5 Tdo 239/2012-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3.
2012 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 4 To 190/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 75/2010, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 6. 2011, sp.
zn. 2 T 75/2010, uznán vinným přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 a § 254 odst. 2 alinea 3 zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr.
zákoník“), kterých se dopustil skutky blíže popsanými pod body 1. a 2. ve
výroku o vině tohoto rozsudku.
Za uvedené přečiny byl obviněnému uložen podle § 254 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o
kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 4 To
190/2011, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný M. K. podal dne 9. 12. 2011 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto
usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného mu soudy nižších stupňů
především neprokázaly zavinění ve formě úmyslu. Obviněný popřel, že by nesl
odpovědnost za účetnictví obchodní společnosti MAPROTET, spol. s r. o., neboť
měl daňového poradce, který mu zpracovával účetnictví. Obviněný nesouhlasí se
závěry znaleckého posudku Ing. Ladislava Paseky a vytkl soudům obou stupňů, že
postupovaly v rozporu s pravidlem „in dubio pro reo“. Jak dále obviněný
zdůraznil, nenaplnil znak vyjádřený formulací „ohrozí tak majetková práva
jiného“, který je obsažen v dovětku ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť pohledávka svědka V. A. nemohla být uhrazena. Soudy nižších stupňů podle
jeho názoru porušily princip subsidiarity trestní represe uvedený v ustanovení
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněný
odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se vztahují k přečinům,
jimiž byl uznán vinným.
Závěrem svého dovolání proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by
výslovně označil soud, který se má znovu zabývat touto věcí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. K.
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o naplnění znaku „ohrožení majetkových práv jiného“, podle názoru
státní zástupkyně obviněný jednak neposkytoval potřebnou součinnost daňovému
poradci, když mu nepředkládal všechny doklady nezbytné pro vedení účetnictví,
jednak v období let 2006 až 2008 nezakládal do obchodního rejstříku vedeného
Krajským soudem v Ostravě účetní závěrky obchodní společnosti, jejímž byl
jednatelem. Jak v této souvislosti státní zástupkyně připomněla, majetkovými
právy se zde rozumí všechna práva vztahující se k majetku a vyplývající nejen z
vlastnictví věci, ale i ze závazkových právních vztahů. Státní zástupkyně
nesouhlasí ani s námitkou obviněného, v níž poukazuje na zásadu subsidiarity
trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Posuzované jednání obviněného
totiž přesáhlo rámec občanskoprávních či jiných soukromoprávních vztahů a
obviněný svým jednáním porušil zájem chráněný trestním zákoníkem. Závěrem svého
vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. K. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr.
řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně
přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje
stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci o ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnil obviněný M. K. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že
může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec
trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud
byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. K. však v převážné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými
zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud popírá
některé rozhodné okolnosti obsažené v popisu skutku a zpochybňuje způsob
provádění důkazů. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy obviněný shledává
existenci dovolacího důvodu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů.
Přitom obviněný v uvedeném rozsahu dovozuje předpoklady pro jiné právní
posouzení svého jednání nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní
kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně,
ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v
úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §
265b odst. 1 tr. řádu–důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel
vytýká nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky
provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené
dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve
stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani
přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím
účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací
soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli
rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud
nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného
dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní
posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl
od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost,
aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či
opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů
zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy
odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
uplatnil obviněný M. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů,
včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však
neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak
ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutků, ale
tento svůj názor částečně dovozuje z jiné verze skutkového stavu, resp.
zpochybnil procesní postup soudů, který vedl ke skutkovému zjištění, pak
nevytkl soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž
nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je
Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily
soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. K. to pak znamená,
že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný
dopustil skutků tak, jak jsou popsány zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, případně dále rozvedeny v odůvodnění tohoto rozhodnutí a v
odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.
Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení těchto skutků, jak se
toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná
skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od
těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinů
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 a §
254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není
v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obdobný názor zastává Nejvyšší soud rovněž ve vztahu k těm dovolacím námitkám
obviněného M. K., jejichž prostřednictvím poukazuje na údajné porušení pravidla
„in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut trestního práva
procesního, takže jeho případné porušení (resp. nedodržení) není způsobilé
založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
V návaznosti na uvedený výklad tohoto dovolacího důvodu se pak Nejvyšší soud
zabýval ostatními dovolacími námitkami obviněného M. K., jimiž zpochybnil
naplnění znaku objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření
a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřeného slovy „ohrozí tak
majetková práva jiného“ (viz skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně). Takové námitky obviněného sice již odpovídají
uplatněnému dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení, avšak Nejvyšší soud
je nepovažuje za důvodné.
K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá i z jeho
dosavadní judikatury (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.,
které je nadále použitelné i za účinnosti nového trestního zákoníku) – dovětek
vyjádřený slovy „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření
daně“ u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst.
1 tr. zákoníku se vztahuje ke všem jeho alineám. Z popisu skutku obsaženého ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že uvedenému
znaku odpovídá skutkové zjištění, podle kterého obviněný M. K. „… znesnadnil
tak věřiteli … V. A. ... vymáhání jeho pohledávky …“. Jak totiž jednoznačně
vyplývá z citovaného konstatování, obviněný svým činem ohrozil majetková práva
jiného (tj. zde označeného věřitele) v podobě jeho pohledávky za obchodní
společností MAPROTET, spol. s r. o., jejímž jménem obviněný jednal jako její
jednatel. Přitom pro naplnění uvedeného znaku není rozhodující to, zda
pohledávka mohla být reálně uspokojena či nikoli. Trestný čin zkreslování údajů
o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku je totiž
ohrožovacím deliktem, takže se nevyžaduje, aby zde došlo k úplnému zmaření
určitého majetkového práva, ale k trestní odpovědnosti postačí, když věřitel
jako nositel majetkového práva v podobě pohledávky měl výrazněji ztíženu
možnost k jejímu vymáhání a uspokojení. Tomu pak odpovídá i takové jednání
obviněného, jímž ztížil možnost zjištění stavu majetku obchodní společnosti, za
kterou vystupoval jako její statutární orgán, pokud v rozporu se zákonem nevedl
účetnictví, do něhož řádně nezahrnul tržby, zásoby materiálu, výrobků a dalšího
zboží, nevedl skladovou evidenci zboží a neprováděl inventarizace veškerého
majetku obchodní společnosti a jejích závazků (viz obdobně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, a ze dne 11. 3. 2009, sp. zn.
5 Tdo 166/2009). Nejvyšší soud proto považuje námitku obviněného, kterou
zpochybnil uvedený znak přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, za
neopodstatněnou.
Obviněný M. K. také popřel naplnění subjektivní stránky přečinů zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 a § 254 odst. 2
alinea 3
tr. zákoníku, byť tuto námitku založil především na polemice s rozhodnými
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud k tomu obecně
připomíná, že ke spáchání zmíněných přečinů se vyžaduje úmyslné zavinění
pachatele (§ 15 tr. zákoníku) a postačuje zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§
15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
Podle názoru Nejvyššího soudu skutkové okolnosti zjištěné v posuzované trestní
věci svědčí o zavinění obviněného M. K. ve formě nepřímého (eventuálního)
úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně konstatoval
soud prvního stupně (viz s. 7 odůvodnění jeho rozsudku). Zmíněná forma zavinění
pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného obsaženého v tzv. skutkové
větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jak je totiž patrné z
uvedeného popisu a z důkazů podrobně rozvedených v odůvodnění tohoto rozsudku,
obviněný věděl, že může ohrozit majetkové zájmy jiné osoby (věřitele V. A.),
přičemž pro případ, že takové ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn.
Ostatně obviněný M. K. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v
případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka
úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka
úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění
s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl
akceptovat jeho obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky
posuzovaných přečinů.
Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky přečinů zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 a § 254 odst. 2 alinea 3 tr.
zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného M. K.
popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a
rozvedeného v jeho odůvodnění, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména
pak z neodvratnosti následku v podobě ohrožení zájmu státu na řádném vedení a
uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření
a majetku nebo jejich kontrole a na pravdivosti zápisů v obchodním rejstříku,
který zde nastal.
Uvedený závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného M. K.,
podle něhož účetnictví obchodní společnosti MAPROTET, spol. s r. o.,
zpracovával daňový poradce, takže obviněný nemůže nést trestní odpovědnost za
zjištěná pochybení. V této souvislosti lze odkázat na již výše citované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009, podle
něhož za situace, pokud pachatel jako statutární orgán obchodní společnosti
neposkytuje potřebnou součinnost třetí osobě (např. účetnímu), s níž uzavřel
smlouvu o vedení účetnictví (např. tím, že tomuto účetnímu včas nepředkládá
všechny potřebné doklady a nevede předepsané evidence ve smyslu svých zákonných
povinností), svědčí takové jednání o existenci zavinění přinejmenším ve formě
úmyslu eventuálního (nepřímého) ve smyslu § 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 [od 1. 1. 2010 podle § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Přitom je bez významu okolnost, že pachatel sám
fakticky nevede účetnictví obchodní společnosti, a za popsaného stavu je
vyloučeno dovozovat zavinění i u osoby účetního, jestliže z hlediska svého
postavení a bez odpovídající součinnosti pachatele nemohl ovlivnit dodání
konkrétních účetních dokladů a ani se žádným způsobem neúčastnil na podnikání
obchodní společnosti nebo na její činnosti. Tento právní závěr zcela dopadá i
na nyní posuzovanou trestní věc
obviněného, který zde navíc opírá nedostatek svého úmyslného zavinění o
částečné zpochybnění rozhodných skutkových zjištění a odlišné hodnocení
provedených důkazů.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud považuje námitku obviněného M. K., jejímž
prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky přečinů zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 a § 254 odst. 2 alinea 3
tr. zákoníku, za nedůvodnou.
Pokud obviněný M. K. argumentoval zásadou subsidiarity trestní represe,
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl
účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byly posuzovány činy obviněného, je
trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný
a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).
Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (§ 12 odst. 2 tr.
zákoníku). U obviněného ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by
vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám
obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit
závěr o společenské škodlivosti jím spáchaných činů, resp. jaká jiná
odpovědnost by u něj přicházela v úvahu. Naopak, povaha a rozsah jím porušených
zákonných povinností a další okolnosti svědčí o takové míře společenské
škodlivosti činů obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti
vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených. Proto nemohlo dojít ani k
namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe.
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada
subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“
nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného
porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními
prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a
právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn.
5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008,
publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2009).
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný M. K. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však dovolání
obviněného se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly
založit dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud
neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné,
přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani
správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez
takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo
třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení
nebo dokonce doplňovat řízení
provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém
dovolání zčásti jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších
stupňů.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto
způsobem o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 3. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y