5 Tdo 1091/2016

5 Tdo 1091/2016-92

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o dovolání

obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.

10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní

věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 109/2014,

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta prvá tr. ř. se z r u š u j í usnesení

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, v

části vztahující se k obviněnému M. B., jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti

výroku o vině ohledně skutku pod bodem 2), jímž byl rozsudkem Okresního soudu v

Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, uznán vinným

zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr.

zákoníku, a v navazujícím výroku o souhrnném trestu II., a rozsudek Okresního

soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, ohledně

obviněného M. B. v odsuzující části za skutek pod bodem 2), kterým byl uznán

vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr.

zákoníku, a ve výroku o souhrnném trestu II., jímž byl obviněnému M. B. za

zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku

a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z

rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 2 T 160/2013-759, ze dne

17. 2. 2014, v právní moci 17. 7. 2014, podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za

použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání

sedmi (7) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku

zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu

byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, tj.

multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282, a současně byl zrušen výrok o

trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 2 T

160/2013-759, ze dne 17. 2. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento

výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na

zrušené části zrušených výroků těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jinak zůstávají rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6.

2015, sp. zn. 2 T 109/2014, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

22. 10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, beze změny.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou p ř i k

a z u j e , aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

1. Nejvyšší soud předně konstatuje předcházející průběh řízení. Okresní

soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl ve společném řízení o dvou samostatně

podaných obžalobách, a to ve vztahu ke skutku pod bodem 1) o obžalobě Okresního

státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 2. 2014, č. j. 1 ZT

107/2013-66, která byla původně u nalézacího soudu vedena pod sp. zn. 2 T

18/2014, a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) o obžalobě Okresního státního

zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 1 ZT

159/2013-86, vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 2 T 109/2014. O spojení věcí

rozhodl nalézací soud usnesením ze dne 6. 8. 2014, č. j. 2 T 18/2014-365 s tím,

že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 2 T 109/2014.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015,

sp. zn. 2 T 109/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným

1) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní

zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „tr. zákoníku“), kterého se

dopustil tím, že v pátek dne 5. 4. 2013 telefonicky zkontaktoval společnost

Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách, s. r. o, IČ: 49810201, se sídlem Kosičky

127, 503 56 Kosičky, Česká republika (dále i jen „Podnik pro výrobu vajec v

Kosičkách“), s předmětem podnikání výroba a prodej vajec, jednal s prokuristou

společnosti P. H., představil se příjmením B., zastupující společnost Bonaval,

s. r. o., IČ: 28818113, se sídlem Husova 747, 517 41 Kostelec nad Orlicí, a

provedl poptávku na nákup vajec? po vzájemné dohodě v pondělí dne 8. 4. 2013 v

10:47 hodin kontaktoval P. H. z telefonního čísla … M. B. na telefonním čísle …

a M. B. po vzájemné telefonní komunikaci objednal u společnosti Podnik pro

výrobu vajec v Kosičkách, celkem 25 920 kusů vajec o velikosti „M“ s označením

výrobce „3CZ3466“, podle dohody měla být vejce dodána dne 10. 4. 2013 do

provozovny spol. Bonaval, s. r. o., na adresu H. …, K. n. O., a M. B. je měl

podle telefonické dohody zaplatit hotově při doručení objednávky, na základě

telefonické dohody dopravil ve středu dne 10. 4. 2013 v 7:45 hodin řidič

společnosti Podnik na výrobu vajec v Kosičkách, s. r. o., P. H., na uvedenou

adresu společnosti Bonaval, s. r. o., v K. n. O. objednaná vejce v celkové

hodnotě 56 635 Kč, uložená na třech paletách, v 8:15 hodin telefonoval M. B.,

aniž by se představil, z telefonního čísla … P. H. a oznámil mu, že teprve

vstává a že za ním pošle kolegu, aby mu pomohl vejce složit; v 8:16 hodin

telefonoval M. B. z telefonního čísla … F. Š., který M. B. příležitostně

pomáhá, aby šel složit vejce do skladu, na základě jeho pokynu F. Š. v době od

8:30 hodin do 9:30 hodin předmětná vejce složil z vozu a přemístil je do skladu

provozovny společnosti Bonaval, s. r. o., při tom mu pomáhal P. H.; po složení

vajec F. Š. skladový prostor s vejci zamkl a odešel s tím, aby řidič P. H. počkal do doby, než se na místo dostaví jeho vedoucí M. B. a složená a převzatá

vejce zaplatí; M. B. avšak ani po několika telefonických urgencích na telefonní

číslo … od řidiče P. H. a prokuristy P. H. předmětné zboží do současné doby

neuhradil; tímto jednáním způsobil společnosti Podnik pro výrobu vajec v

Kosičkách škodu ve výši 56 635 Kč,

2) zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, kterého se dopustil společně s již odsouzeným P. K. tím, že z popudu

M. B. při aktivním přispění P. K. včetně poskytnutého zázemí v přesně

nezjištěných dnech od října 2012 do 11. 6. 2013 v prostorách rodinného domu č. p. … v T. ulici v R. n. K. za využití multifunkčního zařízení CANON Pixma MP

282, které k páchání kriminální činnosti zakoupil M.

B., zhotovili minimálně 57

kusů padělků bankovek polské měny v nominální hodnotě 100 PLN, a to:

- 22 ks padělků sériového čísla …,

- 8 ks padělků sériového čísla …,

- 23 ks padělků sériového čísla …,

- 2 ks padělků sériového čísla …,

- 2 ks padělků sériového čísla …,

vyrobené padělky se M. B. pokoušel uvádět v České republice a v Polsku do

oběhu, kdy 44 kusů vyrobených padělků bankovek polské měny nominální hodnoty

100 PLN bylo zadrženo v oběhu na území Polska a České republiky u fyzických a

právnických osob,

- v přesně nezjištěném období od října 2012 do prosince 2012 na území Polska v

K. u dosud nezjištěného obchodníka 5 kusů padělků bankovek sériového čísla …,

- dne 2. 1. 2013 na pobočce Komerční banky, a. s., v R. n. K., u předložitele

F. K., 2 padělky bankovek sériového čísla …,

- dne 18. 5. 2013 na území Polska ve W. u K. M. celkem 37 kusů padělků bankovek

sériových čísel … (17 kusů), … (1 kus) a … (19 kusů),

dalších 13 kusů padělků bankovek polské měny nominální hodnoty 100 PLN

sériových čísel … (2 kusy), … (2 kusy), … (4 kusy) a … (5 kusů), které obvinění

nestačili uvést do oběhu, bylo policejním orgánem zajištěno dne 5. 9. 2013 při

domovní prohlídce v místě bydliště P. K., v rodinném domě č. p. … v T. ulici v

R. n. K., přičemž bez přispění P. K. by předmětný skutek nemohl být realizován.

Za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a sbíhající

se přečiny účastenství na přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst.

4 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku,

úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, podvodu podle §

209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad

Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759, v právní moci 17. 7. 2014,

jakož i přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1

písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 20.

3. 2013, sp. zn. 2T 28/2013, v právní moci 24. 4. 2013, podle § 209 odst. 3

tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání čtyřicetidvou (42) měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56

odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst.

1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající

v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří (3) let. Výrok o trestu

byl uložen za současného zrušení výroku o souhrnném trestu z rozsudku Okresního

soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759 (v

návaznosti na trestní příkaz Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 3. 2013, sp.

zn. 2 T 28/2013), jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově

navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo, aby uhradil škodu ve

výši 56 635 Kč poškozené spol. s. r. o. Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách,

IČ: 49810201, se sídlem Kosičky 127, 503 56 Kosičky, Česká republika.

Za zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první

tr. zákoníku a sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014,

č. j. 2 T 160/2013-759, v právní moci 17. 7. 2014, podle § 233 odst. 2 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání sedmi (7) let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. c)

tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku (správně podle „§ 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku“) byl obviněnému

uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, tj. multifunkčního

zařízení CANON Pixma MP 282. Výrok o trestu byl uložen za současného zrušení

výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2.

2014, č. j. 2 T 160/2013-759, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok

obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu.

3. Krajský soud v Hradci Králové, který jako soud odvolací, projednal

odvolání obviněného M. B. a rozhodl usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 To

254/2015-531 (dále též jen „usnesení odvolacího soudu“), tak, že podle § 256

tr. ř., odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.

10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, podal obviněný M. B. dovolání z důvodů

uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. Obviněný uvedl, že jeho

vina skutky popsanými v obžalobě nebyla v řízení před nalézacím soudem

jednoznačně prokázána, neboť soud provedl jen řádku nepřímých důkazů.

5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

obviněný ke skutku pod bodem 1) v podrobnostech uvedl, že předmětná vejce byla

objednána jménem společnosti Bonaval, s. r. o., do jejího sídla a skladu na

ulici H. … v K. n. O., kam byla dodána. Vejce však nepřevzal obviněný, ale

svědek F. Š. Obviněný dále uvedl, že ve společnosti Bonaval, s. r. o., panovaly

velice spletité vztahy mezi L. L., N. W., J. Z., V. H. a F. Š. a jen intrikami

mezi jmenovanými z toho vzešlo jméno B. Přitom skladové prostory, kam byla

vejce dodána, patří svědkyni W., ale spíše svědku L. Vejce pak prodávali výše

jmenovaní a zisk inkasoval jedině svědek L. Obviněný dále uvedl, že skutečnost,

že ústřední postavou byl svědek L., potvrdil svědek H. Dovolatel zdůraznil, že

svědek L. byl v jiném řízení před Okresním soudem Rychnově nad Kněžnou vedeném

pod sp. zn. 2 T 184/2014 nepravomocně odsouzen za jiný zločin podvodu podle §

209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve formě organizátorství

podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tom obviněný spatřuje indicii toho,

jakou roli v posuzovaném případě mohl svědek L. hrát.

6. Ke skutku pod bodem 2) obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že ho nalézací soud odsoudil na základě

nepřímých důkazů předložených obžalobou. Přitom odmítl provést další klíčové

důkazy, které obhájce obviněného řádně označil při posledním hlavním líčení, a

to výslech přímého polského svědka K. M., který potvrdil, že falešnými

bankovkami v Polsku neplatil obviněný. Dále nalézací soud neprovedl důkaz

vyžádáním si videozáznamu z obchodu v K., který má k dispozici prokuratura v

K., a jehož přehráním by bylo zjištěno, že ani v tomto obchodě neplatil

padělanými bankovkami obviněný. Uvedené důkazy považuje obviněný za klíčové,

neboť by se jimi prokázalo, že obviněný skutek nespáchal. Obviněný vytýká

odvolacímu soudu, že v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení uvádí, že

důkazy byly před okresním soudem provedeny vyčerpávajícím způsobem a bezvadně,

a že byly provedeny všechny potřebné důkazy, přitom se k neprovedeným důkazům

ani nevyjádřil.

7. V rámci druhé stěžejní námitky uplatněné v rámci podaného dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že jeho odvolání proti

rozsudku nalézacího soudu směřovalo i proti výroku o trestu. Obviněný především

namítá, že přestože nebyla jeho vina v řízení před nalézacím soudem jednoznačně

prokázána, byl mu uložen velice přísný trest. Z rozsudku nalézacího soudu však

není zřejmé, proč soud vynesl dva samostatné tresty, když oba skutky u

obžalovaného 1) a 2) jsou v souběhu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud tedy

měl být obviněný odsouzen, měl mu být uložen trest jediný, a to úhrnný podle §

43 odst. 1 tr. zákoníku a současně trest souhrnný podle § 43 odst. 2 tr.

zákoníku. Obviněný dále uvedl, že nalézací soud nevysvětlil, proč obviněnému

uložil na jedné straně „mírný“ souhrnný trest ve výměře 42 měsíců, tedy původní

souhrnný trest z rozsudku 2 T 160/2013 povyšuje jen o 6 měsíců, a na druhé

straně obviněnému uložil trest při samé horní hranici zákonné sazby z

ustanovení § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Takový trest je pro

obviněného likvidační, krutý a s ohledem na všechny známé skutečnosti ohledně

osoby obviněného je zcela nepřiměřený. Uložený a odvolacím soudem potvrzený

trest nerezonuje se zásadami pro ukládání trestů zakotvenými v § 39 a násl. tr.

zákoníku. Obviněný se dále neztotožňuje s výkladem odvolacího soudu v dovoláním

napadeném usnesení, že „penězokazeckou trestnou činnost obviněného lze mít za

spolehlivě prokázanou“. Obviněný se rovněž neztotožňuje s argumentací

odvolacího soudu, že „hlavní roli při ukládání trestu podle odvolacího soudu

hrála mimořádně vysoká společenská škodlivost skutku obviněného, a to s ohledem

jak na nominální hodnotu padělaných bankovek, tak zejména a především na počet

vyrobených kusů těchto platidel. Ojedinělá výroba padělané bankovky, za

situace, kdy padělatel takové peníze jen vyrobí, a neuvede je do oběhu, je z

hlediska společenské škodlivosti jistě někde jinde, než pokud jich obviněný B.

vyrobil celkem 57 kusů, z nichž se řada dostala do oběhu. K tomu přistupuje

výrazná recidiva tohoto obviněného, u něhož nelze dovodit jakoukoli

sebereflexi.“ Dovolatel k tomu uvedl, že v době odsuzujícího rozsudku byl delší

dobu ve výkonu trestu odnětí svobody s jeho bezproblémovým a řádným výkonem.

Proto obhajoba obviněného u skutků, které mu podle jeho názoru nebyly

jednoznačně prokázány a poukaz obviněného na skutečnosti, že některé skutky

spáchal někdo jiný, nelze vnímat jako „nedostatek sebereflexe“.

8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby

Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, č.

j. 10 To 254/2015-531, podle § 265k tr. ř. zrušil včetně jeho předcházejícího

vadného řízení a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu, o jehož

rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo

dovolání obviněného doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., podáním ze dne 6.

5. 2016 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně

vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek

uvedených v ust. § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu

§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

10. Obviněný prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření (replice) ze dne

4. 10. 2016 k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k

dovolání uvedl, že žádá Nejvyšší soud, aby rozhodl za podmínek uvedených v ust.

§ 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1

písm. c) tr. ř. Současně požádal Nejvyšší soud, aby rozhodl bez jeho účasti.

III.

Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem

zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i

odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §

265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou

oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e

odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze

podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále

posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody,

a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř.

byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak

důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal

ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1

tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch

výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a

z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí

předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud

přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo

podáno dovolání.

12. Obviněný M. B. ve svém dovolání uplatnil zejména dovolací důvod

uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat

buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci

skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními

hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá,

že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné

skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné

hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především

ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho

odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo

jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou

právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního

stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na

tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné

skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na

základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení

v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší

soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který

je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §

265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající

skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role

soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení

soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu

věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný

opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu

určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž

přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS

412/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02,

usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03,

uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního

soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního

soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba

zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s

ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř.

přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do

takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla

v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz

např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99,

uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu

ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3

Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995,

sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR

nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03,

uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových

zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li

dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), jak tomu bylo v tomto případě

dovolání podaného obviněným M. B. K extrémnímu nesouladu mezi provedenými

důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze

dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne

23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a

usn. ÚS ČR. Stran skutku pod bodem 1) Nejvyšší soud takový extrémní nesoulad ve

skutkových zjištěních neshledal (v podrobnostech srov. níže body 15 – 19 tohoto

usnesení). Nejvyšší soud však naproti tomu shledal extrémní nesoulad mezi

provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve vztahu ke skutku pod bodem 2),

jak je podrobně odůvodněno níže pod body 20 – 29 tohoto usnesení. Nejvyšší soud

přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby

dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských

práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší

soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích

řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý

proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014,

sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014

Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z

těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a

hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání

obviněného M. B., a to z hlediska posouzení jeho jednání specifikovaného ve

skutku 1) jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a ve

skutku 2) jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea

první tr. zákoníku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné

zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že

jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné zjištění skutkového stavu striktně

oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie

jsou v podstatě neoddělitelné však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém

případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním,

musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima

facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v

oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],

popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je na

základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu

řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím

důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší

posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského

soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13.

října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je

závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního

soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení

Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb.

nál. a usn. ÚS ČR].

13. Dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový

druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo

trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán

vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy,

v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1

tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v

konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit

některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i

případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle

sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena

uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době,

kdy se rozhoduje o trestném činu (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku), nebo uložením

určitého trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí

jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu

mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů

trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak tomu je u

trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací,

trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za

trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu

pobytu. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby

stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o

jaký trestný čin jde, a případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl

spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu

jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i

nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně

určena, včetně nesprávného užití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí

svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo

411/2003, publikované pod č. T 617 ve sv. 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího

soudu). Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá

nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný nebo přísný, nejde-li o

nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,

publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

IV.

Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší soud předně konstatuje, že argumentace obviněného, kterou

použil ve svém dovolání, je totožná s námitkami, které již uplatnil ve svém

odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (srov. odvolání na č. l. 485 a

doplnění odvolání na čl. l. 497 spisu). Z hlediska obsahu v dovolání obsažených

námitek se jedná o pokračující polemiku obviněného jednak s tím, jakým způsobem

soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy, zejména pak s rozsahem

provedeného dokazování. Obviněný nově uplatňuje ve vztahu k usnesení odvolacího

soudu argumentaci, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvádí, že

důkazy byly před nalézacím soudem provedeny vyčerpávajícím způsobem, a že byly

provedeny všechny potřebné důkazy, přičemž se k navrženým a neprovedeným

důkazům blíže nevyjadřuje.

A. K přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku

15. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí

pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije

něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku

škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v

tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí

podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici

a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení

pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití

omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči

poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a

skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité

okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se

může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu

jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je

jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se

skutečným stavem věci. Při využití omylu jiného pachatel po poznání omylu

jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe

nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval

nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel,

který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou

rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné

podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé

straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové

dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo

by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která

tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Mezi omylem u

podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní

vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí

být příčinná souvislost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku

(majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo

ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného

vynaloženy. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění podle § 15 tr. zákoníku. Pachatelem může nyní být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (v

době jednání pachatele jen fyzická osoba), ale vždy je to osoba, která vyvolala

nebo využila omylu jiné osoby, popř. jí zamlčela podstatné skutečnosti, přičemž

v důsledku dispozice oklamané osoby došlo ke škodě na cizím majetku a obohacení

pachatele nebo jiné osoby. Větší škodou se rozumí škoda ve výši nejméně 50 000

Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení

hranic výše škody. Jde o nejvyšší hranici škody podle tr. zákoníku.

Pokud jde o

zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku

nedbalost (k tomu srov. blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání,

Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2050 – 2063).

16. Nejvyšší soud se z hlediska uvedeného extrémního nesouladu s

přihlédnutím k citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. března

2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, ve stručnosti zabýval i dovolatelovými shora

uvedenými skutkovými námitkami nejprve ve vztahu ke skutku 1), jímž byl uznán

vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

Takový zásadní extrémní nesoulad lze shledat, jestliže některá důležitá

skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných

důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného

dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V návaznosti na ustálenou judikaturu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést,

že námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů, ať už se jedná o

zpochybňování výpovědí svědků L. L., N. W., J. Z., V. H. a F. Š., nebo

polemizování s tím, že ústřední postavou ve věci byl L. L., které v dovolání

uplatnil obviněný, jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněným uplatněny v

řízení před oběma soudy nižších stupňů, přičemž soudy obou stupňů se s nimi

zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přiléhavě rovněž vyložily,

jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině obviněného M. B.

o náležitě zhodnocené důkazy. S ohledem na všechny shora uvedené okolnosti

případu a citované provedené důkazy Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím

shledal závěry nalézacího soudu za odpovídající a nevykazující vady z hlediska

hodnocení provedených důkazů. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že právě

nalézací soud je s přihlédnutím k tomu, že důkazní prostředky za dodržení zásad

bezprostřednosti a ústnosti v hlavním líčení provedl, ve smyslu trestního řádu

a navazující judikatury soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým k

hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a ke zjištění skutkového

stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy nižších stupňů v odůvodnění svých

rozhodnutí (srov. str. 13 – 17 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 – 7 usnesení

odvolacího soudu) přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých důkazů a jakým

hodnotícím způsobem dospěly ke spolehlivému závěru o vině obviněného.

17. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jednáním ve

výroku popsaným pod bodem 1) rozsudku obviněný B. naplnil skutkovou podstatu

přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Na subjektivní

stránku (zavinění pachatele) podvodného jednání lze spolehlivě usuzovat toliko

z jednání pachatele projeveného navenek. V daném případě bylo prokázáno, že

obviněný B. poté, kdy mu byla telefonicky oznamována dodávka vajec poškozené

společnosti Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách, reagoval bez zaváhání

sdělením, že na místo posílá kolegu (F. Š.), aby řidiči společnosti pomohl

vejce složit. Sám měl přijet na místo s menším zpožděním. Také jím na místo

vyslaný F. Š. počítal s tím, že po složení dodávky vajec obviněný B. vyřídí

zaplacení. To se ovšem nestalo (ani svědek nedostal od B. za práci zaplaceno).

Nalézací soud svá skutková zjištění opřel o provedené důkazy, zejména o

výpovědi svědků P. H., P. H. a F. Š. a dále o listinné důkazy, především o

výpis uskutečněného telekomunikačního provozu tel. čísla … (v podrobnostech

srov. str. 13 – 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

18. Odvolací soud v rámci svého přezkumu ke skutku 1) uvedl, že nalézací

soud po vyhodnocení provedených důkazů právem dospěl k závěru, že obviněný M.

B., k tíži poškozené zemědělské společnosti Podniku pro výrobu vajec Kosičky,

s. r. o., vylákal onu dodávku vajec, s úmyslem, od počátku, tuto dodávku

neuhradit. Tomu plně odpovídá i jeho chování, kdy se po dodávce vajec stal

nekontaktním, neboť podle svědka H. se mu na stejném čísle, jehož

prostřednictvím mluvil svědek s obviněným B., ozvala žena s tím, že s dodávkou

vajec nemá nic společného. Ani po příjezdu obviněného B. na místo – podle

svědka H. – se obviněný neměl k úhradě objednaného zboží, neboť svědka jen

požádal, aby s autem uhnul, že tam budou skládat okna. K tomu odvolací soud

podotkl, že takové jednání je pro něho patrně typické, přičemž odkázal na

listinu č. l. 212 spisu sp. zn. 2 T 18/2014 o vylákání jiných zemědělských

komodit v Polské republice. Stran subjektivní stránky skutku 1) pak odvolací

soud plně odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, konkrétně na stranu 16

rozsudku nalézacího soudu (citaci srov. výše pod bodem 17 tohoto usnesení).

Poškozená zemědělská společnost byla obviněným uvedena v omyl, pokud ten v

rámci rozhovoru s prokuristou H. přistoupil na úhradu vajec v hotovosti, což

obviněný neučinil, čímž se na úkor poškozené společnosti obohatil, a té vznikla

škoda ve výši prodejní ceny vajec 56 635 Kč (srov. str. 5 odůvodnění usnesení

odvolacího soudu). Odvolací soud k uvedenému závěru dospěl poté, co přezkoumal

dokazování provedené nalézacím soudem, které shledal za procesně bezvadné.

Odvolací soud stejně jako soud nalézací při hodnocení skutkového stavu vycházel

také z ostatních svědeckých výpovědí (P. H., F. Š., L. L. a J. Č.) a z výpisu

údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu stran telefonního čísla …,

užívaného obviněným B., včetně lokalizace buněk (č. l. 91), které vylučují, že

by v kritický den byl obviněný v Polsku, jak se hájil. Odvolací soud rovněž

odkázal na výpověď svědka P. H., kterou považuje za podstatnou (srov. str. 4 –

5 usnesení odvolacího soudu).

19. V návaznosti na tato zjištění Nejvyšší soud konstatuje, že námitky

vznesené obviněným M. B. proti skutkovým zjištěním jsou založeny především na

jeho vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi události. Ačkoli

obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., reálně v tomto rozsahu uplatnil zejména námitky skutkové,

jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj

prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se přečinu

podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nedopustil. Námitky skutkové

však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu

k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též

usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada

by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že by byl zjištěn extrémní

nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. by

existoval extrémní nesoulad mezi oběma soudy v zásadě shodně zjištěnými

skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry, což však v posuzovaném případě

zjištěno nebylo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, jak

již bylo uvedeno, vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými

zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby

na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se ke

způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež

byly obviněným uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů

se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Po přezkoumání obsahu spisu

Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů přiléhavě

vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině

obviněného M. B. spácháním skutku 1), především o výpověď svědka P. H., řidiče

poškozené společnosti v K., ze které vyplývá, že dne 10. 4. 2013 ho firma

vyslala na určitou adresu složit určitý počet vajíček. Do K. n. O. mohl přijet

mezi 8:30 až 8:45 hodin téhož dne. Od ředitele společnosti (svědek H.) dostal telefonní číslo na objednatele B. Po

jeho zkontaktování mu po chvíli volal onen muž zpět, že trochu zaspal, že na

místo přijde jeho kolega a pomůže mu vejce složit. On, že pak přijde vejce

zaplatit. Po nějaké chvíli čekání volal svědek na známé číslo. Ozvala se mu již

ale nějaká paní s tím, že o vejcích nic neví, že s tím nemá nic společného. Zkontaktoval svého ředitele, ten mu dal pokyn na místě vyčkat. Svědek dále

uvedl, že čekal před skladem v autě do doby, než mu dá ředitel zprávu o tom, že

bylo za vajíčka zaplaceno. Čekal tam od 9:00 do 15:00 hodin. Poté přijel nějaký

muž, který se představil jako majitel domu a žádal svědka, aby přeparkoval,

protože jim na místo přivezou okna. O tomto muži svědek prohlásil, že byl

podobný obžalovanému z jednací síně (B.), jen měl tehdy nakrátko ostříhané

vlasy. Obviněný M. B. se k uvedené výpovědi vyjádřil, že co uvedl svědek H.,

není pravda, protože nemohl být v K. n. O., když byl v té době Polsku (blíže

srov.

str. 7 – 10 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 – 467 spisu). Svědek P. H., prokurista poškozené společnosti Podnik pro

výrobu vajec v Kosičkách, ve své výpovědi mimo jiné uvedl, že dodávku vajec si

telefonicky objednal muž, který se představil jako B. Lehce smlouval o ceně. Na

základě této ústní telefonické objednávky nechal svědek vystavit fakturu a

nechal vejce dovést na místo určení. Jednoznačně bylo dohodnuto, že za dodávku

bude placeno hotově. Podle dohody byla vejce dodána na smluvené místo. Vezl je

řidič P. H. Ten asi za hodinu po složení vajec ho telefonicky kontaktoval a

říkal, že naletěl, že důvěřoval muži, který s ním přišel vejce složit, a že

stále čeká na peníze. Proto se svědek P. H. sám pokusil ihned kontaktovat

telefonní číslo, na kterém dodávku domlouval s B., ale ten byl již nekontaktní. Posléze dorazil za řidičem H. na místo kolem 12:00 hod. a výslovně uvedl: „…

když jsem tam přijel, čekal na mě pan H. v autě. Šel mi ukázat místo, kde vejce

složili. Poté už tam vejce nebyla…Vyvodili jsme z toho, že vejce byla odnesena

zadním vchodem…“ (blíže srov. str. 12 – 14 protokolu o hlavním líčení konaném

dne 12. 1. 2015 na č. l. 361 – 367 p. v. spisu). V souladu s výpověďmi svědků

H. a H. je i výpověď svědka F. Š., který uvedl, že mu v rozhodné době volal

obviněný B., s tím, „že přivezou vajíčka, že je odjetý mimo, zda by je pomohl

složit“. Vejce svědek skládal spolu s řidičem asi hodinu, hodinu a půl. Obviněný řekl svědkovi, že klíč je ve skříňce od elektriky. Po složení vajec

měl klíč vhodit do schránky. Ta byla svědka L. L., který tam bydlel. Když chtěl

řidič za vejce zaplatit, svědek mu řekl, že mu žádné peníze nedali, že se musí

domluvit ohledně vyrovnání, faktury s B. Když svědkovi Š. obviněný B. volal,

aby se informoval, zda už jsou vejce složená, říkal mu, že řidič chtěl peníze. Ten reagoval, že se s ním domluví. Svědek dále v rámci své výpovědi uvedl, že

věděl, že do prostoru, kam vejce skládali, vedou 2 vchody. Zepředu domu a pak

dozadu ze dvora. Od dveří do dvora byl jiný klíč. Dále uvedl, že za složení

vajec svědek od B. zaplaceno nedostal, ačkoliv podle dohody ho měl za práci

odměnit (blíže srov. str. 10 – 12 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 – 467 spisu). S uvedenými výpověďmi koresponduje i svědecká

výpověď L. L., který uvedl, že když přijel před dům, stál tam nějaký pán s

menším kamionem a říkal, že tam skládal nějaká vajíčka a ptal se svědka, kde

jsou a zda má klíče. Dále mu ten muž sdělil, že volal s B. Svědek dále uvedl:

„Když jsem odcházel z domu, tak ten pán tam pořád stát s tím, že čeká na pana

Č., B. Když jsem pak odjížděl od baráku, tak jsem viděl přijíždět jednosměrkou

červeným vozidlem zn. Citroen Jumper paní Z. s M. B. …Klíče od skladu měl

většinou u sebe pan Č. Nechával je vždy v elektroměru ve skladu…O možnosti, že

se tam klíče nechávají, věděl Č., moje přítelkyně, já, Z. a B. …“ (blíže srov. str. 13 – 16 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 –

467 spisu). Svědkyně N. W. v rámci své svědecké výpovědi uvedla, že s přítelem

L. L. dopoledne jeli z P. do K.

n. O. Před domem stálo větší dodávkové auto s

nějakým pánem, rovněž tam byl obviněný B., a že se spolu ohledně něčeho

dohadovali. Svědkyně rovněž uvedla, že „…B. tam byl, čekali tam prý na nějakého

vedoucího, zřejmě na Č. Řidič říkal, že čekají na vedoucího, který má přijít a

zaplatit za zboží.“ Svědkyně dále uvedla, že viděla, jak pro obviněného B. přijela Z. v červeném vozidle, a tito spolu odjeli. Co se týče vajec, svědkyně

žádná neviděla. Svědkyně dále vypověděla, že sklad měl pronajatý pan Č., který

měl od skladu klíče. Svědkyně sdělila, že „společnost Bonaval, s. r. o., měla v

roce 2011 (červenec) do konce roku 2012“. Poté obchodní podíly na společnosti

prodala J. Č. Od té doby ve společnosti nepracovala, svědek L. však ano (blíže

srov. str. 19 – 21 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 – 467 spisu). Svědek J. Č. v rámci svého výslechu mimo jiné vypověděl, že

svědci L. a W. na něj převedli společnost Bonaval, s. r. o., s tím, že „…to

bude na půl roku, že to nemůže mít L. na sebe, protože má podmínku. Toto trvalo

i v polovině roku 2013…“ Svědek tak byl jednatelem i společníkem společnosti. Ke skladu svědek uvedl, že tento využíval i obviněný B. K vzájemným poměrům pak

svědek uvedl, že „…společnost nechtěl. Udělali si ze mě tzv. „bílého koně“…

Společnost Bonaval jsem nikdy neřídil, nevedl ji. Když byla společnost napsaná

na mě a já jsem pracoval pro L., tak jsem nebyl jeho nadřízeným, ani jeho

partnerky, stále jsem byl podřízený jemu.“ blíže srov. str. 1 – 3 protokolu o

hlavním líčení konaném dne 1. 6. 2015 (na č. l. 468 – 472 p. v. spisu). Soudy

nižších stupňů rovněž správně vycházely z výpisu uskutečněného

telekomunikačního provozu telefonního čísla … užívaného obviněným M. B. (srov. č. l. 74 – 86 spisu sp. zn. 2 T 18/2014), z něhož vyplývá, že uvedené telefonní

číslo bylo v předmětné době, tj. v době od 5. 4. 2013 do 11. 4. 2013, aktivní. Z výpisu je zřejmé, že na předmětné telefonní číslo dne 8. 4. 2013 v 10:47

hodin telefonoval svědek P. H. z telefonního čísla …, kdy následovala vzájemná

telefonní komunikace, SMS zprávami i hovory, mezi oběma telefonními čísly,

přičemž v této době byla uzavřena ústní dohoda o dodání vajec (srov. č. l. 78 –

80 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Dne 10. 4. 2013, kdy došlo k dodání a k převzetí

vajec, byl v 08:15 hodin zaznamenán telefonní hovor z telefonního čísla … na

telefonní číslo … svědka P. H., a v 8:16 hodin z telefonního čísla … na

telefonní číslo … svědka F. Š. (srov. č. l. 81 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Téhož dne v 9:29 hodin byl zaznamenán hovor F. Š. z telefonního čísla …, na

předmětné telefonní číslo (srov. č. l. 82 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Poté

následovaly hovory mezi telefonním číslem svědka F. Š., a telefonním číslem … a

dále hovory mezi telefonním číslem svědka P. H., a telefonním číslem … (srov. č. l. 82 – 84 a č. l. 86 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Dále v 17:58 hod., kdy věc

byla oznámena na Policii ČR, volal policista na telefonní číslo …, hovor

přijala žena, která se představila jako J. M. z H. K., a sdělila, že žádného M. B. nezná (srov. č. l. 84 spisu sp. zn. 2 T 18/2014).

Ve 22:02 hodin pak z

telefonního čísla … volal obviněný M. B. na Obvodní oddělení policie Rychnov

nad Kněžnou a ptal se, kdo z policie ho hledal v místě jeho trvalého bydliště

N. č. p. …, R. n. K. (srov. č. l. 84 a úřední záznam ze dne 6. 5. 2013 na č. l. 73 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Uvedená zjištění pak korespondují s informacemi

vyplývajícími z výpisu uskutečněného telekomunikačního provozu telefonního

čísla … užívaného svědkem F. Š. (srov. č. l. 88 – 89 spisu sp. zn. 2 T

18/2014). Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že pokud odvolací soud v

odůvodnění svého napadeného usnesení uvedl, že „… takové jednání je pro něho

patrně typické,…“ (srov. bod 18 tohoto usnesení) jde sice o nevhodnou

formulaci, která však sama o sobě nemůže zvrátit shora uvedené důkazy, které

byly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnoceny nalézacím soudem. Přitom toto vyjádření nelze pokládat ani za rozporné s ustálenou judikaturou

Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS

2726/14), podle kterého nelze prokázanou minulou trestnou činnost pokládat za

důkaz spáchání nové trestné činnosti. Předchozí trestná činnost obviněného zde

totiž nebyla pokládána za důkaz spáchání nové posuzované trestné činnosti, ale

bylo na ni poukázáno z hlediska způsobu provedení skutku pod bodem 1) výroku o

vině v rozsudku soudu prvního stupně. Námitky obviněného, že prostor provozovny

Bonaval, s. r. o., kam byla vejce dodána, není jeho, a že vejce nepřevzal, jsou

z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 3 tr. zákoníku (blíže srov. bod 15 tohoto usnesení) irelevantní, stejně

jako jeho námitka, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů. Z výše

citovaných svědeckých výpovědí jasně vyplývá, jak se celá událost odehrála,

přičemž výpovědi svědků P. H., P. H. a F. Š., které byly shora citovány,

přesvědčivě i podle názoru Nejvyššího soudu prokazují skutkový děj ustálený

nalézacím soudem, zvláště když uvedené důkazy jsou ve vzájemné shodě a jejich

zhodnocení soudem prvního stupně nevykazuje žádných logických rozporů. S

přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nalézací soud náležitě

zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,

který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, přičemž odvolací soud v zásadě správně

provedené dokazování i použitou právní kvalifikaci z hlediska námitek

obviněného uvedených v odvolání přezkoumal a dospěl k závěru, že napadený

rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o bod 1) výroku o vině, nevykazuje

podstatných vad, přičemž lze odkázat na jeho argumentaci obsaženou v odůvodnění

tohoto rozsudku.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzovaném případě se o

shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v

Rychnově nad Kněžnou, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v

Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně

nejedná, přičemž Nejvyšší soud s přihlédnutím k řádně provedeným důkazům, z

nich vyplývajících skutkových zjištění a jejich zhodnocení z hlediska v úvahu

přicházející právní kvalifikace zdůrazňuje, že skutková zjištění obou nižších

soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své

hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z

mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pouhý nesouhlas

dovolatele s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších soudů není

dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo

66/2015). Nejvyšší soud proto k námitkám dovolatele konstatuje, že nejsou

důvodné, neboť soudy obou nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé

důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou

důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§

2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí

soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro

kontrolu správnosti skutkových zjištění, která odpovídají důkazům obsaženým ve

spisovém materiálu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá

rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna z hlediska závěru obou soudů o vině

obviněného M. B. skutkem pod bodem 1) výroku o vině, který byl správně oběma

nižšími soudy právně kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 3 tr. zákoníku.

20. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného, které uplatnil v

dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve

vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu

kvalifikovaného jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2

alinea první tr. zákoníku. Obviněný především namítal, že ho nalézací soud

odsoudil pouze na základě nepřímých důkazů, přičemž odmítl provést klíčové

důkazy, které obhajoba navrhovala, a to výslech přímého polského svědka K. M.,

který měl potvrdit, že obviněný v Polsku falešnými bankovkami neplatil. Rovněž

nalézací soud odmítl provést důkaz vyžádáním si videozáznam z obchodu v K.

Odvolací soud k tomu uvedl, že nalézací soud provedl všechny potřebné důkazy.

21. Nejvyšší soud předně konstatuje, že zločinu padělání a pozměnění

peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku se dopustí pachatel, který

sám nebo jako spolupachatel peníze padělá nebo pozmění v úmyslu udat je jako

pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, bez ohledu na to, zda je též

jako pravé, platné nebo jako peníze vyšší hodnoty udá, tedy bez ohledu na to,

zda je uvede do oběhu. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením

padělaných peněz nebo jejich pozměněním v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to,

jak s nimi poté naloží. Paděláním je úplné vyhotovení napodobeniny peněz –

bankovek nebo mincí – bez oprávnění a s cílem, aby vypadaly jako pravé, přičemž

nezáleží na tom, jakým technologickým postupem jsou padělány (např. obkreslením, fotograficky, tiskem, kopírováním, ale i ražením nebo odléváním

apod.); nesmí však jít o jednání uvedené v § 237 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku. Padělanými penězi (bankovkami nebo mincemi) rozumíme české nebo jiné

než tuzemské peníze, které byly padělány, tedy vyhotoveny bez oprávnění s

použitím zařízení a materiálů, které nebyly původně určeny k výrobě peněz nebo

které nebyly drženy nebo použity v souladu se zákonem, a s cílem, aby vypadaly

jako pravé. Padělání nebo pozměnění peněz se v alinea první musí uskutečnit v

úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty. Jak při

padělání, tak při pozměnění peněz jde o to, aby padělané nebo pozměněné peníze

budily zdání peněz pravých (platných). Po subjektivní stránce je mimo úmyslného

naplnění všech znaků zločinu podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku vyžadován ještě

specifický úmysl udat je jako pravé, popř. udat je jako platné nebo jako peníze

vyšší hodnoty (tzv. druhý úmysl). Pachatelem padělání nebo pozměnění peněz

podle § 233 odst. 2 může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (k tomu

srov. blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck,

2012, s. 2336 – 2340). Nejvyšší soud dále odkazuje na ustálenou judikaturu, ze

které vyplývá, že paděláním je taková činnost, jíž má předmět, na nějž se

vztahuje, nabýt vzhledu a budit dojem pravého předmětu; nepředpokládá se

nezbytně již hotový výrobek, způsobilý k tomu, aby byl udán; stačí každá ještě

tak daleko ani nepokročivší činnost, jen když má za účel napodobení peněz. Čin

je dovršen již tehdy, když pachatel při pořizování padělku je veden úmyslem

hotový padělek udat jako peníze pravé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne

18. 7. 1924, sp. zn. Zm I 428/24, uveřejněný pod č. 1698/1924 Sb. rozh. tr.),

přičemž k vlastnímu udání již nemusí dojít. Padělanými penězi jsou jakékoli

napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třeba jen za

určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti), zaměněny s

pravými penězi a dostat se tak do oběhu, tedy že jsou způsobilé k tomu, aby

pachatel jejich udáním porušil zájmy záležející v ochraně měny české nebo cizí

(k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 1990, sp. zn. 3 To 42/90,

publikované pod č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr.).

Jestliže pachatel sám nebo jako

spolupachatel peníze padělá nebo pozmění v úmyslu udat je jako pravé nebo

platné či jako peníze vyšší hodnoty, dopouští se pouze trestného činu podle §

233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, i když je pak udá, tedy uvede do oběhu,

neboť jde jen o realizaci úmyslu udat je jako pravé, platné nebo jako peníze

vyšší hodnoty, který zde byl již v době jejich padělání nebo pozměnění a je

důvodem právní kvalifikace podle odstavce 2 § 233 tr. zákoníku (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 732/2015, uveřejněné pod č. 26/2016 Sb. rozh. tr.).

22. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se podařilo

objektivně zjištěná fakta v podobě výskytu padělané polské měny – konkrétně

bankovek v nominální hodnotě 100 PLN stejného sériového čísla na území České

republiky i Polské republiky v roce 2012 a 2013 provázat i se zjištěními

končícími u obviněného M. B. a již pravomocně odsouzeného P. K. Nalézací soud

přitom vycházel zejména z domovní prohlídky provedené dne 29. 8. 2013 u již

odsouzeného P. K., při níž bylo zajištěno 13 předmětných padělků a multifunkční

zařízení Canon Pixma MP 282, využitelné jako scanner, tiskárna a kopírka, a

lahvičky s barevnými laky. Dále nalézací soud poměrně podrobně v odůvodnění

svého rozsudku rozebral jednotlivé svědecké výpovědi zejména svědků V. H., P. M., L. L. a J. Z. Nalézací soud pak vyhodnotil provedené dokazování s tím, že

třebaže oba obvinění vlastní vinu žalovaným skutkem odmítli, bez významu

nezůstaly skutečnosti z jejich výpovědí vycházející a scházející se v jistém

prostoru, vytvářeném a ohraničovaném dalšími věrohodnými důkazy svědčícími

proti nim, jimiž jsou svědectví V. H., P. M., dílem také J. Z. a L. L., jakož i

všechny další důkazy listinné povahy. Pro úplnost pak nalézací soud dodal, že

nález zajištěných věcí v bytě již odsouzeného P. K., příp. obviněného M. B. (zlatý lak, lepící glistry, padělky peněz, tiskárna, nůžky) korespondoval s

údaji pocházejícími z odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví

technické zkoumání dokladů a písemností, mechanoskopie či analýza dat a

zkoumání nosičů dat. Hovořit bylo sice možno jen o příp. shodě skupinové,

nikoliv o individuální identifikaci, nebylo však ani vyloučeno, že padělky

mohly být vyráběny oskenováním pravých bankovek a tištěním na inkoustové

tiskárně. Velmi pravděpodobně byly vytvářeny pomocí multifunkčního zařízení

CANON Pixma MP 282. Nalézací soud dále uvedl, že obviněný B. zvolil jednodušší

způsob obhajoby, pokud své příp. angažmá stručně odmítl a často navázal líčením

situace či příběhu, který s předkládanými skutečnostmi vůbec nesouvisel. Pokud

ovšem zmínil složení posádky vozidel při odběru jablek na tržišti v K., označil

i typ vozidel, a jedno z nich, vozidlo Iveco, se shodovalo s údaji poskytnutými

Prokuraturou v K., pak se s velkou pravděpodobností nejednalo o čirý výmysl. Pokud si navíc mohl soud učinit jistou představu o charakteru osobnosti svědka

M., pak nelze vyloučit, že jmenovaný i již odsouzený K. mohli mít, podle

naznačení obviněného B., informace o odběru ovoce na tamější tržnici dne 30. 11. 2012 v nočních hodinách (noční hodina obdobná jako noční hodina na tržnici

ve W.) a mohli mít také důvod je neposkytnout. Ostatně obdobně jako obviněný

B., neboť pokud by sám na místě nebyl, nemohl by mít ani povědomí o udaných

skutečnostech. I zde bylo placeno padělky. Nalézací soud dospěl k závěru, že

obviněný M. B. byl provedenými důkazy usvědčen jako hlavní pachatel zločinu

padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku.

Jemu

především měly prospívat platby padělanými bankovkami za nákup zboží, pokud

nebylo spoléháno na jiný způsob jeho podvodného vylákání, pro obviněného v

zásadě typického v návaznosti na trestnou činnost předchozí (v podrobnostech

srov. str. 5 – 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K samotnému návrhu

obviněného M. B. na doplnění dokazování výslechem svědka K. M. a opatřením

příslušného videozáznamu a zpráv Prokuratury Katowice, nalézací soud v

odůvodnění svého rozsudku uvedl, že tento návrh byl jako zcela nedůvodný

zamítnut. Nalézací soud dále zkonstatoval, že cestou žádosti o právní pomoc v

předmětné trestní věci a následnými úkony byly z polské strany požadované

informace poskytnuty v dostatečném rozsahu a závěr o vině obviněného B. jimi

rozhodně zpochybněn nebyl při jejich začlenění do dalších důkazů opatřených

orgány činnými v trestním řízení v průběhu vyšetřování a u hlavního líčení i

následně provedených. K tomu nalézací soud odkázal na listinné důkazy na č. l. 177 – 200, 204 – 208, 209 – 210, 211 – 212 předmětného spisu, 410 – 413

sloučeného tr. spisu, tj. včetně údajů poskytnutých K. M. o události z 18. 5. 2013, kdy jednomu z mužů, kteří hodlali odjet z tržnice ve W. bez zaplacení,

vyrval svazek peněz, aby vzápětí poznal, že padělaných, a též informací

spojených s vyhodnocením záznamu z bezpečnostních kamer na tržnici v K. z 30. 11. 2012 (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

23. Odvolací soud po přezkoumání odvoláními napadeného rozsudku dospěl k

závěru, že nalézací soud důvodně poukázal v rámci hodnocení rozporů ve výpovědi

již odsouzeného P. K. na jeho první procesně použitelnou výpověď obviněného,

kterou učinil do protokolu za přítomnosti svého obhájce dne 5. 9. 2013 (srov. č. l. 102 – 108 spisu). Zde velmi plasticky a detailně popsal, jak jej

spoluobviněný M. B. navštívil, požádal ho o možnost okopírování bankovky, jak k

němu domů obviněný B. přinesl originálně zabalenou tiskárnu Canon Pixma MP 282,

a zejména, kterak již dnes pravomocně odsouzeného K. s jistým časovým odstupem

navštívili svědci H. a Z., včetně obviněného B., a jakým způsobem a za užití

konkrétních prostředků docházelo k výrobě padělků bankovek, jejichž jistý počet

již odsouzený K. nalezl v očkovacím průkazu svého psa. Podstatné pro věc také

je, jak již odsouzený K. uvedl, jak k žádosti obviněného B. zprovoznil a uvedl

do chodu výpočetní techniku, kterou B. do K. bydliště přinesl. Odvolací soud

dále uvedl, že nalézací soud také vycházel správně z výpovědi svědka V. H. z

přípravného řízení, ve které popsal tento svědek výrobu padělků bankovek

obviněným B. Z obsahu spisu je nepochybné, že svědek změnil v hlavním líčení

svou výpověď pod tlakem tohoto obviněného. Odvolací soud se dále ztotožnil s

nalézacím soudem stran hodnocení pasáže výpovědi svědka H., popisující nákup

zboží v tržnici v Polsku. Odvolací soud rovněž hodnotil další důkazy, kdy za

poměrně důležitou považuje i výpověď svědka P. M. Dále odvolací soud poukázal

na listinné důkazy, zejména na příslušná odborná vyjádření kriminalistické

povahy, vyjádření České národní banky o stupni zdařilosti padělků polské měny,

protokol o provedení domovní prohlídky u již odsouzeného P. K., překlad

písemností v rámci mezinárodně-právní spolupráce s polskými justičními orgány

(zde explicitně upozornil na popis onoho incidentu na polské tržnici, podaný K. M.). Závěrem odvolací soud uvedl, že ve shodě s nalézacím soudem lze tedy mít

penězokazeckou trestnou činnost obou obviněných za spolehlivě prokázanou. Přesto odvolací soud vytkl nalézacímu soudu velmi stručnou úvahu právní, pokud

jde o posouzení druhého skutku. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení dále

uvedl, že zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první

tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo padělá peníze v úmyslu udat je jako pravé

nebo platné. V tomto směru není pochyb o odpovědnosti obviněného B. uvedeným

zločinem, včetně subjektivní stránky jeho jednání, kterou velmi dobře ilustruje

pokus tohoto obviněného, takto padělanými polskými penězi uhradit nákup zboží

na tržnici v Polsku. Stejně tak úmysl udat takto padělané peníze jako pravé

ilustruje i výpověď svědka M., který převzal od obviněného B. dvě padělané

bankovky polské měny, o nichž bylo bankou později zjištěno, že jde o

falzifikáty. Odvolací soud dále uvedl, že pro oba odvolatele platí, že svým

jednáním naplnili toliko alinea první odstavce druhého § 233 tr. zákoníku,

nikoli alinea první i druhá (pokud bylo prokázáno, že obviněný B.

část

padělaných polských bankovek uvedl do oběhu jak v Polsku, tak již zmíněným

předáním dvou falzifikátů polské měny svědku M.). Udání padělaných peněz do

oběhu je totiž jen realizací úmyslu udat je jako pravé nebo platné, kterýžto

úmysl zde byl již v době jejich padělání nebo pozměnění a je důvodem právní

kvalifikace podle odstavce druhého (v podrobnostech srov. str. 5 – 7 odůvodnění

usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud k námitce obviněného, že nebyl

předvolán svědek K. M., kterou obviněný uplatnil v odvolání (srov. odvolání na

č. l. 485, resp. doplnění odvolání na čl. l. 497 spisu), dospěl k závěru, že

pokud nalézacím soudem nebylo vyhověno některým důkazním návrhům, i s tím se

nalézací soud, sice stručně, leč odpovídajícím způsobem, podle § 125 odst. 1

tr. ř., v odůvodnění rozsudku vypořádal (srov. str. 4 odůvodnění usnesení

odvolacího soudu).

24. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně v souladu se svou dřívější

rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že v

trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených

nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat

znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených

důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a náležitém odůvodnění, na základě

jakých skutečností soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a

co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá

především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti

soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního

řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav

dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování

(srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95,

publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností

soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně

obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto

rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný

namítal, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v

řadě svých nálezů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního

soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76 ve sv. 8

Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127 ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) podrobně

vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení

důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada

volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v

úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které

nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a

které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko

třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž

ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s

předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit

ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje

vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,

podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,

bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)

ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,

sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn.

ÚS ČR,

dále viz nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91

ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS

177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne

23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a

usn. ÚS ČR, a další).

25. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že trestní řád v § 2 odst. 6 při

vyjádření zásady volného hodnocení důkazů, ale ani v žádných jiných

ustanoveních, nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k

prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů

(tedy míru jejich věrohodnosti). Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy,

aniž by byly vázány zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem

nevymezeného) uvážení. Zásada volného hodnocení důkazů jako protiklad tzv. zákonné teorie průvodní je základním předpokladem pro zjištění skutkového stavu

věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato zásada nutí orgán činný v

trestním řízení přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho

zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při

hodnocení důkazů. Zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam

(srov. rozhodnutie Nejvyššieho súdu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72,

uveřejněné pod č. 60/1972 Sb. rozh. tr.), a to ani doznání obviněného. Soudce

však nesmí brát v úvahu důkaz získaný nezákonným způsobem (srov. § 89 odst. 3

tr. ř.; dále srov. § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,

přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů – zákon o

soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Stejně tak nesmí takový

důkaz brát v úvahu ani jiné orgány činné v trestním řízení, a to ať jde o

důkazy získané v přípravném řízení, nebo o důkazy získané stranami. Orgán činný

v trestním řízení však hodnotí důkazy v průběhu celého dokazování, přičemž

zvažuje i jejich závažnost a zákonnost. Při hodnocení z hlediska závažnosti

vyloučí důkazy nepodstatné, tedy takové, z nichž nelze učinit poznatky o

předmětu dokazování. Ostatní důkazy musí posoudit především z hlediska jejich

zákonnosti. Důkaz, který byl opatřen nebo proveden v rozporu s procesními

předpisy, se pokládá za neplatný, neúčinný, pokud porušení procesního předpisu

mělo povahu podstatné vady řízení (např. svědek nebyl poučen o právu odepřít

výpověď, a proto vypovídal, při výslechu bylo použito fyzického násilí nebo

hrozby donucení apod.). Některé procesní vady, mající za následek pouze

relativní neplatnost (neúčinnost) důkazu (např. nepodepsaná jedna strana

protokolu o výslechu), je možné v dalším řízení ještě napravit. Zásada volného

hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v

trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale

vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž

se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i

jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Při

hodnocení důkazů se v praxi používají především analytické a syntetické metody,

často v určitém spojení s dedukcí a indukcí. Orgány činné v trestním řízení

musí ve svém rozhodnutí své vnitřní přesvědčení řádně odůvodnit.

Proto soud

musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o

které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při

hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se

vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§

125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu

přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení

dospěl důvodně (k tomu viz blíže Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 40 a 41).

26. Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené usnesení odvolacího

soudu a jemu předcházející řízení stran neprovedení výslechu svědka K. M., jak

především namítal obviněný M. B. ve svém dovolání. Přitom považuje hned na

počátku za nutné zdůraznit, že soudy nemají sice povinnost provést všechny

důkazy opatřené v přípravném řízení i později v řízení před soudem, ale

vzhledem k tomu, že oba soudy nižších stupňů z výpovědi tohoto svědka při

rozhodování o vině obviněného M. B. skutkem pod bodem 2) vycházely (srov. body

22 a 23 tohoto usnesení), měly tohoto svědka řádně předvolat k výslechu tak,

aby zajistily obviněnému jeho právo garantované v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který výslovně

deklaruje právo „vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout

předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků

proti sobě“ (obdobně srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,

podle kterého má každý právo na to, „aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným

důkazům“). Z obsahu spisového materiálu se podává, že výslechu svědka K. M.,

který se konal dne 18. 5. 2013 a 11. 9. 2013 (srov. protokoly o výslechu tohoto

svědka založené na č. l. 191 – 193 spisu pod sp. zn. 2 T 109/2014) se však ani

obviněný, ani jeho obhájce nezúčastnil. Nejvyšší soud z obsahu spisového

materiálu rovněž zjistil, že soudy nižších stupňů svědka K. M. i přes opakované

návrhy obhajoby (srov. str. 14 protokolu o hlavním líčení konaném dne 12. 1. 2015, č. l. 361 – 367 p. v. spisu, či str. 23 protokolu o hlavním líčení

konaném dne 11. 5. 2015, č. l. 456 – 467 spisu, a dále na str. 4 protokolu o

hlavním líčení konaném dne 1. 6. 2016, č. l. 468 – 472 p. v. spisu) ani jednou

k výslechu nepředvolaly (srov. referáty nalézacího soudu na č. l. 356, 374 a

427 spisu a referát odvolacího soudu na č. l. 510 spisu). Nalézací soud provedl

důkaz protokolem o výslechu svědka K. M. jako listinným důkazem podle § 213

odst. 1, odst. 2 tr. ř. předložením stranám k nahlédnutí (srov. str. 12

protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015, č. l. 456 – 467 spisu), a

proto při provádění tohoto důkazu nepostupoval v souladu s trestním řádem,

neboť měl svědka M. nejprve předvolat k výslechu. Teprve poté, pokud se svědek

nedostavil k výslechu, a obviněný by souhlasil s přečtením protokolu o výpovědi

svědka, což ale s ohledem na to, že obviněný opakovaně trval na předvolání

svědka k výslechu, lze považovat za málo pravděpodobné, mohl nalézací soud

případně za podmínek § 211 odst. 1 tr. ř., anebo při splnění podmínek v

ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečíst jeho výpověď. Nalézací soud

mohl rovněž využít možnosti podle § 52a a § 111a tr. ř. a vyslechnout svědka

prostřednictvím videokonferenčního zařízení při dodržení tam uvedených

předpokladů. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že povahu listinných

důkazů mají i protokoly sepisované v trestním řízení (§ 55 až 58 tr. ř.; srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1969, sp. zn. 2 Tor 5/69,

uveřejněné pod č. 50/1969-I. Sb. rozh.

tr., či nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 628/2000, uveřejněný pod č. 67 ve sv. 22 Sb. nál. a

usn. ÚS ČR). Jde-li však o protokol o výpovědi obviněného, spoluobviněného

(obžalovaného, spoluobžalovaného), svědka nebo znalce, provádí se důkaz

přečtením takového protokolu za podmínek stanovených speciálními ustanoveními §

207 odst. 2 a § 211 tr. ř. (srov. Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2683). Vzhledem k právě uvedenému Nejvyšší

soud zdůrazňuje, že protokol o výslechu svědka nelze provádět podle § 213 odst. 1, odst. 2 tr. ř. předložením stranám k nahlédnutí, jako to učinil nalézací

soud. Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že ač se obsah výpovědi svědka K. M. vztahuje pouze k dílčímu aktu pod třetí odrážkou výroku o vině skutkem pod

bodem 2), tedy k tomu, jak se do jeho dispozice dostalo 37 kusů padělaných

bankovek v nominální hodnotě 100 PLN (blíže srov. výrokovou část rozsudku

nalézacího soudu uvedenou shora v bodě 2 odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího

soudu), není tato výpověď z hlediska posouzení úmyslu obviněného B. udat

padělané bankovky jako pravé (resp. pro jejich takové udávání) zcela

zanedbatelná, zvláště když oba soudy nižších stupňů z této výpovědi vycházely. Jelikož byl M. B. obžalován ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz

podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že

tato skutková podstata v sobě zahrnuje i specifický úmysl pachatele udat

padělané peníze jako pravé, příp. jejich takové udávání, byť v souladu se shora

citovanou judikaturou není skutek kvalifikován i podle alinea druhá § 233 odst. 2 tr. zákoníku (blíže srov. bod 21 tohoto usnesení).

27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ustanovení § 211 tr. ř. zakotvuje

přípustné výjimky ze zásady ústnosti, která se jinak uplatňuje v řízení před

soudem obecně (čl. 96 odst. 2 věta první Ústavy České republiky a čl. 28 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a zejména pak v dokazování u hlavního

líčení (§ 2 odst. 11 tr. ř.). Obecně v trestním řízení platí, že jednání před

soudy je ústní a důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí

zpravidla tak, že soud uvedené osoby sám vyslýchá. Výjimky z této zásady je

třeba uplatňovat též s ohledem na omezení vyplývající ze zaručeného práva

obviněného na obhajobu, podle kterého právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby

mohl obviněný vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout

předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků

proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Výjimky uvedené v § 211 tr. ř. jsou

odůvodněny buď nedosažitelností určitých osob, nemožností jejich opětovného

výslechu, nebo hledisky procesní ekonomie. Zároveň jsou vázány na kvalifikované

důvody, za nichž lze upustit od ústně provedených důkazů. Smysl ustanovení §

211 tr. ř., je třeba spatřovat především ve snaze o maximální možné využití

důkazní hodnoty dřívějších výpovědí za současného respektování práva obviněného

(obžalovaného) na spravedlivý proces, v jehož rámci má obviněný mimo jiné právo

vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech

svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě (srov. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Atributem spravedlivého procesu je rovněž zachování

rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědka nebo spoluobviněného a

splnění požadavku, aby alespoň jednou v trestním řízení měl obviněný nebo jeho

obhájce možnost položit svědkovi potřebné otázky (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 18. 2. 1998 sp. zn. 1 Tzn 28/97, uveřejněný pod č. 18/1999-II. Sb. rozh. tr., a nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99, uveřejněný pod č. 74 ve sv. 17 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Přečtení

protokolů o dřívějších výpovědích svědků, popřípadě dalších osob, a jejich

využití k důkazu však samo o sobě není v rozporu s právem na spravedlivý

proces, měl-li obžalovaný možnost účastnit se provádění takového důkazu,

vyjádřit se k němu a případně zpochybnit jeho věrohodnost nebo důkazní sílu a

navrhnout k tomu jiné důkazy. Důkaz za použití protokolu o dřívější výpovědi

určité osoby (spoluobžalovaného, svědka, znalce) je ovšem proveden až jeho

přečtením u hlavního líčení za podmínek § 211 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol.:

Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2635 – 2637). Jak

již bylo konstatováno výše, protokol o výpovědi svědka K. M. byl přečten v

rozporu s ustanovením § 211 tr. ř. jako listinný důkaz, přičemž uvedeného

výslechu svědka K. M. se nezúčastnil ani obviněný, ani jeho obhájce, a proto

došlo i k nedodržení kautel vyplývajících z citovaného čl. 6 odst. 3 písm. d)

Úmluvy. Postupem nalézacího soudu tak došlo k porušení práva obviněného na

obhajobu a na spravedlivý proces.

Závěrem pak Nejvyšší soud konstatuje, že ve

světle judikatury citované pod bodem 24 tohoto usnesení, pokud oba nižší soudy

ve svých rozhodnutích vycházely z uvedeného protokolu o výslechu svědka K. M.,

a to v neprospěch obviněného M. B., jeho nepředvolání k výslechu v hlavním

líčení rovněž naplňuje všechny atributy opomenutého důkazu, zvláště když

odůvodnění tohoto postupu pro svou stručnost a nekonkrétnost neodpovídá ani

citované judikatuře týkající se opomenutých důkazů (srov. shora bod 24

odůvodnění tohoto usnesení). Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené

dospěl k jednoznačnému závěru, že řízení před nalézacím soudem je stiženo

podstatnou vadou, kterou nelze napravit v řízení o dovolání, a že uvedená

námitka dovolatele týkající se odmítnutí provést výslech polského svědka K. M. je tedy důvodná.

28. Nejvyšší soud se dále zabýval další dovolací námitkou obviněného M. B., spočívající v neprovedení dalšího navrženého důkazu, a to videozáznamu z

tržnice v K. Nalézací soud ve svém rozsudku uvedl, že „Návrh obviněného B. na

doplnění dokazování …, dále opatřením příslušného videozáznamu a zpráv

Prokuratury Katowice, z nichž by mělo vyplynout, že obviněný nebyl na místě

ztotožněn nezjištěným obchodníkem jako osoba platící padělanou měnou, a proto

byl také z polského zadržení propuštěn, byl jako zcela nedůvodný

zamítnut.“ (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud

pak pouze stroze zkonstatoval, že pokud nebylo vyhověno některým důkazním

návrhům, i s tím se nalézací soud, sice stručně, leč odpovídajícím způsobem,

podle § 125 odst. 1 tr. ř., v odůvodnění rozsudku vypořádal (srov. str. 4

odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud zjistil ze spisového

materiálu, že nalézací soud v hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 provedl

podle § 213 odst. 1, odst. 2 tr. ř. dokazovaní listinnými důkazy založenými na

č. l. 409 – 412 spisu sp. zn. 2 T 109/2014, tedy předložením stranám k

nahlédnutí (srov. str. 12 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na

č. l. 456 – 467 spisu). Konkrétně se jednalo o podklady založené na č. l. 409 –

412 spisu, jež nalézacímu soudu zaslalo Okresní státní zastupitelství v

Rychnově nad Kněžnou, a které byly získané cestou právní pomoci od Prokuratury

v Katowicích v Polsku. Uvedené podklady obsahují rovněž úřední záznam Policie

České republiky, který zpracoval dne 9. 4. 2015 komisař SKPV OHK por. Ing. Bc. J. P., v němž je uvedeno, že „… ve věci vytěžení DVD záznamu z bezpečnostních

kamer Tržnice Katowice Polsko zaslaných Prokuraturou v Katowicích, bylo

zjištěno, že z uvedeného záznamu nelze ztotožnit konkrétní osobu

pachatele“ (blíže srov. č. l. 410 spisu). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na č. l. 413 spisu jsou založena DVD s videozáznamem z tržnice v K., resp. originál DVD

zaslaný Polskou prokuraturou a jeho kopie zhotovená Policií ČR. Nalézacímu

soudu tedy nic nebránilo, aby tyto videozáznamy v rámci dokazování při hlavním

líčení přehrál v souladu s § 213 odst. 1 tr. ř. per analogiam, a tím ověřil

tvrzení v citovaném úředním záznamu Policie České republiky ze dne 9. 4. 2015. Nalézací soud totiž provedl k důkazu pouze listinný důkaz, a to úředním

záznamem Policie České republiky ze dne 9. 4. 2015 o obsahu tohoto videozáznamu

podle § 213 odst. 1, odst. 2 tr. ř. předložením stranám k nahlédnutí, ač měl k

dispozici tento videozáznam a mohl tak v souladu se zásadou bezprostřednosti

(zejména z ní vyplývající povinnosti soudu zjišťovat skutečností z nejbližšího

pramene) s ním obviněným navrhovaný důkaz provést, v souladu s tím, že čím je

pramen bližší skutečnosti, tím je spolehlivější. Jak již Nejvyšší soud

konstatoval (srov. bod 25 tohoto usnesení), soudy přihlíží pouze k důkazům,

které byly provedeny postupem odpovídajícím zákonu, a to včetně základních

zásad trestního řízení (zde zásady bezprostřednosti).

29. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky dovolatele stran

uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve

vztahu ke skutku pod bodem 2) jsou důvodné. Nejvyšší soud shledal nejenom

extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ale i

závažné porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Uvedený extrémní

nesoulad a porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy bylo způsobeno tím, že soudy

nižších stupňů porušily svou zákonnou povinnost přihlížet pouze k důkazům,

které byly provedeny v souladu s trestním řádem, což ve vztahu k výslechu

svědka K. M. a videozáznamu z K. nebylo ze shora uvedených důvodů splněno. Vzhledem k tomu, že ze strany soudů obou nižších stupňů došlo k nepřípustnému

zásahu do základních práv obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces z

výše specifikovaných hledisek, nezbylo Nejvyššímu soudu než v souladu s § 265k

odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušit usnesení odvolacího soudu v části týkající se

obviněného B., a to ve vztahu k výroku o vině obviněného skutkem pod bodem 2),

jímž byl uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2

alinea první tr. zákoníku, a v navazujícím výroku o trestu II. rozsudku

nalézacího soudu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze

dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, ohledně obviněného M. B. v odsuzující

části za skutek pod bodem 2), kterým byl uznán vinným zločinem padělání a

pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a ve výroku o

trestu II., jímž byl obviněnému M. B. za zločin padělání a pozměnění peněz

podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a sbíhající se přečin krádeže

podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově

nad Kněžnou, č. j. 2 T 160/2013-759 ze dne 17. 2. 2014, v právní moci 17. 7. 2014, podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku

uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi (7) let, pro jehož výkon

byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a

podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí

věci nebo jiné majetkové hodnoty, tj. multifunkčního zařízení CANON Pixma MP

282, a současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově

nad Kněžnou, č. j. 2 T 160/2013-759, ze dne 17. 2. 2014, neboť řízení před

nalézacím soudem je stiženo podstatnou vadou, kterou nelze napravit v řízení o

dovolání. Jelikož došlo ke zrušení výroku o vině, rozhodl Nejvyšší soud v

souladu s § 265k odst. 2 věta první za středníkem také o zrušení výroku o

trestu II. uloženému obviněnému B. za skutek pod bodem 2), který má [na rozdíl

od výroku o trestu I. navazujícího na výrok pod bodem 1) o vině obviněného M. B., jenž byl ponechán beze změny] ve zrušeném výroku o vině pod bodem 2) svůj

podklad. K tomu pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že zrušení výroku o

souhrnném trestu se týká i té části, v níž byl zrušen výrok o trestu uloženém

pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i zrušení všech dalších rozhodnutí

obsahově navazujících na tento výrok (§ 43 odst. 2 tr.

zákoníku), neboť zákon

zde ukládá bez výjimky zrušení celého výroku o trestu, a proto původně uložený

trest znovu „obživne“. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. Nejvyšší

soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části zrušených výroků těchto

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu, zejména výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v

Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2 T 184/2014, ve spojení s

usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2016, č. j. 11 To

48/2016-915 (srov. bod 37 tohoto odůvodnění níže).

30. Nejvyšší soud dále přezkoumal dovoláním napadené usnesení odvolacího

soudu z hlediska námitek, které obviněný M. B. podřadil pod dovolací důvod

uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ač správně šlo spíše o

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb.

rozh. tr.) Obviněný především namítal, že z rozsudku nalézacího soudu není

dostatečně zřejmé, proč soud vynesl dva samostatné tresty, když oba skutky u

obžalovaného 1) a 2) jsou podle jeho názoru v souběhu podle § 43 odst. 2 tr.

zákoníku. Pokud tedy měl být obviněný odsouzen, měl mu být uložen trest jediný,

a to úhrnný podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku a současně souhrnný podle § 43

odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný dále uvedl, že nalézací soud nevysvětlil, proč

obviněnému uložil na jedné straně „mírný“ souhrnný trest ve výměře 42 měsíců,

tedy původní souhrnný trest z rozsudku 2 T 160/2013 povyšuje jen o 6 měsíců, a

na druhé straně obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 7 let, tedy při

samé horní hranici zákonné sazby z ustanovení § 233 odst. 2 tr. zákoníku.

Takový trest je pro obviněného likvidační, krutý a s ohledem na všechny známé

skutečnosti ohledně osoby obviněného zcela nepřiměřený. Uložený a odvolacím

soudem potvrzený trest 7 let odnětí svobody nerezonuje se zásadami pro ukládání

trestů zakotvenými v § 39 a násl. tr. zákoníku, a proto měl soud zvažovat o

trestu daleko mírnějším, a navíc o trestu jediném, a to úhrnném a souhrnném.

31. K námitce obviněného M. B. ohledně uložení dvou samostatných

souhrnných trestů a jejich přiměřenosti nalézací soud v odůvodnění svého

rozsudku uvedl, že obviněný byl naposledy odsouzen rozsudkem téhož soudu ze dne

17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759, kterým mu byl uložen jednak souhrnný trest

odnětí svobody v trvání 3 let ve věznici s ostrahou vedle trestu zákazu

činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let a

jednak samostatný trest odnětí svobody v trvání 1 roku ve věznici s ostrahou.

Aktuálně projednávaná trestná činnost představovala sbíhající se protiprávní

aktivity obviněného právě ve vztahu ke skutkům, za něž byl odsouzen výše

citovaným rozsudkem zdejšího soudu sp. zn. 2T 160/2013. Podle zákonných

kritérií § 39 tr. zákoníku a příslušných podmínek pro ukládání souhrnného

trestu ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly obviněnému M. B. uloženy dva

souhrnné tresty odnětí svobody. Jednak ve výměře 42 měsíců do věznice s

ostrahou při zopakování již uloženého trestu zákazu činnosti a jednak ve výměře

7 let ve věznici s ostrahou vedle trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1

písm. a) tr. zákoníku [k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že správně mělo být

uvedeno „podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku“]. Posledně uvedený souhrnný

trest byl ukládán v sazbě trestného činu nejpřísněji trestného, tj. zločinu

padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku.

Předmětný zločin je sankcionován trestem odnětí svobody na tři léta až osm let.

Trest uložený již při horní hranici zákonné trestní sazby byl podle nalézacího

soudu uložen v souladu s kritérii § 39 tr. zákoníku vzhledem k povaze a

závažnosti spáchaných trestných činů, promítly se do něj osobní, majetkové a

jiné poměry pachatele, jeho dosavadní způsob života a možnost jeho nápravy –

velmi ztížená s přihlédnutím ke všem soudu známým skutečnostem z posledních

let. Stejnými úvahami se nalézací soud řídil i v případě prvého výroku o

souhrnném trestu. Pokud byl navýšen o pouhých 6 měsíců oproti dříve uloženému

souhrnnému trestu za další sbíhající se trestnou činnost, pak v něm nelze podle

nalézacího soudu s přihlédnutím zvláště ke zcela konkrétním skutkům a osobě

obviněného spatřovat trestní sankci nepřiměřenou či krutou, byť byl trest

ukládán v témže sankčním rozpětí jako trest předchozí. Nalézací soud dále

uvedl, že trest propadnutí věci, multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282,

vycházel ze zjištění, že zařízení bylo majetkem obviněného B. Nalézací soud

doplnil výrok o trestu v případě souhrnného trestu pod bodem I. rozsudku

příslušným výrokem v adhezním řízení (blíže srov. str. 17 a 18 odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu).

32. Odvolací soud po přezkoumání obou výroků o trestu v rozsudku

nalézacího soudu se poměrně podrobně zabýval skutečností, jestli tresty uložené

v rozsudku soudu prvního stupně splňují zákonný podklad pro uložení souhrnného

trestu ve smyslu dikce § 43 odst. 2 tr. zákoníku. K výroku o trestu za skutek

pod bodem 1) výroku o vině přezkoumávaného rozsudku odvolací soud uvedl, že jak

skutek pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku, tak i skutky pod body 1)

až 3) ve věci obviněného, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod

sp. zn. 2 T 160/2013, tak i skutek z trestního příkazu Okresního soudu v

Náchodě pod sp. zn. 2 T 28/2013, se sbíhají, a nalézacímu soudu proto náleželo,

ukládat obviněnému M. B. souhrnný trest. K výroku o trestu za skutek pod bodem

2) výroku o vině odvolací soud uvedl, že nalézací soud nepochybil, pokud za

tento skutek, a další skutek pod bodem 4) výroku o vině v rozsudku z věci sp. zn. 2 T 160/2013, uložil obviněnému B. další samostatný souhrnný trest odnětí

svobody. Pokud jde o prvý uložený souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 42

měsíců, pak takto uložený trest představuje navýšení toliko o šest měsíců

oproti souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který byl obviněnému

B. uložen jako trest první rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze

dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013. Samozřejmě muselo jít o nepodmíněný

trest odnětí svobody. Navíc souhrnný trest nikdy nesmí být mírnější, než trest,

uložený rozsudkem dřívějším. Tři a půlletý nepodmíněný trest je uložen v

přiměřené výměře jen o šest měsíců nad polovinou zákonného rozpětí

nejpřísnější trestní sazby podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku. Pro jeho výkon byl

obviněný B. správně zařazen do věznice s ostrahou. Správně pak nalézací soud

obviněnému uložil i trest zákazu činnosti, který v podstatě převzal z

předchozího trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T

28/2013. Nalézací soud rovněž v současně učiněném výroku ohledně tohoto

obviněného správně zrušil i výroky o trestech z předchozích odsuzujících

rozhodnutí. Pokud jde o druhý souhrnný trest, je pravdou, že soud prvního

stupně jej vyměřil jeden rok pod horní hranicí sazby, uvedené v § 233 odst. 2

tr. zákoníku. Jde bezpochyby o trest velmi přísný, ovšem ještě i přesto

nedosahující takové výměry (například přímo na samé horní hranici sazby), aby

odvolací soud byl nucen zakročit ve smyslu aplikace § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Hlavní roli při ukládání tohoto trestu hraje mimořádně vysoká společenská

škodlivost skutku obžalovaného pod bodem 2) výroku o vině, a to s ohledem jak

na nominální hodnotu padělaných bankovek, tak zejména a především na počet

vyrobených kusů těchto platidel. K tomu přistupuje výrazná recidiva tohoto

obviněného, u něhož nelze dovodit jakoukoli sebereflexi (jak správně poznamenal

již nalézací soud), absentuje u něho doznání, a vzhledem k delikventní

minulosti u něho nelze dovozovat pochopitelně ani vedení řádného života v

minulosti. Navíc mu přitěžuje, že v rámci souhrnného trestu mu je tento druhý

trest ukládán za dva trestné činy. I u tohoto trestu byl obviněný B.

správně

zařazen pro jeho výkon do věznice s ostrahou, a správně pak nalézací soud

zrušil výrok o druhém uloženém trestu z rozsudku v trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 160/2013, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Odvolací soud dále

uvedl, že nepochybně správně nalézací soud uložil tomuto obviněnému i trest

propadnutí věci, a to onoho multifunkčního zařízení zn. Canon Pixma MP 282,

neboť z provedeného dokazování plyne, že toto zařízení bylo užito k výrobě

padělaných platidel, a o jeho vlastnictví obviněným M. B. nevyvstaly

pochybnosti (v podrobnostech srov. str. 8 – 9 odůvodnění usnesení odvolacího

soudu).

33. Nejvyšší soud si k přezkoumání námitek dovolatele stran uložených

trestů vyžádal trestní spisy, a to ve věci vedené u Okresního soudu v Rychnově

nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 160/2013 a ve věci vedené u Okresního soudu v

Náchodě pod sp. zn. 2 T 28/2013. Nejvyšší soud ze spisového materiálu trestní

věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 160/2013

zjistil, že obviněný byl rozsudkem ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T 160/2013-759,

odsouzen jednak za účastenství na přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst.

1, odst. 4 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.

zákoníku (bod 1 rozsudku), jednak za přečiny úvěrového podvodu podle § 211

odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku), podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 3 tr. zákoníku (bod 3 rozsudku) a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a)

tr. zákoníku (bod 4 rozsudku). Obviněnému M. B. byl uvedeným rozsudkem sp. zn.

2 T 160/2013 uložen jednak souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let ve

věznici s ostrahou vedle trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení

všech motorových vozidel v trvání 3 let, a to za jednání pod body 1) – 3)

výroku o vině uvedeného rozsudku, jednak samostatný trest odnětí svobody v

trvání 1 roku ve věznici s ostrahou za jednání pod bodem 4) uvedeného rozsudku.

Pro výkon obou trestů odnětí svobody byl obviněný zařazen do věznice s

ostrahou. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou uvedeným rozsudkem současně

rozhodl o zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě

sp. zn. 2 T 28/2013 (nabyl právní moci dne 24. 4. 2013), jakož i všech dalších

rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Uvedený rozsudek nabyl právní moci ve

vztahu k obviněnému M. B. dne 17. 7. 2014, a to na základě usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 10 To 90/2014, kterým bylo

odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Nejvyšší soud dále zjistil,

že skutek pod bodem 1) výroku o vině uvedeného rozsudku obviněný spáchal v

lednu roku 2013, skutek pod bodem 2) výroku o vině uvedeného rozsudku spáchal

dne 20. 2. 2013, skutek pod bodem 3) výroku o vině uvedeného rozsudku obviněný

spáchal ke dni 5. 3. 2013, a skutek pod bodem 4) uvedeného rozsudku obviněný

spáchal dne 28. 4. 2013.

34. Nejvyšší soud ze spisového materiálu trestní věci vedené u Okresního

soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 28/2013 zjistil, že obviněný M. B. byl odsouzen

trestním příkazem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 2 T 28/2013-53, za přečin maření

výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na

zkušební dobu v trvání 2 let. Současně byl obviněnému uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 let.

Tento trestní příkaz byl obviněnému doručen dne 15. 4. 2013, přičemž dne 24. 4.

2013 nabyl právní moci. Obviněný uvedený přečin spáchal dne 26. 8. 2012.

35. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že úhrnný a souhrnný trest představují

zvláštní způsob trestání mnohosti trestné činnosti téhož pachatele. Postup

podle § 43 tr. zákoníku přichází v úvahu při postihu jednočinného i vícečinného

souběhu trestných činů, stejnorodého i různorodého. Předpokládá se zde spáchání

nejméně dvou trestných činů jedním pachatelem, o nichž se rozhoduje buď v

tomtéž trestním řízení (ukládá se úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku), nebo postupně ve dvou samostatných trestních řízeních ohledně

trestných činů ve vícečinném souběhu (ukládá se souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku). Úhrnný a souhrnný trest lze proto uložit jen za předpokladu,

že mezi trestnými činy, které přicházejí v úvahu, je skutečně dán vztah

souběhu. Úhrnný trest se ukládá za podmínky, že o všech spáchaných trestných

činech téhož pachatele se rozhoduje ve společném řízení a ve společném rozsudku

podle § 20 tr. ř. (srov. přiměřeně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1962, sp. zn. 9 Tz 30/62, uveřejněný pod č. 13/1963 Sb. rozh. tr. a

rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 1979, sp. zn. 8

To 963/79, uveřejněný pod č. 42/1980 Sb. rozh. tr.). Souhrnný trest pak lze

uložit pouze v případě vícečinného souběhu, neboť o jediném skutku, který

vykazuje zároveň znaky více trestných činů, nelze rozhodnout dvěma samostatnými

rozsudky [srov. § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.]. Vícečinný souběh několika

trestných činů bude dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi

okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich

nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký jiný trestný čin téhož

pachatele (bez ohledu na to, zda se odsuzující rozsudek týkal některého z

těchto sbíhajících se trestných činů nebo jiného trestného činu spáchaného

ještě dříve, který je mimo okruh zkoumaných trestných činů), a to takového

rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen

trestný čin vyhlášen a pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze dosud

přihlížet. Rozhodující je tedy okamžik (nikoli den) vyhlášení odsuzujícího

rozsudku za jiný trestný čin, a to jeho prvního vyhlášení a nesmí jít o případ,

když se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (srov. § 43 odst. 4 tr. zákoníku). Uložení úhrnného ani souhrnného trestu nepřichází v úvahu, je-li

souběh trestných činů vyloučen. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že podle § 43

odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu pouze v případě

vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se

trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný

trest (nikoli úhrnný nebo úhrnný a též souhrnný trest) se uloží rovněž tehdy,

jestliže se pozdějším rozsudkem rozhoduje zároveň o několika sbíhajících se

trestných činech, za které by soud – nebýt zde dřívějšího odsouzení – jinak

ukládal úhrnný trest. Základním předpokladem k uložení souhrnného trestu je

odsuzující rozsudek soudu o jiném trestném činu téhož pachatele.

Odsuzujícím je

rozsudek, kterým byl pachatel uznán vinným trestným činem, a za tento trestný

čin mu byl uložen trest, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest. Vyhlášení

prvního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně je mezníkem pro rozlišování

mezi vícečinným souběhem a recidivou pouze tehdy, jestliže odsuzující rozsudek

posléze nabyl právní moci a v době rozhodování o jiném trestném činu pachatele

s ním není spojena fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006,

uveřejněné pod č. 19/2007-II. Sb. rozh. tr.). Pro posouzení, zda má být ukládán

souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných

činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, to znamená, zda a které z

nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle §

43 odst. 2 tr. zákoníku je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu,

pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného

splnění následujících podmínek: a) musí se jednat o trestnou činnost téhož

pachatele, b) který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve

vícečinném souběhu (stejnorodém nebo různorodém), c) přičemž v období mezi

spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující

rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. nesmí být pachateli

doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek

(resp. doručen mu trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení,

pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li

další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení

trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popř. před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený

prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a uložen souhrnný

trest. V takovém případě je třeba uložit za trestný čin spáchaný po vyhlášení

prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) samostatný trest

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1977, sp. zn. 5 Tz 44/77,

uveřejněný č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Byl-li tedy pachateli uložen souhrnný

trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku a později byl týž pachatel dalším

rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a

před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě

posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem

uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný

trest (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1965, sp. zn. 3 Tz

12/65, uveřejněné pod č. 34/1965 Sb. rozh. tr.).

Z výše uvedeného proto

vyplývá, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním

časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního

stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek (doručen pachateli trestní

příkaz) za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení

odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu pachateli) do doby jeho

právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 1973, sp. zn. 1 Tz 62/72, uveřejněné pod č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.). Při ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2

tr. zákoníku musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu

pachatele pravomocný. K tomu, kdy nabývá rozsudek právní moci srov. § 139 tr. ř. Není podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před

soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu. Při stanovení

trestní sankce souhrnného trestu se vychází z týchž kritérií jako u trestu

úhrnného, přičemž nezáleží na tom, zda trestným činem nejpřísněji trestným byl

pachatel uznán vinným již dřívějším rozsudkem či teprve rozsudkem pozdějším,

kterým se ukládá souhrnný trest. Jako obligatorní druhy trestů musí obsahovat

souhrnný trest i trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty

vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jakožto

tresty s důsledky v podstatě nereparabilními, jestliže byl některý z těchto

trestů uložen již rozsudkem dřívějším, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný

trest. Při určování výměry trestu, v rámci které se ukládá úhrnný trest, je

nutno vycházet z trestní sazby stanovené podle toho zákonného ustanovení, které

se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný (srov. přiměřeně rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 1973, sp. zn. 1 Tz 62/72, uveřejněný pod č. 7/1972 Sb. rozh. tr.). Přísnost trestnosti spáchaného trestného činu se

posuzuje především podle horní hranice trestu odnětí svobody, protože tento

nejpřísnější druh trestu je stanoven v trestní sankci za každý trestný čin

(přečin i zločin), a jeho výměra určuje typovou závažnost každého trestného

činu, a dále podle existence nebo neexistence alternativních druhů trestu k

trestu odnětí svobody (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání,

Praha: C. H. Beck, 2012, s. 581 – 619).

36. Nejvyšší soud konstatuje, že skutku pod bodem 1) výroku o vině

rozsudku nalézacího soudu (sp. zn. 2 T 109/2014), tedy v právě projednávané

věci, se obviněný dopustil dříve, než mu byl s účinky vyhlášení odsuzujícího

rozsudku dne 15. 4. 2013 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Náchodě pod

sp. zn. 2 T 28/2013. Jak skutek ad 1) výroku o vině napadeného rozsudku,

spáchaný ke dni 10. 4. 2013, tak i skutky ad 1) až 3) výroku o vině v rozsudku

ve věci obviněného, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn.

2 T 160/2013, tak i skutek z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě pod

sp. zn. 2 T 28/2013, se sbíhají (srov. body 33 a 34 tohoto usnesení). Nejvyšší

soud proto dospěl k závěru, že nalézací soud správně obviněnému uložil první

souhrnný trest odnětí svobody. Naproti tomu skutek obviněného B. pod bodem 2)

výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl spáchán ke dni 11. 6. 2013, a

skutek pod bodem 4) z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne

17. 2. 2014, sp. zn. 2 T 160/2013, byl spáchán dne 30. 4. 2013, tedy oba tyto

skutky byly obviněným spáchány až po doručení trestního příkazu Okresního soudu

v Náchodě obviněnému dne 15. 4. 2013 (ve věci sp. zn. 2 T 28/2013). Toto

doručení dne 15. 4. 2013 tak tvoří překážku (mezník), aby bylo možno uložit jen

jediný souhrnný trest. Proto nalézací soud postupoval správně a v souladu s §

43 odst. 2 tr. zákoníku, pokud za skutek pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku

nalézacího soudu, a další skutek pod bodem 4) výroku o vině v rozsudku ve věci

Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 2 T

160/2013, uložil obviněnému B. další samostatný souhrnný trest odnětí svobody.

S ohledem na právě uvedené není možné uložit obviněnému jeden trest, a to

úhrnný a souhrnný, jak tvrdí ve svém dovolání. Tato námitka dovolatele proto

není důvodná.

37. Nejvyšší soud pak pro úplnost konstatuje, že ze zprávy Věznice

Jiřice ze dne 12. 12. 2016, č. j. VS-29973-25/ČJ-2016-802440, a z aktuálního

opisu rejstříku trestů obviněného k témuž dni zjistil, že výrok o trestu, který

byl obviněnému M. B. uložen nalézacím soudem za skutek pod bodem 2) byl zrušen

rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 2

T 184/2014. Ze spisu v uvedené věci Nejvyšší soud zjistil, že rozsudkem ze dne

9. 11. 2015, č. j. 2 T 184/2014-821, byl obviněnému M. B. za zločin podvodu

podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný účastenstvím ve

formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající

se jednak přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku

Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 17. 2. 2014, č. j. 2 T

160/2013-759, a jednak zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2

alinea první tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze

dne 1. 6. 2015, č. j. 2 T 109/2014-474, ve spojení s usnesením Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 To 254/2015-531, uložen souhrnný

trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl obviněný

zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného uložení trestu propadnutí

věci nebo jiné majetkové hodnoty, tj. multifunkčního zařízení CANON Pixma MP

282. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2016, č. j. 11 To

48/2016-915, bylo odvolání obviněného M. B. proti rozsudku Okresního soudu v

Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. 11. 2015, č. j. 2 T 184/2014-821, podle § 256

tr. ř. zamítnuto.

38. Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou dovolatele, že mu byl,

pokud jde o výrok o souhrnném trestu II. v trvání 7 let odnětí svobody, uložen

trest nepřiměřený. Jak již bylo uvedeno v bodě 35 odůvodnění tohoto usnesení,

při rozhodování o výši souhrnného trestu je nutno vycházet z trestní sazby

stanovené podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin

nejpřísněji trestný.