5 Tdo 1398/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1.
2008 o dovoláních obviněných M. T. a I. T., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 6 To 16/2007, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3
T 1/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. T. a M. T. o d m
í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T
2/2005, byl obviněný M. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněná I. T. uznána vinnou pomocí k trestnému
činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zák., kterého se dopustili tím, že v průběhu měsíce ledna 2003 v Č. T. a
jinde, M. T. vylákal na MUDr. V. B., finanční částku 2.500.000,- Kč (která mu
byla poskytnuta dne 30. 1. 2003 převodem na účet ve V. – pobočka v H. K.) tak,
že předstíral zajištění dluhu vystavením směnky vlastní a I. T. směnku
podepsala jako směnečný rukojmí, ačkoli oba věděli, že vzhledem ke své finanční
situaci a značnému zadlužení nebudou schopni dostát směnečnému prohlášení a
slibu vrátit do 15. 4. 1003 částku 2.650.000,- Kč, MUDr. V. B. současně uvedl v
omyl o svých majetkových poměrech a možnostech uspokojení pohledávky tím, že
dokladovali výpisem z katastru nemovitostí pořízeným dne 27. 1. 2003 v 15:20
hod. a čestným prohlášením, které podepsala I. T. dne 28. 1. 2003, že je
výlučnou majitelkou nemovitostí uvedených na listu vlastnictví pro obec a
katastrální území Č. T. a že na těchto nemovitostech neváznou žádné platné
zástavy ani věcná břemena, ačkoliv již dne 24. 1. 2003 I. T. uzavřela smlouvu o
zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem ve prospěch firmy M. K. Ch., s.
r. o., pro dluh 10.300.000,- Kč a dne 27. 1. 2003 podepsala i návrh na vklad
tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí, který byl týž den podán u
Katastrálního úřadu v Ú. n. O., přičemž MUDr. V. B. vznikla škoda nejméně v
částce 2.500.000, Kč, neboť dluh uhrazen nebyl v určeném termínu ani později a
nemohl být uspokojen ani jiným způsobem z majetku obviněných.
Za tento trestný čin byl obviněný M. T. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1
tr. zák. za použití § 58 odst. 1 písm. a) a § 60a odst. 2 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu 5 roků za současného vyslovení dohledu, v jehož rámci
byla obviněnému uložena podle § 60a odst. 3 tr. zák. povinnost navštěvovat 1x
za dva měsíce probačního pracovníka Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a podle
jeho pokynu prokazovat vedení řádného života a prokazovat úhradu dluhů.
Obviněná I. T. byla za pomoc k výše uvedenému trestnému činu odsouzena podle §
250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž podle §
58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění
uznáni povinnými zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému MUDr. V.
B., škodu ve výši 2.500.000,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený se
zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními, o nichž Vrchní soud v Praze
rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, tak, že podle §
258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak,
že obviněného M. T. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák. a obviněnou I. T. uznal vinnou pomocí k trestnému činu
podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák., kterého se dopustili tím, že v průběhu měsíce ledna 2003 v Č. T. a jinde,
M. T. vylákal na MUDr. V. B., finanční částku 2.500.000,- Kč (která mu byla
poskytnuta dne 30. 1. 2003 převodem na účet u a. s. V. – pobočka v H. K.) tak,
že předstíral zajištění dluhu vystavením směnky vlastní a I. T. směnku
podepsala jako směnečný rukojmí, ačkoliv oba věděli, že vzhledem ke své
finanční situaci a značnému zadlužení nebudou schopni dostát směnečnému
prohlášení a slibu vrátit do 15. 4. 2003 částku 2.650.000,- Kč, MUDr. V. B.
současně uvedli v omyl o svých majetkových poměrech a možnostech uspokojení
pohledávky tím, že dokladovali výpisem z katastru nemovitostí pořízeným dne 27.
1. 2003 v 15:20 hod. a čestným prohlášením, které podepsala I. T. dne 28. 1.
2003, že je výlučnou majitelkou nemovitostí uvedených na listu vlastnictví pro
obec a katastrální území Č. T. a že na těchto nemovitostech neváznou žádné
platné zástavy ani věcná břemena, ačkoliv již dne 24. 1. 2003 I. T. uzavřela
smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem ve prospěch firmy M. K.
Ch., s. r. o., pro dluh 10.300.000,- Kč a dne 27. 1. 2003 podepsala i návrh na
vklad tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí, který byl týž den podán
u Katastrálního úřadu v Ú. n. O., přičemž MUDr. V. B. vznikla škoda nejméně v
částce 2.500.000, Kč, neboť dluh nebyl uhrazen v určeném termínu ani později a
nemohl být uspokojen ani jiným způsobem z majetku obžalovaných.
Za tento trestný čin byl obviněný M. T. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 60a odst.
1, 2 a § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků za
současného vyslovení dohledu, v jehož rámci byla obviněnému uložena podle § 60a
odst. 3 tr. zák. povinnost navštěvovat jednou za dva měsíce pracovníka Probační
a mediační služby České republiky a podle jeho pokynu prokazovat vedení řádného
života a úhrady dluhů. Obviněná I. T. byla za pomoc k výše uvedenému trestnému
činu odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2
roků, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 228 odst. 1
tr. ř. byli oba obvinění uznáni povinnými zaplatit poškozenému MUDr. V. B.,
škodu ve výši 2.500.000,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený se
zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, podali obvinění
M. T. a I. T., dovolání, o kterých Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 4. 7.
2006, sp. zn. 5 Tdo 670/2006, tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, a
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T
2/2005, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněných M.
T. a I. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, sp.
zn. 3 T 1/2006, uznal vinným obviněného M. T. trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněnou I. T. pomocí k trestnému činu
podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák., kterého se dopustili tím, že v průběhu měsíce ledna 2003 v Č. T. a jinde,
M. T. vylákal na MUDr. V. B., finanční částku 2.500.000,- Kč, která mu byla
poskytnuta dne 30. 1. 2003 převodem z účtu majitele MUDr. V. B., v. o. s., na
účet vedeného u V. – pobočka v H. K. majitele V., s. r. o., tak, že předstíral
zajištění dluhu vystavením směnky vlastní, a I. T. směnku podepsala jako
směnečný rukojmí, ačkoliv oba věděli, že vzhledem ke své finanční situaci a
značnému zadlužení nebudou schopni dostát směnečnému prohlášení a slibu vrátit
do 15. 4. 2003 částku 2.650.000,- Kč, MUDr. V. B. současně uvedl v omyl o svých
majetkových poměrech a možnostech uspokojení pohledávky tím, že dokladovali
výpisem z katastru nemovitostí pořízeným dne 27. 1. 2003 v 15:20 hod. a
čestným prohlášením, které podepsala I. T. dne 28. 1. 2003, že je výlučnou
majitelkou nemovitostí uvedených na listu vlastnictví pro obec a katastrální
území Č. T. a že na těchto nemovitostech neváznou žádné platné zástavy ani
věcná břemena, ačkoliv již dne 24. 1. 2003 I. T. uzavřela smlouvu o zřízení
zástavního práva k těmto nemovitostem ve prospěch firmy M. K. Ch., s. r. o.,
pro dluh 10.300.000,- Kč a dne 27. 1. 2003 podepsala i návrh na vklad tohoto
zástavního práva do katastru nemovitostí, který byl týž den podán u
Katastrálního úřadu v Ú. n. O., když vylákanou částku formálně vykázal jako
výdaj do svých rukou jednatele z pokladny firmy V. na nezjištěný účel, čímž
MUDr. V. B., v. o. s., vznikla škoda nejméně v částce 2.500.000,- Kč, neboť
dluh nebyl uhrazen v určeném termínu ani později a nemohl být uspokojen ani
jiným způsobem z majetku obviněných, ani firmy V., s. r. o.
Za tento trestný čin byl obviněný M. T. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1
tr. zák. za použití § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 2 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu, v
jehož rámci byla obviněnému uložena podle § 60a odst. 3 tr. zák. povinnost
navštěvovat 1x za dva měsíce úředníka Probační a mediační služby České
republiky a podle jeho pokynu prokazovat vedení řádného života a prokazovat
úhradu dluhů. Obviněná I. T. byla za pomoc k výše uvedenému trestnému činu
odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků,
přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 229 odst. 1
tr. ř. byl poškozený MUDr. V. B., v. o. s., s nárokem na náhradu škody odkázán
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli oba obvinění M. T. a I. T. a poškozený MUDr. V. B.,
odvoláními, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 11. 6. 2007,
sp. zn. 6 To 16/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, kterým byla podle § 229 odst. 1
tr. ř. poškozená společnost MUDr. V. B., v. o. s., odkázána s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž odvolání
poškozeného MUDr. V. B., podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 T 1/2006, podali obvinění
M. T. a I. T., prostřednictvím svého společného obhájce JUDr. J. L., dovolání z
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba obvinění ve
svých dovoláních nejprve shrnuli dosavadní průběh trestního řízení, a v
souvislosti s tím uplatnili následující námitky:
Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávné aplikaci trestního zákona, občanského
zákoníku, obchodního zákoníku, zákona o dani z příjmu a zákona o dani z přidané
hodnoty. Dovolatelé výslovně zmínili, že jim nezbývá, než opakovat v zásadě
svoji argumentaci z předchozího mimořádného opravného prostředku, a to zejména
v tom, že základem celého tohoto trestněprávního sporu jsou předpisy hmotného
práva a hmotně právní závazky vzniklé podle občanského práva nebo obchodního
práva tak, jak se tyto závazky projevují i v dalších předpisech hmotného práva. Teprve po náležitém posouzení tohoto právního základu celé této právní věci lze
aplikovat ustanovení trestního zákona. V této věci je nejprve nutno samostatně
posoudit předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou a které vyplývají z
jiného hmotného práva než z oboru trestního práva, a to konkrétně z práva
občanského a z práva obchodního. Oba obvinění vyjádřili názor, že Nejvyšší soud
svým předchozím rozhodnutí v této věci vyhověl jejich dovolání právě z
uvedených důvodů a uložil oběma soudům po zrušení jejich rozsudků další postup,
jakož se i vyjádřil k hodnocení důkazů. Soudy prvního i druhého stupně však
závěry rozhodnutí dovolacího soudu nerespektovaly, s předběžnými otázkami se
náležitě nevypořádaly, a proto opětovně dospěly k nesprávným závěrům o vině
obou obviněných trestným činem podvodu. Dále dovolatelé výslovně ocitovali
několik pasáží z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i soudu dovolacího, a
jejich porovnáním dospěli k závěru, že skutečně nebyla v novém řízení po
zrušení napadených rozhodnutí dovolacím soudem napravena pochybení, která
Nejvyšší soud soudům nižších instancí vytkl. Ve vztahu k vytknutým pochybením
obvinění opakují prakticky veškeré námitky, které uvedli již v předchozích
dovoláních. V této souvislosti také opětovně rozebírají jednotlivé důkazy,
které považují za rozhodné v této věci a hodnotí je odlišně než soudy obou
stupňů. Oba obvinění si dovolují vyslovit názor, že soudy obou stupňů v této
věci upřednostnily i po prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci posouzení
podle trestního práva bez náležitého vyřešení předběžných otázek, které plynou
z jiných odvětví hmotného práva, a tím způsobem došlo k nesprávné aplikaci
právních předpisů z jiného odvětví hmotného práva než práva trestního, a v
důsledku toho oba soudy dospěly opět k nesprávným právním závěrům, což mimo
jiné plyne ze závěru prvního soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, o
tom, že „soudy nezajímá to, jak obviněný T. naložil s finančními prostředky
poté, co je vylákal od poškozeného“, pro soudy je toto irelevantní. V této věci
je naprosto nezbytné podle názoru obou obviněných uvažovat nejprve tzv. obchodněprávně a občanskoprávně a směnečněprávně a až následně použít uvažování
tzv. trestněprávní, protože pokud na předmětné krycí směnce bylo logicky
vyznačeno peněžní plnění (jiné ani na směnce být nemůže), poskytl V., s. r. o.,
plnění nepeněžité (oprava dráhy), které MUDr. V. B.
jako remitent směnky přijal
a kauza směnky (splnění závazku opravit dráhu) tím zanikla a tím zanikla i
povinnost výstavce a avaláta směnky, jakož i avalistky, plnit ze směnky.
Na základě shora uvedeného dovolatelé namítli, že nesprávnost hmotně právního
posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti zde v této věci spočívá v tom, že
soud mylně a nesprávně aplikoval normu hmotného práva, a to především tím, že
právní předpisy z výše citovaných právních odvětví odlišných od odvětví práva
trestního nesprávně vyložil či nepoužil a zároveň se tato nesprávnost projevila
v tom, že soud chybně posoudil podle hmotného práva předběžné otázky ve smyslu
ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., které mají základní a nesmírně podstatný vliv na
právní kvalifikaci skutku či na jiné hmotně právní posouzení zejména v tom, že
se zde nejedná o trestný čin. Proto dovolatelé konstatují, že Firma V., s. r.
o., jednala prostřednictvím svého jednatele M. T. s MUDr. V. B. jako
objednatelem díla – Oprava dostihové dráhy Z. – a MUDr. V. B. poskytl na
základě uvedeného jednání mj. i předmětnou zálohu ve výši 2.500.000,- Kč na
provedení díla. Tato záloha byla firmou V., s. r. o., řádně zaúčtována a po
skončení díla odečtena z dohodnuté ceny. MUDr. V. B. obdržel a převzal
provedené a splněné dílo. Vzhledem k tomu, že MUDr. V. B. poskytoval již druhou
zálohu v této věci, vyžádal si, vzhledem ke špatným zkušenostem známým z
mediální sféry v té době ohledně tzv. H s., zajištění druhé zálohy směnkou
jednatele zhotovitele M. T. s avalem jeho manželky a zástupkyně I. T., protože
se obával, že zaplatí další zálohu a neobdrží dohodnuté dílo. Toto je podle
obou obviněných obchodněprávní základ a kauza této věci je podle názoru
obhajoby aplikovaná a vyložená smlouva o dílo v této věci uzavřená mezi V.,
s. r. o., a MUDr. V. B. Konkrétně obvinění uvedli, že nevznikla škoda, neboť
vůbec nedošlo ke zmenšení majetkových hodnot na straně MUDr. V. B., který
dohodnuté dílo obdržel. Dále obvinění také konstatovali, že V., s. r. o., nabyl
vlastnictví k částce 2.500.000,- Kč okamžikem jejího připsání na svůj účet, a
to v důsledku „smísení finančních prostředků“ a nebyl následně omezen v
nakládání se svým vlastnictvím. Ve věci nedošlo k neoprávněnému obohacení
obviněných nebo společnosti V., s. r. o. Pokud soud uvádí, že obviněný nepoužil
předmětnou platbu na určený účel, pak by se jednak muselo jednat o trestný čin
zpronevěry a jednak toto neodpovídá obsahu spisu a správné aplikaci hmotného
práva. Ve věci je naopak zřejmé, že předmětná platba byla řádně zaúčtována
příjemcem a jako zaplacená záloha byla řádně od dohodnuté odečtena. Od vymáhání
doplatku pak společnost upustila v rámci snahy o smír. Dále je třeba poukázat
na dopis ze dne 30. 10. 2003, který obsahuje potvrzení uzavřené smlouvy o dílo,
potvrzení výše a rozsahu zaplacených záloh, jakož i právní důvod placení částky
2.500.000,- Kč (záloha pro V., s. r. o., který postupoval ohledně poskytnuté
zálohy v souladu se zákonem o dani z příjmu i dani z přidané hodnoty a v
souladu s účetními předpisy). Společnost byla přitom řízena obviněným M. T.
jako jednatelem a ředitelem. Dovolatelé také namítli, že kauza kryté směnky na
směnečnou sumu 2.500.000,- Kč byla splněna provedením díla Oprava dostihové
dráhy v Z. a povinnost plnit ze směnky tím zanikla. Sám MUDr. V. B. potvrdil ve
své výpovědi před policejním komisařem v přípravném řízení, že peníze mohly být
vráceny i provedením díla, k čemuž ovšem soudy vůbec nepřihlédly.
Další námitka dovolatelů spočívala v tom, že nebyla naplněna subjektivní
stránka souzeného trestného činu, protože stavba dostihové dráhy byla provedena
a MUDr. V. B. provedenou stavbu převzal. Jeho majetek se nezmenšil. Nebyl
prokázán ani skutečný podvodný úmysl obviněných, jehož společnost za poskytnuté
peníze, které považovala za zálohu, dílo provedla a opravu dostihové dráhy Z.
v dohodnutém rozsahu MUDr. V. B. odevzdala. Následně ve vztahu ke všem v
nynějším dovolání uplatněným námitkám dovolatelé ocitovali několik judikátů,
zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 4. 2003, sp. zn.
5 Tdo 216/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 1. 2003,
sp. zn. 5 Tdo 1074/2002, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.
9. 2005, sp. zn. 6 Tdo 661/2005, rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze
dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03. Poškozený MUDr. V. B. se mohl domáhat
svého práva cestou směnečného platebního rozkazu a směnečného řízení u
civilního soudu, návrh na vydání směnečného platebního rozkazu v roce 2004 u
příslušného soudu podal, avšak nezaplatil vysoký soudní poplatek a vyčkával,
zda orgány činné v trestním řízení zahájí trestní stíhání. Ihned po zahájení
trestního řízení vzal poškozený MUDr. V. B. návrh na vydání směnečného
platebního rozkazu zpět. V této souvislosti ve vztahu k následným výpovědím
poškozeného v rámci trestního řízení dovolatelé citovali rozhodnutí Ústavního
soudu České republiky publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 4/2004, a dále i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6.
2005, sp. zn. IV ÚS 469/2004, a dovodili z napadených rozhodnutí nerespektování
zásady „ultima ratio“.
Na základě toho dovolatelé namítli, že uvedenými procesními a hodnotícími
postupy byla porušena základní procesní pravidla, práva obhajoby a zejména
presumpce neviny obviněných a obecně zásady spravedlivého procesu. V důsledku
takto chybných procesních postupů pak došel odvolací soud k nesprávné aplikaci
hmotně právních předpisů a v důsledku toho i ke špatnému výroku usnesení.
V závěru svých dovolání oba obvinění Nejvyššímu soudu shodně navrhli, aby v
důsledku podaného dovolání zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, a ve věci sám rozhodl
tak, že oba obviněné zprostí obžaloby v plném rozsahu, popřípadě, aby po
zrušení napadeného usnesení věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání
obviněných M. T. a I. T. doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k nim
vyjádřil tak, že těžiště dovolacích námitek fakticky spočívá v tvrzení, že
částka 2.500.000,- Kč nebyla poškozeným MUDr. V. B. poskytnuta jako půjčka
obviněnému M. T., ale že šlo o zálohovou platbu na práce prováděné společností
V., s. r. o., při opravě dostihové dráhy. O skutkovém a procesním charakteru
těchto námitek ostatně svědčí i závěrečná část dovolání, ve které dovolatelé
výslovně vytkli soudům nesprávné provádění a hodnocení důkazů a porušení zásad
spravedlivého procesu, popř. procesní zásady presumpce neviny. I Nejvyšší soud
České republiky ve svém zrušujícím rozhodnutí konstatoval, že řešení předběžné
otázky, z jakého důvodu byla částka poskytnuta, klade zvýšené nároky zejména
na rozsah dokazování a náležité hodnocení provedených důkazů odpovídající
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky obviněných týkající se důvodu poskytnutí
peněz tedy směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Takovéto námitky
však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě
neodpovídají a za relevantní by je bylo možno považovat pouze v případě
extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením
věci. Existenci takovéhoto rozporu však v předmětné věci státní zástupce
neshledal. Další námitky týkající se specifikace poškozeného a obohaceného
subjektu, jakož i existence škody, lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit
podle jeho názoru jen s velkou dávkou tolerance, neboť vycházejí z výše
uvedeného základního tvrzení dovolatelů, podle kterého peníze byly poskytnuty
jako záloha ze smlouvy o dílo.
K námitkám týkajícím se specifikace obohaceného a poškozeného subjektu státní
zástupce zejména uvedl, že nemají praktický dopad z hlediska existence
formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neboť tento
trestný čin může být spáchán obohacením sebe i jiného (obviněného M. T. stejně
jako společnosti V., s. r. o., nebo jiného subjektu) a rovněž poškozeným může
být kdokoli. V této souvislosti považuje za nutné konstatovat, že právnické
osoby na věci zúčastněné byly úzce personálně propojené s osobami obviněného a
poškozeného, když společníky společnosti MUDr. V. B., v. o. s., byli jen MUDr. V. B. a jeho manželka, jediným společníkem společnosti V., s. r. o., pak byl
obviněný M. T. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že v důsledku
trestné činnosti obviněných došlo ke zmenšení majetku právnické osoby MUDr. V. B., v. o. s., když půjčka byla poskytnuta z úvěru získaného touto společnosti. Uvedená společnost proto byla správně označena jako poškozený subjekt v tzv. skutkové větě a ze zjištění, že poškozeným je tato právnická osoba, vycházel
odvolací soud, pokud dospěl k závěru, že ve věci vůbec nemělo být rozhodováno o
náhradě škody. (Nárok na náhradu škody totiž v trestním řízení uplatnil pouze
MUDr. V. B. jako fyzická osoba.). Pokud se týká subjektu, který byl trestnou
činností obohacen, pak lze připustit, že znění skutkové věty, podle které
finanční prostředky alespoň formálně prošly účetnictvím firmy V., s. r. o., a
byly použity na nezjištěný účel, by spíše odpovídalo takové znění právní věty,
podle kterého obviněný obohatil „sebe a jiného“. Jak již uvedeno, nemá tato
okolnost praktický význam z hlediska existence formálních znaků trestného činu
podvodu a s ohledem na personální spojení obviněného M. T. s firmou V., s. r. o., nemá prakticky žádný vliv ani na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Okolnost, že finanční prostředky prošly účetnictvím firmy V., s. r. o., a byly
použity v rámci podnikání této společnosti, by mohla mít význam pro posouzení
trestní odpovědnosti obviněných v případě, že by peníze byly poskytnuty jako
záloha na provedení opravy dostihové dráhy. Vzhledem k tomu, že peníze podle
skutkových zjištění byly poskytnuty jako půjčka, která měla být ve sjednané
lhůtě vrácena, je v podstatě irelevantní, k jakým účelům bylo peněz použito. Námitky týkající se vzniku škody, stejně jako námitky týkající se subjektivní
stránky trestného činu, vycházejí ze zcela jiných skutkových zjištění, než jaká
byla učiněna v původním řízení a kterými je vázán i dovolací soud. Pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, podle které
nebyly beze zbytku splněny podmínky pro uplatnění trestněprávního postihu s
ohledem na zásadu ultima ratio použití prostředků trestního práva k ochraně
občanskoprávních a obchodněprávních vztahů. Ani tuto námitku však nelze
považovat za důvodnou. Především je nutno uvést, že jednání obviněných v podobě
vymezené v tzv. skutkové větě a rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí
vykazuje všechny formální i materiální znaky trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky
obviněných M. T. a I. T., pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože
jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil
rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání
státní zástupce vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné,
zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda
je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou
přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání
byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.),
přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi
uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 3 tr. ř. mohl
zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti
nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i
řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání
zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
Obvinění I. T. a M. T. uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je
naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,
tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně
právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem
dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové
zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně
právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve
skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z
těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám
obviněných, týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících
jiných skutkových okolností případu uplatněných ze strany obviněných, kteří ve
značném rozsahu opětovně rozebírají jednotlivé důkazy, které považují za
rozhodné v této věci a hodnotí je odlišně než soudy obou stupňů. Jak vyplývá z
odůvodnění obou dovolání těžiště dovolacích námitek fakticky spočívá v tvrzení,
že částka 2.500.000,- Kč nebyla poškozenou společností MUDr. V. B., v. o. s.,
poskytnuta jako půjčka, ale že šlo o zálohovou platbu na práce prováděné
společností V., s. r. o., při opravě dostihové dráhy. O skutkovém a procesním
charakteru těchto námitek ostatně svědčí i závěrečná část dovolání, ve které
oba dovolatelé výslovně vytkli soudům nesprávné provádění a hodnocení důkazů a
porušení zásad spravedlivého procesu, popř. procesní zásady presumpce neviny.
Námitky obviněných týkající se důvodu poskytnutí peněz tedy směřují primárně do
oblasti skutkových zjištění. Takovéto námitky však dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě neodpovídají a za relevantní by je bylo
možno považovat pouze v případě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci (viz např. nález Ústavního soudu pod sp.
zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), který však
Nejvyšší soud z dále uvedených důvodů v této věci neshledal.
Na úvod musí Nejvyšší soud poznamenat, že dovolatelé ve svých dovoláních uvedli
nově v podstatě pouze námitku, že se nalézací ani odvolací soud neřídil
předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, přičemž v konkrétních
námitkách pak prakticky opakují jen výhrady uplatněné již v rámci jimi podaného
předchozího dovolání, ke kterým se Nejvyšší soud již v předchozím usnesení ze
dne 4. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 670/2006, učiněným v téže věci, podrobně
vyjádřil. Hned na počátku považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že
nesouhlasí s tvrzením obou obviněných, že by se nalézací a případně i odvolací
soud neřídily jeho pokyny obsaženými v usnesení ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 5
Tdo 670/2006, kterým podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, a rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, a také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc obviněných M. T. a I. T. v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. O nedůvodnosti těchto námitek svědčí např.
námitka pod bodem 5) odůvodnění dovolání obou obviněných, v níž údajně jde „o
pouhou a přesnou citaci“ z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu na str. 13. Tato
část uvedená ve znění „což vše potvrzuje tvrzení obviněného M. T., že se ve
skutečnosti jednalo o zálohu“ je však vytržena ze souvislosti celého odstavce,
který správně zní: „Dále je třeba větší pozornost věnovat i námitce obou
obviněných M. T. a I. T., kteří shodně uvedli, že v případě předmětné sporné
částky 2.500.000,- Kč tato měla být posouzena správně jako záloha na provedení
díla - stavby, resp. opravy dostihové dráhy prováděné pro poškozeného MUDr. V.
B. firmou V., s. r. o. Podle jejich názoru rozhodně neměl být smluvní vztah
mezi nimi a poškozeným MUDr. B. právně posouzen jako smlouva o půjčce.
Předmětná částka jednak byla zaúčtována v účetnictví společnosti, zálohová
faktura byla vystavena též společností V., s. r. o., a také z vyjádření
bankovního ústavu vyplynulo, že šlo o nespecifikovanou platbu, což vše
potvrzuje tvrzení obviněného M. T., že se ve skutečnosti jednalo o zálohu.“ Již
z úvodu tohoto odstavce je zřejmé, že ve skutečnosti jde o námitku obviněných
jako dovolatelů a nikoli názor Nejvyššího soudu, jak se snaží oba obvinění
tvrdit ve svém dovolání (viz i formulace „Podle jejich názoru …“ v druhé větě
tohoto odstavce). Názor Nejvyššího soudu je obsažen až v následujícím odstavci,
který je uveden počátkem věty: „Nejvyšší soud v tomto směru zjistil …“ (viz
str. 13 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 670/2006).
Proto nelze s touto námitkou, ale ani s dalšími podobnými námitkami obviněných
souhlasit, zvláště, když oba soudy se pokyny Nejvyššího soudu odpovědně řídily
a se všemi podstatnými otázkami pro správné a spravedlivé rozhodnutí věci se
náležitě vypořádaly.
Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku
škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. b) téhož ustanovení bude jednání
pachatele posouzeno, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť
závažný následek.
Pokud jde o právně relevantní námitky obou dovolatelů, směřovali svou první
výhradu do oblasti jiných nesprávných hmotně právních posouzení a namítli, že
soudy správně nevyřešily předběžné otázky z oblasti občanského práva,
obchodního práva i práva daňového a účetního, tak, jak jim to ukládá ustanovení
§ 9 odst. 1 tr. ř. Soudy se v tomto směru neřídily tím, co jim v předchozím
řízení o dovolání uložil dovolací soud. Konkrétně dovolatelé uvedli, že v této
věci je naprosto nezbytné podle názoru obou obviněných uvažovat nejprve tzv.
obchodněprávně, občanskoprávně a směnečněprávně a až následně použít uvažování
tzv. trestněprávní, protože pokud na předmětné krycí směnce bylo logicky
vyznačeno peněžní plnění (jiné ani na směnce být nemůže), poskytl V., s. r. o.,
plnění nepeněžité (oprava dráhy), které MUDr. V. B. jako remitent směnky přijal
a kauza směnky (splnění závazku opravit dráhu) tím zanikla a tím zanikla i
povinnost výstavce a avaláta směnky, jakož i avalistky, plnit ze směnky.
Nejvyšší soud k tomu jen ve stručnosti s odkazem na své předchozí rozhodnutí ve
věci uvádí, že jak již konstatoval v odůvodnění tohoto rozhodnutí, smlouvy mezi
obviněným a poškozeným, které měly rozhodný význam zejména pro řešení otázky
výše škody důvodu jejího vzniku, osoby poškozeného a osoby, která se obohatila,
byly uzavřeny pouze ústně, což znamenalo podstatně zvýšené nároky zejména na
rozsah dokazování a náležité hodnocení provedených důkazů odpovídající
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti, odhlédne-li se od skutkových
zjištění, která v novém řízení po zrušení původních rozhodnutí dovolacím soudem
doplnil a rozvedl zejména nalézací soud, pak Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že
směnka je závazkem abstraktním, neboť zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový,
ve znění platném v době spáchání činu, neváže vznik směnečných závazků na žádné
jiné okolnosti, než na splnění formalit, které předepisuje. Je to tedy závazek
platební, který není vázán na jiné vztahy, které mezi výstavcem a remitentem u
směnky vlastní existují či existovaly. Právní úprava směnky od důvodů, které
vedly k jejímu vystavení, abstrahuje. Z tohoto důvodu ze samotné směnky,
zejména není-li důvod jejího vzniku na ní vyznačen, nelze zjistit právní titul,
z něhož byla vystavena. Pro úplnost je třeba dodat, že i v případě, že by byl
důvod vzniku směnky na ní vyznačen, jak se někdy zvláště v minulosti dělo,
nemělo by to žádný vliv na existenci směnečného závazku (i když by to jistě
usnadnilo dokazování v předmětné věci). Oba soudy (tedy jak nalézací soud, tak
i odvolací soud) se v novém řízení na rozdíl od tvrzení obviněných obsaženého v
dovolání touto otázkou náležitě zabývaly. Zejména nalézací soud na straně 10 a
11 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vyhotovení, podpis a aval směnky
obviněnými je závazkem platebním, abstraktním, který není vázán na jiné vztahy
mezi výstavcem a remitentem směnky vlastní. Soud proto ze skutečnosti, že byla
platebním závazkem fyzické osoby, nevyvozuje žádný jiný závěr pro důvody jejího
vystavení. Vyplnil ji vlastnoručně obviněný M. T., včetně termínu splatnosti. Text (tedy i termín) zjevně obsahově odpovídal ústní telefonické dohodě s MUDr. V. B., jinak obžalovaný nemohl mít naději peníze získat. Prokázáno je, že
kontokorentní úvěr byl společnosti MUDr. V. B., v. o. s., poskytnut do 30. 4. 2003, z toho lze dovodit, že zcela jednoznačně očekával splnění směnečného
závazku před tímto termínem. Předpokládal (podle čestného prohlášení obviněné
I. T. a výpisu z katastru nemovitostí), že bude reálné uspokojení pohledávky z
majetku obviněných, pokud z jakéhokoliv důvodu nebude dluh zaplacen. Zcela
nelogické se nalézacímu soudu jevilo obhajovací tvrzení, že směnka byla jen
formálním závazkem zahájit práce v termínu 15. 4. 2003, neboť tato skutečnost
nemůže mít žádný vztah k platebnímu závazku, navíc podle zjištění se mohlo
začít stavět až k 16. 4. 2003, ale práce ani tak nezapočaly. Nemůže obstát
obhajovací tvrzení, že šlo jen o tzv. krycí formalitu pro zahájení stavby. Veškeré objektivně prokázané kroky MUDr. V. B.
pro poskytnutí částky i jeho
subjektivní přesvědčení o charakteru platby jako půjčky, která má být a bude
vrácena v termínu, vedle odmítnutí další zálohy na dílo fyzické osoby, je
logické a provedenými důkazy potvrzené. Při právním hodnocení k tomto nalézací
soud správně shrnul, že striktně právním posouzením skutků jen z aspektů mimo
trestních oborů práva, jak je činí obvinění a požadují to i po orgánech činných
v trestním řízení, se přehlíží podstata, že k finanční transakci od firmy A k
firmě B (přesně od společnosti A k společnosti B) došlo v omylu vyvolaném
obviněným M. T. za pomoci obviněné I. T. Nalézací soud považuje za zcela
nepochybné, že obvinění manželé T. jako fyzické osoby byli ve fakticky
bezvýchodné finanční situaci kvůli zadluženosti, byl v ní i obviněný M. T. jako
jednatel firmy V., s. r. o. V kritické době nebyl schopen ani v jedné z těchto
rolí dostát svým závazkům. Další peníze jako „zálohu“ by nedostal, tak je
vylákal jako „dobře zajištěnou půjčku“.
Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil a jen doplnil,
že pokud jde o směnku, nelze přehlédnout, že obžalovaní ji vystavili, resp.
avalovali nikoliv na poskytnutých 2.500.000,- Kč, ale na 2.650.000,- Kč. Pokud
by šlo skutečně o další zálohu na stavbu dostihové dráhy, neměli nejmenší důvod
zavazovat se k vyplacení poskytnuté částky navýšené o 150.000,- Kč a platit za
poškozeného úroky jeho úvěru! Poškozený vysvětluje, že si sám musel půjčit
peníze v bance (což banka potvrzuje) a tato částka tvořila úroky úvěru apod.
Obviněný M. T. se zatím k této skutečnosti věrohodně nevyjádřil. Jak je patrno
ze zprávy I. R., vedoucí pobočky V. C., a. s., (č. l. 72, 73 spisu), byl úvěr
ve výši 2.000.000,- Kč, poskytnutý MUDr. V. B., v. o. s., jednorázově splatný
do 30. 4. 2003. V té době ale poškozený s příchodem takové částky nemohl
počítat, pokud by nepočítal s tím, že úvěr splatí z vrácené půjčky manžely T.
podle znění směnky splatné do 15. 4. 2003. Vzhledem k tomu, že mu půjčka nebyla
vrácena, byla na jeho žádost splatnost půjčky u V. C., a. s., prodloužena do
30. 5. 2003, ani tehdy však neměl z čeho úvěr splatit, neboť neobdržel od
obžalovaných vrácenou půjčku. Proto mu byl k jeho žádosti od 4. 6. 2003
poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 2.000.000,- Kč se splatností do 31. 10.
2003. Vrchní soud v Praze je toho názoru, že tyto skutečnosti bez jakýchkoliv
důvodných pochybností potvrzují verzi poškozeného o půjčce inkriminované částky
obviněným T.
Další námitky obviněných směřují proti tomu, že nebyla způsobena nikomu škoda,
neboť na směnce sice bylo vyznačeno peněžité plnění, avšak když remitent místo
toho obdržel plnění nepeněžité a toto plnění přijal, pak tím právní důvod
směnky zanikl a tím zanikla i povinnost obviněných plnit ze směnky. V tomto
směru je zřejmé, že oba obvinění opět vycházejí z teze, že částka jim byla
poskytnuta jako záloha na dostavbu díla Dostihová dráha Z.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na shrnutí odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů, rozvedené již k předchozí námitce, neboť tato výhrada s tím úzce
souvisí. Zejména je třeba opětovně zdůraznit, že směnka je abstraktní závazek a
není pro ni tedy určující právní důvod jejího vzniku. Nalézací soud již v
oblasti skutkové dospěl k závěru, že v řízení provedené a následně doplněné
dokazování prokázalo, že se nejednalo o zálohu, nýbrž o půjčku. Takto zhodnotil
nalézací soud situaci na základě jak listinných důkazů, tak i výpovědí svědků,
a postupoval i v této části v souladu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího
soudu v řízení o dovolání v této věci. Přitom dospěl k závěru, že poškozený byl
plně přesvědčen, že obžalovaný je solventní osoba a solidní partner i
podnikatel. Nebyl ochoten jako fyzická osoba – stavebník, poskytovat další
velmi vysokou zálohu nad rámec zálohy již dříve poskytnuté, když stavební práce
na rekonstrukci dráhy v té době ještě ani nezapočaly. Proto další velmi vysokou
zálohu odmítal, nebyl k ní důvod, v době platby na účet V., s. r. o., nebyl
srozuměn ani s případným pozdějším započtením do nákladů stavby. Vycházel proto
z přesvědčení, že obvinění T. svůj směnečný slib ve stanoveném krátkém termínu
splní, v opačném případě vycházel z dokladů, že mají majetek, který mu umožní
bez problémů pohledávku uspokojit. Rozhodně nebyl srozuměn s tím, že poukázáním
částky na účet V., s. r. o., by k vrácení peněz nemělo dojít. Pokud následně
obviněný M. T. tuto částku vložil do účetnictví společnosti jako zálohu na
dostavbu díla, tak tato skutečnost nesvědčí o ničem jiném, než že tak
postupoval pouze a jen obviněný M. T. o své vůli. Nalézací soud doplnil v
požadovaném směru dokazování a své závěry logicky uzavřel v uvedeném směru,
přičemž dále napravil pochybení ohledně způsobené škody ve vztahu k určení
poškozené osoby.
Poslední právně relevantní námitka v dovoláních obou obviněných se týkala
porušení zasady „ultima ratio“, neboli použití prostředků trestního práva až
tehdy, pokud prostředky ostatních právních odvětví selhávají. Konkrétně
dovolatelé namítli, že MUDr. V. B. se mohl domáhat svého práva cestou
směnečného platebního rozkazu a směnečného řízení u civilního soudu, když návrh
na vydání směnečného platebního rozkazu v roce 2004 sice u příslušného soudu
podal, avšak nezaplatil vysoký soudní poplatek a vyčkával, zda orgány činné v
trestním řízení zahájí trestní stíhání. Ihned po zahájení trestního řízení vzal
MUDr. V. B. návrh na vydání směnečného platebního rozkazu zpět.
K této námitce považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že jako všechny již výše
zmíněné námitky, i tuto výhradu obvinění T. v naprosto totožném rozsahu
uplatnili již v rámci předchozího jimi podaného mimořádného opravného
prostředku. Nalézací soud v novém řízení dospěl na základě stávajících a nově
doplněných důkazů k tomu, že z obsahu těchto tzv. „němých důkazů“ tvořících
zcela určitý okruh řešených otázek lze dovodit, že teprve poté, kdy MUDr. V. B.
se nemohl od obviněného M. T. vrácení částky domoci, zjistil nepravdivost
čestného prohlášení a zastavení předmětné nemovitosti, přičemž sám půjčené
peníze bance V. C., a. s., byl nucen splácet, byl ochoten přistoupit ke
kompromisnímu řešení, tedy na dohodu o započtení určité částky na náklady
stavby. K dohodě nedošlo však ani v této otázce, a to z důvodu rozporuplných
stanovisek, jak velkou částku započítat, komplikovanou požadavkem na úhradu
nákladů pro zpožděné předání zakázky. Jako neúspěšné poškozený posoudil i
vymáhání nezaplacené směnky. Ve věci se plně uplatnila i snaha poškozeného o
přednostní mimo trestní řešení problematiky, jak je patrno z listinných
důkazů, z výpovědi svědka MUDr. V. B., svědkyně JUDr. V. R., ale i obviněného
M. T. Výměna stanovisek prostřednictvím právních zástupců je dokumentována od
16. 9. 2003 až do 11. 3. 2004. Trestní oznámení je datováno dnem 16. 2. 2004,
tedy v zásadě poté, kdy jakékoliv delší dobu trvající snahy získat půjčku zpět,
a to i třeba ve formě zápočtu do ceny díla, ač ji poškozený musel již dne 30.
10. 2003 bance plně uhradit, se minuly účinkem.
Dovolací soud se naprosto ztotožnil se současnými závěry soudu nalézací a soudu
odvolacího a námitky ohledně nevypořádání se s předběžnými otázkami, ale i se
zásadou „ultima ratio“, považuje za zjevně neopodstatněné. Z výše uvedeného i
z dalších částí rozsudku nalézacího soudu a z usnesení soudu odvolacího jasně
vyplynulo, že se oba soudy náležitě vypořádaly s vytknutou problematikou,
přičemž nalézací soud v potřebném rozsahu doplnil dokazování ve směrech
rozhodných pro posouzení uvedených námitek. V té souvislosti je třeba
zdůraznit, že značná část námitek obviněných, označených jako nesprávné právní
posouzení jiných hmotně právních skutečností, jsou ve skutečnosti námitky proti
skutkovým zjištěním, která učinil soud prvního stupně a posléze je přezkoumal
odvolací soud. To vyplývá i z toho, že oba obvinění stále v dovolání
vycházejí, a to i přes řádné a problematiku vyčerpávající odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně ze skutečnosti, že se jednalo v rámci smluvních vztahů
mezi nimi a poškozeným o zálohu na dostavbu díla, a z tohoto závěru pak
vyvozují oprávněnost v podstatě všech svých námitek, které označují jako
námitky právní povahy. Nejvyšší soud však po důkladném přezkoumání závěrů obou
soudů dospěl k jinému názoru, a to že se ve skutečnosti jednalo o vylákání
půjčky ve výši 2.500.000,- Kč obviněným M. T. za pomoci obviněné I. T.,
uvedením v omyl MUDr. V. B. a ke škodě společnosti MUDr. V. B., v. o. s. Nejvyšší soud na těchto zjištěních nalézacího soudu přezkoumaných a potvrzených
odvolacím soudem nemůže a ani nechce nic měnit, když navíc jsou správná, jasná
a logicky na sebe navazující. Jen pro úplnost zdůrazňuje, že pokud vyhověl
dříve podanému dovolání, činil tak zejména proto, že to bylo nutné proto, aby
bylo najisto postaveno, kdo je poškozeným, jaká je výše způsobené škody a na
základě jakého titulu tato škoda vznikla. Ostatní drobná vytknutá pochybení s
tímto výrazným nedostatkem v zásadě souvisela, a proto bylo nutné se jimi také
podrobněji zabývat. Soudy obou stupňů se po zrušení předchozích rozhodnutí a
přikázání věci k novému projednání Nejvyšším soudem vypořádaly s danou
problematikou a s obhajobou obviněných naprosto korektně a správně a Nejvyšší
soud nemá v tomto ohledu ničeho, co by jim mohl vytknout, a proto odkazuje
pokud jde o podrobnosti na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího
soudu. Pouze pro úplnost ještě dodává, že právnické osoby na věci zúčastněné,
ať už to byla společnost MUDr. V. B., v. o. s., nebo společnost V., s. r. o.,
byly nepochybně úzce personálně propojené s osobami obviněného M. T. a MUDr. V. B., když společníky společnosti MUDr. V. B., v. o. s., byli jen MUDr. V. B. a
jeho manželka L. B., a jediným společníkem společnosti V., s. r. o., pak byl
obviněný M. T. Pokud se týká subjektu, který byl trestnou činností obohacen,
pak lze připustit, že znění skutkové věty, podle které finanční prostředky
alespoň formálně prošly účetnictvím firmy V., s. r. o., a byly použity na
nezjištěný účel, by spíše odpovídalo takové znění právní věty, podle kterého by
obviněný M. T. obohatil „sebe a jiného“.
S ohledem na zmíněné personální
propojení obviněného M. T. s firmou V., s. r. o., však nemá tato okolnost
význam z hlediska existence formálních znaků trestného činu podvodu a nemá
prakticky žádný vliv ani na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Okolnost,
že finanční prostředky prošly účetnictvím firmy V., s. r. o., by mohla mít
význam pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných jen v případě, že by
peníze byly poskytnuty jako záloha na provedení opravy dostihové dráhy. Vzhledem k tomu, že peníze podle zcela správných skutkových zjištění nalézacího
soudu obsažených v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005,
sp. zn. 3 T 2/2005, při uvedení v omyl MUDr. V. B. byly poškozenou společností
MUDr. V. B., v. o. s., poskytnuty jako půjčka, která měla být ve sjednané lhůtě
vrácena, je v podstatě irelevantní, k jakým účelům byly M. T. předmětné peníze
po jejich vyzvednutí (výdaj do rukou jednatele z pokladny společnosti V., s. r. o., na nezjištěný účel) konkrétně použity. Z hlediska „nezjištění na co byly
peníze použity“ (nezjištěný účel výběru) proto obstojí i právní věta, která
uvádí, že M. T. svým popsaným jednáním „obohatil sebe“, když je nesporné, že je
vyzvedl a použil právě on na nezjištěný účel.
Nejvyšší soud se tedy, jak již je uvedeno výše, zcela ztotožnil s názorem soudů
obou stupňů ohledně právní kvalifikace jednání obviněného M. T. jako trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a jednání obviněné I. T.
jako pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák., tak jak byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 T 1/2006, který pak ohledně výroku
o vině a o trestu potvrdil Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 6.
2007, sp. zn. 6 To 16/2007, když podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pouze částečně zrušil ve
výroku, kterým byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená společnost MUDr. V.
B., v. o. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních, a odvolání poškozeného MUDr. V. B., podle § 253 odst. 1 tr.
ř. zamítl. Ze skutkových zjištění totiž jednoznačně vyplynulo, že v důsledku
trestné činnosti obviněných došlo ke zmenšení majetku právnické osoby MUDr. V.
B., v. o. s., když půjčka byla poskytnuta z úvěru získaného touto společnosti.
Uvedená společnost proto byla správně označena jako poškozený subjekt v tzv.
skutkové větě a ze zjištění, že poškozeným je tato právnická osoba, pak správně
vycházel i odvolací soud, pokud dospěl k závěru, že ve věci vůbec nemělo být
rozhodováno o náhradě škody, neboť nárok na náhradu škody v trestním řízení
uplatnil pouze MUDr. V. B. jako fyzická osoba a nikoli společnost MUDr. V. B.,
v. o. s. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně
navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněných M. T. a I.
T. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jejich vině v rozsahu, v němž byli
uznáni vinnými shora uvedeným rozsudkem.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že
napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 6 To
16/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 T 1/2006, nevykazují takové vady, pro které by je
bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací v původním i v
navazujícím novém řízení po rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 4. 7. 2006, sp.
zn. 5 Tdo 670/2006, náležitě objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z
hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně
kvalifikoval, přičemž s jeho skutkovými i právními závěry se zcela ztotožnil i
soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném
přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláními obou
obviněných toliko zrušil výrok o náhradě škody, přičemž se současně bez
pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami
obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami
uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi
vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení
jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba
jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obou obviněných M. T. a I.
T. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.