5 Tdo 1308/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o
dovoláních, která podali obvinění J. H. a V. Š., proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 5 To 89/2007, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 8/2004,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 3 T
8/2004, byli obvinění J. H. a V. Š. uznáni vinnými dvěma trestnými činy
padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák., obviněný V. V. pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné
listiny podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zák., obviněný J. H. dále trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák. a obviněný V. Š. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zák. a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tyto
trestné činy byl obviněnému J. H. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou a V. Š. byl podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud
podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžité tresty, a to obviněnému J. H. ve
výměře jeden milion Kč a obviněnému V. Š. ve výměře pět set tisíc Kč. Pro
případ, že by ve stanovené lhůtě nebyly obviněnými peněžité tresty vykonány,
byl u každého z nich stanoven podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí
svobody, a to obviněnému J. H. v trvání jednoho roku a obviněnému V. Š. v
trvání šesti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl
oběma obviněným uložen ještě trest zákazu činnosti, a to zákaz podnikání v
oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let.
Zároveň byli ve výroku rozsudku krajského soudu jmenovaní poškození podle § 229
odst. 1 tr. ř. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a poškozený L. V. odvolání, o
nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 5 To
49/2006, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr.
ř. zrušil v celém rozsahu a poté sám podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř.
znovu ve věci rozhodl, přičemž částečně modifikoval skutková zjištění soudu
prvního stupně a adekvátně k tomu učinil také změny v právní kvalifikaci
jednání obviněných, kterým uložil tresty.
Citovaný rozsudek vrchního soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí byl z
podnětu dovolání, která podali obvinění J. H. a V. Š. zrušen ohledně těchto
dvou obviněných usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo
625/2007. Nejvyšší soud na podkladě obou dovolání věc vrátil odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí s tím, aby se podrobněji zabýval naplněním
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu „uvedení v omyl a
zamlčení podstatných okolností“ a dále aby napravil vadné určení výše způsobené
škody ve vztahu ke skutkům, jež ve stručnosti spočívaly v tom, že obvinění
dováželi ze Spolkové republiky Německo do České republiky nákladní vozidla, kde
je prodávali jako způsobilá k řádnému provozu na pozemních komunikacích,
přestože s ohledem na jejich stáří tato vozidla nebylo možné v České republice
legálně zaregistrovat a provozovat.
Vrchní soud v Praze tedy opětovně projednal odvolání obviněných J. H. a V. Š. a
poškozeného L. V., napadený rozsudek krajského soudu ohledně odvolávajících se
obviněných zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že u každého z nich
zmírnil právní kvalifikaci dvou trestných činů padělání a pozměňování veřejné
listiny a uznal je vinnými pouze podle základní skutkové podstaty tohoto
trestného činu podle § 176 odst. 1 tr. zák. Především však vrchní soud výrazně
omezil trestný čin podvodu pouze na skutky pod body 9/, 16/, 19/, 33/ a 38/
výroku o vině, jichž se dopustil výlučně obviněný J. H. Odvolací soud poté nově
rozhodl o trestech tak, že obviněnému J. H. podle § 250 odst. 2 tr. zák. a § 35
odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a
obviněnému V. Š. uložil podle § 176 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v
trvání dvaceti měsíců. Oba obvinění byli pro výkon uložených trestů zařazeni do
věznice s dozorem, obviněný J. H. podle moderačního ustanovení § 39a odst. 3
tr. zák. a obviněný V. Š. podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. Dále vrchní
soud uložil oběma obviněným trest zákazu činnosti, který u obviněného J. H.
spočíval v zákazu podnikání a zaměstnání v oboru koupě motorových vozidel a
jejich příslušenství za účelem jejich dalšího prodeje a prodej na dobu tří let,
u obviněného V. Š. v zákazu podnikání a zaměstnání v oborech koupě motorových
vozidel a jejich příslušenství za účelem jejich dalšího prodeje a prodej a
provádění technických prohlídek silničních motorových a přípojných vozidel
všech kategorií na dobu dvou let. Zároveň bylo rozhodnuto o nárocích
poškozených na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř.
Obvinění J. H. a V. Š. prostřednictvím svých obhájců napadli mimořádnými
opravnými prostředky také druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání podali ve
lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., a to obviněný J. H. z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k), a obviněný V. Š. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pouze v rozsahu výroku o trestu zákazu činnosti podal dovolání obviněný V. Š.
Domníval se, že mu vrchní soud uložil takový druh trestu, který zákon
nepřipouští. Podle obviněného totiž za situace, kdy byl nově uznán vinným pouze
dvěma trestnými činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1
tr. zák. a žádným trestným činem podvodu, přičemž vrchní soud rozhodoval z
podnětu odvolání obviněných a nikoli odvolání státního zástupce podaného v
neprospěch obviněných, nebyl takto zúžený výrok o vině dostatečně promítnut do
výroku o trestu. Současně tak podle něj byla porušena zásada zákazu změny k
horšímu (reformationis in peius). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a sám při nezměněném výroku o vině z
rozsudku odvolacího soudu uložil obviněnému V. Š. přiměřený trest odnětí
svobody, avšak nikoli trest zákazu činnosti.
Některé výtky vznesené obviněným J. H. proti stanovení výše škody a právnímu
hodnocení jednoho ze zákonných znaků trestného činu podvodu „uvedení někoho v
omyl“ brojily proti hmotně právnímu posouzení skutku a v této části tak
odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konkrétně dovolatel nesouhlasil s postupem vrchního soudu, který ke konečné
výši škody dospěl na základě znaleckého posudku znalce Ing. T. R. Protože
uvedený znalec pracoval se zůstatkovou cenou vozidel, nebyly podle obviněného
naplněny podmínky určení výše škody obsažené v první alternativě ustanovení §
89 odst. 12 tr. zák., která vychází z obvyklé prodejní ceny věci v době a místě
činu. Uvedl, že soud měl nejprve zjistit cenu, za niž se předmětná nákladní
auta bez technických průkazů s ohledem na jejich právní i faktický stav v době
a místě činu obvykle prodávala, a teprve poté stanovit výši škody (tj. cenu
obvyklou odečíst od zaplacené kupní ceny). Co se týče znaku skutkové podstaty
trestného činu podvodu „uvedení jiného v omyl“, dovolatel pouze obecně namítl,
že poškození v omyl uvedeni nebyli a polemizoval se skutkovými závěry soudu
druhého stupně, pokud tvrdil, že J. S. a J. P. nic nezamlčel. Z těchto důvodů
obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil
tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který považoval
námitky obou dovolatelů za nezpůsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody
uvedené pod písmeny g), l), resp. h) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem
k tomu Nejvyššímu soudu navrhl obě podání v neveřejném zasedání odmítnout podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že byla podána z jiných důvodů, než jsou
uvedena v ustanovení § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2
písm. a) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. b)
tr. ř. v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e
odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. v jeho první i druhé alternativě je především to, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., což se však v dané
věci nestalo, neboť vrchní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a sám
ve věci rozhodl. Z toho důvodu citovaný dovolací důvod nemohl být úspěšně
uplatněn bez ohledu na konkrétní námitky dovolatele.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod
ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. V dovolání
je možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil
soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny
ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a
teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Pod tento důvod
dovolání tak nespadají námitky proti způsobu hodnocení důkazů soudem (§ 2 odst.
6 tr. ř.), jakož i proti postupu soudu při provádění důkazů včetně rozsahu
dokazování. Dovolací soud pak může přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení jemu
předcházející pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v mimořádném opravném
prostředku (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Konkrétní námitky tak musí dovolatel nejen
formulovat v souladu se zákonným vymezením jednotlivých důvodů dovolání, ale
jejich obsah musí odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu.
Námitky obviněného J. H., jimiž zpochybnil naplnění znaku „uvedení v omyl“ a
způsob stanovení výše škody u trestného činu podvodu, jež podle jeho
přesvědčení odporuje ustanovení § 89 odst. 12 tr. ř., naplňují dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud shledal, že jsou
neopodstatněné.
Výrok o vině trestným činem podvodu soud druhého stupně u obviněného J. H.a
oproti předcházejícímu odsuzujícímu rozsudku podstatně zúžil a to na pět skutků
popsaných pod body 9/, 16/, 19/, 33/ a 38/ výroku o vině napadeného rozsudku,
přičemž podle právní věty soud shledal naplněnými dva alternativní znaky
trestného činu podvodu s tím, že dovolatel jednak uvedl v omyl poškozené J. S.,
společnost U., a. s., (ve třech případech) a J. P., a jednak těmto poškozeným
zamlčel podstatné skutečnosti. Proti tomu se obviněný ohradil, avšak pouze v
obecné rovině, neboť svou námitku nenaplnění zákonných znaků formuloval
neurčitě, bez konkrétních argumentů, jimiž by zpochybnil, v čem konkrétně mělo
spočívat nesprávné hmotně právní posouzení těchto skutků. Podle zjištění
Nejvyššího soudu odvolací soud vycházel správně z výsledků provedeného
dokazování, z nichž vyplynulo, že v uvedených případech poškození v době
uzavírání kupních smluv s obviněným J. H. neměli potřebné informace, podle
nichž by mohli být objektivně schopni rozpoznat, že nákladní auta budou
opatřena doklady získanými v rozporu s příslušnými právními předpisy, resp. že
s ohledem na jejich stáří a původ nejsou schopny provozu na veřejných
komunikacích v České republice. Z dostupných důkazů jsou evidentní zásadní
rozdíly ve zjištěných okolnostech nabídky a prodeje automobilů mezi citovanými
skutky a ostatními, které znakům trestného činu podvodu neodpovídají, jelikož
budoucí nabyvatelé byli ve většině těchto případů sami přítomni výběru vozidel
v zahraničí, event. znali původ i stáří automobilů. Svědci J. S. i J. P. viděli
vozidla poprvé až v České republice, a to za situace, kdy již byla opatřena
českou státní poznávací značkou (srovnej výpověď J. P. na č. l. 2521 a násl.,
Ing. J. S. u hlavního líčení – č. l. 4432 a násl.) a zcela specifické potom
byly prodeje vozidel poškozené společnosti U., a. s., místo níž výběr aut
zařizovali jejich budoucí nájemci (viz výpověď svědka Ing. J. Z. na č. l. 4551
a násl.). Za daných okolností tak i podle názoru Nejvyššího soudu obviněný
poškozeným osobám zamlčel zásadní údaje týkající se předmětu prodeje, které
mohly ovlivnit rozhodnutí zájemců o pořízení automobilu. U všech poškozených
lze jednoznačně uzavřít, že pokud by znali veškeré technické údaje o nabízených
vozidlech, kupní smlouvu s obviněným J. H. by neuzavřeli. Je proto nepochybné,
že u těchto skutků odvolací soud správně vyhodnotil provedené důkazy a
kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2
tr. zák.
Již ve svém prvním usnesení v dané věci ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo
625/2007, Nejvyšší soud vyslovil názor, že pro určení reálné výše škody
způsobené prodejem vozidel nevyhovujících podmínkám provozu na pozemních
komunikacích v České republice bylo třeba od zaplacené kupní ceny odečíst
hodnotu nákladních aut, která fakticky kupující do svého majetku získali.
Nebylo možno totiž zcela pominout fakt, že, byť předmětná vozidla nebyla
způsobilá k jízdě na veřejných komunikacích, stále měla určitou užitnou
hodnotu, např. je mohli poškození využít na náhradní díly, provozovat v
uzavřeném areálu apod. Odvolací soud se v rámci opětovného řízení o podaných
odvoláních řídil tímto již dříve judikovaným názorem Nejvyššího soudu (srov. č.
36/2006 Sb. rozh. tr.) a správně pak za takovou reálnou hodnotu předmětných
vozidel považoval cenu, již stanovil znalec Ing. T. R. Nejvyšší soud se
ztotožnil s postupem vrchního soudu, který tedy vycházel ze zůstatkových cen,
jež vyjadřují ekonomickou hodnotu vozidel (takto vysvětlil podstatu zůstatkové
ceny Ing. T. R. v hlavním líčení, viz č. l. 4543). Porovnávat s cenami, za něž
se předmětná vozidla v době a místě činu obvykle prodávala, jak požadoval
dovolatel, by vzhledem k dosud ve věci vypracovaným znaleckým posudkům a
vyjádřením znalců bylo v tomto specifickém případě nadbytečné, pravděpodobně
také stěží proveditelné a v neposlední řadě by takový postup vedl k tíži
obviněného. Nákladní vozidla, která nesplňují podmínky pro získání platných
dokladů nutných k provozu na pozemních komunikacích, se v inkriminované době a
místě nepochybně prodávala, ale ne zas natolik běžně, aby bylo možné naprosto
jednoznačně určit tzv. cenu obvyklou (podle znalce Ing. P. K. lze vozidla bez
dokladů ocenit dokonce pouze jako soubor náhradních dílů – srovnej č. l. 5141).
Co je však hlavně třeba zdůraznit, je skutečnost, že vrchní soud stanovil výši
škody ku prospěchu obviněného J. H. Z výpovědi znalce Ing. T. R. vyplynulo, že
obvyklé ceny posuzovaných nákladních aut bez platných dokladů by se pohybovaly
v rozmezí od 60.000,- do 300.000,- Kč (viz č. l. 4543 p. v.). Zůstatkové ceny
vozidel u skutků pod body 9/, 16/ 19/, 33/ a 38/ přitom představovaly částky
260.000,- Kč (viz znalecký posudek Ing. T. R. na č. l. 3010 a násl.), 191.000,-
Kč (viz znalecký posudek téhož znalce na č. l. 3066 a násl.), 162.000,- Kč (viz
znalecký posudek na č. l. 3089 a násl.), 647.000,- Kč (viz znalecký posudek na
č. l. 3177 a násl.) a 191.000,- Kč (viz znalecký posudek na č. l. 3217 a
násl.). Je tudíž zřejmé, že tzv. obvyklé ceny se pohybovaly na nižší úrovni než
ceny zůstatkové a po odečtení takto stanovených nižších částek od zaplacených
kupních cen by konečná výše škody byla vyšší. Obviněným prosazovaná změna
určení výše škody by tak ve svém důsledku vyzněla v jeho neprospěch a vedla by
k porušení zákazu reformationis in peius.
Nejvyšší soud tak může konstatovat, že obě námitky obviněného J. H., jimiž
zpochybnil správnost právního posouzení vyjmenovaných skutků jako trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., sice částečně odpovídaly
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou zjevně
neopodstatněné.
Z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z
tohoto důvodu namítat výlučně pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který
je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní
sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 7 Tdo 360/2006, 11 Tdo 530/2002, 7 Tdo 4/2006). Námitky jiného
charakteru, byť mají souvislost s výrokem o trestu napadeného rozhodnutí, pod
uvedený dovolací důvod nespadají. Nelze tak s poukazem na tento důvod vznášet
námitky např. proti nepřiměřenosti uloženého trestu nebo porušení zásady zákazu
reformationis in peius (srovnej např. č. 22/2003 a č. 42/1994-III. Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 570/2006,
publikované pod č. T 907, svazek 27, ročník 2006, Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha). Protože obviněný V. Š.
argumentoval právě takovými nepřípustnými námitkami, dovolací soud se jimi
nemohl blíže zabývat.
Pouze pro úplnost však Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že stejné výtky
uvedl obviněný V. Š. ve svém prvním dovolání ze dne 30. 1. 2007, a dovolací
soud se k nim ve stručnosti vyjádřil již ve svém usnesení ze dne 22. 8. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 625/2007. Shodně jako tehdy i nyní Nejvyšší soud zdůrazňuje, že
přísnost trestu se posuzuje vzhledem k trestu uloženému soudem prvního stupně a
není porušením zákazu změny k horšímu, pokud soud druhého stupně k odvolání
obviněného uloží obviněnému navíc např. trest propadnutí věci, vyhoštění apod.,
pokud současně sníží trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně, jak
tomu bylo poměrně výrazně i v předmětné trestní věci, navíc došlo k velkému
omezení výroku o vině. (Srov. č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr. a č. 42/1994-III. Sb.
rozh. tr.).
Kromě toho, že soudy nižších stupňů ukládaly přípustné druhy trestů ve výměrách
trestních sazeb stanovených v trestním zákoně na příslušné trestné činy (navíc
po zmírnění právní kvalifikace), z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně je
dále patrno, že původně byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v
trvání šesti roků a současně také trest zákazu činnosti (zákaz podnikání v
oboru koupě zboží za účelem prodeje a prodej) na dobu pěti roků. Odvolací soud
pak odsoudil dovolatele k trestu odnětí svobody na dobu dvaceti měsíců, a k
trestu zákazu činnosti, byť jej zúžil i na zákaz výkonu zaměstnání v oborech
koupě motorových vozidel a jejich příslušenství za účelem jejich dalšího
prodeje a prodej a provádění technických prohlídek silničních motorových a
přípojných vozidel všech kategorií, výrazně zkrátil dobu trvání tohoto trestu
na pouhé dva roky. V souladu s předchozím výkladem o posuzování přísnosti
trestu tak evidentně trest ukládaný obviněnému V. Š. byl zmírněn, neboť
přísnost výroku o trestu se hodnotí komplexně a ne pouze podle trestů
ukládaných vedle trestu odnětí svobody (viz č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr.), jak
se domáhal obviněný, jenž napadl výrok o trestu jen v rozsahu trestu zákazu
činnosti. Mimoto vrchní soud samotný trest zákazu činnosti vyměřil na kratší
dobu nežli soud prvního stupně. Dovolací soud dále podotýká, že s ohledem na
poměrně značný stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného bylo uložení
trestu zákazu činnosti zcela na místě i poté, kdy došlo k výraznému omezení
původního rozsahu jeho trestné činnosti. Protože tedy tresty uložené vrchním
soudem ve svém souhrnu nezhoršují postavení obviněného V. Š. a nejsou přísnější
než tresty uložené soudem prvního stupně, nebyl porušen zákaz změny k horšímu.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž námitkám obviněného J. H. ohledně
nedostatku zákonného znaku „uvedení v omyl“ a stanovení výše škody nebylo možno
přisvědčit, odmítl Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Totožné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
jako obviněný J. H. napadl dovoláním i obviněný V. Š., avšak v jiném rozsahu a
z jiného důvodu. Protože jeho konkrétní námitky byly mimo rámec uplatněného
dovolacího důvodu stejně jako mimo rámec ostatních důvodů dovolání, odmítl
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného V. Š. V
souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud rozhodnutí o obou
dovoláních v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová