U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o
dovoláních, která podali obvinění V. D., nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Brně, a B. B., nar. XY v XY, bytem
XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici v Brně, proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 3 To 85/2018,
jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 43 T 3/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. D. a B. B.
odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 43 T
3/2017, byli obvinění V. D. a B. B. uznáni vinnými pod bodem 1. a 2. výroku o
vině zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. a), c) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“), dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pokusem zločinu
poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1, § 260 odst. 1, 4
písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
Obviněný V. D. byl dále uznán vinným pod bodem 3. výroku o vině přečinem
porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 270 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl
obviněnému V. D. uložen podle § 260 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst.
1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněnému B. B. byl za tyto trestné činy uložen podle § 260 odst. 5 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem rozhodl soud také o vině
obviněných J. N. a obchodních společností W., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen
„W.“), a W., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „W.“).
2. Uvedených trestných činů se obvinění V. D. a B. B. podle rozsudku
soudu prvního stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno) tím, že společným
jednáním spolu s obviněným J. N. v době nejméně od začátku roku 2014 do dne 30. 6. 2015 na základě předchozí dohody, vedeni zištným úmyslem získat neoprávněně
finanční prostředky (dotace) ze strukturálních fondů Evropských společenství
(dále jen „ES“) a ze státního rozpočtu České republiky, s vědomím, že provedou
fiktivní výběrové řízení na dodavatele staveb až po jejich kompletním
dokončení, konkrétně šlo o rekonstrukci dvou truhláren uvedených v rozhodnutí. To učinili s plánem, že předmětné stavební práce ve skutečnosti provedou nikoli
prostřednictvím výherců výběrového řízení, ale jednak prostřednictvím obchodní
společnosti A. (nyní v likvidaci), IČ:: XY, se sídlem XY (dále jen „A.“),
ovládané obviněnými V. D. a B. B., a jednak svépomocí, aby tyto stavební práce
provedli co nejlevněji. Fiktivní faktury za provedené práce měly být vystaveny
od formálních výherců výběrového řízení a následně předloženy poskytovateli
dotace Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu (dále jen jako „SZIF“) k
žádostem o proplacení výdajů. Obviněný V. D. jako hlavní pachatel této
organizované skupiny a osoba jednající za obchodní společnost W. mimo jiné
zajistil všechny účastníky fiktivních výběrových řízení, zpracoval fiktivní
cenové nabídky, fiktivní položkové rozpočty a krycí listy za účastníky
výběrových řízení na nejlevnějšího dodavatele, vytvářel cyklický oběh
finančních prostředků za účelem předstírání úhrad faktur za provedené stavební
práce na obou truhlárnách. Obviněný B. B. zejména jako osoba jednající za
obchodní společnost W. se podílel na zpracování finálního fiktivního
položkového rozpočtu pro rekonstrukci truhlárny obchodní společnosti W.,
zajišťoval zčásti cyklický oběh finančních prostředků za účelem předstírání
úhrad pro obě obchodní společnosti, podílel se na stavebních pracích
rekonstrukcí obou truhláren, poptával a objednával stavební materiál na stavbu
pro rekonstrukci truhlárny obchodní společnosti W. Konkrétně pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný B. B. mimo jiné dne 30. 6. 2015
předložil na SZIF Brno žádost o proplacení výdajů obchodní společnosti W., kde
byly uvedeny nepravdivé údaje, přičemž v žádosti o proplacení dotace byly
uvedeny celkové výdaje ve výši 8 479 744 Kč, což zčásti měla pokrýt dotace ve
výši 3 815 884 Kč. Následně dotace nebyla vyplacena, neboť bylo zjištěno, že
první fakturace proběhla dne 31. 10. 2014, ačkoli výběrové řízení na
zhotovitele stavby proběhlo podle doložených dokladů až dne 5. 11. 2014. Pod
bodem 2. výroku rozsudku obviněný V. D. mimo jiné dne 30. 6. 2015 předložil na
SZIF Brno žádost o proplacení výdajů obchodní společnosti W., kde byly uvedeny
nepravdivé údaje, přitom celkové výdaje měly podle žádosti činit 9 999 000 Kč,
na což žádal dotaci ve výši 4 499 550 Kč. Následně byla SZIF dne 16. 10. 2015
provedena kontrola a učiněna korekce ve výši 160 553 Kč a schválena této
společnosti dotace v celkové výši 4 427 300 Kč. Dne 11. 12.
2015 na bankovní
účet uvedené obchodní společnosti byla vyplacena dotace ke škodě SZIF ve výši 4
427 300 Kč. Obvinění celkově pod body 1. a 2. směřovali ke způsobení škody
Evropským společenstvím ve výši 6 182 388 Kč a ke škodě státního rozpočtu České
republiky ve výši 2 060 796 Kč. Sám obviněný V. D. pod bodem 3. výroku rozsudku
jako podnikající fyzická osoba a jednatel obchodních společností A. a A. (nyní
v likvidaci), IČ XY, se sídlem XY (dále jen jako A.“), v blíže nezjištěné době
nejméně od 15. 1. 2012, neoprávněně bez platné licence uložil nebo nechal
uložit a nainstaloval nebo nechal instalovat komerční software AutoCad (ve
verzích uvedených v rozsudku) obchodní společnosti Autodesk Inc. do počítačů
umístěných v jeho trvalém bydlišti a do počítačů umístěných v jeho kanceláři v
obchodní společnosti S., IČ XY, se sídlem XY (dále jen jako „S.“), za účelem
podnikatelské činnosti. Načež obviněný V. D. (vypracoval) následně vytvořil
přibližně 50 stavebních projektů a stavební dokumentace pomocí softwaru AutoCad
a tyto projekty prodal koncovým zákazníkům. Tímto úmyslným jednáním porušil
autorská práva majitele licence k předmětným programům obchodní společnosti
Autodesk Inc. a způsobil jí tak škodu v celkové výši 380 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění V. D. a B. B.
odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 3. 2019,
sp. zn. 3 To 85/2018, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl (uvedeným
rozsudkem k odvolání obviněné právnické osoby W. též zrušil výrok rozsudku
soudu prvního stupně o trestu této obviněné uložený a sám znovu rozhodl, dále
zamítl odvolání obviněné obchodní společnosti W.).
II. Dovolání obviněného V. D.
4. Obviněný V. D. podal proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b
odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu.
5. Obviněný spatřoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.
řádu především v nezákonném přípravném řízení, jež podle něj vedl vyloučený
státní zástupce, který toleroval i zjevná porušení zákona ze strany policejního
orgánu, sám pak aktivně ovlivnil okruh i pozici obviněných, neobvinil
právnickou osobu, která měla v tvrzené trestné činnosti rozhodující podíl a
nikdy nerozhodl o návrhu na své vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení.
Obviněný poté obsáhle zrekapituloval jednotlivé úkony, ze kterých podle něj
vyplývala nezákonnost celého přípravného řízení, neboť bylo vedeno vyloučeným
orgánem.
6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spatřoval
zejména v neprokázání znaku, že se činu dopustil jako „člen organizované
skupiny“. Vytkl odvolacímu soudu, že řádně nevysvětlil, proč použil tuto
definici pro tento případ, neboť mezi obviněnými nebyla nikdy uzavřena žádná
dohoda o společném páchání trestné činnosti, což potvrdil i již odsouzený J. N.
ve své výpovědi. Ani výrok rozsudku soudu prvního stupně podle něj neobsahuje
popis rozdělení úloh v rámci tvrzené organizované skupiny, pouze je v něm
popsáno, co údajně jednotliví pachatelé udělali. Podle obviněného nebyla ani
naplněna podmínka, že vzhledem k plánovanosti a koordinovanosti jejich postupu
se zvýšila pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Podle jeho
přesvědčení, pokud by se jednalo o organizovanou skupinu, tak organizátorem
mohl být pouze již odsouzený J. N. Podle jeho názoru došlo v této souvislosti k
umělému vytvoření organizované skupiny a spolupracujícího obviněného. Namítl
také, že role J. N. byla rozhodující a nezastupitelná, a tudíž nemohl při
splnění zákonných podmínek vystupovat v pozici spolupracujícího obviněného.
7. Dále uplatněný dovolací důvod spatřoval v hodnocení důkazů v rozporu
s jejich obsahem a namítl libovůli v jejich hodnocení. Vytkl soudům nižších
stupňů hodnocení výpovědi svědků z přípravného řízení v rozporu s jejich
obsahem, což podle něj vedlo k nezákonnému a nesprávnému výroku o vině. Některé
důkazy, které vyvracely jeho trestní odpovědnost, podle něj soudy nižších
stupňů zcela přehlédly a v rozporu se svými povinnostmi k nim nezaujaly žádné
stanovisko, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy
nižších stupňů také podle obviněného nedostatečně zvažovaly společenskou
škodlivost činu kladeného mu za vinu, dokonce soud prvního stupně v bodě 33.
odůvodnění svého rozsudku připustil, že realizace zakázky proběhla řádně,
nedošlo k žádnému obohacení ani škodě a postihují se jen formální nedostatky
žádostí o dotaci. Obviněný především nesouhlasil se skutkovými závěry soudů
nižších stupňů, které podle něj byly v tzv. extrémním rozporu s obsahem
provedených důkazů, zejména napadal absenci zhodnocení výslechů svědků při
hlavním líčení a dalších zásadních důkazů, v důsledku čehož došlo k nesprávnému
právnímu posouzení skutku.
8. Dále obviněný namítl, že bylo nesprávně interpretováno a použito
ustanovení § 116 tr. zákoníku, neboť pokračování v trestném činu předpokládá
dílčí útoky vedené jednotným záměrem, tj. musí být mezi nimi dána subjektivní
souvislost, která v tomto případě chybí. Jeho záměrem bylo získat dotaci pro
obchodní společnost W. a záměrem obviněného B. B. bylo získání dotace pro
obchodní společnost W., oba obvinění přitom nepostupovali nijak koordinovaně.
Obě žádosti byly vypracovány izolovaně, příslušnému orgánu byly doručeny v
jinou dobu a zejména SZIF o obou žádostech rozhodl rozdílně. S odkazem na
judikaturu uvedl, že jednotný záměr musí být v trestním řízení prokázán, což se
nestalo. Namítl, že soudy nižších stupňů se tím nezabývaly a že odvolací soud
označil jednání za pokračující trestný čin, aniž by svůj názor nějak odůvodnil.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spatřoval
obviněný v tom, že odvolací soud řádně neprojednal jeho odvolání a ke vzneseným
námitkám nezaujal přezkoumatelné stanovisko. Dokonce si odvolací soud podle
názoru obviněného v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 7. a 11.) v zásadní
otázce vyloučení státního zástupce protiřečil, pokud uvedl, jednak že nezjistil
důvody pro vyloučení státního zástupce a jednak že „nepochybně nepřicházelo v
úvahu prověřit a posoudit případnou trestnou činnost i dalších osob, konkrétně
zvláště obchodní společnosti D.“.
10. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek soudu druhého stupně v části, jíž bylo zamítnuto jeho odvolání.
Zároveň požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil trestní
spis s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. řádu.
III. Dovolání obviněného B. B.
11. Obviněný B. B. podal proti citovanému usnesení Vrchního soudu v
Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu.
12. Stejně jako spoluobviněný V. D. namítl nesprávné právní posouzení
skutku soudem prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že se dopustil zločinu
dotačního podvodu a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie ve formě
spolupachatelství a jako člen organizované skupiny. Vzhledem k tomu, že byl s
ostatními pachateli označen jako organizovaná skupina, bylo mu přičítáno
neoprávněně k tíži i vyplacení dotace V. D. a společně stanovená škoda z obou
dotací i přesto, že k tomu neexistují relevantní důkazy a přestože šlo o dvě
samostatné žádosti o dotace. V této souvislosti poukázal na výpověď
spolupracujícího obviněného J. N., který se vyjádřil ke vzájemné spolupráci
všech zúčastněných. Namítl, že jeho spolupráci nelze hodnotit jako
organizovanou skupinu. Obviněný uvedl, že odsouzený J. N. byl hlavním
organizátorem. Za nesprávný považoval také názor soudu prvního stupně týkající
se odpovědnosti za poskytnuté doklady k žádosti o dotace, kterou mají podle
soudu prvního stupně nést vždy žadatelé. Obviněný uvedl, že na trestné činnosti
má pouze okrajový podíl, neboť v dané věci s J. N. spolupracoval v rámci
uzavřené smlouvy prostřednictvím obviněného V. D. Po J. N. žádal řádné vyřízení
dotace a nikoli „prokličkování“ dotačními podmínkami, jak sám tento odsouzený
uváděl ve své závěrečné řeči. Právě odsouzeného J. N. a jím ovládanou obchodní
společnost D. obviněný považoval za hlavní strůjce trestné činnosti, zatímco on
se jen dopustil chyby, které si až v trestním řízení uvědomil a která spočívala
v tom, že podle rady J. N. přistoupil na provedení výběrového řízení až v
závěru stavby a nikoli předem. Nesouhlasil také s tím, že v daném trestním
řízení nebyla vůbec trestně stíhána obchodní společnost D., čímž došlo k
porušení principů právního státu a zásady legality uvedené v § 2 odst. 3 tr.
řádu.
13. Závěrem obviněný podal v souladu s § 265h odst. 3 tr. řádu návrh na
odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby
věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
IV. Vyjádření k dovolání a replika
14. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
15. K dovolání obviněného V. D. a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. b) tr. řádu uvedla, že namítanou podjatost státního zástupce obviněný
uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s ní řádně
vyrovnal v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 7.). Nadto tuto námitku nelze
podřadit pod uplatněný dovolací důvod, protože se vztahuje jen na případy, kdy
vyloučený orgán rozhodl ve věci samé a takové jeho rozhodnutí bylo následně
napadeno dovoláním, nevztahuje se však na případy, kdy měl jiný orgán činný v
trestním řízení (zde státní zástupce) učinit jiná než meritorní rozhodnutí nebo
jiné úkony v rámci přípravného řízení. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2013 (zřejmě mělo jít o sp. zn. 6
Tdo 1019/2003).
16. K argumentaci obou obviněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupkyně upozornila, že v podstatné části se
jedná o námitky proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, které ale pod
tento dovolací důvod nelze podřadit. Soudy nižších stupňů v dané věci podle ní
řádně zjistili skutkový stav věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu a provedené důkazy
hodnotily s přihlédnutím ke všem skutečnostem případu, jak jednotlivě, tak i v
jejich vzájemných souvislostech podle zásad formální logiky ve smyslu § 2 odst.
6 tr. řádu. K tomu v podrobnostech odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně (bod 28.) a odůvodnění odvolacího soudu (bod 8.). Neshledala
žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V
této souvislosti uvedla, že obviněné usvědčovala nejen výpověď již odsouzeného
J. N., ale i výpovědi svědků (P. H., L. E., J. F., M. F. a K. P.) a listinné
důkazy, zejména dotační dopisy SZIF včetně podmínek pro poskytování dotace,
materiály k výběrovým řízením a zajištěná e-mailová komunikace. Z provedeného
dokazování bylo přitom zřejmé, že obvinění jednali od počátku s plánem, že
výběrové řízení nebude předcházet samotné realizaci zakázky, že samotné zakázky
provedou svépomocí či pomocí personálně propojených obchodních společností
poté, co budou mít reálnou představu o skutečných nákladech, jakož i to, že
dokumenty, které k žádostem o dotace nachystaly, neodpovídaly reálnému stavu.
17. Státní zástupkyně odmítla jako neopodstatněnou také námitku obou
obviněných týkající se organizované skupiny a uvedla, že se jednalo o
opakovanou výhradu, jíž se soudy nižších stupňů dostatečně zabývaly a s níž se
v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly (soud prvního stupně v bodě 37.
a odvolací soud v bodě 10.). Jednání obviněných, jak bylo vymezeno ve skutkové
větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, naplňovalo všechny znaky
organizované skupiny, upozornila i na pečlivý popis jednání každého z
jednotlivých pachatelů. Všichni obvinění byli obeznámeni s tím, že do žádosti o
dotace uvádějí údaje o fiktivním výběrovém řízení, všichni se aktivně v rámci
dělby úkonů podíleli na vypracování podkladů pro poskytnutí dotace, jejich
jednání vykazovalo prvky plánovitosti a vzájemné koordinace, což zvyšovalo
úspěšnost trestného činu, a tím i jeho škodlivost.
18. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce obviněného V. D., že v
případě spoluobviněného J. N. nebyly dány podmínky pro jeho označení jako
spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. řádu. Předně upozornila, že tuto
námitku nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Rovněž se jednalo o
opakovanou námitku. Nadto v případě obviněného J. N. byly splněny všechny
zákonné podmínky pro aplikaci spolupracujícího obviněného v § 178a tr. řádu.
Hlavním pachatelem byl obviněný V. D. a okolnosti, které již odsouzený J. N.
uvedl, významně přispěly k objasnění celého případu.
19. Jako nedůvodnou odmítla státní zástupkyně další námitku týkající se
nedostatečné škodlivosti činu, neboť zjištěné jednání obviněných se nevymykalo
běžně se vyskytujícím případům zločinu dotačního podvodu a zločinu poškození
finančních zájmů Evropské unie a přečinu porušování autorského práva, práv
souvisejících s právem autorským a práv k databázi. Z okolností případu se
nepodávalo nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní
represe vůči obviněným a ostatně ani sami obvinění ve svém dovolání neuvedli
žádné významné skutečnosti, které by odůvodňovaly takovou výjimku. Na existenci
dostatečné společenské škodlivosti činu nemá v této trestní věci významný vliv
ani to, že dílem se obvinění dopustili trestné činnosti ve stadiu pokusu podle
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované trestní věci byly proto prostředky
trestního práva použity zcela důvodně.
20. Výhradu obviněného V. D., že v posuzovaném případě byla činnost
obviněných nesprávně posouzena jako tzv. pokračování v trestném činu podle §
116 tr. zákoníku, sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak tato námitka nebyla důvodná, neboť všechny 4
zákonné znaky pokračování podle § 116 tr. zákoníku byly naplněny.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. zákoníku nemohl být
podle státní zástupkyně naplněn ani v jeho první ani v jeho druhé alternativě.
Odvolání obviněného V. D. bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném
odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech
zákonných podmínek odvolací soud je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
22. Státní zástupkyně nad rámec uvedeného doplnila, že obvinění obdobné
námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě před soudem prvního
i druhého stupně. Dovolání obou obviněných tak státní zástupkyně považovala za
zjevně neopodstatněná, a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud i
pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
23. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice
obviněným. Tohoto práva využil pouze obviněný V. D., jenž setrval na
argumentaci obsažené ve svém dovolání, kterou doplnil následovně. Na úvod
shrnul stěžejní body svého dovolání do šesti okruhů otázek, k nimž by se podle
něj měl dovolací soud vyjádřit. K vlastnímu stanovisku státní zástupkyně uvedl,
že celé problematice nebyla věnovaná dostatečná pozornost. Předně upozornil, že
státní zástupkyně ve svém vyjádření nesprávně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 6 Tdo 1019/2013, které se týká jiné problematiky, navíc státní
zástupce v každé trestní věci činí celou řadu meritorních rozhodnutí (např.
rozhoduje o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání či o podání
obžaloby). Obviněný odmítl také úvahy ohledně možné nápravy nesprávností v
prováděných důkazech a odkázal na bohatou judikaturu Ústavního soudu, která
uvádí, že Nejvyšší soud musí zkoumat, zda byla zachována pravidla spravedlivého
procesu. Také odmítl názor státní zástupkyně ohledně výpovědi svědků a e-mailu
zaslaného v souladu s uzavřenou smlouvou o dílo, neboť to podle něj svědčí o
neznalosti spisu a obsahu jeho dovolání. Státní zástupkyně se ve vyjádření
uchýlila k řadě obecných konstatování, která vzhledem k absenci důkazů, o které
by se měla opírat, lze označit za nepřezkoumatelná. Odmítl také její
konstatování ohledně společenské škodlivosti jejich jednání, neboť státní
zástupkyně zcela přehlédla skutečnost, že stavba byla i bez dotace realizována,
obviněný zaměstnával dokonce více lidí, než se v projektu zavázal, činil
aktivní kroky k tomu, aby k vyplacení dotace SZIF nedošlo, dokud nebude věc
vyřešena s finančním úřadem apod. I samotný krajský úřad tyto skutečnosti
potvrdil a podle jeho přesvědčení mu jen a navíc nesprávně vytkl, že nesplnil
podmínku řádného výběrového řízení.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
24. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
25. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §
265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,
aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
26. Obvinění uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm.
b), g) a l) tr. řádu.
27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy,
bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Oba obvinění uplatňovali druhou alternativu
tohoto dovolacího důvodu, neboť se domáhali přezkumu rozhodnutí soudu
odvolacího, který svým rozsudkem rozhodl o zamítnutí jejich řádných opravných
prostředků, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj.
proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán podle obou obviněných důvod dovolání uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle obviněného V. D. i důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Tyto posledně dva uvedené dovolací důvody byly
též jádrem dovolacích námitek.
28. Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán,
pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže
tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a
nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
29. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva
hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních
odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na
skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy
nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly
naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v
případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod
tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám neodpovídajícím uplatněným dovolacím důvodům
30. S ohledem na výše uvedené vymezení dovolacích důvodů je třeba
nejprve konstatovat, že z velké části se námitky uplatněné oběma dovolateli
míjejí s dovolacími důvody jimi uplatněnými, avšak obsahově neodpovídají ani
jiným dovolacím důvodům obsaženým v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu.
31. Předně je třeba uvést, že výhrady obviněného V. D., že v dané věci
byl činný a rozhodoval vyloučený státní zástupce, nejsou vůbec způsobilé
naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, pod nějž
obviněný tyto své námitky subsumoval, ani žádný jiný dovolací důvod. Jak již
bylo shora předestřeno, je tento důvod naplněn, pokud ve věci samé rozhodl
vyloučený orgán. Rozumí se tím pochopitelně to rozhodnutí ve věci samé, které
je přímo dovoláním napadáno, resp. jemu předcházející rozhodnutí orgánu prvního
stupně. V daném případě by se muselo jednat o rozhodnutí vyloučeným soudem
prvního nebo druhého stupně. To ovšem obviněný nenamítal. Tento dovolací důvod
však podle ustáleného výkladu obsaženého v odborné literatuře (viz např. Šámal,
P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 3157) i judikatuře (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003) není naplněn, pokud v daném trestním
řízení učinil procesní (a nikoli meritorní) rozhodnutí vyloučený soudce,
případně byl-li v daném řízení činný vyloučený státní zástupce, policejní
orgán, zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Nejvyšší soud nemá
žádný důvod se v tomto trestním řízení jakkoliv od uvedeného ustáleného výkladu
a své předchozí judikatury odchylovat. Uvedené námitky obviněného tak nejsou
vůbec způsobilé být předmětem přezkumu v dovolacím řízení, neboť neodpovídají
žádnému dovolacímu důvodu. Nad rámec uvedeného lze uvést, že již byly tyto
námitky předmětem přezkumu odvolacím soudem, který se s nimi dostatečným
způsobem vypořádal a lze tak odkázat na odůvodnění jeho rozsudku (viz bod 7. na
str. 8 a 9).
32. Uplatněným a ani žádným jiným dovolacím důvodům ovšem neodpovídá ani
většina dalších námitek obviněných. Obvinění totiž ve svých dovoláních z velké
části vytýkali rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového
stavu, k němuž tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů.
Obvinění především soudu prvního stupně vytkli, že vůbec nehodnotil provedené
důkazy, namítli porušení zásady volného hodnocení důkazů, jakož i zásady
zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (tzv. zásady materiální
pravdy). Takové námitky, které subsumovali pod dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, tomuto důvodu, jak byl vymezen shora, však vůbec
neodpovídají. I v řadě námitek, které formulovali jako právní (ohledně
zavinění, společenské škodlivosti či zčásti i organizované skupiny), ve
skutečnosti vycházeli ze zcela jiné než soudy nižších stupňů zjištěné verze
skutkového děje. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů,
které hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily
soudy nižších stupňů.
33. Obvinění se tak dovolávali případné aplikace hmotného práva na jimi
prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy nižších stupňů přiklonily k
verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se
shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně (viz str. 8 až 33
odůvodnění jeho rozsudku, zejména pak body 28. a následující na str. 25 a
následujících), tak i odvolací soud (viz zejména bod 7. a následující
odůvodnění jeho rozsudku), neboť byly též součástí obhajoby obviněných a
obsahem podaných odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně
neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky,
jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi
odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
34. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné
opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je
charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné
posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho
obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení
ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku
17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H.
Beck, Praha 2002).
35. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou
především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého
stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je
ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,
bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem
bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní
důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada
bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli,
soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho
nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu
orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod
bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např.
JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str.
170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení
skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v
osobním kontaktu.
36. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a
to ani porušení zásady presumpce neviny či práva na spravedlivý proces, jak
obviněný V. D. též naznačoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval
uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou
Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3.
2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č.
40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy
Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších
stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V této souvislosti
považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém
stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné
skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však
neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje
argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž
jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění
konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č.
stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou
podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního
soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní,
neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném
rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry,
které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního
stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí
skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou
skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup
přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný
skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících
ustanovení trestního zákoníku.
37. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako
obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu
dodat, že předložené výhrady obviněných proti postupu soudů nižších stupňů při
dokazování nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů
vycházely z nesprávných důkazních prostředků, že by skutkový děj zjistily
nedostatečně, že by popisu skutku obsaženému ve výrokové části rozsudku soudu
prvního stupně neodpovídaly provedené důkazy. Naopak především soud prvního
stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o
jednání obviněných, kteří si byli dobře vědomi nepravdivosti údajů uváděných v
žádosti o poskytnutí dotace, zcela záměrně fingovali provedení výběrových
řízení na zhotovitele díla, které mělo být dotováno z veřejných financí, a sice
zčásti z rozpočtu České republiky a zčásti z rozpočtů spravovaných Evropskou
unií, přitom postupovali koordinovaně a ve vzájemné spolupráci tak, aby dosáhli
kýženého výsledku. Není přitom pravdou, že by soudy nižších stupňů důkazy
deformovaly, že by záměrně pomíjely důkazy svědčící ve prospěch obviněných, že
by přehlížely role jednotlivých osob zúčastněných na trestné činnosti, jak
obvinění též namítali.
38. Celá série výtek proti rozhodnutím soudů nižších stupňů (především
obsažená v dovolání V. D.) se nese v duchu polemiky s procesním postupem
především orgánů činných v přípravném řízení (je zpochybňována činnost státního
zástupce i policejního orgánu), jakož i soudů nižších stupňů (především
obviněný vyjadřoval svůj nesouhlas s hodnocením jednotlivých důkazů). Přitom
ale soudy nižších stupňů přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důkazů při utváření
svých skutkových závěrů vycházely, neopíraly se přitom o jediný důkaz, ale o
celý jejich komplex, důkazy pak hodnotily v jejich vzájemných souvislostech a
nikoli izolovaně, jak to činil obviněný ve svém dovolání. Soudy nižších stupňů
vycházely především z důkazů listinných a z doznání spolupracujícího obviněného
J. N., obviněné usvědčovaly ovšem i výpovědi svědků, kteří prováděli stavební
práce, jakož i těch, kteří se měli účastnit fiktivního výběrového řízení. V
podrobnostech je možno plně odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších
stupňů, zejména pak soudu prvního stupně.
39. Není ani věcí soudů určovat, kdo má být postaven před soud. To je
výlučně v pravomoci státního zástupce, kterému je v tomto směru adresována
zásada legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu), podle níž je to právě státní zástupce,
kdo je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon,
přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž
je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Státní zástupce ve smyslu zásady
obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. řádu) též určuje, koho a pro jaký skutek postaví
před soud, který do této pravomoci státního zástupce nemůže zasahovat, neboť to
vyplývá právě z rozdělení procesních rolí, což je samotnou podstatou obžalovací
zásady (akuzačního principu), jež je protikladem feudálního inkvizičního
procesu založeného na soustředění všech procesních rolí u soudu. Platí tak
princip, že bez žalobce není soudce (nemo iudex sine actore). Soud může
rozhodnout jen o tom skutku, pro který byla podána obžaloba (§ 220 odst. 1 tr.
řádu), a to ohledně toho obviněného, který byl obžalobou (příp. návrhem na
potrestání, resp. návrhem na schválení dohody o vině a trestu) státního
zástupce postaven před soud. Odvolací soud (ani soud prvního stupně, případně
soud dovolací) nemůže vrátit věc státnímu zástupci k došetření, pokud podle
jeho názoru je třeba rozšířit okruh obviněných osob, neboť by to bylo v rozporu
se zásadou obžalovací ve smyslu § 2 odst. 8 tr. řádu (viz rozhodnutí č. 53/2017
Sb. rozh. tr.). Není tak zřejmé, co vlastně obviněný V. D. svými námitkami
vztahujícími se k nestíhání právnické osoby, obchodní společnosti D., sledoval,
resp. co žádal po soudech nižších stupňů, které v tomto směru byly limitovány
obžalobou státního zástupce. Lze pouze konstatovat, že v tomto trestním řízení
nepostavil státní zástupce před soud uvedenou právnickou osobu, jíž v tomto
trestním řízení nebyl žádný skutek kladen za vinu, předmětem naopak byla (mimo
jiné) jednání obou dovolatelů, jimž byla soudy nižších stupňů též věnována
náležitá pozornost (a to i v širších souvislostech, včetně jejich vztahu k
uvedené obchodní společnosti D.).
40. Uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá ani námitka obviněného V.
D., že u spoluobviněného J. N. nebyly splněny podmínky pro jeho označení jako
spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. řádu. Předně taková námitka se
vůbec netýká postavení dovolatele, ale jiné osoby, dále by nebyla způsobilá
naplnit žádný dovolací důvod, i kdyby se sám obviněný domáhal v dovolacím
řízení tohoto označení či naopak takové označení zpochybňoval (žádný obviněný
nepožívá ústavního práva být označen za spolupracujícího obviněného – viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3415/14). Nadto ani
v tomto směru nemá Nejvyšší soud důvod postup soudů nižších stupňů, resp.
předtím státního zástupce, jakkoliv zpochybňovat, neboť i podle jeho názoru
obviněný J. N. podmínky pro označení spolupracujícího obviněného ve smyslu §
178a tr. řádu splnil. Jde o uznaný a ústavněprávně souladný institut trestního
práva procesního, který je významný při rozkrývání především organizované
trestné činnosti, jako tomu bylo v tomto případě (viz k tomu níže). Soudy
nižších stupňů si byly dobře vědomy problematičnosti výpovědi J. N. označeného
spolupracujícího obviněného, a proto jejímu hodnocení věnovaly potřebnou
pozornost, což vyplývá jak z rozsahu reprodukce jeho výpovědi (viz především
body 5. a 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tak i z dalšího
hodnocení důkazů a vylíčení, na základě jakých důkazů soud prvního stupně ke
svým skutkovým závěrům dospěl (zejména bod 28. a 33. odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně). V tomto případě přitom neshledaly důvody, pro které by tento
spolupracující obviněný měl vypovídat nepravdivě, naopak jeho výpověď byla v
souladu s dalšími důkazy, především pak listinnými, jakož i s výpověďmi svědků.
Jeho výpověď tak nestojí osamoceně. Takový postup soudů nižších stupňů je v
souladu s dosavadní uznávanou judikaturou (viz například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1315/2012, nebo usnesení Ústavního
soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13, publikované pod č. 4/2014 ve
svazku 72 na str. 575 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
c) K námitkám odpovídajícím dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu
41. Jen s určitou mírou tolerance lze za námitky odpovídající
uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť
i ty ve značné míře vycházely z jiného skutkového děje, než jaký byl na základě
provedeného dokazování zjištěn soudy nižších stupňů, označit ty, jimiž
zpochybňovali naplnění znaku organizované skupiny, který byl použit jako zvlášť
přitěžující okolnost u obou sledovaných trestných činů. Podobně jako právně
relevantní námitky ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu lze označit
související výhradu, že nešlo o pokračování v trestném činu a že došlo k
nedůvodnému sečtení částek z obou dotací, které měly být vyplaceny různým
subjektům. Konečně další relevantně uplatněnou námitkou bylo údajné pochybení
soudů nižších stupňů při uplatnění principu subsidiarity trestní represe.
Všechny uvedené námitky, které sice bylo možno pod uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit, však byly z níže uvedených
důvodů zjevně neopodstatněné.
42. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že zvlášť závažného zločinu
dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku se
dopustí, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční
výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo
podstatné údaje zamlčí a spáchá takový čin jako člen organizované skupiny a
způsobí jím značnou škodu. Zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů
Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku (a to ve
znění účinném do 30. 11. 2019, které bylo platné a účinné též v době ukončení
trestného činu obviněnými) se dopustí, kdo vyhotoví, použije nebo předloží
nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům
souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií
nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní
nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového
rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu a spáchá takový čin
jako člen organizované skupiny a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu.
43. Oba uvedené trestné činy mají tzv. složitou skutkovou podstatu,
která má u více znaků více alternativ. Z uvedených variant bylo obviněným
kladeno za vinu, jednak že v žádosti o poskytnutí dotace uvedli nepravdivé
údaje a zároveň podstatné údaje zamlčeli, spáchali takový čin jako členové
organizované skupiny a způsobili jím značnou škodu, přičemž k dokonání dílem
došlo a dílem nikoli (dotační podvod), jednak že se dopustili jednání
bezprostředně směřujícího k tomu, aby předložili nepravdivé doklady vztahující
se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskou unií a tím umožnili nesprávné
použití finančních prostředků z některého takového rozpočtu a spáchali takový
čin jako členové organizované skupiny a způsobili takovým činem škodu velkého
rozsahu (poškození finančních zájmů Evropské unie).
44. Oba obvinění ve vztahu k právní kvalifikaci skutků vytýkali, že
nebyla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě
spáchání činu jako členové organizované skupiny ve smyslu § 212 odst. 5 písm.
a) tr. zákoníku, resp. § 260 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Tato okolnost
přitom nebyla pro stanovení výsledné trestní sazby trestu odnětí svobody
určují, neboť nejtěžší zvlášť přitěžující okolností byla zamýšlená (a nakonec
nezpůsobená) škoda velkého rozsahu uvedená v § 260 odst. 5 tr. zákoníku, která
znamenala, že čin obviněných byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí pěti
až deseti let (a nikoli dvou až osmi let, která by byla rozhodná, pokud by
nejtěžší zvlášť přitěžující okolností byl sporovaný znak spáchání činu jako
člen organizované skupiny). Oba obvinění však zpochybňovali naplnění znaku
organizované skupiny proto, aby mohli následně namítat, že v daném případě šlo
o dvě různá dotační řízení, která spolu nijak nesouvisela, příjemcem dotací
měly být dvě odlišné právnické osoby (W. a W.), neměl tak být dán důvod pro
jakékoliv sčítání zamýšlených a zčásti též způsobených škod na veřejných
rozpočtech, neboť neměly být podle nich splněny podmínky pro posouzení těchto
dvou dotačních řízení jako dvou dílčích útoků téhož pokračujícího trestného
činu, na němž měli oba dva účast.
45. K tomu je ovšem zapotřebí hned na počátku uvést, že posouzení
naplnění znaku organizované skupiny nemá bezprostřední souvislost s tím, že oba
obvinění se účastnili na pokračujícím trestném činu, u něhož se sčítají škody
(způsobené či zamýšlené), neboť naplnění tohoto znaku (organizované skupiny)
rozhodně není podmínkou posouzení činu jako pokračování v něm podle § 116 tr.
zákoníku, a to ani v případě, že se na něm účastní více osob, jak bude
vysvětleno níže. Ovšem ani námitka dovolatelů zpochybňující naplnění znaku
organizované skupiny není vůbec důvodná.
46. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že organizovanou skupinou
se podle ustáleného výkladu v odborné literatuře i aplikační praxi rozumí
sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena
určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se vyznačuje
plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení
trestného činu a tím i jeho závažnost a škodlivost (viz k tomu zejména
rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.; z odborné literatury
např. Jelínek, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a
judikaturou. 5. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 78). Skupina nemusí mít
trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový
trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné
přistoupení ke skupině, ale postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se
na její činnosti podílel (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp.
zn. 11 Tdo 1236/2015). Dokonce se ani nežádá, aby všichni členové organizované
skupiny byli spolupachatelé trestné činnosti (ve smyslu § 23 tr. zákoníku), na
níž se účastní, neboť jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle
§ 24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též další osoby mající na činu podíl, avšak
přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si trestně stíhané osoby jsou
takové okolnosti vědomy (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10.
2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013). Přitom rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů
(nebo další osoby) je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností
jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015).
Není dokonce ani třeba zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
47. S ohledem na výše uvedenou charakteristiku pojmu organizované
skupiny, lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že tento pojem byl v daném
případě naplněn, neboť byly beze zbytku splněny veškeré pojmové znaky
organizované skupiny. Navíc jde o opakovanou námitku dovolatelů, se kterou se
soudy nižších stupňů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž lze
odkázat (viz zejména bod 37. na str. 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, srov. i bod 10. na str. 11-12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Lze jen zopakovat, že v daném případě šlo o součinnost tří trestně odpovědných
osob, a sice obviněných V. D., B. B. a J. N. Základní parametr sdružení více
osob, tj. nejméně tří, tak již tím byl naplněn (viz římskoprávní zásadu: „Tres
faciunt collegium.“ – Tři tvoří spolek.). Do skutku byly ovšem zapojeny ještě
tři právnické osoby jako umělé právní entity (W., W. a D.), nezbytná byla ovšem
i role dalších osob, které poskytly součinnost při fingování provedení veřejné
soutěže (např. K. P., P. H. či M. F.), nezbytná byla ovšem spolupráce i dalších
osob (např. manželky obviněného B. B., L. B., která byla jedinou jednatelkou a
společnicí obchodní společnosti W.). Soudy nižších stupňů se též zabývaly
významem činnosti jednotlivých obviněných pro úspěšnou realizaci trestné
činnosti, jejímž cílem bylo podvodné vylákání peněz finančních prostředků z
veřejných rozpočtů. Lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že hlavní figurou
dané trestné činnosti byl obviněný V. D., který měl v celém průběhu
nejvýznamnější postavení a jeho přínos pro provedení trestné činnosti byl
největší. On zajišťoval fingování výběrových řízení pro obě stavby truhláren,
oslovil jeho fiktivní účastníky, zajistil potřebné dokumenty, jakož i
koordinoval činnost ostatních spoluobviněných, jménem žadatelů o dotaci
komunikoval s administrátorem pro dotační řízení J. N., účastnil se ale též na
podnikání skutečného zhotovitele díla, obchodní společnosti A. Na činnosti
posledně uvedené obchodní společnosti se účastnil též obviněný B. B., jehož
role spočívala především v samotném faktickém zajištění rekonstrukce obou
truhláren, i on spolu s obviněným V. D. zajišťoval cyklický oběh peněžních
prostředků fingující úhrady ceny díla. Obviněný J. N. zase prostřednictvím jím
ovládané obchodní společnosti D. prováděl administraci dotačního řízení a
zajišťoval komunikaci se SZIF. Z uvedeného je tak dobře patrné rozdělení
jednotlivých rolí všech obviněných, díky čemuž ve vzájemné spojitosti bylo
snazší spáchání zamýšleného trestného činu, který byl odhalen do značné míry
díky náhodě a drobné chybě, kterou obvinění učinili, resp. pozornosti
pracovníků SZIF (část připravené fakturace za dílo, o nějž se měli zhotovitelé
ucházet ve veřejné soutěži, časově této fiktivní soutěži předcházela). Společný
záměr a spojitost obou rekonstrukcí a dotačních programů kromě personální
propojenosti a spojitosti jednotlivých kroků obviněných dokládá i účelové
založení dvou nových obchodních společností W. (6. 2. 2014), jejímž jediným
jednatelem i společníkem byl obviněný V. D., a W. (28. 1.
2014), jejíž jedinou
jednatelkou a společnicí byla L. B., manželka obviněného B. B., nikoli
prostřednictvím společně jimi ovládané obchodní společnosti A., kterou nakonec
(i přes personální propojení) nepřípustně využili pro provedení díla.
48. Již jen z uvedeného je patrné rozdělení rolí uvedených tří
obviněných – fyzických osob, koordinovanost jejich postupu, jeho plánovitost,
což vše pomáhalo k úspěšnému provedení zamýšlené trestné činnosti, byť tato
byla kvůli chybě posléze odhalena (teprve poté, co obvinění pro její úspěšné
dokonání učinili vše, co považovali za nezbytné). Lze proto souhlasit se soudy
nižších stupňů, které shledaly znak organizované skupiny za naplněný.
49. Z výše uvedeného též vyplývá, že obvinění se na trestné činnosti
účastnili ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Oba dovolatelé
participovali na obou dotačních řízeních, jak bylo rozvedeno shora, obviněný V.
D. poskytoval obviněnému J. N., který zajišťoval administraci obou dotačních
řízení, informace ohledně obou zmiňovaných obchodních společnostech W. i W.,
zajišťoval fiktivní podklady i fiktivní cyklickou fakturaci, na níž se podílel
i obviněný B. B., který též participoval i prostřednictvím obchodní společnosti
A. na rekonstrukci obou truhláren. Je tak zřejmé zapojení všech těchto tří
fyzických osob do obou dotačních řízení. Správně soudy nižších stupňů posoudily
jejich spoluúčast na dané trestné činnosti jako spolupachatelství podle § 23
tr. zákoníku, a to ve smyslu tzv. třetí varianty společného jednání (viz k tomu
např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7.
vydání. Praha: Leges, 2019, s. 316 a násl.), neboť všichni vykonávali činnost,
která teprve jako celek tvoří jednání vyžadované příslušnou skutkovou
podstatou, tedy jejich jednání bylo nezbytným článkem řetězu, který ve svém
celku pak naplnil znaky příslušného trestného činu. Uvedení obvinění si své
jednání rozdělili tak, že teprve spojením jejich jednání bylo možno naplnit
znaky příslušných skutkových podstat (tak vytvoření fiktivních dokladů
prokazujících uspořádání veřejné soutěže, provedení díla vlastními silami,
zajištění krycí cyklické fakturace a peněžního oběhu, administrace žádosti o
dotaci a předání podkladů poskytovateli dotace etc.). Přitom způsob jednání
jednotlivých spolupachatelů nemusí být stejně intenzivní a ani stejnorodý,
stačí, že ve svém souhrnu společně naplní znaky objektivní stránky téže
skutkové podstaty. Tak tomu bylo i v tomto případě. Ani proti posouzení účasti
zmíněných obviněných fyzických osob na daném skutku jako spolupachatelů soudy
nižších stupňů proto nelze ničeho namítat.
50. S tím souvisí i další námitky obviněných, že uvedená dvě dotační
řízení (pro obchodní společnosti W. a W.) měla být posuzována samostatně, že
nejde o pokračování v trestném činu a že škody (zamýšlené, resp. i způsobené)
se neměly sčítat. Ani v tomto směru však takové výhrady obviněných nemají
jakéhokoliv opodstatnění, posouzení těchto otázek soudy nižších stupňů považuje
i dovolací soud za správné. Jde opět o opakovanou námitku, kterou se již
zabýval jak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 34. na
str. 29 a násl.), tak i odvolací soud (viz bod 9. a 10. na str. 11 a násl.
odůvodnění jeho rozsudku).
51. Soudy nižších stupňů správně shledaly, že šlo o dílčí útoky téhož
pokračujícího trestného činu, který je z hlediska hmotněprávního jediným
skutkem. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu se rozumí
takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují,
byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny
stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a
souvislostí v předmětu útoku. Veškeré uvedené znaky pokračování v trestném činu
s ohledem na skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, jak vyplývají mimo
jiné i z výše uvedeného, byly naplněny. Obvinění ve skutečnosti od počátku
jednali koordinovaně se společným záměrem získat dotace pro výstavbu dvou
truhláren, dokonce pro tyto účely zároveň založily dvě zcela nové obchodní
společnosti, které měly být příjemci těchto dotací, přičemž předem věděli, že
poruší dotační podmínky u obou dvou řízení, neboť budou fingovat nezbytné
výběrové řízení, jakož i dodání díla vítězem veřejné soutěže, dílo provedou
svépomocí, což následně zakryjí fingovanou fakturací a proplacením stavebních
prací, aby mohly doložit náklady na provedení díla pro účely získání dotací. Je
zřejmé, jak bylo rozvedeno shora, že tak činili jako spolupachatelé, a to
dokonce v rámci organizované skupiny. V případě pokračování se připouští
spolupachatelství u jednotlivých dílčích útoků, přičemž všem spolupachatelům je
pak vytýkána účast na všech dílčích útocích, na nichž měli skutečně též účast,
v tomto rozsahu se u nich též sčítají následky trestného činu, jde-li o výši
škody, rozsah činu či získaný prospěch. Je to dáno tím, že spolupachatelé
naplňují stejnou skutkovou podstatu, přičítá se jim pak celý rozsah činu, na
němž měli účast, je-li to kryto jejich zaviněním (viz k tomu rozhodnutí č.
41/1993-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 18/1994 a č. 4/2012 Sb.
rozh. tr., k odpovědnosti spolupachatele za těžší následek způsobený jiným
spolupachatelem dále srov. též rozhodnutí č. 20/1970 a č. 49/1971-V. Sb. rozh.
tr.). Naproti tomu v případě účastníků není možné pokračování v trestném činu,
jde-li o jejich účastenství na činech různých osob, neboť jde o naplňování
různých skutkových podstat trestných činů, ale je možné účastnit se na
pokračujícím trestném činu stejného pachatele či spolupachatele – v prvně
uvedeném případě by nebylo možno vůči účastníkovi škodu, prospěch či rozsah
činu sčítat, ve druhém by to i ve vztahu k účastníkovi bylo možné, neboť to
závisí na sčítání škody u hlavního pachatele, na jehož činu se účastník podílel
(viz k tomu rozhodnutí č. 51/1979, č. 22/1990, č. 61/1994, č. 56/2008-II., č.
49/2009-II. Sb. rozh. tr. ve vztahu k první variantě, naproti tomu rozhodnutí
č. 52/2010-II. Sb. rozh. tr. ve vztahu k druhé variantě; srov. též Jelínek, J.
a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha:
Leges, 2019, s. 335).
52. S ohledem na uvedené lze konstatovat, že soudy nižších stupňů
nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obvinění jednali jako spolupachatelé u
obou dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu, resp. týchž
pokračujících dvou trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu (dotační
podvod a poškození finančních zájmů Evropské unie), a že z těchto důvodů
sečetly částky, které obvinění měli z obou dotací získat. Veškeré parametry
pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku totiž byly naplněny,
obvinění byli vedeni jednotným záměrem (neoprávněné získání co nejvyšší částky
z veřejných rozpočtů), naplňovali v souhrnu skutkové podstaty dvou stejných
trestných činů páchaných v jednočinném souběhu, tyto jejich dva dílčí útoky
byly spojeny zcela stejným způsobem provedení, jakož i blízkou souvislostí
časovou (v podstatě se tyto útoky časově zcela překrývaly), jakož i souvislostí
v předmětu útoku. Právní závěry soudů nižších stupňů jsou tak i v tomto směru
zcela v souladu s ustálenou aplikační praxí i odbornou literaturou, jak bylo
rozvedeno shora, a nelze jim v tomto ohledu nic vytknout, naopak výhrady
obviněných jsou zjevně neopodstatněné.
53. Jde-li o námitku obviněného V. D. týkající se subsidiarity trestní
represe, ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu,
naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření
státní zástupkyně k dovolání obviněného. Nelze přitom konstatovat, že by případ
obviněného V. D. a ostatních spoluobviněných byl svou povahou v porovnání s
jinými věcmi téhož typu bagatelní, právě naopak. Obviněný i při řešení této
otázky vycházel z toho, že samotné formální pochybení v žádostech o poskytnutí
dotace, které měla na základě smlouvy připravit obchodní společnost D. spolu s
obviněným J. N. a předložení nepravdivých dokladů na dodatečná výběrová řízení
na příslušné zakázky nemá být trestné, neboť není dostatečně společensky
závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin. Zákonodárce ovšem na
tuto záležitost má jiný náhled a chce takové jednání (tzv. bez dalšího, jak
uvádí obviněný ve svém dovolání) postihovat jako trestný čin, jak bylo
rozvedeno shora. Obviněný namítl chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní
represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, resp. nesprávný výklad
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje,
že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit
jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi,
pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení
podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet
především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž
Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle
trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za
trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití
subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o
konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen
prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i
interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný
čin byl považován jen čin společensky škodlivý.
Společenská škodlivost není
zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro
uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem
„ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde
jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou
nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
54. V daném případě přitom vůbec není pochyb o tom, že nejde o případ
bagatelní, obvinění naplnily znaky kvalifikovaných skutkových podstat dvou
trestných činů, zamýšleli svým jednáním způsobit škodu velkého rozsahu,
participovali na dvou dílčích útocích dvou trestných činů spáchaných v
jednočinném souběhu, fungovali jako organizovaná skupina, což vše zvyšuje
(typovou i konkrétní) závažnost jejich trestné činnosti. Uplatnění trestní
odpovědnosti a důsledků s ní spojených je proto zcela namístě.
VI. Závěrečné shrnutí
55. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že výhrady
obviněných V. D. a B. B. byly shledány zčásti jako neodpovídající uplatněným
ani žádným jiným dovolacím důvodům a zčásti jako zjevně neopodstatněné. Proto
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obou
obviněných ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože
Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak
učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D. předseda senátu