5 Tdo 271/2013-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2013 o
dovolání, které podal obviněný M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 452/2012, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 73/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 9.
2012, sp. zn. 3 T 73/2012, uznán vinným zločinem porušení autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1,
odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Zmíněného trestného činu se
obviněný dopustil tím, že v období od nejméně počátku měsíce října 2010 do
nejméně dne 17. 5. 2011 v P., v místě svého bydliště, ačkoli si byl vědom toho,
že neuzavřel licenční ani podlicenční smlouvy s autory, výkonnými umělci,
výrobci zvukově obrazových záznamů a držiteli licencí k výkonu práv k užití
děl, uměleckých výkonů a zvukově obrazových záznamů a neměl ani právo volného
užití a zákonnou licenci, přesto provozováním internetových stránek označených
ve výroku o vině následně přesměrovaných na subdoménu serveru s označením <A
href="http://kinotip.cz"> a umísťováním souborů obsahujících chráněná
audiovizuální díla a zvukově obrazové záznamy na server s označením <A
href="http://wvvnv.zkouknito.cz"> a <A href=“http://www.ulozto.cz"> a vkládáním
odkazů (tzv. embeddingů) na tyto internetové stránky a nabízením prodeje triček
a reklamních placek obsahujících části seriálů v podobě citací ze seriálů či
vyobrazení hrdinů seriálů „Teorie velkého třesku“, „Jak jsem poznal vaši
matku“, „Jmenuji se Earl“ a filmu „Harry Potter a vězeň z Azkabanu“ na
internetových stránkách www.serialovysvet.cz porušil práva autorů, výrobců a
výkonných umělců těchto děl a jejich záznamů na jejich užití, rozmnožování,
rozšiřování a sdělování veřejnosti, náležející autorům, výrobcům a výkonným
umělcům podle § 12 odst. 1, 4 písm. a), f), § 13, § 14, § 18 odst. 1, 2, § 71
odst. 2 písm. c), d), g) a § 80 odst. 2 písm. a), e) zákona č. 121/2000 Sb., o
právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých
zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský
zákon“), přičemž takto neoprávněně zpřístupnil prostřednictvím internetu v
nejméně 1 207 503 případech chráněná díla a záznamy konkretizované ve výroku o
vině. Popsaným jednáním pak obviněný způsobil škodu nositelům práv podle
autorského zákona, zastoupeným Českou protipirátskou unií se sídlem Praha 8 –
Karlín, Pobřežní č. 285/22, IČ: 45768706, a to obchodním společnostem
Bontonfilm, a. s., se sídlem Praha 5, Nádražní č. 344/23, IČ: 26737493, Magic
Box, a. s., se sídlem Praha 2, Kunětická č. 2354/2, IČ: 26155273, Twentieth
Century Fox Film Corporation, s místem podnikání West Pico Boulevard, Los
Angeles, California, USA, a Warner Bros. Entertainment Inc., s místem podnikání
Warner Boulevard, Burbank, California, USA.
Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 270 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
3 roků a 6 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena i přiměřená
povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil
škodu, kterou způsobil trestným činem. Dále byl obviněnému podle § 70 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,
přičemž jednotlivé věci, jichž se týká, jsou specifikovány ve výroku o tomto
trestu. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byla Česká protipirátská unie odkázána s
uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a poškozených rozhodl Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 452/2012, tak, že podle § 258 odst.
1 písm. f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku,
jímž byla Česká protipirátská unie odkázána s uplatněnými nároky na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak
odvolací soud znovu rozhodl tak, že poškozené shora jmenované obchodní
společnosti podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jejich nároky na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný M. B. podal dne 28. 2. 2013 proti citovanému rozsudku
Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný ve svém
dovolání zpochybnil zejména naplnění objektivní stránky zločinu, jímž byl uznán
vinným. Podle jeho názoru soudy nedostatečně rozlišily provozování
internetového obchodu a tzv. embedding a uploading obsahu na příslušné
internetové stránky. Obviněný je přesvědčen, že metoda vloženého kódu (tzv.
embedding obsahu) není trestná a že bylo nesprávně posouzeno i jeho zavinění.
Jak dále obviněný zdůraznil, z cizích internetových stránek pouze přebíral již
zdarma sdělovaný obsah, což vylučuje úmyslnou formu zavinění a svědčí spíše o
nevědomé nedbalosti. Totéž obviněný tvrdí i v případě tzv. uploadingu a popírá,
že by pořídil digitální kopie seriálů. Podle přesvědčení obviněného, jeho
jednání není natolik společensky škodlivé, aby na něj bylo třeba reagovat
prostředky trestního práva, přičemž provozování tzv. fanouškovských stránek a
prodej zboží, které se k nim váže, není trestným činem. Obviněný popírá, že by
pořizoval rozmnoženiny autorských děl a že by vkládání odkazů na internetové
stránky a tzv. embedding obsahu představovaly rozmnožování díla. Za nesprávné
právní posouzení obviněný považuje i závěr soudů o spáchání trestného činu ve
velkém rozsahu. V této souvislosti obviněný zejména zpochybnil způsob výpočtu
výše škody, přičemž soudy nižších stupňů se podle jeho názoru nezabývaly ani
okolností, jakým způsobem se jeho jednání dotklo poškozených. Dále obviněný
vznesl výhrady i proti výroku o náhradě škody, když zde soudy ani nerozlišily
škodu, která mohla vzniknout provozováním tzv. fanouškovských stránek a při
prodeji zboží v e-shopu. Další námitky obviněný uplatnil i ve vztahu k výši
trestu, který považuje za nepřiměřený. Podle jeho názoru byla soudkyně
Okresního soudu v Prostějově podjatá, o čemž má svědčit i to, že soud druhého
stupně nerozhodl o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně v této
otázce.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
tr. řádu zrušil napadený rozsudek a aby přikázal věc soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. B.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce nesouhlasí s námitkami obviněného zaměřenými proti právní
kvalifikaci skutku jako zločinu porušení autorského práva, práv souvisejících s
právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku, přičemž některé z nich podle názoru státního zástupce ani
neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
který uplatnil obviněný. Státní zástupce pak v podrobnostech uvedl argumenty k
jednotlivým bodům obsahu dovolání, jimiž zpochybnil pravdivost nebo důvodnost
tvrzení obviněného. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání
obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. B. podal
dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak
prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném
místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je
dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání
obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný M. B. uplatnil dovolací důvod s poukazem na ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K
jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného
ustanovení je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění
neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným
činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla
určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než
jaké na ni dopadalo.
Obviněný však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s
některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších
stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým
zjištěním, popřípadě se domáhá jiného hodnocení určitých důkazů (výpovědí
svědků a znaleckého posudku), zejména pokud jde o identifikaci pachatele a o
počet zpřístupnění chráněných děl a záznamů, resp. o rozsah a následky
posuzovaného jednání. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného
dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné
právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu
nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku popsaného
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro
obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §
265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka
vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné
dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Formulace dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, přitom
znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávné použití hmotného práva, ať
již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné
skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy
trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a
násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování toho,
zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu či
nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci
učinily soudy prvního a druhého stupně. Zmíněné dovolací námitky obviněného,
jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a hodnocení
důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného
dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet, takže vycházel
z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s
jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Totéž platí o výhradách obviněného M. B. zaměřených proti údajné
přísnosti jemu uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že případná
nepřiměřenost trestu samotná není dovolacím důvodem, a to ani podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu, který by přicházel v úvahu jen při vybočení ze sazby
trestu stanovené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, při
překročení limitu vyplývajícího v konkrétní věci z jiných ustanovení zákona
nebo byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. O
žádnou z těchto alternativ u obviněného ovšem nejde, ostatně obviněný vůbec
neuplatnil posledně citovaný dovolací důvod. Nepřiměřenost trestu pak nelze
namítat, jak to učinil obviněný, ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je na rozdíl od dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu obecným hmotně právním důvodem. Ze vzájemného vztahu
obou těchto důvodů dovolání logicky vyplývá, že samotný výrok o trestu lze
napadat jen takovými hmotně právními námitkami, které jsou dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované pod č.
22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7
Tdo 720/2010). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, je tedy možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto
výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry
trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl
být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za
pokračování v trestném činu. Kromě toho pouhá nepřiměřenost trestu jako
dovolací důvod by byla v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného
prostředku, když bez dalšího není důvodem ani k podání stížnosti pro porušení
zákona (§ 266 odst. 2 tr. řádu) nebo k povolení obnovy řízení (§ 278 odst. 1
věta první tr. řádu), které jsou dalšími mimořádnými opravnými prostředky.
Stejně tak nebylo možné akceptovat jen obecné tvrzení obviněného o
možné podjatosti soudkyně, která ve věci rozhodovala u soudu prvního stupně,
protože údajně dosud nebylo rozhodnuto o stížnosti obviněného podané proti
rozhodnutí, jímž nebyla tato soudkyně vyloučena z rozhodování pro její
podjatost. Obviněný totiž výslovně a jednoznačně neuplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu a ve svém dovolání ani neuvedl žádné
argumenty, v jejichž důsledku by měla být zmíněná soudkyně vyloučena z
rozhodování. Navíc o stížnosti obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením
ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 4 To 453/2012, kterým podle § 148 odst. 1 písm. c)
tr. řádu zamítl stížnost jako nedůvodnou.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného M. B., které již
odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, třebaže je obviněný částečně založil rovněž na polemice s některými
skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy. Jde především o tvrzení
obviněného, podle něhož nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu
porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zejména pokud jde
o zpřístupnění zákonem chráněných předmětů (autorských děl a zvukově obrazových
záznamů) veřejnosti a o zásah do práv poškozených obchodních společností jako
nositelů příslušných chráněných práv. Tyto námitky obviněného se pak týkají
jednak jeho podnikatelské činnosti v souvislosti s provozováním internetového
obchodu (tzv. e-shopu), jednak otázky zpřístupňování obsahu autorských děl a
zvukově obrazových záznamů metodou vloženého kódu (tzv. embeddingu).
K uvedeným námitkám Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že
trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským
a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému
dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému
nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Přísnější postih podle § 270 odst. 3
písm. b) tr. zákoníku je pak vázán na spáchání tohoto činu ve velkém rozsahu.
Popis skutku obsažený ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Prostějově
ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 T 73/2012, pak vyjadřuje všechny uvedené zákonné
znaky zmíněného trestného činu, přičemž soudy nižších stupňů v odůvodnění svých
rozhodnutí náležitě rozvedly tato skutková zjištění i jejich právní kvalifikaci.
Obviněný M. B. byl tedy odsouzen za neoprávněný nikoli nepatrný zásah do
zákonem chráněných práv k autorskému dílu a zvukově obrazovému záznamu, přičemž
tento čin spáchal ve velkém rozsahu. Pojmem „autorské dílo“ se podle § 2 odst. 1 autorského zákona rozumí dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké,
které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli
objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně,
bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Dílem podle citovaného ustanovení
je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo
dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické,
dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo
audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo
malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla
urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. V posuzované věci
obviněný mimo jiné namítl, že zboží jím prodávané v tzv. e-shopu bylo výsledkem
jeho tvůrčí činnosti, přičemž dotčené seriály a film se staly jen námětem,
který není předmětem ochrany podle autorského zákona. Ohledně námětu díla
Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení § 2 odst. 6 autorského zákona, podle
něhož námět sám o sobě není dílem, se týká pouze tzv. prostého či holého
námětu, který není výsledkem tvůrčí duševní činnosti autora, ale jde o pouhou
ideu, myšlenku, nápad apod. Naproti tomu předmětem autorskoprávní ochrany je
tzv. rozvitý námět, v němž je již zahrnuta tvůrčí invence autora, tj. jde o
tvůrčí zpracování holého námětu (k tomu viz Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 67). V trestní věci obviněného
to znamená, že pokud v rámci své podnikatelské činnosti neoprávněně nabízel k
prodeji věci, které obsahovaly slovní nebo grafická vyjádření specifická pro
dílo jiného autora nebo tvůrce zvukově obrazového záznamu, neoprávněně tím
zasáhl do chráněných práv jejich nositelů. V žádném případě pak nešlo o využití
jen nějakých prostých námětů díla, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání. Autorskoprávní ochrana se totiž vztahuje i na jména postav uvedených v díle a
na název díla za předpokladu, že představují zvláštní a specifické prvky díla
jako celku. V rámci tzv. vnější ochrany autorského díla jsou pak tyto součásti
autorského díla samostatným dílem (viz k tomu Telec, I., Tůma, P. Autorský
zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 46 a 47). Přitom
významným hlediskem pro závěr, zda takové součásti díla jsou předmětem
samostatné autorskoprávní ochrany, je i vnímání názvu díla nebo jména postavy
uvedené v díle ze strany veřejnosti. Jinými slovy vyjádřeno jde o to, zda
konkrétní název díla či jméno jeho postavy je ve veřejnosti natolik vžité, že
vytváří jedinečný a nedělitelný celek s vlastním dílem. Jak vyplývá v
posuzované věci ze spisových podkladů (viz např. č. l. 225 trestního spisu
vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn.
3 T 73/2012), obviněný
neoprávněně využil právě taková jména postav a ty názvy audiovizuálních děl při
prodeji věcí (zejména triček či jiných předmětů) ve svém tzv. e-shopu, které
jsou výsledkem tvůrčího zpracování námětu, jsou pro tato díla charakteristické
a jsou s nimi neoddělitelně spjaté. Proto obviněný i tímto způsobem zasáhl do
chráněných práv jejich nositelů.
Pokud jde o námitky obviněného M. B. týkající se neoprávněného zpřístupnění
audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů, resp. jejich rozmnoženin, za
použití metody vloženého kódu, uvádí k nim Nejvyšší soud následující. Podstatou
metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) je umožnit jinému, aby měl přístup k
určitému obsahu neoprávněně umístěnému na jiném místě kybernetického prostoru.
Z hlediska protiprávnosti tohoto jednání je bez významu, kdo umístil na
internet (zveřejnil) daný obsah, na který se takovým způsobem odkazuje, ale
podstatná je pouze okolnost, že pachatel zpřístupnil chráněný obsah dalším
osobám. Je-li takovým obsahem autorské dílo, zvukově obrazový záznam, jejich
rozmnoženina či jiný předmět ochrany, pak je použití metody vloženého kódu
(tzv. embeddingu) nepochybně jedním ze způsobů sdělování autorského díla,
zvukově obrazového záznamu, jejich rozmnoženiny či jiného předmětu ochrany
veřejnosti, k jehož použití je oprávněn pouze ten, kdo je vlastníkem autorského
díla, zvukově obrazového záznamu nebo jiného předmětu ochrany, anebo kdo je
osobou, které svědčí odpovídající práva k dílu, ke zvukově obrazovému záznamu
nebo k jinému předmětu ochrany podle autorského zákona. Proto použije-li osoba
odlišná od vlastníka díla, zvukově obrazového záznamu či jiného předmětu
ochrany nebo od jiné oprávněné osoby uvedenou metodu, která je technicky
způsobilá zpřístupnit veřejnosti autorské dílo, zvukově obrazový záznam, jejich
rozmnoženinu nebo jiný předmět ochrany, neoprávněně tím zasáhne do zákonem
chráněných práv jejich nositelů.
K otázce tzv. embeddingu chráněného obsahu Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že
podle § 10 autorského zákona zahrnuje autorské právo výlučná práva osobnostní a
majetková. Pokud jde o majetková práva, patří mezi ně též právo na užití díla
podle § 12 autorského zákona, jehož obsahovou součástí ve smyslu § 12 odst. 4
písm. f) autorského zákona je mimo jiné i právo na sdělování díla veřejnosti (§
18 autorského zákona). Pokud jde o sdělování díla veřejnosti prostřednictvím
internetu, je zde třeba rozlišovat mezi prostým odkazováním na tato díla (resp.
jejich rozmnoženiny) na straně jedné a jejich zpřístupněním pomocí metody
vloženého kódu (tzv. embeddingem) na straně druhé. Zatímco v prvním případě
jiná osoba než autor díla nebo další nositel práv toliko informuje o umístění
díla (resp. jeho rozmnoženiny) na příslušných internetových stránkách, aniž by
zpřístupnila obsah díla (resp. jeho rozmnoženiny) na vyžádání kohokoli z širší
veřejnosti, a to na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou
nebo obdobnou sítí, ve druhém ze zmíněných případů je jakékoli použití metody
vloženého kódu (tzv. embeddingu) přímým zpřístupněním obsahu takového díla
(resp. jeho rozmnoženiny) veřejnosti. Nejedná se totiž o prostý odkaz, neboť
uživatel příslušné internetové stránky, která umožňuje použití této metody
(tzv. embedded linkem), má možnost zpravidla jednoduchým úkonem (tzv. kliknutím
ukazovacím zařízením na text odkazu) přejít přímo na obsah díla (resp. jeho
rozmnoženiny). Podle názoru Nejvyššího soudu je tedy metoda vloženého kódu,
tzv. embedding, přímým prostředkem sdělování díla nebo jeho rozmnoženiny
veřejnosti (shodně viz v odborné literatuře Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 228), protože umožňuje, že
kdokoli může mít k chráněnému dílu či jeho rozmnoženině přístup na místě a v
čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí (§ 18 odst.
2 autorského zákona). Jestliže dojde k tomuto sdělování veřejnosti bez souhlasu
autora díla nebo jiné oprávněné osoby, tedy v rozporu s autorským právem, za
splnění ostatních zákonných podmínek lze dovodit trestní odpovědnost pachatele
za trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským
a práv k databázi podle § 270 tr. zákoníku. Totéž pak platí ohledně sdělování
veřejnosti za použití metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) i ve vztahu ke
zvukově obrazovému záznamu či ostatním v úvahu přicházejícím předmětům ochrany.
V trestní věci obviněného M. B. to pak znamená, že pokud bez souhlasu nositelů
příslušných práv nebo dalších oprávněných osob používal odkazy v podobě metody
vloženého kódu (tzv. embeddingu), a tím na určitých internetových stránkách
zpřístupňoval širší veřejnosti obsah zákonem chráněných audiovizuálních děl a
zvukově obrazových záznamů (resp. jejich rozmnoženin), nelze mít žádné
pochybnosti o tom, že uvedeným způsobem jednal v rozporu s ustanoveními § 18
odst. 1, 2 autorského zákona. Takový závěr je ostatně v souladu i s dosavadní
praxí Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo
137/2013), podle níž je umístění tzv. embedded linků přímo odkazujících na
obsah díla či jeho rozmnoženiny, a to jinou osobou než vlastníkem díla nebo
rozmnoženiny díla, takovým jednáním, které zajišťuje neoprávněný přístup k
obsahu díla nebo jeho rozmnoženiny, a tudíž i zásahem do autorských práv k
jednotlivým dílům, zejména pak porušením práva na sdělování díla veřejnosti ve
smyslu § 18 odst. 1, 2 autorského zákona. Proto jsou námitky obviněného
zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu porušení autorského
práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen,
neopodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi výhradami obviněného, v nichž popřel své
úmyslné zavinění, které je znakem subjektivní stránky uvedeného trestného činu.
Ani tyto námitky však nejsou důvodné.
Nejvyšší soud k tomu obecně připomíná, že ke spáchání zločinu porušení
autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle
§ 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění,
ovšem může zde jít též o nepřímý (eventuální) úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku], přičemž k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a
spočívající ve spáchání tohoto trestného činu ve velkém rozsahu postačí
zavinění z nedbalosti [§ 17 písm. b) tr. zákoníku]. Pokud jde o nepřímý úmysl
pachatele, podle dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury Nejvyššího
soudu zavinění v této formě ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem je dáno i tehdy, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení
jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a
eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná,
jestliže pachatel přesto jednal způsobem, který vedl ke způsobení následku
významného pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V
obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se vznikem následku z
toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila
tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2012, s. 222).
V nyní posuzované věci podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové
okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o
vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o zavinění obviněného
M. B. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze
způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného
zejména formulacemi, podle nichž obviněný „… ačkoli si byl vědom toho, že
neuzavřel licenční ani podlicenční smlouvy s autory, výkonnými umělci, výrobci
zvukově obrazových záznamů … a neměl ani právo volného užití a zákonnou
licenci, přesto provozováním internetových stránek … umísťováním souborů … a
vkládáním odkazů … porušil práva …“. Z uvedeného popisu – byť si lze jistě
představit poněkud výstižnější vyjádření subjektivní stránky – a z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně je totiž patrné, že obviněný byl přinejmenším
srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s porušením zájmu společnosti na
ochraně autorských a souvisejících práv. To ostatně správně dovozuje soud
prvního stupně též z varování České protipirátské unie doručeného obviněnému a
z její výzvy, aby obviněný zanechal svého počínání, což neučinil a naopak,
následně v internetové diskusi se snažil zjistit, jak se lze vyhnout
odpovědnosti za uvedené protiprávní jednání.
Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu porušení autorského práva, práv
souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání
obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně a rozvedeno v jeho odůvodnění, ale i z ostatních rozhodných
okolností, za nichž obviněný neoprávněně zasáhl do autorských a souvisejících
práv, zejména i z jeho reakce na upozornění, že si počíná nelegálně.
Ostatně obviněný ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě
tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu
(tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu
(tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho
způsobením) či obě tyto složky zároveň. Navíc obviněný zaměřil své výhrady
ohledně subjektivní stránky do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného
dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto Nejvyšší soud považuje námitky
obviněného, jimiž popřel naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu
porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl
stíhán a odsouzen, za neopodstatněné.
Stejně tak nebylo možné akceptovat tvrzení obviněného M. B., kterým zpochybnil
společenskou škodlivost svého činu a poukázal na uplatnění zásady subsidiarity
trestní represe.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl
účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován skutek spáchaný
obviněným, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon
označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13
odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem
trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či
stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin.
Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze
považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě
konstatování nedostatečné společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného
případu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně tehdy, když z určitých
důležitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, protože zde lze
využít sankční možnosti jiných právních odvětví, a pokud posuzovaný čin svou
závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům
dané právní kvalifikace (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V případě obviněného M. B. ovšem
nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní
represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné
skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím
spáchaného činu. Naopak, povaha a velký rozsah jeho zásahů do chráněných
autorských a souvisejících práv, význam těchto práv, okruh dotčených nositelů
porušených práv a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti
případu obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a
trestněprávních důsledků s ní spojených. Vždyť obviněný spáchal posuzovaný
trestný čin dokonce ve velkém rozsahu, a naplnil tím kvalifikovanou skutkovou
podstatu daného trestného činu ve smyslu § 270 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity
trestní represe.
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada
subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“
nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného
porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními
prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a
právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn.
5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008,
publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2009).
Přitom ze shora popsaných skutkových okolností je zřejmé, že čin obviněného M.
B. vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, a to zejména pokud jde o
značné množství případů (celkem 1 207 503), v nichž zpřístupnil veřejnosti
obsah chráněných audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů. Tím obviněný
zasáhl nositele chráněných autorských a souvisejících práv, takže bylo nezbytné
reagovat na jeho jednání i prostředky trestněprávní represe. To je ostatně v
souladu i s požadavkem, aby Česká republika náležitě plnila své mezinárodní
závazky vyplývající z uzavřených mezinárodních úmluv a směřující k dostatečné
ochraně práv tzv. duševního vlastnictví, resp. nehmotných statků, jak to
vyžadují např. Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl
(publikovaná pod č. 133/1980 Sb.), Všeobecná úmluva o autorském právu
(publikovaná pod č. 134/1980 Sb.), Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných
umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací (publikovaná pod č.
192/1964 Sb.) a další normy, zejména když se tato ochrana zatím v České
republice poněkud bagatelizuje a podceňuje (viz též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 621/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008), přičemž v posuzovaném případě došlo k
zásahu i do chráněných práv nositelů sídlících mimo Českou republiku.
Nakonec Nejvyšší soud považuje za nedůvodné i výhrady obviněného
týkající se škody, kterou měl způsobit spáchaným trestným činem. Jednak totiž
škoda a její výše není znakem skutkové podstaty zločinu porušení autorského
práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen. Navíc námitky obviněného zde v podstatě směřují proti rozhodným
skutkovým zjištěním a výsledkům dokazování, takže zčásti ani neodpovídají
dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
obviněný M. B. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však
jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly
být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud
neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu
předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné
činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat
další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce
doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout
tímto způsobem o dovolání obviněného M. B. v neveřejném zasedání, proto tak
učinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný
prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 5. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y