U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. června 2016 o dovolání
obviněného J. S., a obviněného P. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 2 To 88/2015, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 4/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. S. o d m í
t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného P. S. o d m í
t á .
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 21. 9.
2015, sp. zn. 61 T 4/2015, byl obviněný J. S. uznán vinným účastenstvím podle §
24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení
podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný P. S. byl uznán
vinným zvlášť závažným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2
písm. c) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s
již odsouzeným M. M., kterého se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části
odsuzujícího rozsudku.
2. Obviněný J. S. byl za toto jednání odsouzen podle § 272 odst. 2 tr.
zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou. Obviněný P. S. byl za toto jednání odsouzen podle § 272
odst. 2 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále
bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody podle § 228 odst. 1 tr.
ř. (mj. Auto Belák, s. r. o. Valašské Klobouky, Smetanova 771, v částce 3 854
650 Kč). Se zbytkem svého nároku na náhradě škody byla tato poškozená
společnost podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve všech
občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně
podali obvinění J. S., P. S. a poškozený Hasičský záchranný sbor Zlínského
kraje odvolání. Na základě odvolání obviněného P. S. a poškozeného Hasičského
záchranného sboru Zlínského kraje Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze 8. 12.
2015, sp. zn. 2 To 88/2015, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b),
písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o náhradě škody, jímž byli
všichni obvinění zavázání společně a nerozdílně nahradit škodu Hasičskému
záchrannému sboru Zlínského kraje, dále obviněný P. S. zavázán společně a
nerozdílně se zbývajícími obviněnými nahradit škodu České pojišťovně (bod I.
výroku rozsudku soudu druhého stupně) a za podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr.
ř. rozhodl soud druhého stupně nově tak, že všichni tři obvinění jsou podle §
228 odst. 1 tr. ř. povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody
poškozenému Hasičskému záchrannému sboru Zlínského kraje částku 95 200 Kč (bod
II. výroku rozsudku) a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká
pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody uplatněnou vůči obviněnému
P. S. na řízení ve věcech občanskoprávních (bod III. výroku rozsudku). V
ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod IV. výroku rozsudku).
Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. S. zamítnuto (bod V. výroku
rozsudku).
4. Obviněný J. S. (do výroků II., IV., V.) a P. S. (do výroků II., IV.)
podali prostřednictvím svých obhájců proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g), l), tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný J. S. podané dovolání odůvodnil tak, že ve vztahu k jeho
osobě nedošlo k naplnění subjektivní a objektivní stránky znaků skutkové
podstaty zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst.
2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve formě účastenství podle § 24 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje rovněž v
extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými
důkazy. Porušení práva na spravedlivý proces spočívá v porušení zásady
materiální pravdy a zásady in dubio pro reo. Dovolatel je toho názoru, že
skutek tak, jak je popsán, nebyl prokázán. Oba obecné soudy měly podle jeho
názoru provést rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav
rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy. Z jejich rozhodnutí není rovněž
patrno, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy se opřely, jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou
dovolatele. Soudy nižších stupňů pak především porušily právo dovolatele na
spravedlivý proces, když se řádně nevypořádaly s důkazními návrhy dovolatele
(výslech jím navržených svědků). Extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním obou
soudů a provedenými důkazy spatřuje ve skutečnosti, že soudy opomenuly hodnotit
důkazy svědčící v jeho prospěch. V této souvislosti dále dovolatel předkládá
úryvky z výpovědí svědků či listinných důkazů a polemizuje nad jejich výkladem.
Rovněž se domnívá, že obecné soudy použily jako podpůrný argument k dovození
viny jeho trestní minulost, což představuje zaujatost vůči jeho osobě.
Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká i nedostatečné odůvodnění jejich
rozhodnutí, kdy se dle jeho názoru nevypořádaly se vztahem obviněného S. a
svědka B., ani se skutečností, že nalézací soud vypustil z popisu skutku údajné
vyhrožování dvou neznámých mužů obviněnému S. Ve svém dovolání dále upozorňuje
na skutečnost, že provedení samotného skutku spoluobviněným S. bylo excesem z
případné dohody (jejíž existenci však popírá). Argumentuje tím, že při
případném návodu by nemohl předvídat následek, který spoluobviněný S. způsobí,
přičemž jedině S., případně spoluobviněný M., mohli rozpoznat následek svého
jednání. Porušení zásady kontradiktornosti pak dovolatel spatřuje ve
skutečnosti, že spoluobviněný S. odmítl při hlavním líčení odpovídat na otázky
dovolatele, jeho obhájce i konfrontaci, čímž se dle jeho názoru stal „osobou
zcela nevěrohodnou, a proto jeho výpověď neměla být vyhodnocena jako přímý
důkaz“ vůči dovolateli. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obou soudů a
provedenými důkazy spatřuje dále ve vztahu ke stanovení výše náhrady škody
poškozeným. Tuto považuje za neprokázanou a neodůvodněnou. Dovolatel je toho
názoru, že kritériem pro určení výše škody je cena obvyklá. Zdůrazňuje, že
kromě „nepřezkoumatelného“ znaleckého posudku Mgr. Juráka byly ve věci
zpracovány dva znalecké posudky, a to Ing. Pospíšila a znaleckého ústavu. Svoji
argumentaci dovolatel opírá o skutečnost, že zpracovatel revizního posudku Ing.
Krupka uvedl, že standardní odchylka cen obvyklých u vozidel je 10 – 15 % a
dále potvrdil, že cena vozidel ze znaleckého posudku Ing. Pospíšila je v rámci
této tolerance. Na základě těchto úvah dochází dovolatel k závěru, že soudy
měly při stanovení ceny vozidel vycházet z rozmezí částek 3 441 000 Kč až 3 592
000 Kč. Pokud je pak škoda určena rozmezím, je nutno postupovat v souladu se
zásadou in dubio pro reo a vycházet z částky pro obviněného příznivější.
Obdobnou úvahu dovolatel předkládá i v souvislosti s obvyklou cenou oceňovaných
nemovitostí. I zde měla být cena, vzhledem k míře tolerance odhadu 10 – 20 %,
určena rozmezím (1 270 000 Kč až 1 500 000 Kč), přičemž soud měl vycházet z
částky nejpříznivější pro obviněného. Ve vztahu k movitým věcem, které se měly
nalézat v době spáchání skutku na místě činu, uvádí, že při stanovení výše
škody vycházel soud z posudku Mgr. Juráka, který je dle jeho úvah
nepřezkoumatelný. Navíc existence těchto věcí na místě činu nebyla nijak
dokazována, a proto jejich cena nemůže být počítána jako škoda pro účely
trestněprávní kvalifikace. Z výše uvedeného pak dle jeho názoru plyne, že
nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata žalovaného trestného činu a
škoda způsobená předmětným skutkem může být maximálně ve výši 4 711 000 Kč.
Zdůrazňuje rovněž, že poškozená společnost Auto Belák, s. r. o., nepředložila
jediný důkaz kromě svého tvrzení, že byla vlastníkem poškozených vozidel, což
brání tomu, aby byl nárok poškozené společnosti uznán v adhezním řízení. Soudům
vytýká i výši uloženého trestu, především pak v poměru k výši uložených trestů
spoluobviněným S. a M., u kterých soud shledal podmínky pro mimořádné snížení
trestu odnětí svobody. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek soudu obou instancí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně –
pobočka ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Obviněný P. S. v podaném dovolání předně namítá, že nižší soudy
nesprávně zjistily výši škody, čímž došlo k nesprávné právní kvalifikaci
skutku. Uvedené je dle jeho názoru důsledkem extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudů.
Domnívá se, že nalézací soud se otázce posouzení výše škody věnoval pouze
stroze, přičemž soud odvolací se s jeho závěry plně ztotožnil a s námitkami
dovolatele se nevypořádal. Svoji argumentaci dovolatel opírá o skutečnost, že
zpracovatel revizního posudku Ing. Krupka uvedl, že standardní odchylka cen
obvyklých u vozidel je 10 – 15 % a dále potvrdil, že cena vozidel ze znaleckého
posudku Ing. Pospíšila je v rámci této tolerance. Na základě těchto úvah
dochází dovolatel k závěru, že soudy měly při stanovení ceny vozidel vycházet z
rozmezí částek 3 441 000 Kč až 3 592 000 Kč. Pokud je pak škoda určena
rozmezím, je nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a vycházet
z pro obviněného příznivější částky. Obdobnou úvahu dovolatel předkládá i v
souvislosti s obvyklou cenou oceňovaných nemovitostí. I zde měla být cena
určena rozmezím (1 270 000 Kč až 1 500 000 Kč), přičemž soud měl vycházet z
částky nejpříznivější pro obviněného. Pokud se týče movitých věcí, které se
měly nacházet v době požáru na místě činu, upozorňuje, že existence takových
věcí nebyla vůbec předmětem dokazování. Existence těchto věcí neplyne z
protokolu o ohledání na místě činu, z fotodokumentace, ani úředního záznamu.
Cena těchto věcí pak nemůže být počítána jako škoda pro účely trestněprávní
kvalifikace. Dle názoru dovolatele tak mohla být škoda způsobená předmětným
skutkem maximálně 4 711 000 Kč, čímž mělo dojít k tzv. extrémnímu nesouladu,
když soudy opomenuly ústní výslechy znalců a porušily zásadu in dubio pro reo.
Dovolatel dále podotýká, že odvolací soud správně změnil rozsudek soudu
nalézacího ve vztahu k České pojišťovně, a. s., a to s odkazem na § 140b
insolvenčního zákona. Dodává však, že tuto skutečnost namítal i ve vztahu ke
společnosti Auto Belák, s. r. o., která rovněž měla možnost se do insolvenčního
řízení přihlásit. Rovněž zdůraznil, že společnost Auto Belák, s. r. o. nijak
neprokázala, že je vlastníkem poškozených vozidel, což brání tomu, aby byl
nárok poškozené společnosti uznán v adhezním řízení. Na základě výše uvedených
skutečností obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci, ale i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín, jakož i
všechna další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo, pozbyla podkladu, zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
7. Dne 10. 6. 2016 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis dovolatele J. S.,
jež označil jako „doplnění stížnosti pro porušení zákona o nově zjištěné
skutečnosti". Přípis je odůvodněn tak, že dovolatel v současné době zjistil
nové skutečnosti, které by chtěl doplnit do důvodů podaného „odvolání". Tyto
skutečnosti mají spočívat v tom, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně
nepřiděloval soudcům případy podle předem daných pravidel a dokonce pro
přidělování přísedících neexistoval rozvrh práce. Tímto mělo dojít k porušení
práva dovolatele na zákonného soudce. Dovolatel závěrem svého přípisu žádá, aby
se dovolací soud zabýval i touto novou skutečností.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil
svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svých vyjádřeních nejprve
shrnul dosavadní průběh trestního řízení, obsah dovolání obou dovolatelů a
stručně se vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům. Ve vztahu k dovolání
obviněného J. S. se vyjádřil tak, že ačkoli je podané dovolání značně rozsáhlé,
neobsahuje žádné konkrétní námitky. Dovolatel primárně setrvává na své obhajobě
z původního řízení. Co se týče námitek dovolatele stran neúplnosti provedeného
dokazování a hodnocení důkazů soudy, státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství uvádí, že neexistuje povinnost soudu provést všechny
obviněným navrhované důkazy. Odkazuje na příslušné strany rozhodnutí soudů
nižších stupňů, kde soudy vysvětlily, proč takové návrhy dovolatele považovaly
za nadbytečné. Za bezpředmětné považuje rovněž námitky týkající se údajného
porušení zásady kontradiktornosti řízení ve vztahu k výpovědi spoluobviněného
S., který se nenacházel v postavení svědka, ale spoluobviněného a pokud odmítl
odpovídat na otázky dovolatele či účast na konfrontaci, využil svého zákonného
práva nevypovídat. Dovolatel sice formálně namítá absenci znaku kvalifikované
skutkové podstaty podle § 272 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, avšak tyto námitky
směřují proti skutkovým zjištěním o výši způsobené škody. V této souvislosti
totiž dovolatel nevytýká porušení kritérií pro stanovení výše škody, ale
polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily závěry znaleckých posudků,
případně že vůbec nebyla prokázána existence některých věcí na místě činu. Námitky dovolatele vůči kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí s ohledem na §
265a odst. 4 tr. řádu považuje za zcela nepřípustné. Obdobně pak posoudil i
námitky dovolatele týkající se neadekvátnosti mírnosti trestů uložených
spoluobviněným S. a M. V souvislosti se stanovením výše škody a k dovolatelem
tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo uvádí, že obhajoba předložila
znalecký posudek znalce Ing. Pospíšila, který ohodnotil zničená vozidla
odchylně od znalce Mgr. Juráka, jehož posudek opatřily orgány činné v trestním
řízení. Pochybnosti o výši škody způsobené na nemovitostech a o ceně těchto
nemovitostí zjištěné znalcem Ing. Mlčochem zmínil již ve svém rozhodnutí
nalézací soud. Tento však rozhodnutí k odstranění pochybností a rozporů mezi
zmíněnými posudky opatřil ústavní znalecký posudek a z těchto závěrů také
vycházel. Uvedená zásada in dubio pro reo nebyla porušena a zároveň podotýká,
že uvedená zásada neznamená, že v případě jakéhokoli rozporu mezi důkazy by se
soud musel přiklonit bez dalšího k variantě příznivější pro obviněného. Státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství dále připustil, že s mírou
tolerance by bylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky
týkající se excesu spoluobviněného S. z dohodnutého jednání, nepovažuje je však
za důvodné. Doplňuje, že v předmětné věci spoluobviněný S. vykonal právě to, k
čemu byl naváděn, tj. zapálil jedno vozidlo, v prostorách, kde byly předpoklady
k rozšíření požáru.
V této souvislosti upozorňuje, že ze skutkových zjištění
nevyplynuly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly vlastní iniciativě S. směřující k rozšíření požáru. Zdůraznil, že ve vztahu k těžšímu následku jako
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v zásadě stačí nedbalost, a
to i nevědomá. Přičemž tuto formu zavinění by bylo možno u dovolatele dovodit i
v případě, že by skutečně situaci na místě činu detailně neznal. Ve vztahu k
dovolateli rovněž uvádí, že uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu nepřichází vůbec v úvahu, neboť odvolací soud zamítl odvolání
obviněného jako nedůvodné po meritorním přezkumu.
9. Pokud jde o dovolání obviněného P. S., ani to nepovažuje za důvodné.
Konstatoval, že se jedná o námitky obdobné jako v případě dovolatele S., a
proto lze v tomto směru v celém rozsahu odkázat na to, co uvedl k těmto
námitkám. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku, podle
které s ohledem na ustanovení § 140b insolvenčního zákona nemělo být
rozhodováno o nároku poškozené společnosti Auto Belák, s. r. o., na náhradu
škody. V dané souvislosti státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo
624/2015. V konkrétním případě se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku
či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale o námitku procesní. Vytýkaná vada
má totiž spočívat v tom, že nárok byl přiznán přes existenci zákonné překážky
bránící soudu uložit obviněnému povinnost k náhradě škody. Z citovaného
rozhodnutí však plyne, že nárok na náhradu škody, kterou obviněný způsobil
úmyslným trestným činem, není vyloučen tehdy, pokud poškozený svou pohledávku
nepřihlásil do insolvenčního řízení.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem
uvedl, že námitky dovolatele S. odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen z části, přičemž jde o námitky
zjevně nedůvodné. Dovolatel S. uplatnil pouze námitky skutkového a procesního
charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu obsahově neodpovídají. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby
Nejvyšší soud odmítl podané dovolání obviněného S. podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. řádu a obviněného S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dále
vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného
rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.],
byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je pak dán v
případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá
alternativa).
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
16. V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o
námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby
obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění
jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné
námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a
druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
17. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke
způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je
zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto
zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat,
že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání
se spravedlivého procesu). Dále je vhodné též zmínit rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. Nejvyšší soud považuje za potřebné dále uvést, že svoji argumentaci
k dovolacímu důvodu pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zastřešuje obviněný S.
odkazem na skutečnost, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou vydána za
existence „extrémního rozporu mezi skutkovým zjištěním obou nalézacích soudů a
provedenými důkazy – skutečnosti svědčící ve prospěch odsouzeného“ apod.
19. K uvedené problematice Nejvyšší soud uvádí, že extrémní nesoulad
není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes
tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud
např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do
pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace,
kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně
obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že
uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v
celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a
jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s
procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj
odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných
soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné
závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze
dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou
považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu,
ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze
otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda
právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“,
a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak
nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních
norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní
praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí
smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně)
akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s
obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně,
srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn.
III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je
oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v
předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl (viz níže).
20. Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na
základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině
obviněných trestnou činností uvedenou ve výrokové části napadeného rozsudku.
Trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi
v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody
velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek
výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo
se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné
nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění a způsobí-li takovým
činem škodu velkého rozsahu. Objektem takového trestného činu je zájem na
ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku, přičemž
postačí i ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů. Obecným
nebezpečím se rozumí takový stav, při němž nastává větší či menší
pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu
znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo, jako v daném
případě, nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Pro stav obecného
nebezpečí – i když k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a
neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na
nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob
(srov. rozh. č. I/1966 Sb. rozh. tr., rozh. č. 12/1988 Sb. rozh. tr.). Na tomto
místě je třeba zdůraznit, že jde o trestný čin ohrožovací. Zda takové
bezprostřední nebezpečí vzniklo, nutno posuzovat vždy v souvislosti se všemi
okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem
spáchání činu a s jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel
použil.
21. V trestním řízení bylo prokázáno, že obviněný P. S. (a již odsouzený
M. M.) společným jednáním úmyslně způsobili obecné nebezpečí tím, že vydali
cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčinili požár a
způsobili takovým činem škodu velkého rozsahu, čímž naplnili po stránce
objektivní i subjektivní zvlášť závažný zločin obecného ohrožení podle § 272
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství ve
smyslu § 23 tr. zákoníku. Způsobením požáru se rozumí založení ohně na takovém
místě nebo za takových podmínek (teplotních, proudění vzduchu nebo
povětrnostních apod.), z něhož hrozí rozšíření požáru, které se vyznačuje již
živelností a neovladatelností jeho průběhu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že
obviněný J. S. úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin
spočívající v tom, že úmyslně způsobí obecné ohrožení tím, že vydal cizí
majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu a způsobil takovým činem škodu
velkého rozsahu, čímž rovněž naplnil po stránce objektivní i subjektivní zvlášť
závažný zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
22. Ačkoli obviněný S. nepopírá, že společným jednáním s již odsouzeným
M. úmyslně způsobili požár, kdy nejdříve byl zapálen automobil zn. Citroen C2
pomocí benzinu a následně došlo k rozšíření požáru na v blízkosti zaparkovaná
vozidla a následně střešní konstrukce a skladové haly a jejího vybavení, popírá
úmysl způsobit škodu velkého rozsahu. Obviněný S. pak popřel, že by se žalované
trestné činnosti jakkoli účastnil. V daném případě soudy vycházely z objektivně
zjištěných důkazů, především pak z výpovědí obviněných P. S. a M. M., dále pak
svědeckých výpovědí J. B. a S. B., znaleckých posudků a listinných důkazů.
23. Obviněný S. namítá, že i kdyby připustil, navedení obviněného S. k
zapálení jednoho auta, nebyl prokázán závěr soudu, že věděl o tom, že zapálením
jednoho vozidla umístěného v řadě dalších vozidel může dojít ke škodě velkého
rozsahu, přičemž předvídat těžší následek mohl pouze a jedině S. a jednalo by
se o tak o exces z takové dohody. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud by ze
strany hlavního pachatele došlo k excesu a pachatel spáchal trestný čin
závažnější, než k jakému návod směřoval, bude odpovědný za účastenství k
mírnějšímu trestnému činu. V daném případě tomu tak však nebylo. Obviněný S.
musel vědět, či musel být minimálně srozuměn s tím, že vzhledem k místu
spáchání činu, způsobu založení požáru, umístění většího množství vozidel pod
halou, snadno může dojít k rozšíření požáru a tím i ke způsobení škody velkého
rozsahu. Trestní odpovědnost je nutno posuzovat ve vztahu k těžšímu následku
jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, přičemž postačí
zavinění i ve formě nedbalosti nevědomé. (Soudy rovněž ve svých rozhodnutích
zmiňují dřívější přítomnost obviněného na místě činu a jeho vědomost o větším
počtu zaparkovaných vozidel. Stejně tak zmiňují i telefonát jednomu z
poškozených ohledně ev. přeparkování svého vozidla z tohoto objektu, což vše
vylučuje obhajobu obviněného a jeho tvrzení a ev. excesu obviněného S.).
24. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani námitce dovolatele S. stran
porušení zásady kontradiktornosti ve vztahu k výpovědi obviněného S. Na tomto
místě je nezbytné podotknout, že obviněný S. měl ve věci postavení
spoluobviněného. Pokud se rozhodl neodpovídat na otázky obviněného S., jeho
obhájce či pokud odmítl konfrontaci, svědčí to o zvolené strategii obhajoby,
kdy využil pouze svého zákonného práva nevypovídat. Tato skutečnost nemůže mít
vliv na věrohodnost výpovědi obviněného S. Pro úplnost je třeba doplnit, že
otázka viny obviněného S. nebyla dovozena pouze z výpovědi obviněného S., ale
byla podložena celou řadou nepřímých důkazů. (viz např. shora bod 23).
25. Z podaného dovolání je zřejmé, že zásadní nesouhlas obviněného S. s
výrokem o náhradě škody je směřován do výroku, kterým mu byla ve smyslu § 228
tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Auto Belák, s. r. o.
škodu ve výši 3 854 650 Kč, když podle názoru obviněného měla být poškozená
organizace se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 tr. ř. na
řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedené výhrady se však netýkají hmotně
právní podstaty majetkové újmy, kterou obviněný svým jednáním způsobil, ale
mají procesní povahu, neboť směřují proti procesnímu postupu, na jehož základě
rozhodl soud prvního stupně (resp. soud odvolací) v adhézním řízení o náhradě
způsobené škody. S ohledem na již shora zmíněnou charakteristiku dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dále např. na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 708/2006, publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27. č. T 912), nebylo možno uvedenou námitku
považovat za právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. V
souvislosti se zmíněnou problematikou považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1325/2015, ve
kterém zmíněný soud uvedl, že „nejde-li o řízení uvedená v § 140a zák. č.
182/2006 Sb., nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po
kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných
právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení
uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na
přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují
(§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo
nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení
získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl
zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu
s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Jelikož v posuzované věci
v trestním řízení nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka, jak
citované ustanovení předpokládá, jedná se podle názoru dovolatelky o skutečnost
zakládající překážku pro rozhodnutí o náhradě škody v rámci adhezního řízení“.
Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že se nedotýká odpovědnosti obviněného za
způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotněprávních otázek,
nýbrž stanoví, za jakých okolností soudy nesmějí v průběhu insolvenčního řízení
rozhodovat o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty. Procesní charakter
tohoto ustanovení je tedy zřejmý, a proto jeho uplatnění v dovolacím řízení
nelze považovat za jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 677/2013, či ze dne 15. 7.
2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015).
26. Ve vztahu k výši způsobené škody a tím i k právní kvalifikaci
žalovaného jednání ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve
způsobení škody velkého rozsahu, vznesli námitku s totožnou argumentací oba
dovolatelé. K vyčíslení obvyklé ceny poškozených motorových vozidel byly
vypracovány dva znalecké posudky (Mgr. Juráka a Ing. Pospíšila). Nalézací soud
provedl v hlavním líčení oba posudky, přičemž s ohledem na vyvstalé rozpory
mezi zmiňovanými znaleckými posudky přistoupil k vyžádání revizního znaleckého
posudku. Znalecký posudek ústavu přezkoumal závěry předchozích posudků Mgr.
Juráka a Ing. Pospíšila, vyčíslil obvyklou cenu vozidel a vytkl pochybení v
předložených znaleckých posudcích. Obdobně bylo postupováno i v případě cen
nemovitostí. Soudy nižších stupňů proto zcela správně vycházely z cen
vyčíslených ve znaleckém posudku ústavu Česká znalecká, a. s. S obsahově
shodnou námitkou uplatněnou dříve v odvolacím a nyní dovolacím řízení se již
vyčerpávajícím způsobem vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí (str. 21 –
25). Přisvědčit nelze ani námitkám dovolatelů ve vztahu k prokazování existence
movitých věcí na místě činu a vlastnictví vozidel společnosti Auto Belák, s. r.
o. I s těmito námitkami se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal odvolací
soud (str. 25). Obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku brojí proti
výši škody, kterou měli svým jednáním způsobit. Nejvyšší soud zcela okrajově,
neboť uvedenou skutečností se soudy vůbec nezabývaly, pouze dodává, že mj. z
odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje vyplývá, že
hasičským zásahem byly uchráněny další hodnoty (sousedního objektu) v hodnotě
nejméně 7,5 mil. Kč.
27. Co se týče přípisu dovolatele J. S., datovaného ke dni 8. června
2016, jež označil jako „doplnění stížnosti pro porušení zákona o nově zjištěné
skutečnosti“, doplňuje Nejvyšší soud následující. Obviněný svým přípisem
pravděpodobně zamýšlel doplnit dovolání, jak vyplývá z obsahu přípisu. Dle
ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. řádu musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v
jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně
konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2, o které se
dovolání opírá. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody
dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Lhůta pro podání
dovolání je zákonem stanovena na dva měsíce od doručení rozhodnutí, proti
kterému dovolání směřuje. Konec této lhůty v případě obviněného S. připadl na
20. března 2016. Doplnění dovolání, které Nejvyššímu soudu bylo doručeno dne
10. června 2016, tak nelze pro opožděnost přezkoumat. Dále však musí Nejvyšší
soud upozornit i na tu skutečnost, že dovolání se podává prostřednictvím osoby
práva znalé – obhájce, což se v případě podání ze dne 8. 6. 2016 (doručeného
dne 10. 6. 2016) nestalo, navíc je nelze označit za doplnění dovolání k řádně
uplatněnému dovolání, neboť jeho obsahovou náplní byly výhrady k otázce
přidělování spisů (rozvrhu práce), tedy námitky, které pod řádně a včas
uplatněné dovolací důvody podřadit nelze (viz § 265f odst. 2 tr. ř.).
28. Nad rámec uvedeného, a to ve vztahu k ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit
usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze
kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že
soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do
podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že
vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při
zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost a svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily.
29. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena
vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na
shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. S., neboť
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu (s odkazem na
procesní pochybení). Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu
pak takto učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu