5 Tdo 406/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o
dovoláních, která podali obvinění Ing. P. P. , a Ing. V. T. , proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 333/2009, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp.
zn. 2 T 27/2009, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 2 T 27/2009,
byli obvinění Ing. P. P. a Ing. V. T. uznáni vinnými trestným činem
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b)
zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), spáchaným ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (bod I. výroku o vině) a dále
obviněný Ing. P. P. byl v bodě II. téhož výroku uznán vinným dalším trestným
činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. Za to byl obviněný Ing. P. P. odsouzen podle § 255 odst. 2
tr. zák. (správně mělo být odkázáno ještě na ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák.,
neboť jde o trest úhrnný) k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož
výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Obviněnému Ing. V. T. soud
uložil podle § 255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců,
jehož výkon podmíněně odložil podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr.
zák. na zkušební dobu v trvání tří roků. S použitím ustanovení § 59 odst. 2 tr.
zák. soud oběma obviněným uložil, aby během zkušební doby podle svých sil
nahradili způsobenou škodu. Dále byl oběma obviněným podle § 49 odst. 1 tr.
zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to obviněnému
Ing. P. P. na dobu pěti roků a obviněnému Ing. V. T. na dobu tří roků.
O odvolání obou obviněných proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne
11. 5. 2009, sp. zn. 2 T 27/2009, rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne
2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 333/2009, jímž je zamítl podle § 256 tr. ř. jako
nedůvodná.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal každý z obviněných
prostřednictvím společného obhájce JUDr. Jana Friče dovolání a to jedním
podáním ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný
může podat dovolání jen pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], obviněný Ing. V. T.
mohl z procesního hlediska napadnout usnesení odvolacího soudu pouze ohledně
jeho zamítavého výroku týkajícího se výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu
prvního stupně. Svá dovolání oba obvinění shodně opřeli o důvody uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích úvodem deklarovali
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a to v podstatě
v obou jeho variantách. Odvolací soud podle jejich přesvědčení zamítl odvolání
obviněných, ačkoli procesní situace, především s ohledem na nedostatečný rozsah
dokazování, takový postup nedovolala a měla vést ke zrušení rozsudku soudu
prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací
důvod podle písm. g) § 265b odst. 1 tr. ř., přichází v úvahu i naplnění druhé
alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací
námitky obou obviněných lze stručně shrnout tak, že v rozhodné době nemohli pro
prodej obchodních podílů z majetku společnosti M.G.A., a. s., vyjednat lepší
podmínky, jak je jim kladeno za vinu. Vyšší kupní cenu za podíly v obchodních
společnostech vlastněné společností M.G.A., a. s., než za kterou byly prodány,
nikdo nenabídl, přičemž převoditelnost obchodních podílů byla omezena pouze na
společníky dotčených společností. Rovněž zdůraznili, že za dané situace, kdy
mezi představenstvem a akcionáři obchodní společnosti M.G.A., a. s., existovaly
značné rozpory, by při neúčasti M.G.A., a. s., na valných hromadách
společností, jejichž obchodní podíly byly převáděny, mohla být ohrožena
(„paralyzována“) činnost těchto společností včetně jejich účasti na veřejných
zakázkách.
Obviněný Ing. V. T. se ohradil proti naplnění znaku pachatele trestného činu
u skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu.
Vyslovil přesvědčení, že jeho podpis na smlouvách o převodu obchodních podílů
byl právně irelevantní, neboť k jejich platnosti postačoval podpis předsedy
představenstva, jímž byl spoluobviněný Ing. P. P. Připojení svého podpisu
tedy nepovažoval za právní úkon, jímž by se mohl dopustit trestného jednání.
Oba dovolatelé dále zpochybnili subjektivní stránku tvrzením, že jejich jednání
nebylo vedeno úmyslem poškodit M.G.A., a. s. Odvolávali se na rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, podle něhož ceny za převáděné obchodní
podíly odpovídaly cenám obvyklým a nebyla jim tudíž dodatečně vyměřena daň. Z
hlediska finančního práva tak nejednali v rozporu se svými povinnostmi a pokud
orgány činné v trestním řízení zaujaly opačný názor, tj. že došlo ke vzniku
škody, měla být taková skutečnost podrobena znaleckému zkoumání. Dále podle
obviněných ani rejstříkové soudy neshledaly žádné nesrovnalosti, když
přezkoumávaly smlouvy o převodu obchodních podílů, a návrhům na zápis
příslušných změn v obchodním rejstřku vyhověly. Obvinění poukázali i na
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 74 Cm 97/2009, jímž
byla smlouva o převodu obchodního podílu ve výši 52 % ve společnosti VÚK –
Kovohutě, s. r. o., na Ing. P. P. prohlášena za neplatnou s odkazem na §
196a odst. 3 a § 59 odst. 3 obchodního zákoníku. Obdobně pak rozhodl Krajský
soud v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, č. j.
39 Cm 18/2009-143, o neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu ve výši
33,3 % ve společnosti VPCH – Kovohutě, s. r. o., na Ing. L. Ch. Protože tedy
smlouvy byly od počátku neplatné a smluvní strany si musí poskytnuté plnění
vrátit, považovali obvinění své jednání za bezprostředně směřující k dokonání
daného trestného činu (za podmínky, že by vůbec byla způsobena škoda). Skutky
tak podle přesvědčení dovolatelů měly být kvalifikovány jako pokus a nikoli
dokonaný trestný čin. Kromě toho pak obecně vytkli státním orgánům, že
vykládají rozdílně ustanovení o převodu majetku, řízení před nimi tak odporují
právu na spravedlivý proces a odkázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne
12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006.
Ohledně škodlivého následku vyjádřili obvinění přesvědčení, že na jejich straně
nedošlo k obohacení a na druhé straně společnosti M.G.A., a. s., nevznikla
jakákoli škoda. Zpochybnili v této souvislosti znalecký posudek vypracovaný
společností Česká znalecká, a. s., jež se podle jejich názoru nesprávně
přiklonila k účetní majetkové metodě. Argumentovali odkazem na znalecký posudek
společnosti B. S. O., s. r. o., ze dne 20. 11. 2009 a odborné vyjádření
profesora Ing. M. M. , CSc., jež si vyžádala obhajoba a předložila je spolu s
dovoláním Nejvyššímu soudu. Profesor Ing. M. M. , CSc., konstatoval, že ocenění
obchodních podílů obsažené v posudku České znalecké, a. s., nejsou průkazná a
vhodnější pro tento případ by byla metoda výnosová. Obvinění tedy tvrdili, že
Česká znalecká, a. s., nerespektovala hmotně právní úpravu výše škody ve smyslu
§ 442 a § 443 občanského zákona, a pokud tyto její závěry převzal i soud, jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Dále v závěru podání
je připojena námitka, jíž se obviněný Ing. P. P. domáhal snížení škody pod
bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu, a to s ohledem na svou půjčku
finančních prostředků obchodní společnosti dne 19. 12. 1996 ve výši 1.500.000,-
Kč. Proto požadoval, aby škoda určená znalcem (4.388.000,- Kč) byla soudy
ponížena nikoli o 1.700.000,- Kč (kupní cena), ale o 3.030.000,- Kč, tedy o
hodnotu jeho pohledávky včetně úroků za poškozenou společností. Ve výsledku tak
pod bodem I. měla být podle dovolatelů způsobena celková škoda ve výši
1.358.000,- Kč.
Závěrem svých dovolání obvinění s odkazem na § 265r odst. 7 tr. ř. navrhli
doplnit dokazování o dokumenty přiložené k dovoláním (znalecký posudek a
odborné vyjádření) a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 39 Cm
18/2009-143. S ohledem na shora uvedené důvody dále navrhli, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Praze a sám rozhodl o
zproštění obviněných obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř.
vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státní zástupkyně
činné u Nejvyššího státního zastupitelství, podle níž většina dovolacích
argumentů neobstála. Souhlasila však s obviněnými, pokud se dožadovali
posouzení svého jednání jako pokusu k trestnému činu podle § 255 tr. zák.,
neboť smlouvy o převodech obchodních podílů byly bez předchozího ocenění
absolutně neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Případná
korekce právní kvalifikace by však podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství neměla zásadní vliv na stanovení druhu trestů a jejich
výměry a projednání dovolání by tedy nemohlo ovlivnit postavení dovolatelů.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Ing. P. P. a Ing. V.
T. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti usnesení, jímž byly
zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§
265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. v jeho první alternativě je existence vady spočívající v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Zásadní
význam zde má okolnost, zda odvolací soud přistoupil k přezkumu napadeného
rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce. Tato první alternativa
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se uplatní v případech,
kdy soud druhého stupně odvolání odmítl nebo zamítl (podle § 253 tr. ř.), aniž
se jím meritorně zabýval, ačkoli nebyly splněny procesní podmínky pro takový
postup. Napadené usnesení odvolacího soudu ve věci obviněných Ing. P. P. a
Ing. V. T. však bylo vydáno podle § 256 tr. ř., tedy až poté, co soud druhé
instance v rámci své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že odvolání obou
obviněných nejsou důvodná. Za této situace mohli dovolatelé úspěšně uplatnit
deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení
předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., což
také učinili. Konkrétně byl podle jejich názoru v předcházejícím řízení dán
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. O vadu předpokládanou tímto ustanovením tak může jít v
případech, kdy soudy jimi učiněná skutková zjištění podřadí jinému ustanovení
hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona, než jaké na ni
dopadalo. Předmětem právního posouzení však může být jen skutek, tak jak byl
soudy zjištěn. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud,
nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, event. je
nutno jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, ale nelze namítat
nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil
důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování
apod.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolací námitky uplatněné obviněnými částečně
odpovídají deklarovanému důvodu dovolání pod písmenem l) odst. 1 § 265 tr. ř.
ve spojení s důvodem pod písmenem g) tamtéž, avšak posoudil je jako
neopodstatněné, a částečně byla dovolání podána z jiného důvodu, než jaký je
uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod jeho bodem I. spáchali
obvinění Ing. P. P. a Ing. V. T. ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst.
2 tr. zák. trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který spočíval v podstatě v tom, že
nejpozději dne 9. 6. 2004 obviněný Ing. P. P. jako předseda představenstva
společnosti M.G.A., a. s., a obviněný Ing. V. T. jako člen téhož
představenstva, v rozporu s povinností vykonávat svou působnost s péčí řádného
hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v
tehdy platném znění (dále jen obchodního zákoníku), uzavřeli dvě smlouvy o
převodu celkem 51,826 % obchodního podílu, který měla společnost M.G.A., a. s.,
ve společnosti VÚK – Kovohutě, s. r. o., na Ing. P. P. , přičemž nominální
hodnota 51 % podílu byla 1.236.000,- Kč, ale kupní cena činila 1.500.000,- Kč a
nominální hodnota 0,826 % podílu byla 20.000,- Kč, kupní cena za tento podíl
však byla 200.000,- Kč, čímž převedli část obchodního podílu společnosti
M.G.A., a. s., představující 51,826 % základního jmění ve společnosti VÚK –
Kovohutě, s. r. o., za kupní cenu 1.700.000,- Kč, ačkoli tržní hodnota činila
nejméně 4.388.000,- Kč, přičemž v rozporu s ustanovením § 196a odst. 3
obchodního zákoníku nestanovili hodnotu převáděného majetku znaleckým posudkem,
a společnosti M.G.A., a. s., tím způsobili škodu ve výši nejméně 2.688.000,- Kč.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. popsaného v bodě II. výroku o vině rozsudku
okresního soudu se dopustil pouze obviněný Ing. P. P. a to ve stručnosti
tím, že jako předseda představenstva společnosti M.G.A., a. s., převedl dne 20.
7. 2005 smlouvami specifikovanými pod písmeny a) – f) obchodní podíly ve
společnosti VÚK Panenské Břežany, s. r. o., v celkovém objemu 51 % na
společníky této společnosti a v jednom případě na třetí osobu za celkovou kupní
cenu 218.000,- Kč, když skutečná hodnota tohoto majetku činila 4.457.000,- Kč,
a dále smlouvou označenou pod písmenem g) výroku o vině převedl z majetku
společnosti M.G.A., a. s., třicetiprocentní obchodní podíl ve společnosti VPCH
– Kovohutě, s. r. o., na jednoho z jejích společníků za kupní cenu 50.000,- Kč,
ačkoli tržní hodnota činila 325.000,- Kč, tedy obviněný záměrně nevykonával
svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obchodního
zákoníku a společnosti M.G.A., a. s., způsobil celkovou škodu ve výši
4.514.000,- Kč.
Pokud jde o námitku uplatněnou výlučně obviněným Ing. V. T. , jež směřovala
proti možnosti označit jeho osobu jako pachatele trestného činu, je nedůvodná.
Nejprve je možné poukázat na samotné stanovy obchodní společnosti M.G.A., a.
s., které ve svém článku 6 odst. 1 upravují způsob podepisování se za
společnost. Podle citované vnitřní úpravy jednání za společnost tak může
samostatně podepisovat předseda představenstva, jímž byl obviněný Ing. P. P. ,
nebo samostatně představenstvem zmocněný člen představenstva, nebo samostatně
představenstvem zmocněný ředitel společnosti (viz č. l. 118). Základní vnitřní
předpis poškozené společnosti tímto způsobem vymezil minimální požadavky na
způsob podepisování za společnost, avšak současně nevyloučil, aby určitou
listinu podepsali kromě některé z jmenovaných osob ještě další členové
představenstva. Takový případ nastal i v předmětné věci, kdy obviněný Ing. V.
T. , který byl v rozhodné době členem statutárního orgánu, tj. představenstva
akciové společnosti, připojil svůj podpis k podpisu předsedy představenstva
Ing. P. P. pod dvě smlouvy o převodu obchodního podílu. Úvaha obviněného,
podle níž v situaci, kdy jeho podpis na smlouvách neměl z hlediska požadavků na
platné zastupování společnosti navenek již žádný vliv, však není správná.
Předmětem trestního stíhání v dané věci je totiž mj. i společné jednání obou
obviněných, jimiž právě oni dva vyjadřovali společnou vůli naplnit obsah
smluvních ujednání, tj. převést obchodní podíly z majetku společnosti M.G.A.,
a. s., na Ing. P. P. , a bez znaleckého posouzení určili cenu výrazně nižší,
než která vyjadřovala skutečnou hodnotu těchto obchodních podílů, čímž záměrně
způsobili škodu na majetku akciové společnosti. Obviněný Ing. V. T. tak
učinil právní úkon, za který nese mj. i trestní odpovědnost, jíž se nemůže
zbavit pouhým tvrzením, že jeho podpis na předmětných smlouvách byl
„nadbytečný“. Pro posouzení pachatelství obviněného Ing. V. T. je směrodatný
fakt, že nepochybně věděl, co podepisuje, a že se na prodeji obchodních podílů
spoluobviněnému Ing. P. P. v rozporu s požadavky obchodního zákoníku, tj.
bez řádného ocenění jejich hodnoty, aktivně podílel. Nejvyšší soud tak uvedenou
právní námitku obviněného Ing. V. T. posoudil jako nedůvodnou.
Právní charakter měla i další námitka již společná oběma dovolatelům, kterou se
domáhali změny v právním posouzení skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině
(u obviněného Ing. P. P. zřejmě i ve skutku pod bodem II. výroku o vině).
Podle jejich názoru nemohli spáchat dokonaný trestný čin porušování povinnosti
při správě cizího majetku, nýbrž pouze pokus tohoto trestného činu. Tento závěr
dovozovali obvinění z toho, že některé ze smluv o převodech obchodních podílů
byly následně v občanskoprávním řízení prohlášeny za neplatné. Nejvyšší soud
však právní kvalifikaci soudů nižších stupňů shledal správnou, neboť odpovídá
konstantní rozhodovací praxi soudů. V první řadě je třeba připomenout, že
dovolateli citované usnesení Nejvyššího soudu zcela neodpovídá konkrétnímu
jednání, které je předmětem daného trestního stíhání, ale především bylo v
podstatě překonáno judikaturou. Soudní praxe se totiž v otázce okamžiku vzniku
škody, jakožto následku (resp. účinku) trestného činu, přiklonila k výkladu,
podle něhož v případech, kdy v důsledku protiprávního jednání pachatele dojde
ke způsobení škody, jako znaku skutkové podstaty trestného činu, může mít
případná náhrada této škody po spáchání činu vliv jen na okolnosti související
s náhradou škody, případně otázku materiální podmínky trestnosti při aplikaci
trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. V posuzované trestní věci obviněných
bylo zjištěno, že v době spáchání trestného činu vznikla na majetku společnosti
M.G.A., a. s., škoda, neboť skutečně došlo k převodu obchodních podílů v
obchodních společnostech za ceny výrazně nižší než ceny obvyklé. Samotným
vyslovením neplatnosti (dosud jen některých z dotčených smluv) nebyl odstraněn
stav, k němuž došlo v důsledku trestného jednání obviněných. Jde o podobný
případ, jako kdyby pachatel, který podvodně vylákal na poškozeném finanční
částku, mu ji v pozdější době vrátil. Pro posouzení takového jednání je
rozhodné, zda před vrácením peněz již došlo k dokonání trestného činu podvodu,
a za takové situace pak vrácení věci představuje pouze náhradu škody způsobené
trestným činem. Stejně tak případné vyslovení neplatnosti jednotlivých smluv
nemůže způsobit zpětně beztrestnost obviněných a to ani tehdy, pokud by došlo k
napravení škodlivého následku. Je tudíž vyloučeno, aby okolnosti nastalé až po
dokonání trestného činu znamenaly zánik trestnosti činu nebo měly vliv na
stadium trestného činu, jak se dožadovali obvinění. (Srov. např. č. 32/2004/II.
a č. 21/2002/II. Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8.
2005, sp. zn. 5 Tdo 981/2005, aj.).
Pokud se jedná o samotnou neplatnost jednotlivých smluv, na kterou obvinění
opakovaně upozorňovali, je třeba připomenout již soudy prezentovaný výklad, že
pro posouzení trestní odpovědnosti v případech, kdy součástí objektivní stránky
činu je určitý právní úkon event. uzavření konkrétní smlouvy, nemá v zásadě
otázka platnosti tohoto úkonu význam. Z hlediska trestnosti jednání, které může
mít i podobu právního úkonu, není totiž důležité, zda jde o úkon platný či
neplatný, ale to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem
byl učiněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo
88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, str. 185). V
dané věci je tak podstatné, že oba obvinění se smluvními ustanoveními řídili,
měli skutečnou vůli vyvést obchodní podíly z majetku poškozené společnosti
M.G.A., a. s., a to bez jejich ocenění znalcem a za cenu nižší, než byla cena
obvyklá. Záměr obviněných provést změny v majetkové struktuře obchodní
společnosti M.G.A., a. s., tak byl fakticky realizován, mj. provedením
příslušných změn v obchodním rejstříku. Problematika vlivu neplatnosti právních
úkonů či jejich neúčinnosti na trestní odpovědnost jejich účastníků je v
rozhodovací praxi soudů posuzována v duchu uvedené zásady. Kromě již citovaného
usnesení senátu 7 Tdo se Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5
Tdo 265/2003, publikovaném pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, vyjádřil tak, že pro posouzení, zda v
souvislosti s podnikáním došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo
o sobě rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité
transakce obchodní či jiné, a dokonce není ani podstatné, zda a do jaké míry je
určitý právní úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského
práva. Trestného činu se pachatel tedy může dopustit i v rámci jinak obvyklé
obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní
předpis, pokud na něj trestní zákon přímo neodkazuje. Z dalších rozhodnutí se
shodným postojem k řešené otázce viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud i
na judikát č. 36/2000 Sb. rozh. tr., jehož právní věta výslovně stanoví, že
trestní odpovědnost podle § 128 odst. 2 tr. zák. není vyloučena, je-li smlouva,
kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů
občanského nebo obchodního práva neplatná. Z uvedeného výčtu konkrétních
rozhodnutí je tak zřejmé, že v otázce platnosti právního úkonu, mezi něž patří
i smlouva o prodeji obchodních podílů či jejich částí podle ustanovení § 115
odst. 3 obchodního zákoníku, je soudní rozhodování poměrně konzistentní a
vychází z jasného názoru, který je však v rozporu s dovolací námitkou
obviněných. (K otázce možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím
neplatných právních úkonů srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1320/08.) Proto ani v této části nemohla být podaná dovolání
posouzena jako důvodná.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani připomínka obviněných ohledně chování
dalších orgánů státní správy, které podle přesvědčení dovolatelů akceptovaly
postup při uzavírání předmětných smluv o převodech obchodních podílů a
důsledků, jež tyto právní úkony měly pro dotčené obchodní společnosti. Obvinění
se tak ohradili proti rozdílnému nahlížení civilních soudů na předmětné smlouvy
(ohledně některých již byla vyslovena neplatnost) a přístupu finančního úřadu a
rejstříkového soudu, které naopak považovali jednání obviněných za souladné se
zákonem. Poukázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn.
I. ÚS 385/07, s tím, že dopadá i na předmětnou trestní věc a rozdílný přístup
moci soudní a moci výkonné tak v dané věci vedl k porušení práva obviněných na
spravedlivý proces. Nejvyšší soud k této poznámce předesílá, že samotné
porušení procesních práv není z hlediska deklarovaného důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem pod písmenem g) téhož ustanovení
právně relevantním argumentem.
Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud může konstatovat, že k porušení práva na
spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv nemohlo dojít už jen z pouhého
rozdílného předmětu zkoumání věci finančním úřadem, rejstříkovým soudem a soudy
rozhodujícími v občanskoprávním a trestním řízení. Předmětem kontroly
finančního úřadu je ověření správnosti dokladů pro stanovení druhu příjmu,
základu daně a výše daňové povinnosti u kontrolované osoby. Jestliže v dané
věci byla cena, za níž došlo k převodu obchodních podílů poškozené společnosti
na jiné subjekty, příslušným finančním ředitelstvím akceptována, nemůže tato
skutečnost vyloučit trestní odpovědnost obviněných. Nelze však opominout
výsledek kontroly daně z příjmu právnických osob provedené Finačním úřadem v
České Lípě, mj. i za období roku 2004, který jednoznačně konstatoval výrazné
podcenění hodnoty převáděných obchodních podílů a v prvním stupni tak rozhodl o
dodatečném vyměřené daně z příjmu společnosti M.G.A., a. s.
Pokud jde o trestní řízení, tak především soud prvního stupně velice pečlivě
hodnotil veškeré důkazy opatřené orgány činnými v projednávané trestní věci i
navržené obhajobou, sám dokazování doplnil přihlížeje k zásadě in dubio pro reo
(viz dodatek č. 2 znaleckého posudku), zabýval se všemi aspekty případu, a
především své závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnil. Oběma obviněným tak byla
od počátku trestního stíhání poskytnuta možnost reagovat na veškeré výsledky
dokazování, činit návrhy a uplatňovat tak své právo na obhajobu. Trestnost
obviněných nebyla v daném případě založena jen na porušení povinnosti určit
cenu znalcem obsažené v ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, naopak
pro občanskoprávní posouzení jde pak o otázku, která zásadní měrou předurčuje
výrok o neplatnosti předmětných smluv. K naplnění skutkové podstaty trestného
činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2
písm. b) tr. zák. došlo nejen samotným uzavřením předmětných smluv bez znalcem
určené ceny, ale především proto, že dohodnutá cena byla výrazně nižší, než
jaká odpovídala ceně obvyklé, obchodní společnosti M.G.A., a. s., tak byla v
důsledku toho způsobena značná škoda, a s tímto škodlivým následkem byli
obvinění srozuměni. K trestní odpovědnosti obviněných tak nedošlo proto, že
cena za převod obchodních podílů nebyla určena znalcem, nýbrž proto, že
dohodnutá cena neodpovídala ceně obvyklé ve smyslu § 89 odst. 12 tr. zák., byla
podstatně nižší a v důsledku toho vznikla značná škoda. Pokud jde o obchodní
rejstřík, který na návrh provedl změny v zápisech údajů o společnících
jednotlivých obchodních společností, je třeba zdůraznit, že jeho úkolem nebylo
vůbec posuzovat otázku výše ceny, za kterou nabyly dotčené osoby obchodní
podíly z majetku M.G.A., a. s. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem I. výroku o
vině podle § 200d odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2005 v řízení o provedení zápisu byl soud povinen zkoumat,
zda jsou splněny předpoklady k provedení zápisu vyžadované právními předpisy,
tj. v té době § 28 odst. 2 písm. c) a § 31 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění
účinném do 31. 12. 2004. Podle následující právní úpravy, která dopadala na
skutek popsaný pod bodem II. výroku o vině, nebyl-li návrh na zápis do
rejstříku odmítnut podle § 200d občanského soudního řádu ve znění účinném do
14. 3. 2006, soud provedl zápis, jestliže údaje o skutečnostech, které se
zapisují do rejstříku, byly doloženy listinami, které vyžaduje zvláštní právní
předpis, (§ 32 obchodního zákoníku ve znění účinném do 14. 3. 2006 a vyhláška
č. 250/2005 Sb., o závazných formulářích na podávání návrhu na zápis do
obchodního rejstříku, jejíž Příloha č. 9 stanoví podmínky pro zápis skutečností
ohledně společníků společnosti s ručením omezeným), firma není zaměnitelná,
popřípadě nevyvolává nebezpečí záměny s firmou již dříve zapsanou, a bylo
doloženo oprávnění k výkonu zapisovaného předmětu podnikání. Z uvedeného výčtu
podmínek zápisu změn do obchodního rejstříku a předmětu zkoumání předpokladů
pro provedení zápisu rejstříkovým soudem je zcela evidentní, že otázky řešené v
rámci trestního řízení a hlediska určující trestnost činu nesnesou srovnání s
řízením u soudu, u něhož je veden obchodní rejstřík.
Dále nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani odkaz obviněných na již citovaný nález
Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, neboť jím řešená
otázka na danou trestní věc nedopadá. Ústavní soud rozhodoval ve věci
stěžovatelky a zabýval se otázkou související se soudy tvrzeným pozbytím jejího
státního občanství, k němuž mělo dojít sňatkem s cizím státním příslušníkem v
roce 1948, čímž podle cizího práva nabyla státní občanství svého manžela. Přes
tento výklad státoobčanského statusu stěžovatelky se však státní moc chovala,
jako by byla československou občankou, dokonce i občankou České republiky,
naposledy v roce 1995 jí bylo vydáno osvědčení o státním občanství. Zcela
oprávněně se tak stěžovatelka mohla domnívat, že ke ztrátě občanství sňatkem
nedošlo a podle názoru Ústavního soudu k její dobré víře v tomto smyslu
přispěly, mj. i akty a postoje veřejné moci, které s ní jako s československou
případně českou občankou po dobu více jak padesáti roků zacházely. Věci
týkající se státního občanství jsou upraveny správním právem, v jehož rámci
jsou vydávána i příslušná rozhodnutí příslušných státních orgánů. Nelze je tak
porovnávat s trestním řízením, v němž soudy posuzují předběžné otázky
samostatně a je-li tu o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného
státního orgánu, jsou jím vázány s výjimkou posouzení viny obviněného (srov. §
9 odst. 1 tr. ř.). Jedinou výjimkou jsou otázky osobního stavu, o nichž se
rozhoduje v občanskoprávním řízení a orgány činné v trestním řízení nejsou
oprávněny je řešit samostatně. O takový výjimečný případ však v dané věci nešlo
a přes stanovisko Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, které akceptovalo
dohodnuté ceny, si soudy musely vyřešit stejnou otázku samostatně, neboť se
dotýkala posouzení viny obviněných. Situace dobré víry ve státní občanství po
pět desetiletí utvrzované ze strany státních orgánů tak nesnese srovnání s
názorem odvolacího orgánu rozhodujícího v daňovém řízení, jenž byl navíc v
krátké časové návaznosti minimálně zpochybněn zahájením trestního stíhání
obviněných, k němuž poprvé došlo dne 7. 5. 2008. Jak již bylo naznačeno z
hlediska trestnosti činu je navíc zásadní okamžik jeho dokonání, který nastal
převodem obchodních podílů za výrazně nižší než odpovídající cenu a vznikem
škody na majetku obchodní společnosti M.G.A., a. s. V době rozhodování
Finančního úřadu v České Lípě, resp. Finančního ředitelství v Ústí nad Labem,
tak mohlo obviněnými tvrzené „odstranění důsledků jejich jednání“ vést pouze k
náhradě již vzniklé škody.
Rovněž v dovoláních formálně deklarovaná absence úmyslného zavinění nemohla
jako právní námitka obstát. Obvinění své od počátku prosazované tvrzení o tom,
že jejich úmyslem nebylo způsobení škody, naopak jednali údajně v zájmu
poškozené společnosti, založili výlučně na polemice s výsledky dokazování, k
nimž dospěly soudy nižších stupňů (srov. str. 9 dovolání: „z provedeného
dokazování nevyplývá, že by obžalovaní záměrně nevykonávali svoji působnost s
péčí řádného hospodáře …“). Obvinění tak v naprostém rozporu se závěry soudů
obou stupňů prosazovali jiný náhled na předmětné obchodní smlouvy a okolnosti,
za nichž byly uzavírány. Nejvyšší soud již zdůraznil, že v dovolacím řízení
musí zásadně vycházet z těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších
stupňů, a při respektování tohoto výkladu není možné dojít k jinému právnímu
posouzení zavinění, než že oba obvinění jednali v nepřímém úmyslu, tedy
srozuměni se škodlivým následkem jako příčině porušení jejich zákonné
povinnosti při správě cizího majetku.
Námitka, jíž obvinění vyslovili nesouhlas se způsobením škody, vychází rovněž z
odmítnutí hodnocení provedených důkazů soudy a s rozsahem dokazování, čímž se
obvinění ocitli mimo vymezený rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. V podstatě totiž napadli správnost znaleckého posudku z oboru
ekonomika – oceňování, mj. i ceny podílů v obchodních společnostech,
vypracovaného společností Česká znalecká, a. s., zapsané v seznamu ústavů
kvalifikovaných pro znaleckou činnost v oddíle I. Ministerstva spravedlnosti. Zpochybnili způsob určení hodnoty jednotlivých obchodních podílů a dokonce
předložili nově zpracované ocenění, podle něhož by škoda nepatrně převyšovala
pouhý jeden milion korun. Vzhledem k tomu, že tento důkaz nebyl obhajobou
předložen před nabytím právní moci napadeného rozhodnutí, nelze soudům ve věci
rozhodujícím vytýkat, že jej nebraly v potaz. Naopak podle názoru Nejvyššího
soudu zejména soud prvního stupně věnoval otázce určení výše škody dostatečnou
pozornost, snažil se reagovat na veškeré připomínky obhajoby a jak již bylo
zdůrazněno, svůj závěr o výši škodlivého následku, resp. účinku trestného činu,
řádným způsobem zhodnotil. Pokud existují nejednotné odborné názory na způsob
ocenění majetku obchodních společností, je potřebné, aby soudy na podkladě
vypracovaných odpovědí na odborné otázky logicky a přesvědčivě posoudily
konkrétní situaci, která je předmětem trestního řízení. Navíc v daném případě
postupovaly soudy zcela v duchu zásady „v pochybnostech ve prospěch“ a
modifikovaly výši způsobené škody podle dodatku k původnímu znaleckému posudku
srov. str. 9 – 11 rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto, a to i
vzhledem ke skutkovému charakteru námitky proti určení ceny obchodních podílů
společností Česká znalecká, a. s., neshledal důvod pro doplnění dokazování v
řízení o dovolání, jak se domáhali obvinění. (Srov. ustanovení § 265o odst. 2 a
především § 265p odst. 7 tr. ř.) Ohledně výše škody se obvinění dále dožadovali
jejího snížení tak, aby byla odečtena výše pohledávky obviněného Ing. P. P. za společností M.G.A, a. s., který poškozené společnosti poskytl půjčky. Soud
prvního stupně, s nímž Nejvyšší soud plně souhlasí, však správně uvedl, že
jejich splatnost byla dne 10. 12. 2003 prodloužena o tři roky, tj. do poloviny,
resp. konce prosince roku 2006 a k vypořádání tohoto závazku v době činu tak
ještě společnost nemusela přistoupit. Navíc je ze všech okolností zřejmé, že
záměrem převodu obchodních podílů nebyla předčasná úhrada půjček, nýbrž
zmenšení majetku obchodní společnosti M.G.A., a. s. Pokud dovolatelé zmínili,
že se realizací obchodních případů neobohatili, může Nejvyšší soud jen
poznamenat, že znakem skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího podle § 255 tr. zák. ani v jeho přísnějších ustanoveních není
obohacení pachatele či jiného, jako je tomu u trestného činu zpronevěry podle §
248 tr. zák. Podstatou tohoto trestného činu je tak jednání, jímž dojde ke
škodě na cizím spravovaném majetku bez zjištění obohacení, event. jiné výhody.
V posuzované věci obvinění jednali tak, že došlo ke zmenšení hodnoty majetku
obchodní společnosti, který byli povinni spravovat, a v případě, že by správu
prováděli řádně, k úbytku by nedošlo. O tom, že ke vzniku škody v dané věci
došlo v příčinné souvislosti s porušením povinnosti vykonávat působnost
předsedy a člena představenstva akciové společnosti s péčí řádného hospodáře ve
smyslu § 196 odst. 3 obchodního zákoníku tak není jakýchkoli pochybností.
Většinou své dovolací argumentace opakovali obvinění Ing. P. P. a Ing. V.
T. obhajobu z předcházejících stadií trestního řízení, na níž však především
soud prvního stupně dostatečným způsobem reagoval. Tvrzení ohledně možného
znevýhodnění jednotlivých společností ve veřejných zakázkách v důsledku
osobních neshod ve vedení poškozené společnosti ze správných důvodů (srov. str.
13 až 14 odsuzujícího rozsudku) soud prvního stupně nepřijal, přičemž Nejvyšší
soud se s takovým postupem ztotožnil. V této souvislosti lze správné úvahy
okresního soudu doplnit tak, že o prodeji obchodních podílů rozhodli oba
obvinění na valné hromadě konané dne 25. 5. 2004, přičemž podle zápisu
založeném na č. l. 180, 181 trestního spisu oba rovněž hlasovali pro „likvidaci
akciové společnosti“. Z tohoto pohledu se jejich tvrzení o ohrožení činnosti
obchodních společností, v nichž měla M.G.A., a. s., obchodní podíly, jeví
minimálně jako nepatřičné. Pokud bylo jejich záměrem „zlikvidovat“ akciovou
společnost, nemuselo dojít k odstraňování jejího majetku proti vůli dalšího
člena představenstva – svědka Ing. P. R. , CSc., který sám podal návrh na
likvidaci poškozené společnosti, byť z obavy před konáním obviněných. Rovněž je
téměř nepravděpodobné, aby díky samotným osobním neshodám v představenstvu
akciové společnosti M.G.A., která byla jedním z více společníků dotčených
společností s ručením omezeným, byly tyto společnosti znevýhodněny v procesu
zadávání veřejných zakázek. Je prakticky vyloučeno, aby vnitřní problémy
jednoho ze společníků vedly ke ztrátě základních kvalifikačních kritérií
zájemce o účast na veřejné zakázce, které např. platily od 1. 4. 2004 do 30. 6.
2006 v období účinnosti zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (srov. §
31 citovaného zákona). Rovněž námitku omezení převoditelnosti obchodních podílů
považoval již soud prvního stupně za lichý argument, když obchodní podíl ve VÚK
Panenské Břežany, s. r. o., byl převeden na Ing. P. M. , který předtím nebyl
společníkem uvedené společnosti. Okresní soud zdůraznil, že z pohledu poškozené
M.G.A., a. s., neexistoval jediný racionální důvod pro převod obchodních
podílů. Navíc z obsahu společenských smluv (srov. např. společenská smlouva VÚK
– Kovohutě, s. r. o., na č. l. 967 a násl.) a konečně i z obsahu dovolání
obviněných je patrno, že převod na třetí osoby nebyl a priori vyloučen, ale
pouze podmíněn souhlasem valné hromady, což konstatoval v závěru svého dovolání
i obviněný Ing. P. P. a v podstatě tak popřel své tvrzení o
nepřevoditelnosti obchodních podílů na jiné osoby než společníky.
Obě dovolání tedy kromě právních námitek obsahovala rovněž výtky proti
skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jež však uplatněný důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., nenaplňují. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže být
založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, jak postupovaly při
provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, apod. Soud prvního
stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Tyto důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.
ř. vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině obviněných Ing. P. P. a Ing. V.
T. pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu a obviněného Ing. P.
P. pod bodem II. téhož výroku.
Právní námitky obviněných posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné, evidentně
ve vztahu k oběma dovolatelům byl skutek v bodě I. výroku o vině rozsudku
okresního soudu správně kvalifikován jako dokonaný trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
spáchaný ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., a vytýkané vady
neshledal Nejvyšší soud ani ve výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu
prvního stupně. Krajský soud v Praze, který se snad až příliš stručně ztotožnil
se všemi závěry soudu prvního stupně, aniž by sám reagoval na konkrétní námitky
odvolání, však rozhodl věcně správně, pokud podaná odvolání shledal
nedůvodnými. Obě napadená rozhodnutí tak nejsou zatížena hmotně právní vadou a
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího.
Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních
v neveřejném zasedání.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová