5 Tdo 468/2025

5 Tdo 468/2025-401

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Bohumila Průchy proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 13 To 300/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 52/2024, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 13 To 300/2024.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Obviněný Bohumil Průcha byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 7. 10. 2024, sp. zn. 3 T 52/2024, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností, družstev, a zákazu výkonu prokury na dobu 5 let.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný Bohumil Průcha a poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Středočeský kraj. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Bohumila Průchu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Středočeský kraj, byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Skutek, pro nějž byla na obviněného podána obžaloba a pro který byl odvolacím soudem obžaloby zproštěn, měl ve stručnosti spočívat v tom, že obviněný jako jediný jednatel společnosti Letario Commerce, s. r. o., v úmyslu zkrátit daň, v rozporu s § 73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), a v rozporu s § 72 zákona o DPH neoprávněně nechal uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) na vstupu za zdaňovací období listopadu 2021 v rámci daňového přiznání k DPH za toto zdaňovací období, které podal prostřednictvím datové schránky společnosti dne 27. 12. 2021, a to pouze na základě seznamu přijatých faktur konkretizovaných v obžalobě i v rozsudku odvolacího soudu od dodavatele MANIBUS, s. r. o., v celkové výši 11 350 405 Kč, ačkoliv tato zdanitelná plnění nebyla přijata a neuskutečnila se. Na základě těchto podkladů byl uplatněn nárok na odpočet daně podle § 72 zákona o DPH. Neuznáním nároku na odpočet daně na vstupu v částce 1 969 905 Kč měla být za zdaňovací období listopadu 2021 způsobena škoda značného rozsahu (zkrácením daně ve výši 1 969 905 Kč) České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Mělníku.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

5. Nejvyšší státní zástupce namítl, že z provedených důkazů vyplývá, že se obviněný nechal zcela vědomě a se zištným úmyslem (za slíbenou finanční odměnu) zapsat do obchodního rejstříku jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti Letario Commerce, s. r. o., na období od 14. 12. 2020 do 6. 1. 2022, ačkoli fakticky funkci jednatele nevykonával, za společnost nejednal a vystupoval pouze v roli tzv. bílého koně. V této době bylo dne 27. 12. 2021 z datové schránky podáno příslušnému finančnímu úřadu daňové přiznání k DPH za zdaňovací období listopadu 2021, přičemž přístupové údaje k datové schránce měl přidělen pouze obviněný. V uvedeném daňovém přiznání byl uplatněn nárok na odpočet daně z přijatých plnění s výší základu daně 9 380 500 Kč, s DPH ve výši 1 969 905 Kč. Nárok na odpočet daně byl doložen seznamem přijatých faktur od obchodní společnosti MANIBUS, s. r. o., ačkoliv bylo prokázáno, že z účtu obchodní společnosti Letario Commerce, s. r. o., nebyla provedena žádná platba na účet této dodavatelské společnosti. Obě společnosti měly rovněž shodné sídlo. Z podkladů správce daně navíc vyplývá nesoulad mezi vykázanými uskutečněnými zdanitelnými plněními mezi kontrolními hlášení obou společností. Podle závěrů znaleckého posudku lze všechny deklarované dodávky považovat za nerealizované, a tedy částka 1 969 905 Kč za hodnotu, kterou obchodní společnost neoprávněně uplatnila jako nárok na odpočet DPH.

6. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že obviněný se hájil tím, že mu B. H. nabídl práci jednatele, která se měla týkat reklamní činnosti a zemních prací, měsíčně mu v hotovosti byla vyplácena částka 20 000 až 25 000 Kč jako odměna za jím vykonávané manuální práce. Funkci jednatele fakticky nevykonával, žádnou spolupráci s obchodní společností MANIBUS, s. r. o., nerealizoval, nekomunikoval s finančním úřadem ani neobsluhoval datovou schránku. Neměl ani přístup k účetnictví a nepodával daňové přiznání. Podle nejvyššího státního zástupce však obviněný ve své obhajobě zcela pominul, že si musel být vědom, že jako jednatel obchodní společnosti má výlučnou povinnost a odpovědnost za chod společnosti, za řádné plnění daňových povinností, za řádné vedení účetnictví obchodní společnosti, a to i za situace, že sám daňové přiznání k DPH nezpracoval a prostřednictvím datové schránky nepodal.

7. Z pozice jednatele si totiž byl vědom, že by měl podávat daňová přiznání, a to i přes tvrzení B. H. a blíže nezjištěného pana K., kteří jej ujišťovali, že tyto činnosti provádí účetní firma. Nelze totiž pominout, že obviněný byl již dříve jednatelem a společníkem obchodní společnosti ATS East Europe, spol. s r. o., od 26. 1. 2009 do 3. 4. 2013, přičemž na něj byla v roce 2022 státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze podána obžaloba pro pomoc ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 240 odst. 1, odst. 3 tr.

zákoníku, a to pro obdobné jednání jako v nyní posuzované věci. Obviněný jednal jménem obchodní společnosti podle pokynů a instrukcí jiného, vědom si toho, že jinak povinnosti statutárního orgánu nevykonával a nepodílel se na obchodním vedení společnosti, pouze podepisoval listiny, které mu byly předkládány, a tím umožnil, aby byly vystaveny a ve fakturačních řetězcích užity dodavatelské faktury obsahující fakticky neuskutečněná plnění s cílem neoprávněně snížit daňovou povinnost obchodní společnosti ČKD PRAHA DIZ, a.

s. Ačkoliv tedy již několik let probíhalo vyšetřování, obviněný byl v této věci vyslýchán a bylo mu sděleno, že je v jeho jednání spatřováno spáchání zločinu, dopustil se opět obdobného jednání, když se za účelem přivýdělku stal jediným jednatelem společnosti Letario Commerce, s. r. o., aniž by se fakticky zajímal o její chod. Přitom si byl vědom, že podnikatelský subjekt má vůči státu daňové povinnosti, které jsou realizovány podávanými daňovými přiznáními a vedením účetnictví, avšak tyto zákonné povinnosti zcela lhostejně ignoroval.

8. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že obviněný nemohl být trestně odpovědným z důvodu, že byl tzv. bílým koněm v nejryzejší podobě, který neměl nikdy v úmyslu fakticky vykonávat roli jednatele obchodní společnosti, řídit ji a jednat za ni. Nejvyšší státní zástupce nepovažoval za přiléhavou judikaturu citovanou odvolacím soudem, neboť uvedená rozhodnutí se nezabývají přímo subjektivní stránkou osoby jednatele obchodní společnosti v pozici tzv. bílého koně.

Naopak odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 427/2020, podle něhož lze za splnění všech zákonných podmínek shledat u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu, a to zejména v případě, že formálně přijala funkci statutárního orgánu obchodní společnosti a záměrně v ní setrvávala, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonávala, a o další průběh podnikání se nestarala. V takovém případě jde totiž o typ lhostejnosti, který je výrazem jejího kladného vztahu ke vzniku trestněprávního následku.

K pojmu „bílý kůň“ pak nejvyšší státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013, které jej definuje jako nastrčený subjekt, jehož role je pouze formální a jehož existence a úkony mají zastřít pravý účel jednání osoby hlavní, která sleduje výhradně osobní zájmy. Rovněž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1299/2021, bylo dovozeno zavinění ve formě nepřímého úmyslu v postavení obviněného, který zastával funkci jednatele obchodní společnosti, která v rozporu se skutečností deklarovala příjem zboží.

Za to přijímal finanční odměnu, aniž však fakticky odváděl jakoukoliv činnost a plnil některou z funkcí jednatele. Tím demonstroval svou lhostejnost k možnému následku, neboť nepočítal s žádnou okolností, která by mohla případnému trestnímu následku zabránit a s jeho vznikem byl srozuměn.

9. Závěr odvolacího soudu, podle něhož neexistence úmyslného zavinění obviněného vyvěrala právě z jeho postavení tzv. bílého koně, který o činnosti společnosti nic nevěděl, tak nejvyšší státní zástupce vzhledem k výše uvedenému nepovažoval za správný. Obviněný měl jako jediný jednatel podle § 196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), povinnost zajišťovat řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by plněním této povinnosti pověřil někoho jiného. Jeho absolutní nezájem a pasivita ohledně dění ve společnosti byly opomenutím jeho zákonné povinnosti. Jelikož obviněný vykonával funkci jednatele i s vědomím, že pro obdobné jednání je již stíhán, avšak neučinil žádné opatření, aby zabránil možnému škodlivému následku v podobě zkrácení daně, je vzhledem k výše uvedenému nutno podle nejvyššího státního zástupce učinit závěr o jeho smíření s tím, že svou nečinností může přispět k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Jednal tedy přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.

10. I s označením obviněného jako tzv. bílého koně v nejryzejší podobě nejvyšší státní zástupce vyslovil nesouhlas. Terminologická diferenciace tzv. bílých koní není nijak zažita a uznávána, nicméně určité rozdíly mezi těmito „nastrčenými osobami“ existují. Jinou roli měla v projednávané věci svědkyně Natália Tóth, které byly k podpisu předloženy listiny, jejichž obsahu nerozuměla, přičemž muže, kteří jí listiny předložili, nikdy dále neviděla. V obdobné pozici vystupovala svědkyně Marie Světelská. Obviněný však přesně věděl, že se stává společníkem a jednatelem konkrétní obchodní společnosti, s těmito pozicemi měl již zkušenosti z minulosti, pravidelně potkával osoby, s nimiž převod obchodní společnosti domluvil a po delší dobu od nich dostával hotovostním převodem finanční odměnu. Byl rovněž osobou samostatně výdělečně činnou, a tak měl povědomí o vedení účetnictví, podávání daňových přiznání a měl zkušenosti s komunikací s orgány finanční správy. Byl srozuměn s tím, že mu z postavení statutárního orgánu vyplývají povinnosti a nepochybně jednal v

rozporu s povinností péče řádného hospodáře. Z výše uvedeného vyplývá, že osoby tzv. bílých koní sice není možno paušalizovat, avšak pokud tato osoba jedná či opomíjí své povinnosti, jak to činil obviněný, není důvod nedovodit její trestní odpovědnost.

11. Současně však nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání shodně s odvolacím soudem připustil, že se v řízení nepodařilo prokázat přesnou výši zkrácené daňové povinnosti. Soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který výši zkrácené daně vyčíslil na 1 969 905 Kč. Znalec se však podle svého vyjádření nezabýval dodáním zboží nebo poskytnutím služeb, které společnost Letario Commerce, s. r. o., ve svém daňovém přiznání sama uváděla, neboť k tomu neměl žádné podklady, a tak výši zdanitelného plnění na vstupu považoval za správnou. Podle daňového přiznání byl uplatněn nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 1 969 905 Kč, z provedeného dokazování vyplývá, že deklarované plnění bylo fiktivní. Daň na výstupu měla činit 2 007 864 Kč, avšak tu se nepodařilo provedeným dokazováním prokázat. Pro účely daňového řízení byla znalcem prošetřena pouze zdanitelná plnění na vstupu, která byla správně prohlášena za fiktivní, což však nepostačuje k prokázání viny obviněného v trestním řízení. Z provedeného dokazování tedy nelze spolehlivě vyčíslit výši zkrácené daňové povinnosti.

12. Odvolací soud se nezabýval tím, zda by jednání obviněného nemohlo případně naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku, který je vůči trestnému činu podle § 240 tr. zákoníku de facto subsidiární a přichází v úvahu, pokud se nepodaří prokázat alespoň minimální nutný rozsah zkrácení daně či jiné povinné platby, ačkoliv došlo k machinacím v účetnictví či k jeho zkreslení, znepřístupnění či jinému podobnému jednání. Obviněný tak podle nejvyššího státního zástupce svým jednáním spočívajícím v nevedení účetnictví a uvádění nepravdivých údajů v účetních dokladech mohl naplnit znaky skutkové podstaty tohoto přečinu v některé z jeho alternativ.

13. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření obviněného k podanému dovolání

14. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřil obviněný Bohumil Průcha prostřednictvím svého obhájce. K dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce obviněný uvedl, že ani v samotném dovolání není tvrzeno, že to byl právě on, kdo daňové přiznání za zdaňovací období listopad 2021 vyhotovil a následně datovou schránkou podal. Skutečnost, že měl z pozice jednatele formálně udělené přístupové údaje do datové schránky, je zcela bezpředmětná. Součástí spisu nejsou žádné informace o skutečně realizovaných přístupech do datové schránky. Pokud je v dovolání namítáno, že pouze on měl přidělen přístup do datové schránky, jde o otázku formálního přístupu, nikoliv skutečného přístupu do datové schránky. Takový přístup považuje obviněný za formalistický, nezabývající se materiální pravdou.

15. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by obviněný jednal sám, případně podle příkazů, návodů jiné osoby. Podle závěrů odvolacího soudu byl obviněný sice zapsán do obchodního rejstříku jako jednatel obchodní společnosti Letario Commerce, s. r. o., avšak nikoli s úmyslem vykonávat její obchodní vedení, neboť byl ujišťován, že se nemusí o nic starat a že o vše v rámci chodu společnosti je řádně postaráno. Z jeho formálního angažmá ve společnosti tedy nelze dovozovat jeho nepřímý úmysl a odpovědnost za konkrétní daňové přiznání, neboť chybí volní i vědomostní složka zavinění.

16. Za nesprávný procesní postup obviněný považoval provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence zpracovaného soudním znalcem Mgr. Ing. Pavlem Švarcem. Z posudku vyplývají pouze tytéž informace jako z ostatních provedených listinných důkazů, avšak ani sám posudek se nezabývá podstatou vlastní daňové povinnosti, vůči níž je sporný odpočet uplatňován. Pokud si znalec nemohl ověřit existenci daňové povinnosti, nemohl učinit závěry o výši zkrácení DPH. V této souvislosti obviněný poukázal na svoji obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně i na svoji argumentaci v podaném odvolání.

17. Ačkoliv provádění výkopových prací nijak nesouvisí s obchodním vedením společnosti a výkonem funkce jednatele, absentuje jakákoliv indicie o tom, že by obviněný měl či mohl mít ze své pozice kopáče výkopů jakékoliv informace o skutku, pro nějž je trestní řízení vedeno, a jakoukoli vůli jej byť i nepřímo spáchat. Lze stěží připustit, že ten, kdo předmětné daňové přiznání skutečně podal, obviněnému nějaké informace poskytl. I podle výpovědi svědků měl obviněný postavení toliko námezdního manuálního pracovníka, nikoliv někoho, komu byly poskytovány informace o obchodním vedení společnosti.

18. Nelze přihlížet ani ke skutečnosti, že je proti obviněnému vedeno trestní řízení v jiné trestní věci, v níž je mu kladeno za vinu, že jako jednatel jednal jménem jiné obchodní společnosti a podle instrukcí jiného podepisoval listiny. Takovou roli v posuzované trestní věci neměl, nic nepodepisoval, za společnost nejednal. Ostatně to ani nebylo obžalobou tvrzeno. Ani ze skutečnosti, že předal někomu jinému přístupové údaje k datové schránce, nelze dovozovat jeho nepřímý úmysl spáchat projednávaný skutek.

19. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněný mohl být pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, neboť od počátku svého angažmá fakticky vykonával pouze manuální práci. Daňové přiznání musel vyhotovit a podat někdo zcela jiný, z provedeného dokazování ani nevyplývá, že obviněný daňové přiznání „nechal podat“, jak tvrdí obžaloba.

20. Odkaz nejvyššího státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 427/2020, je podle obviněného nepřiléhavý, neboť skutkový stav byl odlišný od nyní projednávané věci. Obviněný v této věci tvrdil, že svou společnost řádně řídil a dohlížel na to, aby plnila své zákonné povinnosti, mimo jiné aby řádně podala daňové přiznání a nebyl tedy pouze bílým koněm, jak tvrdily soudy. Obviněný Bohumil Průcha se však obchodního vedení společnosti neúčastnil a z provedeného dokazování nevyplývá jeho vědomostní ani představová složka o čemkoliv týkajícím se řízení společnosti. Skutkový stav byl odlišný i v případě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, na něž dovolání rovněž odkazovalo. Obviněný tu měl přímo nakládat s fakturami, které předal ke zpracování účetnické firmě, jejímž prostřednictvím uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH. Přitom si byl vědom možnosti, že tyto faktury jsou pouze fiktivní.

21. Z judikatury Nejvyššího soudu lze dovodit závěr odvolacího soudu, že postavení osoby jako bílého koně nezakládá samo o sobě trestní odpovědnost za jakékoliv jednání v obchodní společnosti, v níž je jako bílý kůň angažován, jak ostatně vyplývá i z unesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, podle něhož tzv. bílý kůň nemusí být bez dalšího srozuměn s jakoukoliv protiprávní činností obchodní společnosti. Obviněný Bohumil Průcha zdůraznil, že nepřišel při svém působení v obchodní společnosti Letario Commerce, s. r. o., do styku s žádnými dokumenty ani informacemi, z nichž by bylo možné dovodit jeho povědomí o skutku, který je mu kladen za vinu. Není proto možné učinit závěr, že by si mohl být dostatečně vědom alespoň možnosti, že jeho jednání směřuje ke skutku uvedenému v obžalobě a byl s tím pro tento případ srozuměn. Nebylo přitom zjištěno, kdo ve skutečnosti vyhotovil daňové přiznání, kdo do něj formálně uvedl jméno obviněného jako jednatele, ani kdo jej skutečně podal prostřednictvím datové schránky obchodní společnosti Letario Commerce, s. r. o. Nebylo zjištěno ani to, na základě jakých podkladů bylo daňové přiznání podáno a zda vůbec existovala daňová povinnost, která měla být krácena.

22. Ani odkaz nejvyššího státního zástupce na § 196 zákona o obchodních korporacích upravující obecné povinnosti jednatele obchodní společnosti nemůže vést podle obviněného k závěru o jeho trestní odpovědnosti, neboť u něj nebyla ani rámcová představa či vůle dopustit se trestného činu, který je mu kladen za vinu. Z hlediska rozsahu zkrácení daňové povinnosti přitom nelze podle obviněného vycházet pouze ze zjištění příslušného finančního úřadu, nelze bez dalšího přebírat zjištění správce daně v daňovém řízení, ani jeho závěry o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za zkrácení daně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001).

23. K úvaze nejvyššího státního zástupce o možné právní kvalifikaci skutku jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku obviněný namítl, že možnost posouzení skutku jako tohoto přečinu dosud obžaloba neuplatnila, až nyní v podaném dovolání po právní moci zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu. Nicméně tento rozsudek nebyl založen pouze na závěru o tom, že nebyl vůbec prokázán rozsah daňové povinnosti a jejího nesplnění, ale i na tom, že vůbec nebyl prokázán ani nepřímý úmysl obviněného dopustit se jakéhokoliv protiprávního jednání. I ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu podle § 254 tr. zákoníku tak platí vše, co bylo odvolacím soudem uvedeno jako důvod vylučující přímý i nepřímý úmysl obviněného. V souvislosti s touto možnou právní kvalifikací obviněný v hrubých rysech zopakoval již předchozí námitky vylučující jeho úmyslné zavinění. Neměl totiž žádné informace o obchodním vedení společnosti a nemohl být tedy ani srozuměn s tvrzenou trestnou činností, jeho role byla pouze formální. Stejně jako svědkyně Marie Světelská, která se stala jednatelkou společnosti po něm, podlehl ujišťování třetích osob, že si budou moci finančně přivydělat a že vedení účetnictví i řádné podání daňových přiznání je zajištěno.

24. Závěrem svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl, případně zamítl.

25. Nejvyšší státní zástupce nevyužil práva na repliku k vyjádření obviněného.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

26. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

27. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

28. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.

Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. b) K námitkám nejvyššího státního zástupce

29. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěrem odvolacího soudu ohledně neexistence trestní odpovědnosti obviněného vyplývající z jeho postavení tzv. bílého koně a absence subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným soudem prvního stupně. Na úvod lze připomenout, že „bílý kůň“ je nastrčeným subjektem, jehož role je pouze formální a jehož existence a úkony mají zastřít pravý účel jednání osoby hlavní, jež sleduje výhradně osobní zájmy na úkor ostatních dotčených subjektů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013). Jak správně uvedl nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 427/2020, u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V řízení bylo přitom prokázáno, že obviněný přijal formálně funkci jednatele v obchodní společnosti Letario Commerce, s. r. o., neboť si chtěl přivydělat 20 000 až 25 000 Kč měsíčně.

Byl jejím jediným jednatelem v době podání daňového přiznání k DPH za období listopadu 2021. O chod společnosti se přitom nijak nezajímal, funkci jednatele reálně nevykonával a nedohlížel ani na vedení účetnictví, ačkoliv mu povinnost zajistit vedení řádného účetnictví ukládal § 196 zákona o obchodních korporacích. Spokojil se s ujištěním B. H. a neztotožněné osoby vystupující pod jménem K., že vše je v pořádku, sám nijak neprověřoval, zda je účetnictví skutečně řádně vedeno. Musel si být současně vědom i skutečnosti, že jako jediný jednatel obchodní společnosti má v zákonných lhůtách povinnost podávat daňové přiznání k DPH i dani z příjmů právnických osob, přičemž sám uvedl, že nikdy za období funkce jednatele žádné daňové přiznání nepodepsal, stejně jako další účetní doklady a účetní evidence.

V takovém případě jde podle ustálené judikatury o takový typ lhostejnosti, který je výrazem kladného vztahu obviněného ke vzniku trestněprávně významnému následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, Svazek 51/2009, pod č. T 1147), neboť obviněnému bylo zcela lhostejné, zda je řádně vedeno účetnictví a je řádně podáno daňové přiznání, stejně jako to, zda jsou podávaná daňová přiznání pravdivá, či nikoli. Obviněný tak tímto postojem demonstroval svůj vztah lhostejnosti k možnému následku, neboť nepočítal s žádnou okolností, která by mohla případnému trestnímu následku zabránit, a s jeho případným vznikem tak byl srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.

11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1299/2011). K tomu lze připomenout teoretická východiska, že takový typ lhostejnosti je v odborné literatuře nazýván tzv.

nepravou lhostejností

[pachateli je zcela lhostejné, zda následek nastane nebo nenastane, a vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku, který představuje srozumění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 343)]. Odvolací soud se tak dopustil nesprávného právního posouzení skutku, pokud obviněného zprostil obžaloby, neboť jeho jednání nepovažoval za trestný čin z důvodu absence subjektivní stránky ve formě úmyslu.

30. Přitom bylo prokázáno, že si obviněný byl vědom povinností souvisejících s funkcí jednatele společnosti, neboť již v letech 2009 až 2013 vykonával funkci jednatele a byl společníkem v obchodní společnosti ATS East Europe, spol. s r. o. Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu proto není ani bez významu skutečnost, že již v roce 2022 na něj byla podána obžaloba pro skutek, v němž byl rovněž spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Ačkoli jednání obviněného v tomto případě spočívalo v aktivnějším zapojení, neboť v této trestní věci měl podepisovat listiny a umožnil použití dodavatelských faktur, které obsahovaly neuskutečněná zdanitelná plnění, je klíčové, že již předtím, než přijal funkci jednatele v nyní projednávané věci, probíhalo vyšetřování, byl vyslýchán jako obviněný a bylo mu sděleno, že v jeho jednání je spatřováno spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku. Obviněný si tedy musel být vědom toho, že se s funkcí jednatele společnosti pojí určité povinnosti, mimo jiné i povinnost řádného vedení účetnictví a povinnost včasného a řádného podávání daňových přiznání za obchodní společnost, a že porušení těchto povinností může naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Pro dovození trestní odpovědnosti obviněného je přitom zcela bez významu, kdo skutečně vyhotovil a podal daňové přiznání, neboť to byl právě obviněný, kdo za jeho podání odpovídal. Jeho trestní odpovědnost je založena právě na jeho lhostejnosti k tomu, zda bude daň zkrácena (resp. účetnictví nebude řádně vedeno), a tedy nastane trestněprávně relevantní následek.

31. Obviněnému lze přisvědčit, že osobě v postavení tzv. bílého koně nelze přičítat jakoukoliv trestnou činnost, které se obchodní společnost, v níž má formální funkci jednatele dopustí (srov. unesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014). V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněného nelze uznat vinným trestným činem kuplířství podle § 204 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by věděl, že se společnost takovou činností zabývá. Nebylo tak možné dospět k závěru o jeho lhostejnosti k takovému následku. V takovém případě nemohl být srozuměn s tím, že taková trestná činnost může být v rámci obchodní společnosti páchána. V nyní posuzovaném případě však obviněný rezignoval na plnění svých zákonných povinností jednatele společnosti, čímž umožnil podání nepravdivého daňového přiznání.

32. Ve shodě s nejvyšším státním zástupcem i odvolacím soudem je však současně nutno uvést, že v řízení skutečně nebyla prokázána reálná výše daňové povinnosti obchodní společnosti Letario Commerce, s. r. o., k DPH za zdaňovací období listopadu 2021, a nebylo zjištěno, zda skutečně došlo ke zkrácení této daně a v jakém rozsahu, ačkoli zjištění těchto skutečností je zcela zásadní pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku, neboť jde o základní znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto zločinu. Závěr o rozsahu zkrácené daně byl soudem prvního stupně stanoven na základě znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který vyčíslil výši fiktivní daně na vstupu ve zdaňovacím období listopadu 2021 ve výši 1 969 905 Kč. Podle podaného daňového přiznání za toto zdaňovací období celou daň na vstupu měla tvořit právě dodávka zboží či služeb od obchodní společnosti MANIBUS, s. r. o., na základě přijatých faktur od této obchodní společnosti na celkovou částku 11 350 405 Kč (z toho DPH činila právě 1 969 905 Kč).

Jak správce daně, tak i soud prvního stupně učinili závěr, že žádné zboží ve skutečnosti dodáno nebylo, faktury vystavené obchodní společností MANIBUS, s. r. o., jsou fiktivní a žádné zdanitelné plnění se neuskutečnilo. V řízení však pro nevedení řádného účetnictví obchodní společností Letario Commerce, s. r. o., nebyla prokazována výše daně na výstupu, tedy daně za dodání zboží či poskytnutí služeb ze strany společnosti Letario Commerce, s. r. o., jejím odběratelům, neboť znalec ve svém posudku vycházel pouze z informací poskytnutých touto společností a ze samotného daňového přiznání této obchodní společnosti k DPH za listopad 2021, podle něhož společnost na výstupu vykázala základ daně 9 561 258 Kč a DPH na výstupu 2 007 864 Kč, takže vlastní daňová povinnost této obchodní společnosti činila 37 959 Kč (rozdíl mezi daní na výstupu 2 007 864 a daní na vstupu 1 969 905 Kč).

Soudy nižších stupňů však v tomto ohledu neprovedly žádné dokazování k prověření, zda ke vzniku daně na výstupu skutečně došlo, zda obchodní společnost reálně nějaké zboží prodala či poskytla služby nějakým reálným odběratelům, zejména když tvrzené dodání zboží či služeb na vstupu bylo podle závěrů soudů nižších stupňů fiktivní. I s vědomím výpisů z účtů této obchodní společnosti se totiž jeví možným, že i údaje uvedené na výstupu u daňového přiznání k DPH za listopad 2021 jsou fiktivní a tato obchodní společnost byla pouze zapojena do karuselového řetězce, v němž reálně ke zkrácení DPH či vylákání nadměrného odpočtu došlo u jiného daňového subjektu, přičemž role obchodní společnosti Letario Commerce, s.

r. o., spočívala v tom, že tomuto jinému daňovému subjektu umožnila (případně i přes další obchodní společnosti) daň za uvedené období zkrátit či dokonce vylákat nadměrný odpočet DPH. K učinění takového závěru je však nutno rozkrýt celý řetězec vzájemně propojených fiktivních fakturovaných obchodů mezi jeho účastníky.

33. Daň z přidané hodnoty lze zkrátit tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ, a tím zaplatil nižší daň. V takovém případě výši zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti vyměřena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018).

Přitom pro určení rozsahu zkrácené daně u trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je třeba zjistit skutečnou výši daně na vstupu a na výstupu a takto určit, jaká výše daně daňovému subjektu skutečně vznikla oproti výši daně, kterou uváděl v daňovém přiznání. Totéž platí i pro případ, že daňový subjekt uplatnil požadavek na vrácení nadměrného odpočtu daně. Úkolem odvolacího soudu tedy bude, pokud to bude možné a reálné, doplnit dokazování ve vztahu k rozsahu skutečně zkrácené daně či výše neoprávněně uplatněného nadměrného odpočtu ve vztahu k celému řetězci obchodů provázaných se zbožím či službami od dodavatele MANIBUS, s.

r. o., (od koho tato společnost zboží či služby získala, za jakou cenu, případně od koho tato předcházející společnost zboží či služby získala a za jakou cenu, atd.) k odběrateli Letario Commerce, s. r. o. (komu tato zboží či služby prodala a za jakou cenu, až ke konečnému odběrateli), a to výslechem zástupců obchodních společností mezi nimiž tyto obchody probíhaly, případně i vyžádáním potřebných listin a daňových přiznání a jejich příloh od těchto obchodních společností a příslušných správců daně.

Pouze po takto doplněném dokazování by bylo možné obhájit právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Přitom nelze pominout skutečnost, že i v řízení před soudem je to především státní zástupce, kdo má povinnost vinu obviněného prokazovat. Především je třeba zjistit výši daňové povinnosti a zda rozsah zkrácené DPH či vylákaného nadměrného odpočtu této daně dosáhl trestněprávně relevantní výše, tedy zda došlo ke zkrácení daně alespoň ve větším rozsahu ve smyslu § 240 odst. 1 tr.

zákoníku.

34. V případě, že by nebylo možno prokázat, že došlo ke zkrácení daně alespoň ve větším rozsahu, se odvolací soud bude zabývat možnou právní kvalifikací jednání obviněného jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Toho se v alinea 1 dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, v alinea 2 ten, kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo v alinea 3 ten, kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně.

Jak již bylo vyloženo výše, obviněný měl z pozice jednatele obchodní společnosti povinnost podle § 196 zákona o obchodních korporacích zajišťovat řádné vedení předepsaných evidencí a účetnictví. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že obviněný na tuto svou povinnost zcela rezignoval a připustil i předání přístupových údajů k datové schránce společnosti jiné osobě k podání daňového přiznání obsahujícího nepravdivé údaje (fiktivní faktury od společnosti MANIBUS, s. r. o.), v jeho jednání lze spatřovat naplnění znaků tohoto trestného činu, neboť ohrozil tímto nejméně řádné vyměření daně.

35. Pro použití této právní kvalifikace je přitom totožnost skutku zachována a ustanovení § 254 odst. 1 tr. zákoníku je ustanovením subsidiárním ve vztahu k trestnému činu podle § 240 tr. zákoníku, přičemž k ohrožení včasného a řádného vyměření daně zásadně objektivně dochází již samotným nevedením účetnictví ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, byť by v rozhodném období nedocházelo k faktickému výkonu činnosti, ze které plyne daňová povinnost daňového subjektu, za předpokladu, že v důsledku toho je správce daně nucen v daňovém řízení stanovovat výši daňové povinnosti za použití daňových pomůcek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 710/2015). Trestný čin podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku je totiž deliktem ohrožovacím a ve vztahu k včasnému a řádnému vyměření daně je zde postihováno v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat právě i ke zkrácení daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku. Dojde-li skutečně ke zkrácení daně, skutek se posoudí jen jako poruchový trestný čin podle § 240 tr. zákoníku, a nikoli i jako ohrožovací trestný čin podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Jednočinný souběh těchto trestných činů je tedy vyloučen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 362/2003 uveřejněné pod č. 57/2003 Sb. rozh. tr.). Z hlediska naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku přitom postačuje eventuální úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a pachatelem může být v případě § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku pouze osoba, která má zákonnou povinnost vést účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole. Tyto povinnosti pro jednatele obchodní společnosti s ručením omezeným vyplývají z § 194 odst. 1 a § 196 zákona o obchodních korporacích. V. Závěrečné shrnutí

36. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 13 To 300/2024, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

37. Bude tedy na Krajském soudu v Praze, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, v potřebném rozsahu, pokud to bude možné, doplnil dokazování a učinil odůvodněné skutkové závěry, které přesvědčivě vysvětlí v odůvodnění svého rozsudku.

38. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.

39. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 6. 2025

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu