5 Tdo 1039/2012-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9.
2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného
prof. MUDr. J. Š., Csc., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5.
2012, sp. zn. 5 To 203/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 147/2011, t a k t o :
Podle § 265l odst. 2 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby rozhodl o
doplnění neúplného výroku ohledně odvolání státní zástupkyně Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. ZK 218/2011, proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 147/2011,
vymezení popisu skutku a konkretizace celního úřadu, jemuž se věc postupuje.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 147/2011,
bylo podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od potrestání obviněného prof.
MUDr. J. Š., CSc. pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 26. 7. 2011
kolem 19:00 hodin v Praze 6, letiště Ruzyně, po příletu z Curychu linkou LX
1498, se dostavil na Celní úřad Ruzyně - Letiště Praha, na pobočku pro cestovní
styk, pracoviště Terminál Sever 2 - přílety, prošel zelenou zónou - východem
označeným „nic k proclení“, ačkoli do České republiky dovezl hodinky značky IWC
Portugieser v. č. ... v hodnotě 21.400 CHF (podle kurzovního lístku 429.242,-
Kč), které měl na ruce, na otázku pracovníka celního úřadu odpověděl, že nic k
proclení nedováží, kdy takto jednal v úmyslu zboží nepředložit k vyměření daně
z přidané hodnoty a cla, čímž způsobil České republice škodu ve formě úniku na
dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 85.849,- Kč, clo ve výši 20,-
Kč se nevybírá.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný prof. MUDr. J. Š., CSc. a státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 v neprospěch
obviněného. Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15. 5. 2012, sp. zn.
5 To 203/2012, tak, že v úvodní části a ve výroku podle § 257 odst. 1 písm. b)
tr. ř. k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
6, a podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil celnímu úřadu, neboť skutek,
popsaný v obžalobě, by mohl být posouzen jako přestupek podle § 2 odst. 1 zák.
č. 200/1990 Sb., a podle § 293 odst. 1 písm. a) zák. č. 13/1993 Sb., zatímco v
odůvodnění pak uvedl, že odvolání podali jak obviněný, tak i státní zástupce a
že obě odvolání jsou důvodná.
Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. 5 To 203/2012, v neprospěch obviněného prof. MUDr. J. Š.,
CSc. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f),
g) a k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce namítal, že Městský soud v Praze
konstatoval, že obviněný svého jednání lituje a je bezúhonný, byť se jedná
spíše o polehčující okolnosti zohlednitelné zejména ve výroku o trestu [§ 41
písm. n) a o) tr. zákoníku]. Dále odvolací soud již nepříliš přesně doplnil, že
obviněný ihned po vyměření uhradil dlužné clo. Obviněný především uhradil daň z
přidané hodnoty, neboť clo ve výši 20,- Kč, jak vyplývá z platebního výměru
Celního úřadu Praha Ruzyně ze dne 5. 8. 2011, č. j. 14898-6/2011-194100-021,
nebylo účtováno ani vybíráno. Současně je nutné zmínit, že některé dopady
dodatečného napravení škodlivého následku na trestní odpovědnost pachatele
stanoví především § 33 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost
za (mimo jiné) trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 tr. zákoníku zaniká, jestliže pachatel dobrovolně (opět mimo jiné)
škodlivý následek napravil. Zásadní podmínkou pro aplikaci tohoto institutu je
ovšem dobrovolnost v jednání pachatele, která je vyloučena v případě, že ho k
nápravě následku vede - jako obviněného v předmětné věci - vědomí, že je jeho
trestný čin již prozrazen. Význam napravení škodlivých efektů trestního jednání
pachatelem ani v takovém okamžiku sice není bezvýznamný [srov. § 41 písm. j)
tr. zákoníku], avšak nejvyšší státní zástupce má za to, že je namístě je opět
zohlednit spíše v rovině trestu, resp. vzhledem k výslovné úpravě provedené §
33 písm. a) tr. zákoníku vztahující se k posouzení viny v takovém případě, v
rovině subsidiarity trestní represe mají význam okrajový. Nakonec Městský soud
v Praze k odůvodnění svého závěru o potřebě aplikace principu subsidiarity
trestní represe uvedl, že státní orgány mají jiné možnosti postihu celních
přestupků, když ovšem sama existence jiné normy umožňující nápravu závadného
stavu způsobeného pachatelem (jak bylo výše zmíněno) postup ve smyslu trestních
předpisů nevylučuje.
Je tak nutné konstatovat, že odvolací soud toliko vágně, stručně a do jisté
míry i nepřesně poukázal na některé polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr.
zákoníku, což rozhodně nelze považovat za dostatečné posouzení všech
skutečností ve smyslu shora citované soudní praxe Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) a tedy za dovození výjimečných okolností,
jež by, navzdory naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku,
odůvodňovaly aplikaci principu subsidiarity trestní represe. Naopak potom
Městský soud v Praze ve svém hodnocení nijak nezohlednil ani nezmínil zjevnou
cílenost v jednání obviněného, který - jak jinak vyplývá ze zjištění soudu
prvního stupně, jež soud odvolací nijak nemodifikoval - ač uplatnil slevu z
daně na území Švýcarska a plně tak využil svých daňových práv daných mu právním
řádem této země, po vstupu do celního prostoru na Letišti Ruzyně se totéž zboží
již pokusil pronést bez splnění svých tentokrát daňových povinností. Jestliže
tedy Městský soud v Praze posoudil jednání obviněného nikoli jako trestný čin,
resp. přečin a postoupil je správnímu orgánu k projednání jako přestupek,
dopustil se jednak nesprávného právního posouzení skutku a jednak rozhodl o
postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí, tedy došlo k naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm.
f) a g) tr. ř.
S odkazem na § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. potom doplnil, že rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 6 napadli odvoláním obviněný i státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Soud odvolací však v úvodní
části svého usnesení uvedl, že rozhoduje toliko o odvolání obviněného. Odvolání
státní zástupkyně je potom zmíněno v odůvodnění a je zde také konstatováno, že
oba podané mimořádné opravné prostředky (když je zde také nesprávně uvedeno, že
se jedná o stížnost podanou proti usnesení) jsou důvodné. Státní zástupkyně
ovšem podala své odvolání pouze v neprospěch obviněného a pouze proti výroku o
trestu, tedy lze mít obtížně za to, že by se realizovaný postup Městského soudu
v Praze mohl o toto podání opírat. Nejvyšší státní zástupce potom dovodil, že v
rozhodnutí chybí výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o odvolání státní zástupkyně.
S přihlédnutím k témuž dovolacímu důvodu dále uvedl, že postoupení věci podle §
222 odst. 2 tr. ř. se vždy týká určitého skutku, který proto vždy musí být
uveden ve výroku rozhodnutí, kterým je postoupení realizováno, a to tak, aby
tento skutek nemohl být zaměněn s jiným. Nestačí přitom, aby byl skutek popsán
jen v odůvodnění takového rozhodnutí (srov. rozhodnutí publikované pod č.
44/1996 Sb. rozh. tr.). Současně lze mít za to, že je v témže výroku nutné
specifikovat správní orgán, kterému je věc postupována. Městský soud v Praze
však ve výroku svého usnesení konstatoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně
a následně pouze postoupení věci, a to pouze celnímu úřadu. V rozhodnutí
uvedený výrok je tedy současně neúplný. Na okraj lze zmínit, že výrok naproti
tomu nad rámec potřebného obsahuje poukaz na ustanovení správních norem, podle
nichž by mohla být dovozena správní odpovědnost obviněného, ačkoli potřebné
závěry v daném směru si činí příslušný správní orgán samostatně a není postojem
soudu vázán, tudíž by mu ani nástin aplikovatelných ustanovení neměl být
výrokem soudního rozhodnutí předkládán.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp.
zn. 5 To 203/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému
soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by
Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem,
než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento
případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný prof. MUDr. J. Š., CSc., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního
zástupce doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v podání
ze dne 8. 8. 2012 s tím, že dne 5. 8. 2011 proběhlo z jeho podnětu správní
řízení, na základě kterého částku ve výši 85.849,- Kč uhradil ihned po převzetí
platebního výměru. Obviněný, aniž by mu hrozilo trestní stíhání, uhradil státu
dluh na DPH, tedy nejednal pod hrozbou zahájeného trestního stíhání, nýbrž ze
své vlastní iniciativy. To, že obviněný vstoupil do jiného východu, po soudu
obviněného nezakládá trestní odpovědnost ze spáchání úmyslného trestného činu,
už vzhledem k následujícím krokům, které dobrovolně a bez hrozby trestní sankce
učinil. Obviněný má za to, že bez znalosti právních předpisů z oboru daní a
celního řízení a práva Evropského společenství následně nemůže být dovozována
jeho trestní odpovědnost, neboť jednal v právním omylu. Orgány činné v trestním
řízení za více než měsíc ode dne, kdy svůj dluh státu dobrovolně uhradil, tedy
v době, kdy žádný dluh ve vztahu ke státu obviněný neměl, sdělily obviněnému
podezření ze spáchání přečinu, a to dne 19. 9. 2011. Nárok státu byl uspokojen
prostředky správního a finančního práva dne 5. 8. 2011 a tato ochrana byla
prokazatelně účinná, nebylo tedy jakkoli podloženo s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe věc řešit po více než měsíci prostředky práva
trestního. Obviněný ve svém vyjádření také odkázal na judikaturu, a to
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 289/2000, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009 a
sp. zn. 5 Tdo 1243/2010, a nález Ústavního soudu IV. ÚS 3093/08. Podle
obviněného také usnesení odvolacího soudu dostatečně specifikuje orgán, kterému
má být věc postoupena. Specifikace orgánu, jemuž má být věc postoupena, stejně
jako specifikace přestupku, je dostatečná.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního
zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné, eventuelně aby dovolání zamítl v souladu s ustanovením § 265j
tr. ř. jako zjevně nedůvodné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř. obviněný souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak včas
a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. d) tr. ř.], a
podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. f) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení
věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení
trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci, dovolací důvod lze spatřovat např. v
tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k
rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se
jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již
takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění
projednat, neboť uplynula zákonná lhůta (srov. např. § 20 přestupkového
zákona), a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b)
tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je
naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,
tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně
právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených
rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o
dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem
i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací
soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení
přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod
č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a
usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95
nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o
dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem
svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8
Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9.
2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na
obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování,
které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze
učinit.
Především považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že odvolací soud vytkl soudu
prvého stupně, že se nezabýval otázkou subsidiarity trestní represe, k čemuž
dále rozvedl, že obviněný poté, co mu bylo clo (pozn. správně DPH) vyměřeno,
toto zaplatil, svého jednání lituje a především, státní orgány mají i jiné
možnosti k postihu celních přestupků. S ohledem k dosavadní bezúhonnosti
obviněného, již zaplacenému clu, a to před zahájením trestního stíhání, dospěl
odvolací soud k závěru, že posuzované jednání nemělo být kvalifikováno jako
trestné (srov. str. 2 usnesení odvolacího soudu).
Pokud nejvyšší státní zástupce argumentoval tím, že okolnosti, jež uváděl
odvolací soud na podporu závěrů o subsidiaritě trestní represe mají význam
spíše pro rozhodování při ukládání trestů, zatímco nejsou přiléhavé k podmínkám
ustanovení § 33 tr. zákoníku o účinné lítosti, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že
odvolací soud nepoužil ustanovení o účinné lítosti podle § 33 písm. a) tr.
zákoníku, ale jak výslovně v napadeném usnesení zdůraznil, byť jen s velmi
stručným odůvodněním, zásadu subsidiarity trestní represe, tedy ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud k zásadě subsidiarity trestní represe vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku považuje za nutné především uvést, že trestným činem je podle
trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za
trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v
případě zejména méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z logiky věci vyplývá,
že zvlášť pečlivě musí být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména
pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o
tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti. Zakotvení zásady subsidiarity
trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního
zákoníku má význam interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat
tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý, ale i
aplikační. Společenská škodlivost činu však není zákonným znakem trestného
činu, ale má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom je
podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku společenská škodlivost určována
kritérii, které se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňují při stanovení
povahy a závažnosti trestného činu, tedy zejména významem chráněného zájmu,
který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za
kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho
pohnutkou, záměrem nebo cílem. K tomu je však třeba doplnit, že společenskou
škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale vždy je třeba ji zvažovat v
konkrétním posuzovaném případě spáchaného trestného činu, u kterého přichází v
úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe, přičemž je nutné ji
zhodnotit z hlediska intenzity naplnění uvedených kriterií vymezených v § 39
odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové
podstaty trestného činu. V projednávaném případě obviněný prof. MUDr. J. Š.,
CSc. konstantně po celou dobu trestního řízení, zejména potom u hlavního
líčení, vypovídal, že hodinky po příletu neskrýval, navíc jej nenapadlo, že
když existuje Schengenský prostor, existuje výjimka, a to Švýcarsko, kde se
zboží bez cla, resp. zaplacení DPH kupovat nesmí. Obviněný také vyjádřil, že
svého jednání lituje (srov. č. l. 72 spisu). Z předloženého spisového materiálu
jsou zřejmé okolnosti spáchaného činu, který spočíval v tom, že obviněný po
příletu z Curychu linkou LX 1498 prošel zelenou zónou - východem označeným „nic
k proclení“, ačkoli do České republiky dovezl hodinky značky IWC Portugieser v. č. ...
v hodnotě 21.400 CHF (podle kurzovního lístku 429.242,- Kč), které měl
na ruce, a na otázku pracovníka celního úřadu odpověděl, že nic k proclení
nedováží, kdy takto jednal v úmyslu zboží nepředložit k vyměření daně z přidané
hodnoty a cla, čímž způsobil České republice škodu ve formě úniku na DPH ve
výši 85.849,- Kč, neboť clo ve výši 20,- Kč se nevybírá. Tyto okolnosti žádným
způsobem, pokud jde o dotčení zájmu chráněného trestním zákoníkem, o způsob
spáchání činu nebo míru zavinění, nevybočují v neprospěch obviněného z jinak
obvyklého způsobu páchání daňové trestné činnosti. Ve prospěch obviněného je
třeba naopak uvést, že byť k dotazu pracovníka celního úřadu odpověděl, že nic
k proclení nedováží, na druhé straně předmětné hodinky měl na ruce a nijak je
neskrýval. Z hlediska použití zásady subsidiarity trestní represe a míry
společenské škodlivosti je třeba se především zabývat ze zmíněných hledisek
rozsahem zkrácení daně a chováním obviněného při jejím zaplacení. V tomto směru
je třeba především zdůraznit, že obviněnému bylo vypočteno clo a DPH
rozhodnutím Celního úřadu Praha - Ruzyně, sp. zn. 14898-4/2011-194100-021, dne
5. 8. 2011 (č. l. 30 až 32 spisu). Podle příkazu k úhradě byla skutečně
vyměřená částka 85.849,- Kč obviněným uhrazena ještě týž den (srov. č. l. 36
spisu). Obviněný tedy okamžitě po vydání platebního výměru zaplatil dlužnou DPH
(nikoli tedy clo, jak zjevně nesprávně v odůvodnění svého usnesení uvádí
odvolací soud), jejíž výše byla vypočtena na 85.849,- Kč, což je částka, která
jen nikoli výrazně převyšuje větší rozsah zkrácení daně (srov. § 240 odst. 1 a
§ 138 tr. zákoníku), jež činí nejméně 50 000,- Kč. Významná z hlediska míry
společenské škodlivosti je též osoba pachatele, neboť obviněný prof. MUDr. J. Š., CSc. žil až do spáchání posuzovaného činu řádným životem, jde o jinak
bezúhonnou osobu a významnou osobnost v oblasti medicíny. Postoj obviněného,
který od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a svého činu
litoval, opět svědčí pro závěr, že vůči němu z hlediska jeho dalšího života a
možností nápravy není třeba uplatňovat trestní represi a postačí vyřešení
tohoto případu ve správním řízení. V souvislosti s tím považuje Nejvyšší soud
za nutné poukázat i na relevantní judikaturu Ústavního soudu, která vyžaduje,
aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především
tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž
trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu
je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného
principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima
ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována
prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je
taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky
konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní
odpovědnost. V tomto směru je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze
dne 18. 5. 2010, sp. zn. I.
ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li
trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí
robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich
použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip
proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního
prostředku ochrany)“ – srov. svazek č. 57, nález č. 95/2010 Sb. nál. a usn. ÚS
ČR. Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS
469/04, konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou
skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana,
omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima
ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno
ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve
smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“
Srov. svazek č. 37, nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obdobně již
opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz
230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.).
Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, Nejvyšší soud také
zvažoval zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v
oblasti práva správního, při zvážení již shora rozvedeného přístupu, že ochrana
právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných
právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je
namístě uplatňovat trestní odpovědnost. S ohledem na to uplatnění principu
„ultima ratio“ přichází dokonce v úvahu i u některých případů závažnějších
trestných činů, kde některé znaky by mohly nasvědčovat vyšší společenské
škodlivosti (např. zde v zásadě obvyklý způsob spáchání daňového deliktu), ale
ochrana konkrétního právního statku v posuzovaném případě je dostatečně
zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
S ohledem na všechny tyto okolnosti nelze považovat závěr odvolacího soudu, že
v tomto případě je skutečně na místě uplatnění zásady subsidiarity represe, za
nesprávný, byť je mu samozřejmě nutno vytknout jeho nedostatečné odůvodnění, na
které jinak správně poukázal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání.
Odvolací soud tak i podle názoru Nejvyššího soudu v zásadě správně vyhodnotil,
že je na místě postoupit věc obviněného prof. MUDr. J. Š., CSc. podle § 257
odst. 1 písm. b) tr. ř. správnímu orgánu, konkrétně příslušnému celnímu úřadu
(§ 222 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšším soudem tak nebylo shledáno naplnění
dovolacích důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom,
že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící nebo neúplný
výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle tohoto ustanovení
spočívá ve dvou alternativách. První záleží v tom, že nebyl učiněn určitý
výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část
neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém
rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to
popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím
výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení
přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o
některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud
druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním. Druhou alternativou je, že
určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným
je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou
náležitost, která je nutná z hlediska jeho zákonného vymezení.
Jak vyplývá z výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp.
zn. 5 To 203/2012, odvolací soud k odvolání obviněného prof. MUDr. J. Š., CSc.
podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6, a podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil celnímu úřadu, neboť
skutek, popsaný v obžalobě, by mohl být posouzen jako přestupek podle § 2 odst.
1 zák. č. 200/1990 Sb., a podle § 293 odst. 1 písm. a) zák. č. 13/1993 Sb. Z
odůvodnění citovaného usnesení Městského soudu v Praze je sice zřejmé, že
rozhodoval také ohledně odvolání státní zástupkyně, neboť v něm mimo jiné
uvedl, že státní zástupkyně se „ve svém odvolání podaném v neprospěch
obviněného domáhá uložení přiměřeného podmíněného trestu a trestu propadnutí
věci“ (srov. str. 1 usnesení odvolacího soudu) a dále, že „odvolání důvodná
jsou“ (srov. str. 2 usnesení), nicméně tyto úvahy vyjádřil pouze v odůvodnění
citovaného usnesení. Podle znění úvodní části usnesení a výroku napadeného
usnesení Městský soud v Praze ve svém usnesení, proti němuž směřuje dovolání
nejvyššího státního zástupce, vůbec nerozhodl o odvolání státní zástupkyně
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podaném v neprospěch obviněného
prof. MUDr. J. Š., CSc. Enunciát citovaného usnesení soudu druhého stupně je
tedy zatížen vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř., neboť z něj není patrné, jak bylo rozhodnuto o odvolání státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 17. 4. 2012,
sp. zn. ZK 218/2011, podanému v neprospěch obviněného prof. MUDr. J. Š., CSc.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání dále zdůraznil, že státní zástupkyně podala
své odvolání pouze v neprospěch obviněného a pouze proti výroku o trestu, a
proto lze mít obtížně za to, že by se realizovaný postup Městského soudu v
Praze mohl o toto podání opírat. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat,
že ačkoliv bylo odvolání státní zástupkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 147/2011, podáno pouze v neprospěch
obviněného, soud může k takovému odvolání zrušit nebo změnit napadené
rozhodnutí soudu druhého stupně nejen v neprospěch obviněného, ale i v
neprospěch a ve prospěch obviněného a také výlučně v jeho prospěch. Požadavek
zákazu změny k lepšímu ve vztahu k obviněnému na základě odvolání státního
zástupce podaného v neprospěch obviněného (zvláště, pokud by si obviněný
odvolání nepodal), neodpovídá zásadám trestního řízení, ani postavení a úkolům
státního zástupce a v konečném důsledku ani principu spravedlnosti, který musí
ovládat rozhodování soudu v trestním řízení. Zásahy do těchto principů jsou
možné jen na základě zákona a v souladu s ním. V zásadě by takovým
jednostranným přístupem byl narušen i účel trestního řízení, kterým je nade vší
pochybnost především snaha náležitě zjistit trestné činy a podle zákona jejich
pachatele spravedlivě potrestat (§ 1 odst. 1 tr. ř.). Proto lze souhlasit s
postupem odvolacího soudu, pokud rozhodoval o postoupení věci na základě obou
podaných odvolání obviněného i státního zástupce, jak vyjádřil v odůvodnění
napadeného usnesení.
Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo shledáno důvodným rovněž, i pokud
jde o další v něm obsažené námitky ohledně neúplnosti napadeného usnesení
odvolacího soudu. Městský soud v Praze v citovaném výroku svého usnesení mimo
jiné konstatoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a následně pouze
postoupení věci ohledně skutku popsaného v obžalobě, a to pouze blíže
neurčenému celnímu úřadu. V rozhodnutí uvedený výrok je tedy i v tomto směru
neúplný. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu postoupení věci podle § 222
odst. 2 tr. ř. se vždy týká určitého skutku, který proto vždy musí být uveden
ve výroku rozhodnutí, kterým je postoupení realizováno, a to tak, aby tento
skutek nemohl být zaměněn s jiným. Nestačí přitom, aby bylo ohledně popisu
skutku odkazováno na obžalobu, resp. byl skutek popsán jen v odůvodnění
takového rozhodnutí (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1996 Sb. rozh.
tr.). Současně je třeba souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že v témže
výroku je nutné specifikovat správní orgán, kterému je věc postupována. Naproti
tomu pokud je v dovolání poukazováno na to, že výrok naproti tomu nad rámec
potřebného obsahuje poukaz na ustanovení správních norem, podle nichž by mohla
být dovozena správní odpovědnost obviněného, ačkoli potřebné závěry v daném
směru si činí příslušný správní orgán samostatně a není postojem soudu vázán,
nelze toto považovat za takovou vadu, kterou by bylo třeba napravovat v
následném řízení, zvláště když je zde použita formulace, že „skutek … by mohl
být posouzen jako přestupek podle § 2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., a podle §
293 odst. 1 písm. a) zák. č. 13/1993 Sb., která v zásadě odpovídá dikci § 171
odst. 1 tr. ř. a nezasahuje do pravomoci příslušného správního orgánu
samostatně posoudit, zda došlo k spáchání přestupku či nikoli.
Po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je ve shora uvedených
směrech důvodné, Nejvyšší soud podle § 265l odst. 2 tr. ř., aniž bylo třeba
rušit napadené rozhodnutí, přikázal Městskému soudu v Praze, aby své usnesení
ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 5 To 203/2012, doplnil v jeho úvodní části ohledně
odvolání státní zástupkyně podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6
ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 147/2011, a dále doplnil jeho výrokovou část
vymezením popisu skutku, ohledně něhož se věc postupuje, a to tak, aby tento
skutek nemohl být zaměněn s jiným, a v neposlední řadě také konkretizací
správního orgánu - celního úřadu, kterému je věc postupována. Protože vady
napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání nejvyššího
státního zástupce nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání
dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací
soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí
Nejvyšší soud, a je povinen provést doplnění neúplného výroku, které Nejvyšší
soud ve výroku tohoto usnesení nařídil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 9. 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.