5 Tdo 505/2025

5 Tdo 505/2025-10535

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. Ing. Luboš Veselý, trvale bytem Na Záhonech 1386/73, Praha 4, fakticky bytem Selecká 894, Řevnice, t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, a 2. JUDr. Jaroslav Truneček, trvale bytem Pleskotova 1698, Dobříš, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 4 To 52/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 15/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. Luboše Veselého a JUDr. Jaroslava Trunečka odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, byli pod bodem I. výroku o vině uznáni vinnými obvinění Ing. Luboš Veselý a JUDr. Jaroslav Truneček, spolu s dalšími spoluobviněnými, jichž se toto dovolací řízení již netýká, pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Dále byli tito dovolatelé s dalším spoluobviněným uznáni vinnými pod bodem II.

výroku o vině pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 3 a 4 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem III. obviněný Ing. Luboš Veselý sám návodem k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 24 odst. 1 písm. b) a § 346 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem IV. výroku o vině byl obviněný Ing. Luboš Veselý s dalšími spoluobviněnými uznán vinným zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr.

zákoníku, přičemž Ing. Luboš Veselý se tohoto přečinu dopustil jako organizátor ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem V. výroku o vině byli obvinění Ing. Luboš Veselý a JUDr. Jaroslav Truneček s dalšími spoluobviněnými uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, pod bodem VII. výroku o vině byl obviněný Ing. Luboš Veselý s dalšími spoluobviněnými uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr.

zákoníku, pod bodem VIII. výroku o vině byl obviněný Ing. Luboš Veselý s dalšími spoluobviněnými uznán vinným pokusem zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, obviněný Ing. Luboš Veselý ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a dále společně s obviněným JUDr. Jaroslavem Trunečkem i pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se opět obviněný Ing.

Luboš Veselý dopustil jako organizátor ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněný JUDr. Jaroslav Truneček jako pomocník ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Konečně pod bodem IX. byl obviněný Ing. Luboš Veselý uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

2. Za to byl obviněný Ing. Luboš Veselý odsouzen citovaným rozsudkem soudu prvního stupně podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen i peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 10 000 Kč, celkem ve výši 5 000 000 Kč. Konečně byl tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to zbraní, munice a speciálního vojenského imitačního prostředku, konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi byl uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž tomuto obviněnému byl uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 200 000 Kč. Tresty uložené dalším obviněným nejsou pro rozhodnutí o dovoláních obviněných podstatné.

3. Dále bylo citovaným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného Ing. Luboše Veselého a některých dalších obviněných k náhradě škody způsobené poškozeným konkretizovaným v tomto rozsudku, a to v částce v rozsudku uvedené. Někteří z poškozených byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další poškození uvedení v tomto rozsudku byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. zcela odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění Ing. Luboš Veselý a JUDr. Jaroslav Truneček i někteří další spoluobvinění. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to jednak ve prospěch obviněných Ing. Luboše Veselého a JUDr. Jaroslava Trunečka a některých jejich spoluobviněných ve vztahu k výroku o vině pod bodem V. rozsudku soudu prvního stupně, neboť státní zástupce nesouhlasil s použitou právní kvalifikací tohoto skutku jako pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. a), d) tr. zákoníku, přičemž namítl, že jednáním obviněných byla způsobena pouze větší škoda, a skutek měl být proto posouzen pouze jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak v neprospěch obviněných Ing. Luboše Veselého, JUDr. Jaroslava Trunečka a některých dalších spoluobviněných, které zaměřil do výroků o trestech uložených těmto obviněným, přičemž požadoval uložení trestů přísnějších.

5. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I. u obviněných Ing. Luboše Veselého, JUDr. Jaroslava Trunečka a dalších spoluobviněných v tomto bodě, ve výroku o vině pod bodem II. u obviněných JUDr. Jaroslava Trunečka a Ing. Luboše Veselého a za použití § 261 tr. ř. i ohledně jejich dalšího spoluobviněného, dále rozsudek odvolací soud zrušil i ve výroku o vině pod bodem III.

u obviněného Ing. Luboše Veselého, ve výroku o vině pod bodem IV. u obviněného Ing. Luboše Veselého a dalších spoluobviněných, ve výroku o vině pod bodem V. u obviněného Ing. Luboše Veselého a dalších spoluobviněných, dále byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen i ve výroku o trestech uložených obviněným Ing. Luboši Veselému a JUDr. Jaroslavu Trunečkovi a dalším obviněným, u nichž byl alespoň částečně zrušen výrok o vině, a z důvodu § 261 tr. ř. i ohledně spoluobviněného pod bodem II. výroku o vině.

Rozsudek soudu prvního stupně byl rovněž zrušen v celém výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl o vině obviněných Ing. Luboše Veselého a JUDr. Jaroslava Trunečka v bodě I. i ohledně dalších spoluobviněných a uznal je vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II., v němž oba dovolatele a jejich spoluobviněného uznal vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr.

zákoníku, účinného do 1. 10. 2020, dále v bodě III. uznal obviněného Ing. Luboše Veselého vinným návodem k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 24 odst. 1 písm. b) a § 346 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. uznal vinným obviněného Ing. Luboše Veselého a další spoluobviněné zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr.

zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž Ing. Luboš Veselý se tohoto přečinu dopustil jako organizátor ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Další spoluobviněné uznal vinnými i dalšími trestnými činy. V bodě V. odvolací soud uznal obviněné Ing. Luboše Veselého, JUDr. Jaroslava Trunečka s dalšími spoluobviněnými vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.

6. Odvolací soud uložil obviněným za tyto trestné činy a za další trestné činy, pro které byli uznáni vinnými již rozsudkem soudu prvního stupně, které zůstaly nedotčeny rozsudkem odvolacího soudu, následující tresty. Obviněnému Ing. Luboši Veselému úhrnný trest odnětí svobody podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 7 let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku peněžitý trest ve výši 7 500 000 Kč (500 denních sazeb, s výší denní sazby 15 000 Kč) a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, které jsou v rozsudku konkretizovány shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi úhrnný trest odnětí svobody podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

I tomuto obviněnému byl uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 200 000 Kč (200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč) a dále nově i trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 8 let. Tresty uložené dalším spoluobviněným nejsou pro rozhodnutí o dovoláních obviněných Ing. Luboše Veselého a JUDr. Jaroslava Trunečka podstatné. V tomto směru je možno odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu. Dále odvolací soud rozhodl i podle § 228 odst. 1 tr.

ř. o povinnosti některých obviněných nahradit způsobenou škodu poškozeným uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, přičemž část těchto poškozených byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř. Další poškození, jak jsou konkretizováni v rozsudku odvolacího soudu, byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání dalších spoluobviněných zamítnuta.

7. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, podali dovolání obvinění Ing. Luboš Veselý, JUDr. Jaroslav Truneček a další spoluobvinění. Nejvyšší soud rozhodl o těchto dovoláních usnesením ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 5 Tdo 702/2022, tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, a to ve výroku o vině pod bodem I., jímž byli obvinění Ing. Luboš Veselý, JUDr. Jaroslav Truneček a další spoluobvinění uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku, dále ve výrocích o trestech, které byly těmto obviněným uloženy, i ve výroku, kterým byla poškozená R. R. odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývající části zůstal rozsudek odvolacího soudu nezměněn. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. byly zrušeny rovněž další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze, jako soudu odvolacímu, bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Dovolání dalších spoluobviněných byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. Pokud jde o důvody tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze zcela odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění tohoto usnesení.

8. Na základě tohoto usnesení Nejvyššího soudu Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 4 To 52/2021, o odvoláních obviněných Ing. Luboše Veselého, JUDr. Jaroslava Trunečka, Vladimíra Dyršmída, Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, směřujících proti výroku o vině pouze pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, proti výrokům o uložených trestech těmto obviněným a ve vztahu k adheznímu výroku týkajícímu se poškozené R.

R. Odvolací soud podle § 258 odst.1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestech ohledně obviněných Vladimíra Dyršmída, JUDr. Jaroslava Trunečka, Ing. Luboše Veselého, Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana a ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 229 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené R. R. Odvolací soud pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu sám rozhodl tak, že uznal obviněné Vladimíra Dyršmída, JUDr. Jaroslava Trunečka, Ing.

Luboše Veselého vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi za shora uvedený zločin a dále za sbíhající se pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020 pod bodem II. z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, sbíhající se pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr.

zákoníku, účinného od 1. 10. 2020 pod bodem V. z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, dále za sbíhající se pokus přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pod bodem VIII. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr.

zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč, v celkové výši 200 000 Kč. Obviněnému Ing. Luboši Veselému byl za shora uvedený zločin a dále za sbíhající se pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku, účinného od 1.

10. 2020 pod bodem II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, za sbíhající se přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pod bodem III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, za sbíhající se zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a sbíhající se přečin poškození věřitele podle § 222 odst.

2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod bodem IV. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, za sbíhající se pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku, účinného od 1.

10. 2020 pod bodem V. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/202, za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem VII. z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, za sbíhající se pokus zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku a sbíhající se pokus přečinu poškozování věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst.1 písm. a) tr. zákoníku pod bodem VIII. z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku pod bodem IX. z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, tímto rozsudkem nedotčených, uložen podle § 209 odst. 5 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší denní sazby 10 000 Kč, v celkové výši 5 000 000 Kč. Dále byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak je konkretizován v citovaném rozsudku. Konečně odvolací soud podle § 229 odst. 1 tr.

ř. rozhodl, že se poškozená R. R. odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Spoluobviněnému Vladimíru Dyršmídovi, který si dovolání nepodal uložil odvolací soud podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let, se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a dále i podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč (v počtu 200 denních sazeb s výší denní sazby 5 000 Kč).

Současně odvolací soud podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněné Mgr. Václava Vodu a JUDr. Aleše Zemana zprostil obžaloby pro skutek pod bodem I., v němž byl spatřován pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená R. R.

se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných Vladimíra Dyršmída a Ing. Lubomíra Veselého. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

9. Pokud jde o skutek, kterým byli obvinění dovolatelé uznáni vinnými, lze zcela odkázat na rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 4 To 52/2021, neboť je účastníkům tohoto řízení dostatečně znám a pro rozhodnutí ve věci jej není nutné opakovat, a to i s ohledem na již zmíněné předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 5 Tdo 702/2022, v němž se zdejší soud s řadou totožných námitek dovolatelů již vypořádal.

II. Dovolání obviněných

10. Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu podali opět dovolání prostřednictvím svých obhájců obvinění JUDr. Jaroslav Truneček a Ing. Luboš Veselý.

a) Dovolání obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka

11. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.

12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zpochybňoval naplnění subjektivní stránky trestného činu, který je mu kladen za vinu. Na základě vlastního hodnocení důkazů obviněný zpochybňoval závěr soudů nižších stupňů o svém vědomí, že závěť je padělaná. Konkrétně uvedl, že na podkladě informace od klienta P. R., který sám takovou informaci neměl, bylo dovozováno jeho vědomí (jakožto advokáta) o existenci padělané závěti a na základě jeho zastupování v soudním řízení byla vyvozena jeho trestní odpovědnost. Podle názoru dovolatele z veškeré zaznamenané komunikace nelze dovodit předání informace jeho osobě, že závěť byla padělána (jediný rozhovor týkající se pravosti a platnosti závěti je ujištění ze strany Ing. Luboše Veselého, že „závěť je v pořádku“). Nikdo ze slyšených svědků v tomto směru obviněného neusvědčoval a neuvedl, že by mu takovou informaci sdělil. Obviněný namítl, že z uvedeného jednání nezískal ani neměl slíben žádný prospěch, což je základní motivací k páchání majetkové trestné činnosti. V této souvislosti poukázal i na znění stavovských předpisů upravujících vztah advokáta a klienta. Tento vztah je založen na důvěře, nebyl proto oprávněn ověřovat informace poskytnuté mu klientem. Dále upozornil na specifika komunikace s klientem, resp. tuto podle něj nelze vytrhávat z kontextu a interpretovat ji k tíži advokáta tak, jak to podle jeho názoru učinil odvolací soud. Obviněný zdůraznil, že jako advokát pouze poukázal na slabá místa závěti bez ohledu na její pravost. V návaznosti na to zmínil i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 3245/17, podle kterého je advokát vázán pokyny klienta a není oprávněn ověřovat bez souhlasu klienta pravdivost nebo úplnost skutkových informací poskytnutých mu klientem, s výjimkou situace, že splní pokyny klienta zjevně směřující ke spáchání trestného činu.

13. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček připustil, že zákonné znaky trestného činu podvodu lze naplnit i uvedením nepravdivých údajů v dědickém řízení, avšak dodal, že v omyl nelze uvést soud v občanskoprávním řízení. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, i na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010. Soudy nižších stupňů se však touto námitkou nezabývaly. Zdůraznil, že znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu byly naplněny pouze jednáním obviněných Ing. Luboše Veselého, Ing. Michala Roubíčka a Vladimíra Dyršmída, a to předložením padělané závěti, což časově předcházelo době, kdy byl dovolatel požádán o zastupování v dědickém řízení. Jeho jednání by tak mohlo být posouzeno podle platné právní úpravy v současné době jako trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku, který byl do trestního zákoníku zaveden zákonem č. 287/2018 Sb., s účinností od 1. 2. 2019.

14. Obviněný rovněž namítl procesní vady přípravného řízení, neboť ve věci vykonávalo do konce dubna 2017 dohled věcně a místně nepříslušné Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2, které rozhodovalo i o obou stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoli dohled měl být vykonáván Městským státním zastupitelstvím v Praze. Obviněný dovodil, že tímto postupem mu bylo odepřeno právo na projednání opravného prostředku příslušným orgánem a bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Dále popsal personální změny u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a Městského státního zastupitelství v Praze, které měly vést k tomu, že státní zástupci vykonávali dozor nad svým vlastním předchozím jednáním. Není podle dovolatele ani zřejmé, proč byla věc vzniklá k prověření trestné činnosti v obvodu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 řešena Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 2. V této souvislosti vyslovil podezření, že cílem daného postupu mohla být účelová volba „vhodnějšího“ státního zastupitelství a soudu rozhodujícího o povolení odposlechů, vazby atd. Polemizoval rovněž s argumentací, kterou na tyto námitky reagoval odvolací soud.

15. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, a to kompletní e-mailová komunikace Ing. Luboše Veselého v rozhodném období a zpřístupnění dat na PC Ing. Luboše Veselého, jakožto podkladu pro znalecký posudek, u něhož není zřejmé, z jakých dat vychází. Takto došlo podle dovolatele k opomenutí důkazů o komunikaci mezi obviněnými Ing. Lubošem Veselým a Ing. Jiřím Roubíčkem, který dovolatele o padělání závěti neinformoval ani při jejich osobním setkání. Podle obviněného tak došlo k porušení jeho práva na obhajobu zaručeného v čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Navíc popsaný stav z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vedl k omezení dokazování a nesprávným skutkovým závěrům soudů nižších stupňů.

16. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný spatřuje v uložení trestu, v němž nebyla zohledněna enormní délka řízení (téměř 9 let), kterou nijak nezavinil. Přitom většina skutků mohla být stíhána samostatně a byla spojována pouze osobou Ing. Luboše Veselého. Dovolatel poukázal na průtahy v přípravném řízení a spekuloval o tom, že byly způsobeny „zjevnou snahou o zachování osobní angažovanosti konkrétního státního zástupce“. Samotné uložení stejného trestu odnětí svobody a peněžitého trestu v rozsudcích, které od sebe dělí doba přesahující 30 měsíců (uložení přísnějšího trestu nebylo možné s ohledem na „zákaz reformace in peius“), má obviněný za nezákonné a naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V návaznosti na to pouze obecně odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012.

17. I za předpokladu, že by byla subjektivní stránka trestného činu podvodu podle obviněného naplněna a z hlediska právního posouzení by se s ohledem na změnu judikatury jednalo o zločin podvodu, bylo by nutné se podle přesvědčení obviněného vypořádat s jeho námitkou, že jednal v právním omylu, což by bylo důvodem pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 7 tr. zákoníku. V rozhodné době totiž byl přesvědčen o správnosti právního názoru o nemožnosti uvést soud v omyl. S touto jeho námitkou se soudy nižších stupňů nevypořádaly, neprovedly k této otázce jakýkoli důkaz a takovou možnost mlčky vyloučily, což je vážnou vadou řízení, naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně trest uložený v rozporu se zásadami uvedenými v § 58 tr. zákoníku je v rozporu s účelem trestního řízení a je trestem nezákonným, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Další argumentace obviněného uplatněná po uplynutí lhůty k podání dovolání již nemohla být předmětem dovolacího přezkumu.

18. Závěrem svého dovolání obviněný JUDr. Jaroslav Truneček navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného obžaloby zprostil podle § 226 písm. a) tr. ř., popř. podle § 226 písm. b), c) tr. ř., resp. aby podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu s tím, aby věc znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

b) Dovolání obviněného Ing. Luboše Veselého

19. Obviněný Ing. Luboš Veselý opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), h) a m) tr. ř.

20. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že v jeho věci rozhodoval vyloučený soudce. Členové senátů soudů nižších stupňů totiž podle jeho přesvědčení byli v jeho věci podjatí, neboť rozhodovali i v samostatně vedené věci původně spoluobviněného Ing. Michala Roubíčka, který uzavřel se státním zástupcem dohodu o vině a trestu dne 5. 1. 2021. Tuto však soud prvního stupně neschválil a obviněný následně podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásil svoji vinu, kterou soud prvního stupně fakticky přijal, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

10. 2022, sp. zn. 5 Tdo 803/2022 (bod 11. odůvodnění tohoto usnesení). Podle přesvědčení obviněného předsedové senátů soudů nižších stupňů nerozlišovali mezi jednáním spoluobviněného Ing. Michala Roubíčka a jednáním dalších v té době ještě pravomocně neodsouzených osob včetně dovolatele. Obviněný proto dovodil, že v jeho trestní věci nebyla respektována zásada presumpce nevinny. V této souvislosti poukazoval na průběh řízení před soudem prvního stupně ve věci spoluobviněného Ing. Michala Roubíčka, v jehož rámci sice nebyla schválena dohoda o vině a trestu vzhledem k výhradám soudu k bodu, který se týkal náhrady škody, avšak prohlášení viny spoluobviněného Ing.

Michala Roubíčka soudům nižších stupňů posloužilo jako zdroj informací i pro řízení proti dalším obviněným včetně dovolatele. Obviněný upozornil i na identický popis skutku v jeho trestní věci a ve věci samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka a vyjádřil přesvědčení, že senáty soudů nižších stupňů měly v jeho věci dávno před vyhlášením odsuzujících rozsudků jasno o tom, že právě on je hlavním pachatelem. Na podporu svých závěrů poukázal na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.

3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2021, ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 546/2023. Uzavřel, že popsal-li týž senát téhož soudu v jiném rozsudku v detailu jeho úlohu jako dalšího obviněného na páchání téže trestné činnosti, přičemž ani nezmínil, že jeho vina doposud nebyla zákonným způsobem prokázána, lze z uvedeného bezpečně dovodit, že v obou případech rozhodující stejný soudce učinil konečný a předpojatý závěr o jeho vině ve smyslu pochybností vyjádřených v § 30 odst. 1 tr.

ř.

21. Obviněný dále namítl, že mu byl uložen výrazně přísnější trest, ačkoli byl popis skutku v projednávané věci v zásadě obdobný jako u spoluobviněného Ing. Michala Roubíčka. Při ukládání trestu soud podle jeho názoru nepřihlédl ke změně situace a okolnostem případu ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku, neboť nezohlednil fakt, že jeho majetek byl rozkraden třetími osobami, skutečnost, že uhradil peněžitý trest, že dobrovolně nastoupil do výkonu trestu, kde dostal třikrát pochvalu, projevil sebereflexi, když přiznal před soudem svoji vinu. Odvolací soud nezohlednil ani délku doby cca deseti let od spáchání trestné činnosti, ani délku trestního řízení. Uložený trest je podle obviněného v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestné činnosti, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. I tyto okolnosti svědčí o tom, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, resp. senát.

22. Postup soudů nižších stupňů podle názoru obviněného nezabezpečil jeho právo na spravedlivý a nestranný proces zaručený v čl. 6 Úmluvy, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 1, 2 Listiny a v § 2 odst. 2 a 4 tr. ř. Zopakoval pochybnosti o nestrannosti předsedů senátů soudů nižších stupňů. Dodal, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Uvedená podstatná vada řízení je podle jeho přesvědčení důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dodal, že obdobná námitka podjatosti byla již v předchozím řízení uplatněna spoluobviněným Mgr. Václavem Vodou, přičemž podle zásady „beneficium cohaesionis“ se týkala i všech dalších obviněných. Odvolací soud se s ní nevypořádal a dovolací soud se jí nezabýval jen proto, že byla podána po dovolací lhůtě. Měl za to, že nelze odmítnout dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že námitka měla být uplatněna dříve. Podle dovolatele se námitkou měl následně zabývat odvolací soud a členové senátu 4 To se měli sami z rozhodování v jeho věci vyloučit. Obviněný považoval tuto námitku za již vznesenou, a tudíž ji během řízení u odvolacího soudu dne 30. 5. 2024 již nezopakoval, a to i z důvodu své procesní strategie, neboť očekával uložení mírnějšího trestu, proto nechtěl předsedu senátu „podráždit“ připomenutím, že se nevypořádal s námitkou podjatosti. Dovolatel vyjádřil přesvědčení o podjatosti odvolacího soudu i z důvodu, že nepřijal žádný jeho argument pro zmírnění trestu.

23. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. Luboš Veselý navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve výrocích o vině a trestu napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 4 To 52/2021, jakož i jemu předcházející rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Eventuelně, aby věc přikázal k projednání a rozhodnutí jinému soudu téhož druhu a stupně. Současně navrhl, aby mu byl přerušen výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody do doby, než bude rozhodnuto o jeho dovolání.

III. Vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných

24. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

25. Státní zástupce zdůraznil, že řada námitek byla dovolateli uplatněna opakovaně, ač byly již Nejvyšším soudem vyřešeny v usnesení ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 5 Tdo 702/2022. Dovolací soud se již v tomto rozhodnutí pod bodem 172. odůvodnění zabýval námitkou obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka, že byl porušen zákaz „reformationis in peius“ při zvýšení výše hrozící škody uvedené ve výroku o vině a při zpřísnění trestu odvolacím soudem, jakož i námitkou týkající se subjektivní stránky projednávaného trestného činu, kterou řešil pod bodem 154. odůvodnění. Státní zástupce zopakoval závěry dovolacího soudu, podle kterých podvodné jednání dovolatele a dalších obviněných směřovalo vůči poškozené R. R. a že na danou trestní věc plně doléhají závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, uveřejněného pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., podle kterých zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice. Za bezpředmětné označil námitky obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka týkající se možnosti, resp. nemožnosti spáchání trestného činu podvodu vůči soudu v občanskoprávním řízení, a s nimi spojené výklady týkající se možnosti právního omylu na straně obviněného. Dovolání obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka sice formálně směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 4 To 52/2021, fakticky však tyto námitky směřují proti citovanému kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, což není podle státního zástupce přípustné.

26. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají podle přesvědčení státního zástupce námitky obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka o existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, a to ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Tyto námitky dovolací soud vypořádal již ve svém předcházejícím rozhodnutí, v němž uvedl, že jde pouze o vlastní interpretaci a hodnocení důkazů obviněným.

27. Namítal-li obviněný JUDr. Jaroslav Truneček existenci procesně nepoužitelných důkazů, státní zástupce připomněl, že žádné takové konkrétní důkazy neoznačil. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněného týkající se věcné nebo místní příslušnosti ve věci činných státních zastupitelství. Uvedené námitky nelze považovat za relevantně uplatněné ani s odkazem na porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť součástí českého ústavního pořádku je právo na zákonného soudce, nikoli právo na zákonného státního zástupce.

28. Dále státní zástupce uvedl, že nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že došlo k opomenutí důkazů, a to kompletní e-mailové komunikace Ing. Luboše Veselého v rozhodném období a zpřístupnění dat na PC Ing. Luboše Veselého. Odvolací soud totiž přesvědčivě vysvětlil, proč odmítl provést tyto navržené důkazy (viz bod 10. na str. 20. odůvodnění v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu). Postup odvolacího soudu byl podle státního zástupce v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, na kterou odkázal. Tyto důkazy se měly týkat komunikace mezi obviněnými Ing. Michalem Roubíčkem a Ing. Lubošem Veselým, a není tedy jasné, jaké rozhodné skutkové okolnosti určující pro naplnění znaků trestného činu podvodu by měly být těmito důkazy objasněny ve vztahu k samotnému dovolateli JUDr. Jaroslavu Trunečkovi. Přitom dovolací soud neměl o správnosti skutkových zjištění týkajících se obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka žádné pochybnosti a žádné doplnění dokazování odvolacímu soudu neuložil.

29. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že obviněný vznesl námitky ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a nemožnosti uvedení soud v omyl, které kombinoval se skutkovými námitkami, avšak nevznesl žádné konkrétní námitky, kterými by vytkl nesoulad učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení v rozhodnutích soudů nižších stupňů.

30. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neodpovídají podle státního zástupce námitky obviněného, kterými napadenému rozhodnutí odvolacího soudu vytýkal, že nezohlednil nepřiměřenou délku trestního řízení v rámci uloženého trestu. Sedmiletá délka trestního řízení není podle státního zástupce zcela vyhovující, avšak byla ovlivněna velkým rozsahem stíhané trestné činnosti, složitostí věci a vysokým počtem obviněných. Úvahy, že trestní řízení mohlo být urychleno vyloučením věci některých obviněných nebo některých trestných činů ze společného řízení, označil státní zástupce za hypotetické.

Za ryzí spekulaci má pak tvrzení obviněného o údajné snaze o zachování osobní angažovanosti konkrétního státního zástupce. Zdůraznil, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, tj. poměrně výrazně pod spodní hranicí trestní sazby uvedené v § 209 odst. 5 tr. zákoníku, která činí pět až deset let. Obviněnému tímto postupem fakticky byla kompenzována i nepřiměřená délka řízení, byť tuto skutečnost odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nezmínil.

31. Ohledně obviněného Ing. Luboše Veselého, který formálně uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. b), h) a m) tr. ř., státní zástupce uvedl, že fakticky argumentoval pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Zdůraznil, že ze spisu a z obsahu dovolání vyplývá, že podjatost soudců soudů nižších stupňů obviněný nenamítal, a to ani před druhým rozhodnutím odvolacího soudu dne 30. 5. 2024. Skutečnosti (tj. že ohledně spoluobviněného Ing. Michala Roubíčka bylo o vině a trestu rozhodováno v samostatném řízení, jakož i jeho možnost seznámit se s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mucha versus Slovensko ze dne 25.

11. 2021, publikovaném ve Výběru rozhodnutí ESLP pro justiční praxi, vydávaném Nejvyšším soudem, v sešitě č. 3/2022, ročník XXVI., tedy ve třetím čtvrtletí roku 2022), ze kterých dovolatel dovozuje podjatost všech členů senátu soudů nižších stupňů, byly dovolateli v původním řízení známy a nebyly jím před rozhodnutím odvolacího soudu namítnuty. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jednoznačně vyplývá, že okolnosti, které mají zakládat důvody vyloučení soudce, musí být před rozhodnutím soudu druhého stupně uplatněny tím, kdo podává dovolání.

Uvedenou podmínku § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nelze podle státního zástupce považovat za splněnou tím, že obdobnou námitku (nyní dovolatelem uplatněnou) již dříve uplatnil spoluobviněný Mgr. Václav Voda. Podle státního zástupce muselo být obviněnému z průběhu veřejného zasedání dne 30. 5. 2024 zřejmé, jakým způsobem senát odvolacího soudu o svém vyloučení na základě námitek spoluobviněného Václava Vody rozhodne, nic mu nebránilo rovněž vznést námitku podjatosti, přičemž úvahy o procesní strategii obviněného označil za bezpředmětné.

Pokud považoval dovolatel rozhodování své trestní věci senátem odvolacího soudu za hrubé porušení svých procesních práv, pak měl okolnosti zakládající možnou podjatost soudců namítnout nejpozději na počátku veřejného zasedání. Citovaný dovolací důvod podle státního zástupce směřuje proti tomu, aby si obviněný jemu známé okolnosti zakládající možnou podjatost soudce „nechával v záloze“ pro účely podání mimořádného opravného prostředku v případě, že nebude spokojen s konečným pravomocným rozhodnutím.

Státní zástupce proto dovodil, že nebyly splněny procesní předpoklady pro použití tohoto dovolacího důvodu. Ve vztahu k § 30 odst. 1 tr. ř. a otázce možného porušení zásady presumpce neviny poukázal na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 6. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, což ostatně uvedl v projednávané věci již i dovolací soud v bodu 170. odůvodnění svého kasačního rozhodnutí. Podotkl, že v předmětné trestní věci byla dána specifická situace, neboť odvolací soud ve věci dne 30. 5. 2024 rozhodoval poté, co již věc byla přezkoumána dovolacím soudem, který obdobně jako v případě obviněného JUDr.

Jaroslava Trunečka shledal i v případě obviněného Ing. Luboše Veselého předcházející řízení a rozhodování vadným pouze v otázce porušení zákazu „reformationis in peius“.

32. Mimo rámec dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou podle státního zástupce námitky obviněného o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Podjatost soudce nelze dovozovat z druhu a výměry trestu, který obviněnému uložil. Tyto námitky, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nelze obsahově podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a to ani pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze sice namítat nesprávnost některých hmotněprávních posouzení týkajících se výroku o trestu, zejména nerespektování ustanovení trestního zákoníku o ukládání společného a souhrnného trestu, nelze však vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti trestu z důvodu nesprávné aplikace hledisek § 39 tr. zákoníku. Takové námitky neodpovídají ani obviněným neuplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněný pouze obecně odkazoval na nezohlednění délky řízení, vady nijak nerozvedl a nekonkretizoval. Navíc argumentace obviněného v tomto směru podle státního zástupce nesvědčí o jeho skutečné sebereflexi. Obviněnému uložený trest označil za relativně důrazný, nikoli však trest extrémně přísný a nespravedlivý, který by byl v rozporu se zásadou proporcionality trestní represe, což by odůvodnilo zásah dovolacího soudu proti výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti.

33. Ani v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neuplatnil podle státního zástupce relevantní námitky. Uplatnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nepřicházelo podle státního zástupce v předmětné věci v úvahu, neboť rozsudek odvolacího soudu neobsahuje žádný výrok, kterým by bylo rozhodnuto o zamítnutí, popř. odmítnutí odvolání obviněného Ing. Luboše Veselého podle § 256 tr. ř., popř. § 253 odst. 1 tr. ř.

34. Státní zástupce uzavřel, že námitky obou dovolatelů, pokud je lze formálně podřadit pod uplatněné dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

IV. Posouzení důvodnosti podaných dovolání

a) Obecná východiska

35. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

36. Je nutno zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu či důvodům svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

37. Oba obvinění, kteří podali dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný Ing. Luboš Veselý tak učinil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě a také uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček opřel své dovolání rovněž o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř.

38. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možno úspěšně podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento dovolací důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je ochrana základního práva obviněného na nezávislý a nestranný soud (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť ve věci může rozhodovat pouze soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), u kterého nejsou dány důvody podjatosti. Hodnoceny jsou zde dva aspekty podjatosti soudce: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04). Dovolací důvod je tak naplněn zejména tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).

39. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, a situaci, že skutková zjištění nemají návaznost na výsledky provedeného dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného

činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

41. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon pro jeho uložení předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti apod. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003). Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) § 265b odst. 1 tr. ř.

b) K uplatněným dovolacím námitkám obviněných

43. K většině dovolacích námitek uplatněných obviněnými Nejvyšší soud předně podotýká, že jde o opakování obhajoby obviněných z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy nižších stupňů, jakož i dovolací soud v jeho v pořadí prvním rozhodnutí, náležitým způsobem vypořádaly. Rovněž je možno přisvědčit i státnímu zástupci, že obvinění ve svých dovoláních vznesli ve značné míře námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody. Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit, jak už bylo výše zmíněno, že ve věci již jednou rozhodoval svým usnesením ze dne 13.

12. 2023, sp. zn. 5 Tdo 702/2022, kterým k dovolání obviněných Vladimíra Dyršmída, JUDr. Jaroslava Trunečka, Ing. Luboše Veselého, Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana částečně zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, a to rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, ohledně skutku pod bodem I., jímž byli tito obvinění uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dále ve výrocích o trestech, které byly těmto obviněným uloženy, i ve výroku, kterým byla poškozená R.

R. odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývající části zůstal rozsudek odvolacího soudu nezměněn. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. byly zrušeny rovněž další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze, jako soudu odvolacímu, bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Tímto kasačním rozhodnutím Nejvyšší soud mimo jiné ve vztahu k dovolatelům vyslovil závěr o porušení práva obviněných na spravedlivý proces spočívající v nerespektování zásady zákazu „reformationis in peius“ i ustanovení § 254 odst. 2 tr.

ř. a zavázal odvolací soud právním názorem v tomto usnesení vysloveným (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček i v nyní podaném dovolání namítal porušení zásady zákazu „reformationis in peius“, naproti tomu státní zástupce byl opačného názoru. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nemá důvod ani možnost se jakkoliv odchylovat od tohoto dříve vysloveného názoru, proto na něj ve stručnosti odkazuje a dodává, že odvolací soud, jemuž byla věc vrácena s pokynem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, vytýkanou vadu odstranil (v podrobnostech viz výklad uvedený níže).

44. Mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů se nachází rovněž námitka obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka, kterou zpochybnil věcnou a místní příslušnost v projednávané věci činných státních zastupitelství. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který obviněný neuplatnil, sice lze namítat, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, avšak v jeho mezích, resp. prostřednictvím žádného dovolacího důvodu, nelze vznášet námitky týkající se místní, popř. věcné, příslušnosti státního zastupitelství. Rovněž lze přisvědčit argumentaci státního zástupce, že taková námitka není relevantně uplatněná ani s odkazem na porušení práva obviněného na spravedlivý proces, neboť součástí českého ústavního pořádku je právo na zákonného soudce, nikoli však právo na zákonného státního zástupce.

45. K námitce obviněného Ing. Luboše Veselého, kterou podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ohledně vyloučení členů senátu 4 To Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze z rozhodování ve věci tohoto dovolatele z důvodu, že již předtím rozhodovali ve věci samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka a v popisu v této věci uvedeného skutkového děje se vyjadřovali i k otázce viny některých obviněných stíhaných v nyní projednávané věci, lze uvést následující. Měl-li dovolatel za to, že námitka podjatosti byla již dostatečně uplatněna obviněným Mgr.

Václavem Vodou v předcházejícím řízení, pak k tomu lze poznamenat, že dovolací soud se ve svém kasačním rozhodnutí, přestože se jednalo o argumentaci uvedenou po lhůtě pro podání dovolání, již k této otázce vyjádřil (viz bod 170. odůvodnění kasačního rozhodnutí dovolacího soudu) s tím, že není dán důvod pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tř. ř. Nejvyšší soud obdobně jako ve svém předchozím kasačním rozhodnutí poukazuje na závěry učiněné v usnesení ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, uveřejněném pod č. 10/2024 Sb. rozh.

tr., podle něhož „důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká.

Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění.“ Dovolával-li se obviněný v tomto směru uplatnění zásady „beneficium cohaesionis“ lze obecně uvést, že předpokladem takto vyjádřené zásady (dobrodiní záležejícího v souvislosti) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má soud, jemuž byla věc přikázána, rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně.

Otázku, zda jsou ve vztahu ke konkrétnímu obviněnému dány důvody pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř., je nutné zkoumat u každého z více obviněných samostatně. Již z tohoto důvodu tedy nejsou úvahy o aplikaci ustanovení § 261 tr. ř. namístě. Pokud se obviněný domníval, že jsou dány důvody pro vyloučení členů senátu 4 To Vrchního soudu v Praze, bylo tedy na něm, aby náležitým způsobem uplatnil svá procesní práva, což však neučinil. V projednávané věci obviněný nevznesl námitku podjatosti v předcházejícím řízení a z obsahu spisu je patrné, že skutečnosti, z nichž dovozuje podjatost členů senátu 4 To Vrchního soudu v Praze, mu byly známy již v původním řízení, resp.

se s nimi mohl již dříve seznámit (neboť rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mucha proti Slovensku ze dne 25. 11. 2021, stížnost č. 63703/19, bylo publikováno ve Výběru rozhodnutí ESLP pro justiční praxi, vydávaném Nejvyšším soudem, v sešitě č. 3/2022, ročník XXVI., již ve třetím čtvrtletí roku 2022). Bez významu je rovněž námitka obviněného, že se jednalo o jeho procesní strategii. Opětovně je v této souvislosti nutné zdůraznit, že podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. musí být okolnosti, které mají zakládat důvody vyloučení soudce, dovolatelem uplatněny již před rozhodnutím soudu druhého stupně.

Navíc k takto uplatněným námitkám dovolatele, v nichž poukazuje na výklad ESLP k respektování principu presumpce neviny a možné podjatosti soudu, který již dříve rozhodl ve věci jiného spolupachatele, v němž presumoval vinu i obviněného, o němž dosud pravomocně nebylo z hlediska jeho viny pravomocně rozhodnuto, je nutno připomenout, že soud prvního stupně nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, o vině dovolatele a teprve následně bylo tímto soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 16.

2. 2021, pod sp. zn. 10 T 1/2021, i o vině spoluobviněného Ing. Michala Roubíčka, přičemž z podnětu odvolání podaných v obou věcech byly spisy předloženy odvolacímu soudu, který sice nejprve rozhodl 25. 10. 2021, pod sp. zn. 4 To 53/2021, o odvolání obviněného Ing. Michala Roubíčka, avšak následně již 4. 11. 2021, pod sp. zn. 4 To 52/2021, rozhodl i o odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci, v níž je stíhán i obviněný Ing. Luboš Veselý. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci obviněného Ing.

Michala Roubíčka, pod sp. zn. 4 To 53/2021, pak nelze učinit závěr, že by jakkoli, nad rámec citace skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, byla řešena či presumována vina dalších stíhaných osob, o nichž dosud pravomocně nebylo rozhodnuto. Vzhledem k výše uvedenému lze proto v tomto směru uzavřít, že nemůže obstát argumentace dovolatele v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nad rámec výše uvedených skutečností vylučujících důvodnost dovolatelem uplatněné námitky je pak možno poukázat na nejnovější judikaturu ESLP např. ve věci Bouša proti České republice, č. 34067/23, ze dne 3.

6. 2025, a závěry učiněné v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 1941/25, z nichž by bylo možno dovodit i neopodstatněnost námitek uplatněných obviněným Ing. Lubošem Veselým.

46. K námitkám obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka o opomenutí pro rozhodnutí o jeho vině významných důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zejména kompletní e-mailovou komunikací obviněného Ing. Luboše Veselého za rozhodné období a zpřístupnění dat na PC Ing. Luboše Veselého) je třeba připomenout, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby. Jak již vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr.

ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Nutno dodat, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, a ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.

Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.

Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS, dále nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III.

ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS, a další). V projednávané věci nejde o opomenuté důkazy, odvolací soud se uvedenými důkazními návrhy zabýval a dostatečně přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu považoval uvedené důkazní návrhy za nadbytečné (zejména viz bod 10. na straně 20 odůvodnění v pořadí druhého rozhodnutí odvolacího soudu).

47. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček shora popsaným způsobem napadal především proces dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jakož i na jeho základě proces utváření závěrů o proběhlém skutkovém ději, a to i z hlediska závěrů o naplnění znaku subjektivní stránky skutkové podstaty jemu za vinu kladeného trestného činu. Z těchto svých výhrad obviněný dovozoval, že skutek kladený mu za vinu nebyl prokázán, resp. nebyly zjištěny příslušné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Uvedenými námitkami tak brojil především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a v dovoláních předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky v zásadě neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, jak již bylo vysvětleno výše. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role v trestním řízení není koncipována.

48. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. nál. a usn. ÚS). V daném případě však žádný nesoulad, natožpak zjevný (extrémní), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. rozsudku odvolacího soudu. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudy nižších stupňů hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

49. V tomto směru tedy námitky obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec neodpovídaly, neboť šlo o námitky směřující výlučně proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů učiněným v rozporu s představou a přáním obviněného. Ostatně námitky ohledně naplnění subjektivní stránky u tohoto obviněného byly v zásadě odmítnuty již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině bod 154. odůvodnění kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, popř. ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině bod 156. odůvodnění kasačního rozhodnutí dovolacího soudu).

50. Jako bezpředmětná se jeví i námitka obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka, že jednal v právním omylu, který je rovněž důvodem mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 7 tr. zákoníku, neboť v rozhodné době byl přesvědčen o správnosti právního názoru o nemožnosti uvést v občanskoprávním řízení soud v omyl a soudy se touto jeho námitkou nezabývaly. Nejvyšší soud již ve svém kasačním rozhodnutí k této otázce zdůraznil, že v konkrétním případě měla být jednáním obviněných uvedena v omyl poškozená oprávněná dědička R. R. (nikoli tedy soud v občanskoprávním řízení jak naznačuje obviněný), které obvinění nepravdivě předstírali, že existuje platná závěť jejího zemřelého manžela, v níž omezil její dědický nárok a ustanovil svými dědici další osoby, které by v případě dědění ze zákona dědici nebyly. V této souvislosti bylo poukázáno na závěry přijaté ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, uveřejněném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., které lze vztáhnout na projednávanou věc. V podrobnostech lze odkázat na bod 152. odůvodnění kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Soudy tedy v otázce viny dospěly ke správnému závěru, že obviněný se úmyslně podílel na spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

51. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje ve vztahu k právní námitce obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka týkající se možnosti posouzení jeho jednání jako přečinu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku, že užití uvedené právní kvalifikace na skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nepřichází v projednávané trestní věci v úvahu. Obviněný se trestné činnosti dopustil ještě předtím, než byl trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku zákonem č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, s účinností od 1.

2. 2019 zakotven do právního řádu České republiky. Bylo by tak v rozporu s jednou ze základních zásad trestního práva, zakotvenou již v článku 39 odst. 1 Listiny, totiž „nullum crimen sine lege praevia“, aby obviněný byl uznán vinným trestným činem, jenž v době spáchání skutku nebyl součástí právního řádu České republiky. Mířil-li snad obviněný svou argumentací k připuštění retroaktivního působení nové právní úpravy ve prospěch pachatele ve smyslu použití příznivějšího ustanovení trestního zákona, které dopadá na daný skutek, pak s ohledem na skutečnost, že v případě právní kvalifikace podle § 347a odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku by obviněný byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí tří až deseti let, je trestný čin maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku bezpochyby mírnějším ustanovením. Naznačenou úvahu je však třeba odmítnout proto, že objekt trestných činů podvodu podle § 209 tr. zákoníku a maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku je odlišný. V případě prvého z nich je jím totiž zájem na ochraně cizího majetku, kdežto u druhého z uvedených trestných činů je to zájem na spolehlivosti a autenticitě listinných a věcných důkazů v soudním řízení, řízení před mezinárodním soudním orgánem a v trestním řízení, a tím i na řádném průběhu dokazování nezdeformovaného zásahy do integrity věcných či listinných důkazů či vytvářením důkazních falz [srov. PROVAZNÍK, J.

Komentář k § 347a. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 1.]. Odlišná je zároveň i objektivní stránka daných trestných činů, neboť trestný čin maření spravedlnosti směřuje k uvedení v omyl (mezinárodního) soudu, jakožto úzce vyměřenému předmětu útoku, kdežto v případě trestného činu podvodu okruh osob, jež mohou být pachatelem uvedeny v omyl, není zásadně nijak omezen (vyjma případů, v nichž by takové jednání směřovalo právě vůči některému z orgánů uvedených v § 347a odst. 1 tr.

zákoníku). Jednání obviněných přitom v dané trestní věci nesměřovalo primárně k uvedení soudu v omyl, ale, jak již Nejvyšší soud vzpomenul výše, v omyl měla být uvedena dědička zůstavitele (viz již zmiňované závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, Tpjn 305/2010, uveřejněné pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.). V konečném důsledku sice lze uvažovat o tom, že by jednání obviněného naplňovalo druhou modalitu trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr.

zákoníku spočívající v padělání důkazního prostředku pro účely zahájení řízení před soudem, avšak touto právní kvalifikací by skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nebyl zcela vyčerpán, a nadále by tak bylo možné na totéž jednání nahlížet i jako na pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud má proto za to, že daný skutek nelze podřadit výlučně pod skutkovou podstatu trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a tr.

zákoníku. V úvahu by naopak přicházelo posouzení jednání obviněného jako trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku, tak i jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Současně Nejvyšší soud dodává, že takový postup však, v souladu se zásadou „nullum crimen sine lege praevia“ a souvisejícím zákazem retroaktivity v neprospěch pachatele, nebyl možný. Jakkoliv lze doplnit, že jednočinný souběh těchto dvou trestných činů, s ohledem na jejich odlišné objekty, není obecně vyloučen [k tomu srov. PROVAZNÍK, J.

Komentář k § 347a In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 82.]. Jinými slovy obviněným protežovaný procesní postup, tj. právní kvalifikace jeho jednání toliko jako trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku, by přicházela v úvahu pouze v případě, pokud by tímto bylo postihnuto jeho jednání ve smyslu vyčerpání všech jeho aspektů relevantních z pohledu trestního práva. Pouze tehdy by bylo na místě – v souladu s příkazem použití retroaktivity ve prospěch pachatele – podřadit jeho jednání pod příznivější právní kvalifikaci, která v době spáchání činu ještě nebyla součástí právního řádu České republiky.

V projednávané trestní věci byl ale skutek odvolacím soudem správně právně posouzen jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jiná právní kvalifikace jednání obviněného nepřicházela ze shora uvedených důvodů v úvahu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 11 Tdo 737/2022).

52. K námitkám obviněných, které zaměřili proti výrokům o trestech, lze uvést následující. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček namítl, že mu byl uložen nezákonný trest, vzhledem k uložení stejného trestu odnětí svobody a peněžitého trestu v rozsudcích odvolacího soudu, které od sebe dělí doba přesahující 30 měsíců, přičemž uložení přísnějšího trestu nebylo možné s ohledem na zákaz „reformationis in peius“, že při ukládání trestu nebyla zohledněna enormní délka trestního řízení, že došlo k průtahům v řízení.

Současně považoval uložený trest za nerespektující zásady uvedené v § 58 tr. zákoníku, za rozporný s účelem trestního řízení, a tedy za trest nezákonný. Obviněný Ing. Luboš Veselý považoval jemu uložený trest ve srovnání s trestem uloženým spoluobviněnému Ing. Michalu Roubíčkovi za přísný a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a dále namítl, že soudy při jeho ukládání nepřihlédly v souladu s § 39 odst. 3 tr. zákoníku ke změně situace, okolnostem případu a délce řízení.

Je nutno konstatovat, že takto uplatněné námitky obou obviněných neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jak bylo již rozvedeno v bodě 44. tohoto usnesení. Nutno opětovně zdůraznit, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí respektoval závazný právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí, když v opakovaném odvolacím řízení obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi neuložil trest zákazu činnosti, který státní zástupce v podaném odvolání nepožadoval, současně nepřekročil meze dané zákonem pokud, oproti rozsudku soudu prvního stupně obviněnému zvýšil nepodmíněný trest odnětí svobody ze tří let na tři a půl roku (který navíc ukládal v souladu s ustanovením § 58 odst. 6 tr.

zákoníku hluboko pod dolní hranicí zákonné trestní sazby) a současně mu ponechal již uložený peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší denní sazby 1 000 Kč, v celkové výši 200 000 Kč. Nutno dodat, že i ve vztahu k obviněnému Ing. Luboši Veselému odvolací soud dostál závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu, když mu namísto původně uloženého peněžitého trestu ve výši 7 500 000 Kč uložil peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší denní sazby 10 000 Kč, v celkové výši 5 000 000 Kč. Navíc tresty, které byly obviněným uloženy, nejsou ani tresty, které by zákon nepřipouštěl, ani nedošlo k jejich uložení ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku ve vztahu k trestnému činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými.

Námitky obviněných tedy neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neboť pouhá obviněnými tvrzená nepřiměřenost jim uložených trestů nemůže tento dovolací důvod naplnit. Přitom za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k výroku o trestu lze považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry konkrétního trestu, jakými je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl být uložen souhrnný trest, popř.

společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 314/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné nesprávnosti spočívající v tvrzeném, a navíc nedůvodném a nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, především nesprávné vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu nepřiměřeně přísného či mírného, nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu namítat. Neuplatnění či nesprávné uplatnění ustanovení o možnosti mimořádného snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku rovněž pod tento hmotněprávní dovolací důvod a ani žádný jiný dovolací důvod nespadá. Takto uplatněné námitky proto nezbylo než vyhodnotit jako zcela nedůvodné a neodpovídající dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 tr. ř.

53. Obvinění v projednávané věci uplatnili námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňovali v předcházejících fázích tohoto trestního řízení i v rámci prvního dovolacího řízení a rovněž před soudem odvolacím, který z podnětu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci znovu rozhodoval, přičemž se všemi těmito námitkami dovolatelů se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádal. Takto uplatněné námitky byly zčásti nepřípustné, zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a byly vystavěny na jiném skutkovém základu než byl ten, k němuž dospěly soudy nižších stupňů.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných JUDr. Jaroslava Trunečka a Ing. Luboše Veselého podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jimi uplatněné námitky nebylo možné podřadit pod žádný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. O dovoláních obviněných bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 10. 2025

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu