5 Tdo 28/2024

5 Tdo 28/2024-539

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovolání, které podal obviněný E. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 8 To 192/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 70/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. H. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2023, sp. zn. 5 T 70/2023, byl obviněný E. H. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem Městský soud v Brně rozhodl také o vině obviněného J. B., podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání 5 kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě 1 000 Kč a podle § 228 a § 229 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody. Uvedeného zločinu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že dne 9. 3. 2023 poté, co si opatřil od dosud nezjištěné osoby dvě padělané bankovky v nominální hodnotě 1 000 Kč bez ochranných znaků, je s vědomím, že jde o padělky, dvakrát v krátkém časovém sledu (v 19.13 hod. a pak v 21.03 hod.) užil k zaplacení objednaného občerstvení v Brně v XY v prodejně XY, poprvé bankovku úspěšně udal, podruhé nikoli, a následně byl zadržen. V podrobnostech je možno odkázat na citovaný rozsudek, který je stranám znám.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 8 To 192/2023.

II. Dovolání obviněného

3. Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný E. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

4. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval především v tom, že se odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s argumentací v jeho odvolání. Podle obviněného se soud druhého stupně ve svém odůvodnění věnoval ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak návrh na rozhodnutí obsažený v odvolání směřoval do ustanovení § 258 odst. 1 písm. b).

5. Dovolatel dále namítl, že se oba soudy nižších stupňů nezabývaly jeho několikrát opakovaným tvrzením týkajícím se snížené rozpoznávací schopnosti. Podle přesvědčení obviněného nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění peněz, neboť byl v době spáchání skutku pod vlivem omamných a psychotropních látek, v důsledku čehož nerozpoznal, že bankovky nebyly pravé. Podle něj se mohlo jednat nanejvýš o negativní skutkový omyl, který vylučuje jeho trestní odpovědnost.

K obhajobě obviněného ohledně užívání omamných a psychotropních látek se vyjádřili pouze svědci, kteří uvedli, že vliv těchto látek na obviněném nepoznali. Podle obviněného soudy nižších stupňů pouze na základě těchto výpovědí dospěly k závěru, že jeho rozpoznávací schopnost nebyla snížena. Podle něj však příčetnost může objektivně posoudit pouze znalec, nikoli svědci. V souvislosti s touto námitkou obviněný uvedl, že v průběhu trestního řízení opakovaně navrhoval zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, za účelem posouzení svých rozpoznávacích schopností v době spáchání skutku.

Soud prvního stupně tento důkazní návrh zamítl s odůvodněním, že není možno zpětně zjistit, zda byl odsouzený pod vlivem omamných a psychotropních látek. Podle obviněného však skutečnost, že byl pod vlivem těchto látek, byla prokázána již předchozími provedenými důkazy, nebylo však prokázáno, jaký vliv měly na jeho rozpoznávací schopnost. Podle obviněného tak důkaz znaleckým posudkem zůstal opomenut, neboť se nejednalo o jeden ze tří přípustných důvodů vymezených judikaturou Ústavního soudu, pro které soudy nižších stupňů nemusí provést důkaz navržený obviněným.

6. Obviněný svým dovoláním uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Podle něj nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku. Při hodnocení subjektivní stránky vzal odvolací soud do úvahy vyjádření České národní banky, která označila padělané bankovky 4. stupněm nebezpečnosti, tj. jako méně zdařilé. Podle obviněného však soud druhého stupně nezohlednil, že pro kvalifikaci bankovek 4. stupněm nebezpečnosti postačí, pokud jsou bankovky bez napodobení ochranných prvků, případně s nekvalitním napodobením některých z nich. Ani svědci ihned nerozpoznali, že jde o padělky. Rozpoznat, že jde o padělané bankovky, tak nebylo snadné ani pro osoby, které neměly snížené rozpoznávací schopnosti. Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů, že při placení padělanou bankovou záměrně udržoval konverzaci se svědkyní J. V., aby odvedl její pozornost a ona tak příliš nezkoumala přijímané bankovky. Namítl, že zahájil konverzaci i se svědkem M. K., který v danou chvíli pouze připravoval pizzu a nepohyboval se v prostoru pokladny. O nenaplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu navíc podle něj svědčí i to, že padělané bankovky převzal od spoluobviněného J. B. dne 9. 3. 2023 okolo 18:30 hod., kdy již byla tma, roli tedy hrály i ztížené světelné podmínky.

7. V závěrečném shrnutí obviněný připomněl, že v trestním řízení se uplatňují stěžejní principy trestního práva, zejména princip presumpce neviny a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo, podle kterého může být odsuzující rozsudek vynesen pouze v případě, že jsou odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Není-li vina prokázána, musí být zproštěn obhajoby. Tak tomu podle něj mělo být i v tomto trestním řízení. Proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl, že se dovolatel zprošťuje obžaloby.

III. Vyjádření k dovolání

8. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

9. Státní zástupce nejprve obecně vysvětlil, kdy je možno namítat opomenutí důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto případě však o opominutý důkaz nejde. Obviněný totiž navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem z oboru toxikologie, který není způsobilým důkazem k objasnění rozpoznávací schopnosti obviněného, pokud jde o rozpoznání pravosti bankovek. K rozpoznávací schopnosti se může vyjádřit jedině znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, avšak takový znalecký posudek obviněný nenavrhoval. Navíc bylo provedeným dokazováním prokázáno, že obviněný nevykazoval nestandardní chování, nic nenasvědčovalo tomu, že by nemohl vnímat skutečnosti rozhodné pro posouzení padělaných bankovek.

10. K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že argumentace obviněného se týkala skutkových zjištění, avšak takové námitky uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Navíc se soud prvního stupně podle něj dostatečně přesvědčivě vypořádal s rozpoznatelností bankovek jako padělaných, když vyšel z pořízených fotografií padělaných bankovek a svědeckých výpovědí. Pokud obviněný namítal, že svědkyně J. V. nerozpoznala padělek bankovky, tak podle státního zástupce soud prvního stupně správně poukázal na skutečnost, že je to příslušnice Slovenské republiky, která v České republice pracovala pouze krátkou dobu a neměla tolik zkušeností s přebíráním tisícikorunových bankovek, neboť platby v pizzerii probíhaly zejména bezkontaktně platební kartou.

11. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

15. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

16. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších

stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.

Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

17. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také relativně nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.

Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.

Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou, kterou uplatnil obviněný, je tvrzení, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – zamítl řádný opravný prostředek a neodstranil tak vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

19. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

b) K uplatněným námitkám obviněného

20. Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obviněného z velké části představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku. Obviněný uplatnil ve svém dovolání námitky do značné míry totožné jako v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého usnesení. Na tyto pasáže je proto možno plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí a není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (stranám je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Stejně tak je možno odkázat na vyjádření státního zástupce, se kterým dovolací soud rovněž souhlasí. Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvede několik poznámek k jednotlivým námitkám obviněného. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud totiž zpravidla odmítne odvolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (jako tomu bylo v daném případě).

21. Obviněný předně namítl, že se soud druhého stupně v rámci odůvodnění svého usnesení zabýval § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., přestože návrh na rozhodnutí obsažený v odvolání obviněného směřoval do § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Je sice pravdou, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (zřejmě nedopatřením) uvedl § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Způsob, jakým odůvodnil zamítnutí podaného odvolání, však jednoznačně směřoval k ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se zabýval rozsahem dokazování a úplností zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně. Tato námitka ani neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, a to ani důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který ji obviněný podřadil.

22. Obviněný svým dovoláním dále rozporoval naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění peněz, který mu byl kladen za vinu. To odůvodňoval tím, že byl v době spáchání činu pod vlivem omamných a psychotropních látek, které snížily jeho rozpoznávací schopnost. Právě v důsledku požití těchto látek nerozpoznal, že bankovky byly padělané. Nemohl tak jednat v přímém úmyslu. Také oběma soudům nižších stupňů vytkl, že neprovedly jím navržený důkaz v podobě zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ani řádně neodůvodnily jeho zamítnutí. Podle něj se proto jedná o tzv. opomenutý důkaz.

23. Předně je třeba uvést, že obviněný ve svém dovolání poněkud zaměňoval různé předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele – otázku příčetnosti a zavinění. Schopnost rozpoznávací se zkoumá v rámci obecného znaku příčetnosti podle § 26 tr. zákoníku, posuzuje se přitom, nakolik byl pachatel schopen rozpoznat protiprávnost svého činu. Nebyl-li by toho v době činu schopen (byla-li by tato schopnost vymizelá), přičemž tato neschopnost byla vyvolána duševní poruchou ve smyslu § 123 tr. zákoníku (mimo jiné i opojením vlivem návykové látky ve smyslu § 130 tr.

zákoníku), byl by v takovém případě nepříčetný a nebylo by možno vyvodit jeho trestní odpovědnost, tedy odpovědnost za trestný čin, nejvýše by mohlo být využito tzv. druhé koleje sankcí, tj. ochranných opatření. Nepříčetnost je podmínkou zavinění. Příčetnost se předpokládá, jsou-li o tom ovšem pochybnosti, je třeba se jimi zabývat (viz níže). Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní.

Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah.

Úmysl se od nedbalosti odlišuje především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy.

24. Obviněný namítal, že v důsledku ovlivnění jím dříve užité návykové látky nemohl rozpoznat, že bankovky, kterými platil za občerstvení, byly padělky. Soudy nižších stupňů této obhajobě neuvěřily, považovaly ji za vyvrácenou provedenými důkazy. Na jeho argumentaci a podložený skutkový závěr ohledně této otázky lze plně odkázat, protože s argumentací souhlasí i Nejvyšší soud, který nemá důvod tento závěr jakkoliv zpochybňovat (ostatně, jak bylo naznačeno výše, sám dokazování neprovádí a vychází ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů).

Jak soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozsudku, vycházel zejména ze svědeckých výpovědí zaměstnanců rychlého občerstvení XY, ze kterých vyplynulo, že obviněný při objednávce působil ve stresu a bavil se bokem s již odsouzeným J. B. Také konverzoval se zaměstnanci a snažil se k nim být velmi přátelský, aby odvedl jejich pozornost od placení padělanou bankovkou. O jeho vědomosti, že záměrně platí padělanou bankovkou (a tedy přímém úmyslu), svědčí i zjištění, že v krátkém časovém rozmezí tuto prodejnu navštívil dvakrát, neboť poprvé padělanou bankovku úspěšně udal, proto chtěl svůj čin zopakovat.

Jeho vědomost kromě toho dokládá i to, že při druhé platbě po vzniku podezření na placení padělanou bankovkou obviněný ihned vložil padělanou bankovku dceři do batohu, jakmile prodávající odmítl padělanou bankovku převzít, což by jistě nečinil, kdyby nevěděl, že jde o padělek. Plně tomu odpovídá i modus operandi spočívající v koupi relativně levného zboží, aby pokud možno získal zpět co nejvyšší obnos pravých peněz (opakovaný nákup pizzy v hodnotě okolo 160 Kč tak, aby mu bylo více než 800 Kč vráceno).

Z kroků obviněného je tak velmi dobře patrná jeho vědomost, že platil padělanou bankovkou. Kromě toho je zřejmé, že se znal se spoluobviněným J. B., který byl spolu s ním stíhán a souzen pro udávání padělaných tisícikorun (v jednom případě též 9. 3. 2023 a v jednom případě 10. 3. 2023), jimi udávané padělky tisícikorun měly zjevně stejný původ (šlo o padělky téhož vzoru a téhož sériového čísla), dokonce oba udávali padělky u téhož subjektu (obviněný dvakrát, J. B. jednou). Závěr soudů nižších stupňů, že si obviněný byl velmi dobře vědom, že udávané bankovky nebyly pravé, logicky vyplývá z provedeného dokazování, dovolací soud tak v daném případě žádný nesoulad mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal.

25. Soud prvního stupně věnoval pozornost i tvrzení obviněného týkajícího se užití návykových látek, přičemž nezjistil žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by se obviněný choval jinak než standardním způsobem. K uvedenému je vhodné doplnit, že příčetnost pachatele se zásadně presumuje a nutnost zpracování znaleckého posudku o duševním stavu obviněného, tj. o jeho rozpoznávacích a ovládacích schopnostech v době činu, je dána pouze tehdy, pokud konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Na tom nic nemění ani námitky obviněného, že byl nepříčetný. Soudy nižších stupňů správně argumentovaly, že se obviněný v době páchání činu choval zcela obvyklým způsobem. To bylo prokázáno kamerovým záznamem, jakož i výpověďmi svědků, kteří na obviněném žádný vliv návykových látek nepozorovali.

26. Pokud v trestním řízení není zjištěno, že jednání pachatele v době činu vykazovalo znaky abnormálnosti, není ani důvod provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1582/2018. Z dalšího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, zase vyplývá, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů; povinnost orgánů činných v trestním řízení vypracovat znalecký posudek k posouzení nepříčetnosti pachatele obecně nenastává, neboť příčetnost se presumuje (dále se rozvádějí případy intoxikace pachatele); nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 či § 116 tr.

ř. Především je ale možno připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019, proti němuž směřovala i ústavní stížnost, jež ale byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 3060/19. Podle tohoto posledně uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (§ 105 odst. 1 tr. ř.), je nutné, pokud důvodně vzniknou pochybnosti o tom, že obviněný není plně příčetný ve vztahu ke konkrétnímu činu (§ 26, § 27 tr.

zákoníku). Proto není důvodný požadavek na to, aby v každé trestní věci obviněného, v níž sám nepříčetnost namítá, byl znalec přibírán. Potřeba přibrání znalce se váže k pochybnostem, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl zachovány rozpoznávací a určovací schopnosti. Musí proto existovat na základě provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu konkrétní reálná pochybnost vycházející ze zhodnocení chování i projevů obviněného. Pro závěr o nutnosti přibrat znalce nepostačuje ani zjištění, že byl obviněný opakovaně psychiatricky léčen (k tomu se odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu pod č. 3/1983-23), nebo že po určitou dobu užíval antidepresivní léky, nebo že vykonával činnosti, které se obecně nepovažují za zcela běžné apod. Jak již bylo uvedeno, tento názor, který je zcela použitelný i v nyní projednávané věci, akceptoval ve zmíněném usnesení i Ústavní soud.

27. Kromě toho není důvodná ani námitka obviněného, že byl opominut jím navržený důkaz a že nebyl dán žádný z Ústavní soudem aprobovaný důvod zamítnutí jím navrhovaného důkazu. Předně je třeba obviněného upozornit, jak již správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, že jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, není způsobilý k prokázání tvrzení obviněného, že nebyl schopen rozpoznat, že šlo o padělky. Posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, je totiž vlastně založen na chemickém rozboru, typicky se jím v trestních věcech zjišťuje množství určitých návykových látek v tělesných vzorcích, především tělesných tekutinách (především krvi nebo moči), případně lze jím zjišťovat objem určitých látek (návykových) vpravených do těla člověka, jejich chemickou reakci v těle, jejich odbourávání apod. Zjišťování schopností rozpoznávacích a ovládacích je však doménou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Navržený důkaz tak vůbec nebyl způsobilý k prokázání tvrzení obviněného. Kromě toho i případně navržený důkaz z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, by s ohledem na výše uvedené k prokazování skutkového stavu k posouzení příčetnosti, resp. nepříčetnosti, byl důkazem nadbytečným, protože o schopnostech obviněného v daném případě nebylo pochybností (a není třeba obecně prokazovat příčetnost, která se presumuje).

28. Ani Nejvyšší soud tak neshledal pochybení v rozsahu dokazování před soudy nižších stupňů, o jejich skutkových závěrech též nemá jakýchkoliv pochybností, rozhodně nejsou v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, naopak z nich logicky vyplývají.

29. Takto zjištěný skutkový stav byl též správně právně posouzen, a to včetně subjektivní stránky. Obviněný se dopustil zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, neboť udal padělané peníze jako pravé. Jednal přitom s úmyslem přímým. Při vědomí nutnosti určitého důsledku lze totiž uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221). Pokud tedy obviněný věděl, že udává padělané peníze, šlo o jednání přímo úmyslné.

V. Závěrečné shrnutí

30. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného E. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 2. 2024

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu