USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 7. 2021 o dovolání,
které podal obviněný M. D., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 296/2020, který rozhodoval jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15
T 157/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. D. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 15 T
157/2018, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem porušení autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr.
zákoníku, za který mu byl podle téhož ustanovení a za použití § 67 odst. 1 a §
68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po
500 Kč, tedy celkem ve výši 30 000 Kč. Pro případ, že by tento peněžitý trest
ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, soud stanovil podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, náhradní trest odnětí svobody v
trvání 3 měsíců. V adhezním řízení okresní soud odkázal poškozené uvedené ve
výrokové části rozhodnutí podle § 229 odst. 1 tr. řádu s jejich nároky na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný
dopustil ve stručnosti tím, že v době od 25. 1. 2014 do 24. 7. 2017 na
diskusním fóru XY pod přezdívkou „S.“ v sekci „Movie“ uveřejnil odkazy na
chráněná audiovizuální díla, která neoprávněně umístil na tzv. filehostingové
servery, konkrétně na XY a XY, takto obviněný v posuzovaném období volně
zpřístupnil a neoprávněně šířil rozmnoženiny filmů a seriálů vyjmenovaných ve
výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, aniž by mu držitelé
autorských práv BONTONFILM, a. s., a AQS, a. s., případně jejich zástupce Česká
protipirátská unie, k takovému jednání udělili souhlas, tím obviněný umožnil
libovolnému počtu dalších osob stažení audiovizuálních děl bez potřebných
souhlasů nositelů či držitelů práv k audiovizuálním dílům, která jsou autorským
dílem ve smyslu § 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“), a tím porušil právo na
rozmnožování děl podle § 12 odst. 1, 4 písm. a), § 13, a § 80 odst. 2 písm. a)
autorského zákona a právo na sdělování díla veřejnosti podle § 12 odst. 1, 4
písm. f), § 18 odst. 1, 2 a § 80 odst. 2 písm. e) autorského zákona.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž
Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 9 To 296/2020,
tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud již v posuzované trestní věci rozhodoval kasačním
rozhodnutím v prvním dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 211/2020 a věc
byla vrácena Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí.
Důvodem pro zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů bylo především nedostatečné
vyjádření naplnění kvalifikačního znaku objektivní stránky přečinu podle § 270
odst. 1 tr. zákoníku, spočívajícího v nikoli nepatrné intenzitě zásahu do
autorských práv třetích osob. Následně rozhodovaly soudy obou stupňů znovu, jak
bylo podrobně uvedeno pod body 1. a 3. tohoto usnesení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
5. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v
§ 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
6. Obviněný shodně jako ve svém prvním dovolání namítl, že skutek, pro
který je proti němu vedeno trestní řízení se nikdy nestal, neboť třetím osobám
neumožnil stahování audiovizuálních děl podléhajících autorskoprávní ochraně.
Soudům nižších stupňů vytkl, že se dostatečně nezabývaly tím, že k zajištěnému
počítači měly přístup kromě něj i další osoby. Nade vši pochybnost tak nebylo
prokázáno, že právě on byl pachatelem jednání, které je popsáno ve skutku.
Obviněný taktéž zpochybnil, zda byla pod názvy souborů skutečně uložena
označená díla chráněná autorským zákonem. Jediný důkaz totiž nevyvrátil
pochybnosti o skutečném obsahu jednotlivých souborů. V této souvislosti
obviněný namítl, že „skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s
hmotněprávními závěry obecných soudů“. Obviněný dále vytkl absenci zákonného
znaku přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v nikoli nepatrném
zásahu do zákonem chráněných práv, přičemž tak učinil s poukazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1271/2016, a rozsudek
Soudního dvora ze dne 3. 7. 2012, č. C-128/11, ve věci UseSoft GmbH proti
Orackle International Corp. Prostřednictvím argumentu, podle něhož k domovní
prohlídce, při které byl zajištěn notebook obviněného, nebyl důvod, obviněný
dovozuje nezákonnost tohoto procesního úkonu. Obviněný rovněž vyjádřil
pochybnosti nad věrohodností výpovědí svědků P. D. a V. P. V souvislosti s
uveřejněním seriálu „Vinaři“ se obviněný ohradil, že jednal v negativním
skutkovém omylu. Z toho důvodu je přesvědčen, že jeho odpovědnost mohla být
vyvozena nanejvýš v rovině správní, nikoli trestněprávní. Prostřednictvím
argumentace, podle které nebyl třetí stranou upozorněn na porušení autorských
práv třetích osob, obviněný dále zpochybnil své zavinění spáchat přečin podle §
270 odst. 1 tr. zákoníku. Připustil, že se vytýkaného jednání mohl dopustit
nanejvýš z hrubé nedbalosti podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku. Tím, že mu jeho
jednání přineslo naprosto zanedbatelný prospěch, se obviněnému jeví uložený
peněžitý trest jako naprosto nepřiměřený. Závěrem svého podání s poukazem na
zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku obviněný
namítl, že jeho jednání nelze považovat za natolik společensky škodlivé, aby
mohla být konstatována jeho trestní odpovědnost. Zejména soudy nerespektovaly
uvedenou zásadu při hodnocení otázky nedovoleného zpřístupnění seriálu
„Vinaři“, který rozhodně nepřesáhl míru vyšší než nepatrnou. Poukázal též na
jiné uživatele sítě internet, kteří sdílí zcela nové filmy a nejsou nijak
trestáni, z pohledu poškozeného označil tuto situaci za absurdní, neboť je
zřejmé, že si náhodně vybírá uživatele, které postihuje. V této souvislosti
také poukázal na to, že konkrétní poškození nebyli žalovaným skutkem jakkoli
omezeni a jimi vyčíslená škoda rovněž nebyla prokázána.
7. S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
8. Opis dovolání obviněného byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci,
který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství. Ta nejprve zrekapitulovala dovolací argumentaci obviněného a
uvedla k ní, že se v podstatné části shoduje s tou, kterou obviněný uplatnil
již ve svém prvním dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud rozhodl kasačním
rozhodnutím. S poukazem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod T 686 ve
svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004, poznamenala, že obviněný zjevně
přehlíží závěry dovolacího soudu, které byly následně závazné nejenom pro soudy
nižších stupňů, ale i pro Nejvyšší soud v případném dalším dovolacím řízení. Výjimkou by byla situace, kdy by po případném doplnění dokazování došlo ke
změně skutkových okolností, pro které by právní názor vyslovený Nejvyšším
soudem byť i jen z části ztratil svůj skutkový podklad. Protože však taková
situace v posuzované věci nenastala, nejsou námitky obviněného, které založil
na odlišných skutkových závěrech podřaditelné pod žádný z důvodů podle § 265b
odst. 1, 2 tr. řádu. Takové výhrady se týkají zpochybnění pachatelství
obviněného, věrohodnosti, resp. kompetence svědků V. P. i P. D., a námitky ve
vztahu k seriálu „Vinaři“. Nejvyšší soud se touto argumentací obviněného
dostatečným způsobem zabýval, proto jestliže obviněný bez ohledu na přezkumné
závěry Nejvyššího soudu v kasačním rozhodnutí, znovu zpochybnil správnost
skutkového podkladu výroku o vině argumentem o jeho extrémně rozporném vztahu s
výsledky provedeného dokazování, pak jde o nepřípustné námitky, jimiž se není
možné znovu zabývat. Podle státní zástupkyně se předmětem přezkumu v tomto
dovolacím řízení mohou stát pouze námitky směřující proti naplnění objektivní a
subjektivní stránky přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o znak
objektivní stránky, a to nikoli nepatrný zásah do zákonem chráněných autorských
práv, je státní zástupkyně přesvědčena, že argumentace obviněného podpořená
judikaturou Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské unie, nikterak
nevypovídá o tom, že by uvedený znak neměl být jeho jednáním naplněn. Sama o
existenci tohoto zákonného znaku nepochybuje. Nedostatek svého úmyslného
zavinění obviněný podpořil výhradně skutkovými námitkami odlišnými od zjištění
soudů, přičemž jeho obhajoba, podle které si protiprávnosti svého jednání nebyl
vědom, nemůže obstát. Rovněž na tyto námitky Nejvyšší soud reagoval v bodech
23. a 24. svého kasačního usnesení, na jejich obsah proto státní zástupkyně
odkázala. Nejvyšší soud se v bodě 17. svého rozhodnutí komplexně zabýval i
tím, zda obviněný díky svému jednání (ne)utržil majetkový prospěch. Na jeho
úvahy dále navázal soud prvního stupně, o čemž svědčí bod 12. jeho rozsudku. Podle mínění státní zástupkyně se jednání obviněného i s přihlédnutím k zásadě
subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr.
zákoníku stále
pohybuje nad dolní hranicí trestnosti, neboť vykazuje naprosto standardní míru
společenské škodlivosti posuzovaného jednání ve smyslu všech zákonných znaků
přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s nepřiměřeností
uloženého trestu státní zástupkyně obviněného odkázala na bod 28. kasačního
rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pouze k vyčíslení způsobené škody doplnila, že
obviněný zjevně účelově přehlíží, že soud prvního stupně adhezním výrokem
odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních, neuložil mu tudíž povinnost k náhradě škody poškozeným.
9. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu za podmínek
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítaným dovolacím důvodům.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze relevantně
uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný
výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících
hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího
důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový
stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, které nastane zejména v případě,
že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného
trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo
nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může
spočívat také v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný
podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký
trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení,
které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost
posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
12. Obviněný opřel své dovolání rovněž o ustanovení § 265b odst. 1 písm.
l) tr. řádu. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je
existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Uplatněný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí, a procesní strana tak
byla zbavena přístupu ke druhé soudní instanci, nebo byl-li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se
shora uvedených dovolacích důvodů. Byť obviněný výslovně neuvedl, kterou z
alternativ tohoto dovolacího důvodu uplatňuje, přicházela v úvahu pouze jeho
druhá varianta, která by v posuzovaném případě byla naplněna za předpokladu,
kdyby napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i řízení mu předcházející,
byly skutečně zatíženy vadami zakládajícími dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, na který obviněný rovněž odkázal.
b) K dovolací argumentaci obviněného
13. Jak již bylo v bodě 4. tohoto usnesení uvedeno, v trestní věci
obviněného M. D. jde o druhé dovolací řízení, proto je vhodné připomenout, že
důvody, které Nejvyšší soud vedly k vydání citovaného kasačního rozhodnutí, se
týkaly nesprávného, resp. nedostatečně vyhodnoceného závěru soudu prvního
stupně o naplnění znaku objektivní stránky stíhaného přečinu spočívajícího v
zásahu do chráněných autorských práv nikoli nepatrným způsobem. Soudy míru
tohoto zásahu dovodily výlučně se zřetelem na výši škody, kterou vyčíslili
poškození, přičemž ani odvolací soud, byť si byl těchto nesrovnalostí vědom,
nenapravil pochybení soudu prvního stupně. V rámci nového řízení před okresním
soudem byl z důvodu změny v osobě samosoudce v senátu 15 T za souhlasu
obviněného a státního zástupce přečten podstatný obsah protokolů o hlavním
líčení a zhodnoceny zrekapitulované důkazy provedené v původním řízení před
okresním soudem. Oproti podané obžalobě státního zástupce Okresního státního
zastupitelství v Hodoníně v novém řízení doznala změn tzv. skutková věta výroku
o vině v tom směru že, jednak byl snížen počet audiovizuálních děl, které
obviněný volně zpřístupnil a jejichž rozmnoženiny volně šířil na tzv.
filehostingových serverech, jednak byla vypuštěna část, podle níž obviněný svým
jednáním poškozeným obchodním společnostem BONTONFILM, a. s., a AQS, a. s.,
způsobil škodu v celkové výši 250 525 Kč a 745 539 Kč, neboť se rozsah této
škody nepodařilo obviněnému v řízení prokázat (srov. body 10. a 11. rozsudku).
Z hlediska právní kvalifikace se soud prvního stupně správně zaměřil na
posouzení otázky intenzity zásahu do zákonem chráněných práv, jak předpokládá
základní skutková podstata přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Poté, co
zohlednil dobu, po kterou obviněný šířil a volně zpřístupňoval rozmnoženiny
dotčených audiovizuálních děl, jejich (snížený) počet, pokračování v trestné
činnosti i navzdory opakovaným varováním ze strany provozovatele diskusního
fóra a smazání odkazu z důvodu porušení chráněných práv autorů, resp.
distributorů děl a rovněž zištný motiv obviněného k páchání trestné činnosti
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo
196/2014), dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný do práv poškozených
podléhajících autorskoprávní ochraně zasáhl nikoli nepatrně, přičemž jednal
přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov.
bod 12. rozsudku). Krajský soud v Brně se v odvolacím řízení se závěry soudu
prvního stupně ztotožnil a za správný uznal závěr o naplnění znaku objektivní
stránky jednání obviněného spočívajícího v „nikoli nepatrné“ intenzitě zásahu
do autorských práv poškozených a na jeho správné právní závěry odkázal. Rovněž
Nejvyšší soud v návaznosti na své předcházející úvahy podepřené judikaturou
považuje přijaté právní posouzení tohoto znaku objektivní stránky za správné a
odpovídající všem hlediskům, která soudní praxe zohledňuje při řešení této
hmotněprávní otázky.
1) Nepřípustné a nedůvodné námitky obviněného
14. Předně je nutné upozornit, že z obsahu dovolání obviněného je
zřejmé, že převážná část konkrétních námitek obviněného byla uplatněna již v
jeho prvním dovolání, Nejvyšší soud se jimi ve svém rozhodnutí zabýval a
neshledal je opodstatněnými. Obviněný v tomto rozsahu tedy nebrojil proti
napadenému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního
soudu v Hodoníně, ale proti předchozímu kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 211/2020.
15. Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí ve věci samé, jestliže je učinil soud ve druhém stupni a zákon to
připouští. V § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. řádu je uveden taxativní výčet
rozhodnutí ve věci samé, proti kterým je dovolání přípustné. Proti rozhodnutí
Nejvyššího soudu o dovolání není ovšem podle § 265n tr. řádu s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný. Je tudíž nepřípustné, aby obviněný, byť i
jen z části brojil proti kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3.
2020, sp. zn. 5 Tdo 211/2020, stejně tak proti rozhodnutím soudů nižších
stupňů, které vycházely ze závazného právního názoru vysloveného dovolacím
soudem podle § 265s odst. 1 tr. řádu. V tomto rozsahu by tak mohlo být dovolání
obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu, nebýt jiného
důvodu odmítnutí (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020,
sp. zn. 5 Tdo 922/2020). Pozornosti Nejvyššího soudu současně neuniklo, že
obhajoba prakticky pouze zkopírovala obsah prvního dovolání obviněného. Text
nynějšího dovolání se od původního odlišuje pouze tím, že je na několika
místech stručně doplněn, případně mírně upraven (srov. č. l. 533 a násl., 577 a
násl. a 583 a násl. trestního spisu).
16. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud jen stručně připomene
opakované námitky, a to obviněným zpochybňovanou věrohodnost svědka V. P. a tím
i závěr o skutečném obsahu souborů sdílených na tzv. filehostingovém serveru,
označení obviněného M. D. za pachatele protiprávního jednání a jeho poukaz na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010, dále
výhrady proti obsahu notebooku zajištěného při domovní prohlídce, k němuž se
vyjadřoval svědek P. D. a námitky ohledně televizního seriálu „Vinaři“, jimiž
obviněný mínil naznačovat své jednání v právním omylu. V odůvodnění kasačního
rozhodnutí bylo na všechny zmíněné výhrady reagováno, rovněž bylo podrobně a
jasně vysvětleno, proč je Nejvyšší soud v předchozím dovolacím řízení neshledal
důvodnými. Nejen tedy s ohledem na vázanost svým vlastním právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím v téže věci (srov. usnesení
velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn.
15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod T 686 ve svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004), ale
především pro jejich neopodstatněnost se Nejvyšší soud nehodlá ke zmíněným
výhradám vyjádřit odlišným způsobem, a v tomto ohledu lze jen odkázat na body
23. až 27. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo
211/2020, aniž by bylo třeba jednotlivé argumenty znovu opakovat.
17. Nejvyšší soud v bodě 28. kasačního usnesení označil za předčasné
námitky obviněného, které směřovaly proti způsobu, jakým soudy hodnotily
provedené důkazy. Poté, co se soudy obou stupňů věcí obviněného znovu zabývaly,
je Nejvyšší soud nyní přesvědčen, že v rámci hodnocení opatřených a provedených
důkazů nijak nevybočily z rámce logického uvažování (srov. body 7. a 11.
rozsudku a bod 9. usnesení). Při hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se
žádný ze soudů nedopustil deformace jejich obsahu, není zřejmá ani tendence
soudů klást důraz jen na některé skutečnosti z dokazování vyplývající, natož,
že by z nich soudy dokonce vyvodily protichůdné, tedy vnitřně rozporné závěry.
Stejně tak nedošlo k porušení procesní zásady in dubio pro reo, jak obviněný
naznačil ve svém dovolání. Soudu prvního stupně rovněž nelze vytýkat, pokud k
závěru o vině obviněného dospěl na podkladě nepřímých důkazů. Ty tvoří v
posuzované věci ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou
soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících,
které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém
příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno dovodit jen
jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozhodnutí č.
38/1970 Sb. rozh. tr., též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2003,
sp. zn. II. ÚS 602/01).
18. Pakliže obviněný tvrdil, že se skutek nestal, případně pokud
namítal, že jednal nanejvýš v hrubé nedbalosti podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku,
založil v tomto směru svoji dovolací argumentaci na vlastní verzi hodnocení
důkazů a vlastním skutkovém závěru, odlišném od zjištění soudů prvního a
druhého stupně, tedy fakticky namítá nesprávné použití procesních zásad
uvedených v § 2 odst. 6 tr. řádu. Tím se však ocitá mimo rámec dovolacího
přezkumu, neboť žádný z dovolacích důvodů zásadně neumožňuje vytýkat vady ve
způsobu a rozsahu dokazování a v hodnocení důkazů rozhodujícími soudy,
samozřejmě pokud zjištěný skutek má návaznost na obsah provedeného dokazování a
je logickým výsledkem hodnotících úvah soudů prvního a druhého stupně.
Předmětem právního posouzení je vždy skutek, tak jak ho zjistily soudy, a
nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný, který nadto
vytrhává úvahy soudů nižších stupňů z kontextu odůvodnění napadených
rozhodnutí. Nejvyšší soud upozorňuje, že již v průběhu prvního dovolacího
řízení neshledal žádné skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o tom, že by
se skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, nestal,
nebo že by již samotný způsob provedení činu umožnil přijmout závěr o
nedbalostním zavinění obviněného. Důvody pro kasační rozhodnutí Nejvyššího
soudu byly zcela odlišné, jak již bylo uvedeno v bodech 4. a 13. tohoto
usnesení, přičemž žádná pochybnost o správném právním posouzení úmyslného
zavinění obviněného nenastala.
19. Taktéž je třeba odmítnout další námitku obviněného, kterou vznesl v
souvislosti se zpochybněním obsahu sdílených souborů podléhajících
autorskoprávní ochraně, podle které jsou jeho slovy „skutková zjištění v
extrémním rozporu s hmotněprávními závěry obecných soudů“. Pochybnosti o obsahu
děl Nejvyšší soud rozptýlil již ve svém kasačním usnesení, proto jak již bylo
uvedeno v bodě 16. tohoto usnesení, je v tomto směru argumentace obviněného
nepřípustná. Nicméně pokud jde o navazující námitku obviněného, lze se snad jen
domnívat, že jejím prostřednictvím obviněný mínil prosadit tzv. extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy zjištěným skutkem, resp. s jeho
následným právním posouzením. Nejvyšší soud však neshledal na podkladě obsahu
trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi
konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi
provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku
byla nesprávně užita právní kvalifikace a tím došlo k porušení základních práv
a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č.
172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a ze dne 10. 7. 2014,
sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140 ve svazku č. 74 tamtéž).
2) Námitky neopodstatněné
20. Pokud jde o zbývající dovolací námitky, obviněný vytýkal v mezích
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jednak to, že nebyla
naplněna objektivní stránka přečinu porušení autorského práva, práv
souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr.
zákoníku, konkrétně znak nikoli nepatrného zásahu do práv poškozených
podléhajících autorskoprávní ochraně, jednak že soudy nižších stupňů
nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Žádnou z těchto námitek obviněného ovšem nebylo možné uznat za
opodstatněnou.
21. Ačkoli obviněný tvrdil, že v jeho jednání nebylo možné shledat
naplnění znaku objektivní stránky spočívajícího v nikoli nepatrném zásahu do
práv chráněných autorským zákonem, byl zjištěn naprostý opak. Nejvyšší soud v
bodě 13. tohoto usnesení již konstatoval, že se soud prvního stupně posouzením
existence zmíněného zákonného znaku přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku
dostatečným způsobem zabýval a pečlivě své úvahy odůvodnil, čímž napravil
pochybení, která mu byla ze strany Nejvyššího soudu vytknuta. Obviněného tak
lze odkázat jak na tuto pasáž usnesení, tak i na bod 12. odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, aniž by bylo nutné je na tomto místě znovu opakovat.
Nadto je vhodné ještě doplnit, že závěr o naplnění předmětného zákonného znaku
objektivní stránky přečinu podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku není odvislý od
toho, zda (případně v jaké výši) byla poškozeným způsobena škoda. Nepřípadný je
tak poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 5
Tdo 225/2015, ve kterém byla zjištěna nesprávná konstrukce výše škody soudy
nižších stupňů. I přestože obviněný v souvislosti s existencí znaku nikoli
nepatrného zásahu do práv chráněných autorským zákonem zmínil rovněž usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1271/2016, a rozsudek
Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. 7. 2012, C-128/11, ve věci UseSoft GmbH
proti Orackle International Corp., nelze uznat žádnou z uvedených věcí za
srovnatelnou s projednávaným skutkem. V citovaném usnesení Nejvyššího soudu
bylo soudům nižších stupňů vytýkáno, že se ve svých rozhodnutích prakticky
vůbec nezabývaly naplněním znaku nikoli nepatrného rozsahu, neboť blíže
nerozvedly skutková zjištění, z nichž by bylo patrno, že obviněný spáchaným
skutkem naplnil požadovanou intenzitu neoprávněného zásahu do zákonem
chráněných práv. Vzhledem k tomu, že totožné důvody vedly Nejvyšší soud k
vydání kasačního usnesení sp. zn. 5 Tdo 211/2020, přičemž soudy obou stupňů
vytčené vady v novém řízení napravily, nemohl obviněný s oporou o zmíněné
rozhodnutí již v tomto dovolacím řízení argumentovat. Vše tak pouze potvrzuje,
že obviněný prakticky vůbec reflektoval obsah jednak kasačního rozhodnutí
Nejvyššího soudu, jednak rozhodnutí soudů nižších stupňů, která po něm
následovala, a vycházela ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, a pouze
zkopíroval obsah svého prvního dovolání. Rovněž neakceptovatelný je poukaz na
citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie, ve kterém byla posuzována
otázka vyčerpání licence u počítačového programu, tj. softwarového produktu,
nikoli filmových děl, jejichž autorskoprávní ochrana se svojí povahou odlišuje
(srov. též rozhodnutí č. 53/2019 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 55/2019).
22. Obviněný dále argumentoval tím, že soudy nižších stupňů nesprávně
užily zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani
v tomto ohledu mu nelze dát za pravdu. Je nutné připomenout, že použití zásady
subsidiarity trestní represe přichází v úvahu teprve poté, kdy je najisto
postaveno, že pachatel naplnil všechny obligatorní znaky některé ze skutkových
podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. V
projednávané trestní věci obviněný M. D. zjištěným jednáním popsaným ve
výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny formální znaky
skutkové podstaty přečinu porušení autorských práv, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku. Současně bylo v
posuzované věci zcela správně soudy aplikováno též ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku a z něj vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio,
neboť jednání obviněného odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím
případům tohoto typu trestné činnosti, k jejímuž páchání dochází v prostředí
tzv. filehostingových serverů. Při formálním pojetí trestného činu, na němž je
založen trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, zásadně platí, že každý
protiprávní čin, který vykazuje znaky určité skutkové podstaty některého z
trestných činů zařazených do trestního zákoníku, je takovým trestným činem a je
třeba vyvodit trestní odpovědnost pachatele za jeho spáchání. Soudy obou stupňů
pečlivě zvažovaly okolnosti významné pro rozhodnutí o vině, vážily zjištění
vyplývající z obsahu provedeného dokazování a správně je vyhodnotily tak, že
obviněného je nutné postihnout prostředky trestního práva. To vše při
zohlednění výkladu o použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku přijatém ve stanovisku
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012,
uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
3) Zbývající argumentace obviněného
23. I navzdory tomu, že byl obviněný Nejvyšším soudem v bodě 28.
usnesení sp. zn. 5 Tdo 211/2020, upozorněn na to, že námitky proti druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání uplatnit jen v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
(srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), opětovně prostřednictvím důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu] vytkl nepřiměřenost uloženého trestu. Pouze nad rámec dovolacího
přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že obviněnému byl uložen – pouze peněžitý trest
(§ 53 odst. 2 tr. zákoníku) – tedy přípustný druh trestu. Z pohledu Nejvyššího
soudu je tento trest uložený obviněnému trestem výchovným, jehož primárním
účelem je obviněného odradit od případného budoucího opakování trestné
činnosti. Vzhledem k dikci § 53 odst. 2 tr. zákoníku mohl být uvedený druh
trestu obviněnému uložen bez ohledu na to, zda trestnou činností získal či
nezískal finanční prospěch.
24. Druhým z dovolacích důvodů, na nějž obviněný M. D. odkázal ve svém
dovolání, je důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Vzhledem k tomu,
že Nejvyšší soud neshledal existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, nemohla být naplněna ani druhá alternativa ustanovení podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
IV. Závěrečné shrnutí
25. Protože obviněným uplatněné dovolací námitky posoudil Nejvyšší soud
jako zčásti nepřípustné, zčásti zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. D., aniž by
přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení
jemu předcházejícího. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu, tak mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu