5 Tdo 279/2020-492
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. bytem XY, s adresou pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 9 To 232/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 53/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 T 53/2018, byl obviněný R. V. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) výroku o vině přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 19 920 ks padělků cigaret zn. Marlboro Red. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný povinen uhradit na náhradu škody poškozené obchodní společnosti Philip Morris Products S. A. částku ve výši 48 000 Kč.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1) výroku o vině uvedeného rozsudku od přesně nezjištěné doby do 20. 4. 2017 v místě svého bydliště přechovával za účelem prodeje tabákové výrobky, a to 20 000 ks cigaret opatřených padělanými ukrajinskými tabákovými nálepkami a neoprávněně označených slovní a grafickou ochrannou známkou MARLBORO, registrovanou u Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky pod č. 152563 pro poškozenou Philip Morris Products S. A. V úmyslu vyhnout se daňové povinnosti nepřiznal spotřební daň z uvedených výrobků v rozporu s ustanovením § 9 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, tím zkrátil spotřební daň o 55 940 Kč ke škodě České republiky zastoupené Celním úřadem pro Karlovarský kraj. Pod bodem 2) výroku o vině od přesně nezjištěné doby do dne 20. 4. 2017 v místě svého bydliště úmyslně s cílem užít jej jako pravý přechovával padělaný řidičský průkaz Bulharské republiky na jeho jméno, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že doklad není pravý a nevydal jej příslušný orgán Bulharské republiky.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. V. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 9 To 232/2019, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný na začátku svého dovolání zopakoval dosavadní průběh jednání. Vlastní dovolací námitky obviněného lze vyjádřit tak, že podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, protože spočívají na nesprávném posouzení skutku, resp. jiném právním posouzení. Obviněný především uvedl, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí postrádalo základní náležitosti řádného odůvodnění. Připustil, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí částečně vypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, avšak v rozporu s ustálenou judikaturou, čímž zasáhl do jeho práv. Vytkl především, že se odvolací soud nezabýval důvody, proč byl vydán příkaz k domovní prohlídce a zákonností zajištěných důkazů. Podle obviněného totiž v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce chybělo jednoznačné a náležité odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto úkonu. Odůvodnění příkazu bylo podle něj velmi obecné a nebylo důkladné, což byla vada, která se výrazným způsobem dotkla jeho ústavně zaručených práv. Domovní prohlídka byla navíc nařízena při prověřování drogové trestné činnosti ve snaze nalézt věci pro tuto kauzu důležité, proto neodkladnost a neopakovatelnost pro zajištění jiných věcí v rámci takové prohlídky nebyla dána. Namítl, že se nejednalo o generální povolení pro prohledání a nalezení všech věcí, ale šlo pouze o věci důležité pro trestní řízení, v němž byla domovní prohlídka povolena. S ohledem na povahu a charakter chráněného práva by mělo být v rámci činnosti orgánu zajišťujícího domovní prohlídku ctěno právo shodně jako u § 83c odst. 3 tr. řádu a při domovní prohlídce měly být zajištěny věci, pro kterou se příkaz k domovní prohlídce vydal s přihlédnutím k charakteru trestné činnosti, nikoli všechny ostatní věci, a to zejména za situace, kdy k domovní prohlídce přistoupil orgán činný v trestním řízení před sdělením obvinění. Tyto závěry zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Obviněný ze všech důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
6. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle státního zástupce obviněný sice uplatnil námitku nesprávného právního posouzení, avšak použitá argumentace tomuto důvodu vůbec neodpovídala, jeho námitky byly převážně procesního charakteru, které v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnit nelze. Státní zástupce především odmítl hlavní námitku obviněného týkající se domovní prohlídky a toho, že stěžejní důkazy svědčící o jeho vině pro určitou trestnou činnost byly opatřeny v rámci domovní prohlídky, která byla nařízena v trestní věci vedené pro podezření z jiné trestné činnosti. Odmítl také výhrady o absenci neodkladnosti a neopakovatelnosti provedené domovní prohlídky a také námitku nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.
7. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou nedostatku odůvodnění příkazu k domovní prohlídce jako úkonu neodkladného, neboť její neodkladnost byla v uvedeném příkazu jednoznačně a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dostatečně odůvodněna, a to konkrétními skutkovými zjištěními, zároveň bylo důvodně vysloveno podezření, že se obviněný spolu s dalšími osobami mohl podílet na obchodu s omamnými a psychotropními látkami. Domovní prohlídku pak pochopitelně nebylo možno odložit na pozdější dobu po zahájení trestního stíhání, neboť by došlo k odstranění či zničení těchto věcí z užívaných nemovitostí či vozidel, zároveň nebylo možné zajistit je jiným způsobem. Současně vzhledem k okolnostem případu zde bylo reálně dáno nebezpečí, že by mohlo dojít v případě neprovedení prohlídek ke znehodnocení či zničení věcí. Hrozila tedy účelová likvidace hledaných věcí s cílem zahladit stopy trestné činnosti, bylo též nutné zajistit věci ve stavu, v jakém se měly nacházet v průběhu páchání trestné činnosti. Na zákonnosti opatření věcných důkazů svědčících v neprospěch obviněného nemohlo mít zásadní vliv skutečnost, že věcné důkazy usvědčovaly obviněného z jiné trestné činnosti, než pro niž bylo původně zahájeno trestní řízení, v jehož průběhu byl příkaz k domovní prohlídce vydán. S tím ostatně počítal i soud prvního stupně, když poukázal na alternativu potřeby zajistit i jiné důkazy důležité pro trestní řízení. Připomenul, že orgány činné v trestním řízení i při provádění prohlídek musí postupovat z úřední povinnosti. Pokud při domovní prohlídce naleznou určitou věc svědčící zjevně o trestné činnosti, musí postupovat ve smyslu § 78 a násl. tr. řádu.
8. Státní zástupce odmítl námitku obviněného, že se soud druhého stupně nevypořádal s jeho odvoláním, odůvodnění jeho rozhodnutí považoval za řádné, odpovídající § 134 odst. 2 tr. řádu, odkázal především na body 19.-21. odůvodnění jeho rozhodnutí.
9. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
10. Vyjádření státního zástupce k dovolání bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
13. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
14. Na úvod je třeba též zmínit, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačil tak správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat.
15. Toto pochybení však samo o sobě nebylo určující, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky neodpovídaly uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
b) Námitky neodpovídající dovolacím důvodům
16. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány především v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů, především pokud jde o jejich zákonnost. Obviněný označil zjištěný skutkový stav za neúplný, namítl nezákonnost zajištěných důkazů a odůvodnění usnesení odvolacího soudu považoval za nedostatečné a nepřezkoumatelné.
17. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. Dovolatel se pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
19. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
20. Obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl takové námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. To se týká zejména procesních výhrad obviněného, podle nichž byly důkazy proti němu zajištěny nezákonně, na základě příkazu k domovní prohlídce, který byl vydán v jiné trestní věci vedené pro podezření z drogové trestné činnosti a v němž navíc byla nedostatečně odůvodněna jeho neodkladnost.
21. Takové námitky ale vůbec neodpovídají hmotněprávní povaze uplatněného dovolacího důvodu, neodpovídají ovšem ani žádným jiným dovolacím důvodům. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení zásady presumpce neviny či práva na spravedlivý proces, byť to ani takto výslovně obviněný ve svém podání též neuváděl. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.
března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.
Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů
22. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů při dokazování nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z nesprávných a nezákonně zajištěných důkazních prostředků, jak uvádí obviněný, že by skutkový děj zjistily nedostatečně, že by popisu skutku obsaženému ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídaly provedené důkazy. Naopak především soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného. Bylo zjištěno, že obviněný za účelem uvedení do oběhu nelegálně přechovával tabákové výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž příslušelo výhradní právo jinému, a zároveň svým úmyslným jednáním zkrátil spotřební daň, takového jednání se dopustil ve větším rozsahu, neboť bylo prokázáno, že přechovával v místě svého bydliště za účelem prodeje 20 000 ks cigaret označených Marlboro Red, spotřební daň z uvedených výrobků nepřiznal, a tímto jednáním zkrátil spotřební daň celkem o částku 55 940 Kč. Bylo též jednoznačně prokázáno, že si opatřil a přechovával padělanou veřejnou listinu v úmyslu, aby ji bylo užito jako pravé, konkrétně šlo o padělaný řidičský průkaz Bulharské republiky vydaný na jeho jméno.
23. Je pravdou, že veškeré tyto věci jako nástroje trestné činnosti byly zajištěny při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, proto se obviněný snaží použitelnost těchto důkazů zpochybnit tím, že napadá procesní podmínky pro konání takové prohlídky. Jeho námitky ovšem v tomto směru nejen, že neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, ale zjevně nejsou ani důvodné. Obviněný totiž především zpochybňuje, že by při domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor mohly být zajištěny i jiné věci, než které byly na základě příkazu soudu hledány. Tak tomu ale rozhodně není a s touto argumentací obviněného se zcela dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů, na jejichž odůvodnění lze odkázat. Z provedeného dokazování vyplývá, že v této trestní věci byly stěžejní a pro vyslovení viny rozhodující usvědčující důkazy zajištěny při domovní prohlídce provedené dne 20. 4. 2017 v místě bydliště obviněného na příkaz soudce Okresního soudu v Karlových Varech k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 3 Nt 1/2017. Tento příkaz byl vydán k návrhu státního zástupce ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 1 KZN 1524/2017, (ve spise na č. l. 14), v trestní věci vedené pro podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
24. Pokud jde o tyto námitky Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že podle § 82 odst. 1 tr. řádu lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Podle § 83 odst. 1 tr. řádu je oprávněn nařídit domovní prohlídku předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn.
25. Domovní prohlídka může být nařízena a provedena v trestním řízení i před zahájením trestního stíhání, tj. ve fázi prověřování, což je dokonce pro tento úkon typické, protože tímto úkonem se zpravidla končí utajovaná operativně-pátrací činnost prováděná v rámci prověřování, po realizaci domovní prohlídky (zpravidla na samém konci prověřování) obvykle dochází k zahájení trestního stíhání obviněných, kteří mnohdy jsou pak i stíháni vazebně (běžně totiž při domovní prohlídce dochází k zadržení podezřelých). V této fázi trestního řízení se tento procesní úkon provádí jako neodkladný (a zároveň často i neopakovatelný), zvláště pak to platí u takového typu trestné činnosti, jako je drogová trestná činnost, kdy reálně hrozí, že při obráceném postupu (tj. nejprve zahájení trestního stíhání, poté domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor) by došlo ke zničení či uschování věcí důležitých pro trestní řízení (především nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní), a to buď samotným obviněným, pokud by nebyl stíhán vazebně, či osobami spřízněnými (např. dosud neodhalenými spolupachateli, pomocníky, osobami blízkými apod.). Podle ustanovení § 160 odst. 4 tr. řádu se za neodkladný považuje úkon který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelný je takový úkon, který nebude možno v dalším řízení (především v řízení před soudem) znovu provést (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13).
26. Soud prvního stupně se s těmito námitkami vypořádal, což je patrné z odůvodnění jeho rozsudku (str. 6-7), když uvedl, že soudce řádně odůvodnil neodkladnost a neopakovatelnost tohoto prováděného úkonu ještě před zahájením trestního stíhání a že cílem povolované prohlídky v obydlí obviněného bylo zajistit i jiné věci důležité pro trestní řízení. S tímto závěrem souhlasil i odvolací soud, který v odůvodnění napadeného usnesení (viz bod 19. a 20. na str. 4-5) uvedl, na základě jakých důvodů soudce soudu prvního stupně vydal příkaz k domovní prohlídce navržené státním zástupcem, podle kterého z dosavadního šetření vyplynulo, že na sáčcích s pervitinem byla zjištěna kromě jiného i genetická stopa obviněného, což odůvodňovalo podezření ze zapojení obviněného do prověřované trestné činnosti a tedy i provedení domovní prohlídky v jeho obydlí za účelem objasnění zmíněné drogové trestné činnosti obviněného a odhalení jeho pachatele. V odůvodnění tohoto příkazu soudce jasně uvedl, že se jednalo o obviněného R. V. jako osobu podezřelou, obsahovalo informaci o daném vyšetřování, účelu prohlídky a důvodech, proč se jevila nezbytnou, jakož i to, že jejím cílem bylo zajistit i jiné věci pro trestní řízení. Na základě tohoto příkazu pak byly v bytě obviněného při domovní prohlídce zajištěny tabákové výrobky, tedy 20 000 ks cigaret a padělaný řidičský průkaz Bulharské republiky. Byl tak zachován tzv. trojí test (policejní orgán – státní zástupce – soud/soudce) ve smyslu již zmíněného nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13.
27. Jak správně uvedl odvolací soud, jestliže byl důvodně vydán příkaz k provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, tak skutečnost, že nebyly nalezeny drogy, ale byly nalezeny jiné věci, které dokládaly spáchání jiné než prověřované trestné činnosti, neznamenalo to, že by zajištění takových věcí bylo nezákonné. Není možné přistoupit na argumentaci, že jiná trestná činnost, než pro kterou byl obviněný podezříván, by měla policejním orgánem a státním zástupcem zůstat opomenuta, to by bylo ve zjevném rozporu s principy oficiality a legality ve smyslu § 2 odst. 3 a 4 tr. řádu (argumentace obviněného by vedla ke zcela absurdnímu závěru, že např. by si policejní orgán nesměl skladiště zbraní, plánů teroristického útoku, kradených obrazů či dokonce ani mrtvoly nalezených v domě, ve kterém se provádí domovní prohlídka při prověřování drogové trestné činnosti). Takové závěry nejsou nijak zpochybňovány ani ustálenou judikaturou (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 1031/19, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 11 Tdo 11/2018, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. proti Německu ze dne 3. 3. 2016, č. 7215/2010). Z toho tedy vyplývá, že byl dán legitimní důvod k zajištění předmětných věcí, které byly při domovní prohlídce nalezeny. Nejvyšší soud nemohl akceptovat tvrzení obviněného, že k zajištění cigaret a řidičského průkazu došlo nezákonným způsobem.
28. Dovolací soud nemůže souhlasit ani s tím, že by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo nedostatečné a nepřezkoumatelné, naopak je považuje za správné a zcela dostatečné, soud druhého stupně se jasně vyjádřil ke stěžejním námitkám obviněného, k nimž zaujal jasné a srozumitelně odůvodněné stanovisko, s nímž Nejvyšší soud souhlasí. Zamítavé usnesení odvolacího soudu tedy vyhovuje zákonným požadavkům kladeným na náležité odůvodnění ve smyslu § 134 odst. 2 tr. řádu.
29. Nejvyšší souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, na něž může plně odkázat, neboť soudy nižších stupňů se uplatněnou obhajobou obviněného důsledně zabývaly a zcela důvodně odmítly námitky obhajoby, které se týkaly údajné nesprávnosti příkazu k domovní prohlídce a nezákonnosti důkazů při ní zajištěných. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 3 až 9), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (str. 1 až 6).
V. Závěrečné shrnutí
30. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný R. V. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by byl věcně oprávněn přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc se shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, již zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 3. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D. předseda senátu