí či srozumění, že úvěr by byl v tomto případě získán na základě nepravdivých či nepravých podkladů. 9.
Dále ve svém dovolání obviněný vytkl nesprávné právní posouzení celé věci, zejména postavení obviněné P. P. jako pomocnice ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku neodpovídá tomu, že tato obviněná byla přímým účastníkem jednání o úvěrové smlouvě vždy na základě plné moci svého klienta, pro nějž zprostředkovávala úvěr. Byla tedy pachatelkou nebo spolupachatelkou úvěrového podvodu, nikoli pouhou pomocnicí, která opatřila falešné nebo zkreslené podklady. V této souvislosti obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008, a ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016. Navíc i jednání obviněné P. P., kterých by se v bance přímo neúčastnila, přesahují rámec pouhé pomoci a šlo by alespoň o organizátorství. K tomu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 902/2011. Podle jeho názoru v projednávané věci šlo pokaždé o jiného hlavního pachatele, tzv. bílého koně, který žádal o úvěr, přičemž závěr o pokračování v poskytování pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu nepřichází v úvahu tehdy, pokud pomoc směřuje vždy k jinému pachateli trestného činu, což neplatí pro organizátorství (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
8. 2006, sp. zn. 4 Tz 12/2006). Vzhledem k tomu, že obviněná P. P. aktivně vyhledávala zájemce o úvěr a aktivně zajišťovala osoby, které jí dodávaly falešné doklady, přesahovalo zjevně její jednání rámec pouhé pomoci. Při této argumentaci obviněný odkázal rovněž na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 To 53/2009, v níž šlo o obdobný případ.
10. Obviněný zpochybnil i svou motivaci ke spáchání trestného činu, kterou nemohlo být majetkové obohacení, neboť šetření k jeho majetkovým a osobním poměrům v rámci trestního řízení zcela vylučuje možnost, že by se jakkoli obohatil touto trestnou činností, a to na rozdíl od obviněné P. P. Zároveň nedává smysl, aby ho tato obviněná angažovala zcela bezúčelně do organizované skupiny, kdyby nebyl osobou oprávněnou schvalovat poskytnutí úvěru, nemohl jakkoli ovlivnit výsledek schvalovacího procesu a vůbec nepotřebovala obviněného k dosažení nelegálního získání úvěru. Soudy se nezabývaly dostatečně otázkou, v čem měla spočívat údajná pomoc obviněného ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Z výsledku dokazování je podle obviněného zřejmé, že obviněné P. P. se podařilo získat úvěr na základě totožných nepravdivých podkladů i v jiných bankách bez jakékoli účasti obviněného, jeho přispění tedy nebylo nezbytnou podmínkou poskytnutí úvěru.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 1 To 79/2024, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 1 T 3/2019, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. a)
III. Vyjádření státního zástupce k dovolání
12. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož obviněný v dovolání neuvedl, které ze svých výhrad spojuje s jednotlivými uplatněnými dovolacími důvody.
Navíc, pokud lze námitky obviněného vůbec podřadit pod jím použité dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné.
13. Podle názoru státního zástupce je dovolací argumentace obviněného obsahově totožná s tou, kterou uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s jednotlivými námitkami řádně vypořádaly. V této souvislosti státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž by mělo být takové dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
14. Námitky obviněného proti výpovědi spolupracující obviněné P. P. neobstojí, neboť soudy nižších stupňů tuto výpověď detailně hodnotily, porovnaly s listinnými důkazy i s výpověďmi dalších osob (odsouzených B. K. a M. D., spoluobviněného J. V. spolupracující obviněné T. P.). Obhájci obviněných měli možnost se v přípravném řízení osobně zúčastnit výslechů spolupracující obviněné P. P., klást jí otázky a konfrontovat její výpověď s dalšími důkazními prostředky. V přípravném řízení tato spolupracující obviněná odpověděla na všechny otázky obhajoby.
Soudy nižších stupňů vzaly v úvahu i podobný způsob spáchání všech jednotlivých skutků popsaných v příslušném žalobním návrhu. Zohlednily rovněž charakter a průběh jednotlivých schůzek všech osob zúčastněných na trestné činnosti, které z popudu obviněného M. Š. probíhaly konspirativním způsobem. Soudy přihlédly rovněž k výsledkům řízení ve věcech vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 10/2018 a u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 7/2016, a to nejen ze skutkového hlediska, či z pohledu motivace obviněných P.
P. a T. P. ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení (v tomto ohledu lze upozornit na konkrétní výši trestů, které byly v těchto věcech pravomocně uloženy oběma spolupracujícím obviněným), ale posoudily i účast J. J. na trestné činnosti projednávané ve věci Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 3/2019.
15. Soudy nižších stupňů tedy při svém rozhodování v projednávané trestní věci vyhověly všem požadavkům, které vyplývají z usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13. Soudy tudíž měly dostatek právně relevantních podkladů, aby podrobně a správně popsaly a zanalyzovaly celý proces trestné činnosti, včetně toho, že obviněný věděl či musel vědět o nepravdivé povaze jednotlivých účetních dokladů a jejich následném použití v rámci schvalovacího procesu v řízení o poskytnutí úvěrových prostředků.
16. Součinnost obviněných v dané věci podle názoru státního zástupce nespočívala v pouhém společném jednání ve smyslu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, nýbrž došlo k naplnění znaků typické organizované skupiny, a to ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016, na které poukázal již soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku.
17. Vzhledem k výše uvedenému navrhl státní zástupce odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska 18.
Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
21. Obviněný ovšem ve svém dovolání blíže nespecifikoval, které konkrétní námitky podřadil pod jednotlivé dovolací důvody a jejich různé alternativy, byť je obecně označil a vytkl zcela zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů a zpochybnil existenci svého úmyslného jednání v případě pomoci k úvěrovému podvodu. b) K uplatněným námitkám obviněného
22. Po prostudování spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněného nejsou opodstatněné. Obviněný ve svém dovolání odmítá závěry, které učinily soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování, a v podstatě jen opakuje námitky, které vznesl již v předchozím řízení. Podstatná část těchto jeho výhrad je navíc založena pouze na nesouhlasu obviněného se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy dospěly na základě provedeného dokazování.
Obviněný hodnotí opatřené důkazní prostředky sám, dovozuje z nich jiná skutková zjištění a na jejich podkladě činí své vlastní skutkové i právní závěry. Jeho dovolací argumentaci však již vypořádaly soudy nižších stupňů, které se důkladně věnovaly jednotlivým námitkám obviněného a správně je vyhodnotily. Proto lze např. k naplnění znaku organizované skupiny odkázat na body 123. a 124. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, k námitkám obviněného ohledně neexistence jeho pravomoci ke schvalování úvěrů na body 48.
a 49. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu apod. V této souvislosti se tedy uplatní závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (uveřejněném pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H.
Beck, Praha, 2002), z nichž vyplývá, že v případě podání dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, které byly uplatněny již v řízení před soudem prvního či druhého stupně a s nimiž se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
23. K námitkám obviněného ohledně nevěrohodnosti výpovědí spolupracujících obviněných lze podle názoru Nejvyššího soudu uvést následující. Jednou z podmínek pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného ve smyslu § 178a tr. ř. je jeho úplná a pravdivá výpověď o rozhodných skutečnostech. Nejde však o okolnost, která by byla závazná pro hodnocení výpovědi tohoto spolupracujícího obviněného soudem. I jeho výpověď musí soud hodnotit v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, stejně jako jakýkoli jiný důkazní prostředek.
Jen samotné procesní postavení určité osoby proto nemůže ovlivnit posouzení věrohodnosti nebo pravdivosti její výpovědi, neboť ve vztahu k jakékoli výpovědi platí zákonné pravidlo, podle kterého jsou soudy povinny hodnotit veškeré důkazy jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech, přičemž podmínkou pro použití výpovědi spolupracujícího obviněného jako důkazu je mimo jiné pečlivé hodnocení této výpovědi, včetně jeho motivace. Je vždy třeba zvážit nejednoznačnou povahu takových výpovědí a dbát na zvýšené riziko její účelovosti.
Je zřejmé, že takový důkaz především nesmí stát osamoceně a je nutno ho hodnotit kriticky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 11 Tdo 1050/2024, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012). V nyní projednávané trestní věci nepřistupovaly soudy nižších stupňů k výpovědím spolupracujících obviněných P. P. a T. P. izolovaně, jak namítá obviněný, nýbrž je hodnotily i ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy. Skutkové závěry o vině obviněného opírají soudy nižších stupňů rovněž o výpovědi odsouzených, kteří byli původně stíháni ve stejném trestním řízení a jejichž trestní stíhání bylo skončeno rozsudkem schvalujícím dohodu o vině a trestu.
Výpověď obviněné P. P. byla zohledněna i v kontextu s výpověďmi dalších osob (např. svědka R. T.) figurujících v jednotlivých obchodních společnostech, s nimiž měly obchodovat společnosti žádající o úvěr, přičemž tito svědci popřeli, že by došlo k nějakým obchodům. I to svědčí o umělém navyšování obratů obchodních společností žádajících o úvěry. K problematice spolupracujícího obviněného Nejvyšší soud dále dodává, že cílem tohoto institutu je usnadnění vyšetřování závažné trestné činnosti organizované skupiny, přičemž osoby podílející se na této činnosti jsou motivovány ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, nikoli s obhájci zastupujícími další osoby, které se na této trestné činnosti podílely a k jejichž odhalení přispěl spolupracující obviněný svou spoluprací s orgány činnými v trestním řízení.
Námitky obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že spolupracující obviněná P. P. odmítla odpovídat na dotazy obhajoby, jsou proto bezpředmětné.
24. K opakovanému tvrzení obviněného, že jednání spolupracující obviněné P. P.
mělo být posouzeno nikoli jako pomoc ke spáchání trestného činu, ale jako pachatelství či spolupachatelství, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že týká-li se napadené rozhodnutí více osob, je obviněný (dovolatel) oprávněn podat dovolání jen proti té části rozhodnutí, jež se ho bezprostředně týká, jak vyplývá z ustanovení § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Nemůže se tedy domáhat ani změny v neprospěch (či prospěch) jiné osoby, byť i ta byla stíhána a souzena ve společném řízení.
25. Při posuzování projednávané trestné činnosti postupovaly soudy nižších stupňů v souladu s judikaturou, pokud jednání obviněného neposoudily jako pokračující trestný čin, resp. pomoc k němu. Ze zásady akcesority účastenství totiž vyplývá, že účast osoby na trestných činech různých pachatelů nelze považovat za jediný pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství (pomoci) na trestných činech těchto pachatelů, byť by jinak byly splněny podmínky pokračování, ale jde o několikanásobné účastenství (pomoc), jak správně rozhodly v dané trestní věci soudy nižších stupňů (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009-II. Sb. rozh. tr., a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3.1994, sp. zn. 5 To 25/94, uveřejněný pod č. 61/1994 Sb. rozh. tr.).
26. Pokud jde o námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky projednávané trestné činnosti, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že otázce zavinění se soudy nižších stupňů důsledně věnovaly a Nejvyšší soud se s jejich odůvodněním v tomto směru plně ztotožňuje. Již soud prvního stupně se náležitě zabýval zaviněním všech obviněných (viz body 35. až 37., 78. a násl., 125. a 126. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), včetně obviněného M. Š. (viz body 39., 42. a 83. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Zohlednil skutečnosti, které nasvědčují úmyslnému jednání obviněného, například to, že obviněný si v každém případě řekl o provizi ve výši několika milionů korun, sám radil již odsouzené B. K., jak vytvářet umělý obrat, dále soudy zvážily konspirační charakter schůzek, které probíhaly na neobvyklých místech mimo banku, např. na čerpací stanici či v obchodních domech. Bylo přihlédnuto i ke skutečnosti, že obviněný si byl vědom toho, že jednotlivé obchodní společnosti nedosahují takového obratu, aby mohly získat úvěr na základě řádných daňových přiznání (protože např. jezdil na prohlídky do těchto obchodních společností kontrolovat skladové zásoby apod.), musel tedy vědět, že nakládá s upravenými doklady.
Námitkou obviněného spočívající v nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestné činnosti se zabýval i odvolací soud (viz body 41. a 47. odůvodnění jeho rozsudku).
27. K rozhodnutím soudů nižších stupňů Nejvyšší soud ještě doplňuje, že pochybnosti o úplnosti rozhodnutí soudu prvního stupně vyřešil odvolací soud, který se zabýval ještě výší způsobené škody u jednotlivých skutků (bod 30. odůvodnění jeho rozsudku) a doplnil dokazování k osobám obviněných a k jejich předchozím odsouzením z opisu rejstříku trestů a k exekučním řízením proti povinnému B. S. (bod 31. odůvodnění jeho rozsudku).
V. Závěrečné shrnutí 28.
Na podkladě všech výše popsaných skutečností Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. Š. jako zjevně neopodstatněné, proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř.
29. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 4. 3. 2026 JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu