Judikát 5 Tdo 105/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:25.03.2026
Spisová značka:5 Tdo 105/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.105.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Obecné ohrožení
Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků Odposlech a záznam telekomunikačního provozu
Dotčené předpisy:§ 272 odst. 1 tr. zákoníku § 83a tr. ř. § 88a tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD 5 Tdo 105/2026-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. L. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 5 To 250/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 39/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá. Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 6. 2025, sp. zn. 1 T 39/2024, byl obviněný V. L. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5,5 roku a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla tovární zn. BMW 535 D, RZ XY, VIN XY.
2. Tento rozsudek napadli odvoláními obviněný, a to proti všem výrokům, i státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, který je směřoval jen proti výroku o trestu. O obou odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 5 To 250/2025, jímž z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen tr.
ř.), a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž obviněnému uložil podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 let. Odvolací soud dále obviněnému uložil shodně jako soud prvního stupně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku trest propadnutí věci, a to osobního motorového vozidla označeného shora. Odvolání obviněného odvolací soud zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
3. Protože jsou procesní strany obeznámeny se skutkem, který se stal podkladem odsuzujícího výroku o vině, Nejvyšší soud jen připomene jeho podstatu. Úmyslného způsobení obecného nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví se obviněný ve stručnosti dopustil tak, že dne 12. 8.
2023 ve večerních hodinách v XY řídil vozidlo tovární značky BMW 535 D, registrační značky XY, (dále též jen „vozidlo BMW“), nereagoval na pokyn hlídky Policie České republiky k zastavení, začal ujíždět rychlostí převyšující 100 km v hodině, opakovaně nerespektoval dopravní značky, především povinnost dát přednost v jízdě, čímž ohrožoval vozidla s touto předností, přitom došlo téměř ke střetu s motocyklem a následně se střetl s dalším vozidlem, přičemž vlivem této dopravní nehody vyjel mimo komunikaci do travnatého příkopu, pokračoval v jízdě po poli směrem k zahrádkářské části obce XY, kde své vozidlo zastavil, uzamkl a utekl do prostoru lesa, v němž nebyl příslušníky policie dohledán, a svou jízdou způsobil nebezpečné situace a jednu dopravní nehodu, jimiž ohrozil život a zdraví devíti osob včetně dětí vyjmenovaných ve výroku o vině a nejméně dalších dvou osob v nezjištěném vozidle tovární značky Dacia Duster.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž označil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. První z těchto důvodů obviněný uplatnil v jeho první a druhé variantě, tedy proto, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Druhý důvod spatřuje obviněný za naplněný proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože byl v řízení předcházejícím napadenému rozsudku odvolacího soudu dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž jde o druhou variantu důvodu podle písm. m). Dále obviněný poukázal na porušení svého práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces garantovaných v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
5. Úvodem svého podání obviněný přiznal, že jeho dovolací námitky do značné míry odpovídají těm, které uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku, což ale podle jeho názoru nemůže vyloučit jejich přezkoumání dovolacím soudem, neboť by tím došlo k popření „instančního přezkumu“. Navíc odvolací soud se s jeho výhradami důsledně nevypořádal, nanejvýše vyjádřil pouze obecné úvahy, aniž by reflektoval konkrétní odvolací argumenty.
6. Vadami procesní nepoužitelnosti důkazů jsou podle obviněného zatíženy dva důkazní prostředky, a to jednak příkaz soudkyně Okresního soudu ve Vyškově ze dne 17. 8. 2023 k prohlídce jiných prostor a pozemků, jednak příkaz vydaný soudcem Okresního soudu ve Vyškově dne 9. 11. 2023 ke sdělení o uskutečněném telekomunikačním provozu telefonního čísla užívaného obviněným. U obou těchto příkazů opatřených ve fázi před zahájením trestního stíhání obviněného chybí řádné odůvodnění podmínek pro jejich vydání včetně hledisek spočívajících v neopakovatelnosti a neodkladnosti těchto úkonů. Podle obviněného měl policejní orgán dostatek podkladů pro zahájení trestního stíhání.
Pokud tak neučinil a namísto toho na základě nedostatečně zdůvodněného příkazu provedl prohlídku předmětného vozidla, ačkoli policisté předpokládali, že patří právě obviněnému, navíc měli k dispozici údaje z evidence motorových vozidel, porušili tak právo obviněného na spravedlivý proces. Na podporu své podrobnější argumentace k vadám tohoto příkazu obviněný odkázal na nález Ústavního soudu, v němž byla řešena otázka náležitostí odůvodnění nařízení domovní prohlídky. Současně obviněný poukázal na to, že k samotné prohlídce jeho vozidla byl nepřípustně jako nezúčastněná osoba přibrán civilní zaměstnanec policejního skladu, ačkoli si obviněný byl současně vědom nepotřebnosti přibrání skutečně nezúčastněné osoby u tohoto úkonu.
7. Stejnou výhradu, tedy nedostatečné zdůvodnění zákonných hledisek pro vydání příkazu k poskytnutí výpisu telekomunikačního provozu podle § 88a tr. ř. obviněný vytkl i druhému z označených důkazních prostředků, v němž navíc zcela absentují důvody jeho neodkladnosti a neopakovatelnosti, ačkoli tento požadavek zmiňuje i komentářová literatura. Dalším nepoužitelným důkazem je podle obviněného úřední záznam na č. l. 13 tr. spisu, který byl proveden v odvolacím řízení, ačkoli obsahuje policejní informace získané od v něm uvedených osob, aniž by byly v trestním řízení formalizovány protokolem o podání vysvětlení či svědeckou výpovědí. Zjištění uvedená v tomto úředním záznamu proto představují procesně nepoužitelný důkaz.
8. Další část svého dovolání obviněný věnoval vadě zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, a to především těch, z nichž soudy vyvodily závěr o tom, že v rozhodnou dobu řídil vozidlo BMW právě obviněný. V tomto ohledu jde o výpovědi svědků D. F., náhodného očitého svědka jízdy, dále dvou členů policejní hlídky T. H. a Š. V. a v neposlední řadě jde o vlastní výpověď obviněného, kterou učinil ve veřejném zasedání u odvolacího soudu. Ohledně výpovědí policistů soudy obou stupňů podle obviněného nevypořádaly rozpory týkající se důvodu pronásledování vozidla BMW a dále zpochybnil schopnost obou svědků rozeznat na vzdálenost cca 300 metrů osobu řidiče a možnost ji identifikovat.
9. Poměrně podrobně se obviněný věnoval výpovědi svědka D. F., která jednoznačně vylučuje obviněného jako osobu řidiče, naproti tomu soudy tento důkazní prostředek bagatelizovaly, resp. dokonce tvrzení svědka zpochybnily a označily za nevěrohodná. Obviněný především zdůraznil kolizi, k níž mělo dojít asi týden před posuzovanou událostí, a to mezi automobilem svědka D. F. a řidičem stejného vozu BMW, která vyústila v osobní potyčku mezi oběma řidiči. Popis osoby řídící BMW vůbec neodpovídá fyziognomii obviněného, stejně jako osoba, již tento svědek zahlédl v rozhodný den projíždět XY, přičemž v obou případech BMW řídil tentýž člověk. Pokud soud prvního stupně nepovažoval za reálné rozeznání osoby řidiče tímto svědkem v rozhodný den, měl stejným způsobem vyhodnotit i schopnost jednoho z policistů – svědka Š. V., což ale neučinil. Tato pochybení při posuzování věrohodnosti výpovědi svědka D. F.
v podstatě převzal i odvolací soud, a přestože si tento soud údajně přehrál zvukový záznam pořízený v hlavním líčení, značně dezinterpretoval skutečný obsah tohoto důkazního prostředku v odůvodnění napadeného rozsudku. V rozporu se soudní praxí pak odvolací soud snížení věrohodnosti výpovědi svědka D. F. opřel o jeho předchozí trestní minulost. Dále obviněný poukázal na rozdílné vyhodnocení pravdivosti tvrzení tohoto svědka soudy prvního a druhého stupně a rovněž na okolnosti osobních a místních vazeb svědka, z nichž podle jeho názoru rozhodně nelze najít motivaci pro snahu pomáhat právě obviněnému, spíše naopak. K tomu opět citoval část nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06, týkající se hodnocení svědecké výpovědi, která byla zásadní pro závěr o vině stěžovatele.
10. V závěru svého dovolání se obviněný věnoval zkoumání věcí nalezených policejním orgánem při prohlídce vozidla BMW a jejich významu pro vyslovení viny, který v podstatě zcela odmítl jako zcela nedostatečný. Kromě procesní nepoužitelnosti samotné prohlídky vozidla, k níž se vyjadřoval v předchozí části svého dovolání, obviněný zdůraznil důležité tvrzení, které přednesl v rámci své výpovědi u odvolacího soudu. Mimo jiné prohlásil, že vozidlo BMW i svůj mobilní telefon zapůjčil svému známému, jehož sice odmítl identifikovat, ale uvedl místo jeho zaměstnání, tudíž soud si tuto osobu mohl zjistit.
Ke své motivaci nejen svěřit této jemu známé osobě automobil a telefon, ale též zanechat uvnitř vozu i své osobní doklady, se obviněný vyjádřil tak, že tomuto kamarádovi chtěl pomoci a měl v něj plnou důvěru, tudíž se o své věci neobával. Načasování této své obrany až pro odvolací řízení také vysvětlil, a to tím, že nepředpokládal své odsouzení v hlavním líčení, navíc je jeho právem zvolit strategii své obhajoby.
11. Závěrem svého dovolání obviněný shrnul dovolací námitky tak, že úvahy soudů obou stupňů jsou nesprávné, nepřezkoumatelné, založené na procesně nepoužitelných důkazech a rozporné s výsledky dokazování. Zásadním důkazem, který měl vést ke zproštění obžaloby, je podle obviněného výpověď svědka D. F. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů prvního i druhého stupně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání v neveřejném zasedání.
III. Vyjádření státního zástupce
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poznamenal, že obviněný v dovolání pouze zopakoval již uplatněné námitky, s nimiž se soudy dostatečně a správně vypořádaly. Následně připojil své stanovisko k jednotlivým dovolacím argumentům obviněného.
13. Procesní nepoužitelnost příkazů k prohlídce jiných prostor a záznamu telekomunikačního provozu dovodil obviněný z nedostatků v jejich odůvodnění, především absencí argumentů k neodkladnosti a neopakovatelnosti obou úkonů.
V tomto ohledu však zcela pominul, že pro naplnění této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., soudní praxe vyžaduje nikoli formální vady, nýbrž věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost. K tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr. a v téže věci vydaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, který se ztotožnil s právní argumentací Nejvyššího soudu vyjádřené v právní větě označeného judikátu. Podstatou přijatého výkladu formálních vad odůvodnění tohoto typu příkazů spočívajících v nedostatečném zdůvodnění subsidiarity jejich vydání je následné posouzení všech souvislostí a naplnění věcných důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost konkrétního úkonu.
Právě plénum Ústavního soudu se shodlo na závěru, že pokud tyto dva atributy jsou zřejmé ze spisového materiálu a z okolností případu, není absence výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný takovým pochybením, které by dosáhlo ústavní intenzity. Dalšími odkazy na jiná rozhodnutí jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu státní zástupce shrnul, že v posuzované trestní věci obviněného byly evidentně naplněny věcné důvody pro vydání obou příkazů a jeho výhrady jsou tudíž zjevně neopodstatněné.
Určitou rozpornost námitek obviněného státní zástupce shledal v jeho tvrzení, podle něhož měl policejní orgán dostatek podkladů k zahájení trestního stíhání, přestože fakticky podle příslušné evidence vozidel nebyl zapsán jako majitel vozidla BMW. Právě až listiny nalezené při prohlídce vozidla umožnily orgánům policie spojit vozidlo s jeho osobou. Současně obviněný v dovolání tvrdil, že nemohlo být prokázáno řízení v rozhodnou dobu právě jím a předložil verzi o zapůjčení vozu další osobě, což rovněž představuje opačnou argumentaci k předchozí námitce o nedůvodném využití institutu prohlídky jiných prostor na počátku prověřování totožnosti řidiče a dostatku informací pro zahájení jeho trestního stíhání.
Konkrétní věcné důvody chybějící pro vydání obou příkazů však obviněný podle státního zástupce v dovolání nepředložil. Pokud jde o též obviněným vytýkaný úřední záznam o místní znalosti policie, státní zástupce se přiklonil k obviněnému, nicméně zdůraznil, že v celkovém kontextu důkazů jde o zcela marginální důkaz, který neměl ani pro odvolací soud stěžejní význam pro posouzení viny obviněného.
14. V další části svého vyjádření se státní zástupce věnoval námitkám o zjevném rozporu skutkového zjištění soudů s obsahem provedených důkazů. K hodnocení výpovědi svědka D. F. poznamenal, že ve vztahu ke vzhledu řidiče tento svědek obviněného do jisté míry vyvinil, současně ale potvrdil, že jej zná jako uživatele předmětného vozu BMW. Obecně je posuzování věrohodnosti výpovědi svědků v dovolacím řízení obtížné a zřejmě i proto, nebylo přezkoumání této otázky zařazeno mezi vymezené vady zakládající taxativní výčet dovolacích důvodů. Citací části usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, státní zástupce poukázal na nutnost předložení konkrétních zjevných rozporů s určitým rozhodným skutkovým zjištěním soudů.
Podle názoru státního zástupce směřují výhrady obviněného spíše k porušení zásady in dubio pro reo, což by odpovídalo i odkazu obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24. Proto se státní zástupce dále opět za použití výňatků z rozhodnutí Ústavního soudu vyjadřoval k posuzování této procesní zásady, která se primárně uplatní v případech, v nichž mají soudy pochybnosti o určité skutečnosti, nikoli tedy v situaci, v níž dospěly k nepochybnému zjištění. Z dovolací praxe Nejvyššího soudu poté státní zástupce odkazoval na konkrétní rozhodnutí, v nichž byl přijat závěr o nepřezkoumávání dodržení této zásady soudy prvního a druhého stupně.
Pouze pokud její nesprávné použití vygraduje až do tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a obsahem důkazů, lze přiznat důvodnost přezkumu takové námitce i v dovolacím řízení. To však není situace srovnatelná s posuzovanou trestní věcí obviněného, neboť ohledně spáchání žalovaného skutku právě obviněným neměly soudy žádné pochybnosti.
15. Státní zástupce se ztotožnil s tvrzením obviněného ohledně jeho práva učinit výpověď až v řízení před odvolacím soudem, což mu bylo řádně umožněno a také vyhodnoceno v odůvodnění napadeného rozsudku.
16. Závěrem státní zástupce konstatoval, že dovolací námitky obviněného dílem neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, ve zbývající části posoudil jeho výhrady za zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasil i s konáním neveřejného zasedání při jiném způsobu rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
17. Obviněnému byl zaslán opis vyjádření státního zástupce k jeho dovolání, ale on svého práva do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obviněného jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti vznesených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Přitom dospěl k závěru, že část argumentace obviněného nelze přiřadit žádnému zákonem vymezených dovolacích důvodů, ve zbývající části pak nemá opodstatnění.
19. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu v dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
20. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., proto Nejvyšší soud stručně shrne zákonné podmínky pro jejich naplnění.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je určen k nápravě tří okruhů vad, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho první a druhé alternativě. Jde jednak o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, ze strany soudů tak dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinou jsou případy, v nichž naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být zahrnut do hodnotících úvah soudů. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu.
Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
22. Dále obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jenž lze uplatnit tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje 2 alternativy. Obviněný zvolil druhou z nich, a to ve spojení s důvodem pod písmenem g).
Základním předpokladem tohoto dovolacího důvodu ve vztahu k oběma jeho alternativám je existence rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., což v posuzované věci bylo splněno. Odvolací soud sice z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného rozhodl ve věci rozsudkem, jímž částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, samostatným výrokem však současně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proto použití druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s důvodem pod písm. g) téhož ustanovení obviněným bylo formálně správné a odpovídající procesní situaci. b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
23. K samotné povaze obviněným uplatněných výhrad Nejvyšší soud předesílá, že jde převážně o opakování jeho obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy obou stupňů dostatečným způsobem vypořádaly. V takovýchto případech je zpravidla namístě dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn.
5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
24. Nejprve se Nejvyšší soud vyjádří k argumentům vztahujícím se k druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzení obviněného o procesní nepoužitelnosti důkazních prostředků získaných na podkladě vadných příkazů k prohlídce jiných prostor a k zjištění údajů o telekomunikačním provozu, nemohla v dovolacím řízení obstát. Současně Nejvyšší soud předem avizuje, že pouze stručně doplní či shrne správné úvahy soudů prvního a druhého stupně, jež se shodnými výtkami již důkladně zabývaly (viz bod 15. rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. rozsudku odvolacího soudu).
25. Prohlídku jiných prostor lze podle § 82 odst. 1, 2 tr. ř. vykonat tehdy, jestliže existuje důvodné podezření, že na takových místech nesloužících k bydlení (jiné prostory) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Nařídit prohlídku jiných prostor je podle § 83a odst. 1 ve spojení s § 83 odst. 1 tr. ř. oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, v neodkladných případech tak může namísto příslušného předsedy senátu nebo soudce učinit předseda senátu nebo soudce, v jehož obvodu má být prohlídka vykonána; příkaz k domovní prohlídce (resp. k prohlídce jiných prostor) musí být vydán písemně a musí být odůvodněn.
Doručí se osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení. Ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. je třeba trvat na řádném odůvodnění tvrzené neodkladnosti prohlídky, takže v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu musí být vždy uvedeno, na základě jakých skutečností bylo možné považovat úkon za neodkladný nebo neopakovatelný. Přitom v konkrétním případě je nutné náležitě zvažovat povahu zmíněného pochybení zejména z materiálního hlediska, aby bylo zjištěno, zda i přes chybějící odůvodnění zde existují podmínky neodkladnosti s ohledem na konkrétní okolnosti případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 47/2011).
26. Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, který se týkal odstaveného a policisty zajištěného vozidla BMW, vydala soudkyně Okresního soudu ve Vyškově dne 17. 8. 2023 a jeho opis je založen na č. l. 33 tr. spisu. Obsahuje podrobné odůvodnění včetně konkrétních v té době známých skutkových okolností, z nichž mimo jiné vyplynulo, že uvnitř vozidla jsou věci, které by mohly vést k potvrzení či vyvrácení prvotního podezření na řidičem spáchanou trestnou činnost. Zejména je podstatné, že o vozidlo BMW se nikdo nepřihlásil, jevil se tudíž jako nejjednodušší způsob identifikovat osobu řidiče právě pomocí věcí nacházejících se uvnitř, byť jako nejpravděpodobnější uživatel vozidla se již před nařízením prohlídky jevil právě obviněný V.
L. K tomuto předpokladu vedl policisty poznatek z lustrace kontrol řidiče téhož osobního motorového vozidla Policií České republiky jen několik dní před spácháním žalovaného protiprávního jednání. Nicméně tento rozumný předpoklad bylo nepochybně třeba podložit, event.
naopak vyvrátit a k tomuto účelu mohly přispět případné indicie získané právě prohlídkou vnitřního prostoru vozidla. Rozhodně nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že šlo o zcela nadbytečný úkon, neboť k zahájení trestního stíhání postačovaly údaje získané právě uvedenou lustrací. Vzhledem k dalším okolnostem (řidič z místa utekl, evidovaný majitel automobilu a ani osoba, jíž ho zcizil, v dané chvíli již nebyli skutečnými majiteli) bylo nezbytné učinit spolehlivé zjištění, zda obviněný užíval vozidlo BMW i v době následující po policejní kontrole dne 31.
7. 2023, samozřejmě především zda se tak stalo v inkriminovaný podvečer dne 12. 8. 2023. Během prohlídky jiných prostor byly v předmětném vozidle nalezeny jak úřední listiny adresované obviněnému, tak jeho občanský průkaz, což byly pro vyšetřující policisty významné informace vedoucí k osobě obviněného. Podezření o tom, že právě on může být pachatelem žalovaného skutku, bylo potvrzováno následnými výsledky odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika (č. l. 189 a násl. tr.
spisu), jehož předmětem byla biologická a genetická expertíza ve vozidle BMW zajištěných biologických stop. Neodkladnost a neopakovatelnost úkonu vyplývala právě ze všech shora stručně shrnutých okolností, které tak nebylo třeba opakovat v rámci argumentace soudkyně podporující závěr o neodkladnosti provedení prohlídky vozidla BMW a samotný formální odkaz na znění ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. lze považovat za dostatečný, a především věcně správný.
27. Ani námitka týkající se přibrání civilního zaměstnance Policie České republiky, Centrálního skladu zajištěných věcí v Brně, k provedení prohlídky vozidla, kterou obhajoba uplatnila již během projednávání věci před soudem prvního stupně, nemá žádné opodstatnění. Jak je patrno z protokolu o hlavním líčení konaném dne 6. 2. 2025, na předmětnou výtku obhajoby reagoval intervenující státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově odkazem na argumentaci příslušné části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1539/2012, aby na něm demonstroval, že přibrání civilních zaměstnanců policejního orgánu k prováděným neodkladným a neopakovatelným úkonům trestního řízení je běžnou a Nejvyšším soudem akceptovatelnou praxí. Z citovaného usnesení dále vyplývá, že z hlediska nestrannosti osoby přibrané k úkonu je významné, zda jde o příslušníka Policie České republiky, pracovníka soudu, nebo pracovníka státního zastupitelství, či nikoliv. Jestliže v posuzované trestní věci obviněného byl jako nezúčastněná osoba při realizaci prohlídky vozidla přítomen N.
M., který nebyl příslušníkem Policie České republiky, pracovníkem soudu ani státního zastupitelství (viz protokol na č. l. 34 a násl. tr. spisu), bylo plně vyhověno zákonným požadavkům na její průběh. V zásadě stejnou úvahou byl veden soud prvního stupně, který v prohlídce jiných prostor neshledal vadu, v bodě 15. svého rozsudku k námitce obhajoby v obecnosti konstatoval, že „nezúčastněnou osobou“, tj.
zde osobou přítomnou prohlídce vozidla, má být zejména člověk, který nemá žádné vazby (zjevně myšleno osobní ani pracovní) na procesní postupy trestního řízení a jeho výsledek, což v tomto případě bylo splněno.
28. Jak již uvedly soudy prvního a druhého stupně, dalším poznatkem usvědčujícím obviněného z řízení vozidla BMW v rozhodnou dobu na konkrétních místech a situacích v silničním provozu, při nichž došlo k vážnému ohrožení života a zdraví celkem nejméně 11 lidí, se stala zjištění vyplývající z výsledků šetření uskutečněného na základě příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu. Nejvyšší soud odůvodnění příkazu soudce Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 11. 2023 posoudil jako skutečně velmi stručné, avšak spolu s návrhem státního zástupce na jeho vydání a jemu předcházejícímu podnětu policie nelze tyto formální nedostatky samotného příkazu posuzovat tak, aby jejich důsledkem byla procesní nepoužitelnost důkazního prostředku, výpisu telekomunikačního provozu telefonního čísla XY (č. l. 145 a násl. tr. spisu).
29. Náležitosti a podmínky vydání příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu upravuje ustanovení § 88a tr. ř. Pokud je trestní řízení vedeno pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, jako tomu bylo v posuzované trestní věci (trestní sazba je u zločinu podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku stanovena v rozmezí od 3 do 8 let), pro trestné činy uvedené v citovaném ustanovení, nebo pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a pro účely takového trestního řízení je třeba zjistit údaje o telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, přičemž sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo by jinak bylo jeho dosažení podstatně ztížené (tzv. subsidiarita), nařídí vydání označených údajů o telekomunikačním provozu v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.
Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. Vztahuje-li se žádost ke konkrétnímu uživateli, musí být v příkazu uvedena jeho totožnost, je-li známa.
30. Jak již bylo zmíněno, vydání údajů o telekomunikačním provozu ohledně telefonního čísla XY uživatele V. L. za období od 11. 8. 2023 (00:00 hod.) do 15. 8. 2023 (24:00 hod.) nařídil na návrh státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově soudce Okresního soudu ve Vyškově příkazem ze dne 9. 11. 2023 (viz č. l. 140 a násl. tr. spisu). Lze připustit, že odůvodnění tohoto příkazu z hlediska formálních požadavků nelze považovat za perfektní, neboť je velmi kusé. Obsahuje sice popis skutku, k jehož prověřování měly být požadované údaje vydány, avšak zcela absentuje vyjádření subsidiárního opatření tohoto důkazního prostředku spočívající v jeho neodkladnosti a neopakovatelnosti.
Ani přes tento formální nedostatek však nešlo o procesně nepoužitelný důkaz, jak namítl obviněný. Z materiálního hlediska bylo zřejmé, že údaje o lokaci telefonu používaného obviněným byly důležité pro ověření podezření, že to byl právě on, kdo se 12. 8. 2023 kolem 20:00 hod. nacházel ve vozidle BMW, resp. jej řídil v obci XY a v jejím blízkém okolí a ohrozil svou jízdou ostatní účastníky silničního provozu. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné poukázat (ve shodě se státním zástupcem z jeho vyjádření k dovolání) na dlouhodobě ustálený výklad Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k posuzování možnosti překlenout formální nedostatky v odůvodnění příkazů k neodkladným a neopakovatelným úkonům ve stadiu přípravného řízení před zahájením trestního stíhání, a to jak ve vztahu k příkazu k domovní a osobní prohlídce, prohlídce jiných prostor a pozemků, odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení, tak též k zjištění údajů o telekomunikačním provozu.
Vždy je nutné vedle formálních náležitostí přihlížet k materiálnímu vyhodnocení věcných důvodů pro nařízení označených úkonů, a to třeba i zpětně, tj. ex post. Například velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněném pod č. 13/2014-III. Sb. rozh. tr., vymezil formální požadavky na řádné odůvodnění příkazu k domovní prohlídce, nevyjímaje odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu, zároveň však vyslovil stanovisko, že i za situace, v níž takové řádné zdůvodnění příkaz (nebo protokol o úkonu) neobsahuje, lze odstranit nedostatek formálních podmínek příkazu nebo protokolu i v dalším řízení; smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je totiž zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů.
Jestliže při následném posouzení a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti, byť je nesporně vadou řízení, nevede k závěru o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. S takovým přístupem k formálním vadám odůvodnění nařízení úkonů trestního řízení se ztotožnil i Ústavní soud, který citované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu potvrdil nálezem ze dne 7.
5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, v jehož bodě 65. vyložil, že namítaná absence výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný není pochybením dosahujícím ústavněprávní intenzity tehdy, jestliže neodkladnost, resp. neopakovatelnost provedeného úkonu (ve věci řešené před Ústavním soudem šlo o domovní prohlídku) je zřejmá ze spisového materiálu a z okolností případu, a je tak v daném případě možné dovodit věcné důvody pro takový postup. Současně Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil hledisko testu účinnosti trojí kontroly v hierarchické třístupňové podobě: policejní orgán – státní zástupce – soud.
V souladu s tímto testem k naplnění požadavku na zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu není třeba, aby vyplývaly přímo z příkazu k domovní prohlídce, postačí, jsou-li obsaženy v návrhu státního zástupce či v návrhu policejního orgánu, tj. vyhoví-li z pohledu účinnosti označené třístupňové kontroly. Jestliže tedy, jako tomu bylo v řízení o ústavních stížnostech stěžovatelů, odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce ani protokol o prohlídce formálně neobsahují pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost nebo neopakovatelnost je zřejmá ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky této fáze řízení, což řádně vyjádřil policejní orgán ve svém návrhu, není důvod zpochybňovat neodkladnost nebo neopakovatelnost úkonu. Právě o takový případ jde v posuzovaném dovolacím řízení obviněného V. L.
31. Pro úplnost lze doplnit, že procení využitelnost údajů o telekomunikačním provozu telefonního čísla užívaného obviněným vydaných na podkladě shora označeného příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu lze akceptovat i s přihlédnutím ke Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002, o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (dále jen „směrnice“), jež zavazuje členské státy k tomu, aby bránily plošnému nevýběrovému sběru a uchovávání dat elektronické komunikace bez souhlasu účastníků, a to za účelem ochrany fyzických osob a jejich soukromí v souvislosti se zpracováním údajů o jejich osobní elektronické komunikaci nebo o umístění jejich mobilních telefonů.
K závěru, že údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu (§ 88a tr. ř.) shromážděné v souladu s českou právní úpravou jsou zásadně přípustným důkazem v trestním řízení, dospěl Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 4 Tdo 666/2025, z něhož lze dále připomenout některé pro tento případ podstatné úvahy. Označená směrnice v čl. 15 odst. 1 zakotvuje možnost, aby členské státy přijaly opatření k zachycování elektronických dat, která jsou nezbytná mj. i pro prosazování trestního práva.
Výkladu tohoto ustanovení směrnice se věnoval velký senát Soudního dvora Evropské unie (dále též jen jako „SDEU“) ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2021 ve věci C-746/18 („věc H. K. v. Prokuratuur“) v rámci řízení o předběžné otázce, s níž se na něj obrátil Nejvyšší soud Estonska, který řešil námitku obviněné vznesené proti tomu, aby její odsouzení bylo založeno na údajích o elektronické komunikaci získané orgány činnými v trestním řízení od poskytovatele telekomunikačních služeb, jenž tyto provozní a lokalizační údaje o telefonním styku schraňoval podle tamního zákona o elektronických komunikacích plošně a nerozlišujícím způsobem po dobu jednoho roku.
Soudní dvůr Evropské unie v citovaném rozsudku konstatoval, že plošné a nerozlišující shromažďování údajů je sice v rozporu se směrnicí a judikaturou SDEU, avšak kategoricky odmítl posoudit z hlediska unijního práva, zda důkaz opatřený v souladu s vnitrostátní úpravou z takto v rozporu s unijním právem shromážděných dat je přípustný v trestním řízení.
Zdůraznil přitom, že v zásadě přísluší pouze vnitrostátnímu právu, aby stanovilo pravidla přípustnosti a hodnocení důkazů v trestním řízení, protože při neexistenci unijní úpravy v této oblasti je přípustnost důkazů v trestním řízení otázkou vnitrostátní procesní autonomie členských států a samotný unijně právní rozpor plošné retenční úpravy ještě automaticky nevede k vyloučení důkazu. Dále SDEU podotkl, že takto získané informace budou zásadně nepřípustným důkazem pouze tehdy, pokud půjde o důkaz vymykající se znalosti soudu, který je rozhodný pro učinění skutkového závěru a právního posouzení skutku a obviněnému nebylo umožněno se k němu účinně vyjádřit (tj. došlo k porušení kontradiktornosti řízení), což však nebyl případ obviněného V. L. Ten se měl možnost s údaji seznámit a vyjádřit se k nim v rámci hlavního líčení, čehož také využil (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 6. 2. 2025, č. l. 296 a 296 verte tr. spisu).
32. Pod námitku procesně nepoužitelného důkazu ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zařadil také výhradu proti použitelnosti úředního záznamu založeného na č. l. 13 tr. spisu, který k důkazu podle § 213 odst. 1 tr. ř. provedl odvolací soud ve veřejném zasedání. Ačkoli Nejvyšší soud souhlasí s obviněným, že úřední záznam o provedeném šetření ze dne 15. 8. 2023 nemohl být v důkazním řízení proveden jako důkaz podle citovaného ustanovení, nešlo o námitku přiřaditelnou označenému dovolacímu důvodu v jeho druhé alternativě, protože tento důkazní prostředek byl zcela okrajový a odvolací soud na něm nezaložil žádné rozhodné skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu obecného ohrožení.
Jak je patrno z bodu 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z dotčeného úředního záznamu odvolací soud zjistil, že obviněný je místně známou osobou, o níž se dále obecně vědělo, že užívá osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 535 D, reg. zn. XY. Ve vztahu k vyřešení jedné ze stěžejních otázek, a to pachatelství zločinu obecného ohrožení, tudíž úřední záznam ze dne 15. 8. 2023 neměl význam. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že podle § 213 odst. 1 tr. ř. se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy.
Úřední záznam o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů lze k důkazu přečíst za určitých podmínek, a to vymezených v § 158 odst. 3, 6, § 211 odst. 6, § 314d odst. 2 tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2683). Označený úřední záznam tedy mohl soud provést k důkazu podle § 206 odst. 1 tr. ř. se souhlasem státního zástupce a obviněného, nikoli však podle § 213 odst. 1 tr. ř. bez jejich souhlasu pouhým předložením k nahlédnutí, popř. přečtením listiny.
Nicméně, jak již bylo uvedeno shora, obviněným zpochybněný úřední záznam měl pro výsledek trestního řízení zcela marginální význam, což dokládá i fakt, že odvolací soud jej využil pouze podpůrně a soud prvního stupně se jím nezabýval vůbec, přesto objasnil všechny skutkové okolnosti významné pro naplnění všech zákonných znaků zločinu obecného ohrožení včetně osoby jeho pachatele. V této souvislosti lze připomenout také rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž obecné soudy jsou nepochybně povinny zabývat se všemi okolnostmi, které přípustnost použitého důkazu zpochybňují, a to zejména pokud se jedná o klíčový důkaz (viz nález Ústavního soudu ze dne 3.
11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03), ale na druhou stranu tak vysoký standard není vyžadován ve vztahu k podpůrným či vedlejším důkazům (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000), jako tomu bylo v posuzované trestní věci. Po zvážení veškerých uvedených hledisek tedy nesprávný postup odvolacího soudu při provádění důkazu úředním záznamem z 15. 8. 2023 neznamenal jeho procesní nepoužitelnost ve smyslu naplnění druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť ho primárně nebylo možné považovat za důkaz, na němž by bylo založeno určité rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Dále obviněný v dovolání uplatnil první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný se ohradil proti skutkovému závěru o tom, že to byl on, kdo řídil v rozhodnou dobu v okolí XY vozidlo BMW a způsobil bezohlednou jízdou obecné nebezpečí ve smyslu § 272 odst. 1 tr. zákoníku. S takovým zjištěním je podle obviněného v rozporu zejména svědecká výpověď svědka D.
F., která ho naopak „vyviňuje“. Soudům obviněný současně vytkl bagatelizování výpovědi označeného svědka a upřednostnění svědeckých výpovědí policistů, kteří pronásledovali vozidlo BMW. Takové námitky obviněného neměly opodstatnění, především však je nebylo možné citovanému důvodu přiřadit, protože pachatel, resp. řidič, byl nade vši pochybnost usvědčen řetězcem dalších důkazů. Svědectví D. F. nebylo pro skutkové zjištění o pachateli podstatným důkazem, jak vyžaduje podmínka dovolacího důvodu spočívajícího v uvedeném zjevném rozporu, přesto se Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu k uvedené námitce stručně vyjádří.
34. Úvodem je třeba přiznat určité opodstatnění obraně obviněného, jenž brojil proti dovození nevěrohodnosti svědka D. F. odvolacím soudem z jeho kriminální minulosti. Obecně skutečně nelze na „trestní historii“ svědka postavit důvod, proč jeho tvrzením neuvěřit. V posuzované trestní věci však soud prvního stupně přistoupil k hodnocení výpovědi svědka D. F. tak, že její obsah nemá nejmenší význam pro identifikaci pachatele posuzovaného skutku (bod 13. rozsudku).
K pochopení sporného argumentu odvolacího soudu by mohla přispět úvaha, byť do jisté míry spekulativní, že tento svědek byl zvyklý pohybovat se v „nelegálních kruzích“ a trestnou činnost měl tendenci více tolerovat nežli přispívat k jejímu odhalení, proto odvolací soud vyjádřil pochybnost o důvěryhodnosti tvrzení tohoto svědka. K tomu neměly soudy obou stupňů objektivně důvod, vzhledem k okolnostem, za nichž byl svědkem divoké jízdy vozidla BMW, skutečně nelze brát v potaz jím podané informace ke vzhledu řidiče vozidla.
Z doslovného přepisu výpovědi svědka D. F. (č. l. 367 verte a 368 tr. spisu) je patrné, že týden před spácháním žalovaného zločinu se snažil obviněného zadržet u nemocnice ve XY poté, co byl obviněným na silnici tzv. „vybržďován“, o týden později dne 12. 8. 2023 nejdříve zahlédl vozidlo BMW během tankování u čerpací stanice, posléze se snažil vozidlo dojet na motorce a za jízdy měl zpozorovat, že řidič vozidla má delší vlasy, tzv. patku (poslední odstavec na č. l. 368 tr. spisu). Takovému výsledku pozorování vzhledu řidiče vozidla BMW soudy oprávněně nepřikládaly žádnou váhu, neboť svědek i osoba za volantem vozidla BMW se pohybovali vysokou rychlostí, nepochybně byl svědek také silně rozrušen v situaci, v níž se snažil pronásledovat osobu, která ho měla nedávno ohrožovat arogantní jízdou.
Vedle tohoto objektivně zpochybněného svědectví přitom soudy měly k dispozici další výsledky důkazního řízení, jež dávaly dostatečně pádný podklad pro závěr, že řidičem vozidla BMW byl v rozhodnou dobu právě obviněný V. L. Nejde přitom o svědectví policistů pronásledujících vozidlo, jak tvrdil obviněný v dovolání. Na podkladě jejich výpovědí odvolací soud, spolu s uvedením dalších důkazů, zdůraznil vysokou rychlost vozidla BMW a jeho hazardní a bezohledný způsob jízdy. Ve vztahu k důkazům podporujícím závěr o pachatelství obviněného V.
L., resp. že vozidlo řídil, lze odkázat především na pečlivé odůvodnění soudu prvního stupně, který v bodech 12. až 15. rozsudku shrnul zásadní důkazní prostředky, jež jednotlivě i ve svém souhrnu vedly k jedinému výsledku, a to že za riskantní jízdu vozidla BMW dne 12. 8. 2023 je zodpovědný obviněný V. L. Šlo především o výsledky prohlídky vozidla, při níž byly zajištěny biologické stopy obviněného, listiny a další osobní věci patřící obviněnému včetně jeho průkazu totožnosti, jak potvrdilo odborné zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, dále šlo o údaje o telekomunikačním provozu telefonního čísla uživatele V.
L., jehož lokace se v rozhodnou dobu shodovala s místy, jimiž ujíždělo vozidlo BMW před policejní hlídkou. Zcela logickou návaznost potom má fakt, že telefon obviněného byl vypnut v obci XY poté, co řidič s vozidlem havaroval, opustil je a evidentně se vypnutím telefonu snažil zamezit vypátrání své polohy, resp. svého úkrytu. Odvolací soud ve druhé větě a násl. v bodě 11. svého rozsudku v podstatě shodně se soudem prvního stupně zopakoval stěžejní důkazy usvědčující dovolatele z řízení vozidla BMW dne 12.
8. 2023.
Soudy obou stupňů vzhledem k uvedenému oprávněně neměly pochybnosti o tom, že obviněný v rozhodnou dobu řídil vozidlo BMW v okolí XY, a nebyl tudíž důvod pro uplatnění zásady in dubio pro reo, jak se dožadoval obviněný. Ani Ústavní soud nezastává názor, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi, přičemž další důkazy ve věci nelze provést, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál.
Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), jako tomu bylo v posuzované trestní věci. Pro úplnost lze ještě doplnit, že zásada in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.
40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zjevně má tedy procesní charakter, týká se jen skutkových otázek, a proto námitka porušení zásady in dubio pro reo není způsobilá naplnit zvolený ani žádný jiný z taxativně vymezených důvodů dovolání.
35. Obviněný V. L. ve veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 1. 10. 2025 změnil svou strategii nevypovídat, před odvolacím soudem tvrdil, že vozidlo BMW i svůj telefon toho dne půjčil svému příteli. Jestliže nyní vytýká orgánům činným v trestním řízení, že bylo jejich povinností tuto osobu vyhledat a získat její svědectví, nelze s ním souhlasit. Je samozřejmě na obviněném, jaký způsob své obhajoby si zvolí, což se projevilo i v tom, že měl možnost změnit své původní stanovisko k využití práva nevypovídat.
Obviněného nepochybně nelze zbavit práva vypovídat i přesto, že v předcházejícím stadiu trestního řízení této možnosti využil, avšak soudu, který obviněného vyslechne až poté, co provede všechny ostatní důkazy, nic nebrání v tom, aby tuto skutečnost zohlednil při hodnocení důkazů, resp. při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 173/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 6 Tdo 14/2022). Rovněž má obviněný právo navrhovat v trestním řízení důkazy, k prováděným důkazům se vyjadřovat, klást svědkům otázky apod., čehož obviněný plně využil, aniž by však výslovně mezi navrženými důkazy zmínil i výslech tohoto svědka, jehož by za tím účelem také řádně identifikoval.
Stranou nelze ponechat ani tu skutečnost, že ani po výzvě předsedkyně senátu odvolacího soudu na závěr veřejného zasedání nenavrhl doplnit dokazování právě předvoláním tohoto svědka (viz č. l. 380 tr. spisu).
Samotné tvrzení obviněného v rámci jeho první výpovědi o použití vozidla BMW jinou osobou, kterou navíc odmítl ztotožnit, nelze považovat za adekvátní důkazní návrh, o němž by odvolací soud měl povinnost rozhodnout. Vyjádření obviněného představovalo spíše argument obhajoby, ostatně obviněný sám na dotaz předsedkyně senátu, proč se o této osobě zmiňoval, když se k tomu nechce vyjadřovat, odvětil, že neví (viz č. l. 380 tr. spisu). Výhradu proti neprovedení výslechu svědka, přítele obviněného, jemuž obviněný poskytl rozhodný den vozidlo BMW i svůj telefon, nelze tedy považovat za argument odpovídající třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., jež spočívá v opomenutí některého z navrhovaných důkazů, což však obviněný ani v dovolání takto neformuloval a Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet, kterému dovolacímu důvodu či jeho alternativě hodlal konkrétní námitku přiřadit. Je vhodné připomenout, že i Ústavní soud zastává názor, podle něhož označený dovolací důvod vyžaduje velmi precizní a konkrétní argumentaci, Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené soudy nižších stupňů a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace obviněného (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, na něž odkázal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání).
V. Závěrečné shrnutí
36. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu odmítl dovolání obviněného V. L. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., a to ve vztahu k těm námitkám, které sice bylo možné podřadit uplatněným dovolacím důvodům, ale byly nedůvodné. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S ohledem na uvedený způsob rozhodnutí o dovolání obviněného nemohl Nejvyšší soud považovat za relevantní návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž směřovalo jeho dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu