U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání,
které podal obviněný J. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 6 To 280/2018, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 159/2009, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2017, sp.
zn. 3 T 159/2009, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem porušení (soud
nesprávně uvedl „porušování“) povinnosti při správě cizího majetku podle § 220
odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 220 odst. 2 tr.
zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle
§ 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 3 roků. Zároveň byla obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložena
povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou
svým jednáním způsobil poškozenému. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla
obviněnému rovněž uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti
AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, Limited Company, se sídlem Antistaseos 14, 7562
Tersefanou, Larnaca, Kypr, IČ: C 107986, škodu ve výši 630 000 Kč, přičemž se
zbytkem svého nároku byla tato obchodní společnost podle § 229 odst. 2 tr. řádu
odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byli podle § 229 odst. 1
tr. řádu poškození manželé Š. D. a P. D., obchodní společnost AMÁDEUS REAL, a.
s., IČ: 16193733, a M. B. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění spáchal obviněný trestnou činnost popsanou
ve výroku o vině tím, že na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 22. 6. 1998, č. j. 18 K 140/97-23, o prohlášení konkursu na majetek
úpadce „P. D. T.“, IČ: XY, se sídlem XY, okres Ústí nad Labem, s účinky
prohlášení konkursu od 6. 8. 1998, jako správce konkursní podstaty zpeněžil:
- na základě kupní smlouvy ze dne 15. 11. 2000 uzavřené mezi jím jako
prodávajícím a manžely V. B., nar. XY, a V. B., nar. XY, jako kupujícími,
majetek úpadce - zemědělské hospodářské budovy se stavební parcelou č. XY o
výměře 1 489 m2 (zastavěná plocha), zemědělské hospodářské budovy se stavební
parcelou č. XY o výměře 455 m2 (zastavěná plocha), zemědělské hospodářské
budovy se stavební parcelou č. XY o výměře 131 m2 (zastavěná plocha),
zemědělské hospodářské budovy čp. XY se stavební parcelou č. XY o výměře 119 m2
(zastavěná plocha), zemědělské hospodářské budovy se stavební parcelou č. XY o
výměře 734 m2 (zastavěná plocha) a manipulační plochy s parcelou č. XY o výměře
622 m2 (ostatní plocha) zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY, obec
XY, okres XY, u Katastrálního úřadu v XY za částku 295 000 Kč,
- na základě kupní smlouvy ze dne 1. 11. 2000 uzavřené mezi jím jako
prodávajícím a manžely A. H., nar. XY, a L. H., nar. XY, jako kupujícími
majetek úpadce - nemovitost čp. XY se stavební parcelou č. XY o výměře 789 m2
(zastavěná plocha), parcela č. XY o výměře 154 m2 (zahrada) a parcela č. XY o
výměře 330 m2 (zahrada) zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY, XY, u
Katastrálního úřadu v XY, za částku 900 000 Kč,
a takto získané prostředky, na místo toho, aby je bezprostředně po udělení
souhlasu konkursním soudem uděleném dne 22. 8. 2005 vyplatil oddělenému
věřiteli EKOAGROBANKA, a. s. (nyní EKOAGROBANKA, a. s., v likvidaci), uložil do
plechového příručního trezoru, který vložil do zásuvky psacího stolu umístěném
v kanceláři v XY, odkud v důsledku nesplnění povinnosti vůči oddělenému
věřiteli při výkonu funkce správce konkursní podstaty a nedostatečného
zajištění těchto prostředků náležejících do konkursní podstaty před jejich
ztrátou a odcizením, došlo k jejich ztrátě či odcizení, v důsledku čehož byla
na konkursní podstatě úpadce „P. D. T.“, způsobena škoda ve výši 1 195 000 Kč,
která následně nemohla být ani uhrazena z pojistného plnění, neboť obviněný, ač
k tomu byl povinen ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného
do 31. 12. 2007 (dále jen ve zkratce „ZKV“), neměl uzavřenou smlouvu o
pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s výkonem funkce správce
konkursní podstaty.
3. Proti shora zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem podal
odvolání jednak obviněný J. B. a jednak syn obviněného V. B. Krajský soud v
Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 6 To 280/2018, podle § 258
odst. 1 písm. d), f) tr. řádu v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek a podle
§ 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že na podkladě totožných skutkových
zjištění obviněného shledal vinným přečinem porušení povinnosti při správě
cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku s tím, že
odvolací soud upravil tzv. právní větu výroku o vině tak, že obviněný porušil
podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat (nikoli též „spravovat“) cizí
majetek, přičemž obě alternativy přísnější skutkové podstaty tohoto přečinu
podle druhého odstavce zůstaly zachovány. Za to odvolací soud uložil obviněnému
podmíněný trest odnětí svobody ve stejné výměře i délce zkušební doby, jako
soud prvního stupně. Stejně bylo rozhodnuto o uložení přiměřené povinnosti
obviněného nahradit způsobenou škodu. V adhezním řízení byla podle § 228 odst.
1 tr. řádu rovněž obviněnému uložena povinnost nahradit škodu ve výši 630 000
Kč, avšak již nově poškozené obchodní společnosti Glory Daze Associated, S. A.,
reg. č.: 584444, se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169 PMB 103, Road Town,
Tortola, Britské Panenské ostrovy, které původní poškozená AVERSEN ENTERPRISES
LIMITED, Limited Company, postoupila tuto svou pohledávku. Se zbytkem svého
nároku byla poškozená obchodní společnost odkázána podle § 229 odst. 2 tr. řádu
na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byli podle § 229 odst. 1 tr. řádu
poškození manželé Š. D. a P. D., obchodní společnost AMÁDEUS REAL, a. s., a
dědici zemřelé poškozené M. B. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. K tomu je třeba dodat, že Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodoval v
této trestní věci prvním rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 3 T 159/2009,
jímž obviněného podle § 226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby státního
zástupce okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem pro skutek
kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c)
tr. zákona a poškozené podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázal s uplatněným
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání
státního zástupce podanému v neprospěch obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí
nad Labem usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 6 To 26/2016, tak, že podle §
258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek a
podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby ji
znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to pak Okresní soud v Ústí nad Labem
již výše citovaným rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 T 159/2009, rozhodl
o vině a trestu obviněného a o uplatněných nárocích na náhradu škody.
II. Dovolání obviněného
5. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl prostřednictvím
svého obhájce obviněný J. B. dovoláním ve všech jeho výrocích a opřel je o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Podle názoru obviněného nevykazuje jím spáchaný skutek všechny
zákonné znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220
odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Konkrétně nemohlo dojít k úmyslnému
porušení zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného a ke způsobení škody
na cizím majetku tím, že obviněný neměl jakožto správce konkursní podstaty
uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem této funkce. Podle obviněného soudy řádně nezjišťovaly,
zda takovou smlouvu skutečně uzavřenu neměl, neboť při zkoumání této
skutečnosti nebyly osloveny všechny pojišťovny. Dále své výhrady v podstatě
formuloval tak, že soudy nerozhodovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a
vzhledem k neprokázání jeho „nepojištění“ mu byl uložen nepřiměřeně přísný
trest.
7. Další námitkou obviněný tvrdil, že nelze z ničeho usuzovat na jeho
úmyslné zavinění jak v případě neuzavření smlouvy o pojištění za škodu, tak v
případě nedostatečného zabezpečení finančních prostředků, které obviněný jako
správce konkursní podstaty získal zpeněžením majetku z konkursní podstaty
úpadce. Konkursní soud totiž nevyslovil, do jakého termínu měl obviněný vydat
výtěžek z prodeje tohoto majetku, a z uložení peněžních prostředků způsobem,
jakým učinil obviněný, nelze jeho úmyslné jednání dovodit.
8. Obviněný rovněž vytkl vady odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je
mylně uvedeno, že měl být vydán oddělenému věřiteli výtěžek z prodeje
nemovitostí v částce 630 000 Kč, že obviněný tyto peníze nepředal včetně částky
1 195 000 Kč, kterou utržil. Podle názoru obviněného tyto úvahy soudu
vyvolávají dojem, jakoby měl předat součet obou uvedených částek, ačkoli šlo o
celkovou částku 1 195 000 Kč, skládající se z částek 295 000 Kč a 900 000 Kč.
9. Své výhrady směřoval obviněný dále proti popisu okolností, za kterých
měl být čin spáchán, míry zavinění a zejména pohnutky, záměru nebo cíle, dále
zhodnocení doby, která uplynula od spáchání činu, významu trestního řízení pro
obviněného i odůvodnění toho, jak soud přihlédl k jeho osobním, rodinným,
majetkovým a jiným poměrům. Zdůraznil, že bylo nedostatečně přihlédnuto k jeho
dosavadnímu způsobu života a chování po spáchání činu.
10. Obviněný dále zpochybnil postup Krajského soudu v Ústí nad Labem,
který při zrušení původního zprošťujícího rozsudku nařídil soudu prvního stupně
jiné hodnocení důkazů. Takto odvolací soud instanční cestou vnutil soudu
prvního stupně vlastní hodnocení důkazů, což je v rozporu jak s trestním řádem,
tak s judikaturou Ústavního soudu.
11. Podle obviněného bylo nesprávně rozhodnuto též v adhezním řízení,
neboť mu byla uložena povinnost nahradit škodu, avšak za situace, kdy byl na
majetek obviněného prohlášen konkurs. Takovému výroku bránilo ustanovení § 14
odst. 1 písm. c) ZKV. Tato vada představuje podle obviněného nesprávnou
aplikaci hmotného práva a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo
142/2002. (Zřejmě měl na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp.
zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný pod T 413 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha.)
12. Dále obviněný v podstatě jen citoval úvahu odvolacího soudu,
týkající se použití principu ultima ratio, aniž by zaujal k této otázce vlastní
stanovisko, resp. přednesl jakoukoli výhradu.
13. Poslední námitka, které obviněný věnoval větší část svého dovolání,
se týkala nepřiměřené délky trestního řízení, již ovlivnily průtahy ze strany
státních orgánů až na jednu výjimku, kdy bylo odročováno hlavní líčení z důvodu
pobytu obviněného v lázních. Podle mínění obviněného nelze o jeho trestní věci
hovořit jako o složité, neboť v ní nešlo o žádné složité vztahy, jednání apod.,
v řízení nemusely být vypracovány znalecké posudky či odborné studie atd. Šlo
totiž o jednoduchou věc, se kterou se mohly státní orgány vypořádat jistě dříve
než po 10 letech a 4 měsících. Odůvodnění odvolacího soudu ohledně průtahů v
trestním řízení považuje obviněný za nedostatečné a odkaz na rozsah a složitost
věci označil za alibistický a nemající oporu v obsahu spisu. S ohledem na
uvedené obviněný poukázal na zákonem stanovenou možnost soudu při stanovení
druhu a výměry trestu přihlédnout mj. i k době, která uplynula od spáchání
trestného činu a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu,
což odvolací soud neučinil.
14. Závěrem svého dovolání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, popř. i řízení jemu
předcházející, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
15. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Podle něj obviněný v části dovolání opakuje obhajobu,
kterou uplatňoval již v předchozím řízení, přičemž s těmito námitkami se již
soudy nižších soudů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Dále státní
zástupce upozornil na nesprávný názor obviněného, který uvedl, že soudy
spatřovaly jeho porušení povinnosti při správě cizího majetku v tom, že
neuzavřel z titulu své funkce správce konkursní podstaty pojistnou smlouvu. V
této souvislosti pak obviněný namítl, že zjištěná škoda nemohla vzniknout v
příčinné souvislosti právě z důvodu neuzavření pojištění obviněným. Podle
státního zástupce je ale z popisu skutku výroku o vině patrné, že škoda vznikla
z nevhodného uložení peněz v opuštěné kanceláři a absence pojištění měla jen
vysvětlit, proč tuto škodu obviněný poškozenému následně neuhradil. Ze
skutkových zjištění soudů tak vyplývá dostatečný skutkový základ pro právní
posouzení jednání obviněného tak, jak učinil odvolací soud. Otázka možného
pojištění je proto podle státního zástupce nerozhodná, proto je dovolání
obviněného v této části zjevně neopodstatněné.
16. Obviněný rovněž nesprávně interpretoval tu část odůvodnění, v níž se
odvolací soud vyjadřoval k výši peněžní částky, kterou měl obviněný vyplatit
oddělenému věřiteli, s celkovou částkou, kterou získal zpeněžením nemovitého
majetku úpadce a nezabezpečil před ztrátou či odcizením. Podle státního
zástupce je z celého textu odůvodnění zřejmé, že soud předmětné částky
nesčítal, jak mylně usuzuje obviněný.
17. K námitce obviněného, že došlo v řízení k porušení zásady in dubio
pro reo, státní zástupce uvedl, že jde o zásadu procesní, a Nejvyšší soud
nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Navíc nešlo v
dané věci ani o extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným
skutkovým zjištěním soudů, což by teoreticky mohlo být považováno za dovolací
důvod. K námitce, podle níž odvolací soud svým předchozím rozhodnutím nařídil
soudu prvního stupně jiné hodnocení důkazů, státní zástupce uvedl, že ji
považuje za natolik nekonkrétní, že se k ní není možné vyjádřit. Stejnou povahu
má i výhrada týkající se posouzení principu ultima ratio, která neobsahuje
bližší argumentaci. Obě jsou ryze procesního charakteru a nespadají pod žádný
dovolací důvod.
18. Námitku týkající se rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit
škodu, považoval státní zástupce za důvodnou, neboť s odkazem na § 14 odst. 1
písm. c) ZKV měli být poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
19. K výhradě nepřiměřené délky trestního řízení, státní zástupce
konstatoval, že neodpovídá míře složitosti žalovaného skutku, na druhé straně i
sám obviněný nepřispěl k urychlení řízení. Z jeho mimořádně obsáhlých výpovědí,
v nichž podrobně popisoval i nejjemnější nuance nejvzdálenějších souvislostí
skutku s jinými událostmi, totiž vyplývá, že obviněný v době svého trestního
stíhání věc sám za jednoduchou nepovažoval. Přes poměrně jednoduchý skutek se
tím věc stávala postupně složitou pro neobvyklý rozsah dokazování, který
přispěl k prodlužování řízení a jednoduchosti neodpovídal. Státní zástupce
shrnul, že nelze popřít obviněným nezaviněné průtahy na straně soudu prvního
stupně, pokud z důvodu změny předsedy senátu nebylo ve věci více než jeden rok
jednáno, a pokud bylo další řízení zatíženo potřebou zopakovat dokazování. V
ostatních případech se však na mimořádné délce řízení podílel samotný obviněný
tím, že se domohl takového rozsahu dokazování, které neodpovídalo povaze věci.
Tím ovšem nemá být řečeno, že by snad takový postup obviněného byl nezákonný či
nelegitimní. Podle státního zástupce však soud prvního stupně při ukládání
trestu přihlédl k době, která uplynula od spáchání činu, obviněnému byl uložen
mírný trest nespojený s omezením osobní svobody. Za vhodné považoval státní
zástupce jen doplnění odůvodnění příslušné části napadeného rozsudku tak, aby
přesvědčivěji vysvětlil okolnosti, k nimž bylo při ukládání trestu přihlédnuto
včetně délky trestního řízení. Taková změna by však nemohla zásadně ovlivnit
postavení obviněného a otázka, která měla být u podnětu dovolání řešena, není
po právní stránce zásadního významu.
20. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ve
výroku o náhradě škody ve výši 630 000 Kč poškozené obchodní společnosti Glory
Daze Associated, S. A., včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle § 265 tr. řádu za
použití § 265m odst. 2 tr. řádu odkázal poškozenou v uvedené části jejího
nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
22. Obviněný J. B. uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, který je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je
dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení
skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují
dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
b) K přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku
podle § 220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku
23. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220
odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako osoba, která má
zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, poruší podle zákona mu
uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí
majetek, a tím způsobí jinému značnou škodu. Podstatou tohoto přečinu je tedy
jednání (konání nebo opomenutí), v jehož důsledku vznikla škoda na cizím
majetku, ale nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo
získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají
osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud
je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Přitom taková povinnost nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat
nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí
opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost může být formulována též
jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče,
obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit
úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. Vznik
uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením
majetku zvláštním aktem do péče (dispozice) pachatele, byť při vzniku
povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí
opatrovaného (spravovaného) majetku. Porušení povinnosti opatrovat nebo
spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným
nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti
opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele
(aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo
spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo
spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, ale také opomenutím takového
jednání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§ 112 tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky
se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost
opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím způsobí jinému škodu nikoli
malou (v základní skutkové podstatě tohoto přečinu podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku), a je s tímto následkem (účinkem) srozuměn. Úmysl se tedy musí
vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak
i ke způsobení škody na něm. Osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit
zájmy poškozeného, je ve smyslu § 220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ten, u
něhož z pracovního, funkčního nebo služebního postavení nebo jiného právního
vztahu plyne, že jeho hlavním úkolem je péče o zabezpečování a ochranu zájmů
poškozeného. Taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu anebo
ze smlouvy. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000? Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku).
Z hlediska subjektivní stránky postačí
způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti, protože zákon zde nevyžaduje
úmyslné zavinění (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2184 až 2195).
24. S určitou mírou tolerance lze považovat za odpovídající dovolacímu
důvodu námitku obviněného, podle níž došlo k nesprávnému právnímu posouzení
jeho trestní odpovědnosti za způsobení škody tím, že neuzavřel pojistnou
smlouvu pro případ vzniku škody při výkonu funkce správce konkursní podstaty.
Nutno však konstatovat, že tento výklad zjištěného skutku je pouhou nesprávnou
interpretací odůvodnění napadeného rozsudku, případně i jemu předcházejícího
rozsudku soudu prvního stupně obviněným, který tak deformoval podstatné
okolnosti, z nichž soudy obou stupňů dovodily jeho trestní odpovědnost. Jak
totiž vyplývá z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného
rozsudku, podkladem pro vyslovení viny obviněného se stalo zjištění, že
prodejem nemovitostí vyjmenovaných ve výroku o vině, získal obviněný finanční
částku 1 195 000 Kč, z níž měl po vyslovení souhlasu konkursním soudem (tj. po
datu 22. 8. 2005) vyplatit 630 000 Kč oddělenému věřiteli úpadce a zbývající
část předat novému správci konkursní podstaty, namísto toho ji však uložil ve
své kanceláři bez jakéhokoli zabezpečení, přičemž následně došlo k její ztrátě
či odcizení. Právě tímto způsobem došlo ke vzniku škody na majetku spadajícímu
do konkursní podstaty úpadce „P. D. T.“, ve výši 1 195 000 Kč. Část popisu
výroku o vině, která se týkala neuzavření pojistné smlouvy pro případný vznik
škody související s výkonem funkce správce konkursní podstaty, v podstatě pouze
dokresluje příčinu, proč nemohla být škoda poškozenému uhrazena, jak by se
zjevně stalo za předpokladu uznání vzniku pojistné události pojišťovnou. Sama
skutečnost, že obviněný neuzavřel pojistnou smlouvu, však neovlivnila trestní
odpovědnost obviněného, neměla žádný vliv na správné právní posouzení skutku,
dá se říci, že je ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nadbytečná, neboť i
bez ní je skutkový základ pro náležité právní posouzení skutku zcela
dostatečný. Je tedy nutno uzavřít, že obviněný sice formálně vytkl nesprávné
právní posouzení skutku, avšak učinil tak deformací skutkových zjištění
rozhodných pro dovození jeho trestní odpovědnosti za spáchání přečinu porušení
povinnosti při správě cizího majetku. Z tohoto důvodu ji Nejvyšší soud posoudil
jako neopodstatněnou.
25. V podstatě stejný charakter lze přiznat i výhradě týkající se
posouzení zavinění, pokud obviněný tvrdí, že ze zjištěných skutkových okolností
nevyplývá jeho úmyslná forma. Ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozsudku výslovně neuvedl, zda se obviněný činu dopustil v úmyslu přímém či
nepřímém, z jeho navazujících úvah je možné dovodit, že shledal (správně) u
obviněného nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod
23. rozsudku okresního soudu). Soud druhého stupně, ačkoli sám rozsudek
napadený odvoláním zrušil a znovu rozhodl o vině a trestu obviněného, se v
rámci odůvodnění svého rozsudku omezil v části týkající se použité právní
kvalifikace skutkových zjištění, ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně a v
zájmu stručnosti na ně odkázal (viz bod 14. napadeného rozsudku). Přestože
uvedený přístup krajského soudu k vysvětlení právního posouzení skutkových
zjištění, není možné považovat za perfektní a zcela odpovídající § 125 odst. 1
tr. řádu, nejde o takovou vadu, jež by mohla vyvolat pochybnosti o shledané
formě zavinění, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud, který je vázán skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, je ve
shodě s jimi přijatými závěry o zavinění obviněného v nepřímém úmyslu podle §
15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Způsob provedení činu totiž jasně svědčí o
tom, že obviněný jako správce konkursní podstaty nepostupoval při zacházení s
výtěžkem z prodeje majetku úpadce s odbornou péčí, jak ukládal tehdy účinný § 8
odst. 2 ZKV, naopak velmi nezodpovědně, pokud ponechal poměrně značnou finanční
částku ledabyle v „krabičce“ ve své kanceláři, odkud se však nezjištěným
způsobem „ztratila“. Nebylo totiž prokázáno, že by si peníze obviněný ponechal
pro svou potřebu, jak tvrdila obžaloba, nicméně postupoval tak, že k nim mohly
mít přístup cizí osoby a jen díky takovému zacházení s majetkem konkursní
podstaty došlo ke vzniku škody rovnající se výši obdrženého výtěžku z prodeje
nemovitostí popsaných ve výroku o vině. Je až zarážející, jakým způsobem se
obviněný snaží zbavit své trestní odpovědnosti za takové jednání, odmítá
připustit jakýkoli podíl viny na „ztrátě“ finanční částky převyšující jeden
milion korun. Přestože on sám požádal konkursní soud o souhlas s vyplacením
nároku oddělenému věřiteli dne 19. 8. 2005 a ten mu byl udělen již dne 22. 8. 2005, neřídil se jím až do svého zproštění funkce správce konkursní podstaty
dne 4. 9. 2006, oddělenému věřiteli nic nevyplatil, ani peníze z majetku úpadce
nepředal novému správci konkursní podstaty. Skutečně jde o situaci typickou pro
zavinění v nepřímém úmyslu, neboť obviněný jako zkušený advokát i osoba
vykonávající funkci správce konkursní podstaty věděl, jak měl s penězi naložit,
přesto je ponechal v podstatě nezabezpečené, ani nevyužil např. bankovního účtu
k jejich uložení, bez jakéhokoli vysvětlení je neposkytl oprávněnému věřiteli,
resp. jejich převážnou část.
Nelze tak pochybovat minimálně o jeho srozumění se
způsobením škodlivého následku, který byl při uvedeném způsobu „opatrování“
majetku spadajícímu do konkursní podstaty úpadce v zásadě jistý, až
nevyhnutelný. Nakonec lze poznamenat, že obviněný v dovolání blíže neobjasnil,
v čem konkrétně spatřuje nedostatky skutkových zjištění ve vztahu k úmyslnému
zavinění, zda ve složce vědění či volní, tudíž nelze s žádnými argumenty
polemizovat. Nejvyšší soud považuje právní posouzení skutku jako přečinu
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a),
b) tr. zákoníku za správné a odpovídající zákonu a neshledal tedy žádnou vadu
hmotněprávní povahy.
26. K námitce obviněného, podle které není v souladu s § 125 odst. 1 tr.
řádu v odůvodnění napadeného rozsudku popis okolností, za kterých měl být čin
spáchán, míra zavinění, zejména pak pohnutka, záměr nebo cíl, zhodnocení doby,
která uplynula od spáchání činu, význam řízení pro osobu obviněného a
odůvodnění toho, jak soud přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a jiným
poměrům obviněného, jeho dosavadnímu způsobu života či chování po činu,
Nejvyšší soud uvádí, že je třeba ji ve smyslu § 265a odst. 4 tr. řádu považovat
za nepřípustnou. Podle citovaného ustanovení totiž není možné směřovat dovolání
jen proti důvodům napadeného rozhodnutí. Nad rámec dovolacího přezkumu považuje
Nejvyšší soud za nutné se stručně vyjádřit k otázce pohnutky u přečinu porušení
povinnosti při správě cizího majetku, a to i vzhledem k podání obviněného ze
dne 22. 5. 2019, které sice Nejvyšší soud nepovažuje za doplnění dovolání,
nicméně se nad rámec dovolacího přezkumu jen stručně vyjádří k nepřiléhavosti
srovnání posuzované věci s případem řešeným v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 6 To 425/2016, na něž obviněný poukázal, a jímž údajně
došlo ke zproštění obžaloby mj. z důvodu neprokázání pohnutky.
27. Pohnutka (motiv) trestného činu, jakožto vnitřní psychický podnět,
který vede pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin je fakultativním znakem
subjektivní stránky trestného činu. Fakultativní znaky subjektivní stránky
trestného činu obsahují jen některé z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní
části trestního zákoníku. Pohnutka však není znakem skutkové podstaty přečinu
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. a),
b) tr. zákoníku, a proto pro závěr, že zákonné znaky tohoto přečinu byly
naplněny, není nezbytné, aby byla prokázána a následně uvedena v odsuzujícím
rozsudku na rozdíl např. od trestných činů vraždy podle § 140 odst. 3 písm. j)
tr. zákoníku, nebo násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku. Z tohoto důvodu není ani přiléhavý odkaz obviněného na rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem vydané ve věci pod sp. zn. 6 To 425/2016,
protože zde byl obviněný J. M. (obviněný odkazuje ve svém podání na části
odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 To
425/2016 týkající se právě osoby obviněného J. M.) stíhán pro spáchání přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. U
tohoto přečinu je k naplnění jeho zákonných znaků nezbytné prokázání tzv.
druhého úmyslu (někdy též pohnutky), tj. aby jednání úřední osoby bylo vedeno
úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010, uveřejněné pod T 1263 v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 63, který vydávalo Nakladatelství C. H.
Beck, Praha, 2010). Vzhledem k tomu, že výše zmíněná pohnutka u obviněného J.
M. prokázána nebyla, Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil v té věci napadený
rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí
(nešlo tedy o zprošťující rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak
mylně uvedl obviněný). V každém případě se však nejednalo o stejný druh
trestného činu, za který je stíhán a v této věci i odsouzen obviněný J. B..
28. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
neodpovídá ani námitka, podle níž z důvodu probíhajícího konkursního řízení
vedeného na majetek obviněného nebylo možné ve věci rozhodnout o jeho
povinnosti k náhradě škody, přičemž obviněný odkázal na znění § 14 odst. 1
písm. c) ZKV. Nejde totiž o námitku svým charakterem zpochybňující správnou
aplikaci hmotněprávních předpisů, jak se domnívá obviněný, ale o procesní vadu,
která má spočívat v zákonné překážce rozhodnutí v adhezním řízení podle § 228
odst. 1 tr. řádu a bránit soudu uložit obviněnému povinnost k náhradě škody
(srov. přiměřeně několik usnesení Nejvyššího soudu, a to ze dne 2. 6. 2004, sp.
zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod T 703, ve svazku 6, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015, ze dne
29. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 649/2016). Obviněný v rámci uvedeného dovolacího
důvodu nemůže namítat rozpor výroku o náhradě škody s ustanovením, které
neupravuje žádný hmotněprávní aspekt odpovědnosti obviněného za škodu
způsobenou trestným činem a které stanoví pouze vliv rozhodnutí o prohlášení
konkursu na řízení. Citované ustanovení se nedotýká odpovědnosti obviněného za
způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotněprávních otázek
(srov. § 8 odst. 2 ZKV). Procesní námitky obsahově nekorespondují se zákonným
dovolacím důvodem spočívajícím v nesprávném hmotněprávním posouzení, proto ani
k této části dovolání Nejvyšší soud nepřihlížel.
29. Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani blíže neodůvodněné tvrzení
obviněného, podle něhož byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a
použití trestního práva jako ultima ratio. Trestným činem je totiž obecně každý
protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje
znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí,
že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho
spáchání (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č.
26/2013 Sb. rozh. tr.). Proto ani pojetí trestního práva jako krajního
prostředku, tedy ultima ratio, nevylučuje spáchání trestného činu a uložení
trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně
sankcionovat též mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání
rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Navíc v nyní
posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné
okolnosti, za nichž byl spáchán, nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by
nešlo o případ společensky škodlivý a že by nebylo nutné ani vhodné uplatnit
vůči obviněnému trestní represi. Naopak lze jednání obviněného hodnotit jako
přinejmenším nezodpovědné, neboť jako zkušený advokát v rámci výkonu funkce
konkursního správce, který měl pečlivě zacházet s majetkem úpadce (dlužníka) a
řádně plnit své povinnosti uložené zákonem, projevil značnou lhostejnost k
výtěžku z prodeje jím opatrovaného majetku, pokud poměrně značnou finanční
částku ponechal prakticky bez zajištění, věděl, jak s ní má dále naložit,
přesto tak neučinil, a jen v důsledku takového přístupu došlo k její ztrátě, a
tím současně ke způsobení škody na majetku spadajícím do konkursní podstaty. V
podrobnostech lze odkázat na přiléhavé úvahy odvolacího soudu na straně 10
napadeného rozsudku.
30. Své další výhrady obviněný směřoval v podstatě proti rozsahu
provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to jak
ohledně nedostatečného objasnění možného subjektu, u něhož by v rozhodné době
uzavřel pojistnou smlouvu, tak nedodržení zásady in dubio pro reo a rovněž ve
vztahu k předcházejícímu usnesení odvolacího soudu, resp. k jeho odůvodnění,
jímž tento soud zrušil původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Jde o
námitky ryze procesního charakteru, které nemohou naplnit obviněným zvolený
dovolací důvod ani žádný jiný důvod, jak jsou taxativně vyjmenovány v § 265b
odst. 1, 2 tr. řádu. Opět jen nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud
poznamenává, že to byl právě obviněný, kdo označil za svého pojistitele
obchodní společnost WI-ASS ČR, s. r. o., která však jen prováděla
zprostředkování pojištění, přičemž všechny v úvahu přicházející a oslovené
pojišťovací subjekty podaly negativní odpověď na existující pojistnou smlouvu s
obviněným. V podrobnostech je opět možné odkázat na přiléhavé a dostatečné
argumenty v bodě 10. rozsudku krajského soudu, jimiž tento soud reagoval na
shodnou výhradu obviněného. Navíc, jak již bylo uvedeno v tomto usnesení,
nebyla otázka uzavření pojistné smlouvy stěžejní pro posouzení viny obviněného
v této trestní věci, jen mohla dokreslit přezíravý přístup obviněného k výkonu
funkce správce konkursní podstaty, který svědčí o neplnění povinností pečovat
řádně o majetek úpadce a vykonávat tuto funkci podle pravidel konkursního
řízení. Za porušení zásady presumpce neviny a hodnocení důkazů v pochybnostech
ve prospěch obviněného (in dubio pro reo) pak nelze považovat případy, v nichž
soudy dospěly k jiným skutkovým a právním závěrům, než jaké předkládá obviněný.
Nejvyšší soud nezjistil v posuzované trestní věci žádné pochybení ve způsobu,
jakým soudy nižších stupňů hodnotily výsledky provedeného dokazování, jež bylo
velmi podrobné a vstřícné k obhajobě obviněného, skutkové závěry přijaté soudy
jasně navazují na obsah jednotlivých důkazních prostředků, hodnotící úvahy
soudů rovněž vychází z obecných pravidel logiky a právní posouzení skutku
odpovídá i zákonným požadavkům definovaným v ustanovení § 220 odst. 1, 2 písm.
a), b) tr. zákoníku.
31. K námitce obviněného, týkající se údajně nesprávného součtu
peněžních částek, které měl podle odůvodnění napadeného rozhodnutí vydat
oddělenému věřiteli, Nejvyšší soud připomíná, že proti odůvodnění rozhodnutí
není dovolání přípustné (viz § 265a odst. 4 tr. řádu). Podstatné je však to, že
obviněný při její formulaci opomněl podstatnou část textu odůvodnění dovoláním
napadeného rozhodnutí, z níž je patrné, že obviněný nejprve nevydal částku 630
000 Kč oddělenému věřiteli a zbývající část výtěžku z prodeje nemovitého
majetku úpadce nepředal novému správci konkursní podstaty, přičemž obdrženou
peněžní hotovost nijak nezabezpečil před ztrátou či odcizením. První částka
měla být tedy vyplacena oddělenému věřiteli a druhá částka zahrnovala to, co
zůstalo z výtěžku prodeje nemovitého majetku úpadce a bylo určeno k poměrnému
uspokojení zbývajících věřitelů.
32. Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
se obviněný ocitl i námitkou proti nepřiměřenému trestu, který mu byl uložen.
Podle judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého
trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit
zásadně jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
h) tr. řádu. Jedná se tudíž o případy, v nichž byl obviněnému uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná
pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a
v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze
v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího
důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je
možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za
pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č.
22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové vady ovšem obviněný nevytkl a ani u něj
nepřipadaly v úvahu. Nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud uvádí, že v
posuzované trestní věci již soud prvního stupně dostatečně odůvodnil výši a
druh uloženého trestu (viz bod 24. tohoto rozsudku), přičemž odvolací soud se v
rámci nového rozhodnutí o trestu s hodnocením všech významných okolností se
soudem prvního stupně v podstatě ztotožnil a přejal je do napadeného rozsudku
(bod 15. rozsudku odvolacího soudu).
33. Samostatně se obviněný v dovolání zabýval otázkou vlivu délky
trestního řízení v této trestní věci na druh, resp. výměru uloženého
podmíněného trestu odnětí svobody. Konkrétně odkázal na ustanovení § 39 odst. 3
tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud
přihlédne k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce
trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Za daných okolností ale
není významné, zda námitku spočívající v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení
nenalezla patřičný odraz ve výroku o trestu, lze podřadit pod důvod dovolání,
jelikož nemůže být dovolacím soudem ignorována (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, ze dne 8. 6. 2010,
sp. zn. I. ÚS 2859/09 aj.). Nejvyšší soud proto připomíná, že pojem
„nepřiměřená délka trestního řízení“ není v právních předpisech přesně
definován, je však možno vycházet z ustálené judikatury jej vykládající. Za
jedno z určujících rozhodnutí lze považovat nález Ústavního soudu ze dne 6. 9.
2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, uveřejněný pod č. 157/2006 ve svazku 42 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu. V tomto nálezu Ústavní soud se zřetelem na
skutečnost, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nelze vykládat
paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž
překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy, mj.
vyslovil, že dobu trvání trestního řízení delší než 6 let je třeba považovat za
spíše výjimečnou a v případě neexistence zřejmých a významných důvodů pro
překročení této hranice nelze tolerovat trvání trestního stíhání v délce vyšší.
Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na
přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to využitím všech
prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Dalším významným rozhodnutím v
této otázce je nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS
358/98, uveřejněný pod č. 140/1998 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, v němž byla za nedůvodné průtahy označena situace, kdy soud
mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř 3 roků.
34. Při zohlednění délky trestního řízení a doby, která uplynula od
spáchání trestného činu, má soud podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku přihlédnout ke
složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu
trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v
trestním řízení. Případná nepřiměřená délka trestního řízení má být
kompenzována primárně přímo v trestním řízení právě podle citovaného zákonného
pravidla § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Jeho užití má přednost před možnou finanční
kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody podle § 31a odst. 2
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů
(viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 60/2013 Sb. rozh. obč. a
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.).
35. V posuzované věci byla obžaloba podána k Okresnímu soudu v Ústí nad
Labem dne 1. 12. 2009 (č. l. 455 a násl. trestního spisu), přičemž trestní
stíhání obviněného bylo zahájeno dne 14. 7. 2008 (č. l. 3 trestního spisu).
Záznam o zahájení úkonů trestního řízení, na jehož základě začaly orgány činné
v trestním řízení v této věci konat, byl vydán dne 5. 2. 2007 (č. l. 7
trestního spisu). První zprošťující rozsudek soudu prvního stupně byl vydán až
dne 11. 9. 2015, tedy více než 7 let po zahájení trestního stíhání, přičemž v
roce 2013 došlo k více než roční nečinnosti soudu prvního stupně z důvodu změny
předsedy senátu okresního soudu. Tento rozsudek z podnětu podaného odvolání
státního zástupce zrušil v celém rozsahu Krajský soud v Ústí nad Labem
usnesením ve veřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016. Po zrušení uvedeného
rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně bylo nové hlavní líčení nařízeno
až téměř za rok, a to na 20. 9. 2017. Následně po novém projednání věci rozhodl
soud prvního stupně v hlavním líčení dne 26. 10. 2017, odvolací soud poté
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a nově ve věci rozhodl rozsudkem dne 5.
11. 2018. Celková doba trestního stíhání (od jeho zahájení do pravomocného
skončení) tedy činila zhruba 10 let a 4 měsíce, což zcela jistě neodpovídá
složitosti projednávané věci. Lze ji tak označit za extrémní a mimořádnou z
hlediska soudní judikatury, jak byla příkladmo zmíněna shora. Odvolací soud
uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, což je výrazně v
dolní polovině zákonné trestní sazby, jež činí 6 měsíců až 5 let. Obviněnému
byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, tedy v
polovině příslušného zákonného rozpětí 1 roku až 5 let. Odvolací soud při
ukládání trestu obviněnému evidentně zohlednil, byť to výslovně nekonstatoval,
kromě dalších hledisek rovněž dobu trvání trestního řízení, kterou nebylo možné
považovat za přiměřenou povaze a složitosti věci. Přestože tedy ve věci
obviněného došlo k významným průtahům zejména v řízení před soudem prvního
stupně, je nutno považovat uložený trest obviněného za odpovídající citovaným
zákonným kritériím včetně § 39 odst. 3 tr. zákoníku.
IV. Závěrečné shrnutí
36. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že obviněný J. B. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nebyly shledány
opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozsudku ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr,
který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu
dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních
stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §
265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší
soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu