5 Tdo 1309/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o

dovoláních, která podali obvinění V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P., P.

V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 2

To 8/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně

pod sp. zn. 39 T 5/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. Z. o d m í

t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. Z., Mgr. L.

J., Z. P. a P. V. o d m í t a j í .

1. Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 39 T

5/2008, uznal obviněného V. Z. vinným čtyřmi trestnými činy poškozování

věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb.,

trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákona“) ve formě

organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona [body A, B, C, D výroku

o vině s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu podle § 8

odst. 1 písm. a) tr. zákona], obviněného M. Z. třemi trestnými činy

poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona

spáchaných ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona (body A, B, C

výroku o vině), obviněného Mgr. L. J. čtyřmi trestnými činy poškozování

věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona ve formě pomoci podle

§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona [body A, B, C, D téhož výroku s tím, že v bodě

D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. a) tr.

zákona], obviněného Z. P. třemi trestnými činy poškozování věřitele podle §

256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1

písm. c) tr. zákona [body B, C, D s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin

ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona], a obviněného P. V.

dvěma trestnými činy poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4

tr. zákona rovněž spáchaného ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.

zákona [body B, D s tím, že v bodě D I. 11) zůstal trestný čin ve stadiu pokusu

podle § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona]. Za tyto trestné činy soud uložil

obviněnému V. Z. podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr.

zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle

§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Další obviněné

M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a P. V. tento soud odsoudil podle § 256 odst. 4

tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnným trestům odnětí svobody

v trvání tří let a šesti měsíců, pro jejichž výkon zařadil tyto obviněné podle

§ 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Současně soud rozhodl o vině a

trestech dalších spoluobviněných Mgr. M. P., Mgr. P. Š., J. F., J. P. a

H. G. Podle § 226 písm. b) tr. řádu dále Krajský soud v Brně rozhodl o

zproštění obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně,

a to všech vyjmenovaných obviněných v příslušných bodech uvedených ve

zprošťující části výroku o vině, a to ze skutků, v nichž obžaloba spatřovala

trestný čin poškozování věřitele podle § 265 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr.

zákona. Dále soud rozhodoval v adhezním řízení tak, že ve výroku vyjmenované

poškozené obchodní společnosti zastoupené společnou zmocněnkyní Mgr. Martou

Hadravovou podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jejich nároky na náhradu

škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání

obvinění V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P., P. V., Mgr. M. P., H. G. a

poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem obrany. Z podnětu odvolání

obviněných V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P., P. V. a H. G. Vrchní soud v

Olomouci rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 2 To 8/2014, podle § 258 odst. 1

písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený

rozsudek krajského soudu v bodě C výroku o vině a ve výroku o trestech

uložených těmto obviněným. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud nově

rozhodl o vině obviněných V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a H. G.

přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a)

zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále

jen „tr. zákoníku“) s tím, že obviněný V. Z. spáchal tento přečin ve formě

organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obvinění M. Z., Mgr.

L. J., Z. P. ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

3. Vrchní soud v Olomouci dále rozhodl o trestech, a to tak, že

obviněnému V. Z. uložil podle § 256 odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst.

1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a deseti měsíců,

pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s

ostrahou. Obviněným M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a P. V. uložil podle § 256

odst. 4 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona každému úhrnný trest

odnětí svobody v trvání tří roků a tří měsíců (resp. tří roků a dvou měsíců

obviněnému Z. P. a obviněnému P. V. v trvání tří roků), pro jejichž výkon

zařadil tyto obviněné podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem,

obviněné H. G. uložil soud podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43

odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a pěti

měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do

věznice s dozorem, a současně byl této obviněné uložen trest zákazu činnosti

spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a

družstva nebo jejich zastupování na základě plné moci po dobu pěti roků,

přičemž soud zrušil příslušný výrok o trestu za sbíhající se trestný čin, jakož

i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Zároveň odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu

z podnětu odvolání obviněného Mgr. M. P. částečně zrušil napadený rozsudek

ohledně tohoto obviněného a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc ve zrušené části

vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 253 odst.

1 tr. řádu vrchní soud odvolání České republiky, Ministerstva obrany, zamítl.

5. Trestná činnost obviněných podle zjištění Krajského soudu v Brně

(body A, B, a D výroku o vině) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci

(bod C) tedy spočívala v tom, že:

pod bodem A

V. Z., M. Z., Mgr. L. J. a J. F.

v úmyslu zcizit majetek obchodních společností GM-Gasmont, a. s., (bod A I.),

Plynárenská stavební, a. s., (bod A II.), Gasmont – servis, a. s., (bod A III.)

bez získání odpovídající majetkové protihodnoty, vyhnout se plnění závazků

věřitelům uvedených obchodních společností a poškodit tak majetková práva

jejich věřitelů, činili právní úkony a dílčí jednání spočívající v tom, že V.

Z. zosnoval a řídil níže popsanou činnost zejména tím, že inicioval dosazení

J. F. do představenstev jmenovaných obchodních společností a tudíž za ně mohl

činit právní úkony, dále V. Z. rozhodoval o postupu při zcizování majetku ze

zmíněných právnických osob a řídil Mgr. L. J. zadáváním úkolů právní povahy,

když Mgr. L. J. zejména vytvořil právní podmínky pro dosazení J. F. do

představenstev, M. Z. – provozního ředitele obchodních společností

GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., a Gasmont – servis, a. s.,

řídil při vlastním odstraňování majetku těchto obchodních společností, rovněž

řídil J. F., který z pozice člena představenstva odstranil majetek z

GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., a Gasmont – servis, a. s., bez

získání odpovídající majetkové protihodnoty tím, že uzavírali s obchodními

partnery (s obchodní společností Stavexmont, s. r. o., v bodech A I., A II., A

III., a v jednom případě pod bodem A. II. s obchodní společností Voerster, a.

s.) jednotlivé ve výroku blíže specifikované kupní smlouvy či smlouvu o

postoupení pohledávky, přičemž za zcizovaný majetek obchodní společnosti

GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., a Gasmont – servis, a. s.,

neobdržely odpovídající protihodnotu, čímž J. F. částečně zmařil uspokojení

věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině a způsobil škodu v celkové výši 12 942

777 Kč, přičemž V. Z. toto jednání zosnoval a řídil, M. Z. a Mgr. L. J. k

němu poskytli pomoc.

pod bodem B

V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P., Mgr. P. Š., P. V. a J. F.

v úmyslu zcizit majetek obchodní společnosti AVIA Kutná Hora, a. s., bez

získání odpovídající majetkové protihodnoty, vyhnout se plnění závazků

věřitelům uvedené obchodní společnosti a poškodit tak majetková práva jejích

věřitelů, činili právní úkony a dílčí jednání spočívající v tom, že V. Z.

zosnoval a řídil níže popsanou činnost zejména tím, že inicioval dosazení J.

F. do představenstva jmenované obchodní společnosti a tudíž za ni mohl činit

právní úkony, dále V. Z. rozhodoval o postupu při zcizování majetku z obchodní

společnosti AVIA Kutná Hora, a. s., a řídil Mgr. L. J. zadáváním úkolů právní

povahy, když Mgr. L. J. zejména vytvořil právní podmínky pro dosazení J. F.

do představenstva, M. Z. řídil při vlastním fyzickém odstraňování a předávání

majetku novým nabyvatelům, Z. P., Mgr. P. Š. a P. V. řídil zejména k

dosažení součinnosti mezi J. F. a Mgr. L. J. s tím, že Z. P. a P. V.

pomáhali i tím, že předávali osobám ve statutárních orgánech právnických osob

nabývajících zcizovaný majetek obchodní společnosti AVIA Kutná Hora, a. s., k

podpisu potřebné dokumenty, V. Z. rovněž řídil J. F., který odstranil majetek

z AVIA Kutná Hora, a. s., bez získání odpovídající majetkové protihodnoty tím,

že uzavíral s obchodními partnery (Stavexmont, s. r. o., OLIVERR, s. r. o., a

ACCORN, s. r. o.) jednotlivé ve výroku blíže specifikované kupní smlouvy či

smlouvu o převodu členských práv a povinností, přičemž za zcizovaný majetek

AVIA Kutná Hora, a. s., neobdržela odpovídající protihodnotu, čímž J. F.

částečně zmařil uspokojení věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině a způsobil

škodu v celkové výši 19 568 100 Kč, přičemž V. Z. toto jednání zosnoval a

řídil, M. Z., Mgr. L. J., Z. P., Mgr. P. Š. a P. V. k němu poskytli pomoc.

pod bodem C

V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z. P. a H. G.

v úmyslu zcizit majetek obchodních společností SIGMA Brno, a. s., [bod C a)] a

SIGMA ENGINEERING, a. s., [bod C b)] bez získání odpovídající majetkové

protihodnoty, vyhnout se plnění závazků věřitelům uvedených obchodních

společností a poškodit tak majetková práva jejich věřitelů, činili právní úkony

a dílčí jednání spočívající v tom, že V. Z. zosnoval a řídil níže popsanou

činnost zejména tím, že inicioval dosazení H. G. do představenstev jmenovaných

obchodních společností a tudíž za ně mohla činit právní úkony, dále V. Z.

rozhodoval o postupu při zcizování majetku těchto subjektů a řídil Mgr. L. J.

zadáváním úkolů právní povahy, když Mgr. L. J. zejména vytvořil právní

podmínky pro dosazení H. G. do představenstev uvedených obchodních

společností a právní podmínky pro vyvádění majetku, M. Z. řídil při vlastním

fyzickém odstraňování a předávání majetku novým nabyvatelům a také při

přebírání hotovostních plateb za odstraněný majetek, Z. P. řídil zejména k

dosažení součinnosti mezi H. G. a Mgr. L. J., Z. P. pomáhal i tím, že

předával osobám ve statutárních orgánech právnických osob nabývajících

zcizovaný majetek obchodních společností SIGMA Brno, a. s., a SIGMA

ENGINEERING, a. s., k podpisu potřebné dokumenty, V. Z. rovněž řídil H. G.,

která odstranila majetek ze SIGMA Brno, a. s., a SIGMA ENGINEERING, a. s., bez

získání odpovídající majetkové protihodnoty tím, že uzavírala s PK-Product, s.

r. o., jednotlivé ve výroku blíže specifikované kupní smlouvy a dvě smlouvy o

postoupení pohledávek, přičemž za zcizovaný majetek SIGMA Brno, a. s., a SIGMA

ENGINEERING, a. s., neobdržely odpovídající protihodnotu, čímž H. G.

částečně zmařila uspokojení jejich věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině a

způsobila škodu v celkové výši 2 230 184,40 Kč, přičemž V. Z. toto jednání

zosnoval a řídil, M. Z., Mgr. L. J. a Z. P. k němu poskytli pomoc.

pod bodem D

V. Z., Mgr. L. J., Z. P., P. V. a J. P.

v úmyslu zcizit majetek obchodních společností KRAS-HAKA Brno, a. s. (bod D

I.), KRAS-HAKA, s. r. o., (bod D II.) a BOS, a. s., (bod D III.) bez získání

odpovídající majetkové protihodnoty, vyhnout se plnění závazků věřitelům

uvedených obchodních společností a poškodit tak majetková práva jejich

věřitelů, činili právní úkony a dílčí jednání spočívající v tom, že V. Z.

zosnoval a řídil níže popsanou činnost zejména tím, že inicioval dosazení J.

P. do představenstev jmenovaných právnických osob a tudíž za ně mohla činit

právní úkony, dále V. Z. rozhodoval o postupu při zcizování majetku těchto

obchodních společností a řídil Mgr. L. J. zadáváním úkolů právní povahy, když

Mgr. L. J. zejména vytvořil právní podmínky pro dosazení J. P. do

představenstev a právní podmínky pro převádění majetku, Z. P. řídil zejména k

dosažení součinnosti mezi J. P., P. S. a Mgr. L. J., Z. P. pomáhal i tím,

že předával osobám ve statutárních orgánech subjektů nabývajících zcizovaný

majetek obchodních společností KRAS-HAKA Brno, a. s., KRAS-HAKA, s. r. o., BOS,

a. s., k podpisu potřebné dokumenty, P. V. zajišťoval v procesu odstraňování

majetku spolupráci osob zastupujících nabyvatele zcizovaného majetku, předával

jim pokyny od V. Z. a Mgr. L. J., prostřednictvím Z. P. V. Z. rovněž řídil

J. P., která odstranila majetek z KRAS-HAKA Brno, a. s., (dílem se pokusila

odstranit majetek obchodní společnosti KRAS-HAKA Brno, a. s.), KRAS-HAKA, s. r.

o., a BOS, a. s., bez získání odpovídající majetkové protihodnoty tím, že

uzavírala s obchodními partnery ACCORN, s. r. o., W. R. T. - obchodní

společnost, s. r. o., a STIBAT, s. r. o., jednotlivé ve výroku blíže

specifikované kupní smlouvy a smlouvu o postoupení pohledávky, přičemž za

zcizovaný majetek KRAS-HAKA Brno, a. s., KRAS-HAKA, s. r. o., a BOS, a. s.,

neobdržely odpovídající protihodnotu, čímž se J. P. dopustila dílem jednání

bezprostředně směřujícího k částečnému zmaření uspokojení věřitelů obchodní

společnosti KRAS-HAKA Brno, a. s., v rozsahu 3 104 000 Kč, dílem částečně

zmařila uspokojení věřitelů obchodních společností KRAS-HAKA Brno, a. s.,

KRAS-HAKA, s. r. o., BOS, a. s., podrobně vyjmenovaných ve výroku o vině a

způsobila škodu v celkové výši 71 208 721 Kč, přičemž V. Z. toto jednání

zosnoval a řídil, Mgr. L. J. , Z. P. a P. V. k němu poskytli pomoc.

II. Dovolání

6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali

prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění V. Z., M. Z., Mgr. L. J., Z.

P. a P. V. Každý z dovolatelů opřel svůj mimořádný opravný prostředek o

dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný Mgr. L. J.

rovněž o důvod pod písmenem h) téhož ustanovení.

a) dovolání obviněného V. Z.

7. Obviněný V. Z. směřoval své dovolání proti výroku o vině i trestu

napadeného rozsudku. Úvodem připomněl dosavadní průběh řízení, zejména dřívější

rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2010, jímž byl první odsuzující

rozsudek krajského soudu zrušen a vrácen k novému projednání s pokyny, které

okolnosti mají být objasněny. Uvedl, že vrchní soud uložil krajskému soudu

zabývat se zástavním právem váznoucím na převáděných nemovitých věcech, otázkou

použitelnosti převáděných věcí k uspokojení pohledávek věřitelů a existencí

jednotlivých závazkových vztahů. Krajský soud však podle obviněného nedoplnil

dokazování v uloženém rozsahu, znovu rozhodl o jeho vině, přičemž vrchní soud

jeho rozhodnutí potvrdil. Tím se fakticky odchýlil od svého původního názoru a

zkrátil obviněného na jeho právu, aby věc byla projednána dvěma instancemi.

Přitom obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II.

ÚS 1688/10, uveřejněný pod č. 167 ve svazku 67 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu. Vznesl podnět k odložení, resp. přerušení výkonu trestu, k

čemuž zdůraznil, že neustále prodlužovanou vazbu vyhodnotil Ústavní soud jako

nepřiměřené opatření a vyhověl jeho ústavní stížnosti.

8. Další námitky uplatnil obviněný v doplnění svého podání. Především

zopakoval svou obhajobu, podle níž chtěl majetkovými dispozicemi dotčené

obchodní společnosti restrukturalizovat. Tvrdil, že obchodní činnost probíhala

v souladu se zákonem, zápočty neměly formální ani jinou vadu, vedly k zániku

pohledávek a závazků na obou smluvních stranách. Dovolatel v rozhodnutí soudů

postrádal závěr, zda byly započítávané pohledávky shledány existujícími nebo

nikoli. Zdůraznil, že on sám neovlivnil samotný vznik pohledávek, byly platné a

některé vznikly před „nastrčením bílých koní“, např. pohledávka obchodní

společnosti TRING Centrum, s. r. o., za GM-Gasmont, a. s., pohledávka obchodní

společnosti EA BRNO, spol. s r. o., za SIGMA Brno, a. s., nebo pohledávka

obchodní společnosti KRAS-HAKA Brno, a. s., za KRAS-HAKA, s. r. o. Dovolatel

rovněž namítl, že rozhodnutí o zápočtech učinily statutární orgány dotčených

podnikatelských subjektů, jejichž představitelé se podle přesvědčení dovolatele

trestného jednání nedopustili, když zápočet je právem aprobovaný způsob zániku

závazku splněním. Jestliže se pachatelé ničeho protiprávního nedopustili, pak

ani obviněný, který je měl organizovat. Namítl, že osoby označené soudy za tzv.

„nastrčené osoby“ byly řádně zvoleny do svých funkcí. Soudům vytkl, že

nehodnotily vliv zástavního práva na hodnotu nemovitých i movitých věcí, jež

byly zcizovány, a naznačil možnost právní kvalifikace stíhaného jednání jako

zvýhodňování věřitele.

9. V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný Nejvyššímu

soudu navrhl, aby zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a věc vrátil

tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby sám rozhodl tak, že

jej zprostí viny (správně obžaloby).

b) dovolání obviněného M. Z.

10. Mimořádný opravný prostředek tohoto dovolatele směřoval také jak

proti výroku o vině tak o trestu. Nesouhlasil s naplněním příslušných znaků

skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, resp. přečinu poškození

věřitele, jichž se měl dopustit ve formě pomoci. Namítl absenci subjektivní

stránky, k tomu uvedl výčet důkazních prostředků, jež vzal vrchní soud za

podklad pro závěr o nepřímém úmyslu. Konkrétně popřel, že by měl v úmyslu

zcizit majetek obchodních společností bez adekvátního plnění a poškodit tím

jejich věřitele. Podle obviněného „zjištěným skutkovým stavem nebylo

prokázáno“, jednak že by dovolatele řídil spoluobviněný V. Z. a jednak že by

měl v hotovosti přebírat kupní ceny za převáděné věci. Ve zbytku dovolání se

vyjádřil k některým důkazům (odposlechy, svědecké výpovědi a listinné důkazy),

o čem podle jeho přesvědčení vypovídají, a totiž o jeho orientaci v obchodování

se strojírenským zbožím, že je bratrem V. Z. a že byl provozním ředitelem tří

obchodních společností (GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s.,

Gasmont-servis, a. s.). Popřel však, že by činil úkony směřující k účelovému

zcizování majetku, nebyl k tomu ze svého postavení oprávněn a o tomto ani

nevěděl.

11. Vzhledem k uvedeným skutečnostem na závěr obviněný navrhl, aby

Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a sám obviněného zprostil obžaloby,

případně aby věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

c) dovolání obviněného Mgr. L. J.

12. Obviněný Mgr. L. J. podal dovolání jak z důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. řádu tak z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

Uplatnil obsáhlé námitky s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. řádu. Skutková zjištění soudů jsou podle obviněného v extrémním

rozporu s provedenými důkazy. Jeho účast ve zločinecké hierarchii vyvodily

soudy z telefonních odposlechů, které však pochází z doby až po páchání trestné

činnosti. Rovněž sami obvinění P. V., Z. P. a Mgr. P. Š. u hlavního líčení

ve dnech 16. a 17. 7. 2008 řekli, že se znají s dovolatelem až od roku 2002.

Zcela v rozporu s výrokem soudů jsou podle dovolatele výpovědi J. P. a J.

F., neboť ani jeden z nich ho přímo neurčil jako osobu, jež doprovázela Z. P.,

resp. přebírala peníze od J. F. Obviněný zdůraznil, že až od roku 2002 se

seznamoval s děním kolem označených obchodních společností, v inkriminované

době byl koncipientem v advokátní kanceláři, řídil se pokyny nadřízeného JUDr.

Pavla Kavinka a na jeho pokyn učinil pouze tři právní úkony: dohlížel na průběh

valné hromady obchodní společnosti Gasmont (neuvedl které), vyhotovil zápis ze

zasedání dozorčí rady KRAS-HAKA Brno, a. s., učinil rozhodnutí v intencích

udělené plné moci (SIGMA Brno, a. s.). Více v té době nevykonal a nemohl tudíž

připravovat právní podmínky pro trestné jednání, jak je mu kladeno za vinu.

Podle dovolatele nebyly u jeho osoby naplněny znaky daného trestného činu.

Zejména v době, kdy měla být páchána trestná činnost, nevěděl o okolnostech

představujících jednotlivé zákonné znaky trestného činu poškozování věřitele,

neznal ekonomický stav jednotlivých obchodních společností, neměl tušení o tzv.

bílých koních, a tudíž u něj nebyl dán úmysl ani nepřímý. Za rady obviněným,

jak se vyhnout trestnímu stíhání mohl spáchat nanejvýš trestný čin nadržování

podle § 166 tr. zákona. Rozsudky soudů obou stupňů podle obviněného trpí

nepřezkoumatelností, schází v nich hodnocení důkazů, jaká zjištění z nich

plynou a na základě jakých úvah byla učiněna. V postupu soudů tedy spatřoval

porušení § 125 odst. 1 tr. řádu a § 2 odst. 6 tr. řádu. Současně soudům vytkl,

že v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v důsledku

nepředvídatelnosti rozhodování. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 16. 12.

2010 uložil krajskému soudu určité pokyny, které splněny nebyly, a přesto se

vrchní soud s novým rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnil. Obviněný

připomněl, že úkolem krajského soudu bylo zabývat se otázkou, zda movité a

zejména nemovité věci byly použitelné k uspokojení pohledávek poškozených

věřitelů, zda pohledávky použité k započtení byly reálné, otázkou existence

závazkových vztahů mezi dlužníky a jejich věřiteli a dále uložil krajskému

soudu jasně vyčíslit škodu jednak jednotlivě u každé kupní smlouvy a jednak

také škodu celkovou. Obviněný rovněž tvrdil, že pohledávky byly skutečné a

jejich započtení nezakládá trestní odpovědnost podle § 256 tr. zákona.

13. Další námitky obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Namítl, že odvolací soud při ukládání trestu

nezohlednil délku trestního řízení (téměř 9 let) ani dobu, která uběhla od

spáchání trestné činnosti (13 let v době vyhotovení dovolání). Průtahy v řízení

nezavinili obvinění, ani jedno hlavní líčení nebo veřejné zasedání nebylo

odročeno z důvodů na straně obviněných. Své výtky dovolatel poté upřesnil s

tím, že se vrchní soud nedostatečně zabýval délkou trestního řízení a dobou

uběhnuvší od trestného jednání se nezabýval vůbec. Obviněný citoval nález

Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, uveřejněný pod č. 71

ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, kde Ústavní soud

vyloučil, aby po době delší jak 13 let od spáchání trestné činnosti bylo účelu

trestu ve smyslu § 23 tr. zákona dosaženo trestem odnětí svobody, jenž je čirou

represí a jeho funkce působení na společnost je výrazně oslabena. Na podporu

svých tvrzení odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11., sp. zn. IV.

ÚS 380/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 4 Tdo

1480/2009. Své námitky proti nepřiměřené délce trestního řízení uzavřel

vyjádřením své představy, jak soudy měly v jeho věci postupovat, měly zastavit

trestní stíhání z důvodu jeho mimořádné délky, čímž by kompenzovaly zásah do

práva obviněného na spravedlivý proces.

14. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil

rozsudek vrchního i krajského soudu a vrchnímu soudu přikázal věc znovu

projednat a rozhodnout (ačkoli takový postup při zrušení i rozhodnutí soudu

prvního stupně není možný). Připojil také návrh na přerušení výkonu trestu do

doby rozhodnutí o jeho dovolání.

d) dovolání obviněného Z. P.

15. Obviněný shodně s dalšími dovolateli vytkl krajskému soudu, že se

neřídil závaznými pokyny odvolacího soudu, zejména nezkoumal použitelnost

převáděných movitých věcí k uspokojení věřitelů, a pokud ano, v jakém rozsahu s

ohledem na jejich prodejnost. Také se nezabýval závazkovými vztahy mezi

obchodními společnostmi a jejich věřiteli, nestanovil u jednotlivých kupních

smluv částky, z nichž vycházel při vyčíslení škody. Povinnosti krajského soudu

pak podle jeho názoru suploval vrchní soud, což odporuje zásadě dvouinstančního

projednání věci. Dovolatel se hájil tím, že neměl v úmyslu poskytovat jinému

pomoc ke spáchání trestného činu poškozování věřitele, resp. přečinu poškození

věřitele, nebylo prokázáno, že by v době trestného jednání věděl o úpadku

obchodních společností a znal obsah dokumentů, jež předával, z trestné činnosti

neměl žádný prospěch. Byl zaměstnán u společnosti J., s. r. o., a plnil pouze

jemu zadané úkoly. Skutkový stav byl podle jeho názoru zjištěn nedostatečně,

což není přípustné, a odkázal k tomu na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7.

2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uveřejněný pod č. 140 ve svazku 74 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu. Dále obviněný napadl způsob hodnocení odposlechů a

záznamů telekomunikačního provozu. Upozornil, že tyto důkazní prostředky byly

opatřeny až po době, během níž se měl dopouštět trestného jednání, a podle

dovolatele nevypovídají o ničem ve vztahu k rozhodnému časovému období, zejména

ne o nějaké hierarchii propojených osob existující v té době. Je z nich patrno,

že se obviněný snažil zajistit právní zastoupení pro osobu vyzvanou policejním

orgánem k podání vysvětlení, v takovém jednání však je možno spatřovat

maximálně přečin nadržování podle § 166 tr. zákoníku (správně § 366 tr.

zákoníku, popř. podle předchozí právní úpravy § 166 tr. zákona). Uvedl, že se

soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že se v době páchání některých dílčích

skutků nacházel mimo území České republiky.

16. Závěrem svého dovolání obviněný Nejvyššímu soudu navrhl ve vztahu k

němu zrušit rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a přikázat tomuto soudu věc

znovu projednat a rozhodnout.

e) dovolání obviněného P. V.

17. Obviněný P. V. předložil Nejvyššímu soudu dvě písemná dovolání,

jedno prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Nováka a druhé prostřednictvím

obhájce JUDr. Pavla Šímy. V prvně uvedeném podání dovolatel namítl extrémní

rozpor v hodnocení důkazů, když se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že si

ho někteří svědci spletli s jeho bratrem J. V., s nímž si půjčoval telefon, po

určitou dobu byl u něj i zaměstnán a s bratrem se navzájem zastupovali. Důrazně

se ohradil proti závěrům vyvozeným z telefonních odposlechů, jež pochází až z

doby po spáchání trestné činnosti. Dále obviněný vyzdvihl délku trestního

řízení, jež trvalo 12 let, od spáchání trestného jednání uběhlo 13 let a po

celou dobu vedl řádný život. Z těchto důvodů považoval uložený nepodmíněný

trest v délce tří let za nepřiměřeně přísný. Odkázal na usnesení (nesprávně

uvedl nález) Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03,

usnesení (opět nesprávně uvedl nález) ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 47/06,

a nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněný

pod č. 67 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V závěrečné

části podání učiněného obhájcem JUDr. Petrem Novákem obviněný navrhl, aby

Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil

krajskému soudu k novému projednání, eventuelně pak Nejvyššímu soudu navrhl,

aby zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a sám uložil obviněnému trest

odnětí svobody v kratší výměře s podmíněným odkladem na kratší zkušební dobu.

Obviněný připojil také návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

18. Dále bylo Nejvyššímu soudu předloženo dovolání obviněného P. V.

podané obhájcem JUDr. Pavlem Šímou. Podle přesvědčení obviněného vyjádřeného v

tomto jeho druhém mimořádném opravném prostředku nebyly naplněny veškeré

zákonné znaky daného trestného činu u hlavního pachatele, neboť za zcizovaný

movitý majetek získaly jednotlivé obchodní společnosti pohledávky za kupujícím,

z nichž mohli být poškození věřitelé uspokojeni. Protože tedy nebyly dány

předpoklady pro naplnění znaků trestného činu poškozování věřitele, nemohl být

ani pomocníkem k takovému trestnému činu. Nesouhlasil s tím, že by byl prokázán

úmysl pomáhat ke spáchání konkrétního trestného činu. Z uvedených důvodů

obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Šímy Nejvyššímu soudu navrhl

zrušit ve vztahu k němu napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu

vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil návrh na přerušení

výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

III. Vyjádření k dovolání

19. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil pouze k dovolání obviněného V.

Z., a to prostřednictvím státního zástupce JUDr. Jiřího Siegela. Ten nejprve

okomentoval námitky, jež podle něj obsahově neodpovídaly formálně deklarovanému

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zařadil sem výhrady

proti rozhodování soudů o vazbě dovolatele, zkrácení jeho práva na projednání

věci dvouinstančně a proti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Upozornil,

že obviněný V. Z. některé části výrokových částí i odůvodnění v podstatě

ignoroval a jeho námitky se tak staly bezpředmětnými. Pominul, že části

obžaloby pro skutky, kde byly zcizovány nemovitosti, byl zproštěn, a tudíž

nebylo již nutné zkoumat možnost uspokojení věřitelů ze zastavených

nemovitostí. Rovněž dovolatel nevěnoval pozornost odůvodnění rozhodnutí

odvolacího soudu na str. 74 a násl., kde soud podrobně popsal komplikovaný

způsob, jakým byly hrazeny ceny za vyváděný majetek. Za bezpředmětný označil

státní zástupce také poukaz dovolatele na možnost kvalifikovat skutek podle §

256a tr. zákona.

20. Pokud státní zástupce shledal námitku kriminalizace legitimních a

legálních transakcí a právních úkonů za odpovídající zvolenému dovolacímu

důvodu, nebyla podle jeho přesvědčení důvodná. Zdůraznil, že právě pro trestný

čin poškozování věřitele, jímž byl obviněný uznán vinným, je typické, že ke

zcizování dlužníkova majetku dochází prostřednictvím formálně bezvadných úkonů.

Ze skutkových zjištění soudů je zřejmý účel transakcí, kterým bylo vyvedení

majetku způsobilého k uspokojení věřitelů dlužníků -obchodních společností. Za

takového skutkového stavu pak podle státního zástupce stíhané jednání

odpovídalo všem znakům trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1

tr. zákona, popř. podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v některé

kvalifikované skutkové podstatě.

21. Vzhledem k zjevné nedůvodnosti právních námitek tedy státní zástupce

závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. Z. odmítl podle §

265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

22. Přípisem ze dne 18. 10. 2016 státní zástupce na dotaz Nejvyššího

soudu, zda se Nejvyšší státní zástupce vyjádří také k dovoláním ostatních

obviněných, sdělil, že tak učiní do 5. 11. 2016 a pro případné rozhodnutí o

dovoláních bez jeho zbývajících vyjádření vyjádřil souhlas s rozhodováním

Nejvyššího soudu v této věci v neveřejném zasedání. Ke dni konání neveřejného

zasedání senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí o dovoláních obviněných nebyla

dovolacímu soudu předmětná vyjádření Nejvyššího státního zástupce doručena.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

23. Nejvyšší soud po zjištění, že u všech obviněných byly splněny

všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím

závěrům.

24. Pokud jde o uplatněné dovolací důvody, každý z dovolatelů opřel svůj

mimořádný opravný prostředek dovolání o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst.

1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

25. K tomuto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

Nejvyšší soud připomíná, že je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci

samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných

skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy skutek, pro který byl

obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v

něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného

činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že

rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují

dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,

popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá

skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na

ni dopadalo.

26. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového

stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá tento

dovolací důvod, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na

nesprávném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud musí v řízení o dovolání vycházet

ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení

a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů nižších

stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska, zda je

právní posouzení skutku v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v

příslušné skutkové podstatě trestného činu. Východiskem pro zjištění, zda byl

naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zásadně jen

skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená

především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé,

popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem

trestního práva hmotného, ale i jiných právních odvětví.

27. Pouze obviněný Mgr. L. J. uplatnil vedle shora citovaného

dovolacího důvodu ještě důvod pod písmenem h) odst. 1 § 265b tr. řádu, který

spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon

nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v

trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

28. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní

pochybení soudu, a to při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při

určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za

daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Byl-li uložen přípustný druh trestu

ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl

obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený

trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §

39 až 42 tr. zákoníku. Stejně tak není možné, aby se obviněný prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu domáhal použití

ustanovení trestního zákoníku, které upravuje možnost mimořádného snížení

trestu odnětí svobody, tedy § 58 odst. 1 (mimořádné okolnosti případu nebo

poměry pachatele), či odst. 2 téhož ustanovení (při odsouzení za přípravu či

pokus trestného činu). Tato zákonná úprava dává soudům možnost zvážit z

hledisek výslovně uvedených, zda v konkrétním případě existují okolnosti (ať

již na straně pachatele či vzhledem k trestnému činu, kterým jej uznává

vinným), za nichž by bylo ukládání trestu v příslušné trestní sazbě

nepřiměřené. Vzhledem k charakteru dovolání, které je mimořádným opravným

prostředkem a směřuje tudíž proti pravomocnému rozhodnutí, zaujal Nejvyšší soud

při výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu názor, že se cestou

dovolání nelze domáhat změny výroku o trestu poukazem na porušení zákonných

hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu a stejně tak i ustanovení o

mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

29. Nejvyšší soud zde dále zdůrazňuje, že problematikou přiměřenosti

délky trestního řízení se zabývala judikatura Evropského soudu pro lidská práva

i Ústavního soudu České republiky. Podle ní je třeba posuzovat otázku

přiměřenosti délky soudního řízení v každém konkrétním případě individuálně,

proto ani nelze stanovit obecně akceptovatelnou dobu soudního řízení, která

splňuje požadavek přiměřenosti délky trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992

Sb.). Za kritéria přiměřenosti délky řízení se přitom v souladu s judikaturou

Evropského soudu pro lidská práva (viz např. případy Eckle proti Spolkové

republice Německo, rozsudek ze dne 15. 7. 1982, a Hradecký proti České

republice, rozsudek ze dne 5. 10. 2004) a Ústavního soudu České republiky (viz

např. nálezy ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, a ze dne 19. 1. 2005,

sp. zn. I. ÚS 641/04) považují závažnost a složitost projednávaného případu,

dále požadavky na provádění dokazování, chování stěžovatele, chování orgánů

činných v trestním řízení a význam věci pro dotyčnou osobu. Je třeba rovněž

připomenout, že k závěru o překročení přiměřené délky řízení může vést pouze

takové prodlení, které je přičitatelné státu, resp. orgánům činným v trestním

řízení (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Monnet proti

Francii, rozsudek ze dne 27. 10. 1993).

30. Níže bude podrobně rozvedeno, které námitky jednotlivě u každého z

obviněných neodpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům a které naopak je možné

jim podřadit, avšak Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými.

b) K dovolání obviněného V. Z.

31. Tento dovolatel byl pod body A, B a D výroku o vině rozsudku soudu

prvního stupně uznán vinným trestnými činy poškozování věřitele podle § 256

odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, jichž se dopustil jako organizátor podle

§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, přičemž pod bodem D I. 11) zůstal tento

trestný čin nedokonaný, a to ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 písm. c) tr.

zákona. Skutek pod bodem C pak byl odvolacím soudem posouzen jako přečin

poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,

a to rovněž ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

32. Veškeré své námitky tento obviněný podřadil pod dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Svými konkrétními námitkami však soudům

nevytýkal nesprávné posouzení norem trestního práva hmotného (tedy konkrétně

trestního zákona či trestního zákoníku) nebo jiného hmotněprávního předpisu,

fakticky brojil proti způsobu hodnocení důkazů soudy, jednak pokud tvrdil, že

J. F., H. G. a J. P. byli do funkcí členů představenstev příslušných

obchodních společností „řádně zvoleni“ a nejednalo se tak o tzv. bílé koně, a

jednak pokud za cíl svého jednání označil restrukturalizaci obchodních

společností, u nichž docházelo k odstraňování majetku.

33. Ze skutkových zjištění učiněných po podrobném dokazování zejména u soudu

prvního stupně vyplynulo, že po formální stránce se J. F., H. G. a J. P. stali členy představenstev obchodních společností GM-Gasmont, a. s.,

Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s.,

SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s., v souladu s tehdy platnými zákonnými pravidly, avšak fakticky se jednalo o

účelové dosazení obviněnému spřízněných osob, které své funkce ve skutečnosti

nevykonávaly a podle vůle a záměru obviněného tak ani nemohly činit. Nejvyšší

soud nezaznamenal, že by některý ze svědků zaměstnaných v té době v dotčených

obchodních společnostech nebo někdo z jejich obchodních partnerů na vlastní oči

spatřil J. F., J. P. nebo H. G., namísto těchto zjevně „nastrčených“ členů

představenstva komunikovali většinou s V. Z. (viz např. manažer pro rozvoj M. L. z KRAS-HAKA Brno, a. s., na č. l. 26445 a násl. vypověděl, že J. P. zastupoval V. Z. a případně také Mgr. L. J. a Mgr. M. P.; nebo P. J.,

jehož obchodní společnost sousedila s areálem GM-Gasmont, a. s., a kupovali

jeho stroje od obchodní společnosti Stavexmont, s. r. o., na č. l. 25598 a

násl. uvedl, že jako nový vedoucí vystupoval V. Z.). Sami jmenovaní tzv. „bílí

koně“ vypověděli, že se nijak nezajímali o fungování a činnost v obchodních

společnostech, jejichž se stali statutárními zástupci. Neměli žádný přehled o

jejich ekonomické situaci, nijak nepřezkoumávali obsah jednotlivých dokumentů,

které jim byly předkládány k podpisu (srov. výpověď J. F. na č. l. 24690 a

násl., J. P. na č. l. 24723 a násl. a H. G. na č. l. 24727 a násl.). Nelze

odhlédnout ani od skutečnosti, že tyto „nastrčené osoby“ vystupují současně v

dané věci v procesním postavení spoluobviněných dovolatele, přijali své role v

celém řetězci obchodních transakcí, neboť souhlasili se svým zvolením a

podřízením se v pozici člena představenstva pokynům spoluobviněného V. Z. a

dalších spoluobviněných, pokud jim předávali příkazy od tohoto organizátora

trestné činnosti. Zjevně se tak dopustili trestného jednání, jak je uvedeno v

popisu skutku, a dovolatelova tvrzení o jejich bezvadném zvolení v souladu s

právními předpisy tudíž neměla oporu v provedeném dokazování, které jednoznačně

svědčilo o výlučně formálním postavení vybraných osob, jež na sebe převzaly

role vykonavatelů jeho vůle (avšak s odpovědností člena statutárního orgánu

příslušné obchodní společnosti). Při páchání tzv. úpadkových deliktů, ale i u

dalších majetkových trestných činů není výjimkou, že jejich součástí jsou

formálně bezvadné právní úkony, jejichž obsah/smysl/podstata/účel však zákonu

odporují. Tak tomu bylo i v této věci, oficiálně řádně zvolení členové

představenstev těmito podle své skutečné vůle i objektivních schopností ve

skutečnosti nebyli, za slíbenou finanční odměnu se stali fakticky prostředkem

(„bílí koně“) sloužícím k dosažení cílů dalších obviněných, zejména

organizátora V. Z., jejichž záměrem bylo přinejmenším částečné zmaření

uspokojení pohledávek věřitelů obchodních společností GM-Gasmont, a.

s.,

Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s.,

SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s. Pro úplnost lze dodat, že dalšími co do formy bezchybnými právními úkony

byly také zápočty, resp. často celý řetězec obchodních vztahů, jejichž konečným

výsledkem bylo započtení bezcenných pohledávek proti kupním cenám, jak bude

níže uvedeno (viz odstavec 39. a násl.).

34. S námitkou dovolatele, podle níž se snažil obchodní společnosti

restrukturalizovat, se dostatečně vypořádal již odvolací soud (viz str. 93 a 71

napadeného rozsudku). V tomto ohledu se Nejvyšší soud s argumenty vrchního

soudu prakticky ztotožňuje. Nad jejich rámec je možné doplnit, že nikoli pouze

výpovědi odvolacím soudem zmíněných svědků P. K. a Ing. I. L. vyvracejí

obhajobu obviněného V. Z. prosazujícího tuto formu obhajoby. Absence

skutečného zájmu na pokračování podnikání jednotlivých obchodních společností

je patrná z dalších okolností zjištěných v této trestní věci, zejména se jedná

o samotnou podstatu trestného jednání, jímž bylo vyvádění majetku z těchto

podnikajících subjektů, kterým tak bylo zabráněno vyvíjet nadále svou činnost.

Lze si těžko představit investora, který by svými finančními či jinými

prostředky byl ochoten podpořit podnik bez aktiv a vybavení nutného k

provozování své podnikatelské činnosti. Dále např. obviněný vybíral peníze z

účtů těchto obchodních společností (viz str. 87 rozsudku vrchního soudu a

výdajové pokladní doklady na č. l. 19636 a násl.), osoby nakupující

strojírenské stroje nezbytné k provozní činnosti obchodních společností měly

rovněž informace, že jejich podnikání končí. V závěrečné fázi realizovaných

transakcí byl na majetek obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská

stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a.

s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s., prohlášen

konkurs, a to zcela zjevně v důsledku stíhaného jednání dovolatele a dalších

spoluobviněných. Jediný náznak podpory této argumentace o „restrukturalizaci“

lze spatřovat ve svědectví JUDr. L. N., podle něhož obviněný V. Z. jako člen

krizového managementu BOS, a. s., za tuto společnost „bojoval jako lev“,

náruživě totiž usiloval o získání dalšího úvěru a především o odvrácení podání

návrhu na prohlášení konkursu na majetek této obchodní společnosti (viz č. l.

25544 a násl.). Tato okolnost ovšem zapadá do celé koncepce trestné činnosti.

V. Z. a další spoluobvinění měli enormní zájem o veškerý hodnotný majetek a

finanční prostředky, které pak mohli vyvést mimo původní vlastníky, avšak o

samotný předmět podnikání obchodních společností a možnosti pokračování provozu

velký (v podstatě žádný) zájem neprojevili. Případné prohlášení konkursu před

dokončením majetkových dispozic by totiž dovolateli znemožnilo nakládat s

majetkem úpadce, který jinak mohl vyvádět prostřednictvím spoluobviněné J. P.

a dalších jemu spřízněných osob. Tomuto závěru pak zcela odpovídá svědectví

Ing. J. P., generálního ředitele BOS, a. s., který byl naopak zděšen, že týden

po nástupu J. P. do funkce byl rozprodáván majetek, krizový management

nesbíral informace o oděvním průmyslu, v němž společnost podnikala, ale

výhradně o jejím majetku (srov. č. l. 25551). Evidentně tak tato námitka, jež

navíc v rozporu s podstatou uplatněného dovolacího důvodu směřovala proti

způsobu hodnocení důkazů soudy, neměla jakékoli opodstatnění.

35. V další části své dovolací argumentace obviněný vytýkal nesprávné

právní posouzení skutků jako trestných činů, avšak jeho námitky nebyly důvodné.

36. Co se týká pokynu vrchního soudu krajskému soudu, aby se v

opakovaném hlavním líčení zabýval zástavním právem váznoucím na převáděném

majetku, otázkou použitelnosti zcizovaných věcí k uspokojení pohledávek

věřitelů a existencí jednotlivých závazkových vztahů, Nejvyšší soud v následném

postupu krajského ani vrchního soudu neshledal jakékoli nedostatky. Jak správně

uvedl nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, obviněný zcela

přehlíží zprošťující výrok krajského soudu, kterým byl ze stíhaného jednání

vypuštěn skutek, resp. skutky obsahující dispozice s nemovitým majetkem

obchodních společností. Odpadl tudíž důvod zkoumat vliv zástavních práv na

hodnotu těchto nemovitostí, resp. povahu této části majetkových hodnot na

možnost uspokojení jiných než zástavních věřitelů. Z obou napadených rozhodnutí

přitom nevyplývá, že by některé v nich označené movité věci nebo postupované

pohledávky byly zatíženy zástavním právem, jak dovolatel prosazoval v dovolání,

proto ani ohledně dalšího zcizovaného majetku nebyl požadavek na zkoumání vlivu

zástavního práva relevantní.

37. Dále není pochyb o tom, že by převáděné movité věci a pohledávky

měly přinejmenším tu hodnotu, za niž byly zcizovány a jistě tak byly použitelné

i k uspokojení věřitelů do výše hodnoty, za niž byly převáděny. Jejich tržní

hodnotu zjistil soud prvního stupně ze znaleckých posudků, čemuž nelze nic

vytknout.

38. Závazkové vztahy mezi dlužníky - obchodními společnostmi a jejich

věřiteli byly soudy dostatečně intenzivně zkoumány. Krajský soud na str. 111

svého rozsudku konstatoval, že věřitelé obchodních společností, z nichž byl

vyváděn majetek, jsou uvedeni v seznamech tvořících přílohy ke znaleckému

posudku č. 047/06/2004 a č. 2245-121/2004. Existenci věřitelů měl dále potvrdit

v rámci hlavního líčení pplk. Mgr. D. P. Navíc stejnou námitkou se zabýval již

odvolací soud, vypořádal se s ní na str. 141 odůvodnění svého rozhodnutí,

stroze se ztotožnil se soudem prvního stupně až na okruh věřitelů společnosti

SIGMA Brno, a. s., který zúžil, protože část jich byla plně uspokojena v

konkursním řízení, nikoli však proto, že by byla zpochybněna existence těchto

závazkových vztahů. V postupu soudu prvního stupně, který vycházel ze

znaleckých posudků, neshledal dovolací soud shodně s vrchním soudem jakoukoli

vadu, jež by mohla mít vliv na právní kvalifikaci zjištěných skutků.

39. Ani ohledně fiktivní povahy zápočtů, kterou se dovolatel snažil

zpochybnit, neshledal dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit od úvah soudů

vyjádřených v odůvodnění obou rozsudků. Vrchní soud v Olomouci jednoznačně

uzavřel, že v důsledku zápočtů byl hodnotný majetek z obchodních společností

vyveden, ale adekvátní protiplnění již tyto subjekty neobdržely, „peníze ani

jiné skutečné majetkové hodnoty fyzicky nepřirostly“ (srov. str. 141 rozsudku

vrchního soudu). Je zjevné, že soudy hodnotily jednotlivé zápočty pohledávek

mezi konkrétními subjekty v širších souvislostech. Nebraly bez dalšího v potaz

pouze to, zda započítávané pohledávky vznikly řádně a byly reálné, např. v bodě

C a) výroku pohledávka obchodní společnosti EA BRNO spol. s r. o., za SIGMA

Brno, a. s., ve výši 8 749 148 Kč, jež vznikla v lednu 1998 jako součást

smlouvy o půjčce v celkové výši 15 417 798 Kč a kterou 6. 12. 2000 převedla EA

BRNO, spol. s r. o., na obchodní společnost ACCORN, spol. s r. o., a ta ji dále

převedla 8. 12. 2000 na obchodní společnost PK-Product, s. r. o., jež uvedenou

pohledávku za SIGMA Brno, a. s., dne 11. 12. 2000 jednostranně započetla vůči

části kupních cen za pořizované movité věci od obchodní společnosti SIGMA Brno,

a. s.; dále pod bodem D výroku o vině také pohledávka za obchodní společností

KRAS-HAKA, s. r. o., jež vznikla z obchodního styku KRAS-HAKA Brno, a. s.,

která ji převedla na JASAS, s. r. o., a ta dále na STIBAT, spol. s r. o., a ta

následně pohledávku využila k započtení. Konkrétně v uvedených případech

přihlédly soudy dále k tomu, že jednak pohledávka za SIGMA Brno, a. s., byla

již dne 6. 12. 2000 (tj. dva dny před nabytím té samé pohledávky obchodní

společností PK-Product, s. r. o.) postoupena na Speed International Corp., a

proto ji nepovažovaly za ekonomicky významnou, jednak přihlédly k personálnímu

i majetkovému propojení obchodních společností KRAS-HAKA, s. r. o., a KRAS-HAKA

Brno, a. s., (100 % akcií společnosti KRAS-HAKA Brno, a. s., vlastnila

společnost KRAS-HAKA, s. r. o., jejímž většinovým společníkem byla zase

KRAS-HAKA Brno, a. s.) a k jejich aktuálnímu stavu úpadku, z čehož správně

dovodily účelovost zápočtu bezcenné pohledávky za KRAS-HAKA, s. r. o., proti

kupní ceně za hodnotný movitý majetek prodaný obchodní společnosti STIBAT,

spol. s r. o.

40. Na fiktivnost zaznamenaných obchodních operací lze usuzovat také z

časové koordinovanosti a návaznosti jednotlivých právních jednání (úkonů), v

jejichž důsledku byly pohledávky za dlužnými společnostmi postupovány někdy i v

řádech dní, až nakonec „skončily“ u té obchodní společnosti, jež mohla

pohledávku započíst vůči nezaplacené kupní ceně právě za účelově vyváděný

majetek (viz např. shora popsané postupování pohledávky za obchodní společností

SIGMA Brno, a. s.). U těch započítávaných pohledávek, jež byly vytvořeny

účelově s cílem poskytnout bezcennou, avšak formálně odpovídající protihodnotu

vhodnou k započtení, je časová posloupnost ještě výraznější vzhledem k tomu, že

komplex právních úkonů byl rozšířen i o samotný vznik pohledávky určené

(vhodné) k započtení. Např. pod bodem A I. výroku o vině obchodní společnost

GM-Gasmont, a. s., (jednal za ni J. F.) prodávala strojírenské stroje

společnosti Stavexmont, s. r. o., [jednal za ni V. K., který byl podle

zjištění soudů (srov. str. 74 rozsudku vrchního soudu) také s obviněnými

spřízněná osoba] jednotlivými kupními smlouvami od 8. 1. 2001 do 31. 5. 2001. Obchodní společnost TRING Centrum, s. r. o., (tu také zastupoval J. F.)

převedla dne 20. 6. 2001 na GM-Gasmont, a. s., akcie Gasmont-servis, a. s., a

vznikla jí tak pohledávka za GM-Gasmont, a. s., v hodnotě 3 348 000 Kč, již

postoupila na obchodní společnost Stavexmont, s. r. o., aby ji užila k částečné

úhradě kupních cen za nabývané strojírenské vybavení. Správně soudy vyhodnotily

uměle vytvořenou pohledávku za obchodní společností GM-Gasmont, a. s., jako

bezcennou. Akcie Gasmont-servis, a. s., která v první polovině roku 2001 také

prodala část svého majetku, nevyplácela již v prosinci 2000 mzdy zaměstnancům

(zjištěno dovolacím soudem z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

27. 11. 2001, sp. zn. 43 K 7/2001, jímž byl na majetek dlužníka Gasmont-servis,

a. s., prohlášen konkurs), neměly žádnou hodnotu, což je patrno i z výsledku

konkursního řízení (resp. rozvrhové usnesení), kdy věřitelé II. třídy obdrželi

pouze necelých 1,5 % hodnoty svých pohledávek. Nutno podotknout, že pod bodem A

I. – III. výroku o vině byla podstata vytváření umělých pohledávek za

obchodními společnostmi GM-Gasmont, a. s., Gasmont-servis, a. s., a Plynárenská

stavební, a. s., stejná. Všechny tyto podnikatelské subjekty, jež nezvratně

mířily do konkursu (srov. četné výpovědi bývalých zaměstnanců, členů orgánů

obchodních společností nebo jejich akcionářů, např. Ing. Z. B. na č. l. 25283

a násl., která již v roce 2000 upozorňovala, že nástupnické společnosti původní

Gasmont nemají prostředky na provoz a měly by jít do konkursu; nebo P. V. na

č. l. 25281 a násl.), zakoupily v červnu 2001 od obchodní společnosti TRING

Centrum, s. r. o., navzájem své bezcenné akcie, tak za nimi vznikly pohledávky

převáděné TRING Centrum, s. r. o., dále na kupce vyváděného hodnotného majetku

způsobilého k uspokojení pohledávek věřitelů obchodních společností GM-Gasmont,

a. s., Gasmont-servis, a. s., a Plynárenská stavební, a.

s., a následně došlo k

zápočtům těchto účelově vytvořených a prakticky bezcenných pohledávek za

uvedenými obchodními společnostmi proti kupním cenám za vyváděná aktiva. Dalším

významným aspektem potvrzujícím úvahy o fiktivnosti označených transakcí, který

uvedený příklad pod bodem A I. výroku o vině výstižně ilustruje, je personální

propojenost subjektů zúčastněných v těchto obchodních vztazích a také majetková

propojenost jednotlivých obchodních společností, jež fakticky řídil V. Z. spolu s dalšími obviněnými. Při výčtu nestandardních okolností provázejících

tuto trestní věc je nutno zmínit také způsob prodeje strojů a vybavení (popř. pohledávek) obchodních společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA

ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s. Je zarážející, že

jejich majetek nejprve koupil určitý s obviněnými propojený subjekt, který jej

ani nezaplatil ani si fyzicky nevyzvedl (dle znění smlouvy však na něj přešlo

vlastnické právo podpisem kupní smlouvy!) a vzápětí tento nový majitel

zakoupené zboží přeprodával dále subjektům, na něž přešlo vlastnické právo až

zaplacením smluvené ceny a kteří tedy reálně kupní cenu uhradili (většina

platila hotově, srov. např. výpovědi Š. S. na č. l. 25679, V. V. na č. l. 25635 a násl., M. N. na č. l. 25639 a násl., Ing. J. T. na č. l. 25682 a

násl., M. K. na č. l. 25666 a násl., Ing. J. Z. na č. l. 25645 a násl.) a

předmět koupě skutečně přijali do své dispozice, odvezli si jej z prostor

původního majitele – některé z jmenovaných obchodních společností. Nabízí se

otázka, z jakého důvodu nebyl majetek prodán rovnou těmto skutečně platícím

zájemcům? Odpověď je s ohledem na ostatní skutkové okolnosti zřejmá, smyslem

bylo vyvedení majetkových hodnot, za něž původní vlastníci cíleně neměli

obdržet nic cenného tak, aby došlo nejméně k částečnému zabránění jejich

věřitelům uspokojit z takového majetku své oprávněné nároky.

41. Ačkoli tedy v některých případech docházelo mezi jednotlivými

smluvními stranami k započtení reálné pohledávky a jindy zase zcela nepochybně

účelově vytvořené, společným jmenovatelem těchto komplikovaných obchodních

transakcí bylo dosažení konečného záměru, kterým zjevně nebylo narovnat vztahy

mezi konkrétní obchodní společností v postavení dlužníka a jejím věřitelem (jak

tvrdila obhajoba), ale vyvést hodnotný majetek z této právnické osoby tak, aby

jejím oprávněným věřitelům bylo zabráněno uspokojit své reálně existující

splatné pohledávky. Ať již byly předmětem zápočtu reálné nebo účelově vytvořené

pohledávky (kromě bodu A např. také pod bodem B pohledávky za obchodní

společností AVIA Kutná Hora, a. s., z titulu podnájemních smluv) za obchodními

společnostmi, z nichž byl vyváděn majetek, podstatné je, že hodnoty

započítávaných pohledávek byly zcela nevyrovnané, což soudy obou stupňů u

jednotlivých zápočtů akcentovaly shrnutím, že „se jednalo o účelová protiplnění

bez reálné adekvátní majetkové protihodnoty“. Dovolatel vytýkal soudům, že se s

tímto obecným závěrem opakovaly, jakož i se závěrem, že „formálně bezvadné

započtení mělo vyvolat dojem skutečného, ekonomicky přiměřeného protiplnění za

zcizený majetek“, aniž by vysvětlily, na základě jakých důkazů k tomuto

obecnému tvrzení dospěly. Podle názoru dovolacího soudu se však soudy výstižně

vyjádřily na adresu různorodých zápočtů, jejichž společným pojítkem byly právě

tyto okolnosti, tj. že za hodnotný majetek nic získáno nebylo, byť z formálního

hlediska tomu nic nenasvědčovalo. V této trestní věci bylo nashromážděno velké

množství důkazů, byly řádně provedeny a proti tomu, jakým způsobem je soudy

vyhodnotily, nemá Nejvyšší soud výhrady. Nutno podotknout, že při takto složité

a zastírané trestné činnosti je třeba nahlížet na zjištěné skutkové okolnosti

nikoli jednotlivě, ale v jejich vzájemných souvislostech, neboť jen tak lze

odhalit jejich pravý význam. Obviněný V. Z. spolu s ostatními spoluobviněnými

vyvolali zdání právem aprobovaného jednání v obchodních vztazích, které však ve

skutečnosti mělo za cíl vyvést majetek, z něhož by se věřitelé mohli uspokojit,

tj. dosažení následku protiprávním jednáním tak, jak předpokládá užitá skutková

podstata trestného činu poškozování, resp. poškození věřitele.

42. S ohledem na poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, uveřejněný pod č. 167 ve svazku 67 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu, je možné se domnívat, že dovolatel spatřoval porušení svého

práva na spravedlivý proces v chybném postupu soudu druhého stupně, který ve

věci rozhodoval již podruhé poté, co první rozsudek krajského soudu zrušil a s

výše popsanými pokyny vrátil věc k novému projednání soudu prvního stupně. V

citované věci Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí

odvolacího soudu, neboť jím bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na

soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Konkrétní pochybení

potom spatřoval Ústavní soud v tom, že soud druhého stupně jednak vůbec

nereflektoval skutečnost, že ve věci již jde o opakované odvolací řízení,

nezbýval se splněním dříve uložených pokynů, a jednak vyslovil právní názor

diametrálně odlišný od právního názoru vysloveného v jeho prvním rozhodnutí o

odvolání, čímž učinil toto své druhé rozhodnutí pro stěžovatele překvapivým. Ačkoli se po procesní stránce věc projednávaná na podkladě ústavní stížnosti a

věc obviněného V. Z. podobají, nejsou totožné. Vrchní soud v Olomouci

rozhodující v této trestní věci zdůraznil, že jde v pořadí již o druhý rozsudek

krajského soudu jím přezkoumávaný (viz str. 68 rozsudku vrchního soudu ze dne

30. 7. 2014), na své pokyny poukázal nepřímo v rámci reprodukce odvolání

obviněného Z. P. (viz str. 57) a jejich jednotlivým obsahem se zabýval v

odůvodnění svého rozsudku (viz výklad shora v odstavcích 35. - 38. a níže v

tomto odstavci). Dále na rozdíl od ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v

odůvodnění zrušujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2010

tento soud nevyslovil určitý právní názor, který by následně v rámci druhého

rozhodování o odvoláních ignoroval či dokonce popřel. V obecné rovině pouze

naznačil za určitých podmínek možnost právní kvalifikace stíhaného jednání jako

zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zákona (viz str. 65 rozhodnutí ze dne

16. 12. 2010), přičemž po doplnění dokazování v opakovaném hlavním líčení v

souladu s pokyny odvolacího soudu se vrchní soud přiklonil k názoru, že za

daného zjištěného skutkového stavu bylo vyloučeno aplikovat ustanovení § 256a

tr. zákona (srov. str. 144 rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 7. 2014). S

pokyny odvolacího soudu, na které poukazovali ve svých dovoláních kromě

obviněného V. Z. také obvinění Mgr. L. J. a Z. P., se krajský soud

dostatečným způsobem vypořádal. Odpadla jeho povinnost zabývat se transakcemi,

v nichž došlo k dispozicí předmětů zatížených zástavními právy (prodej

nemovitých věcí vypuštěn ze stíhaných skutků), avšak další pokyny důsledně

zohlednil.

Na podkladě skutkových zjištění jednoznačně uzavřel, že zcizené věci

byly použitelné k uspokojení věřitelů obchodních společností (dlužníků),

započítávané pohledávky (ať již reálné nebo účelově vytvořené) byly fakticky

bezcenné, existenci závazkových vztahů mezi dlužníky a věřiteli vyvodil na

základě znaleckých posudků, výši škody ve skutkové větě stanovil podle příkazu

nadřízeného soudu u jednotlivých kupních smluv i souhrnně, a vše podrobně

zdůvodnil na str. 112 a násl. napadeného rozsudku. Pouze k subjektivní stránce

se nevyjádřil dostatečně přesvědčivě, stroze konstatoval její naplnění (viz

str. 118 rozsudku krajského soudu z 29. 7. 2013), což následně zhojil vrchní

soud (srov. např. str. 144 rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 7. 2014). Nejvyšší soud proto může shrnout, že ačkoli vypořádání se s pokyny nadřízeného

soudu v této trestní věci a následný postup soudu druhého stupně nebyl naprosto

příkladný, není pochyb, že trestní řízení nebylo zatíženo takovými zásadními

vadami, které by zapříčinily porušení práva na soudní a jinou právní ochranu,

jako tomu bylo v dovolatelem citované věci řešené Ústavním soudem.

43. Právní charakter měla také ta část dovolání obviněného V. Z., v níž

se domáhal odlišné právní kvalifikace stíhaného jednání, a to podle ustanovení

§ 256a tr. zákona. Měl za to, že jeho počínání spolu s jednáním spoluobviněných

mohlo naplňovat jedině znaky trestného činu zvýhodňování věřitele. Totožnou

námitku uplatnil dovolatel již v řízení o řádném opravném prostředku a vrchní

soud se jí zabýval na str. 144 svého rozhodnutí. Správně podotkl, že jiný

věřitel na úkor ostatních věřitelů zvýhodněn nebyl, cenný majetek z obchodních

společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a.

s., AVIA Kutná Hora, a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s.,

KRAS-HAKA Brno, a. s., a BOS, a. s., byl převáděn na třetí subjekty a nikoli na

věřitele jmenovaných dlužníků. Nejvyšší soud správné úvahy odvolacího soudu

pouze stručně doplní. Ze širšího pohledu na podobné nakládání s majetkem

obchodních společností vystupuje do popředí podstata, jíž je nepochybně

odstranění hodnotných aktiv tak, aby oprávněným věřitelům bylo znemožněno

uspokojit jejich splatné pohledávky. Přitom nebylo vůbec třeba zkoumat stav

úpadku jednotlivých dlužníků, neboť u trestného činu poškozování/poškození

věřitele není zákonným znakem mnohost věřitelů ani stav předlužení či platební

neschopnosti dlužníka, jak tvrdil dovolatel, naopak na tyto případy může

dopadat trestní odpovědnost podle § 256a tr. zákona, resp. § 223 tr. zákoníku.

44. Obviněný V. Z. stroze naznačil, že v této trestní věci mohou v

důsledku konání nového hlavního líčení ohledně jednoho ze spoluobviněných (Mgr.

J. P.) nastat průtahy v řízení, a proto vyjádřil obavy z vykonání trestu ještě

před skončením dovolacího řízení. Nezákonné omezení jeho osobní svobody by v

případě pro něj příznivého rozhodnutí Nejvyššího soudu již nebylo možné zhojit.

Nepřiměřenou délku trestního řízení jako jedno z hledisek ovlivňujících výrok o

trestu však dovolatel podřadil pod nepřiléhavý dovolací důvod, resp. je možné

na tomto místě zdůraznit, že tato okolnost má vliv na ukládání trestu druhu či

výměry trestu, nicméně nespadá ani pod jednu z alternativ dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který se týká dvou vad, zde označených,

jež mohou vyvolat nutnost přezkumu v dovolacím řízení. Nespadá sem však otázka

přiměřenosti trestu, pokud je ukládán v rámci zákonné trestní sazby a jde o

takový druh trestu, který zákon v příslušném ustanovení zvláštní části

trestního zákona (tr. zákoníku), připouští. Podrobněji lze v této otázce pro

úplnost odkázat i ve vztahu k obviněnému V. Z. na to, co bude níže řečeno ke

shodné výhradě nepřiměřenosti délky trestního řízení v části věnované dovolání

Mgr. L. J. ad III. d).

45. Je proto možné shrnout, že obviněný V. Z. se částí svých námitek

ocitl mimo meze deklarovaného dovolacího důvodu a ty, jež mu odpovídaly,

posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

c) K dovolání obviněného M. Z.

46. Obviněnému M. Z. kladly soudy za vinu jednak pod body A a B

výroku o vině spáchání trestných činů poškozování věřitele podle § 256 odst. 1

písm. a), odst. 4 tr. zákona ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.

zákona, jednak pod bodem C přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm.

a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c)

tr. zákoníku.

47. Vzhledem k tomu, že účastníky na trestné činnosti ve formě pomoci

byli i další dovolatelé Mgr. L. J., Z. P. a P. V., Nejvyšší soud na tomto

místě v krátkosti obecně připomene podstatu této trestné součinnosti.

Pomocníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně

umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením

prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním

při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu

[§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Pomoc k trestné činnosti představuje

účastenství v užším smyslu (spolupachatelství je účastí v širším smyslu) a

trestnost pomocníka je závislá na trestnosti hlavního pachatele trestného činu.

Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl k účasti na trestné činnosti, pomocník

tedy úmyslně umožňuje nebo usnadňuje hlavnímu pachateli spáchání trestného

činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v

době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Forma pomoci může

být jak fyzická, tak psychická (intelektuální), hlavní pachatel si jí nemusí

být ani vědom.

48. Důležité je odlišení pomoci od trestného činu nepřekažení trestného

činu podle § 367 tr. zákoníku, neoznámení trestného činu podle § 368 tr.

zákoníku a nadržování podle § 366 tr. zákoníku. Právě posouzení svého jednání

jako trestný čin nadržování se dožadovali další spoluobvinění Mgr. L. J. a

Z. P., kteří byli rovněž odsouzeni jako pomocníci na trestném jednání hlavního

pachatele J. F. (body A, B), H. G. (bod C), J. P. (bod D). Na rozdíl od

nadržování pomoc po spáchání trestného činu předpokládá, že k ní došlo v

důsledku slibu přispět po trestném činu, který musel pomocník dát ještě před

spácháním trestného činu. Přispění pachateli po trestném činu, kterým se

neuskutečňuje předchozí slib přispět pachateli po trestném činu, není tedy

pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale může být posouzen za

splnění dalších podmínek jako trestný čin nadržování podle § 366 tr. zákoníku

[viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha

: C. H. Beck, 2012, 351 a násl. s.]. Podstatná je v této souvislosti

skutečnost, že soud klade za vinu všem spoluobviněným, kteří se účastnili na

trestné činnosti ve formě pomoci, jejich aktivní úmyslné jednání z doby před

dokonáním trestných činů. O předpokladech pro naplnění znaků trestného činu

nadržování tak nelze v posuzovaném případě ani uvažovat. Naopak z popisu skutků

ve výrocích o vině i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je více než

zřejmé, že bez přispění uvedených pomocníků by k dokonání trestných činů

poškozování, resp. poškození věřitele hlavními pachateli ani nemohlo dojít,

resp. nikoli takto sofistikovaným způsobem. Blíže k otázce účasti jednotlivých

pomocníků níže.

49. Obviněný M. Z. v podstatné části svého dovolání nesouhlasí se

skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými

důkazy, čímž zcela vybočil z mezí deklarovaného dovolacího důvodu. Nejvyšší

soud na tomto místě připomíná, že předpokladem uplatnění dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je námitka nesprávné aplikace ustanovení

hmotného práva, tedy hmotněprávního posouzení skutku nebo jiné skutkové

okolnosti. Tento důvod tak nemohou naplnit námitky vytýkající nesprávné

skutkové zjištění nebo vadný způsob hodnocení provedených důkazů a rozsah

dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze uplatnit ve stejné

šíři jako odvolání. Proces dokazování je soustředěn především do řízení před

soudem prvního stupně, přičemž jeho skutkové závěry je možné korigovat ještě v

odvolacím řízení, neboť soud druhého stupně má možnost provádět důkazy (§ 259

odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o

dovolání bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, neboť nemá možnost podle

zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či opakovat důkazy, jak vyplývá

z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

řádu. Dovolací soud tak nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších

stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění, kterých se v

podstatě dovolatel domáhá.

50. Ačkoli dovolatel obecně vytkl absenci subjektivní stránky, z textu

jeho podání je patrno, že ve skutečnosti polemizuje se skutkovými zjištěními

soudů a předkládá vlastní verzi. Sám obviněný přitom poukázal na str. 96 textu

odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, kde se vrchní soud dostatečně

konkrétně i poměrně obsáhle vypořádal se znakem úmyslného zavinění u tohoto

dovolatele. Výslovně úmysl, resp. srozumění s následkem, že věřitelé nebudou

plně uspokojeni, potom vrchní soud konstatoval na str. 144 svého rozsudku.

Krajský soud se důsledně otázkou zavinění obviněných sice nezabýval, avšak na

str. 88 jeho rozsudku shrnul rozsah všech důkazních prostředků (výpovědi svědků

a listinné důkazy), z nichž dovodil úmyslnou formu zavinění tohoto obviněného.

V odvolacím řízení soud druhého stupně ještě doplnil chybějící výslovné právní

posouzení zavinění obviněného M. Z. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší

soud ve stručnosti připomene některé ze soudy provedených důkazů, jež jeho

obhajobu neomylně vyvrací. Např. svědek V. V. byl odkázán na tohoto obviněného

ohledně nákupu strojírenských strojů a zařízení, jednal s ním a u hlavního

líčení ho poznal, byť si nebyl jednoznačně jistý (č. l. 25635 a násl.), svědek

M. N. dostal příjmové pokladní doklady od M. Z., kterému předával vždy

peníze v hotovosti (č. l. 25639 a násl.). Oba uvedení svědci, kteří před

převzetím zcizovaných věcí museli nejprve uhradit kupní cenu, popsali nákup

tak, že stroje odkupovali od obchodní společnosti Stavexmont, s. r. o., v

areálu GM-Gasmont, a. s, (přitom Stavexmont, s. r. o., neměla pronajaté

prostory v tomto areálu), stroje musely být mnohdy demontovány, aby s nimi

mohlo být manipulováno. Přitom obchodní společnost GM-Gasmont, a. s, mohla

zařízení prodávat těmto skutečně platícím smluvním stranám sama, prodej

prostřednictvím obchodní společnosti Stavexmont, s. r. o., která použila na

úhradu kupních cen započtení bezcenných pohledávek, byl pro GM-Gasmont, a. s,

jednoznačně nevýhodný, čehož si nepochybně dovolatel ve svém postavení musel

být vědom.

51. Pokud obviněný namítal, že „zjištěným skutkovým stavem nebylo

prokázáno“ jeho podřízení se pokynům V. Z., fyzické přebírání plateb za

zcizovaný majetek jeho osobou, anebo pokud předestřel svůj vlastní výklad

provedených důkazů (podle jeho přesvědčení byla prokázána pouze jeho rodinná

vazba na V. Z., dosazení na pozici provozního ředitele GM-Gasmont, a. s.,

Plynárenská stavební, a. s., Gasmont-servis, a. s., a jeho odborné znalosti

strojírenských strojů), uplatnil opět výhradně námitky ryze skutkového

charakteru, kromě toho lze k tomuto odkázat na předchozí výklad, který

podporuje opačné závěry, než jaké předložil dovolatel.

52. Dovolání obviněného M. Z. tedy Nejvyšší soud posoudil jako podané z

jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu.

d) K dovolání obviněného Mgr. L. J.

53. Obviněného Mgr. L. J. soudy uznaly vinným pomocí k trestným činům

poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1 písm. a),

odst. 4 tr. zákona [body A, B, D; pod bodem D I. 11) ve stadiu pokusu podle §

8 odst. 1 tr. zákona výroku rozsudku soudu prvního stupně] a pomocí k přečinu

poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 1 písm. a), odst.

3 písm. a) tr. zákoníku (bod C výroku rozsudku odvolacího soudu).

54. Dovolatel uplatnil dva dovolací důvody, jednak pod písmenem g) odst.

1 § 265b tr. řádu a jednak pod písmenem h) tamtéž. Co se týče dovolací

argumentace, většina výhrad obviněného Mgr. L. J. odpovídala důvodu

spočívajícím v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, jeho námitky však,

jak zjistil dovolací soud, nebyly důvodné. Dále se s ohledem na tvrzenou

nepřiměřenou délku trestního řízení domáhal zmírnění uloženého trestu s

poukazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, což tento

ani jiný dovolací důvod neumožňuje.

55. Formálněprávními námitkami, které směřovaly proti výroku o vině,

obviněný nejprve obecně zpochybnil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty

pomoci k trestnému činu podle § 256 tr. zákona, resp. § 222 tr. zákoníku.

Tvrdil, že neměl nejmenší tušení o špatných hospodářských výsledcích

jednotlivých obchodních společností podobně jako o dosazení nastrčených osob do

jejich představenstev a nevěděl tudíž o možném škodlivém následku majetkových

dispozic pro poškozené věřitele. Nesouhlasil s tím, že by u něj byla prokázána

subjektivní stránka. Zdůraznil časové souvislosti, když v době páchání trestné

činnosti pouze plnil ve třech ojedinělých případech pokyny svého nadřízeného,

advokáta JUDr. Pavla Kavinka, zatímco soudy vyzdvihované odposlechy pochází až

z doby po spáchání trestného jednání. Proto ve svém počínání spatřoval

nanejvýše trestný čin nadržování.

56. Samotná formulace těchto výhrad napovídá o spíše skutkovém charakteru

nikoli výslovně napadající samotné hmotněprávní posouzení skutkových zjištění,

neboť fakticky zpochybňuje soudy přijaté závěry o průběhu skutkového stavu,

který se ve vztahu k tomuto obviněnému stal podkladem odsuzujícího rozhodnutí. S obhajobou dovolatele Nejvyšší soud nemohl souhlasit. Z obsahu trestního spisu

je evidentní, že součinnost obviněného Mgr. L. J. a jeho vazby na další

spoluobviněné i během doby, kdy docházelo z pokynů obviněného V. Z. k

odstraňování majetku jednotlivých obchodních společností, přesáhly běžnou míru

poskytování právních služeb podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění

pozdějších předpisů, který v § 3 odst. 1 stanoví, že advokát je při poskytování

právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy

klienta. Podle skutkových zjištění učiněných soudy se dovolatel účastnil

valných hromad, tudíž s ohledem na své vzdělání musel mít přehled o majetkových

strukturách i personálním obsazení jednotlivých obchodních společností, rovněž

si musel být vědom převodů majetku mimo dosah věřitelů a důsledků, které tyto

obchodní transakce vyvolají u původních vlastníků (dlužníků), a to vše za

situace, kdy obchodní společnosti evidovaly řadu splatných a neuhrazených

závazků. Např. podle zaměstnance SIGMA Brno, a. s., Ing. J. P. doprovázel Mgr. L. J. spoluobviněného Z. (jméno si svědek nevybavil) na sklonku roku 2000

při jejich návštěvě v SIGMA Brno, a. s., a také na valné hromadě této obchodní

společnosti konané dne 22. 12. 2000, svědek měl z jejich vystupování dojem, že

Mgr. L. J. je právním zástupcem Z. nebo jeho firmy (srov. č. l. 8875 a násl. a č. l. 25335 a násl.). Podle M. M. se dovolatel pohyboval v areálu obchodní

společnosti KRAS-HAKA, s. r. o., ze SIGMA Brno, a.s., měl svědek K. odvážet

materiál podle pokynů dovolatele a spoluobviněného Mgr. M. P. Podle Mgr. M. P. (viz č. l. 25254 a násl.) obviněný řešil právní záležitosti obchodních

společností GM-Gasmont, a. s., Plynárenská stavební, a. s., a Gasmont - servis,

a. s. Správci konkursních podstat SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a SIGMA Brno, a. s., uvedli, že za úpadce s nimi jednal výlučně tento

dovolatel. Svědkovi Ing. I. L. byl obviněný Mgr. L. J. představen jako

právní poradce „skupiny kolem V. Z.“ a měl se na dovolatele obracet při potřebě

projednat právní aspekty týkající se činnosti obchodních společností

Plynárenská stavební, a. s., GM-Gasmont, a. s., a Gasmont-servis. Svědkyně M. K., jež po několika letech poté, co měla za to, že její funkce jednatelky v

obchodní společnosti ACCORN, s. r. o., skončila v srpnu 2001, kontaktovala s

žádostí o pomoc v této věci právě Mgr. L. J. (viz č. l. 25341 a násl.) jistě ne

náhodou, ale protože byl v (proti)právních záležitostech zainteresovaných

obchodních společností činný již v inkriminované době. Nelze tedy akceptovat

tvrzení dovolatele, že byl účasten jen na třech právních úkonech a jinak se o

jednotlivé podnikatelské subjekty v inkriminované době nezajímal. Závěru, že

tzv. právní pomoc obviněného přesáhla rámec akceptovatelných, tj.

v souladu s

právem činěných právních jednání (úkonů), odpovídá i to, že např. právní

oddělení KRAS-HAKA Brno, a. s., nevyhotovovalo jakékoli dokumenty nezbytné pro

nastalé změny v této obchodní společnosti (srov. výpověď JUDr. J. D. na č. l. 25357 a násl.). Skutky, jak jsou popsány ve výrocích o vině rozsudků soudů obou

stupňů, naplňují zákonné znaky skutkových podstat trestných činů poškozování,

resp. poškození věřitele, a ohledně účasti obviněného Mgr. L. J. lze s ohledem

na shora uvedené dovodit, že o naplnění jednotlivých znaků při své osobní

účasti na obchodních transakcích musel vědět, a to i s důrazem na jeho

právnické vzdělání. Krajský soud však výslovně neuvedl svá zjištění o

subjektivní stránce (ani u jednoho z obviněných). Jeho pochybení napravil až

vrchní soud na str. 111-112, kde reagoval navíc na stejnou obhajobu obviněného,

jakou uplatňuje v dovolání.

57. Informace ze záznamů telefonních hovorů mezi dovolatelem a dalšími

spoluobviněnými se datují skutečně až k době po spáchání trestných činů, ale

jasně vypovídají o tom, že vazby mezi hovořícími osobami existovaly již dříve,

každý z účastníků si je vědom toho, co se v nedávné minulosti událo, a které

informace je nutné před orgány činnými v trestném řízení zatajit, resp. které

osoby a jak je třeba instruovat, aby nevypovídaly či vypovídaly pouze určitým

způsobem a bylo tak zabráněno odhalení předcházející trestné činnosti. Nejvyšší

soud tak shodně se soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že dovolatel se na

skutcích pod body A, B, C a D podílel, nesporně se zapojil do právních jednání,

aby umožnil či usnadnil hlavnímu pachateli a jemu spřízněným osobám spáchání

trestných činů, které měly navenek představovat běžné transakce v obchodním

styku. Proto jeho jednání nemohlo být kvalifikováno podle § 366 tr. zákoníku

jako trestný čin nadržování, jenž, jak již bylo uvedeno výše, spočívá v

poskytnutí pomoci pachateli až po spáchání trestné činnosti.

58. Pokud se týká výtky namířené proti odůvodnění rozsudků soudů obou

stupňů, které obviněný označil za nepřezkoumatelné, neboť neodpovídají na ně

kladeným požadavkům v ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu a § 2 odst. 6 tr. řádu,

již z jejího odkazu na ustanovení trestního práva procesního vyplývá, že nemíří

proti vadnému použití norem hmotného práva, jak vyžaduje zvolený dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je nutné zdůraznit, že ustanovení

§ 265a odst. 4 tr. řádu nepřipouští podání dovolání jen proti důvodům

rozhodnutí označeným v § 265a odst. 2 tr. řádu. Pro úplnost však Nejvyšší soud

konstatuje, že krajský soud v tomto dovolatelem vytýkaném procesním postupu

skutečně částečně pochybil, když většinou sice poskytl vyčerpávající výčet

provedených důkazů, avšak tyto opomněl náležitě vyhodnotit, jakož i uvést, jaké

právní závěry z kterého důkazu vyvodil. Jeho nedostatečné odůvodnění však zcela

napravil Vrchní soud v Olomouci, u každého z obviněných shrnul usvědčující

důkazy, řádně je vyhodnotil a podložil jimi své právní závěry.

59. Dále se dovolatel podobně jako obviněný V. Z. domníval, že krajský

soud v opakovaném hlavním líčení po vrácení věci odvolacím soudem usnesením ze

dne 16. 12. 2010 nesplnil pokyny Vrchního soudu v Olomouci, a to pokud tento

soud požadoval, aby se soud prvního stupně věnoval možnosti uspokojení věřitelů

ze zcizených movitých a nemovitých věcí, otázce reálnosti započítávaných

pohledávek, existenci závazkových vztahů mezi dlužníky a jejich věřiteli a aby

vyčíslil škodu samostatně u každého případu zcizení i celkově. Obviněný napadl

také postup odvolacího soudu, který nový rozsudek krajského soudu akceptoval,

přestože podle přesvědčení dovolatele nedostál své povinnosti vypořádat se

řádně s pokyny nadřízeného soudu. Protože se tato námitka překrývá s námitkou

obviněného V. Z., odkazuje Nejvyšší soud na to, co bylo řečeno v odst. 36. až

41. tohoto rozhodnutí. Pouze ke způsobu, jak Krajský soud v Brně stanovil výši

škody, lze doplnit, že ani v tomto ohledu nebylo soudům nižších stupňů co

vytknout. Rozsahem způsobené škody se krajský soud zabýval na str. 112 a násl.,

uvedl ke každému dlužníkovi nominální výši veškerých pohledávek tehdejších

věřitelů a souhrnnou hodnotu vyvedených věcí podle znaleckých posudků a

vzhledem k tomu, že závazky mnohonásobně převyšovaly hodnotu převáděných věcí,

určil správně škodu odpovídající znalci určené hodnotě zcizovaného majetku. Tento postup zcela respektuje soudní praxi, která pro účely přísnější právní

kvalifikace podle § 256 odst. 3 a 4 tr. zákona (nyní § 222 odst. 3 a 4 tr. zákoníku) považuje za škodu u trestného činu poškozování (poškození) věřitele

podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zákona [§ 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]

hodnotu zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného

neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít

k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby dlužník nenakládal s majetkem

některým z uvedených způsobů; výši zmařených pohledávek věřitelů by škoda

odpovídala jen tehdy, pokud by jejich hodnota byla stejná nebo vyšší než

hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného

neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka (viz č. 36/2007 Sb. rozh. tr.). Protože v projednávané věci výše zcizovaného majetku ani v jednom případě

nepřekročila hodnotu částečně zmařených pohledávek věřitelů jednotlivých

dlužníků, správně soudy vyhodnotily jako škodu hodnotu vyvedených věcí. Odvolací soud se stručně věnoval škodě na str. 141 a násl. napadeného rozsudku,

doplnil dokazování listinnými důkazy z konkursních řízení dlužníků až na

dlužníka AVIA Kutná Hora, a. s. (rozvrhové usnesení týkající se tohoto úpadce

bylo vydáno až po vynesení rozsudku vrchním soudem) a právě na základě

zjištění, že část věřitelů úpadce SIGMA Brno, a. s., byla v konkursním řízení

uspokojena v plné výši, adekvátně k tomu změnil popis skutku pod bodem C, když

vypustil z výčtu poškozených věřitelů ty, jejichž pohledávky byly po dokonání

trestného činu plně uspokojeny.

[Kromě toho v tomto bodě odvolací soud při

jinak již dále nezměněném skutku aplikoval pozdější zákon, který byl pro

obviněné příznivější, srov. bližší vysvětlení na str. 146 rozsudku vrchního

soudu.]

60. Souhrnně lze uzavřít, že o součinnosti obviněného Mgr. L. J. na

trestném jednání popsaném v bodech A, B, C a D výroků o vině z rozsudků soudů

obou stupňů nemá dovolací soud jakékoli pochyby. Jeho účastí se soudy zabývaly

nejpodrobněji ze všech obviněných s ohledem na jeho postavení advokáta, kterého

si angažuje většina podniků z pochopitelných důvodů nutného zajištění

vyřizování právní agendy odborníkem. Přitom se věnovaly velmi pečlivě objasnění

těch okolností, které mohly svědčit o „pouhém“ poskytování právních služeb v

rámci profese obviněného, a dospěly ke správnému závěru o zřejmém překročení

těchto hranic s tím, že se Mgr. L. J. stal součástí protiprávního jednání

spoluobviněných, na němž se podílel jako účastník ve formě pomoci.

61. Obviněný Mgr. L. J. opřel své dovolání také o dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen

takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře

mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán

vinným. Konkrétně dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při ukládání trestu

nepřihlédl k délce řízení a době, která uplynula od spáchání trestné činnosti.

Uvedená výhrada však nespadá ani pod jednu ze dvou již zmiňovaných alternativ

vad, k jejichž nápravě slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

řádu. Jak bylo již vysvětleno pod bodem 28. tohoto usnesení, Nejvyšší soud též

zaujal jasný výklad tohoto důvodu dovolání v rozhodnutí publikovaném pod č.

22/2003 Sb. rozh. tr. Navíc podle příslušné části odůvodnění rozhodnutí

odvolacího soudu bylo při ukládání trestu (u všech obviněných) přihlédnuto mj.

též k době spáchání činu, resp. k délce trestního stíhání a uložená výměra

trestů pak zohledňuje delší časový odstup od počátku trestního stíhání, resp.

od spáchání činu (srov. str. 146 a 147 napadeného rozsudku Vrchního soudu v

Olomouci). (Srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn.

II. ÚS 1/05, uveřejněný pod č. 110 ve sv. 37 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze

dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, uveřejněný pod č. 10 ve sv. 40 Sb. nál. a

usn. ÚS ČR, nález ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1094/09, uveřejněný pod

č. 209 ve sv. 54 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nyní též ustanovení § 39 odst. 3 tr.

zákoníku).

62. Jak zjistil dovolací soud, trestná činnost probíhala od prosince

2000 do srpna 2001, úkony trestního řízení byly zahájeny ohledně dílčích skutků

postupně od ledna 2002 do února 2004 a trestní stíhání bylo zahájeno 24. 10.

2005. Dne 4. 4. 2008 byla k soudu podána obžaloba, první hlavní líčení ve věci

se před Krajským soudem v Brně konalo dne 15. 7. 2008 a první rozsudek (č. j.

39 T 5/2008-27261) vynesl soud prvního stupně dne 17. 12. 2009. Usnesením

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2010, č. j. 2 To 64/2010-27937, byl

rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena. Mezi zrušujícím

usnesením odvolacího soudu a prvním konáním nového hlavního líčení byl krajský

soud činný, písemně požadoval od různých subjektů, zejména zástavních věřitelů

další informace ve vztahu ke společnostem, z nichž byl podle obžaloby vyváděn

majetek (viz svazek 71 a 72 trestního spisu), neboť právě možností uspokojení

pohledávek věřitelů ze zastavených nemovitostí se měl podle pokynů vrchního

soudu zabývat. Poté, co státní zástupce navrhl v rozsahu skutků, kde byly ze

společností zcizovány zástavními právy zatížené nemovitosti, zprostit obviněné

obžaloby a krajský soud tomuto návrhu vyhověl, již tyto listinné důkazy nebylo

třeba provádět v hlavním líčení. Jejich shromáždění však bylo také časově

nezanedbatelným elementem, který trvání trestního řízení prodloužil, aniž by to

bylo možné klást k tíži orgánům činným v trestním řízení nebo obviněným.

Opakované hlavní líčení u Krajského soudu v Brně započalo 28. 5. 2012 a druhý

prvostupňový rozsudek č. j. 39 T 5/2008-29122 byl vydán 29. 7. 2013. Vrchní

soud v Olomouci potom rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 2 To 8/2014,

rozhodl, jak je uvedeno shora v tomto usnesení Nejvyššího soudu, mj. částečně

zrušil napadený rozsudek krajského soudu ohledně obviněného Mgr. M. P. a

soudu prvního stupně přikázal o vině a trestu tohoto obviněného znovu

rozhodnout. Ve vztahu k ostatním obviněným rozsudek vrchního soudu ve spojení s

jemu předcházejícím rozsudkem krajského soudu nabyl právní moci a někteří

obvinění využili svého práva podat proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu

dovolání. Tyto mimořádné opravné prostředky však byly spolu s kompletním

trestním spisem Nejvyššímu soudu předloženy až 21. 9. 2016, neboť evidentně

nastala situace, již předvídal ve svém dovolání obviněný V. Z., že s ohledem

na opakované projednání věci ohledně Mgr. M. P. byl spisový materiál použit k

dokončení řízení proti tomuto obviněnému a až po pravomocném skončení jeho věci

došlo k předložení trestního spisu Nejvyššímu soudu ke konání dovolacího

řízení.

63. Průtahy v posuzovaném trestním řízení tak lze v podstatě vysledovat

právě ve více jak dvouleté prodlevě mezi skončením dovolacích lhůt obviněných a

předložením jejich dovolání k projednání Nejvyššímu soudu. V tomto ohledu je

nutné Krajskému soudu v Brně vytknout nedbalé jednání, jehož se např. mohl

vyvarovat pořízením kopie alespoň části trestního spisu, aby mohl dokončit

řízení proti obviněnému Mgr. M. P., či mohl využít možnosti zapůjčení trestního

spisu k provedení dovolacího řízení. Nicméně z hlediska doby, kdy k

neodůvodněnému prodloužení trestního řízení došlo, je významné, že se tak stalo

až po právní moci rozhodnutí o vině a trestech u všech dovolatelů. Jinou

neakceptovatelnou prodlevu mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním

řízení dovolací soud neshledal, byť na druhé straně je na místě uvést, že ani

obvinění nečinili během trestního řízení před soudy obstrukce, kterými by jeho

délku prodlužovali. Odlišný přístup obviněných zaznamenal Nejvyšší soud během

vyšetřování jejich trestné činnosti. Přepisy telefonních hovorů mezi obviněnými

obsahují poznatky, podle nichž se tito snažili získat čas a prodloužit tak dobu

trestního řízení ve vyšetřovacím stadiu v době, kdy na policejních odděleních

probíhaly výslechy osob. Např. srov. hovory mezi Mgr. L. J. a Z. P. na č. l.

2682-2684 (Mgr. L. J. činí rozhodnutí, aby se spoluobviněná J. P. omluvila z

výslechu pod lživou záminkou, že její advokát bude v té době na dovolené), na

č. l. 3740-3741 (opět Mgr. L. J. přikazuje, aby se policejnímu orgánu

předložil nějaký „balast“, aby se měl čím probírat), P. V. nabádal A. S., aby

se omluvila z výslechu, k němuž byla předvolána, aby v získaném časovém

prostoru mohli zařídit právní zastoupení a nutné listinné podklady (č. l.

2798), apod.

64. Nejvyšší soud připomíná, že vrchní soud se výslovně délkou trestního

řízení zabýval (srov. str. 146-147), přihlédl při posouzení přiměřenosti délky

trestního řízení ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním

řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým

přispěl k průtahům v trestním řízení. Odvolací soud vyzdvihl zejména skutkovou

a právní složitost celé věci. Nejvyšší soud dodává, že nelze pominout ani výši

způsobené škody přesahující několikanásobně hranici škody velkého rozsahu,

počet obviněných, jichž stanulo před soudem celkem devět, počet jednotlivých

dílčích útoků, kterých původně v obžalobě bylo mnohem více, než nakonec zůstalo

ve výrocích o vině, a způsob, jakým se trestné činnosti dopouštěli, když

postupovali velmi promyšleně, koordinovaně a s vysokou mírou sofistikovanosti,

využili jinak formálně zákonných obchodněprávních institutů, jejichž vnitřní

obsah byl ale jiný než deklarovaný, neboť skutečným záměrem obviněných bylo

zbavit dlužníky majetku, z něhož by bylo možné uspokojit splatné pohledávky

jejich věřitelů. Odhalení trestné činnosti takového charakteru a její následné

projednávání v řízení před soudy je samozřejmě složitější, zejména časově

náročnější.

65. Závěrem je možné dodat, že případnou nepřiměřenou délku trestního

řízení lze kompenzovat též poskytnutím zadostiučinění za nemajetkovou újmu

podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění

pozdějších předpisů, který se uplatní v případech, kdy kompenzace poskytnutá v

trestním řízení, v němž došlo k neodůvodněným průtahům, nepostačuje (viz např.

dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III.

ÚS 2866/07, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu

publikované pod č. 58/2011 Sb. rozh. civ., přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne

13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh.

tr.).

e) K dovolání obviněného Z. P.

66. Obviněný Z. P. se podle zjištění soudů dopustil v bodech B a D

výroku o vině pomoci k trestným činům poškozování věřitele podle § 10 odst. 1

písm. c) a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, [v bodě D I. 11) dílem

dokonaného dílem nedokonaného ve stadiu pokusu § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona]

a v bodě C pomoci k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a §

222 odst. 1, písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

67. Ani námitky obviněného Z. P. nemohly v dovolacím řízení obstát. Pokud se dovolatel domníval, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý

proces, Nejvyšší soud takové porušení neshledal. Právo na spravedlivý proces má

více složek a je zakotveno v čl. 36 – 40 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení

Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České

republiky (dále jen „Listina“), označených jako právo na soudní a jinou právní

ochranu. Spadá sem tedy právo na soudní ochranu (každý se může domáhat svého

práva u soudu), práva v soudním řízení (všichni účastníci jsou si rovni a mají

právo na právní pomoc, a nerozumí-li jazyku, pak na tlumočníka), právo na

zákonného soudce (příslušnost soudu i soudce stanoví zákon) a pravidla

trestního stíhání (např. zakotvení presumpce neviny, právo na obhajobu, právo

odepřít výpověď atd.). Rovněž je v Listině zakotvena zásada nulla poena sine

lege, tzn., že trestné je jen to jednání, které tak označí trestní předpisy. Z

obsahu trestního spisu Nejvyšší soud nezjistil žádnou okolnost, která by mohla

svědčit o tom, že vyjmenovaná práva tvořící komplex práv na soudní ochranu v

případě obviněného Z. P. byla dotčena v jeho neprospěch. Po celou dobu

trestního řízení mu nijak nebylo bráněno ve výkonu jednotlivých ústavně

zaručených oprávnění, prostor k výkonu jeho práv zůstal zcela zachován. V této

souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v době rozhodování soudů jako i v

současné době (po novele tr. řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb.) je v

trestním právu procesním kladen důraz na apelační princip, kdy nadřízený soud

při zjištění vad v předcházejícím řízení zruší napadené rozhodnutí a sám vydá

nové rozhodnutí, v němž zjedná nápravu zjištěných pochybení. Pouze výjimečně,

pokud by doplnění dokazování bylo natolik rozsáhlé, že by mělo znamenat

nahrazování činnosti soudu prvního stupně, vrátí odvolací soud věc tomuto

soudu. V projednávané věci právě výjimku z kasační zásady uplatnil vrchní soud

při rozhodování o odvoláních a krajskému soudu zadal pokyny k napravení

zjištěných nedostatků. Vrchní soud v Olomouci se ve druhém odvolacím řízení

ztotožnil se skutkovými zjištěními, až na výčet věřitelů pod bodem C výroku o

vině, případné nedostatky, k nimž navíc došlo nikoli vinou soudu prvního

stupně, nýbrž dokončením jiného druhu řízení (insolvenčního), sám zhojil a

doplnil dokazování o rozvrhová usnesení. Mj. dále vrchní soud v odůvodňující

části rozhodnutí doplnil právní hodnocení jednotlivých znaků spáchaných

trestných činů, jež soud prvního stupně opomenul vyjádřit zejména ve vztahu

posouzení subjektivní stránky. Obviněný citoval rozsáhle judikaturu Ústavního

soudu zdůrazňující povinnost soudů svá rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem

popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, zjistit dostatečně

skutkový stav a naopak zakazující soudům libovolnou selekci důkazů. Nejvyšší

soud je přesvědčen, že k žádnému pochybení vytýkanému Ústavním soudem v

dovolatelem zmíněných případech v posuzované věci nedošlo.

Krajský soud v Brně

provedl řádně důkazy v hlavním líčení, v rozhodnutí je vyjmenoval, jejich

hodnocení nebylo zcela bezvadné stejně jako právní závěry z nich vyvozené,

avšak Vrchní soud v Olomouci napravil některé argumentační nedostatky

odůvodnění rozsudku krajského soudu a formuloval je dostatečně přehledně i

srozumitelně.

68. Ve vztahu k námitce obviněného Z. P., jejímž prostřednictvím

zpochybnil naplnění subjektivní stránky spáchaných trestných činů, Nejvyšší

soud obecně připomíná, že k odpovědnosti za přečin poškození věřitele podle §

222 odst. 1 tr. zákoníku (stejně jako za trestný čin poškozování věřitele podle

§ 256 odst. 1 tr. zákona) se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž

postačí i nepřímý (eventuální) úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, resp.

§ 4 písm. b) tr. zákona]. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému/

částečnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní

dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho

jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním

srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních

kroků, pokud jednal např. s vědomím existence svých četných dluhů, své

neschopnosti hradit je, špatné hospodářské situace a případně již podaného

návrhu na zahájení insolvenčního řízení na jeho majetek apod. (viz Šámal, P. a

kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,

2012, 2218 s.). Ke znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného

činu spočívajícího ve způsobení škody značného, resp. velkého rozsahu ve smyslu

§ 138 odst. 1 tr. zákoníku (resp. § 89 odst. 11 tr. zákona), pak z hlediska

zavinění postačuje způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti [§ 17 písm.

a) tr. zákoníku, resp. § 6 písm. a) tr. zákona], jelikož zde zákon nevyžaduje

úmyslné zavinění.

69. Podle zjištění dovolacího soudu se soudy obou stupňů ve vztahu k

obviněnému Z. P. výslovně nezabývaly otázkou zavinění. Pouze odvolací soud

souhrnně ke všem obviněným, kteří se na jednání hlavních pachatelů podíleli ve

formě pomoci, tj. i k dovolateli, konstatoval naplnění subjektivní stránky v

úmyslu nepřímém s tím, že k tomuto závěru soud dospěl na základě jejich

konkrétních kroků popsaných v přecházejících částech odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu (viz str. 144). Postup vrchního soudu lze akceptovat, vyhnul

se opakování jednoho stejného právního posouzení jednání hned několika

obviněných v nepřímém úmyslu. Konkrétní okolnosti zjištěné o účasti dovolatele

dávají jednoznačný podklad pro závěr o jeho úmyslném zavinění minimálně v

podobě úmyslu nepřímého, jak učinily soudy. Např. podle spoluobviněné J. P.

jí obviněný Z. P. předával k podpisu písemnosti, v jednom případě s ní sepsal

dopis omlouvající účast na valné hromadě. Tato obviněná také tvrdila, že

listiny, jež od něj přebírala a podepisovala, dovolatel musel vidět, tzn., znal

jejich obsah. Jeho náplní práce, jak sám vypověděl, bylo mj. zjišťovat dlužníky

a ekonomický stav obchodních společností rozprodávajících vlastní majetek. Za

této důkazní situace si dovolatel protiřečí, pokud se hájí tím, že nebyl

seznámen s hospodařením či stavem aktiv a pasiv dotčených obchodních

společností. Naopak výsledky dokazování nesporně svědčí o tom, že obviněnému

Z. P. byla známa ekonomická situace obchodních společností AVIA Kutná Hora,

a. s., SIGMA Brno, a. s., SIGMA ENGINEERING, a. s., KRAS-HAKA Brno, a. s., a

BOS, a. s., musel si tudíž být vědom vzniku škodlivého následku plynoucího z

vyvádění aktiv bez získání adekvátní protihodnoty, tzn., že dojde minimálně k

částečnému zmaření uspokojení pohledávek věřitelů jmenovaných dlužníků. K

tomuto škodlivému následku dovolatel nepochybně přispěl svou soudy ve skutkové

větě dostatečně vyjádřenou účastí.

70. Přihlédnutí k době, kterou měl dovolatel strávit na dovolené mimo

území České republiky od 19. 7. 2001 do 6. 8. 2001, je z hlediska dlouhodobého

páchání trestné činnosti (dispozice s majetkem dlužníků probíhaly od prosince

2000 do srpna 2001) zcela neakceptovatelný požadavek. Časový úsek, kdy obviněný

pobýval v zahraničí, je zanedbatelný a bezvýznamný s ohledem na to, že byl

pomocníkem k jednání, jež nebylo jednorázové, ale probíhalo po dobu devíti

měsíců a skládalo se z mnoha právních jednání (úkonů). Navíc se na skutcích

podílel, postačovalo, že přispěl k dokonání poškozování (poškození) věřitele

předtím, než opustil Českou republiku, nemusel být přítomen u všech aktů

tvořících ve svém souhrnu trestné jednání.

f) K dovolání obviněného P. V.

71. Soudy uznaly obviněného P. V. vinným pomocí k trestným činům

poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1 písm. a),

odst. 4 tr. zákona a to dílem dokonaným [body B, D výroku o vině], dílem

nedokonaným v bodě D I. 11) ve stadiu pokusu § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákona.

72. Dovolatel pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

subsumoval jak námitky právní, tak skutkové povahy, mezi něž patřily výhrady

proti způsobu dokazování (brojil proti odposlechům) a tvrzení o záměně s

bratrem J. V., které zpochybňovalo neměnná skutková zjištění soudů nižších

stupňů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že skutkový závěr ohledně účasti dovolatele a

nikoli jeho bratra na trestné činnosti je opřen o provedené dokazování. Lze

připomenout svědka P. K., který u hlavního líčení (č. l. 25083 a násl.) řekl,

že podepisoval smlouvy předložené P. V. (ad D). K témuž skutku poukázal na

dovolatele také svědek V. I., jemuž obviněný zprostředkoval prodej obchodní

společnosti JASAS, s. r. o. Svědkyně I. H. podepisovala jménem obchodní

společnosti MTZ Zlín, s. r. o., smlouvy, jež jí předával právě obviněný P. V.

(ad B výroku o vině; viz její výpověď před soudem na č. l. 25954). L. N.

připravovala podle příkazů dovolatele smlouvy o převodech obchodních podílů. A.

S. (ad bod D výroku o vině; srov. č. l. 25558) vyřizovala převod obchodní

společnosti JASAS, s. r.o., s dovolatelem, od něhož obdržela za svůj obchodní

podíl částku 20 000 Kč. Nadto se jedná o opakovanou námitku, s níž se vypořádal

již Vrchní soud v Olomouci, vysvětlil, proč si svědkyně I. H. obviněného P.

V. nespletla s jeho bratrem J. V. (viz str. 114). Co se týká důkazního

prostředku odposlechů telefonních rozhovorů mezi obviněnými, i v této části

obviněný opakuje svou obhajobu z odvolacího řízení. Vrchní soud na str. 123

odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil nutnost hodnotit tento důkaz ve vzájemných

souvislostech, s čímž se dovolací soud zcela ztotožnil. K tomu doplňuje, že

tímto důkazním prostředkem byl jen dovršen celkový obraz, který si soudy

vytvořily na podkladě řady ostatních důkazů. Ostatně shodné námitce uplatněné

obviněným Mgr. L. J. Nejvyšší soud nepřisvědčil z obdobných důvodů (srov.

odstavec 51 tohoto usnesení Nejvyššího soudu).

73. Dovolatel se ohradil také proti výměře uloženého nepodmíněného

trestu odnětí svobody, který považoval s ohledem na délku řízení za nepřiměřeně

přísný. Stejně jako obviněný V. Z. opřel nesouhlas s uloženým trestem o důvod

dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Výtky namířené proti druhu a

výměře trestu je však možné uplatnit s poukazem na jiný než zvolený dovolací

důvod, a to důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak jak již bylo

opakovaně konstatováno (viz odst. 55 až 59 tohoto usnesení), rozhodně ani jednu

ze zákonných alternativ tohoto důvodu dovolání nenaplňují výhrady o

„nepřiměřenosti“ trestu.

74. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný P. V. vyjádřil přesvědčení, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu

poškozování věřitele, protože dlužníci - obchodní společnosti AVIA Kutná Hora,

a. s., (bod B), KRAS-HAKA Brno, a. s., KRAS-HAKA, s. r. o., a BOS, a. s. (bod

D) získaly za zcizovaný majetek pohledávky za kupujícími subjekty, z nichž

mohli být poškození věřitelé uspokojeni. Taková argumentace je však zcela

mylná, obviněný naprosto pominul další machinace s pohledávkami za kupujícími

obchodními společnostmi OLIVERR, s. r. o., ACCORN, spol. s r. o., a Stavexmont,

s. r. o. (bod B), dohodu o narovnání a zápočty (bod D). V důsledku těchto

následných transakcí došlo jednak v případě popsaném pod bodem B výroku o vině

k převodu pohledávek za kupujícími na obchodní společnost HAK Žatec, s. r. o.,

jež „zaplatila“ prodávajícímu AVIA Kutná Hora, a. s., pohledávkami za ní

získanými od MTZ Zlín, s. r. o., které vznikly účelově na podkladě podnájemních

smluv právě proto, aby sloužily k těmto zápočtům. AVIA Kutná Hora, a. s., si v

červenci 2001 podnajala nemovitosti od MTZ Zlín, s. r. o., ačkoli již neměla

jakýkoli hospodářský důvod pronajímat si prostory k podnikání, když se

objektivně zbavovala svého zařízení dosud potřebného ke své činnosti, a po

ekonomické stránce byla fakticky v úpadku. V případě jedné podnájemní smlouvy

si dokonce obchodní společnost AVIA Kutná Hora, a. s., podnajala nemovitost,

jež původně sama vlastnila a prodala krátce předtím v květnu téhož roku. O

veškerých těchto souvislostech musel obviněný P. V. vědět, neboť on dával

příslušné dokumenty k podpisu jednak J. K. nastrčené do vedení obchodní

společnosti HAK Žatec, s. r. o. (a to zprostředkovaně přes jejího přítele M. F.), jednak I. H. (další tzv. bílý kůň) jednající za MTZ Zlín, s. r. o. Dovolatel také zařizoval další prodej strojírenských zařízení vyvedených z

majetku obchodní společnosti AVIA Kutná Hora, a. s., na třetí subjekt (viz

svědectví nastrčené osoby P. K. na č. l. 25083 a násl.), apod. Není úkolem

Nejvyššího soudu opakovat skutková zjištění zmíněná již krajským a vrchním

soudem, dovolací soud takto pouze příkladmo konkrétními skutkovými okolnostmi

podepřel svůj souhlas se závěry soudů nižších stupňů přijatými k průběhu

skutkového stavu. Jsou v nich obsaženy všechny zákonné znaky odpovídající

skutkové podstatě trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, a to ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Soudy proto zcela právem a v souladu s požadavky zákona uznaly

dovolatele vinným v uvedeném rozsahu. Obdobně k právnímu posouzení účasti

obviněného P. V. na dílčích skutcích pod bodem D nemá Nejvyšší soud výhrady. Dovolatel se angažoval v odkupu obchodní společnosti JASAS, s. r. o., která

sloužila k transferu pohledávky za obchodní společností KRAS-HAKA, s. r. o., od

KRAS-HAKA Brno, a. s., na STIBAT, spol. s r. o., při této záležitosti podstrčil

tehdejší jednatelce A. S. k podpisu smlouvu o postoupení pohledávky za

KRAS-HAKA, s. r.o., (srov. výpověď Mgr. J. S., manžela A. S., na č. l.

25559),

jež byla následně postoupena na STIBAT, spol. s r. o., jejíhož jednatele A. Š. (další tzv. bílý kůň) instruoval k jednotlivým krokům právě obviněný P. V. (viz odposlechy č. l. 3040 a násl.). V daném případě zůstala účast

obviněného na tomto trestném činu dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona.