5 Tdo 34/2024

5 Tdo 34/2024-1790

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2024 o dovoláních, která podali obviněná 1. Simona Zábranská, nar. 15. 7. 1972 ve Vejprtech, okr. Chomutov, bytem Nezabylice 1, Chomutov, adresa pro doručování Chomutovská 71, Otvice, a obviněný 2. E. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha 4 – Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 5 To 312/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 157/2018,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Simony Zábranské a E. F. odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 25 T 157/2018, byli obvinění Simona Zábranská a E. F. uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník). Za to byl obviněné Simoně Zábranské podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních a dozorčích orgánech obchodních korporací a fundací na dobu 4 let. Obviněnému E. F. byl podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za výše uvedený přečin a dále za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 5.

2. 2020, sp. zn. 2 T 98/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 4 To 133/2021, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 2 T 98/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 4 To 133/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., majetkovou škodu ve výši 1 093 710 Kč.

2. Skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, spočívá ve stručnosti v tom, že poté, co obchodní společnost Farma SZ, s. r. o., jejíž jedinou jednatelkou a vlastníkem obchodních podílů byla obviněná Simona Zábranská, získala zakázku od obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., na odstranění vegetace pod elektrovody této obchodní společnosti (v rozsahu uvedeném v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), oba obvinění najali k provedení těchto prací a k provedení dalších obdobných prací na dalších pozemcích subdodavatelskou obchodní společnost Remco Group, s. r. o., které rozsah a místo výkonu prací zadával obviněný E. F., který zastupoval obchodní společnost Farma SZ, s. r. o., ústní objednávkou a osobním vymezením rozsahu prací. Ačkoli obchodní společnost ČEZ Distribuce, a. s., za práce provedené tímto subdodavatelem obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., řádně zaplatila, oba obvinění takto získané finanční prostředky, které by na uspokojení pohledávek obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., zcela postačovaly, vyvedli z obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., a to převážně hotovostními výběry z jejího účtu uskutečněnými v období od 12. 7. 2014 do 12. 8. 2014, s cílem zmařit takto uspokojení oprávněných splatných pohledávek obchodní společnosti Remco Group. s. r. o., a následně obchodní společnost Farma SZ, s. r. o., bez majetku převedli na jinou osobu, čímž způsobili obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., škodu 1 093 710 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o kterém rozhodl Krajský soudu v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 5 To 312/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného E. F. ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněného a výroku o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně sám rozhodl. Obviněnému E. F. odvolací soud uložil podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 2 T 98/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 4 To 133/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněné Simony Zábranské odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněných

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění Simona Zábranská a E. F. prostřednictvím svého společného obhájce dovolání, které shodně opřeli o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obvinění předně namítli, že se jedná o obchodně závazkový spor, u něhož nejsou zjištěny elementární náležitosti tvrzeného smluvního vztahu mezi poškozenou obchodní společností Remco Group, s. r. o., a obchodní společností Farma SZ, s. r. o. Podle obviněných nebylo zjištěno, o jaký konkrétní smluvní vztah se jednalo, zda byly požadovány vícepráce, zda byly splněny podmínky pro jejich úhradu a pro vyhotovení faktur, zda v účetních dokladech odpovídá rozsah provedených prací, kdy a kým byly práce objednány, v jakém rozsahu a za jakou cenu. Tyto otázky zůstaly soudem prvního stupně nezodpovězeny.

6. Obvinění poukázali na to, že odvolací soud v rámci odvolacího řízení dospěl k závěru, že eventuální škoda je nižší než 1 000 000 Kč, že nebyla způsobena značná škoda ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a že neobstojí právní kvalifikace přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, proto je upozornil na možnost odlišného právního posouzení skutku, a to jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Na toto upozornění ze strany odvolacího soudu reagovali tím, že při neexistenci odvolání státního zástupce v jejich neprospěch by tímto postupem odvolacího soudu došlo dokonce k dvojímu porušení zákazu „reformationis in peius“, neboť právní kvalifikace skutku podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je přísnější než právní kvalifikace podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a dále i v tom, že pokud by škoda nedosáhla hranice značné škody, mělo být jejich jednání posouzeno pouze jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož by došlo k promlčení jejich trestní odpovědnosti již v roce 2017, ještě před zahájením jejich trestního stíhání. Obvinění zdůraznili, že v této souvislosti upozornili odvolací soud i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, a s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu podotkli, že by takto mohlo dojít k porušení jejich práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Odvolacímu soudu proto po tomto upozornění na možnost změny právní kvalifikace jejich jednání navrhli, aby jejich trestní stíhání zastavil z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.

7. Obvinění rovněž namítli, že navrhli odvolacímu soudu doplnění dokazování o opakovaný výslech svědků M. F., L. S., K. F., dále zaměstnanců obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., svědků V. M., M. K. a R. V. Rovněž navrhli vyslechnout všechny zástupce obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., s nimiž jednali o jednotlivých dílčích smluvních plněních, i těch, kteří od nich přejímali realizovaná plnění. Obvinění vytkli, že odvolací soud neprovedl jimi navrhované doplnění dokazování a přesvědčivě nevysvětlil, proč odmítl jejich návrhy na doplnění dokazování.

8. Obvinění dále zdůraznili, že poté, co se odvolací soud seznámil s jejich námitkami, je předsedkyně senátu vyzvala k přednesu závěrečných návrhů. Následné rozhodnutí odvolacího soudu pro ně bylo překvapivé a považují je za nezákonné. Odvolací soud poté, co se seznámil s jejich námitkami, v jejichž důsledku mělo dojít k zastavení jejich trestního stíhání, bez jakéhokoliv vysvětlení posoudil skutek jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Takto rozhodl bez provedení jakéhokoli dokazování, resp. bez opakování již provedených důkazů a doplnění dokazování navrhovanými výslechy zástupců obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Odvolací soud tímto svým postupem rezignoval na vysvětlení jimi namítaných skutečností, podřaditelných pod uplatněné dovolací důvody.

9. Soudy nižších stupňů se měly podle obviněných vypořádat s obsahem závazkového vztahu mezi dlužníkem a věřitelem, neboť k uplatnění trestní odpovědnosti za přečin poškozování věřitele je nezbytné učinit jednoznačný závěr o tom, co bylo právním důvodem vzniku závazkového právního vztahu mezi pachatelem jako dlužníkem a poškozeným jako věřitelem, tedy zda tento právní důvod vyplývá z konkrétní smlouvy. Soud prvního stupně ani soud odvolací neidentifikovaly smluvní typ, na jehož základě mělo dojít k právnímu vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Při svých závěrech vycházely ze Smlouvy o poskytování služeb č. 4400025393 uzavřené dne 19. 11. 2013 mezi společností Farma SZ, s. r. o., jakožto poskytovatelem a společností ČEZ Distribuce, a. s., jako objednatelem, na jejímž základě dovodily rozsah prací provedených obchodní společností Remco Group, s. r. o. Tato svá zjištění opřely tyto soudy o kopii objednávky č. 01/2014 ze dne 5. 1. 2014, která je podle názoru obviněných pochybná zejména co do pravosti. Soudy nižších stupňů nezjistily, jak měl být navázán smluvní vztah mezi poškozenou obchodní společností Remco Group, s. r. o., a obchodní společností Farma SZ, s. r. o., zejména kdo uzavřel smluvní vztah a jaký byl obsah závazkového vztahu. Z výslechu svědka Jana Krause je podle obviněných zřejmé, že poškozená obchodní společnost Remco Group, s. r. o., neznala rozsah a cenu poskytnutých služeb. Obvinění ani nesouhlasili se závěrem soudů ohledně výše dohodnuté ceny za m2 práce provedené poškozenou obchodní společností Remco Group, s. r. o., ve výši ceny obvyklé, za kterou soudy nižších stupňů považovaly cenu vysoutěženou obchodní společností Farma SZ, s. r. o., v zakázce obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s.

10. Ve vztahu k účetním dokladům obvinění namítli, že poškozená obchodní společnost Remco Group, s. r. o., měla za provedené práce obdržet celkem částku 400 000 Kč, což potvrdila i jí vystavená faktura č. 19/2014 ze dne 24. 4. 2014, která nemohla být proplacena z důvodu předem poskytnuté hotovostní zálohy 50 000 Kč. Opravu této faktury, snížení částky k úhradě o poskytnutou zálohu, poškozená obchodní společnost neprovedla, místo toho vystavovala další smyšlené faktury č. 40/2014 ze dne 6. 6. 2014 na částku 670 703 Kč, č. 45/2014 ze dne 10.

7. 2014 na částku 670 703 Kč a č. 47/2014 ze dne 14. 7. 2014 na částku 13 030 Kč, ačkoli pro jejich vystavení nebyl dán žádný důvod, proto byly i tyto faktury poškozené obchodní společnosti vráceny. Pokud byly faktury č. 40/2014 a č. 45/2014 stornovány poškozenou obchodní společností, měly být podle obviněných správně dobropisovány, navíc obvinění i zdůraznili, že podle předložených účetních závěrek poškozená obchodní společnost Remco Group, s. r. o., o pohledávkách vůči obchodní společnosti Farma SZ, s.

r. o., ani neúčtovala, což soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu. Obvinění také poukázali na chyby obsažené ve fakturovaných službách spočívající v tom, že některá plnění měla provádět jiná subdodavatelská firma, dále i na rozdíl v naměřených metrech odvedené práce u některých dílčích plnění. Rovněž ve vztahu k fakturované ceně upozornili na skutečnost, že v některých položkách byla uvedena částka 3,80 Kč za m?, v jiných 4 Kč za m?, ačkoli poškozená obchodní společnost ještě dne 1. 10. 2014 tvrdila, že dohodnutá cena činila 3,50 Kč za m?.

Ani jednatel poškozené obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., svědek Jan Kraus při svém výslechu před odvolacím soudem nebyl schopen vysvětlit tyto rozdíly, které vyvolávají pochybnosti o množství a ceně prováděných prací. Podle obviněných z provedeného dokazování dále vyplynulo, že v účetním dokladu č. 73/2014 ze dne 1. 10. 2014 je nesprávně účtována akce XY, ačkoli šlo o soukromou akci obviněného E. F., a nikoli společnosti Farma SZ, s. r. o., pro společnost ČEZ Distribuce, a. s. Uvedená akce byla podle obviněných navíc účtovaná v rozsahu, který neodpovídá výměře v katastrálním operátu, neboť předmětný pozemek má výměru 48 666 m? a práce měly být provedeny na výměře 60 800 m?.

Fakturovaná částka 257 488 Kč proto podle obviněných neodpovídá skutečnosti, navíc obviněný E. F. za tyto práce zaplatil obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., tak, že jí poskytl naftu. Pokud by podle názoru obviněných byla takto neoprávněně účtovaná částka odečtena, nemohl by být naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, způsobení značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Při právní kvalifikaci jejich jednání pouze jako přečinu podle § 222 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku by podle obviněných již uběhla doba předpokládaná ustanovením § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a jejich trestní odpovědnost za přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku by zanikla ještě před zahájením jejich trestního stíhání.

11. Obvinění dále uvedli, že soudy nižších stupňů pochybily i ohledně subjektu trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, kterým může být pouze fyzická osoba v postavení statutárního orgánu. Přečin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty. První v ustanovení § 222 odst. 1 tr. zákoníku, v níž pachatelem může být pouze dlužník, druhou v ustanovení § 222 odst. 2 tr. zákoníku, v níž pachatel poškodí cizího věřitele a sám v postavení dlužníka není. S ohledem na koncept konkrétního a speciálního subjektu podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku se toto ustanovení vztahuje pouze ke skutkové podstatě podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný E. F. proto vyslovil přesvědčení, že nemůže být pachatelem přečinu podle ustanovení § 222 odst. 1 tr. zákoníku, když nebyl statutárním orgánem obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., a ani nedisponoval přístupem k jejímu účtu.

12. Podle obviněných soudy nižších stupňů ani řádně neposoudily, zda obchodní společnost Farma SZ, s. r. o., mohla dostát svým závazkům vůči společnosti Remco Group, s. r. o. Po převodu obchodního podílu v obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., totiž zůstala v platnosti smlouva s ČEZ Distribuce, a. s., s možnými příjmy v řádu mnoha miliónů Kč v její prospěch, nelze proto tvrdit, že by obviněná Simona Zábranská na svědka Jana Jeníčka převedla obchodní podíl společnosti bez majetku a podnikatelských aktivit. Obvinění dále nově uvedli, že novému společníkovi obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., byly předány peněžní prostředky v řádech statisíců korun pro zajištění chodu této společnosti.

13. Pokud jde o druh a výši trestu, obviněný E. F. uvedl, že nepodmíněný trest odnětí svobody je přinejmenším diskutabilní, s ohledem na odstup 9 let od spáchání činu tento trest naprosto vybočuje ze zásad pro ukládání trestů.

14. Závěrem dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovolání

15. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

16. Státní zástupce uvedl k námitce obviněných, že odvolací soud nevyhověl jejich návrhu na doplnění dokazování výslechem všech zástupců obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., že formálně odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně nedošlo k situaci, že by ve věci nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy, neboť z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 63.) i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz bod 21.) vyplývá, proč tyto soudy neprovedly tyto navrhované důkazy. Z dostupných spisových podkladů přitom podle státního zástupce nevyplývá, že by obvinění navrhovali doplnění dokazování jinými než soudy nižších stupňů zmíněnými důkazními prostředky.

17. Dále státní zástupce připomněl, že obvinění nevznesli žádné výhrady ve vztahu k jimi deklarované první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková jištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle státního zástupce je rozhodným skutkovým zjištěním v projednávané věci, že obvinění odstranili veškerý majetek obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., který byl použitelný k uspokojení pohledávek jejího věřitele obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., a způsobili jí tak škodu ve výši 1 093 710 Kč. Tato rozhodná skutková zjištění soudů logicky vyplývají z důkazů provedených podle § 2 odst. 5 tr. ř., vyhodnocených podle zásad uvedených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jsou prostá jakékoliv deformace. S ohledem na to uzavřel, že mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními neexistuje žádný, natož pak zjevný rozpor. Nadto zdůraznil, že obvinění opakují námitky uplatněné v předcházejících fázích řízení a tyto jsou navíc převážně založeny na polemice se skutkovými zjištěními, ke kterým v dosavadním řízení dospěly soudy nižších stupňů.

18. Podle názoru státního zástupce se soudy dostatečně zabývaly povahou závazkového vztahu mezi dotčenými subjekty, právním důvodem jeho vzniku a obsahem tohoto závazkového vztahu. V této souvislosti poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 65. a 66.) a rozsudku odvolacího soudu (bod 15.). Z provedeného dokazování podle něj vyplynulo, že mezi obchodní společností Farma SZ, s. r. o., za kterou na základě ústního zmocnění jednal obviněný E. F., a společností Remco Group, s. r. o., zastoupenou jednatelem Janem Krausem byla podle § 2586 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), uzavřena ústní smlouva o dílo, jejímž obsahem bylo provádění mulčovacích prací na pozemcích pod elektrovody obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a.

s., a na jiných pozemcích určených obviněným E. F., za sjednanou cenu 5 Kč za 1 m? mulčovaného prostoru, resp. později za akce XY, XY, XY a XY cena 3,50 Kč za 1 m? (viz faktura č. 73/2014). Existenci závazkového vztahu podle názoru státního zástupce dokládá i objednávka ze dne 5. 1. 2014. Důvodnost fakturované částky v celkové výši 1 093 709,66 Kč podle názoru státního zástupce dokládají listiny obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., a výpovědi svědků Jana Krause a L. S. Z provedených důkazů podle státního zástupce nevyplynulo, že by byl závazek společnosti Farma SZ, s.

r. o., zaplatit cenu díla vázán na vystavení faktury. Vzhledem k tomu dospěl státní zástupce k závěru, že v souladu s ustanovením § 2604 a § 2610 občanského zákoníku byly pohledávky splatné provedením díla, ke kterému podle svědecké výpovědi Jana Krause došlo (bylo prováděno po částech od ledna 2014 do května 2014), přičemž dílo bylo převzato obviněným E. F. Dodal, že smluvní strany si neujednaly zaplacení ceny díla odlišně od § 2610 odst. 1 občanského zákoníku. Proto není v této věci ani možné mechanicky vycházet ze splatnosti faktur později vystavených zhotovitelem díla.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce konstatoval, že v posuzované věci byla prokázána existence závazkového právního vztahu mezi poškozenou obchodní společností jako věřitelem a obchodní společností Farma SZ, s. r. o., za kterou v rozhodné době jednali obvinění.

19. Státní zástupce rovněž uvedl, že v projednávané věci byla z provedených listinných důkazů a výpovědí svědků zjištěna způsobená škoda ve výši 1 093 710 Kč, představující součet fakturovaných částek na základě daňových dokladů č. 19/2014, č. 72/2014 a č. 73/2014. Soudy nižších stupňů se rovněž zabývaly majetkovými poměry obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., a správně zjistily, že s výjimkou peněžních prostředků na bankovním účtu neměla žádný jiný majetek. Státní zástupce se neztotožnil s argumentací obviněných, že obchodní společnost Farma SZ, s. r. o., měla aktiva v řádech milionů Kč, plynoucí ze smlouvy se společností ČEZ Distribuce, a. s., a v této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 22.). Pokud obvinění převáděli v rozhodném období z bankovního účtu obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., peněžní prostředky, aniž by je použili k uspokojení pohledávky poškozené obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., způsobili jí tím škodu v uvedené výši, která odpovídá celé výši zmařené pohledávky.

20. Za nedůvodnou označil státní zástupce i námitku obviněného E. F., že nemohl být subjektem trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný E. F. byl pachatelem tohoto trestného činu, který vyžaduje zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost, která je dána u obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., za kterou v rozhodnou dobu obviněný fakticky v uvedených věcech jednal. K trestní odpovědnosti obviněného za přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku proto s ohledem na ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku zcela postačilo, že dlužníkem dotyčného věřitele, jehož pohledávka byla jednáním obou obviněných zmařena, byla obchodní společnost Farma SZ, s. r. o. Vzhledem k tomu označil za nesprávný názor odvolacího soudu, podle kterého v případě obviněného E. F.

21. Právní posouzení skutku jako přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku shledal státní zástupce správné nejenom u obviněné Simony Zábranské, ale z výše uvedených důvodů i u obviněného E. F. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněných, že došlo k uplynutí promlčecí doby, neboť horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody činí u přečinu podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku 5 let. K zániku trestní odpovědnosti za tento trestný čin proto v souladu s ustanovením § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku dochází uplynutím deseti let. Přitom promlčecí doba se přerušuje mimo jiné zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde [§ 34 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku]. V projednávané věci bylo trestní stíhání obviněných zahájeno dne 19. 3. 2018, obžaloba byla podána dne 18. 12. 2018, trestní příkazy, proti kterým podali obvinění odpory, byly vydány dne 27. 10. 2020, soud prvního stupně rozhodl rozsudkem dne 1. 3. 2023 a odvolací soud dne 28. 3. 2023. Vzhledem k tomu nemohlo dojít k zániku trestní odpovědnosti obviněných z důvodu uplynutí desetileté promlčecí doby.

22. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění podle státního zástupce uplatnili námitku týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou vymezili tvrzením, že v projednávané věci jde o ryze civilní spor. K tomuto tvrzení státní zástupce uvedl, že skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obvinění naplnili. Navíc obvinění spáchali trestný čin poškození věřitele v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a způsobili značnou škodu. V této souvislosti státní zástupce připomenul usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, uveřejněné pod č. T 860 v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2006, podle něhož ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. S ohledem na to uzavřel, že námitky obviněných v tomto směru nejsou důvodné.

23. K uplatněné námitce obviněnými, že odvolací soud porušil zákaz „reformationis in peius“, poukázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013, uveřejněné pod č. 44/2014 Sb. rozh. tr. Podle státního zástupce k žádnému zhoršení postavení obviněných nedošlo, neboť soudy obou stupňů posoudily spáchaný skutek shodně, a to jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dokonce ve prospěch obviněného E. F. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody a uložil mu tento druh trestu v nižší výměře. Případné úvahy odvolacího soudu o možné změně právního posouzení skutku jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ještě nezakládají porušení zmiňovaného zákazu, neboť podstatný je až celkový a konečný výsledek dopadající na právní postavení obviněných. Pokud obvinění z upozornění odvolacího soudu na možnou změnu právní kvalifikace skutku dovozovali, že v posuzované věci nemohla být způsobena značná škoda, domáhali se pro ně příznivějšího právního posouzení jejich jednání pouze jako přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku.

24. Námitka obviněného E. F., že jemu uložený trest odnětí svobody je s ohledem na odstup devíti let od spáchání trestného činu přinejmenším diskutabilní, nenaplňuje podle státního zástupce uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádný jiný důvod dovolání. V této souvislosti státní zástupce poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podle státního zástupce doba trestního stíhání obviněného v trvání téměř pěti let není extrémní, navíc délka řízení byla zohledněna ve výši uloženého trestu. Vzhledem k tomu nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

25. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

26. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Obvinění svá dovolání opřeli o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

27. Úvodem je nutno zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu či důvodům svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

28. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, a situaci, že skutková zjištění nemají návaznost na výsledky provedeného dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

30. Nejvyšší soud podotýká, že obviněná Simona Zábranská měla správně uplatnit důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že v předcházejícím řízení byly naplněny dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nicméně toto pochybení nebylo důvodem pro odmítnutí jejího dovolání.

b) K dovolacím námitkám obviněných

31. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatněných obviněnými stojí námitka obviněného E. F. týkající se druhu a výše trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, resp. délky trestního řízení. Nadto lze přisvědčit tvrzení státního zástupce, že doba trestního stíhání obviněných není nijak extrémní. I přesto byla délka trestního řízení dostatečně kompenzována, neboť soudy nižších stupňů k této skutečnosti přihlédly a zohlednily ji při výměře uložených trestů. V tomto směru nemohlo proto dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

32. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění namítli, že odvolací soud nevyhověl jejich návrhu na doplnění dokazování výslechem všech zástupců obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., s nimiž jednali, jakož i návrhu na opakovaní výslechu některých dalších svědků. V této souvislosti je třeba připomenout, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby. Jak již uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr.

ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Nutno dodat, že Ústavní soud v řadě i svých dalších rozhodnutí podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene.

Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). V projednávané věci soudy nižších stupňů vyhodnotily obviněnými navrhované důkazy jako nadbytečné, neboť v požadovaném směru již bylo provedeno podle jejich názoru dostatečné dokazování, což také řádně ve svých rozhodnutích zdůvodnily (k tomu srov. zejména bod 63.

rozsudku soudu prvního stupně a bod 21. rozsudku odvolacího soudu). Z dostupných spisových podkladů přitom nevyplývá, že by obvinění navrhovali doplnění dokazování jinými než soudy nižších stupňů zmíněnými důkazními prostředky. V tomto směru lze uzavřít, že řízení netrpí vadou v podobě opomenutého důkazu.

33. Nejvyšší soud v projednávané věci ani neshledal existenci rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož pak rozpor zjevný či dokonce extrémní. Výhrady obviněných směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obvinění snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry, a to nejenom ohledně výše způsobené škody. Stejné výhrady uplatnili obvinění již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s jejich námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž v podrobnostech odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.

Soud prvního stupně i soud odvolací se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s níž se odvolací soud zcela ztotožnil. Soudy se při svých úvahách náležitě zabývaly výší pohledávky obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., vůči obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., jakož i majetkovými poměry obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o.

(viz body 19., 22. a 24. rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě podpořené skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, a tento postup řádně odůvodnily, nepředstavuje vadu v procesu dokazování. Nad rámec uvedeného dovolací soud považuje za nutné zdůraznit, že obviněný E. F. ve vztahu obou dotčených obchodních společností založeného ústní smlouvou o dílo vystupoval jako osoba jednající v záležitostech obchodní společnosti Farma SZ, s.

r. o., která stanovuje, vymezuje rozsah prací a přebírá provedené dílo. V rámci takto nastaveného smluvního vztahu nebylo úkolem jednatele společnosti Remco Group, s. r. o., aby dále zjišťoval, pro jaký subjekt Farma SZ, s. r. o., uvedené práce zadává, tj. zda pro společnost ČEZ Distribuce, a. s., nebo pro obviněného E. F. či jeho matku jako soukromý subjekt. Lze podotknout, že v tomto směru uvedenému odpovídají i údaje na obviněnými zpochybňovaném účetním dokladu č. 73/2014 ze dne 1. 10. 2014, kde provedené dílo na akci XY bylo fakturováno přímo obchodní společnosti Farma SZ, s.

r. o. Uvedené dokládají i výpovědi svědků L. S., Jana Krause, z jejichž výpovědí vyplynulo, že poškozená obchodní společnost prováděla mulčování pozemků i pro jiné zadavatele společnosti Farma SZ, s. r. o., než pouze pro obchodní společnost ČEZ Distribuce, a. s., jakož i listinné důkazy (blíže viz body 67. a 68. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve shodě s odvolacím soudem lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, pokud dospěl k závěru, že obchodní společnost Farma SZ, s.

r. o. neuhradila obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., za provedené práce nejméně částku 1 093 710 Kč.

34. Pokud obvinění dovozovali na základě vlastní představy o skutkovém stavu, že výše způsobené škody byla nižší a nedosáhla hranice značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) a § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku čehož mělo být jejich jednání posouzeno pouze jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a následně mělo být jejich trestní stíhání zastaveno z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť došlo k uplynutí promlčecí doby uvedené v § 34 odst. 1 písm. e) tr.

zákoníku, nelze vzhledem k výše uvedenému jejich argumentaci přisvědčit. Svědek Jan Kraus, jednatel poškozené obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., totiž dostatečně přesvědčivě a v souladu s dalšími provedenými důkazy vysvětlil, proč po vystavení faktury č. 19/2014 ze dne 24. 4. 2014 na částku celkem 484 000 Kč (základ daně 400 000 Kč a DPH 84 000 Kč), kterou obvinění odmítli uhradit, následně vystavil podle pokynů obviněného E. F. další faktury č. 40/2014 ze dne 6. 6. 2014 a č. 45/2014 ze dne 10.

7. 2014, v nichž byly uvedeny i další provedené práce, důvody proč tyto faktury následně stornoval a nezahrnul je do účetnictví poškozené obchodní společnosti i důvody následného vystavení dalších faktur č. 72/2014 ze dne 1. 10. 2014 na částku celkem 110 480 Kč (základ daně 91 305,50 Kč a DPH 19 174,15 Kč) a č. 73/2014 ze dne 1. 10. 2014 na částku celkem 549 230 Kč (základ daně 453 909 Kč a DPH 95 320,89 Kč), přičemž z přílohy této faktury (viz č. l. 110 spisu) plyne, že podle pokynů obviněného E.

F. došlo k vyfrézování 60 800 m?, poté se dostavil obviněný a další práce zastavil s tím, že se spletl. Argumentace obviněného rozlohou pozemku z tohoto důvodu nemůže obstát, neboť práce byly provedeny podle pokynů, které on sám zadal. Výše způsobené škody tak správně vycházela z údajů uvedených na fakturách č. 19/2014, č. 72/2014 a č. 73/2014, přičemž s ohledem na částky vyplacené obchodní společností ČEZ Distribuce, a. s., obchodní společnosti Farma SZ, s. r. o., není pochyb o tom, že takto stanovená výše škody je minimální, a to i s vědomím, že obchodní společnost Farma SZ, s.

r. o., neplnila ani požadovanou administraci v souvislosti s prováděním těchto prací, za což byla ČEZ Distribuce, a. s., následně i sankcionována. Neplnění smluvních podmínek, vyplývajících z uzavřené smlouvy, pak bylo prokázáno nejenom listinnými důkazy předloženými obchodní společností ČEZ Distribuce, a. s., ale i výpovědí svědka Jana Jeníčka, který koupil obchodní podíl společnosti Farma SZ, s. r. o., stejně jako dalšími důkazy, tudíž tvrzení obviněných o předání prosperující společnosti se zakázkami v řádů milionů Kč tomuto svědkovi, neodpovídá realitě, stejně jako tvrzení o předání finanční částky na úhradu dluhu vůči obchodní společnosti Remco Group, s.

r. o., které svědek Jan Jeníček kategoricky popřel.

35. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku obviněných směřující proti právnímu posouzení otázky existence a obsahu závazkového vztahu mezi obchodními společnostmi Farma SZ, s. r. o., a Remco Group, s. r. o., soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin poškození věřitele je závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem. Otázku existence tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr.

ř.), neboť jde o posouzení viny obviněného, a to i v případě, že existence takového závazkového právního vztahu byla již deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, jímž soud není v trestním řízení vázán (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci se soudy nižších stupňů dostatečně zabývaly otázkou existence a obsahu závazkového vztahu mezi oběma obchodními společnostmi a dospěly k závěru, že mezi obchodními společnostmi Farma SZ, s. r.

o., a Remco Group, s. r. o., byla uzavřena ústní smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo mulčování porostu pod elektrickým vedením společnosti ČEZ Distribuce, a. s., a na jiných pozemcích určených obviněným E. F., za sjednanou cenu 5 Kč za 1 m2 mulčovaného prostoru, resp. za sníženou cenu 3,50 Kč za 1 m2 mulčovaného prostoru. Soud prvního stupně i soud odvolací se rovněž zabývaly objemem provedených prací a důvodností výsledné fakturované částky. Na jejich závěry lze v tomto směru ve stručnosti odkázat (viz body 65.

a 66. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nelze tedy přisvědčit námitce obviněných, že nebyla vyřešena otázka existence a obsahu předmětného závazkového vztahu.

36. Pokud jde o námitku, že obviněný E. F. nemohl být pachatelem trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nemohl dát dovolací soud obviněnému ani v tomto směru za pravdu. Pro spáchání trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku obviněným s ohledem na ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku postačí, že dlužníkem obchodní společnosti Remco Group, s. r. o., uspokojení jejíž pohledávek bylo jednáním obviněných zmařeno, byla právě obchodní společnost Farma SZ, s.

r. o., za kterou obviněný E. F. fakticky jednal. Nutno zdůraznit, že zmíněné ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku výslovně nestanoví, z jakého právního titulu pachatel jménem právnické osoby, resp. za ni, jedná. Uvedené ustanovení nevyžaduje nějaký konkrétní formálně dokonalý právní titul, na jehož základě by fyzická osoba byla oprávněna za právnickou osobu jednat, nerozlišuje ani mezi zákonným zastoupením (např. statutárním orgánem) a zastoupením smluvním, jako je např. udělení plné moci statutárním orgánem, udělení prokury, pověření zaměstnance, sjednání smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy příkazního typu apod. Dokonce se podle § 114 odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku nevyžaduje, jak již bylo uvedeno, aby právní úkon (resp. současnou terminologií právní jednání), jímž bylo fyzické osobě založeno oprávnění jednat za právnickou osobu, byl platný a účinný. V podrobnostech lze odkázat na závěry přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, publikovaném pod č. T 1014. ve svazku 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007, v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 654/2014, publikovaném pod č. 50/2015 ve Sb. rozh.

tr., v usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 913/2016, a v usnesení ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 588/2019, uveřejněném pod č. 36/2020 Sb. rozh. tr.

37. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněným ani v jejich názoru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady zákazu „reformationis in peius“. Zákaz změny k horšímu se totiž vztahuje na rozhodnutí v trestním řízení, tzn. že z podnětu opravného prostředku podaného výlučně ve prospěch obviněného nesmí být následně rozhodnuto tak, aby to v konečném důsledku bylo k jeho tíži. Jinými slovy, postavení obviněného je zde zásadně nutno hodnotit v celém rozsahu meritorního rozsudku odvolacího soudu, tedy v konkrétním výsledku řízení (jako celku) a s ním spojeným dopadem na jeho osobu.

Uvedený zákaz se tedy nevztahuje na možnost zvažovat a upozornit na jinou, přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného zejména za situace, že pro takový závěr svědčí učiněná skutková zjištění. Pokud odvolací soud nemá dostatek podkladů pro úvahu o právní kvalifikaci skutku na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně, musí buď sám doplnit dokazování podle § 263 odst. 6, 7 tr. ř., anebo je povinen zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) či c) tr. ř. a ve smyslu § 259 odst. 1 tr.

ř. věc vrátit soudu prvního stupně, který pak doplní dokazování v potřebných směrech, přičemž při svém dalším rozhodování je i tento soud vázán zákazem „reformationis in peius“ podle § 264 odst. 2 tr. ř. ve stejném rozsahu jako odvolací soud podle § 259 odst. 4 a 5 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 892/2005, publikované pod č. 41/2007 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě nedošlo ke zhoršení postavení obviněných, neboť soudy obou stupňů v konečném výsledku posoudily skutek spáchaný obviněnými shodně jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku s tím, že obviněnému byl navíc odvolacím soudem vyměřen trest odnětí svobody v nižší výměře, než mu byla původně uložena soudem prvního stupně.

38. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nutno se rovněž zabývat námitkou obviněných týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“ v projednávané věci, kterou obvinění vymezili obecným tvrzením, že v projednávané věci jde o ryze civilní spor. Ani této námitce však nelze přisvědčit, neboť odpovědnost podle norem občanského práva by byla nedostatečná ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování majetkových práv sledovaných u trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná zejména usnesení ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, podle kterého ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických osob i právnických osob. Podle tohoto rozhodnutí je sice nepřípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly mimotrestní možnosti vymožení porušeného práva, pokud by takový postup bylo možno považovat za dostačující, nicméně obvinění s ohledem na všechny okolnosti případu se dostali již do oblasti trestněprávní regulace.

V tomto směru lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, v němž bylo konstatováno, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu podle této normy.

Skutečnost, že se poškozená obchodní společnost může domáhat úhrady za poskytnuté plnění prostředky civilního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na povinnost trestního stíhání protiprávního jednání, zejména v případech společensky škodlivých, v nichž motivací jednání obviněných bylo úmyslné poškození majetkových práv jiných subjektů s cílem vlastního obohacení se na úkor poškozeného, a zejména v případech, pokud tak byla způsobena vyšší škoda. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku, přičemž zde nejsou dány okolnosti svědčící o nižší společenské škodlivosti, které by odůvodňovaly dostatečnost postihu podle jiného odvětví práva. Právě naopak, jednání popsané ve skutkově větě svědčí o naprosté lhostejnosti k hodnotám a zájmům chráněným normami trestního práva. Navíc obvinění spáchali trestný čin poškození věřitele v jeho kvalifikované skutkové podstatě § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a způsobili značnou škodu. I tyto námitky obviněných jsou proto zjevně neopodstatněné.

39. Obvinění E. F. a Simona Zábranská v projednávané věci uplatnili námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňovali v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takovéto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 2. 2024

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu