5 Tdo 461/2016-68
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2016 o
dovoláních, která podali obvinění Ing. T. P. a Ing. J. S. proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 3 T 88/2013, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také všechna další
rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T
88/2013, byli oba obvinění uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“).
Obviněnému Ing. T. P. byl podle § 255 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí
svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu třiceti měsíců. Obviněnému
Ing. J. S. soud prvního stupně uložil podle § 255 odst. 3 tr. zákona trest
odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců s podmíněným odkladem podle § 58
odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu rovněž dvaceti čtyř měsíců.
Poškozená obchodní společnost Dopravní podnik hlavního města Prahy, a. s.,
(dále jen „DP“) byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Výše uvedeného trestného činu se obvinění dopustili ve stručnosti
tím, že obviněný Ing. T. P. jako ředitel úseku služeb v DP a zároveň pověřený k
jednání jménem zadavatele DP ve věci výkonu práv a povinností souvisejících se
zadávacími řízeními vyhlašovanými DP podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veř. zak.“), a Ing.
J. S. jako vedoucí jednotky Informační technologie na DP, odpovědný podle
Organizačního řádu DP především za organizaci, přípravu i realizaci veřejných
zakázek pro všechny útvary DP týkající se pořizování licenčních práv v oblasti
informačních technologií:
1) od poloviny roku 2007 do 15. 10. 2007 v prostorách DP, v rozporu
zejména s články 3.1.1., 3.1.2, 3.3.1, 3.3 Směrnice generálního ředitele DP č.
23/2001 ve znění pozdějších dodatků (dále jen „Směrnice“) oba obvinění jako
odpovědní zpracovatelé a vedoucí zaměstnanci DP v rámci přípravy k uzavření
Smlouvy o dílo ze dne 15. 10. 2007 na dodávku softwaru na kartovou aplikaci
dopravně odbavovacího systému k zajištění funkcionality dopravně odbavovacího
systému ve vazbě na čipové karty MIFARE (dále jen „Smlouva“), jež byla uzavřena
mezi zadavatelem DP a zhotovitelem obchodní společností HAGUESS, a. s.,
nestanovili, resp. nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky,
nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli, resp. nezajistili
provedení porovnání obdobných zakázek a taktéž nevypracovali, resp. nezajistili
vypracování cenové kalkulace upgrade licence, a při vlastním projednávání
návrhu Smlouvy nepožadovali od zhotovitele kalkulaci jeho cenové nabídky a
odsouhlasili jím navrženou hodnotu nabídky,
přičemž byli srozuměni s tím, že licenční model navržený ve Smlouvě byl
postaven účelově s vědomím předpokládaných budoucích objemů a s cílem nastavit
takové licenční a cenové podmínky, které měly být v budoucnu maximálně výhodné
pro zhotovitele a nevýhodné pro zadavatele, že navržená cenová nabídka je ze
strany zhotovitele značně nadhodnocená, a přestože věděli, že takto navržená
Smlouva je pro DP ekonomicky nevýhodná a že jejím schválením a doporučením může
dojít k poškození DP, neučinili nic, aby takovému následku zabránili,
a následně oba obvinění tuto Smlouvu schválili a doporučili k realizaci,
přičemž tento návrh Smlouvy byl na základě jejich schvalovacího a
doporučujícího stanoviska postupně odsouhlasen a parafován ekonomickým
ředitelem a zástupcem advokátní kanceláře, a takto parafovanou Smlouvu obvinění
předložili jako obsahově a věcně správnou k podpisu a konečnému schválení
generálnímu řediteli DP Ing. M. D., který ji dne 15. 10. 2007 podepsal, přičemž
zhotovitel realizoval smluvené dílo, které dne 7. 12. 2007 převzal za DP
obviněný Ing. J. S. v plném rozsahu a zároveň nechal proplatit vydanou fakturu
zhotoviteli - obchodní společnosti HAGUESS, a. s., v celkové částce 13 152 475
Kč,
čímž obvinění nedodrželi zejména základní kritérium při uzavírání smluv
týkající se ekonomické výhodnosti a jednali v rozporu s články 3.1.1., 3.1.2,
3.3.1, 3.3 Směrnice, čímž také každý samostatně porušil své povinnosti
zaměstnance a vedoucího zaměstnance, zakotvené v ustanovení § 301 písm. a), d)
a § 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákoník práce“), s nimiž byli řádně seznámeni a věděli, že
jednají v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, když porušili zákonem
stanovenou povinnost opatrovat a spravovat majetek DP a byli srozuměni s tím,
že pokud budou takto postupovat, mohou tímto porušením DP způsobit (a skutečně
způsobili) značnou škodu ve výši nejméně 3 946 040 Kč,
2) od dubna 2008 do 15. 7. 2008 v prostorách DP, v rozporu zejména s články
3.1.1., 3.1.2, 3.3.1, 3.3 Směrnice oba obvinění jako odpovědní zpracovatelé a
vedoucí zaměstnanci DP v rámci přípravy k uzavření Smlouvy o dílo ze dne 15. 7. 2008 na Dopravně odbavovací systém-Dodávka software (dále jen „Smlouva DOS“),
jež byla uzavřena mezi zadavatelem DP a zhotovitelem obchodní společností
HAGUESS, a. s.,
nestanovili, resp. nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky,
nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli, resp. nezajistili
provedení porovnání obdobných zakázek a taktéž nevypracovali, resp. nezajistili
vypracování cenové kalkulace upgrade licence, a v rámci jednání se zhotovitelem
akceptovali navržené licenční podmínky, které zhotovitel doplnil v rámci návrhu
této smlouvy,
přičemž věděli, že akceptací navržených licenčních podmínek může dojít k
poškození DP, a s touto skutečností byli oba plně srozuměni, přičemž věděli, že
navržený licenční model byl postaven účelově s vědomím předpokládaných
budoucích objemů a s cílem nastavit takové licenční a cenové podmínky, které
budou maximálně výhodné pro zhotovitele a nevýhodné pro zadavatele, a že
akceptovaná cena upgrade licence v žádném případě nesplňuje zadavatelem
stanovený cíl na nejlepší ekonomickou výhodnost a že navržená cenová nabídka je
ze strany zhotovitele značně nadhodnocená,
a i přes výše uvedené skutečnosti obviněný Ing. T. P. dne 30. 6. 2008 jako
personální ředitel v zastoupení DP rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky
jedinému uchazeči, tj. obchodní společnosti HAGUESS, a. s., přičemž věděl, že
takto navržená Smlouva DOS je pro DP ekonomicky nevýhodná, a že tímto
rozhodnutím může dojít k poškození DP, s čímž byl srozuměn,
následně oba obvinění Smlouvu DOS schválili a doporučili k realizaci, přestože
věděli, že tím může dojít k poškození DP, s čímž byli oba srozuměni, neboť
neučinili nic, aby takovému následku zabránili, kdy tento návrh Smlouvy DOS byl
na základě jejich schvalovacího a doporučujícího stanoviska postupně
odsouhlasen a parafován ekonomickým ředitelem a zástupcem advokátní kanceláře,
a takto parafovanou Smlouvu DOS obvinění předložili jako obsahově a věcně
správnou k podpisu a konečnému schválení místopředsedovi představenstva a
generálnímu řediteli DP Ing. M. D. a členu představenstva Ing. T. J., kteří ji
dne 15. 7. 2008 podepsali, přičemž zhotovitel realizoval smluvené dílo, jež dne
25. 8. 2008 bylo odpovědnými zástupci DP převzato, přičemž dne 18. 8. 2008 DP
uhradil zhotoviteli - obchodní společnosti HAGUESS, a. s., fakturovanou částku
ve výši 54 168 800 Kč,
čímž obvinění nedodrželi zejména základní kritérium při uzavírání smluv
týkající se ekonomické výhodnosti a jednali v rozporu s články 3.1.1, 3.1.2,
3.3.1, a 3.3 Směrnice, čímž také každý samostatně porušil své povinnosti
zaměstnance a vedoucího zaměstnance, zakotvené v ustanovení § 301 písm. a), d)
a § 302 písm.
g) zákoníku práce, s nimiž byli řádně seznámeni a věděli, že
jednají v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, porušili zákonem
stanovenou povinnost opatrovat a spravovat majetek DP, a byli srozuměni s tím,
že pokud budou takto postupovat, mohou způsobit (a skutečně způsobili) škodu
velkého rozsahu ve výši nejméně 16 250 640 Kč,
a jednáním uvedeným pod body 1) a 2) způsobili oba obvinění DP celkovou škodu
ve výši nejméně 20 196 680 Kč, když na základě proplacených faktur došlo k
faktickému snížení majetku DP o tuto částku.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění, poškozený DP i
státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, který podal
tento řádný opravný prostředek v neprospěch obou obviněných. Městský soud v
Praze sice o všech odvoláních rozhodl rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. řádu tím způsobem, že napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o
náhradě škody, a při nezměněných výrocích o vině a trestu napadeného rozsudku
podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že oběma obviněným uložil
povinnost podle § 228 odst. 1 tr. řádu nahradit poškozenému DP majetkovou škodu
(konkrétně Ing. T. P. škodu ve výši 350 000 Kč a Ing. J. S. škodu ve výši 250
000 Kč), a poškozený DP byl podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázán se zbytkem
svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vzhledem k
povaze tohoto výroku je zřejmé, že tak soud druhého stupně učinil jen na
podkladě odvolání státního zástupce, neboť jde o výrok v neprospěch obou
obviněných. Jejich odvolání pak Městský soud v Praze zamítl jako nedůvodná
podle § 256 tr. řádu.
II. Dovolání obviněných Ing. T. P. a Ing. J. S.
a vyjádření k nim
4. Rozsudek soudu druhého stupně napadli oba obvinění dovoláním, kdy
obviněný Ing. T. P. podal tento mimořádný opravný prostředek prostřednictvím
obhájce Mgr. Radka Jilga, a obviněný Ing. J. S. prostřednictvím obhájce JUDr.
Ondřeje Kuchaře.
5. Obviněný Ing. T. P. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §
265b odst. 1 písm. a), b), e), g) a l) tr. řádu. Dovolatel nejprve uvedl, že v
rámci řízení o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13.
5. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013 (pozn. předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně v
této věci), došlo k tomu, že ačkoli ve „Vyrozumění obhájce o konání veřejného
zasedání o odvolání“ je jako předseda odvolacího senátu Městského soudu v Praze
označen JUDr. Jaroslav Cihlář, funkci předsedy senátu a zároveň referujícího
soudce při samotném veřejném zasedání fakticky zastával Mgr. Jan Kareš. O této
změně v obsazení senátu či dokonce v osobě předsedy senátu nebyl obviněný
vyrozuměn a ze strany odvolacího senátu nebyla tato skutečnost nijak
vysvětlena. Ve výše uvedeném postupu dovolatel shledal porušení zásady
zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a), respektive b) tr. řádu.
6. Obviněný dále namítl, že v rámci rozhodování o odvolání proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013,
neměl ve věci rozhodovat opět senát 5 To Městského soudu v Praze, popřípadě
žádný ze soudců tohoto soudu. Obviněný konstatoval, že zároveň s podáním
odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015
(obviněný v dovolání nesprávně uvedl datum „původního“ rozsudku soudu prvního
stupně ze dne 13. 5. 2014), sp. zn. 3 T 88/2013, učinil procesní návrh na
odnětí a přikázání věci jinému odvolacímu soudu podle § 25 tr. řádu. Podle jeho
názoru výše uvedený senát Městského soudu v Praze zašel při svých úvahách
daleko za hranice, které mu coby odvolacímu orgánu přísluší. O tomto návrhu
bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 4
Ntd 14/2015, tak, že se věc Městskému soudu v Praze neodnímá. S tímto
rozhodnutím však dovolatel nesouhlasí, podle něj Vrchní soud v Praze nevzal v
úvahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 11 Tvo 36/2003, na
které obviněný odkázal ve svém návrhu.
7. Podle jeho názoru výše uvedené skutečnosti odůvodňují rovněž postup
podle ustanovení § 30 tr. řádu, jinak řečeno byly splněny veškeré podmínky pro
vyloučení orgánů činných v trestním řízení. Dovolatel připustil, že tato
okolnost jím nebyla před rozhodnutím soudu druhého stupně namítnuta, nicméně
dovodil, že Vrchní soud v Praze ve vztahu k Městskému soudu v Praze ve svém
usnesení „dokonce i jakési přezkoumání provedl, avšak důvody pro vyloučení
orgánů činných v trestním řízení neshledal“. Dovolatel na podporu svých tvrzení
citoval usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 9 To
99/2015. Shora uvedené skutečnosti podle obviněného naplnily dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. a), respektive b), respektive l) tr. řádu.
8. Dovolatel dále konstatoval, že již ve své stížnosti proti usnesení o
zahájení trestního stíhání ze dne 8. 8. 2013 namítl, že trestní stíhání je
promlčeno (pětiletá zákonná promlčecí lhůta měla uběhnout dne 15. 7. 2013),
nicméně žádný ze soudů se s touto námitkou nevypořádal. Obviněný opakovaně
vyjádřil svůj nesouhlas s argumentací státního zástupce Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 5 uvedenou v usnesení ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 1 ZT
178/2013, a dodal, že pokud by státní orgán postupoval podle zákona, nebyl by
zde důvod usnesení o zahájení trestního řízení ze dne 3. 4. 2013 rušit. Podle
názoru dovolatele k uplynutí promlčecí doby došlo po zrušení shora uvedeného
usnesení, přičemž u prvního skutku došlo k promlčení i bez ohledu na to, že věc
byla zahajována opakovaně. Obviněný je proto přesvědčen o naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť proti jeho osobě bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné.
9. Prostřednictvím následně uplatněných námitek dovolatel poukázal na
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, a v podrobnostech odkázal na veškerá svá dosud učiněná
podání ve věci, zejména na obsah svého odvolání ze dne 7. 7. 2015. Obviněný
dále upozornil na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn.
62 Af 112/2013, ve kterém měl soud dospět k závěru, že DP neměl žádnou možnost
jakkoli ovlivnit dodavatele kartového systému ani rozsah dané zakázky. V závěru
této námitky obviněný upozornil na zřejmou nekonzistentnost postojů poškozeného
DP, když na jednu stranu poškozený DP uplatnil v tomto trestním řízení nárok na
náhradu škody, na druhou stranu však v řízení u Krajského soudu v Brně
konstatoval, že veškerý jeho postup byl lege artis a že mu žádná škoda nemohla
vzniknout.
10. Rovněž samotná implementace projektu opencard do DOS PID nebyla svou
povahou řízena liniově, nýbrž projektově, a tudíž nespadala do kompetence
obviněného Ing. T. P. Tato implementace byla řízena projektovým manažerem,
resp. projektovou radou, která se zodpovídala přímo osobě generálního ředitele
DP. Z výše uvedených důvodů na všech inkriminovaných smlouvách absentuje podpis
či parafa dovolatele. Nebyla tak naplněna objektivní stránka trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku, protože taková povinnost
nevyplývala jeho osobě. Byť byla tato skutečnost (existence projektového
řízení) obviněným zdůrazňována, orgány činné v trestním řízení se jí nezabývaly
a vycházely při svých úvahách z mylné představy o vztahu nadřízenosti a
podřízenosti obviněného a Ing. J. S.
11. Stejně tak argumentace obou soudů podle názoru obviněného
neodůvodňuje závěr o jeho úmyslném zavinění ve smyslu § 255 tr. zákona. Mnohem
přiléhavější by byly úvahy o zavinění nedbalostním podle § 255a tr. zákona.
12. Dovolatel dále upozornil na shodný závěr soudů obou stupňů, že žádný
ze spoluobviněných nebyl na „obchodu“ jakkoli hmotně zainteresován a že jejich
možnosti jakkoli ovlivnit cenu zakázky se limitně blížily nule. Následně jim
však bylo soudy vytknuto, že se o to „ani nepokusili“, navíc takové tvrzení
podle obviněného ani neodpovídá provedeným důkazům. Dovolatel se v závěru této
námitky vrátil k popisu celé mediálně značně sledované kauzy a dodal, že se
„cítí být pouhou obětí snahy o uklidnění davu“. Zopakoval, že on sám (ani nikdo
z jeho okolí) nebyl osobou, která by se na projektu opencard obohatila; pokud
taková osoba byla, potom ji orgány činné v trestním řízení ponechaly „zcela v
klidu“ a namísto toho se věnovaly toliko exemplárnímu stíhání zaměstnanců DP,
kteří údajně porušili některé své povinnosti zakotvené v zákoníku práce.
13. V závěru svého dovolání obviněný vyjádřil názor, že postup orgánů
činných v trestním řízení zasáhl do jeho práv a představ o fungování právního
státu. Následně předložil polemiku o možné neplatnosti smluv uzavřených mezi DP
a obchodní společností HAGUESS, a. s., z pohledu civilního práva a dovodil, že
„napadená rozhodnutí ve svém důsledku hrubým způsobem narušují otázku právní
jistoty, a to nejen v této kauze, ale do budoucna i ve všech případech, kdy
bude konkrétní osobou docházet v rámci právnické osoby k jakémukoli rozhodnutí
s majetkovými dopady.“ Dodal, že se necítí být vinen a že mu stále není známo,
co měl v dané věci učinit jinak. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a následně přikázal soudu prvního stupně, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Obviněný Ing. J. S. podal svůj mimořádný opravný prostředek z důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V úvodu dovolání
nejprve namítl, že nebyl vázán povinnostmi v článcích 3.1.1, 3.1.2, 3.3.1 a 3.3
Směrnice, jelikož s jejím zněním nebyl zaměstnavatelem seznámen. Podle § 13
odst. 2 písm. e) zákoníku práce zaměstnavatel musí seznamovat zaměstnance s
kolektivní smlouvou a vnitřními předpisy. Není proto povinností zaměstnance
samostatně se „pídit“ po veškerých vnitřních předpisech, které se týkají výkonu
jeho práce. Z výše uvedených důvodů obviněný nesouhlasil s odůvodněním
Městského soudu v Praze uvedeným na straně 15 rozsudku, kdy podle jeho názoru
odvolací soud nesprávně vyložil hmotněprávní předpis pracovního práva.
15. Rovněž konstatoval, že znalecký posudek od obchodní společnosti
Česká znalecká, a. s., byl chybně vypracován v otázkách týkajících se existence
a výše škody. Byť jsou tato pochybení pouze v řádech tisíců korun, mají dopad
na závěr znaleckého posudku a na výroky o vině a trestu a náhradě škody, jejíž
výše nebyla v předmětném řízení zcela jednoznačně prokázána. Soud druhého
stupně se vůbec nevypořádal s výsledky znaleckého posudku předloženého
obhajobou (znalecký posudek vypracovaný obchodní společností Equity Solutions
Appraisals, s. r. o., který byl odvolacímu soudu předložen u veřejného zasedání
dne 12. 11. 2015), jež jsou v přímém rozporu se závěry znaleckého posudku
obchodní společnosti Česká znalecká, a. s.
16. V závěru svého dovolání obviněný požádal o odklad výkonu napadeného
rozsudku Městského soudu v Praze z důvodu nepříznivé finanční situace a dále
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a následně sám
rozhodl tak, že se obviněný Ing. J. S. zprošťuje obžaloby.
17. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr.
Pavla Kučery (dále jen „státní zástupce“), jenž se zabýval nejprve dovoláním
obviněného Ing. T. P. První námitka dovolatele byla podle státního zástupce
nedůvodná a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu nebyl
naplněn. Městský soud v Praze byl jako soud druhého stupně řádně obsazen, tj.
rozhodoval v tříčlenném senátu. Kromě toho věc napadla senátu 5 To v souladu s
platným rozvrhem práce, proto nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného na
zákonného soudce, a to bez ohledu na to, který z členů senátu vystupoval jako
jeho předseda. Všichni tři členové senátu byli zákonnými soudci, resp. soudci
rozhodujícími na základě rozvrhu práce.
18. Rovněž druhou námitku spočívající v naplnění dovolacích důvodů podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), l) tr. řádu nepovažoval státní zástupce za
opodstatněnou; má za to, že soudy rozhodovaly ve správném obsazení, oba byly
věcně příslušné a žádný ze soudců ani jiný orgán činný v tomto trestním řízení
nebyl vyloučen. Konečně ani dovolatel neuplatnil takovou výtku, která by mohla
založit alespoň formální naplnění důvodů pro vyloučení některého orgánu činného
v předmětném trestním řízení ve smyslu § 30 tr. řádu.
19. V rámci námitky obviněného opírající se o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. řádu (trestní stíhání bylo promlčeno) se státní
zástupce ztotožnil se stanovisky Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5
a Městského státního zastupitelství v Praze, podle kterých nedošlo k promlčení
trestního stíhání; námitka dovolatele tak je zjevně nedůvodná.
20. Státní zástupce dále konstatoval, že pokud obviněný poukázal v rámci
svého mimořádného opravného prostředku na svá předchozí podání, jedná se o
odkaz, k němuž nelze v dovolacím řízení přihlížet. Rovněž se nedomnívá, že by
mohl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 62 Af
112/2013, cokoli změnit na výroku o vině obviněného. Už vůbec pak nemůže být
toto rozhodnutí vydané ve správním řízení důvodem pro „kasační zásah“
dovolacího soudu. K námitce, že obviněný svým jednáním nenaplnil objektivní ani
subjektivní stránku trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona, potom
odkázal zejména na strany 18 až 22 rozsudku Městského soudu v Praze a strany 19
až 23 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, kde je podle státního zástupce
věnována náležitá péče otázce zvolené právní kvalifikace skutku, která je
přiléhavá a plně odůvodněná učiněnými skutkovými zjištěními. Z dostupného
spisového materiálu nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi. Vzhledem k výše
uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
Ing. T. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné.
21. Naproti tomu námitky, které uplatnil obviněný Ing. J. S., není možné
podle státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Těmito výhradami totiž není namítáno nesprávné
právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Pokud
obviněný poukazoval na skutečnost, že se úvahy soudů ocitly v rozporu s
některými ustanoveními zákoníku práce, je nutno zdůraznit, že dotčená soudní
rozhodnutí nejsou v zásadě založena na aplikaci norem pracovního práva (srov.
tzv. skutkovou větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho v
dovolání prezentované námitky jsou v podstatě opakováním obhajoby z předchozích
fází trestního řízení, přičemž Městský soud v Praze se s nimi správně a v
dostatečném rozsahu vypořádal (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Předmětné argumenty tohoto obviněného
neodpovídají ani žádnému jinému ze zákonem definovaných dovolacích důvodů,
nelze jim přiznat důvodnost ani v obecné rovině. Proto vzhledem k výše
uvedenému a rovněž s ohledem na skutečnost, že z odůvodnění příslušných
soudních rozhodnutí nelze dovodit existenci tzv. extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, má státní zástupce za to,
že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, a
navrhl předmětné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti obou dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují zákonné
náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího
řízení v této věci. Vzhledem k tomu, že některé z důvodů uplatněných oběma
dovolateli odpovídají jejich zákonnému naplnění, mohl Nejvyšší soud přezkoumat
podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu napadený rozsudek Městského soudu v Praze a
jemu předcházející řízení, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v obou
dovoláních. Přitom zjistil, že dovolatelé důvodně vytkli konkrétní vady v
hmotněprávním posouzení skutků zjištěných soudy nižších stupňů (u obviněného
Ing. J. S. především ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, již
zpochybnil neznalostí vnitřních předpisů zaměstnavatele), a napadené rozhodnutí
trpí dalšími nesprávnostmi, jimiž se mohl Nejvyšší soud na podkladě obou
dovolání rovněž zabývat, přestože nebyly v podáních obviněných výslovně
označeny. Přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemůže
obstát a je nutné jej zrušit.
b) Okolnosti předcházející žalovanému jednání a jejich vliv na jeho právní
posouzení
23. Pro lepší přehlednost následného odůvodnění rozhodnutí považuje
Nejvyšší soud za nezbytné, aby dříve, než bude přistoupeno k samotným dovolacím
námitkám obviněných, pro objasnění jejich postavení v rámci tzv. „kauzy
opencard“, jak jej vymezila obžaloba a v zásadě shodně převzaly soudy v
odsuzujícím výroku o vině, byly zdůrazněny nejdůležitější mezníky a fáze vývoje
tohoto projektu. Jeho počátek, bez ohledu na samotnou myšlenku vytvořit pro
hlavní město Prahu svým způsobem unikátní technický prostředek s velmi širokým
využitím pro jeho obyvatele i návštěvníky, je možné spatřovat v usnesení Rady
hlavního města Prahy (dále jen „Rada HMP“) č. ... ze dne 26. 9. 2006. V něm
byla jako jediný strategický partner pro projekt „Vybudování pražského centra
kartových služeb“ vybrána obchodní společnost HAGUESS, s. r. o. (1. 10. 2006
došlo ke změně její právní formy na akciovou společnost). O pouhých pár dní
později byla tato obchodní společnost vybrána rovněž pro účely realizace
Servisního kartového centra (dále jen „SKC“), a to na základě usnesení Rady HMP
č. ... ze dne 29. 9. 2006. O necelý měsíc později, dne 27. 10. 2006, uzavřelo
na základě obou zmíněných usnesení HMP s touto obchodní společností smlouvu o
dílo č. ..., jejímž předmětem bylo vytvoření SKC a zajištění dodávky prvních
čipových karet, a dne 6. 11. 2006 došlo k podpisu licenční smlouvy č. ... V
této licenční smlouvě byly nad rámec zadávací dokumentace a nad rámec předmětné
veřejné zakázky sjednány pro HMP zjevně nevýhodné finanční parametry jednotkové
ceny za licenční modul vedoucí k následnému ekonomicky neopodstatněnému nárůstu
plateb za licenční položky (tyto skutečnosti byly konstatovány již v trestní
věci obviněných Ing. I. S. a Ing. J. Ch., srov. rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 40 T 9/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 To 41/2014). V navazujícím období
byly uzavírány dodatky této licenční smlouvy, přičemž pro účely posouzení
trestní odpovědnosti obou obviněných je rozhodný především dodatek č. ..., v
němž bylo mj. konstatováno, že součástí poskytovatelem (tj. obchodní
společností HAGUESS, a. s.) poskytnuté licence nejsou zdrojové kódy k softwaru
SKC s tím, že nabyvatel (tj. v dané věci DP) nemá oprávnění provádět jakékoli
změny v poskytnutém softwaru a není ani oprávněn jej zkoumat, studovat či
zkoušet a k jeho případným úpravám či změnám bude nutný předchozí písemný
souhlas poskytovatele (srov. č. l. 1427 až 1428 trestního spisu).
24. Následně v roce 2007 vyjádřilo HMP prostřednictvím usnesení Rady HMP
č. ... ze dne 17. 4. 2007 mj. svou vůli na uzavření implementačních smluv o
dílo s obchodní společností HAGUESS, a. s., a v rámci tohoto usnesení
„požádalo“ představenstvo DP (DP je ze sta procent vlastněno HMP, které je tak
jeho jediným akcionářem), aby poskytlo Magistrátu HMP součinnost při
implementaci jedné z předpokládaných funkcí opencard, a to možnosti použít tuto
kartu jako elektronický dopravní časový kupon, jenž bude sloužit cestujícím k
prokázání úhrady jízdného. Představitelé DP, kteří si vykládali „žádost“ o
implementaci jako závazný pokyn svého vlastníka, poté informovali příslušné
pracovníky HMP, že nebudou moci z rozpočtu DP pokrýt náhradu nákladů s touto
činností spojených. Po vzájemných jednáních ohledně financování nakonec
Magistrát HMP přistoupil na to, že poskytne DP příslušné finanční prostředky do
jeho rozpočtu, který tak svěřené zadání realizoval z těchto účelově navýšené
části rozpočtových peněz.
25. V této době byl rovněž obviněný Ing. T. P. ustanoven do funkce
ředitele úseku služeb v DP na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 4. 2007 ve
znění dodatku ze dne 1. 5. 2007, a manažerské smlouvy uzavřené rovněž dne 1. 5.
2007, přičemž představenstvo DP ho dále pověřilo k jednání jménem zadavatele
(tj. DP) ve věci výkonu práv a povinností souvisejících se zadávacím řízením
(srov. č. l. 2267 až 2285 trestního spisu). Obviněný Ing. J. S. se stal na
základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2007 vedoucím jednotky informační
technologie na DP a byl podle organizačního řádu DP odpovědný především za
organizaci, přípravu i realizaci veřejných zakázek pro všechny útvary DP
týkajících se pořizování licenčních práv v oblasti informačních technologií
(srov. č. l. 2249 až 2264 trestního spisu).
26. O několik měsíců později došlo k vydání usnesení Rady HMP č. ... ze
dne 28. 8. 2007, v němž Rada HMP uložila odboru informatiky Magistrátu HMP
zajistit potřebnou součinnost při realizaci nové kartové služby „předplatné“ v
dopravním odbavovacím systému Pražské integrované dopravy (dále jen „DOS PID“)
ve spolupráci s DP a současně požádala generálního ředitele DP o zahájení prací
na projektovém záměru dalšího rozvoje zavedení (implementace) opencard v DOS
PID (srov. č. l. 1519 až 1521 trestního spisu).
27. Z výše nastíněné časové návaznosti jednotlivých kroků HMP
(Magistrátu či Rady) v rámci projektu opencard je zcela patrné, že v době
přípravy implementačních smluv o dílo, jež byly následně uzavřeny ve dnech 15.
10. 2007 a 15. 7. 2008, se obchodní společnost HAGUESS, a. s., jakožto předem
vybraný smluvní partner HMP pro vyjednávání s DP, ocitla v roli v podstatě
jediného možného dodavatele, zejména s ohledem na to, že díky předchozím
smluvním ujednáním s HMP fakticky vystupovala jako osoba nadaná výlučným
oprávněním disponovat s poskytnutým softwarem v rámci aplikace DOS, nezbytným k
realizaci této části projektu opencard. V tomto smyslu byla díky svému
jedinečnému postavení ze strany osob zapojených do přípravy i následného
uskutečnění jednotlivých kroků nezbytných ke zdárnému průběhu a naplnění cíle,
který si vytkli zejména představitelé HMP, obviněným v postavení zaměstnanců DP
prezentována jako jediný v úvahu přicházející dodavatel díla.
28. Při vědomí těchto základních skutečností, z nichž dostatečně
zřetelně vyplývá, že možnost vybrat namísto obchodní společnosti HAGUESS, a.
s., jiného smluvního partnera pro realizaci obou zakázek souvisejících s
projektem opencard, která byla svěřena DP za uvedených podmínek, byla v letech
2007 - 2008 prakticky vyloučena, se jeví správným názor vyslovený soudem
prvního stupně v prvním (zprošťujícím) rozsudku ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T
88/2013. Tento soud v rámci podrobného hodnocení provedených důkazů mj.
konstatoval, že nejenže by takový krok znamenal zmaření již vynaložených
investic na implementaci projektu opencard, a to nejméně v rozsahu DOS PID v
řádu několika desítek milionů korun. Navíc s ohledem na sebevědomá vyjádření
zástupců dodavatele, bylo vysoce pravděpodobné, že by HMP jakožto již fungující
smluvní partner obchodní společnosti HAGUESS, a. s., muselo čelit soudním
sporům vyvolaným porušením podmínek zejména výše uvedené licenční smlouvy ze
dne 6. 11. 2006. V rámci prvního odvolacího řízení nahlížel Městský soud v
Praze na tuto otázku týkající se „výlučného“ postavení dodavatele HAGUESS,
a.s., shodně se soudem prvního stupně, o čemž svědčí příslušná část odůvodnění
jeho usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 5 To 304/2014 (předchozí rozhodnutí
odvolacího soudu v této věci). Například na stranách 9 a 13 městský soud
konstatoval, že na předchozím vývoji událostí, jenž vyústil z hlediska
obviněných v nutnost zadání inkriminovaných zakázek právě a jen obchodní
společnosti HAGUESS, a. s., se obvinění nijak nepodíleli a nenesou na něm
žádnou vinu, kdy nezbytnost takového postupu je odůvodněna předchozími kroky
HMP. Prakticky stejné stanovisko zaujal odvolací soud i ve svém následujícím
rozsudku ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015, proti němuž směřují obě
dovolání (srov. strana 13 rozsudku).
29. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit též na
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 62 Af 112/2013
(zmíněný též Ing. T. P. v dovolání, byť v jiném kontextu), který řešil žalobu
DP a HMP (žalobci 1. a 2.) proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se
sídlem v Brně (žalovaný), a předmětem sporu bylo uložení pokuty za spáchání
správních deliktů porušením zákona o veř. zak., v tehdy platném znění, při
uzavírání obou smluv o dílo (ze dne 15. 10. 2007 a 15. 7. 2008) stručně řečeno
„v režimu jednacího řízení bez uveřejnění“. Krajský soud v Brně v odůvodnění
svého rozhodnutí mj. vyslovil souhlas s argumenty žalobce DP, který se
odvolával na původní smlouvu o dílo ze dne 27. 10. 2006 mezi obchodní
společností HAGUESS, a.s., a HMP, v níž byly nastavené poměrně striktní
mantinely včetně licenční smlouvy jako její nedílné součásti uzavřené dne 6. 11. 2006, tj. rok předtím, než došlo k podpisu smlouvy o dílo mezi DP a
vybraným uchazečem na software k zajištění funkcionality dopravně obslužného
systému (DOS) a v návaznosti na usnesení Rady HMP o pokračování projektu PCKS s
cílem emise opencard včetně kartové aplikace předplatného v pražské hromadné
dopravě v období let 2007 a 2008, kdy byl DP požádán HMP o součinnost. Krajský
soud v Brně současně odmítl námitky žalované strany, která tvrdila, že obchodní
společnost HAGUESS, a.s., se stala jediným možným dodavatelem softwaru DOS až
na základě smlouvy o dílo ze dne 15. 10. 2007 (tj. díky DP). Žalovaný totiž
nezohlednil znění celé původní smlouvy o dílo včetně licenčních podmínek a též
závěry znaleckého posudku Ing. Zdeňka Kroupy. Podle soudu skutečnost, že se v
této původní smlouvě (z 27. 10. 2006) jmenovaná obchodní společnost (uchazeč)
zavázala již k řešení některých vybraných aplikací, mezi nimiž nebyla kartová
aplikace „předplatné“, neznamená, že platforma servisního kartového centra
(SKC) vytvořená a chráněná licenčními podmínkami sjednanými HMP připouštěla
dodání aplikace DOS jiným subjektem. DP totiž nemohl poskytnout přístup do již
vytvořené platformy chráněné licenčním ujednáním jinému dodavateli bez změny
software i hardware SKC a bez poskytnutí zdrojových kódů. Dodavatel díla si
rovněž v licenčních podmínkách vyhradil právo předchozího písemného souhlasu k
jakýmkoli úpravám či změnám software SK a jeho doprovodné dokumentace. Podle
názoru Krajského soudu v Brně to byl druhý žalovaný (HMP), kdo způsobil „stav
exkluzivity“ spočívající v objektivní nutnosti realizace předmětu zakázky v
rámci projektu opencard toliko vybraným uchazečem, tj. obchodní společností
HAGUESS, a. s. Nejvyšší soud v době rozhodování o dovolání obviněných si byl
vědom zrušení posledně citovaného rozhodnutí na základě rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 1 As 256/2015, avšak vzhledem k
potřebě nazírat na řešený problém se zřetelem ke stavu a úrovni informací té
doby, jsou přednesené úvahy tohoto soudu přiléhavé a Nejvyšší soud jimi pouze
dokresluje náhled na situaci, v níž se obvinění nacházeli v rozhodném období,
kdy mělo podle obžaloby dojít k protiprávnímu jednání.
Navíc, důvody zrušení
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně Nejvyšším správním soudem, spočívaly
v řešení předmětu sporu, tj. v možnosti DP využít před uzavřením sporných smluv
o dílo „jednací řízení bez uveřejnění“. Jinak se i Nejvyšší správní soud
vyjádřil ke vztahu mezi HMP a DP mj. tak, že šlo o vztah mezi ovládající a
ovládanou osobou (HMP byl stoprocentním akcionářem DP), tudíž v situaci, kdy
bylo správně krajským soudem uzavřeno, že HMP nesprávně konal jednací řízení
bez uveřejnění, a DP není nezávislým subjektem odlišným od HMP, musí i na něj
plně dopadnout nevýhoda nevhodně sjednaných licenčních podmínek. Omezení, díky
němuž není možné využít jednací řízení bez uveřejnění, jestliže stav
exkluzivity způsobil zadavatel sám, se plně promítne i ve vztahu k osobě, již
„použije“ ten, kdo nevýhodné licenční podmínky uzavřel. Správní sankce proto
byla podle Nejvyššího správního soudu důvodně uložena i DP, který si měl být z
pozice osoby ovládané HMP (ohledně něho byla žaloba zamítnuta již Krajským
soudem v Brně) vědom toho, že omezení způsobené jeho zřizovatelem a jediným
akcionářem na něj rovněž dopadá. Samotný předmět sporu, v němž byla citovaná
rozhodnutí vydána, není sice shodný se skutkem, pro nějž je konáno dané trestní
řízení, tudíž samotný výsledek tohoto správního řízení, podle něhož měla být
zakázka na realizaci projektu aplikace DOS zadána veřejně, nemá přímou vazbu na
trestní stíhání obviněných, nicméně Nejvyšší soud považoval za přiléhavé zmínit
některé úvahy soudů činných ve správním řízení, neboť jsou velmi blízko
nazírání dovolacího soudu na důvodnost trestního stíhání obou obviněných. Jedná
se navíc o jeden ze stěžejních argumentů, které vyvolávají značné pochybnosti o
správnosti konečného výsledku trestního řízení vedeného proti oběma obviněným,
jak je vyjádřen v odsuzujících rozsudcích, který bude ještě připomenut v
následující části odůvodnění tohoto usnesení.
30. Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §
255 odst. 1, 3 tr. zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009), spáchal ten, kdo
porušil zákonem stanovenou či smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo
spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je tedy poškozovací
jednání (ať již konání nebo opomenutí), v jehož důsledku vznikne škoda na cizím
majetku, k jehož opatrování či spravování váže pachatele povinnost, jež vyplývá
buď ze zákona nebo ze smlouvy, případně z obou těchto forem.
31. Podstata samotného porušování povinnosti při správě majetku DP
spočívala podle odsuzujícího výroku o vině popsaného v rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 9 v tom, že i když měli dovolatelé vědomost o značném nadhodnocení
cenové nabídky navržené zhotovitelem, „nestanovili, resp. nezajistili stanovení
předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani
neprovedli, resp. nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek a taktéž
nevypracovali, resp. nezajistili vypracování cenové kalkulace ceny upgrade
licence, a při vlastním projednávání návrhu smluv nepožadovali kalkulaci cenové
nabídky zhotovitele“ (srov. tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně ze
dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). Jinými slovy je vina obviněných
spatřována v tom, že neprovedli věrohodné a náležitě odborně podložené úkony
směřující k ochraně majetkových zájmů DP, např. zajištění dostatečně
fundovaných znaleckých posudků, které by před podpisem sporných smluv o dílo
ověřily, zda lze cenu požadovanou obchodní společností HAGUESS, a. s.,
považovat při zohlednění jedinečnosti projektu za cenu obvyklou (srov. strana
20 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). S
tímto názorem se ztotožnil i Městský soud v Praze jako soud druhého stupně
(např. strana 19 rozsudku).
32. Nejvyšší soud však na tomto místě upozorňuje na zjevný nesoulad mezi
jednotlivými úvahami odvolacího soudu, jimiž byl veden při zjišťování
skutkového stavu vycházeje přitom z výsledků provedeného dokazování, a mezi
samotnými závěry, jež se staly podkladem výroku o vině. Pokud je dovolatelům
vytýkáno, že neučinili nic, aby „srazili dolů“ cenu předmětu smluv o dílo,
např. nenechali vyhotovit patřičné srovnávací analýzy nestrannými a seriózními
subjekty, potom soud zjevně opomíjí výše zdůrazňované skutečnosti, jež svědčí o
zcela výsadním postavení obchodní společnosti HAGUESS, a. s., v rámci tohoto
projektu. Jak vyplývá z mnoha svědeckých výpovědí, obchodní společnost HAGUESS,
a. s., měla (v důsledku předchozích právních kroků učiněných HMP v roce 2006)
natolik privilegovanou pozici, že v dalším procesu realizace souvisejících
projektů v podstatě nebyl zaměstnancům DP ponechán jakýkoli prostor pro diskusi
o výši cen obou zakázek předložených dodavatelem. Jinak řečeno, obchodní
společnost HAGUESS, a. s., mohla v zásadě ve svých nabídkách „diktovat“
podmínky (včetně ceny), aniž by bylo ohroženo její postavení coby jediného
možného smluvního partnera HMP, resp. jím zcela ovládaného DP v rámci
předmětných zakázek (srov. například svědecké výpovědi Ing. M. D., Ing. I. Š. a
J. S., shodně se vyjadřovaly další osoby v rámci podaných vysvětlení, a to P.
K. a V. P.). Monopolní postavení této obchodní společnosti koneckonců
připustily i oba soudy ve svých rozhodnutích (srov. například strana 22
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013).
Proto tvrzení soudů obou stupňů v tom smyslu, že kdyby obvinění skutečně
opatřili odborné posudky či vyjádření, které by (případně – dod. NS) poukázaly
na zjevné předražení ceny díla, tak by obchodní společnost HAGUESS, a. s.,
nabídkovou cenu snížila, je s ohledem na zjištěný skutkový stav (týkající se
výsadního postavení dodavatele) minimálně velice pochybné a především bez
logické návaznosti na výše citované předcházející závěry, jimiž soudy přiznaly
výlučnost postavení jmenované firmy.
33. Soudy se totiž v rámci hodnocení důkazů nijak nevypořádaly s
výpověďmi svědků – zaměstnanců, resp. člena představenstva obchodní společnosti
HAGUESS, a. s., jež svědčí o neochotě jejich zástupců jakkoli byť jen uvažovat
o snížení předložené cenové nabídky na obě zakázky. Svědek Ing. J. T.
(zakladatel obchodní společnosti HAGUESS, a. s.) uvedl, že „kdyby zástupci DP
tlačili na výrazné snížení ceny díla v rámci smluv z roku 2007 a 2008, nenechal
by si to jen tak líbit, nešel by totiž do projektu, který by pro něj byl předem
ztrátový“. V podobném duchu vypovídal i svědek Ing. P. S. (manažer
strategických projektů obchodní společnosti HAGUESS, a. s., a od roku 2008 její
výkonný ředitel), který konstatoval, že na snížení ceny nemohl ani zhotovitel
vzhledem k již dříve vynaloženým finančním prostředkům přistoupit. Proto pokud
by byly v tomto směru činěny ze strany DP nadměrné tlaky, obchodní společnost
HAGUESS, a. s., by žádnou smlouvu nepodepsala a velmi pravděpodobně by od
jejího uzavření smlouvy ustoupila vůbec. Za takové situace, kdy z projevů jak
samotných zástupců dodavatele (zhotovitele), tak ale především z postojů osob
různým způsobem zapojených do projektu opencard (tj. jak ze strany HMP tak i
vrcholných představitelů DP) lze uvěřit obhajobě obviněných, že i přes
(neúspěšnou) snahu sjednat nižší cenu s dodavatelem, by ani případné vyhotovení
znaleckého posudku či jiné cenové analýzy, (a to navíc skutečně v objemu
srovnatelného projektu), které by označily nabídkovou cenu jako zjevně
nadsazenou, téměř jistě nemohly „donutit“ obchodní společnost HAGUESS, a. s.,
snížit cenu díla, a naopak by přílišné tlaky v tomto směru mohly vést k
odmítnutí podpisu smluv ze strany této obchodní společnosti. Při zohlednění
těchto z důkazů vyplývajících skutečností potom jednání, jak je popsáno ve
skutkové větě výroku o vině (např. „nezjištění obvyklé ceny dodávky,
neprovedení porovnání obdobných zakázek, nevypracování cenové kalkulace ceny
upgrade licence…“), postrádá jasné podklady pro nezpochybnitelný závěr o
úmyslném porušení povinnosti opatrovat a spravovat majetek DP obviněnými, a to
i ve formě úmyslu nepřímého.
34. Kromě toho je z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze patrné,
že v souvislosti s vytýkanou absencí opatřených srovnávacích analýz či
znaleckých posudků ze strany obviněných, tento soud nijak nezohlednil vzájemné
vazby (zejména majetkové) mezi DP jako zaměstnavatelem obviněných a HMP. Soudy
obou stupňů nejprve připustily, že ze strany HMP jako 100% akcionáře DP byly
„znatelné tlaky na protlačení“ obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jako
smluvního partnera v rámci implementace projektu opencard do DOS PID (srov.
například strana 13 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp.
zn. 3 To 310/2015). Následně však odvolací soud oběma obviněným vytknul, že
porušili svou povinnost kvalifikovaným způsobem zjistit „správnou cenu“
odpovídající poměrům na trhu obdobných služeb v daném čase a místě (např.
zadáním patřičných srovnávacích analýz nestrannými a seriozními subjekty), aniž
by se však zabýval skutečností, zda by vůbec byl dovolatelům takový postup (s
vysokou pravděpodobností finančně nákladný) ze strany vedení DP a HMP (v
jejichž zájmu bylo „protlačení“ obchodní společnosti HAGUESS, a. s.) umožněn.
Soudy totiž v průběhu dokazování nevěnovaly pozornost objasnění této poměrně
zásadní skutečnosti, přičemž pouhým laickým pohledem je zcela zřejmé, že
všechno to, co měli obvinění konat a v čem soudy spatřují porušení povinností
zaměstnanců, vůbec nemohlo být provedeno bez předchozího opatření dostatečných
finančních prostředků, jejichž rozsah by zajisté nebyl nízký. S ohledem na
zmíněné majetkové propojení HMP a DP, a rovněž z důkazů vyplývající neschopnost
DP hradit náklady „jenom“ na realizaci projektu opencard z vlastního rozpočtu
(tvořeného převážně z příspěvků HMP), pro kterou došlo k uzavření dohody mezi
HMP a DP s tím, že jediný akcionář poskytne DP peníze na úhradu nákladů
spojených s realizací obou smluvních ujednání, je opravdu stěží představitelné,
že by HMP, navíc zcela očividně prosazující HAGUESS, a. s., jako dodavatele,
snad bylo ochotno hradit investice spojené s úkony, jejichž výsledek by mohl
ohrozit toto výsadní postavení jím preferované obchodní společnosti. Soudy,
avšak zejména v předchozím stadiu trestního řízení již státní zástupce, si měly
vyřešit otázku reálných možností obviněných splnit to, co jim je přičítáno k
tíži výrokem o vině (stejně jako předtím v obžalobě). Lze mít důvodné
pochybnosti o tom, že ze strany samotného DP jako subjektu, jemuž byla HMP
pokynem, byť ve formě žádosti „svěřena“ realizace předmětných dvou smluv
naplňujících část projektu opencard, k čemuž mělo podle dostatečně zřetelného
jednání HMP dojít výhradně s HAGUESS, a. s., v té době již smluvním partnerem
HMP, by byla ochota financovat přípravu podkladů pro výběr „jiného“ dodavatele.
35. Další pochybnosti o dostatečném objasnění základních okolností
určujících znaky trestnosti v dané věci vyvolává skutečnost, že vina podle
velmi podrobného popisu skutkové věty, je založena na „nečinnosti“ (tj.
opomenutí) obou obviněných, přičemž kromě již zmíněných úkonů (viz str. 10
tohoto usnesení) jim je vyčítáno, že „neprovedli nebo nezajistili provedení
porovnání obdobných zakázek“, jimiž měly být v rozhodné době již realizované
projekty Městské čipové karty Plzeň nebo Kartového centra Liberec, jež byly
podle soudů pořízeny „za cca třetinu nákladů, než které byly odsouhlaseny Ing.
T. P. a Ing. J. S.“. K tomu si Nejvyšší soud dovoluje poznamenat, že snad
každému, kdo se setkal s poměrně masivně prezentovanou reklamou „myšlenky
opencard“ tehdejšími vrcholnými představiteli MHMP (např. dodnes projekt
obhajující, dnes již bývalý primátor vystupující v procesním postavení svědka)
i v průběhu jejího následného (postupného) uvádění v život, se musí jevit
přirovnání tzv. Karty Pražana ke kartám obyvatel a návštěvníků Plzně a Liberce
minimálně zarážející. Při vší úctě k oběma městům je na první pohled
neporovnatelné již množství karet potřebných pro hl. m. Prahu s ohledem na
největší počet trvale či přechodně se zdržujících obyvatel a především turistů
pohybujících se v Praze. K tomu je nutné poukázat na jednu z hlavních tezí
opencard, která se měla stát tzv. univerzální kartou použitelnou nejen v
hromadné dopravě a parkování, např. měla sloužit jako průkaz do městské
knihovny a dokonce plnit funkci tzv. elektronické peněženky s možností platby v
divadlech, zoo, bazénech a uvažovalo se i o napojení na různé věrnostní
programy. Opravdu velmi široké použití opencard v různých sférách života a
fungování obyvatel Prahy, které samozřejmě předpokládalo mnohem
sofistikovanější technické vybavení pro zmíněné aplikace a navazující
zabezpečení, nesnese z hlediska finanční náročnosti na pořízení takového
systému žádné srovnání s kartami pro města Plzeň a Liberec, které rozhodně
nemají tak široký a různorodý záběr a slouží v podstatě k úhradě jízdného.
36. Podíváme-li se na situaci Ing. T. P. a Ing. J. S. v době jejich
působení v DP v letech 2007 a 2008, oběma obviněným bylo známo, že obchodní
společnost HAGUESS, a. s., nemá (vzhledem k jejímu výsadnímu postavení) důvod
přistoupit na snížení ceny díla a raději by odmítla další implementační smlouvy
podepsat. Avšak v případě výběru jiného smluvního partnera by HMP nejenže
přišlo o rozsáhlé investice do tohoto projektu (v roce 2007 mělo být údajně na
realizaci projektu opencard na úrovni HMP vynaloženo již přes 450 milionů Kč),
ale podle tvrzení svědka Ing. M. D. hrozilo nebezpečí vyvolání soudních sporů s
HMP v důsledku porušení autorských práv obchodní společnosti HAGUESS, a. s.
Proto, pokud se obvinění rozhodli raději přistoupit na (byť částečně
předražené) cenové podmínky této obchodní společnosti a předmětné implementační
smlouvy o dílo schválit a doporučit k podpisu, než vystavit svého
zaměstnavatele, resp. HMP odpovědnosti za následky v podobě zmařených
mnohamilionových investic a hrozicích obchodněprávních sporů, není možné dospět
k závěru, že vědomě jednali v rozporu s oprávněnými zájmy svého zaměstnavatele,
tj. DP, a že byli srozuměni s možným vznikem škody v důsledku porušení svých
povinností zaměstnanců.
37. Na druhou stranu v dosavadním řízení nebyla ani ze strany soudů a
především ani od orgánů činných v přípravném řízení vyvinuta dostatečná snaha o
co možná nepřesnější zmapování okolností souvisejících s odbornými stanovisky
či analýzami právníků či právních kanceláří, jež byly zapojeny do procesu
realizace projektu opencard opatřených v dobu rozhodnou pro posuzované jednání
obviněných. V trestním spise jsou založeny úřední záznamy o podaných
vysvětleních JUDr. V. K. (č. l. 475 – 479, svazek č. 2), která byla od 1. 5.
2002 do 16. 6. 2012 v pozici vedoucí právního oboru DP. Ta se vyjádřila v tom
smyslu, že „ze strany zástupců HMP byl vyvíjen tlak, aby DP kartu realizovala
spolu s dopravní aplikací, protože bylo jasné, že karta bude užívána
cestujícími, protože by jim nic jiného nezbylo, což se nakonec stalo.“ Dále
konstatovala, že co se týče smluv, tak to celé realizovali za HMP - AK ŘANDA,
HAVEL a za DP - AK Šachta & Partners (za ně konkrétně Mgr. P.). JUDr. V. K. se
podle svých slov účastnila jednání a psala nějaká stanoviska (především ohledně
ochrany osobních údajů ve styku s občany při vyřizování této kartové aplikace),
nicméně DP zastupovala AK Šachta & Partners, která se také zúčastnila vlastního
jednání ohledně uzavírání smluv s obchodní společností HAGUESS, a. s. Co se
týče advokáta Mgr. V. P., tak ten byl DP zproštěn mlčenlivosti (srov. č. l. 550
tr. spisu). V rámci podaného vysvětlení dne 13. 11. 2012 (srov. úřední záznam
na č. l. 543 tr. spisu) však řekl, že se toto zproštění týká pouze DP, a že má
povinnost mlčenlivosti ještě vůči Ing. M. D. (pozn. generální ředitel DP) a
dalším osobám, kteří ho dosud mlčenlivosti nezprostili. Následně v rámci
dalšího vysvětlení ze dne 28. 5. 2013 (srov. úřední záznam č. l. 561 tr. spisu)
konstatoval, že do dnešního dne nebyl Ing. M. D. a spol. mlčenlivosti zproštěn,
takže nebude ke kauze vypovídat. Nebylo tak najisto postaveno tvrzení svědka
Ing. M. D. o autorství právních stanovisek, v nichž mělo být poukázáno na
obrovská rizika, která by s sebou volba jiného smluvního partnera nesla
(vynaložení již cca 450 mil. Kč a možný vznik soudních sporů o autorská práva),
a podle kterých se údajně obvinění Ing. T. P. a Ing. J. S. řídili. Při hledání
odpovědi na tuto dosud zcela nevyjasněnou okolnost by bylo nezbytné provést v
novém hlavním líčení výslechy tehdejších členů právního oddělení DP, především
Mgr. P. (pokud to bude vzhledem k povinnosti mlčenlivosti možné).
38. Skutečnost, zda se dovolatelé v době přípravy smluv seznámili se
znaleckým posudkem vypracovaným Zdeňkem Kroupou (obviněný Ing. T. P. o něm
mluvil ve své výpovědi), nebyla přesto v žádném z rozhodnutí odvolacího soudu
postavena na jisto (srov. strana 10 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.
9. 2014, sp. zn. 5 To 304/2014 a strana 21 rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015). Ať už se však s obsahem výše
uvedeného znaleckého posudku či s informacemi o jeho výsledku, v němž znalec
projekt označil za jedinečný a předpokládané náklady za odpovídající jeho
výjimečnosti, obvinění seznámili či nikoli, nic to nezmění na tom, co vyplývá z
ostatních důkazů, především z některých svědeckých výpovědí, že dovolatelé sami
nahlíželi na zhotovitelem předloženou cenu díla jako na příliš vysokou a
znevýhodňující DP (viz např. svědecká výpověď J. S.), což soudy správně
dovodily. I přesto, že ve srovnání s prakticky monopolním postavením obchodní
společnosti HAGUESS, a. s., které však bylo založeno předešlými rozhodnutími
Magistrátu a Rady HMP, měli coby zástupci DP nesrovnatelně horší vyjednávací
pozici, snažili se na poradách vedených se zástupci obchodní společnosti
HAGUESS, a. s., vyjednat snížení ceny díla. To ostatně vyplývá např. z výpovědi
svědka Ing. P. S. (výkonného ředitele obchodní společnosti HAGUESS, a. s.),
jenž uvedl, že snahy o snížení ceny díla probíhaly stále, obvinění opakovaně
vznášeli požadavek na slevu z nabízené ceny. Stejně tak z úředních záznamů o
podaných vysvětleních svědků P. K. a V. P., jež byly čteny v rámci hlavního
líčení za souhlasu stran podle § 211 odst. 6 tr. řádu, je patrné, že v průběhu
jednání s obchodní společností HAGUESS, a. s., byla vždy snaha o změnu
licenčních podmínek, kontrolu cen a termínu realizace či ukončení jednotlivých
kroků, nicméně tato obchodní společnost si jako vlastník licence určovala ceny
a manévrovací prostor pro jejich snížení neexistoval. Nebyla ochotna přistoupit
v podstatě na žádný požadavek navržený zástupci DP. Přesto především Městský
soud v Praze označil snahu obviněných za nedostatečnou a dokonce, kromě jiného,
ji učinil jedním ze základů dovozené trestní odpovědnosti obou za trestný čin
podle § 256 tr. zákona.
39. Pokud oba soudy hodnotily protokol o druhém jednání v jednacím
řízení bez uveřejnění ze dne 30. 5. 2008, v rámci kterého bylo jednáno o ceně
díla, tak, že požadavek na snížení ceny díla byl vysloven ryze formálně, a
nelze proto toto jednání dovolatelů považovat za kroky vedoucí k naplnění, či
alespoň usilující o naplnění požadavku na zajištění ekonomické výhodnosti,
resp. snížení ekonomické nevýhodnosti smluv o dílo ze dne 15. 10. 2007 a 15. 8. 2008, lze odkázat na úvahy Nejvyššího soudu prezentované v předchozích
odstavcích tohoto usnesení. Dovolací soud zde zdůraznil, že v pozici, v jaké se
obvinění nacházeli (a ve které se mimochodem ocitli v důsledku předchozího
jednání samotného HMP v roce 2006), měli takříkajíc svázané ruce, a není jim
proto možné klást k tíži, že neučinili více pro snížení ceny díla. Při
zohlednění situace, v níž se obvinění vzhledem ke svým tehdejším pracovním
pozicím v DP v roce 2007 (tj. v době příprav předmětných smluv o dílo) ocitli,
je zcela zřejmé, že stěží mohli učinit více, než vykonali. Je totiž nepochybné,
že v rámci jednání se zástupci obchodní společnosti HAGUESS, a. s., se snažili
dosáhnout snížení navrhované ceny, avšak byli opakovaně a poměrně razantně
odmítnuti. Těžko lze při vyjednávání přimět druhou stranu ke změně navržených
podmínek, pokud první strana nemá k dispozici žádné argumenty či nástroje k
tomu, aby partner byl ochoten ustoupit ze svých původních požadavků, nebo, jak
se stalo právě v posuzovaném případě, je si natolik jistý svou pozicí, že ani
nehledá žádnou cestu k případnému uzavření kompromisu. Soudy samy přitom
obviněným neposkytly příkladný návod, jakým způsobem měli vést vyjednávání o
ceně za dílo, a bez dalšího označily jejich počínání za „formální“. Je
paradoxní, že přitom měly k dispozici především svědecké výpovědi zejména
představitelů HAGUESS, a. s., kteří nijak nezastírali svou jistotu o výsledku
zadávacího řízení a dokonce jasně prohlásili, že pokud by jejich cenová nabídka
nebyla ze strany DP akceptována, odmítli by pokračovat v realizaci projektu
opencard a téměř jistě by se právní cestou domáhali náhrady dosud vynaložených
výdajů. Těžko si lze proto představit nějakou okolnost, při jejímž naplnění by
bylo (bývalo) reálné „donutit“ obchodní společnost HAGUESS, a. s., ke snížení
cen díla. Její monopolní postavení smluvního partnera pro implementaci
předchozích rozhodnutí HMP téměř jistě nemohlo ohrozit ani případné vyhotovení
srovnávací analýzy, popř. znaleckého posudku, jak o tom bylo pojednáno shora. V
tomto ohledu byl tzv. manévrovací prostor obviněných v roli vyjednavačů s takto
silným partnerem velmi omezený. Je snad možné uvažovat o tom, že pokud by se
vnitřně nevyrovnali se zjevným tlakem na výběr jediného uchazeče, rozhodně
mohli odmítnout podílet se na tomto předem nastaveném průběhu výběrového
řízení, s vysokým stupněm pravděpodobnosti by však museli minimálně opustit své
tehdejší pracovní pozice a na jejich místo by přišel jiný zaměstnanec ochotný
hrát předem určenou roli, není vyloučeno, že by byli „donuceni“ odejít od
zaměstnavatele vůbec.
Jedná se samozřejmě o spekulativní úvahy, protože se nic
takového nestalo, ale současně nelze připustit, aby jejich trestní odpovědnost
byla mj. dovozována z toho, že se v rozhodné době v podstatě „spokojili“ se
situací, kterou nezapříčinili, a současně se podrobili (proti svému vnitřnímu
přesvědčení) tomu, že „vítěz“ obdrží odměnu, která není úměrná odevzdané
hodnotě díla (jak je jim kladeno za vinu odsuzujícím rozsudkem).
40. Soudy obou stupňů ve svých rozsudcích (např. na straně 22 rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 9 a straně 13 rozsudku Městského soudu v Praze)
připustily, že nastalá situace spočívající v nedůvodném zvýhodnění pozice
obchodní společnosti HAGUESS, a. s., v rámci vyjednávání s DP o ceně díla, byla
důsledkem předchozích kroků HMP v letech 2006. Odvolací soud na straně 25 svého
rozsudku dokonce konstatoval, že „ceny inkriminovaných zakázek byly jakožto
těžce předražené ... již fakticky či neformálně předjednány a akceptovány na
úrovni vyšších činitelů jak Magistrátu HMP, tak DP“. Tímto způsobem (tj.
poukazem na „přednastavení“ cenových podmínek HMP) ostatně argumentovali i sami
dovolatelé v rámci mimořádného opravného prostředku, a tato skutečnost vyplývá
rovněž z výpovědí svědků (např. svědků Ing. M. D., Ing. I. Š. či J. S.).
41. Pokud však připustíme, že HMP stálo nejen za vytvořením smluvních
základů budoucího obchodního vztahu s HAGUESS, a. s., v rámci implementace
projektu opencard do DOS PID, ale rovněž že prakticky „předem předjednalo a
akceptovalo“ tuto zjevně předraženou cenu díla, je nutné považovat závěr
odvolacího soudu vyjádřený na straně 19 jeho rozsudku pojednávající o existenci
příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vzniklou škodou za vnitřně
nesouladný. Z výše uvedeného naopak plyne, že pokud byli dovolatelé v situaci,
která prakticky neposkytovala žádný prostor pro vyjednávání o navrhovaných
cenách, stalo se tak z velké míry, ne-li výlučně z důvodů, za něž lze označit
jednotlivá smluvní ujednání k naplnění projektu opencard uzavřená v
předcházejícím období mezi HMP a obchodní společností HAGUESS, a. s. Samozřejmě
viděno dnes, je skutečně velmi obtížné odhadnout další (jiný) vývoj projektu,
pokud by (snad) obvinění nedoporučili přijmout nabídku firmy HAGUESS, a. s., a
pokud by dokonce mělo být jejich stanovisko respektováno nadřízenými (byť jde o
velmi nereálnou variantu), tzn., že by (vysoce nepravděpodobně) ve výsledku
došlo v obou případech k výběru jiného zhotovitele díla. Jedná se o téměř
nepředstavitelnou vizi právě s ohledem na veškeré souvislosti spojené s
projektem opencard od jeho samotného počátku včetně způsobu jeho prosazování
tehdejšími představiteli HMP. Ačkoli jde o víceméně nerealistickou vizi,
naznačují okolnosti popsané ve skutkové větě výroku o vině, jakoby snad soudy
právě takové chování od obviněných požadovaly, přestože dosavadní výsledky
dokazování svědčí o tom, že vedení DP v podstatě počítalo s uzavřením obou
smluv právě jen s obchodní společností HAGUESS, a. s., jak jim ostatně bylo
předestřeno ze strany HMP.
d) K příčinné souvislosti a úmyslu jako znakům trestného činu
42. Kromě obviněnými vytčených nedostatků při zkoumání subjektivní
stránky trestného činu považuje Nejvyšší soud za snad ještě významnější
nesprávnost v úvahách soudů nižších stupňů vztahujících se k dalšímu z
obligatorních znaků skutkové podstaty každého trestného činu, a to k příčinnému
vztahu mezi jednáním a následkem (i účinkem). Současná právní nauka je i přes
historické snahy o vylepšení jejích známých úskalí a nedostatků, založena na
teorii podmínky, resp. ekvivalence (conditio sine qua non). Její podstatou je
metoda, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec
nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Podmínka, bez níž to nelze,
tedy znamená, že každá podmínka je kauzální, pokud by bez ní jiný jev ve své
konkrétní podobě nenastal (even. by nastal, ale jinak). Tato teorie tedy
vychází z toho, že určitá činnost, okolnost, jev neztrácí povahu příčiny jen
proto, že kromě ní vedly k následku i jiné činnosti, okolnosti apod. Přísné
dodržování původní metody ekvivalence však může v praxi vyvolávat až absurdní
situace, neboť při zkoumání všech příčin (podmínek) vzniku následku by
docházelo k příliš širokému vymezení trestní odpovědnosti (např. koupě osobního
automobilu (příčina), s nímž poté řidič způsobil dopravní nehodu, při níž
zemřel spolujezdec (následek). Proto moderní česká nauka přistoupila k
příčinnému vztahu v trestním právu k určité korekci teorie podmínky použitím
zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. Trestní odpovědnost
omezena dvěma specifickými zásadami posuzování příčinné souvislosti, a to
zásadou umělé izolace jevů a zásadou gradace příčinné souvislosti. První z
uvedených zásad pro trestní odpovědnost konkrétního pachatele redukuje
(izoluje) při zkoumání kauzálního významu zjištěné příčiny a následky na
trestněprávně relevantní příčiny a trestněprávně relevantní následky. Trestní
odpovědnost tedy můžeme dovodit jen tehdy, jestliže pachatel svým protiprávním
jednáním, které naplňuje znaky určitého trestného činu, skutečně způsobil
skutkovou podstatou předpokládaný následek. Zkoumáme tudíž jen trestněprávně
relevantní příčiny, kterými jsou protiprávní jednání trestně odpovědného
pachatele popsané ve skutkové podstatě, a trestněprávně relevantní následek
rovněž popsaný ve skutkové podstatě trestného činu. Zásada gradace příčinné
souvislosti se dá zjednodušeně vyjádřit tak, že různé příčiny a podmínky mají
též různý vliv na způsobení následku, tzn., že stupeň způsobení následku může
být různý a je jednou z okolností, které určují povahu a závažnost trestného
činu. Samotná příčinná souvislost mezi jednáním a následkem (účinkem, těžším
následkem) k trestní odpovědnosti nestačí, neboť k příčinnému vztahu musí
přistoupit zavinění. (Srov. např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné.
Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, 195 až 197 s.).
43. Příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě
zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin,
což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně
relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Příčinný
vztah je nutno zkoumat v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání
pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž
je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy
stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro
způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné
souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení
následku příčinou dostatečně významnou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
44. Jinými slovy, jestliže tedy trestní zákon například vyžaduje, aby
trestný čin byl spáchán porušováním povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek,
aby porušení konkrétní povinnosti bylo zásadní příčinou vzniku následku
(účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit,
a to s ohledem na povahu znaku porušování povinnosti, u něhož je třeba vždy
zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu
ČSSR uveřejněné pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Jestliže při vzniku následku
spolupůsobilo více příčin (v tomto případě např. jednání Magistrátu či Rady HMP
v roce 2006 či jednání dovolatelů), je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik
následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání
obviněných nastal. Jednání (opomenutí) obviněných, i když je jen jedním článkem
řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby
následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu SSR uveřejněné pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Kromě toho k
příčinnému vztahu musí přistoupit zavinění, protože nezaviněné následky (resp.
těžší následky) se nepřičítají. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut
zaviněním alespoň v hrubých rysech. Otázky související s příčinným vztahem a
zaviněním jsou poměrně hojně řešeny soudní judikaturou, přičemž mezi stěžejními
je třeba zmínit rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněná pod č.
20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.
45. Jak bylo již shora zmíněno, v rámci posuzování příčinné souvislosti
je trestní odpovědnost obou obviněných omezena (mimo jiné) zásadou gradace
příčinné souvislosti, podle níž zjištěných příčin, tj. jednání (a to jak
konání, tak i opomenutí) člověka, stejně jako následků významných pro trestní
právo může být nekonečná řada. Avšak stupeň způsobení následku může být různý;
různé příčiny a podmínky mají různý vliv na způsobení následku. V tomto případě
se na následku významném pro trestní právo podílelo více příčin (tj. předchozí
právní kroky na straně Magistrátu a Rady HMP v roce 2006 či samotné jednání
obviněných, resp. vrcholných představitelů DP, kteří ještě po vyjádření
stanoviska obviněnými posuzovali návrh dodavatele, či smlouvy přímo podepsali),
každá z nich je trestněprávně relevantní, avšak u každé z nich je nutné vnímat
různý význam pro způsobení následku, resp. účinku v podobě škody na majetku (DP
či HMP). Z výsledků dokazování je nezpochybnitelné, že obvinění neodmítli dát
doporučující a schvalovací stanovisko k nabídce HAGUESS, a. s., už však není
najisto postaveno, zda výlučně na základě tohoto „dobrozdání“ došlo k podepsání
a faktické realizaci obou předmětných smluv. Nicméně toto stanovisko nebylo
jedinou možnou a především ani rozhodující příčinou, jež přispěla vzniklému
následku, tj. ke konečnému předražení ceny díla. Jinak řečeno (shora již
několikrát zdůrazněno) ve smyslu výše uvedené zásady bylo ve vztahu ke vzniklé
škodě primární jednání HMP spočívající ve vytvoření monopolního postavení
obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jež následně prakticky vyloučilo diskuzi s
touto obchodní společností o podmínkách uzavření implementačních smluv (včetně
ceny) navázaných na vytvoření všech aplikací k naplnění fungování různých
funkci karty Pražana, tj. též elektronická karta k úhradě jízdného. Stejně tak
nelze opomíjet faktické jednání vrcholných představitelů DP, jež museli být
rovněž informováni o jednotlivých jednáních s obchodní společností HAGUESS, a.
s., a o neochotě osob jednajících jejím jménem slevit z ceny díla (srov. např.
výpověď svědka Ing. M. D.), a přesto předmětné smlouvy o dílo podepsali!
46. V této souvislosti se nabízí další otázka, na niž soudy dosud
nehledaly odpověď, a ta souvisí s již zmíněnou alternativou možného průběhu
jednání mezi DP a HAGUESS, a. s., resp. jeho výsledku. Vrcholní představitelé
DP se nezmínili ve svých výpovědích o tom, jak by se případně zachovali, pokud
by od obviněných tehdy neobdrželi doporučující stanovisko k předloženým
nabídkám dodavatele. Byli to totiž oni (generální ředitel Ing. M. D. a obchodní
ředitel Ing. I. Š.), kdo jménem DP podepsali s obchodní společností HAGUESS, a.
s., předmětné smlouvy o dílo. Nelze proto s jistotou vycházet z přesvědčení, že
jednání vytýkané obviněným, bylo skutečně jednou z příčin (a to ještě
trestněprávně relevantních), které přispěly k následku, za nějž soudy
považovaly škodu na majetku DP odpovídající rozdílu mezi skutečně vyplacenou
odměnou za naplnění závazků vyplývajících pro dodavatele z obou smluv a
znalecky odhadnutou cenou za tuto činnost. Oba jmenovaní svědci se sami ve
svých výpovědích snažili obhájit konání dovolatelů s tím, že s ohledem na
vlastnickou strukturu DP a silný tlak ze strany jediného akcionáře - HMP, který
se mj. projevoval i na valných hromadách, neboť většinu členů představenstva i
dozorčí rady DP tvořili političtí zástupci či zaměstnanci HMP, nebylo možné
nerespektovat vůli HMP uzavřít obě smlouvy výhradně s obchodní společností
HAGUESS, a. s. Pokyn k implementaci té části projektu opencard, jež byla
svěřena DP, nebylo možné (z pohledu té doby) nijak odmítnout, a to včetně
určení smluvního partnera a zhotovitele díla. Svědek Ing. I. Š. se dokonce
vyjádřil tak, že úkolem DP bylo pasivně vykonávat rozhodnutí lidí nominovaných
HMP, kteří „se prokazovali vizitkami správce projektu nebo řídícího orgánu
projektu opencard“. Vzájemná komunikace probíhala ze strany HMP velice
autoritářsky s tím, že se DP musí podílet na implementaci ve svěřeném rozsahu,
tudíž nezbýval v podstatě žádný prostor pro vyjednávání mezi smluvními
stranami, a to ani o ceně díla. V návaznosti na výše uvedené teoretické
přístupy ke zkoumání příčinného vztahu je tudíž zásadní, aby soud jednoznačně
posoudil vliv žalovaného jednání obou obviněných na vznik škody, tzn., zda
skutečně neopatření srovnávacích podkladů (posudků, analýz, ceny srovnatelných
projektů…) k nabídce HAGUESS, a. s., a vydání doporučujícího stanoviska k ní,
je možné považovat za kauzální příčinu následku v podobě škody na „majetku
DP“ (k tomu viz níže), protože jinak, bez jasného objasnění toho, co vedlo k
výsledku v podobě podpisu obou smluv odpovědnými osobami a k následnému
proplacení požadované ceny zhotoviteli díla, by bylo nutné ve vztahu k
obviněným uplatnit zásadu „in dubio pro reo“. Maximálně by bylo možné uvažovat
o právní kvalifikaci stíhaného jednání jako pokusu trestného činu, ten je však
mj. podmíněn úmyslem spáchat určitý trestný čin, tudíž trestnost pokusu
přichází v úvahu jen u úmyslných trestných činů.
47. Soud prvního stupně se sice na straně 21 svého rozsudku snažil
vypořádat v rámci právního posouzení věci s objektivní stránkou trestného činu,
resp. s existencí příčinné souvislosti mezi jednáním (opomenutím) obviněných a
vznikem škodlivého následku na straně DP, avšak jeho úvahy nereflektují všechny
již shora zmíněné skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování. Zejména je
nutné znovu zdůraznit, že obvinění měli podle soudů učinit před přijetím svého
stanoviska k nabídce HAGUESS, a. s., příkladem vyjmenované kroky (např. zadat
srovnávací cenovou studii či posudek k ověření důvodnosti zhotovitelem nabízené
ceny), přičemž obvodní soud dovodil, že pokud by tímto splnili požadavky řádné
péče o majetek svého zaměstnavatele, mohlo dojít ke snížení požadované ceny (to
bylo téměř jistě vyloučené, jak již uvedeno), eventuálně by se obvinění mohli
zbavit své trestní odpovědnosti. Ani takové tvrzení však nelze postavit
najisto, neboť je třeba v této souvislosti opakovat, že soud neměl k dispozici
žádný důkazní prostředek, který by osvědčoval reálnou možnost obviněných využít
finanční prostředky DP k pořízení takových odborných studií či posudků. Právě
při zohlednění všech souvisejících okolností doprovázejících realizaci projektu
opencard lze důvodně pochybovat o tom, že i kdyby obvinění vznesli vůči svým
nadřízeným požadavek na opatření soudy zmíněných odborných analýz, bylo by jim
vyhověno. V tomto smyslu se žádný z vyslýchaných svědků (např. Ing. M. D., Ing. I. Š.) nevyjadřoval. Pokud znak příčinné souvislosti zdůvodňoval Městský soud v
Praze, činil tak na straně 19 napadeného rozsudku. Jeho úvahy lze však velmi
těžko interpretovat, jsou vedeny poněkud abstraktními přívlastky, nicméně lze
vyčíst jejich smysl, tj. že se zcela ztotožnil s důvody přednesenými soudem
prvního stupně. Rovněž městský soud stručně zmínil zásadu gradace příčinné
souvislosti, a dovodil, že opomenutí jednání obviněných opatřit si podklady pro
porovnání cenové nabídky, nebylo sice jedinou příčinou vzniku škodlivého
následku (účinku) na straně DP v podobě předražení ceny díla cca o třicet
procent, nicméně jedná se o příčinu zvláště významnou, bez níž by škoda
nenastala. Na tyto závěry odvolacího soudu nikoli zcela opodstatněné a
především nepodložené dosavadními výsledky dokazování je nutné navázat
hodnocením znaku následku, resp. účinku v podobě škody na majetku DP. Ohledně
výše lze akceptovat poměrně pečlivé hodnocení předložených znaleckých posudků,
z nichž soudy upřednostnily závěr vyslovený znaleckým ústavem Česká znalecká,
a. s., nicméně je vhodné předeslat otázku zavinění obviněných (podle soudů
nepřímý úmysl), které musí zahrnovat i způsobení následku, resp. účinku u tzv. materiálních trestných činů. Nicméně zde vystupuje do popředí určení osoby
(subjektu) poškozeného. Podle soudu prvního stupně se jedná o DP, což odpovídá
popisu tohoto znaku ve výroku o vině, neboť v odůvodnění rozsudku se soud
podrobněji nevyjádřil. Soud druhého stupně reagoval na námitku obhajoby, jež
nesouhlasila s tím, že by poškozenou stranou měl být DP, odmítavě. Pomineme-li
určité nepřesné označování (např.
DP jako podnik „sui generis“), jeví se určení
zaměstnavatele obviněných jako poškozené osoby přinejmenším diskutabilní. Nelze
samozřejmě mít žádné výhrady proti názoru o majetkové samostatnosti DP (o tom
bohatá judikatura např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 18/2006,-II., č. 26/2007,
č. 41/2010-II.). Na druhou stranu však není možné přehlížet faktický stav
vypovídající o tom, že stoprocentním akcionářem DP je HMP, které se, jak obecně
známo, podílí na financování činnosti DP. Tato akciová společnost běžně nemůže
pokrýt své náklady na poskytované služby a vlastní provoz z podnikatelského
zisku, je tudíž finančně závislá na příspěvcích od svého jediného akcionáře -
HMP. Zaměříme-li se však na konkrétní situaci, je nesporné, že vedení DP muselo
sdělit HMP, že není v jeho silách hradit náklady spojené s implementací části
projektu opencard, která jim byla svěřena, a požadovalo stoprocentní úhradu
smluvních cen z obou smluvních ujednání od HMP. Na podkladě svědeckých výpovědí
rovněž není sporu o tom, že DP bylo vyhověno, příslušné částky byly zaslány do
jeho rozpočtu, avšak se zřetelným pokynem přesného čerpání do výše vyplacených
odměn obchodní společnosti HAGUESS, a. s. Jasně bylo ze strany HMP určeno, že
pokud by dodavateli bylo uhrazeno méně, než bylo přiděleno, je DP povinen
zbývající finanční prostředky vrátit zpět HMP. Formálně viděno, jednalo se o
peníze z rozpočtu DP, nicméně obvinění byli seznámeni s uvedenými platebními
podmínkami HMP včetně případné možnosti vrátit nevyčerpanou částku, která byla
výslovně určena jen na vyplacení odměny obchodní společnosti HAGUESS, a. s. HMP
zjevně vůbec nepočítalo s tím, že by se na implementaci podílel jiný subjekt
než jím v podstatě předem určený, což může vyvolávat další spekulace o tom, zda
by HMP bylo vůbec ochotno financovat dodání softwaru na kartovou aplikaci
dopravně odbavovacího systému jiným uchazečem, pokud by k jeho nalezení došlo. Zejména je však v této souvislosti nutné hodnotit vlastní vnímání okolností
souvisejících s platbou za dodání díla obviněnými! Mohli vůbec uvažovat tak, že
způsobí škodu svému zaměstnavateli, pokud vyjádří souhlas s nabídkou HAGUESS,
a. s., ačkoli si mohli být vědomi vysoké ceny? Bylo skutečně oprávněné
požadovat na obviněných, aby sami vyhodnotili nastalou situaci tak, že
nebudou-li provádět „prověření“ opodstatněnosti cenových požadavků HAGUESS, a. s., (již příkladem zmíněnými posudky či studiemi), poruší tím své povinnosti
zaměstnanců pečovat řádně o majetek DP? Nejvyšší soud považuje odpovědi na tyto
otázky za opravdu složité (samozřejmě viděno dnes) a vyžadující skutečně velmi
pečlivé hodnocení v š e c h souvisejících okolností významných pro posouzení
zavinění obviněných. Nejde právě jen o to, zda vůbec obvinění mohli počítat se
vznikem škodlivého následku, resp. účinku za stavu, kdy (zřejmě) byli
informováni o již „proinvestovaných“ více jak 400 milionech, které by mohla
požadovat obchodní společnost HAGUESS, a. s., vrátit v případě, že by
nepokračovala v realizaci projektu opencard. V tomto ohledu se „předražení“ o
dvacet milionů může zdát paradoxně naopak hospodárné.
Ale současně je při
zkoumání subjektivní stránky (i v rámci úvah o nedbalostní alternativě
trestného činu) nezbytné hodnotit jejich představu o osobě poškozeného
subjektu. Obvinění nebyli zaměstnanci HMP nýbrž DP, tzn., že povinnost
opatrovat a spravovat majetek je u nich vázána jen vůči DP, současně věděli o
přidělených finančních prostředcích účelově určených k úhradě nákladů
dodavateli od HMP a o povinnosti vrátit nevyčerpané peníze zpět tomuto subjektu
(majetek DP se tak fakticky v rozpočtu nerozšířil, resp. jen dočasně s předem
jasným účelem jeho čerpání na náhradu nákladů spojených s plněním smluvních
závazků). Se zřetelem k předestřeným pochybnostem, které soudy dosud nevzaly v
úvahu, resp. nevypořádaly se se všemi nezbytnými okolnostmi významnými pro
náležité posouzení jak příčinného vztahu mezi jednáním (opomenutím) a
následkem, následkem samotným a rovněž zaviněním, které musí zahrnovat veškeré
znaky skutkové podstaty trestného činu, nelze považovat napadené rozhodnutí i
jemu předcházející řízení za souladné s hmotněprávními aspekty stíhaného skutku.
48. Ve vztahu k samotným dovolacím námitkám obviněného Ing. T. P. je
možné konstatovat, že s ohledem na výše uvedené je nutné dát za pravdu těm
výhradám dovolatele, jež byly (zcela správně) opřeny o důvod dovolání uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předpokladem jeho naplnění je, aby
konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch
skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na podkladě výsledků
provedeného dokazování. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k
jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy,
byl-li skutek posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především
trestního zákona, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj
dopadalo. Za hmotněprávní námitku je rovněž třeba považovat výhrady proti
naplnění jednotlivých znaků určité skutkové podstaty trestného činu, za nějž
byl dovolatel odsouzen, event. proti tomu, že zjištěný skutek není vůbec
trestným činem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může
být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má
hmotněprávní charakter.
49. Obviněný Ing. T. P. většinu svých námitek správně podřadil pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu týkající se nesprávného
hmotněprávního posouzení skutku a současně správně poukázal i na důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě ve vztahu k důvodu
uvedenému pod písm. g) tohoto ustanovení. Kromě toho výhrady, v rámci kterých
namítl nenaplnění objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zákona (především ve vztahu k
jednání a příčinné souvislosti), tak přiléhavě vytýkal i vady v posuzování
subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, tedy že nebylo
dáno zavinění ve formě nepřímého úmyslu, jak jej dovodily soudy nižších stupňů.
Na jejich podkladě tedy mohl Nejvyšší soud přezkoumat napadené rozhodnutí a
jemu předcházející řízení včetně všech ve věci vydaných rozhodnutí, a uplatněné
námitky shledal zcela opodstatněnými, jak bylo shora podrobněji vyloženo.
e) Nedbalostní alternativa posouzení subjektivní stránky
50. Ve vztahu k subjektivní stránce předmětného trestného činu musí
Nejvyšší soud pro úplnost připomenout, že vedle trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zákona, jehož skutková
podstata vyžadovala úmyslné zavinění, zákon zná i jeho nedbalostní alternativu.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a
odst. 1 tr. zákona (tj. z nedbalosti) se dopustil ten, kdo z vědomé nedbalosti
[§ 5 písm. a) tr. zákona] jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle
zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování
nebo správě cizího majetku.
51. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010, obsahuje v ustanovení § 221 odst. 1
stejnou skutkovou podstatu, avšak s určitými změnami. Trestného činu „porušení“
povinnosti při správě cizího majetku „z nedbalosti“ se dopustí ten, kdo „z
hrubé“ nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou
důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku, a tím jinému
způsobí značnou škodu. Z uvozovkami zvýrazněného textu je mj. zřejmá zásadní
změna nové právní úpravy týkající se zavinění, kdy pachatel při opatrování nebo
správě cizího majetku způsobí značnou škodu na majetku porušením důležité
povinnosti z hrubé nedbalosti, jež je definována v ustanovení § 16 odst. 2 tr.
zákoníku. K trestnosti činu podle § 255a odst. 1 tr. zákona tak „postačovala“
nedbalost [ale pouze vědomá podle § 5 písm. a) tohoto zákona]; k trestní
odpovědnosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku je však vyžadována hrubá
nedbalost, byť i nevědomá ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo
1324/2013).
52. Podle legální definice je trestný čin spáchán z hrubé nedbalosti,
jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho zřejmé
bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákoníkem. Nejde o žádnou další,
zvláštní formu nedbalosti, jen o její vyšší intenzitu požadovanou z důvodu, aby
se zabránilo nadměrnému uplatňování trestní represe v méně závažných případech.
Otázku, jestli přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o jeho
zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným § 221, je třeba posuzovat podle
individuálních okolností každého konkrétního případu, přičemž může záležet i na
tom, v jakém postavení pachatel jednal, jaké okolnosti mu byly známy, jakou
povinnost k opatrování nebo správě cizího majetku měl, jakým způsobem a z
jakých důvodů ji porušil atd. [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK).
2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2204].
53. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené připomíná odvolacímu soudu,
který bude provádět nové odvolací řízení, že pokud bude znovu rozhodovat o vině
obviněných, musí ve svém novém rozhodnutí zřetelně a srozumitelně vyjádřit své
úvahy, jimiž byl veden mj. při zkoumání subjektivní stránky trestného činu. V
novém rozhodnutí bude nutné se vypořádat se všemi okolnostmi, jež budou
podkladem výroku o vině (tj. případně též při zproštění obviněných obžaloby), a
pečlivě, srozumitelně vyjádřit své hodnotící úvahy v odůvodnění rozhodnutí.
Především je nutno posoudit jednání obou obviněných ve vztahu k výše zmíněné
nedbalostní variantě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku. Dovolací soud zdůrazňuje, že předmětný skutek lze považovat za trestný
čin, jen pokud soud dovodí u obviněných zavinění z vědomé nedbalosti [§ 5 písm.
a) tr. zákona, § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], která musí dosáhnout
intenzity hrubé nedbalosti (§ 16 odst. 2 tr. zákoníku), i když vzhledem k
časové působnosti trestních zákonů (§ 16 odst. 1 tr. zákona, § 2 odst. 1 tr.
zákoníku) bude nakonec skutek kvalifikován podle trestního zákona účinného do
31. 12. 2009 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 2/2014, č.
54/2012 a č. 5/2013 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1298/2011, publikované pod č. T1435 v Souboru trestních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, sešit 80, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Kromě toho u trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zákona se
zavinění z vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zákona, jež má zároveň
povahu hrubé nedbalosti, musí vztahovat nejen k následku, resp. účinku
spočívajícímu ve značné škodě, ale i k jednání pachatelů, včetně porušení podle
zákona uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo
správě cizího majetku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné
pod č. 14/2009 Sb. rozh. tr.).
54. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že pokud by snad
odvolací soud shledal v novém hlavním líčení u obviněných nedbalostní variantu
trestného činu a rozhodoval znovu o nároku uplatněného „poškozeným“ DP, při
vyslovení povinnosti obviněných nahradit jejich zaměstnavateli škodu, musí
respektovat zásadu, podle níž výše požadované náhrady škody způsobené z
nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého obviněného částku rovnající se
čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku (srov. § 257 odst. 2 zákoníku
práce). Z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody
přiměřeně snížit (srov. § 264 zákoníku práce), avšak o případném použití tohoto
mimořádného zmírňovacího práva je nutno uvažovat ještě před tím, než soud
přistoupí k limitaci výše požadované náhrady škody. Bude-li tedy kupříkladu
celková škoda 20 196 680 Kč (srov. tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně), tak jestliže bude soud považovat za přiměřené snížení
výše náhrady škody na základě moderace podle § 264 v rozsahu 50?%, je výsledná
částka výše náhrady škody 10 098 340 Kč. Je-li tato částka nižší než
čtyřapůlnásobek průměrného výdělku zaměstnance (§ 257 odst. 2), což v tomto
případě s největší pravděpodobností nebude, uhradí ji zaměstnanec zcela;
jestliže je ale tato částka vyšší než čtyřapůlnásobek průměrného výdělku,
moderace se prakticky neprojeví, neboť výše požadované náhrady škody způsobené
z nedbalosti nesmí tento limit přesáhnout, a náhrada škody se tedy bude rovnat
tomuto čtyřapůlnásobku průměrného výdělku. Za nesprávný je považován opačný
postup, je-li moderace uplatněna až ze čtyřapůlnásobku průměrného výdělku,
neboť tím by vlastně nebyla moderována vlastní náhrada reálně vzniklé škody, za
kterou zaměstnanec odpovídá bez ohledu na limity, nýbrž jen limit jako takový
bez přihlédnutí ke skutečnému rozsahu způsobené škody (srov. přiměřeně BĚLINA,
DRÁPAL a kol. Zákoník práce. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 1064).
f) Další dovolací důvody obviněného Ing. T. P.
55. Obviněný Ing. T. P. ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal
[kromě výše zmíněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu] i na
dovolací důvody obsažené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu;
uplatněné výhrady však z větší části pod deklarované důvody nelze podřadit, a
pokud ano, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné.
56. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a), respektive
b) tr. řádu podle jeho názoru spočívá v nezákonné změně v obsazení senátu a v
osobě předsedy senátu, kdy k takovému postupu došlo bez jakéhokoli vyrozumění
obviněných. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že tuto námitku uplatnil v rámci
odvolacího řízení druhý z obviněných - Ing. J. S. (viz strana 7 rozhodnutí
odvolacího soudu) a Městský soud v Praze na ni zcela dostatečně reagoval na
straně 11 rozsudku. Proto není pravdou, že by se touto výhradou soud druhého
stupně vůbec nezabýval nebo že by takový postup nijak nevysvětlil, jak namítá
obviněný ve svém dovolání.
57. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán, pokud
ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. V tomto
případě z argumentace uvedené obviněným nelze dovodit, že by namítal věcnou
nepříslušnost soudu. Co se týče druhé varianty, soud nebyl náležitě obsazen,
jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31, a § 35 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů [zejména když
rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z
předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze
soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na
rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197, nebo
soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.) apod.
Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) by nebyl dán (viz dovětek citovanému ustanovení)] - (viz ŠÁMAL, Pavel,
a kol. Trestní řád I., II, III. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, s.
3156-3157). Argumentace obviněného však fakticky nesměřovala proti porušení
ustanovení § 27, § 31, a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve
znění pozdějších předpisů, a nelze ji tak vztáhnout ani k druhé alternativě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu (tedy že rozhodl soud,
který nebyl náležitě obsazen). V souladu s výše uvedeným je zřejmé, že výhradu
obviněného Ing. T. P. není možno podřadit pod ustanovení § 265b odst. 1 písm.
a) tr. řádu.
58. Dovolací soud připomíná, že k naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. řádu musí být současně splněny dvě kumulativně
stanovené zákonné podmínky: ve věci rozhodl vyloučený orgán a zároveň tato
okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím
byla ještě před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl
vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce,
resp. samosoudce či předseda nebo člen senátu, který byl ve věci vyloučen z
důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo ovšem o jeho vyloučení podle § 31
tr. řádu rozhodnuto. S ohledem na povahu této námitky, v rámci níž obviněný
vůbec nenamítal vyloučení členů senátu, resp. předsedy senátu, je odkaz na
zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu naprosto bezpředmětný.
59. Proto Nejvyšší soud dodává, že i kdyby výhrada obviněného odpovídala
jednomu z deklarovaných důvodů dovolání, neměla by taková námitka zjevně žádné
opodstatnění. Jak Nejvyšší soud shora poznamenal, Městský soud v Praze ve svém
rozsudku na straně 11 dospěl k závěru, že k nezákonné změně v osobě soudce
nemohlo dojít, protože daný případ byl přidělen podle předem stanoveného
rozvrhu práce odvolacímu senátu 5 To, v rámci něhož v předchozím i nynějším
odvolacím řízení s právem „rovného hlasu“ rozhodovali soudci JUDr. Jaroslav
Cihlář, Mgr. Jan Kareš a JUDr. Miroslava Straková. Dále uvedl, že v rámci
každého senátu se nápad rozděluje pomocí vnitřního mechanismu, jenž určuje,
kterému ze tří soudců daná věc připadne k tzv. referování, přičemž jednotliví
členové senátu se v referování trestních věcí v zásadě pravidelně střídají.
Předmětná věc byla od počátku přidělena k referování soudci, resp. předsedovi
senátu Mgr. Janu Karešovi. Pokud bylo pod soudními obsílkami (tj. rovněž v
případě „Vyrozumění obhájce o konání veřejného zasedání o odvolání“) v prvém
odvolacím řízení uvedeno jméno předsedy senátu JUDr. Jaroslava Cihláře, stalo
se tak proto, že jmenovaný byl v té době opatřením vedení Městského soudu v
Praze pověřen k řízení práce oddělení 5 To, a proto bylo při administrování
věcí tohoto senátu uváděno vždy jeho jméno, byť šlo o věci tzv. referované
jiným členem odvolacího senátu (v tomto případě Mgr. Janem Karešem). Nejvyšší
soud se ztotožňuje se závěrem soudu druhého stupně, že ve výše uvedeném postupu
není v žádném případě možné shledat porušení práva na zákonného soudce
zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
60. Další výhrada, kterou dovolatel uplatnil s odkazem na dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), resp. b) tr. řádu, je složena ze dvou
relativně samostatných částí. Obviněný Ing. T. P. nejprve nesouhlasil s
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 4 Ntd 14/2015, jímž
bylo negativně rozhodnuto o jeho návrhu na odnětí a přikázání věci jinému
odvolacímu soudu podle § 25 tr. řádu (tj. jinému než Městskému soudu v Praze).
Obviněný podal tento návrh, protože podle jeho přesvědčení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně neměl ve věci rozhodovat opět senát 5 To
Městského soudu v Praze, popřípadě žádný ze soudců tohoto soudu. Následně
dovolatel konstatoval, že shora uvedené skutečnosti odůvodňují rovněž postup
podle ustanovení § 30 tr. řádu, jinými slovy byly splněny veškeré podmínky pro
vyloučení orgánů činných v trestním řízení.
61. Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že obviněný v rámci první
části námitky fakticky uplatňuje výhrady proti pravomocnému usnesení Vrchního
soudu ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 4 Ntd 14/2015, jímž bylo rozhodnuto o návrhu
na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu, což je v řízení před Nejvyšším
soudem nepřípustné (srov. znění § 256a odst. 1 tr. řádu). Pouze pro úplnost tak
dovolací soud dodává, že pokud se jedná o samotný návrh obviněného na postup
podle § 25 tr. řádu, žádat o delegaci (odnětí a přikázání věci) mohou i strany
(§ 12 odst. 6 tr. řádu), musí však předložit pro takový procesní postup
důležité důvody. Vrchní soud v Praze přezkoumal návrhy obou obviněných na
postup podle § 25 tr. řádu, avšak neshledal podmínky pro tento procesní postup,
který představuje výjimku z pravidla určujícího místní příslušnost soudů. V
odůvodnění svého usnesení uvedl, že důležitým důvodem pro delegaci může být i
případ, kdy všichni soudci příslušného soudu jsou vyloučeni ve smyslu
ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu z vykonávání úkonů v předmětném trestním
řízení [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č.
7/1984 Sb. rozh. tr., a zpráva o zhodnocení poznatků z rozhodovací činnosti
senátů trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR o návrzích na odnětí a
přikázání věci podle § 25 tr. řádu a o sporech o příslušnost ( § 24 tr. řádu)
uveřejněná pod č. 12/1972 Sb. rozh. tr.]. Ve svých návrzích však obvinění
nepoukazují na existenci skutečností odůvodňující vyloučení orgánů činných v
trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. řádu, nýbrž pouze vyjadřují
nespokojenost se způsobem, jakým bylo odůvodněno rozhodnutí Městského soudu v
Praze. Kromě toho jejich námitky fakticky směřují toliko proti rozhodnutí
jednoho konkrétního senátu tohoto soudu. Skutečnost, že by obvinění měli
pochybnost o zákonnosti jednání a o schopnosti nestranně rozhodovat ve vztahu
ke všem soudcům trestního úseku Městského soudu v Praze, z návrhů obviněných
nelze dovodit. Ani z obsahu trestního spisu potom neplyne nic, co by dovolovalo
učinit závěr, že by všichni soudci trestního úseku Městského soudu v Praze měli
být z rozhodování ve věci obviněných vyloučeni, není tak dána existence
důležitých důvodů pro odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu.
62. Ve vztahu ke druhé části námitky, tedy že byly splněny veškeré
podmínky podle § 30 tr. řádu pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení,
není možné v tomto případě použít uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. řádu [srov. znění § 265b odst. 1 písm. b) věta první, část za
středníkem tr. řádu]. Jak bylo již řečeno shora, k naplnění tohoto dovolacího
důvodu musí být současně splněny dvě kumulativně stanovené zákonné podmínky: ve
věci rozhodl vyloučený orgán a zároveň tato okolnost nebyla tomu, kdo podává
dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla ještě před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy,
jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, resp. samosoudce či
předseda nebo člen senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30
tr. řádu, aniž bylo ovšem o jeho vyloučení podle § 31 tr. řádu rozhodnuto. V
tomto případě je však zcela zřejmé, že nebyla splněna ani jedna z citovaných
zákonných podmínek. Ohledně první z nich (ve věci rozhodl vyloučený orgán) není
možné dospět k závěru, že by byly v řízení předcházejícím vydání napadenému
rozsudku dány podmínky pro vyloučení členů senátu, popř. všech soudců Městského
soudu v Praze podle § 30 odst. 1 tr. řádu (viz usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 4 Ntd 14/2015, jež bylo citováno shora). Současně
nedošlo k naplnění ani druhé z podmínek dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. řádu, protože okolnost, že ve věci rozhodl „vyloučený“ orgán, byla
obviněnému v původním řízení známa, avšak tato skutečnost nebyla jím ani jeho
obhájcem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný podal
výslovně procesní návrh podle § 25 tr. řádu, kdy ani z obsahu tohoto podání
nelze dovodit, že by vznášel výhrady odůvodňující vyloučení členů senátu 5 To
Městského soudu v Praze, popř. všech soudců Městského soudu v Praze, ve smyslu
§ 30 odst. 1 tr. řádu. Není proto možné „využít“ argumentace Vrchního soudu v
Praze týkající se neexistence důvodů pro vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. řádu
a považovat tuto podmínku (namítnutí okolnosti, že ve věci rozhodl vyloučený
orgán, obviněným před rozhodnutím orgánu druhého stupně) za splněnou.
63. Pouze ve stručnosti Nejvyšší soud připomíná, že výše uvedenou
výhradu dovolatele nelze s úspěchem uplatnit ani ve vztahu ke dvěma zbylým
dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. a), l) tr. řádu. Z
argumentace obviněného opět nelze dovodit, že by namítal věcnou nepříslušnost
soudu, ani že by vytýkal porušení ustanovení § 27, § 31, a § 35 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; odkaz na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu proto není případný.
64. Obviněný Ing. T. P. ve svém dovolání odkázal i na důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy že proti němu bylo vedeno trestní stíhání,
ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, neboť ke dni 15. 7. 2013 došlo k
promlčení trestního stíhání. Dovolatel připomněl, že tuto skutečnost namítl již
ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 8. 8. 2013,
nicméně žádný ze soudů se s touto výhradou nevypořádal. Pro přehlednost
Nejvyšší soud nejprve uvádí, že první usnesení policejního orgánu PČR, Útvaru
odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, č. j.
OKFK-1343-1/TČ-2013-251002 ze dne 3. 4. 2013, jímž bylo zahájeno trestní
stíhání ohledně obou obviněných (viz trestní spis na č. l. 269 – 293), bylo
doručeno Ing. T. P. dne 10. 4. 2013 (jeho obhájci Mgr. Radku Julgovi dne 18. 4.
2013) a Ing. J. S. dne 12. 4. 2013 (jeho obhájci JUDr. Michalu Račokovi dne 24.
4. 2013). Následně si Ing. T. P. podal dne 15. 4. 2013 proti tomuto usnesení
stížnost, o níž rozhodl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro
Prahu 5 usnesením ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 1 ZT 178/2013, tak, že se usnesení
o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 4. 2013 ruší, a podle § 149 odst. 1
písm. b) tr. řádu se policejnímu orgánu ukládá, aby o věci znovu jednal a
rozhodl (viz trestní spis na č. l. 3285 - 3292). Následně bylo dne 8. 8. 2013
vydáno v pořadí druhé usnesení o zahájení trestního stíhání ohledně obou
obviněných, jež bylo doručeno Ing. T. P. i jeho obhájci dne 9. 8. 2013, a Ing.
J. S. dne 12. 8. 2013 (jeho obhájci dne 13. 8. 2013). I proti tomuto usnesení
si (stejně jako Ing. J. S.) podal obviněný Ing. T. P. dne 15. 8. 2013 stížnost,
již státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze
dne 12. 9. 2013, sp. zn. KZT 464/2013, zamítla jako nedůvodnou podle § 148
odst. 1 písm. c) tr. řádu (viz trestní spis na č. l. 3395 - 3397).
65. Trestnost činu se podle § 16 odst. 1 tr. zákona posuzuje podle doby
jeho spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu. U
pokračování v trestném činu, které tvoří jediný skutek, se za dobu spáchání
činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy okamžik, kdy byl ukončen
poslední útok, a nikoli doba dokonání trestného činu. Podle § 67 odst. 1 písm.
c) tr. zákona trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí pět let,
činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta [pro určení
promlčecí doby se v tomto případě nepoužije pozdějšího zákona (tj. tr.
zákoníku), protože není pro pachatele příznivější (srov. § 2 odst. 1 tr.
zákoníku)]. Podle § 67 odst. 3 tr. zákona k přerušení běhu promlčecí doby
dochází sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde. Sdělením
obvinění se rozumí rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání
určité osoby jako obviněného a jeho doručení obviněnému. Právní účinky usnesení
o zahájení trestního stíhání vůči obviněnému nastávají až doručením (resp.
oznámením) tohoto usnesení, nikoli jeho pouhým vyhotovením.
66. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 se na
straně 6 svého usnesení ze dne 9. 7. 2013 ztotožnil se závěrem policejního
orgánu, že se v tomto případě jedná o pokračující trestný čin a promlčecí doba
tak počíná plynout ukončením trestného jednání, tj. dne 15. 7. 2008. Dále na
straně 8 konstatoval, že hmotněprávní účinky spojené s doručením usnesení o
zahájení trestního stíhaní, tedy přerušení běhu promlčecí doby a počátek běhu
nové promlčecí doby, zůstávají zachovány. Na podporu své argumentace odkázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008, a
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr. Státní
zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze se na straně 5 až 6 svého
usnesení ze dne 12. 9. 2013 ztotožnila s výše uvedenými závěry státního
zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a dodala, že řádným
doručením usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 4. 2013 došlo k
přerušení běhu promlčecí doby a započala běžet nová promlčecí doba v délce pěti
let. To nemůže vyvrátit ani skutečnost, že dozorový státní zástupce následně
toto (v pořadí první) usnesení o zahájení trestního stíhání ke stížnosti
obviněných zrušil, neboť se tak stalo výlučně pro jeho formální nedostatky,
nikoli pro nedůvodnost zahájení či vedení samotného trestního stíhání. Fakticky
tak sdílela názor Nejvyššího soudu uvedený ve shora zmíněných rozhodnutích, ve
kterých je řečeno, že účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67
odst. 3 písm. a) tr. zákona má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o
zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu, které
bylo zatíženo určitými (většinou formálními) vadami, pro něž bylo později
nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. Nesmí však jít o vady, které
by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr.).
67. Nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud pouze dodat, že v posuzované
trestní věci se u obou obviněných (spolupachatelů) jedná o pokračující trestný
čin, proto pro určení počátku běhu promlčecí doby je rozhodná doba ukončení
trestného činu, tedy okamžik, kdy byl ukončen poslední útok (tj. datum 15. 7.
2008). Konec promlčecí doby proto připadá na den 15. 7. 2013. Avšak vzhledem k
tomu, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 4. 2013 bylo řádně
doručeno Ing. T. P. již dne 10. 4. 2013 a tímto okamžikem došlo k přerušení
promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zákona, nemohlo ve vztahu k jeho
osobě dojít k promlčení trestního stíhání. S ohledem na zmiňovanou judikaturu
Nejvyššího soudu (především na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č.
10/2008 Sb. rozh. tr.) je možné konstatovat, že na výše konstatovaném závěru
nic nemění ani skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3.
4. 2013 bylo později nahrazeno novým usnesením o zahájení trestního stíhání ze
dne 8. 8. 2013, a to z důvodu, že původní usnesení vykazovalo toliko formální
vady, tedy ne takové, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti tohoto
rozhodnutí (srov. odůvodnění usnesení státního zástupce Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 1 ZT 178/2013). Z výše
uvedených důvodů je proto námitka obviněného Ing. T. P. zjevně neopodstatněná.
g) Konkrétní výhrady obviněného Ing. J. S.
68. Obviněný Ing. J. S. opřel své námitky o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (k výkladu shora
uvedeného dovolacího důvodu viz předchozí odstavce tohoto usnesení).
69. Tomuto důvodu dovolání obviněný podřadil námitku, že nebyl vázán
povinnostmi uvedenými v článcích 3.1.1, 3.1.2, 3.3.1 a 3.3 Směrnice (viz
trestní spis č. l. 1929 až 1934), jelikož s jejím zněním nebyl zaměstnavatelem
seznámen. Soud prvního stupně na straně 17 rozsudku konstatoval, že ze svědecké
výpovědi Ing. M. D. vyplývá, že všichni zaměstnanci při nástupu do DP v době
podepisování pracovních smluv prošli seznámením s vnitřními předpisy DP.
Odvolací soud na straně 15 mimo jiné uvedl, že není žádného důvodu k tomu
domnívat se, že snad právě v případě obviněného Ing. J. S. bylo při proceduře
přijímání nového pracovníka do jejích řad pominuto přiměřené poučení o
interních předpisech DP, o nutnosti seznámit se s nimi a jednat v souladu s
těmito předpisy. Kromě toho je tato námitka nepřijatelná rovněž vzhledem k jeho
postavení (vysokoškolsky vzdělaná osoba s předchozími mnohaletými pracovními
zkušenostmi přijímaná do vysoké vedoucí funkce, do jejíž náplně z povahy věci
náležela i orientovanost v předpisech významných pro její výkon). S tímto
odůvodněním Městského soudu v Praze dovolatel nesouhlasí, kdy podle jeho názoru
soud druhého stupně vyložil hmotněprávní normu pracovního práva zcela opačným
způsobem.
70. Prostřednictvím takto formulované výhrady obviněný fakticky
zpochybnil naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Pokud však
nesouhlasil s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, je třeba považovat jeho
dovolání v této části za nepřípustné podle § 265a odst. 4 tr. řádu. Na druhou
stranu je nutno souhlasit s dovolatelem v tom směru, že některé argumenty
Městského soudu v Praze, kterými vyvracel důvodnost námitky obviněného, jsou ve
vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty zjevně irelevantní. Jinými slovy
z takových okolností není možné dovozovat dostatek zavinění na straně
obviněného Ing. J. S. (tj. seznámení se s vnitřními předpisy DP). Soud druhého
stupně tuto výhradu obviněného odmítl s tím, že „není žádného důvodu k tomu
domnívat se, že snad právě v případě obviněného Ing. J. S. bylo … pominuto
přiměřené poučení o interních předpisech DP…“, aniž by při vyvrácení jeho
obhajoby vycházel z provedených důkazů, jež tvoří součást trestního spisu a o
něž se soud mohl opřít.
71. Při studiu předmětného trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že
oběma obviněným byl při podpisu pracovní smlouvy předán příslušnou referentkou
oddělení personalistiky pracovní řád (konkrétně Ing. T. P. dne 18. 4. 2007 a
Ing. J. S. dne 31. 5. 2007), podle kterého byli oba seznámeni s dalšími
interními předpisy a normami DP (srov. přípis DP ze dne 6. 5. 2013 adresovaný
PČR obsažený na č. l. 3237 trestního spisu). Navíc veškeré „vnitropodnikové“
předpisy a normy byly v době nástupu obviněných a po celou dobu jejich
zaměstnání v DP k dispozici na Intranetu DP; oba dovolatelé k nim měli přístup
rovněž v jejich elektronické podobě.
72. Nejvyšší soud dále doplňuje, že zákonný znak trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zákona
spočívající v tom, že pachatel „poruší podle zákona mu uloženou povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek“, lze naplnit i porušením povinností
obsažených v ustanovení § 301 písm. d) a § 302 písm. g) zákoníku práce. Tato
obecná povinnost obviněných coby zaměstnanců DP byla dále konkretizována
pracovní smlouvou a vnitřními předpisy DP (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněné pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr.). Pokud dovolatel namítá, že nebyl s
těmito vnitřními předpisy zaměstnavatelem seznámen, tak to jednak neodpovídá
provedeným důkazům (jak dovolací soud shora vysvětlil), a navíc, i kdyby se
tato okolnost ukázala naopak jako pravdivá, neměnilo by to nic na jejich
povinnosti seznámit se s vnitřními předpisy DP, zejména pokud povinnost
obviněných coby vedoucích zaměstnanců zabezpečovat dodržování právních a
vnitřních předpisů pro ně vyplývala z ustanovení § 302 písm. f) zákoníku práce.
73. Dovolací soud však musí upozornit na další zjevný rozpor právního
posouzení věci v rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se určení povahy
povinnosti obou obviněných opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tedy jinými
slovy zda byla shora uvedená povinnost uložená zákonem či převzatá na základě
smlouvy. Soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku
uvedl, že došlo k porušení zákonem stanovené povinnosti, následně však v tzv.
právní větě výroku o vině konstatoval, že obvinění porušili smluvně převzatou
povinnost. Tento rozpor v právním hodnocení předmětné povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek tvořící jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu,
jímž byli oba obvinění uznáni vinnými, soud nevysvětlil, resp. ještě zdůraznil
v rámci odůvodnění, když na straně 19 rozsudku podotkl, že obvinění porušili
zákonem stanovenou i smluvně převzatou povinnost. Nutno dodat, že na uvedený
nesoulad mezi tzv. skutkovou a právní větou rozsudku soudu prvního stupně nijak
nereagoval ani Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud s
ohledem na výše uvedené připomíná tomuto soudu, že v novém odvolacím řízení,
pokud bude znovu rozhodovat o vině obviněných, se bude muset vypořádat s
vytčenou nejasností, a v souladu s výše uvedeným výkladem v rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr. bude nezbytné
jednoznačně určit povahu povinnosti obviněných opatrovat nebo spravovat cizí
majetek (zda jde o obě zákonné alternativy, či jen o jednu z nich, případně o
kterou) a náležitě své úvahy vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí.
74. V rámci druhé výhrady obviněný Ing. J. S. v podstatě jen ve zcela
obecné rovině podotkl, že znalecký posudek předložený obchodní společností
Česká znalecká, a. s., je chybně vypracován v otázkách týkajících se existence
a výše škody, aniž by však výslovně uvedl, v čem konkrétně takové pochybení či
nesprávnost spočívá. Podle obviněného se soud druhého stupně vůbec nevypořádal
se závěry obsaženými ve znaleckém posudku opatřeném obhajobou (pozn. jedná se o
znalecký posudek obchodní společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o.),
který je se shora uvedeným znaleckým posudkem ve značném rozporu. Nejvyšší soud
upozorňuje na skutečnost, že byť obviněný ve své námitce odkazuje na nesprávné
zjištění výše škody, samotná jeho argumentace fakticky směřuje proti hodnocení
důkazů (zejména znaleckého posudku od České znalecké, a. s.) oběma soudy, se
kterým obviněný nesouhlasí, a snaží se prosadit taková skutková zjištění, která
jsou v souladu se závěry obhajobou předloženého znaleckého posudku od obchodní
společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o. S ohledem na samotný výrok
rozhodnutí dovolacího soudu sice bylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí
včetně předcházejícího řízení na podkladě jiných námitek dovolatelů, nicméně
dovolací argumentace v tomto směru je natolik obecné povahy, že se jí Nejvyšší
soud ani fakticky nemohl zabývat.
75. Ve stručnosti je nutné vyslovit nesouhlas s tvrzením obviněného, že
by se odvolací soud nevypořádal s výsledky znaleckého posudku předloženého
obhajobou (tj. znaleckého posudku od obchodní společnosti Equity Solutions
Appraisals, s. r. o.) ve vztahu ke znaleckému posudku od České znalecké, a. s.
Městský soud v Praze na straně 16 rozsudku konstatoval, že se otázce míry
předražení daných zakázek věnoval právě i z podnětu znaleckého posudku od
obchodní společnosti Equity Solutions Appraisals, s. r. o., předloženého
obhajobou při veřejném zasedání, avšak (navzdory tomuto posudku) znalecký
posudek od České znalecké, a. s., se nejevil sám o sobě (tím spíše ne v
kontextu dalších důkazů) nejasným či neúplným tak, aby zde byly opodstatněné
pochybnosti o jeho správnosti, jež by vyžadovaly zvláštní postup podle § 109
tr. řádu (tedy přibrání jiného znalce). Také soud prvního stupně věnoval
poměrně rozsáhlou část odůvodnění porovnávání a hodnocení všech ve věci
opatřených odborných posudků a vyvodil z nich logické závěry, proti nimž z
obecného pohledu nemá Nejvyšší soud výhrady. Z výše uvedených důvodů považuje
dovolací soud výše uvedenou (nekonkrétní) námitku obviněného Ing. J. S. za
bezpředmětnou, a to i se zřetelem na jiné (zjištěné) vady napadeného rozsudku i
jemu předcházejícího řízení včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, o nichž je
popsáno výše. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení i charakteru zjištěných vad
v právním posouzení skutku u obou obviněných a následně též v procesním postupu
soudů ve vztahu k dokazování a v následném hodnocení důkazů není otázka
znaleckých posudků jako důkazních prostředků v tomto stadiu řízení zásadní.
IV. Závěrečné shrnutí
76. V závěru tohoto usnesení je tak ve vztahu k oběma podaným dovoláním
možné konstatovat, že Nejvyšší soud shledal na podkladě shora uvedených
skutečností a úvah výhrady uplatněné dovolateli zčásti důvodnými
[prostřednictvím jejich námitek byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu a ve vztahu k němu pak i důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu], a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu, a to včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud zrušením
pozbyla svůj podklad. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak dovolací soud přikázal
věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.