5 Tdo 294/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2006
o dovolání podaném obviněným P. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 10 To 474/2005, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 164/2005,
rozhodl podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, t
a k t o :
Věc obviněného P. D. s e p o s t u p u j e velkému senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu České republiky k rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 4 T 164/2005,
byl obviněný P. D. uznán vinným pomocí k trestnému činu poškozování cizích práv
podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle §
209 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců,
jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu jednoho roku.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.
11. 2005, sp. zn. 10 To 474/2005, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný v zákonné lhůtě
prostřednictvím obhájkyně dovolání. Podal jej v rozsahu výroku o vině i trestu
a to z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z důvodu nesprávného
právního posouzení skutku. Napadenému rozhodnutí především vytkl, že skutek,
jímž byl uznán vinným, neodpovídá zákonným předpokladům jeho právní kvalifikace
jako pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm.
c) tr. zák. a § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Zdůraznil, že účastenství na
trestném činu jiného pachatele vyžaduje úmyslné zavinění, které však jeho
konkrétní jednání postrádá. Namítl rovněž, že v posuzovaném případě chybí
příčinný vztah mezi jednáním jeho jako účastníka (pomocníka) a trestným činem
hlavního pachatele. Obviněný se o úmyslu J. J., pravomocně odsouzeného v téže
trestní věci pro trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm.
a) tr. zák., podat nepravdivé trestní oznámení na policii, dozvěděl až po jeho
nasednutí do vozidla obviněného. Navíc odsouzený následně z vozidla vystoupil
na jiném místě, než z kterého následně učinil lživé trestní oznámení. Další
okruh dovolacích námitek již obviněný zaměřil proti naplnění zákonného pojmu
„způsobení vážné újmy“ na právech orgánů činných v trestním řízení a vyslovil
přesvědčení, že v posuzovaném případě k naplnění tohoto zákonného znaku
skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv nedošlo. V závěru
svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i všechna další rozhodnutí na něj
obsahově navazující, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání
obviněného rovněž navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu
soudu k novému projednání a rozhodnutí. Pochybení v právní kvalifikaci skutku
spočívá podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v absenci
příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a činem hlavního pachatele.
Senát Nejvyššího soudu 5 Tdo z obsahu trestního spisu zjistil, že podkladem
odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, byl
skutek spočívající v tom, že obviněný „dne 12. 12. 2004 ve večerních hodinách
odvezl odsouzeného J. J. na jeho žádost svým vozidlem zn. Seat Toledo do S.,
přičemž nejméně od doby, kdy odsouzený J. do jeho vozidla nastoupil, věděl, že
odsouzený J. jej o odvoz požádal v úmyslu podat na některém obvodním oddělení
Policie ČR nepravdivé trestní oznámení o odcizení jím užívaného automobilu zn.
Škoda Superb 3U, přičemž odsouzený J. J. opravdu po vystoupení z vozidla
obžalovaného D. podal na obvodním oddělení Policie ČR ve V. n. J. nepravdivé
oznámení o odcizení tohoto vozidla, v důsledku čehož byly orgány Policie ČR pod
č. j. ORSM-1167/RO-TČ-2004 a ČTS: ORSM-23/00K-2005 činěny úkony k prověření
tohoto oznámení a zjištění pachatelů údajné trestné činnosti“.
Vadu v právním posouzení tohoto skutku, jež odpovídá uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný spatřoval v absenci
zákonných znaků pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to zavinění,
příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a činem hlavního pachatele a znaku
způsobení vážné újmy na právech jiného. Podle názoru senátu 5 Tdo, jemuž byla
věc přidělena podle rozvrhu práce, je stěžejní otázkou pro posouzení dovolání
obviněného ta část jeho dovolacích námitek, která směřuje proti možnosti
kvalifikovat jednání spočívající v nepravdivém trestním oznámení podle § 209
tr. zák. Teprve přijetím jednoznačného závěru, že skutky spočívající v podání
lživého trestního oznámení orgánům Policie České republiky je možné právně
posoudit podle uvedeného ustanovení trestního zákona, bude možné zkoumat
naplnění dalších znaků jeho skutkové podstaty, tj. subjektivní stránku a
příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem v konkrétní trestní věci.
Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k této otázce vychází v
podstatě z názoru, že jednání pachatele spočívající v podání nepravdivého
trestního oznámení, může způsobit vážnou újmu na právech Policie České
republiky, lze je tedy kvalifikovat za splnění dalších zákonných podmínek jako
trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. V tomto smyslu rozhodl
Nejvyšší soud v usneseních ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 175/2002 a ze dne
22. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1032/2002. Obě citovaná rozhodnutí byla publikována,
pokud jde o první z nich tak v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
22/2003 a druhé pak v Soudních rozhledech, sešit 5/2003. Právní závěry v obou
citovaných rozhodnutích lze shrnout tak, že orgány Policie České republiky jsou
nositeli práv ve smyslu ustanovení § 209 tr. zák. a mohou být předmětem útoku
tohoto trestného činu. Podání nepravdivého trestního oznámení může způsobit
vážnou újmu na právech Policie České republiky ve smyslu ustanovení § 209 tr.
zák. Způsobení vážné újmy na právech je však třeba vždy zkoumat podle
konkrétních okolností případu. Zejména je nutné posoudit, o jaké právo šlo,
jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky měla pro poškozeného,
zda šlo o následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. zcela
neodstranitelný.
Shodný právní názor zaujal Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích, např. ve
věcech vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 5 Tdo 738/2005 (skutek rovněž
spočíval v podání nepravdivého trestního oznámení), 6 Tdo 1130/2005 (pachatelé
umístili na veřejném prostranství zařízení připomínající nástražný výbušný
systém, policejní orgány následně vyklidily prostor, evakuovaly obyvatelstvo,
byl přivolán pyrotechnik, záchranná služba a psovod). V usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2006, bylo rozhodováno o dovolání
obviněného proti rozhodnutí, jehož podkladem byly prakticky totožné skutkové
okolnosti, které jsou předmětem trestního stíhání obviněného P. D. V této
trestní věci byl obviněný uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst.
1, 2 tr. zák., poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a
pokusem trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250a
odst. 1, 3 tr. zák. Jednalo se o podvodné uzavření leasingové smlouvy na
pronájem osobního automobilu a následné lživé trestní oznámení Policii České
republiky o odcizení tohoto vozidla. Jak dodatečně zjistil Nejvyšší soud, byla
dne 29. 3. 2006 na obviněného P. D. a. J. J. rovněž podána obžaloba u
Okresního soudu v České Lípě (věc je vedena pod sp. zn. 4 T 75/2006) pro
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (obviněný J. J.) a
organizátorství k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (obviněný P. D.). Tohoto trestného činu se
obvinění měli dopustit v podstatě tím, že J. J. uzavřel se společností L. Č.
s., a. s., P., leasingovou smlouvu na vozidlo zn. Škoda Superb s úmyslem
měsíční splátky nehradit a sám vozidlo neužívat, přičemž tak jednal podle
instrukcí obviněného P. D., který vše zorganizoval, zaplatil první mimořádnou
splátku a poté automobil od J. J. převzal. Ačkoli senát 8 Tdo ve své věci
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, v odůvodnění tohoto rozhodnutí
vyjádřil pouze pochybnosti, zda v této konkrétní věci došlo k naplnění znaku
„způsobení vážné újmy na právech“ ve vztahu k intenzitě, jakou orgány Policie
České republiky vyvinuly při prověřování nepravdivého trestního oznámení.
Důvodem zrušení rozhodnutí v tomto dovolacím řízení tedy nebyla změna v právním
posouzení skutku spočívajícího v podání nepravdivého trestního oznámení jako
trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Senát 5 Tdo v rámci projednávání předmětného dovolání obviněného P. D. však
dospěl k názoru, že jednání pachatele spočívající v podání lživého trestního
oznámení nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podle § 209 tr. zák.
Nejednotnost v názoru soudců Nejvyššího soudu na právní posouzení takového
jednání vyplynula z porady trestního kolegia, v jejímž rámci bylo rozhodováno o
návrhu publikovat ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším
soudem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 175/2002. I
na podkladě výhrad, jež proti tomuto rozhodnutí vznesla připomínková místa
(Městský soud v Praze, Masarykova univerzita v Brně a Vrchní soud v Praze),
převážil v trestním kolegiu názor, že jde minimálně o rozhodnutí sporné a
právní závěry v něm obsažené vyvolávají pochybnosti. Za přiléhavé považuje
senát 5 Tdo především připomínky Masarykovy univerzity v Brně, podle nichž v
uvedeném rozhodnutí dochází ke ztotožnění zájmu státu na odhalování trestné
činnosti, jakožto zájmu zcela legitimního, s právy, ale také i s povinnostmi,
kterými jsou jinak policejní orgány nadány za tím účelem, aby onen zájem státu
naplnily. Policie České republiky jako orgán veřejné trestní moci nemá (ani
její orgány) ani tak právo na pravdivé informace jako spíše povinnost tyto
informace zjistit. Jestliže tomuto jejímu úsilí někdo jiný klade překážky, a to
v intenzitě předpokládané trestním zákonem, nebude vyloučena trestní
odpovědnost takové osoby podle ustanovení §§ 174, 175, 175a a 175b tr. zák.
Pokud jedinec svým odmítáním poskytnout policejním orgánům pravdivé informace
znaky skutkových podstat uvedených trestných činů nenaplní, např. lživým
trestním oznámením na neznámého pachatele, ztěžuje tak nepochybně policejním
orgánům to, aby dostály své povinnosti zjistit pravdu, nicméně v žádném případě
jim nepůsobí vážnou újmu na jejich právech. Jedná se totiž o spíše „domnělé“
právo na informace, jež je primárně překryto povinnostmi orgánů Policie České
republiky vyjádřenými především v ustanovení § 158 tr. ř. Řada oprávnění, která
z tohoto ustanovení plynou, nezakládají zároveň jejich „právo na pravdu“. Autor
této připomínky v závěru uvádí názor, že pokud policejní orgán v důsledku
lživého trestního oznámení vynaloží zbytečně nemalé prostředky, nic nebrání
tomu, aby ten, kdo tyto výdaje zapříčinil, odpovídal po linii mimotrestní, tedy
majetkové.
Stejně tak se lze ztotožnit s připomínkou Vrchního soudu v Praze, podle níž by
v každém případě trestného činu křivé výpovědi podle § 175 tr. zák., resp.
křivého obvinění podle § 174 tr. zák., byly splněny i podmínky právní
kvalifikace podle § 209 tr. zák.
Pokud jde o další argumenty, které vedou senát 5 Tdo ke změně dosavadního
výkladu ustanovení § 209 tr. zák. ve vztahu k podání nepravdivého trestního
oznámení, je možné poukázat i na systematické zařazení tohoto ustanovení v
trestním zákoně. Trestný čin poškozování cizích práv patří mezi trestné činy
hrubě narušující občanské soužití uvedené v hlavě páté trestního zákona. Je
tedy evidentní, že je určen k ochraně jiných než majetkových práv jednotlivce,
a to především v oblasti vztahů mezi lidmi, jako jsou rodinné a pracovní
vztahy. Podle komentáře k trestnímu zákonu (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.:
Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha. C. H. Beck 2003, ss. 1149-1150) není
vyloučeno ani poškozování práv právnických osob, kolektivních orgánů, jakož i
státu. V praxi se jednalo např. o vylákání dovozního povolení fingovanou
darovací smlouvou, či falešné puncování zlata. Na druhé straně však tento
trestný čin nebyl shledán v jednání, kterým pachatel opatřil jinou než
přidělenou státní poznávací značkou motorové vozidlo proto, aby ho mohl
používat v silničním provozu. (Srov. č. 45/1998 Sb. rozh. tr.) Nejvyšší soud v
tomto svém rozhodnutí uvedl, že pachatel se v dané věci v podstatě snažil
obejít oprávnění policie přidělovat státní poznávací značky zaevidovaným
vozidlům, přičemž takové jednání není způsobilé vyvolat vážnou újmu na právech
orgánů policie. Stejně Nejvyšší soud postupoval ve věci, kdy pachatel uvedl v
omyl orgány zajišťující kontrolu přechodu státní hranice tím, že překročil
státní hranici na cizí cestovní pas, který předložil k pasové kontrole (č.
40/2002 Sb. rozh. tr.). Ani v tomto případě nešlo o způsobení vážné újmy na
právech státních orgánů.
Právě posouzení zákonného znaku „vážná újma“ považuje senát 5 Tdo za
komplikované z hlediska stanovení obecné míry a vymezení konkrétního počtu a
charakteru úkonů, jež orgán Policie České republiky uvedený v omyl podáním
nepravdivého trestního oznámení musí „zbytečně“ vykonat, aby byla stanovena
spodní hranice tohoto zákonného znaku § 209 tr. zák. Nelze totiž jednoznačně
určit, v čem konkrétně může „vážná újma“ ve vztahu k policejnímu orgánu
spočívat. Jak již vyplývá z citované připomínky Masarykovy university v Brně k
návrhu publikovat rozhodnutí ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 175/2002,
orgány Policie České republiky nemají „právo“ na pravdivé informace. Naopak je
jejich povinností vyšetřovat resp. objasňovat trestní oznámení, přičemž podle
výsledků provedeného šetření mají teprve „právo rozhodnout“, že se jedná o
nepravdivé oznámení a že takový čin se nestal. V určitých případech by
trestnost podání nepravdivých informací mohla kolidovat např. s právem
podezřelého, resp. obviněného vypovídat před policejními orgány nepravdu (§
158 odst. 7 tr. ř. a § 92 odst. 2 tr. ř.). Pachatel trestného činu poškozování
cizích práv podle § 209 tr. zák. může uvést v omyl jiného, tj. osobu, či stát,
a způsobit mu tím vážnou újmu např. tím, že jej omezí v právu se rozhodnout,
event. jej tohoto práva úmyslně zcela zbaví v důsledku podání nepravdivého
sdělení. V těchto případech, kdy uvedením nepravdy je orgán státu „poškozen“ na
svém rozhodovacím právu, by bylo možné považovat takové jednání pachatele za
způsobení „vážné újmy“ státu, resp. jeho orgánu. O takovou situaci se však v
předmětné věci nejedná.
Senát Nejvyššího soudu 5 Tdo, jemuž byla věc obviněného P. D. přidělena podle
rozvrhu práce, tak v rámci neveřejného zasedání dospěl k jinému právnímu názoru
v posouzení otázky trestnosti podání nepravdivého trestního oznámení, než který
byl do současné doby různými senáty Nejvyššího soudu aplikován. Proto v souladu
s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, postoupil věc obviněného P. D. k rozhodnutí velkému senátu
trestního kolegia Nejvyššího soudu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová