U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2021 o
dovoláních, která podali jednak obviněný R. M., nar. XY v XY, okres XY, trvale
bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9
To 30/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 13/2017, a jednak obviněná M. J., nar. XY v XY,
trvale bytem XY, a v její prospěch i neprospěch nejvyšší státní zástupce, oba
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 1 T 13/2017, t a k t o :
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch obviněné
M. J. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušují ohledně této
obviněné:
a) jednak rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2019, sp. zn.
1 T 13/2017, v části výroku o trestu, kterou byl podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku obviněné M. J. pro případ, že by jí uložený peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody,
b) jednak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To
47/2020, ohledně obviněné M. J., jímž bylo zamítnuto její odvolání ve vztahu k
části výroku o trestu, kterou jí byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro
případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných R. M. a M. J.
odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2019, sp.
zn. 1 T 13/2017, byli obvinění R. M. a M. J. uznáni vinnými jednak přečinem
dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a
jednak přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3
tr. zákoníku. Uvedené přečiny byly spatřovány ve stručnosti v tom, že:
oba obvinění společně v úmyslu protiprávně získat finanční prostředky z
dotačního titulu „Program rozvoje venkova ČR“ financovaného dílem ze státního
rozpočtu České republiky a dílem z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj
venkova,
obviněná M. J. jako starostka obce XY podala dne 29. 11. 2012 na pracovišti
Regionálního odboru Státního zemědělského intervenčního fondu v Ústí nad Labem
žádost o proplacení výdajů ve výši 5 139 065 Kč včetně povinných příloh, v níž
však v rozporu s „Dohodou o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova ČR“
uzavřené dne 24. 5. 2012 mezi Státním zemědělským intervenčním fondem jako
poskytovatelem dotace na straně jedné a obcí XY, zastoupené obviněnou M. J. jako příjemcem dotace na straně druhé, a jednak v rozporu se závaznými
„Pravidly, kterými se stanoví podmínky pro poskytnutí dotace na projekty
Programu rozvoje venkova ČR“ vyhlášenými Ministerstvem zemědělství České
republiky dne 27. 9. 2011 vědomě nepravdivě deklarovala a uplatnila vynaložené
náklady související s realizací projektu „XY – obnova a rozvoj občanského
vybavení a služeb v roce 2012“, v jejichž rámci v rozporu se skutečností
předstírala, že došlo ke zhotovení nového zahradního domku označeného jako
„sdružený domeček na nářadí s pergolou 6x4 m“ v areálu Mateřské školy v XY za
částku ve výši 192 000 Kč a dále k provedení s tím spojených zemních prací,
jako je odstranění a odvoz stařiny, kácení listnatých stromů, odstraňování
pařezů a dalších prací v celkové částce ve výši 55 477,90 Kč, jakož i prací
spojených se zhotovením základové konstrukce zahradního domku v celkové částce
ve výši 56 129,35 Kč, vše specifikované v položce č. 002 soupisu provedených
prací podle rozpočtu, jež je součástí předávacího protokolu ze dne 27. 11. 2012
a zjišťovacího protokolu ze dne 27. 11. 2012,
přičemž vlastní žádost o proplacení uvedených neuskutečněných výdajů vyhotovil
obviněný R. M., který k žádosti připojil předávací a zjišťovací protokoly ze
dne 27. 11. 2012, v nichž obviněná M. J. nepravdivě deklarovala provedení výše
uvedených prací specifikovaných v položce č. 002 soupisu provedených prací
podle rozpočtu, ačkoli oba obvinění věděli, že zahradní domek s pergolou nebyl
zhotoven jako nový, ale že byl rekonstruován původní, na místě již stojící
zánovní zahradní domek s pergolou a že zemní práce a práce na základové
konstrukci zahradního domku nebyly provedeny v deklarovaném rozsahu,
přitom hodnota skutečně provedených prací a použitého materiálu na „sdruženém
domečku na nářadí s pergolou 6x4 m“ nepřevyšovala částku 78 291,95 Kč, hodnota
zemních prací částku 177,17 Kč a hodnota prací na základové konstrukci
zahradního domku s pergolou částku 1 162,29 Kč,
Státní zemědělský intervenční fond pak na podkladě listin vyhotovených a
předložených obviněnými, které obsahovaly nepravdivé rozhodné skutečnosti,
proplatil dne 12. 4.
2013 obci XY dotaci v celkové výši 5 139 065 Kč, přičemž
příspěvek ze zdrojů Evropské unie činil částku 3 854 298 Kč a příspěvek z
národních zdrojů České republiky činil částku 1 284 767 Kč, čímž obvinění
způsobili Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu škodu v celkové výši 223
975,84 Kč.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněný R. M. odsouzen podle § 212
odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle § 67
odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též peněžitý trest
v počtu 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové
výměře 50 000 Kč, přičemž podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že
tento peněžitý trest bude zaplacen v 10 měsíčních splátkách po 5 000 Kč s tím,
že v případě, že některá z dílčích splátek nebude zaplacena včas, výhoda
splátek odpadá. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pak byl obviněnému uložen
náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že by peněžitý
trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě. Obviněná M. J. byla odsouzena podle §
212 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle § 67
odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen též peněžitý trest v počtu
100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100
000 Kč, přičemž podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že trest bude
zaplacen v 10 měsíčních splátkách po 10 000 Kč s tím, že v případě, že některá
z dílčích splátek nebude zaplacena včas, výhoda splátek odpadá. Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku pak byl obviněné uložen náhradní trest odnětí svobody v
trvání 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě.
3. Týmž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o spoluobviněném F. H., který
byl podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 1 KZV
23/2016, pro skutek, v němž byl spatřován zločin dotačního podvodu podle § 212
odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločin poškození finančních zájmů
Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo
prokázáno, že tento skutek spáchal uvedený obviněný.
4. Proti shora zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání
jednak státní zástupce v neprospěch všech tří obviněných a jednak obvinění R.
M. a M. J. . Řízení proti obviněné M. J. Vrchní soud v Praze vyloučil podle §
23 odst. 1 tr. řádu k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž následně
usnesením ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9 To 30/2020, podle § 256 tr. řádu zamítl
odvolání státního zástupce i obviněného R. M. jako nedůvodná a usnesením ze dne
2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020, podle § 256 tr. řádu zamítl rovněž odvolání
jak státního zástupce, tak obviněné M. J.
II. Dovolání obviněného R. M.
a vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání
5. Obviněný R. M. podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.
9. 2020, sp. zn. 9 To 30/2020, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které
opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Podle obviněného předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za
trestné činy podle § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku je zvláštní
způsobilost, resp. zvláštní postavení pachatele (speciální subjekt), neboť
nikoli každý subjekt může být povolán k tomu, aby byl součástí řízení o
poskytnutí dotace. Soudy nižších stupňů posuzovaly obviněného z hlediska jeho
postavení technického dozoru či stavebně technického dozoru, přičemž tento
závěr nebyl podroben právnímu rozboru. Obviněný zdůraznil, že nemohl vystupovat
jako speciální subjekt v dotačním řízení ani při činnosti prováděné v rámci
zpracování dokladů směřujících k proplacení finančních prostředků poskytnutých
na základě dotace, neboť byl odpovědný toliko za administrativní zpracování
dokladů poskytnutých žadatelem o dotaci, aniž by mu příslušelo přezkoumávat,
zda každá konkrétní položka byla ze strany zhotovitele provedena a zda
proplacené faktury odpovídají skutečně provedeným pracím. Podle obviněného jeho
trestní odpovědnost nebyla posuzována stejně jako odpovědnost spoluobviněného
F. H., který byl podrobně seznámen s rozsahem provedených prací.
7. Obviněný také vytkl, že soud prvního stupně se důsledně nevypořádal s
argumenty obhajoby a nevykládal pochybnosti o skutkových okolnostech v jeho
prospěch. Také způsob hodnocení důkazů podle něj zcela odporuje základním
zásadám trestního řízení, když byly jako přesvědčivé označeny ty důkazy, které
svědčí v neprospěch obviněného, přičemž důkazy, které svědčí v jeho prospěch,
byly hodnoceny jako nevěrohodné a pro rozhodnutí soudu nepodstatné. Stejným
způsobem je odůvodněno i zamítnutí provedení důkazů navržených obviněným i
spoluobviněnou M. J., když soud nevyhověl návrhu na vyhotovení revizního
znaleckého posudku, aniž by měl bližší povědomí o skutečnostech, ke kterým by
se jednotliví obviněným navržení svědci vyjadřovali. Pokud pak odvolací soud
nepřihlédl k námitkám obviněného, potvrdil existenci extrémního nesouladu
skutkových zjištění soudu a úvah při hodnocení důkazů s právními závěry soudů.
8. Podle názoru obviněného nelze tvrzení uvedené v tzv. skutkové větě ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně o společném jednání s obviněnou
M. J. vysledovat ze žádného důkazu ani extenzivním výkladem, stejně jako
existenci byť jen konkludentní dohody mezi obviněnými. V této souvislosti pak
obviněný zopakoval tvrzení o tom, že pouze metodicky zpracovával údaje
poskytnuté mu obcí XY, aniž by jeho činnost zahrnovala kontrolu předložených
dokumentů a kontrolu, zda následné kroky při realizaci díla odpovídají prvotním
podkladům, které zapracoval do žádosti o poskytnutí dotace. Jak dále obviněný
zdůraznil, nenesl odpovědnost za obsahovou správnost jím zpracované žádosti o
poskytnutí dotace a za realizaci dotačního programu, sám nedeklaroval v žádných
podkladech předkládaných Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu, že dojde ke
zhotovení nového zahradního domku, a na zpracování žádosti o proplacení dotace
se podílel v přesvědčení, že všechny práce na díle byly ze strany zhotovitele
provedeny. Toto jeho přesvědčení přitom vycházelo ze skutečnosti, že dílo bylo
řádně provedeno, vyfakturováno a obcí XY proplaceno.
9. Obviněný rovněž zdůraznil, že z hlediska jeho trestní odpovědnosti u
trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku je
významný okamžik dokonání skutku, kterým je podle závěru soudu prvního stupně
okamžik vyhotovení žádosti o poskytnutí dotace, která byla podána dne 7. 11.
2011. Obviněný ovšem v době zpracování této žádosti nevěděl, že v areálu
mateřské školy již byl vybudován zahradní domek, který bude fakticky využit k
prokázání vybudování takového objektu z dotačních prostředků, když stávající
domek byl financován z jiných zdrojů. Pokud podle zjištění soudu prvního stupně
měl získat povědomí o těchto skutečnostech na základě jednání s dalšími osobami
ve dnech 5. 9. 2012 a 16. 9. 2012, nelze toto jednání z hlediska obviněného
označit za podvodné. Dotační prostředky byly schváleny na zahradní domek jako
takový bez ohledu na to, zda půjde o nový objekt nebo zda bude získán úpravou a
přestavbou stávajícího objektu – nebyla tak narušena účelovost dotace. Touto
námitkou obviněného se odvolací soud nezabýval, a jeho rozhodnutí je proto
ústavně nekonformní pro nejasnou právní argumentaci ohledně toho, kdy vlastně
měly být fakticky dokonány trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
10. Závěrem svého dovolání obviněný R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 9
To 30/2020, případně i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 1 T 13/2017, a aby přikázal soudu, o jehož
rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by
však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je možno rozhodnout podle § 265m tr.
řádu, obviněný navrhl, aby byl zproštěn obžaloby ve smyslu § 226 písm. a) nebo
písm. c) tr. řádu.
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného R. M.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru se obviněný sice snaží svoje námitky formulovat jako námitky
právní, ve skutečnosti však jejich většina směřuje do oblasti skutkových
zjištění. Námitkami týkajícími se subjektu trestného činu obviněný v podstatě
zpochybňuje skutkové zjištění, podle kterého věděl o tom, že žádost o
proplacení dotace obsahuje nepravdivé údaje. Podle obviněného mu jako osobě
zajišťující technický dozor nepříslušelo kontrolovat skutečný rozsah
provedených prací a svoji úlohu při zpracování žádosti o proplacení dotace
prezentuje jako administrativní zpracování předložených dokladů, při kterém
nebyl povinen zabývat se jejich věcnou správností. Přitom však obviněný podle
státního zástupce ignoruje zjištění uvedené v odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně, podle kterého se dozvěděl o skutečné situaci ohledně zahradního
domku na základě jednání se svědkem R. J. a s původně spoluobviněným F. H. ve
dnech 5. 9. 2012 a 16. 9. 2012, přičemž na jiném místě dovolání dokonce
připouští, že k těmto jednáním došlo a že mohl zmíněné informace získat.
Námitky uplatněné s odkazem na otázku subjektu trestného činu jsou tedy
primárně skutkové a formálně neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu.
12. Rovněž námitky týkající se součinnosti s obviněnou M. J. shledal
státní zástupce jako námitky výlučně skutkové, když obviněný tvrdí, že jeho
spolupráce s touto obviněnou a existence dohody mezi nimi nevyplývá z
provedených důkazů. V tomto směru obviněný opět ignoruje skutková zjištění
soudu prvního stupně o propojenosti jednání obou obviněných a žádné
kvalifikované právní námitky týkající se otázek spolupachatelství nebo tzv.
souběžného pachatelství nevznáší.
13. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného ohledně tzv.
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými
zjištěními. Podle něj jde o tento rozpor pouze v případě, když skutková
zjištění nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nevyplývají z
nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce
pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Žádné takové vady ovšem
obviněný konkrétně nevytkl, protože pouze obecně kritizuje kvalitu učiněných
skutkových zjištění a jednostrannost hodnocení důkazů, přičemž důkazní řízení v
dané trestní věci netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech.
14. S jistou mírou tolerance lze podle názoru státního zástupce podřadit
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitky obviněného
týkající se momentu dokonání činu, ovšem do značné míry se míjejí s obsahem
soudních rozhodnutí. Obviněnému totiž soudy nepřičítaly uvedení nepravdivých
údajů v žádosti o dotaci ze dne 7. 11. 2011, ale až v žádosti o proplacení
dotace podané dne 29. 11. 2012. Pokud jde o moment dokonání činu, pak oba
posuzované trestné činy byly spáchány v kvalifikovaných skutkových podstatách,
jejichž znakem je způsobení větší škody. Byly tedy dokonány až momentem, kdy
došlo ke vzniku škody jako znaku kvalifikovaných skutkových podstat, tj. dnem
proplacení dotace dne 12. 4. 2013. Pokud tedy byl obviněný při výše zmíněných
jednáních s dalšími osobami ve dnech 5. 9. 2012 a 16. 9. 2012 informován o
skutečné situaci ohledně rozsahu prací provedených na zahradním domku, lze
samozřejmě z této skutečnosti činit relevantní závěry o naplnění subjektivní
stránky skutkových podstat trestných činů.
15. Státní zástupce shledal bezpředmětnými i výklady obviněného o
účelovosti dotace, když spáchání trestného činu dotačního podvodu podle § 212
odst. 2 tr. zákoníku, jehož podstata spočívá v použití prostředků získaných
účelovou dotací na jiný než určený účel, není obviněnému kladeno za vinu.
16. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolací námitky
obviněného R. M. z velké části neodpovídají formálně uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zčásti pak jde o námitky
nedůvodné. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítl dovolání obviněného, protože je zjevně neopodstatněné.
III. Dovolání obviněné M. J. ,
vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání a replika obviněné
17. Obviněná M. J. podala prostřednictvím svého obhájce dovolání proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020, a
také jej opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
18. Podle názoru obviněné se soudy nezabývaly otázkou úmyslu jejího a
spoluobviněného R. M. obohatit zhotovitele za práce na díle, které
vyfakturoval, ale neprovedl. Nemohlo jít o úmyslné jednání obviněné a
zpracovatele dané žádosti o proplacení finančních prostředků, protože ani jeden
z nich neměl motiv, aby si takto vědomě počínal.
19. Jak dále obviněná ve svém dovolání zdůraznila, došlo k nesprávnému
hmotně právnímu posouzení skutku, neboť podle tzv. skutkové věty ve výroku o
vině v rozsudku soudu prvního stupně neuvedla nepravdivé údaje v žádosti o
poskytnutí dotace, jak se vyžaduje ve skutkové podstatě trestného činu
dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, ale až v žádosti o
proplacení dotace. Samotná žádost o dotaci byla podána již dříve a na jejím
základě byla uzavřena dohoda o jejím poskytnutí. Argument odvolacího soudu, že
žádost o poskytnutí dotace nelze posuzovat jako jednorázový akt, ale jako
proces na sebe navazujících úkonů včetně konečného proplacení dotace, nelze
podle názoru obviněné přijmout s ohledem na příslušnou judikaturu jak Ústavního
soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud nepřípustně
extenzivním výkladem pojmu „podání žádosti“ a jeho vztáhnutím i na následné
chování žadatele o dotaci sám vytvořil podmínky trestnosti, jejichž konstrukce
náleží pouze zákonodárci.
20. Podle obviněné se v případě přečinu poškození finančních zájmů
Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku, jímž byla shledána vinnou, odvolací
soud nezabýval otázkou, zda se úmyslné zavinění obviněné vztahuje k zásahu do
finančních zájmů Evropské unie. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění,
zpracovatel žádosti nemusel vědět o proplacení dotace ani o tom, že zhotovitel
vykazuje a fakturuje činnosti, jež neprovedl. Tyto skutkové okolnosti svědčí,
navíc za situace, kdy se žádná z odsouzených osob prokazatelně neobohatila,
nanejvýš o nedbalosti obviněné, ale stěží mohou vést k závěru o úmyslu jednat
na úkor finančních zájmů Evropské unie. V této souvislosti obviněná také
poukázala na nutnost zvážit hranice společenské škodlivosti potřebné k tomu,
aby její jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin.
21. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Vrchního soudu v Praze.
22. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné M. J.
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Podle jeho názoru dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu neodpovídají námitky, podle nichž obviněná ani zpracovatel žádosti o
proplacení dotace nemuseli vědět o nepravdivosti některých údajů obsažených v
žádosti. Obviněná touto argumentací fakticky odmítá skutkové zjištění uvedené v
tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého oba obvinění
věděli, že v žádosti bylo deklarováno zhotovení nového zahradního domku, ačkoli
ve skutečnosti byl pouze renovován stávající domek, a že zemní práce byly
provedeny v menším rozsahu. Z toho důvodu jsou irelevantní také námitky
týkající se neexistence úmyslného zavinění ve vztahu k trestnému činu poškození
finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku. Obviněná sice uvádí
některé v obecné rovině správné závěry týkající se posuzování subjektivní
stránky zmíněného trestného činu, konkrétní argumentace však spočívá v podstatě
jen v tvrzení, že oba obvinění neznali skutečný rozsah provedených prací.
23. Za bezpředmětné označil státní zástupce též námitky obviněné ohledně
chybějícího úmyslu k obohacení zhotovitele díla a motivace k tomu směřující.
Obohacení pachatele nebo obohacení jiné osoby vůbec není znakem trestného činu
dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku ani trestného činu poškození
finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku. Nemá tudíž smysl
zkoumat existenci úmyslu vztahujícího se k těmto okolnostem. Stejně tak není
součástí skutkových podstat obou uvedených trestných činů pohnutka trestného
činu. Ze skutkových zjištění, podle kterých obvinění jednali v úmyslu
protiprávně získat finanční prostředky z dotačního titulu „Program rozvoje
venkova ČR“, nicméně logicky vyplývá úmysl obviněných obohatit příjemce dotace.
24. Pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze
podle názoru státního zástupce podřadit námitku, podle které obviněná
nenaplnila objektivní stránku trestného činu dotačního podvodu podle § 212 tr.
zákoníku vzhledem k tomu, že dané nepravdivé údaje nebyly uvedeny v žádosti o
poskytnutí dotace, ale až v žádosti o proplacení nákladů podané po uzavření
smlouvy o poskytnutí dotace. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 212 tr.
zákoníku však nelze považovat za uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených
údajů jen vlastní sepsání nebo vyplnění žádosti o dotaci, nýbrž i takové úkony,
které bezprostředně souvisí s touto činností a směřují k proplacení dotace.
Tímto úkonem je pak nepochybně i podání žádosti o proplacení dotačních
prostředků, bez které by cíl pachatele spočívající v neoprávněném získání
dotace nemohl být nikdy realizován. K trestní odpovědnosti obviněné není nutné,
aby znala právní výklad zákonného znaku „uvedení nepravdivých údajů v žádosti o
dotaci“, ale postačuje znalost skutkových okolností, které odpovídají tomuto
zákonnému znaku. Jak dále státní zástupce zdůraznil, kdyby měl být akceptován
výklad zmíněného znaku zastávaný obviněnou, bylo by nutno považovat použití
prostředků z dotace k platbě zhotoviteli díla za neprovedené práce nebo k jiným
účelům v rámci hospodaření obce XY za použití prostředků získaných účelovou
dotací na jiný než určený účel ve smyslu § 212 odst. 2 tr. zákoníku.
25. Podle státního zástupce lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu též námitku týkající se nedostatku společenské
škodlivosti činu, ani ta ovšem není důvodná. Obecně platí, že každý protiprávní
čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen
jako trestný, je trestným činem a lze ho považovat vždy za společensky
škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu
by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých
závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by
tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně
se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. V posuzované
trestní věci nejsou dány žádné konkrétní okolnosti, pro které by společenská
škodlivost činu nedosahovala ani škodlivosti nejlehčích, v praxi se
vyskytujících trestných činů dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku. U
těchto trestných činů je celkem běžné, že dotace se požadují na projekty
celospolečensky akceptovatelné, tyto projekty jsou také realizovány a
nepravdivé údaje uvedené pachatelem se týkají pouze některých dílčích okolností
rozhodných pro poskytnutí dotace.
26. Závěrem svého vyjádření státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné M. J.,
protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
27. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo
zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva využila. Obviněná si je
vědoma toho, že zpochybnění skutkových zjištění učiněných ve věci nemůže být
dovolacím důvodem, ale Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně
interpretoval a aplikoval podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy
práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod, Listinou základních práv a svobod a rovněž judikaturou
Ústavního soudu, přičemž nesprávné skutkové zjištění nelze striktně oddělovat
od nesprávné právní kvalifikace.
28. Podle názoru obviněné její jednání a další skutkové okolnosti ve
věci svědčí o nedbalostní formě zavinění, ale mohou jen stěží vést k závěru o
úmyslu jednat na úkor finančních zájmů Evropské unie. Rovněž je nutno zvažovat,
zda jednání obviněné dosahuje hranice společenské škodlivosti potřebné k tomu,
aby mohlo být hodnoceno jako trestný čin. Jak totiž vyplývá z principu použití
trestního práva jako ultima ratio, nikoli každé protiprávní jednání má být
postihováno prostředky trestního práva, a obviněná zde poukázala na rozhodovací
praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
29. Obviněná setrvala na svém výkladu ustanovení § 212 odst. 1 tr.
zákoníku, podle něhož je skutková podstata trestného činu dotačního podvodu
vázána toliko na žádost o poskytnutí dotace (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
1912), takže obviněná nemohla být uznána vinnou tímto trestným činem. Obviněná
proto nesouhlasí s argumentem státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, že žádost o poskytnutí dotace nelze posuzovat jako jednorázový
akt, ale jako proces na sebe navazujících úkonů včetně žádosti o konečné
proplacení dotace.
30. Závěrem své repliky obviněná M. J. navrhla, aby Nejvyšší soud
vyhověl jejímu dovolání, ale nevyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce.
IV. Dovolání nejvyššího státního zástupce
a vyjádření obviněné M. J. k dovolání
31. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9
To 47/2020, podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to ve prospěch i v
neprospěch obviněné M. J., přičemž tak učinil s odkazem na dovolací důvody
uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu.
32. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s názorem soudů nižších
stupňů, pokud jde o výši škody způsobené jednáním obviněné a s tím související
právní kvalifikací skutku, a uplatnil výhrady i k postupu odvolacího soudu ve
vztahu k uloženému peněžitému trestu, resp. náhradnímu trestu odnětí svobody.
33. Podle názoru nejvyššího státního zástupce v průběhu řízení nevznikly
pochybnosti o tom, že obviněná M. J. svým jednáním naplnila všechny znaky
základních skutkových podstat trestných činů dotačního podvodu podle § 212
odst. 1 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260
odst. 1 tr. zákoníku. Co se týká škody jako znaku kvalifikovaných skutkových
podstat, pak je nutno vycházet ze skutečnosti, že ve věci šlo o jeden dotační
titul na základě jedné smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 24. 5. 2012. Obviněná
podala jednu žádost o proplacení výdajů ze dne 29. 11. 2012 ve výši 5 139 065
Kč a poskytovatel dne 12. 4. 2013 proplatil tuto částku příjemci dotace. Jako
bezpředmětná se proto jeví argumentace odvolacího soudu spočívající v tom, že
se dotační projekt skládal ze tří částí, tj. opravy obecního úřadu, kulturního
domu a mateřské školy. Šlo totiž o jediný projekt „XY – obnova a rozvoj
občanského vybavení a služeb v roce 2012“.
34. Jak dále nejvyšší státní zástupce zdůraznil, podmínkou poskytnutí a
proplacení dotace byla úplná pravdivost všech údajů uvedených v žádosti o
dotaci a v dalších dokumentech a přílohách s ní souvisejících, byť by šlo o
dílčí údaje týkající se méně významné části dotačního projektu. Podle části A
bodu 3. písm. k) pravidel, kterými se stanoví podmínky pro poskytnutí dotace na
projekty Programu rozvoje venkova České republiky, v případě, kdy bude
zjištěno, že podmínky stanovené pro získání dotace byly splněny jen zčásti nebo
zdánlivě, anebo byly uměle vytvořeny a žadatel tak získal výhodu, která není v
souladu s cíli a podmínkami opatření, pravidel či dohody o poskytnutí dotace,
nelze dotaci poskytnout nebo proplatit. Dotaci nelze poskytnout nebo proplatit
rovněž v případě, pokud žadatel nebo příjemce dotace či s jeho vědomím třetí
osoba úmyslně podali nepravdivé prohlášení nebo nepravdivý důkaz. V kterémkoli
z těchto dvou případů bude žadatel nebo příjemce dotace navíc vyloučen z
poskytování dotace v rámci téhož opatření během daného a následujícího roku a
postižen sankcí pod písmenem C, tedy 100% snížením dotace před proplacením
dotace nebo úplným vrácením již vyplacené dotace. Z uvedených pravidel pro
poskytnutí dotace lze podle dovolatele dovodit, že za neoprávněně vyplacenou je
nutno považovat celou částku ve výši 5 139 065 Kč, kterou poskytovatel dotace
dne 12. 4. 2013 vyplatil. Tato částka přitom byla vyplacena v příčinné
souvislosti s jednáním obviněné, a to na podkladě jí vědomě deklarovaných
nepravdivých údajů uvedených v žádosti o proplacení výdajů v celkové výši 5 139
065 Kč a v přiložených přílohách. Vzhledem k tomu je podle názoru nejvyššího
státního zástupce zcela bezpředmětné pro účely stanovení výše škody, že v
žádosti o proplacení výdajů byly vedle nepravdivých skutečností deklarovány i
pravdivé údaje, které by za jiných okolností poskytovatel dotace akceptoval. Za
podstatné pro posouzení věci považuje dovolatel to, že pokud by poskytovatel
dotace zjistil před proplacením dotace, že příjemce dotace vědomě požaduje
proplacení výdajů i za práce, které nikdy nebyly provedeny (tedy žádá
proplacení dotace na základě vědomě deklarovaných nepravdivých údajů), vůbec
nic by neproplatil a zastavil by administraci žádosti v souladu s dokumenty
závaznými jak pro poskytovatele, tak i příjemce dotace.
35. Pokud jde o subjektivní stránku trestných činů spáchaných obviněnou,
odvolací soud zřejmě vycházel z toho, že ke škodě jako ke znaku některých
kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů dotačního podvodu podle § 212
tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr.
zákoníku se musí vztahovat úmyslné zavinění. Takový závěr však podle nejvyššího
státního zástupce nelze považovat za správný. Úmyslné zavinění se totiž musí
vztahovat pouze ke znakům základních skutkových podstat zmíněných trestných
činů. Přitom znakem základních skutkových podstat upravených v § 212 odst. 1 a
§ 260 odst. 1 tr. zákoníku není způsobení škody, a proto ani úmysl pachatele
nemusí směřovat k takové škodě. Skutkové podstaty, jejichž znakem je vznik
škody [§ 212 odst. 4, § 212 odst. 5 písm. c), § 212 odst. 6 písm. a), § 260
odst. 3, § 260 odst. 4 písm. c) a § 260 odst. 5 tr. zákoníku] jsou skutkovými
podstatami kvalifikovanými. Ve vztahu ke škodě jako k tzv. těžšímu následku
zakládajícímu znak kvalifikované skutkové podstaty přitom podle § 17 písm. a)
tr. zákoníku postačuje zavinění z nedbalosti, a to i nedbalosti nevědomé ve
smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Minimálně takovou formu zavinění u
obviněné M. J. ohledně výše škody v rozsahu celé vyplacené dotace přitom lze
nepochybně dovodit, neboť z titulu zastávané funkce starostky obce XY jako
žadatele o dotaci měla za povinnost znát podmínky jejího poskytnutí a
přinejmenším měla a mohla vědět, že uvedení byť dílčího nepravdivého údaje má
dopad na oprávněnost celé dotace.
36. Vzhledem ke shora uvedenému je podle nejvyššího státního zástupce
nepochybné, že postup soudů obou stupňů při stanovení výše škody nebyl správný,
jelikož za škodu je nutno považovat celou neoprávněně vyplacenou částku ve výši
5 139 065 Kč. Na základě toho pak nemůže obstát ani právní kvalifikace skutku –
uvedená částka nyní odpovídá značné škodě ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020.
Tato výše odůvodňuje posouzení skutku jako zločinu dotačního podvodu podle §
212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020. Pro
účely posouzení skutku z hlediska § 260 tr. zákoníku je pak nutno vyjít z
částky ve výši 3 854 298 Kč, která rovněž odpovídá značné škodě ve smyslu § 138
odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, a to v rozsahu,
v jakém byla poskytovatelem dotace vyplacena z prostředků Evropské unie. Tato
částka pak zakládá posouzení stíhaného skutku jako zločinu poškození finančních
zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve
znění účinném od 1. 10. 2020.
37. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak
shledal nejvyšší státní zástupce ve vadném výroku o uloženém peněžitém trestu.
Ten byl obviněné M. J. uložen v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní
sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč, a současně bylo stanoveno, že
peněžitý trest bude uhrazen v 10 měsíčních splátkách po 10 000 Kč. Podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku pak byl obviněné stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené
lhůtě. Odvolací soud však ve věci rozhodoval ve veřejném zasedání dne 2. 12.
2020, tj. již za účinnosti novely trestního zákoníku provedené s účinností od
1. 10. 2020 zákonem č. 333/2020 Sb. Touto novelizací byl přitom zcela zrušen
institut náhradního trestu odnětí svobody a pro případ nezaplacení peněžitého
trestu byl nově v § 69 odst. 2 tr. zákoníku stanoven odlišný postup: pokud
pachatel nezaplatí peněžitý trest, je tento trest nebo jeho zbytek přeměněn v
trest odnětí svobody s tím, že každá zcela nezaplacená částka odpovídající
jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Nemůže tak být pochyb o
tom, že jde o změnu významnou, na kterou však odvolací soud adekvátním způsobem
nereagoval a nezabýval se správností výroku o peněžitém trestu z hlediska
časové působnosti trestních zákonů.
38. Závěrem dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu
zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9
To 47/2020, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a
dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Vrchnímu soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
39. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření
obviněné M. J. Ta tak učinila a k námitkám nejvyššího státního zástupce ohledně
vzniklé škody uvedla, že podle § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o
rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová
pravidla), ve znění pozdějších předpisů, se odvod za porušení rozpočtové kázně
uloží ve výši, v jaké byla rozpočtová kázeň skutečně porušena. Z toho právní
praxe dovodila, že týká-li se porušení rozpočtové kázně oddělitelné části
dotace, bude odvod stanoven pouze v té části, která se vztahuje k porušení
rozpočtové kázně (jak dovodil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ve věci
vedené pod sp. zn. 1 Afs 291/2017). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
se následně zabýval tím, jak dostát principu proporcionality v případech
porušení rozpočtové kázně, a dovodil, že odvod za porušení rozpočtové kázně lze
uložit jen ve výši, v jaké byla rozpočtová kázeň skutečně porušena (viz jeho
rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 6 Afs 172/2018). Dovolání nejvyššího
státního zástupce v zásadě ignoruje princip proporcionality, jímž musí být
poměřována každá veřejnoprávní sankce (jak dovodil Ústavní soud např. v
rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3208/2016). Nejvyšší státní
zástupce však nerespektuje zásadu subsidiarity trestní represe (princip ultima
ratio), když ve svém dovolání tvrdí, že je trestné i jednání obviněné, které
neporušuje rozpočtovou kázeň a odpovídá rozpočtovým pravidlům.
40. Dále obviněná zopakovala argumentaci uvedenou ve svém dovolání,
podle níž svým jednáním popsaným ve skutkové větě v rozsudku soudu prvního
stupně nemohla naplnit znaky trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst.
1 tr. zákoníku, protože jeho skutková podstata je striktně vázána na žádost o
poskytnutí dotace.
41. Závěrem svého vyjádření obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby nebylo vyhověno dovolání
nejvyššího státního zástupce.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
42. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a
obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
43. Nejvyšší státní zástupce i obvinění M. J. a R. M. uplatnili ve
svých dovoláních dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu;
nejvyšší státní zástupce navíc dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a
l) tr. řádu. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je
naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení; dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze uplatnit tehdy, kdy byl
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. řádu je pak naplněn, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v § 265b písm. a) až k) tr. řádu.
K uplatněným dovolacím důvodům
44. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší
soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl
obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v
něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují
dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem,
popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá
skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na
ni dopadalo.
45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze uplatnit
tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jde tedy o dovolací
důvod spočívající v pochybení soudu při stanovení druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, tedy pokud je druh trestu podle
zákona nepřípustný či výměra trestu je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za
spáchaný trestný čin. Jiná pochybení soudu, k nimž případně došlo při ukládání
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr.
zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak
mírného trestu nelze namítat prostřednictvím citovaného ani jiného důvodu
dovolání (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
46. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu může být
naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán
tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v
porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě
odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání
napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které
předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání
obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
K přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinu
poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku
47. Nejvyšší soud připomíná, že přečin dotačního podvodu podle § 212
odst. 1, 4 tr. zákoníku spáchá ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence
nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje nebo zamlčí podstatné údaje a způsobí takovým činem větší
škodu. Uvedením nepravdivých údajů jako alternativně vymezeným znakem
objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu se rozumí uvedení
údajů, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž se podává
informace v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční
výpomoci nebo příspěvku, a to byť jen o některé okolnosti důležité pro
poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku. Z
hlediska subjektivní stránky jde ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný
trestný čin. Pachatelem může být kterákoliv fyzická nebo právnická osoba (viz
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, s. 2123 a 2124).
48. Přečin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1,
3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé,
nesprávné nebo neúplné doklady, uvede nepravdivé, nesprávné nebo neúplné údaje
anebo zatají doklady nebo údaje, a tím umožní neoprávněné použití nebo
zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo
rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo zmenšení zdrojů
některého takového rozpočtu nebo umožní neoprávněné použití nebo zadržování
majetku pořízeného z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných
Evropskou unií nebo jejím jménem, způsobí-li tímto činem větší škodu. Dokladem
ve smyslu uvedeného přečinu se rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je
potřebné k získání finančních prostředků z evropských rozpočtů. Může jít např.
o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení (např. o tzv.
bezdlužnosti vůči veřejné správě či ve vztahu k veřejné podpoře), podklady k
veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního rejstříku či z evidence Rejstříku
trestů. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie je ve smyslu § 13
odst. 2 tr. zákoníku úmyslným trestným činem. K naplnění subjektivní stránky
skutkové podstaty tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve
formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
zákoníku. Subjektem trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie
podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku bude obecný pachatel, tj. kdokoli trestně
odpovědný. Trestní zákoník tu nevyžaduje žádnou z náležitostí konkrétního nebo
speciálního pachatele ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 2651 a 2652).
b) K dovolání obviněného R. M.
49. Obviněný R. M. ve svém dovolání uplatnil jedinou relevantní námitku
spadající svým obsahem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, a to tu, kterou zpochybnil svou způsobilost být subjektem přečinů, jimiž
byl shledán vinným, neboť podle jeho názoru neměl postavení tzv. speciálního
subjektu ve smyslu § 114 tr. zákoníku, které se u těchto přečinů údajně
vyžaduje. Nejvyšší soud ovšem shledal tuto námitku neopodstatněnou.
50. Jak již bylo uvedeno výše, jak přečin dotačního podvodu podle §
212 odst. 1 tr. zákoníku, tak přečin poškození finančních zájmů Evropské unie
podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný R. M. shledán vinným,
nejsou trestnými činy, u kterých by se k uplatnění trestní odpovědnosti
vyžadoval konkrétní nebo speciální subjekt ve smyslu § 114 tr. zákoníku. Pokud
v případě trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku je
příjemcem dotace právnická osoba, může být pachatelem každý, resp. každá
fyzická osoba, která za ni sepisuje či vyplňuje žádost a při tom v ní úmyslně
uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje (viz Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
2124). Není tedy rozhodné, zda a jaký formální vztah má osoba pachatele k
žadateli o dotaci. Stejně tak pachatelem trestného činu poškození finančních
zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku může být kdokoli, kdo za
právnickou osobu vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo
neúplné doklady, uvede nepravdivé, nesprávné nebo neúplné údaje anebo zatají
doklady nebo údaje, a naplní i zbylé zákonné znaky tohoto trestného činu.
51. Ostatními námitkami však obviněný R. M. nevytkl soudům nižších
stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože neuvedl,
podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný
skutek, ani nijak nekonkretizoval, které další zákonné znaky přečinu dotačního
podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinu poškození finančních
zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán
vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž ve svých ostatních námitkách vyjádřil
nesouhlas v podstatě jen s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými
zjištěními, která byla ve věci učiněna. Tím obviněný zpochybnil výsledky
dokazování a shledal existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů.
Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku
obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, za který byl
obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i
skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení
hmotného práva, které mělo být porušeno. Přitom soudy nižších stupňů (viz s. 67
až 71 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a s. 5 až 10 usnesení Vrchního
soudu v Praze, nyní napadeného dovoláním) se podrobně zabývaly hodnocením všech
důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku,
takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich závěry.
52. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soud
prvního stupně při respektování zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a
bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení
důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost
nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu
rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se
nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně
omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být
rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže
být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval
provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení
provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na
podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k
jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně
není oprávněn činit ani odvolací soud (§ 263 odst. 7 tr. řádu), jak již bylo v
minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č.
57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší
Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném
prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně
právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
53. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
nespadá ani námitka obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla
in dubio pro reo, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného,
vyplývajícího ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, § 2 odst. 2 tr. řádu). I v tomto případě jde o institut
trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není
způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc soudy nižších stupňů nemohly mít na podkladě
provedených důkazů žádné důvodné pochybnosti o tom, že se posuzovaný skutek
stal a že jeho pachatelem je právě obviněný, takže nebylo možné, aby rozhodly
jinak, tj. ve prospěch obviněného.
54. Totéž se týká námitky, jejímž prostřednictvím obviněný vytkl
existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky
provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci
k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž ze
zmíněného tvrzení obviněného není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v
nesprávnosti právního posouzení jím spáchaného skutku podle norem hmotného
práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Navíc v
uvedené výhradě obviněný nijak nekonkretizuje, mezi kterým skutkovým zjištěním
a kterým důkazem existuje rozpor a proč jde o rozpor extrémní povahy. Samotný
odlišný názor obviněného na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká
skutková zjištění z nich vyplývají, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu,
tím méně pak rozpor extrémní.
55. Relevantní nejsou ani ty námitky obviněného, které se týkají
okamžiku dokonání jím spáchaného skutku. Obviněný jimi totiž nerespektuje
zjištěný skutkový stav vyjádřený v tzv. skutkové větě v rozsudku soudu prvního
stupně, když přehlíží, že mu nebylo kladeno za vinu uvedení nepravdivých údajů
v žádosti o dotaci ze dne 7. 11. 2011, ale až v žádosti o proplacení této
dotace podané dne 29. 11. 2012, kdy už podle rozhodných skutkových zjištění
věděl o okolnostech vylučujících poskytnutí (části) dotace. Ve skutečnosti tedy
námitky obviněného svým obsahem zpochybňují ustálený skutkový stav, a míjí se
tak s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
56. V případě námitky obviněného, že jeho jednáním nebyla narušena
podstata účelovosti poskytnuté dotace, pak obviněný opomněl skutečnost, že
použití prostředků získaných účelovou dotací na jiný než určený účel není
důvodem k naplnění skutkové podstaty přečinu dotačního podvodu podle § 212
odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný shledán vinným, nýbrž skutkové podstaty
uvedené v § 212 odst. 2 tr. zákoníku. Ani z tohoto důvodu tedy nebylo možné
shledat existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
c) K dovolání obviněné M. J.
57. Pokud jde o dovolání obviněné M. J., pod jí deklarovaný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podřadit námitku, podle které
nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu dotačního podvodu podle § 212
odst. 1 tr. zákoníku, protože shora zmíněné nepravdivé údaje nebyly uvedeny v
žádosti o poskytnutí dotace, ale až v žádosti o proplacení nákladů podané
teprve po uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. Tato námitka však není
opodstatněná.
58. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pokud jde o zákonný pojem „žádost
o poskytnutí dotace“, který obsahuje skutková podstata trestného činu dotačního
podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, za takovou žádost je třeba považovat
i žádost o vyplacení přidělené dotace, neboť jde o nedílnou a pro příjemce
dotace dokonce podstatnou okolnost, kterou se završí proces přidělení a použití
finanční podpory vyplývající z rozhodnutí o poskytnutí dotace. Není tedy důvod
rozlišovat mezi oběma žádostmi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1176/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.
2020, sp. zn. 5 Tdo 1007/2019). Proto jestliže obviněná uvedla nepravdivé
informace toliko v žádosti o proplacení výdajů poskytovatelem dotace a tímto mu
způsobila větší škodu, soudy správně právně kvalifikovaly tento skutek jako
přečin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku (vedle přečinu
poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku).
59. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak
odpovídají i ty námitky obviněné, kterými vytkla porušení zásady spočívající v
použití trestní represe jako ultima ratio ve vztahu k jí spáchané trestné
činnosti. Tyto námitky ovšem Nejvyšší soud rovněž shledal neopodstatněnými.
60. K výkladu některých pravidel při uplatňování zásady subsidiarity
trestní represe, jak je upravena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přijalo trestní
kolegium Nejvyššího soudu stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
Jak vyplývá z tohoto stanoviska i z ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku,
trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto
zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe, podle
níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
61. Jak je tedy patrné z citovaného stanoviska a z další dosavadní
judikatury Nejvyššího soudu, zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat
tak, že – pokud státní moc disponuje i jinými právními prostředky a má možnost
za jejich použití vynutit si splnění zákonem uložených povinností – již
nepřichází v úvahu uplatnění trestní odpovědnosti proti tomu, kdo úmyslně
porušil takové povinnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8.
2012, sp. zn. 3 Tdo 854/2012, nebo ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
Ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima
ratio proto nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě
závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními
prostředky, protože trestní zákoník chrání též veřejné zájmy státu a soukromé
zájmy fyzických a právnických osob (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). V nyní posuzované věci rozhodné skutkové
okolnosti, které se týkají skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, ani další okolnosti případu nejsou nijak výjimečné v tom
smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý a že by nebylo nutné ani
vhodné uplatnit vůči obviněné trestní represi, což je dostatečně odůvodněno pod
bodem 29. na s. 11 napadeného usnesení odvolacího soudu.
62. Dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu pak neodpovídají tvrzení obviněné zpochybňující naplnění subjektivní
stránky jí spáchaných přečinů, neboť touto argumentací ve skutečnosti ignoruje
skutkové zjištění uvedené v tzv. skutkové větě ve výroku o vině odsuzujícího
rozsudku. Podle něj obviněná M. J. i obviněný R. M. věděli, že v žádosti bylo
deklarováno zhotovení nového zahradního domku, ačkoli ve skutečnosti byl pouze
renovován stávající domek, a že zemní práce byly provedeny v menším rozsahu,
než bylo tvrzeno. Tento závěr odůvodnil soud prvního stupně na s. 69 a 70 svého
rozsudku; odvolací soud jej potvrdil pod bodem 15 na s. 5 svého usnesení a
Nejvyšší soud ho rovněž shledal jako správný. Navíc je nutno zdůraznit, že jsou
bezpředmětné námitky obviněné týkající se neexistence úmyslu k obohacení
zhotovitele díla financovaného z dotačních prostředků a chybějící motivace k
tomu směřující. Obohacení pachatele nebo obohacení jiné osoby, resp. úmysl
pachatele k tomu směřující, totiž není znakem trestného činu dotačního podvodu
podle § 212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ani trestného činu poškození finančních
zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
d) K dovolání nejvyššího státního zástupce
K námitce směřující proti uložení náhradního trestu za peněžitý trest
63. Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce, námitku týkající
se peněžitého trestu, resp. nepřípustnosti uložení náhradního trestu odnětí
svobody obviněné M. J., je možné svým obsahem považovat za spadající pod
uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. řádu. Nejvyšší
státní zástupce sice měl správně ve své argumentaci odkázat především na
ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku týkající se posouzení trestnosti činu
vzhledem k době jeho spáchání (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č.
5/2011 Sb. rozh. tr.), a nikoliv na ustanovení § 3 odst. 1 tr. zákoníku, které
představuje výjimku ze zásady vymezené v ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku,
protože obviněné byl uložen druh trestu (peněžitý trest), který je stejný podle
právní úpravy účinné jak do 30. 9. 2020, tak po tomto datu. Tato nesprávnost
však neměla vliv na posouzení uplatněné námitky, neboť nejvyšší státní zástupce
ve svém dovolání, byť jen okrajově, zmiňuje i nesprávné užití ustanovení § 2
odst. 1 tr. zákoníku a také se touto námitkou v konečném důsledku domáhá téhož
jako při odkazu na ustanovení § 3 odst. 1 tr. zákoníku, tedy vytýká nesprávné
užití trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 v souvislosti s
ukládáním trestu obviněné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že uvedená
námitka nejvyššího státního zástupce je důvodná.
64. Obviněné M. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
18. 6. 2019, sp. zn. 1 T 13/2017, podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, uložen peněžitý trest v počtu 100
denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000
Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020,
byl obviněné stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku pro případ,
že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě. Proti tomuto rozsudku
podala obviněná odvolání, které směřovalo rovněž proti zmíněným částem výroku o
trestu a o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 9 To 47/2020, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl. V době rozhodnutí o
odvolání obviněné, tedy dne 2. 12. 2020, však již byla účinná novela trestního
zákoníku provedená zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020, kterou byl
u peněžitého trestu zrušen institut náhradního trestu odnětí svobody a pro
případ nezaplacení peněžitého trestu byl nově v § 69 odst. 2 tr. zákoníku, ve
znění od 1. 10. 2020, stanoven odlišný postup. Nyní tedy platí, že pokud
pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na
kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a
jestliže je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by
bylo bezvýsledné, přemění soud peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí
svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá zcela
nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí
svobody. Odvolací soud tedy měl v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 tr. zákoníku posoudit trestnost činu (a v jeho rámci i možnost uložení trestu co do
druhu a výměry i všech jeho modalit) podle zákona účinného v době, kdy byl čin
spáchán, a podle pozdějšího zákona tehdy, pokud by to bylo pro obviněnou
příznivější. Jestliže ovšem odvolací soud zamítl odvolání obviněné, a potvrdil
tak správnost části výroku o trestu, kterou jí byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020, uložen náhradní trest odnětí svobody
v trvání 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené
lhůtě, porušil tím ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, neboť posouzení
právních následků v případě nevykonání uloženého peněžitého trestu je pro
obviněnou příznivější podle pozdějšího zákona, tedy trestního zákoníku ve znění
účinném od 1. 10. 2020. Podle § 69 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném od
1. 10. 2020, by totiž v případě, kdyby obviněná nezaplatila peněžitý trest,
soud tento trest (nebo jeho zbytek) při výměře 100 denních sazeb s výší jedné
denní sazby 1 000 Kč přeměnil na nejvýše 200 dnů odnětí svobody, což je výměra
příznivější než v případě náhradního trestu odnětí svobody v trvání 1 roku (365
dnů). Obviněné tak byl fakticky uložen trest (byť jde o trest náhradní) ve
výměře mimo sazbu stanovenou trestním zákoníkem (tj.
jeho zněním účinným v době
rozhodování odvolacího soudu, které je pro obviněnou ve svém celku
příznivější), což je taková vada rozhodnutí, která odůvodňuje naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Proto bylo nutné
zrušit část výroku o trestu, kterou byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku, ve
znění účinném do 30. 9. 2020, obviněné M. J. pro případ, že by ve stanovené
lhůtě nevykonala uložený peněžitý trest, stanoven náhradní trest odnětí
svobody, resp. usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání ve
vztahu ke zmíněné části výroku o trestu. Tím byla zcela napravena důvodně
vytknutá vada napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozsudku, aniž bylo
nutné učinit další rozhodnutí v dovolacím řízení.
65. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
pak lze podřadit námitky nejvyššího státního zástupce týkající se výše
způsobené škody a s tím související otázky právní kvalifikace skutku. Tyto
ovšem Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
66. Nejvyšší soud připomíná, že škodou se obecně v právní teorii a v
soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je
objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze
nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k
naturální restituci. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz § 2952
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Za
skutečnou škodu se pak považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu
poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby
došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je nenastalé zvětšení
(rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde
nebylo škodné události v podobě trestného činu – s ohledem na pravidelný běh
věcí (viz rozhodnutí pod č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škoda se tedy i v
trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují
majetkové a závazkové vztahy včetně povinnosti k náhradě škody, tj. v právu
občanském nebo obchodním, protože trestní zákoník, ani trestní řád nijak
specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního
stíhání.
67. Pokud jde o škodu způsobenou Státnímu zemědělskému intervenčnímu
fondu jako poskytovateli dotace jednáním obviněné M. J., nelze souhlasit s
námitkou nejvyššího státního zástupce uplatněnou v dovolání, podle které je
nutno za tuto škodu považovat celou dotační částku ve výši 5 139 065 Kč.
Nejvyšší státní zástupce totiž opomněl skutečnost, že souvislost mezi jednáním
obviněné a škodou způsobenou ve výši 223 975, 84 Kč (představující poměrně
malou část celkové dotace) je dána pouze k jedné ze tří částí dotačního
projektu vztahující se k areálu Mateřské školy v XY. Jak totiž bylo v řízení
prokázáno, všechny tři části dotačního projektu jsou samostatné, na sobě
nezávislé a poskytnutí dotace nebylo podmíněno jejich společnou realizací; tj.
projekt zahradního domku v areálu mateřské školy nebyl podmínkou či určujícím
hlediskem pro úspěch žádosti o dotaci (viz bod 23. na s. 9 usnesení odvolacího
soudu). Navíc ani poskytovatel dotace, tj. Státní zemědělský intervenční fond,
nevede vůči příjemci dotace správní řízení (nyní přerušené do rozhodnutí v
trestním řízení) ve věci vrácení dotace v celé její výši, ale toliko v její
části po provedené korekci (snížení odpovídající části výdajů) a uplatnění
sankce (viz č. l. 655 trestního spisu). Vzhledem k těmto skutečnostem lze
dovodit, že jednáním obviněné (společně s obviněným R. M.) byla způsobena
poskytovateli dotace škoda pouze v rozsahu částky 223 975,84 Kč, a nikoliv v
rozsahu celkové výše dotace. Proto Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci
skutku, jak ji učinil soud prvního stupně i odvolací soud, jako správnou,
přičemž považuje za nerelevantní i námitky nejvyššího státního zástupce stran
subjektivní stránky trestných činů spáchaných obviněnou, neboť u ní nelze za
zjištěného skutkového stavu dovodit jakoukoliv formu zavinění ve vztahu k výši
možné škody v rozsahu celé vyplacené dotace.
68. Nad rámec shora uvedeného je možno přiměřeně poukázat na rozhodování
v souvislosti s porušením rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o
rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, kde rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 1 Afs
291/2017, učinil závěr, že v případech, kdy jde o porušení rozpočtové kázně [§
3 písm. e) ve spojení s § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech]
týkající se oddělitelné části dotace, bude odvod stanoven pouze částkou
odpovídající této části dotace, a nikoliv celé dotaci.
VI. Závěrečné shrnutí
69. Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že obvinění R. M.
a M. J. opřeli svá dovolání zčásti o námitky, které neodpovídají uplatněným
dovolacím důvodům, a ve zbytku o takové námitky, které činí jejich dovolání
zjevně neopodstatněnými. Za této situace Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obou obviněných, aniž by přezkoumával
zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí nebo jim předcházejícího řízení.
Co se týče dovolání nejvyššího státního zástupce, to Nejvyšší soud shledal
částečně důvodným, a to v části napadající výrok o peněžitém trestu uloženém
obviněné M. J., resp. výrok o stanovení náhradního trestu odnětí svobody. Proto
podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil ohledně obviněné M. J.
rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu v částech uvedených
ve výroku tohoto usnesení, aniž by přikázal věc některému ze soudů nižšího
stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť tento postup není vzhledem k
charakteru nápravy zjištěné vady potřebný. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu pak
Nejvyšší soud zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené
části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
70. Protože dovolání obviněných byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítnuta, resp. obviněná M. J. a nejvyšší státní zástupce dali souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání, rozhodl Nejvyšší soud o dovoláních
podle § 265r odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu