5 Tdo 685/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 10.
2009 o dovoláních obviněných R. L., a Ing. J. L. proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 11. září 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 8/99,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. L. a Ing. J. L.
o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99, byli
obvinění R. L. a Ing. J. L. uznáni vinnými pod body I/A.1) - 11) pokusem
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 k § 128
odst. 2, odst. 4 tr. zák., v bodě I/B) pokusem trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 2 písm. b)
tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997. Uvedených trestných činů se měli
dopustit tím, že
I/A.) obvinění R. L. a Ing. J. L., společně se Z. K. stíhaným samostatně:
R. L. jako statutární zástupce (správně orgán) společnosti I. h., s. r. o., se
sídlem J., ul. B., (dále jen I. h.), společnosti Č. s. a. d. J., a. s., se
sídlem J., ul. J., (dále jen Č. J.), I. s., a. s., se sídlem J., ul. B., .
(dále jen I. s.), společnosti H. H., a. s., se sídlem J., ul. O., (dále jen H.
H.), a společnosti Z. s., a. s., se sídlem J., ul. J., (dále jen Z. s.), na
jednání představenstva společnosti Z. s. v J. dne 24. 8. 1995, jako její
místopředseda a zástupce minoritního akcionáře společnosti I. h., v
nepřítomnosti zástupce majoritního akcionáře Ing. F. J., zastupujícího
Pozemkový fond ČR, podal návrh na odvolání předsedy představenstva Ing. V. T. a
na jeho návrh byl do této funkce zvolen jeho otec, obviněný Ing. J. L., do té
doby člen představenstva, statutární zástupce společnosti I. s., poté, co oba
přehlasovali Ing. V. V., člena představenstva. Následně pak obvinění R. L. a
Ing. J. L. za společnost Z. s. společně v rozporu s ustanovením čl. 9, odst.
2, písm. o) a čl. 20 stanov této společnosti a v rozporu s ustanovením § 194
odst. 5 obchodního zákoníku uzavřeli kupní a nájemní smlouvy, které byly pro
společnost Z. s. značně nevýhodné, s úmyslem odčerpat majetek a aktiva z této
společnosti do společností ovládaných obviněnými. Tento záměr realizovali
společně s původně spoluobviněným Z. K., tehdy společníkem společnosti I. h.,
členem představenstva společnosti Č. J., členem představenstva společnosti I.
s. a místopředsedou představenstva společnosti H. H., za součinnosti F. Z.,
člena představenstva společnosti H. H., a L. U., člena představenstva
společnosti Č. J., kteří zastupovali strany kupující. Takto uzavřeli obviněný
R. L. v postavení místopředsedy představenstva společnosti Z. s. a v případě
smluv uzavíraných se společností H. H. i předsedy představenstva společnosti H.
H., v případě smluv uzavíraných se společností I. s. i člena představenstva
společnosti I. s., v případě smluv uzavíraných se společností Č. J. i
místopředsedy představenstva společnosti Č. J. a obviněný Ing. J. L. v
postavení předsedy představenstva společnosti Z. s. a v případě smluv
uzavíraných se společností H. H. i člena představenstva společnosti H. H., v
případě smluv uzavíraných se společností I. s. i člena představenstva
společnosti I. s. a v případě smluv uzavíraných se společností Č. J. i člena
dozorčí rady společnosti Č. J., v přesně nezjištěné době následující smlouvy:
1) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na pronájem budovy v J., ul. J.,
LV č. … v k. ú. J., se společností H. H., zastoupenou Z. K. a F. Z., za
neúměrně nízký roční nájem ve výši 43.000,- Kč na dobu 50 let, kdy prospěch na
straně společnosti H. H. za uvedené období by přesahoval 130 milionů Kč,
2) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na areál t. T. se společností I.
s., zastoupenou R. L. a Z. K., za neúměrně nízký roční nájem ve výši 96.000,-
Kč na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti I. s. za uvedené období
by přesahoval 75 milionů Kč,
3) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na administrativní budovu v T.,
LV č. … pro k. ú. T., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a Z. K., za
neúměrně nízký roční nájem ve výši 4.700,- Kč ročně na dobu 50 let, kdy
prospěch na straně společnosti H. H. za uvedené období by přesahoval 13 milionů
Kč,
4) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na pronájem areálu provozu
hospodářského střediska v J.-B., ul. P., LV č. … pro k. ú. J., se společností
I. s., zastoupenou R. L. a Z. K., za neúměrně nízký roční nájem ve výši
180.000,- Kč na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti I. s. za
uvedené období by přesahoval 360 milionů Kč,
5) s datem 11. 10. 1995 kupní smlouvu na prodej nemovitostí zapsaných na
LV č. … v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Telči, se společností I.
s., zastoupenou Z. K., za 54.000, Kč odpovídající závěrům znaleckého posudku,
kdy k převodu nemovitostí nedošlo v důsledku existence předběžného opatření
iniciovaného zástupci společnosti Z. s.,
6) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na soubor dopravních prostředků se
společností Č. J., zastoupenou Z. K. a L. U., za 413.933,- Kč s rozložením na 8
splátek do 31. 12. 2002, kdy některé dopravní prostředky uvedené v kupní
smlouvě společnost Z. s. již v této době nevlastnila, kdy prospěch na straně
společnosti Č. J. činil přibližně 1 milion Kč,
7) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na soubor dopravních prostředků se
společností I. s., zastoupenou Z. K. a R. L., za 821.005,58 Kč s rozložením na
8 splátek do 31. 12. 2002, kdy některé dopravní prostředky uvedené v kupní
smlouvě společnost Z. s. již v této době nevlastnila, kdy prospěch na straně
společnosti I. s. činil přibližně 1 milion Kč,
8) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na mobiliář ve správní budově v J.,
ul. J., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a Z. K., za 191.219,76 Kč
odpovídající závěrům znaleckého posudku, kdy k převodu majetku nedošlo v
důsledku zásahu nově zvoleného představenstva společnosti Z. s.,
9) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na prodej souboru věcí movitých
vedených jako investiční majetek a drobný hmotný majetek, který tvoří mobiliář,
veškeré vybavení, strojní zařízení a další prostředky středisek J.-B. a T. se
společností I. s., zastoupenou Z. K. a R. L., za celkovou kupní cenu
3.496.770,88 Kč, která byla vyšší než hodnota stanovená znalci, kdy k
faktickému převodu vlastnických práv nedošlo v důsledku zásahu nově zvoleného
představenstva společnosti Z. s.,
10) s datem 11. 10. 1995 kupní smlouvu na budovu a pozemky v T. zapsané
na LV č. … pro k. ú. T., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a Z. K., za
235.227,72 Kč s rozložením splátek po 11.500,- Kč ročně do roku 2015, kdy
prospěch na straně společnosti H. H. by přesahoval 500 tisíc Kč, k převodu
nemovitostí nedošlo v důsledku existence předběžného opatření iniciovaném
zástupci představenstva společnosti Z. s.,
11) s datem 18. 10. 1995 kupní smlouvu na správní budovu v J., ul. J.,
se společností H. H., zastoupenou F. Z. a R. L., za 2.147.677,20 Kč s
rozložením splátek ve výši 70.000,-Kč ročně do roku 2025, kdy prospěch na
straně společnosti H. H. by přesahoval 5 milionů Kč,
kdy v uvedené době byly uzavřeny i smlouvy další, kterými byly vyváděny další
části majetku společnosti Z. s. a stejně tak došlo k vyvedení části zaměstnanců
této společnosti, kterým byla nabídnuta možnost přechodu do společností
ovládaných obžalovanými. Tyto smlouvy ve svém důsledku byly na úkor společnosti
Z. s., a to v rozsahu ztráty majetku a fakticky tak možnosti dalšího podnikání
v rozsahu, který by jim umožňoval stav do doby těchto zásahů. V případě úplné
realizace kupních smluv by podle znalců došlo ke způsobení újmy na straně
společnosti Z. s. v řádu milionů Kč, když případné plnění mělo být realizováno
v minimálních ovšem dlouhodobých splátkách a přibližně ve stejném rozsahu by
došlo ke zvýhodnění, prospěchu společností na straně kupujících. V případě
realizace všech nájemních smluv by opětovně vznikla společnosti Z. s. ztráta,
která by mohla dosahovat řádu stovek milionů Kč, kdy zhruba ve stejném rozsahu
je nutno vnímat prospěch, který vznikl u obžalovaných, jenž směřoval do
společností, které jistým způsobem ovládali.
I/B.) obvinění R. L. a Ing. J. L. společně
dne 12. 10. 1995 R. L. jako místopředseda představenstva společnosti Z. s. a
Ing. J. L. jako předseda představenstva společnosti Z. s. jménem této
společnosti uzavřeli smlouvu o prodeji cenných papírů (fakticky smlouvu kupní)
s firmou T. C., a. s., se sídlem T., K. nám., (dále jen T. C.), která následně
zprostředkovala nákup cenných papírů společností Ch. v množství 188 kusů po
550,- Kč za kus za celkovou částku ve výši 103.400,- Kč, O. v množství 9.069
kusů po 552,- Kč za kus za celkovou částku ve výši 5.006.088,-Kč a Ř. v
množství 849 kusů po 561, Kč za kus za celkovou částku ve výši 476.289,- Kč,
celkem za 5.585.700,- Kč, ačkoli průměrná cena na R. S. v této době byla u O.
52,50 Kč za 1 kus, Ř. 41,50 Kč za 1 kus a Ch. 60,70 Kč za 1 kus, kdy takto
porušili povinnost řádně opatrovat a spravovat cizí majetek, která je zákonem
uložena členům představenstva akciové společnosti zejména v ustanoveních § 192
odst. 1 a § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle nichž jsou členové
představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti
a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, a společnosti Z. s. se tak
tímto jednáním pokusili způsobit škodu ve výši 5.060.037,90 Kč.
Obviněnému R. L. byl za pokus těchto trestných činů a za sbíhající se trestný
čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr.
zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1.
2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, podle § 128 odst. 4 tr. zák. a § 35
odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému R.
L. dále uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr.
zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán,
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále byl
obviněnému R. L. podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen
trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu
či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech a
družstvech na dobu osmi roků. Současně byl zrušen výrok o trestu, který byl
obviněnému R. L. uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003,
sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne
22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na
uvedený výrok navazující, pokud jeho zrušením pozbyla svého podkladu.
Obviněný Ing. J. L. byl odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1
tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále
mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý
trest ve výměře 500.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ,
že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst.
1 tr. zák. byl obviněnému Ing. J. L. uložen trest zákazu činnosti, spočívající
v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo
prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků.
Dále byl obviněný R. L. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, která mu
kladla za vinu spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky
podle § 148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, že jako
jednatel společnosti S. Z., s. r. o., se sídlem v Z. n. M., okr. Š., za období
roku 1994 nepodal přiznání k dani z příjmů právnických osob a zkrátil tak daň z
příjmu právnických osob o částku 7.150.200,- Kč, neboť v žalobním návrhu
označený skutek není trestným činem.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99,
napadli oba obvinění R. L. a Ing. J. L. odvoláními, která zaměřili do výroku o
vině i o trestu. Vrchní soud v Olomouci, který odvolání obou obviněných
projednal jako soud odvolací, o nich rozhodl rozsudkem ze dne 11. 9. 2008, sp.
zn. 6 To 31/2008, tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst.
2 tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně obviněných Ing. J. L. a R.
L. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu pod bodem II. rozhodl tak, že
obviněné R. L. a Ing. J. L. uznal vinnými pod body I/A 1) - 8) pokusem
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 tr.
zák. k § 128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák., pod bodem ad I/B) pokusem trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst. 2 písm. b) tr.
zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák., kterých se dopustili tím, že
I/A) obvinění R. L. a Ing. J. L.:
R. L. jako statutární zástupce (správně orgán) společnosti I. h., s. r. o., se
sídlem J., ul. B., (dále jen I. h.), společnosti Č. s. a. d. J., a. s., se
sídlem J., ul. J., (dále jen Č. J.), s předmětem činnosti silniční motorová
doprava nákladní, I. s., a. s., se sídlem J., ul. B., (dále jen I. s.), s
předmětem činnosti silniční motorová doprava, zámečnické práce, projektová
činnost v investiční výstavbě, provádění jednoduchých staveb a dodávek,
provádění průmyslových staveb, elektroinstalatérství, truhlářství,
vodoinstalatérství, společnosti H. H., a. s., se sídlem J., ul. O., (dále jen
H. H.), s předmětem činnosti silniční motorová doprava, a společnosti Z. s., a.
s., se sídlem J., ul. J., (dále jen Z. s.), s předmětem činnosti provádění
inženýrských, průmyslových, bytových a občanských staveb, klempířství,
vodoinstalatérství, elektroinstalace, truhlářství, zámečnictví, projektová
činnost v investiční výstavbě, nákladní doprava a obchodní činnost, na jednání
představenstva společnosti Z. s. v J. dne 24. 8. 1995, jako její místopředseda
a zástupce minoritního akcionáře společnosti I. h., v nepřítomnosti zástupce
majoritního akcionáře Ing. F. J., zastupujícího Pozemkový fond ČR, podal návrh
na odvolání předsedy představenstva Ing. V. T. a na jeho návrh byl do této
funkce zvolen jeho otec, obviněný Ing. J. L., do té doby člen představenstva,
statutární zástupce společnosti I. s., poté, co oba přehlasovali Ing. V. V.,
člena představenstva. Následně pak obvinění R. L. a Ing. J. L. za společnost Z.
s. společně v rozporu s ustanovením č. l. 9 odst. 2 písm. o) a č. l. 20 stanov
této společnosti a v rozporu s ustanovením § 194 odst. 5 obchodního zákoníku
uzavřeli kupní a nájemní smlouvy, které byly pro společnost Z. s. značně
nevýhodné, s úmyslem odčerpat majetek a aktiva z této společnosti do
společností ovládaných obviněnými. Tento záměr realizovali společně se Z. K.,
tehdy společníkem společnosti I. h., členem představenstva společnosti Č. J.,
členem představenstva společnosti I. s. a místopředsedou představenstva
společnosti H. H., za součinnosti F. Z., člena představenstva společnosti H.
H., a L. U., člena představenstva společnosti Č. J., kteří zastupovali strany
kupující. Takto uzavřeli obvinění R. L. v postavení místopředsedy
představenstva společnosti Z. s. a v případě smluv uzavíraných se společností
H. H. i předsedy představenstva společnosti H. H., v případě smluv uzavíraných
se společností I. s. i člena představenstva společnosti I. s., v případě smluv
uzavíraných se společností Č. J. i místopředsedy představenstva společnosti Č.
J. a obviněný Ing. J. L. v postavení předsedy představenstva společnosti Z. s.
a v případě smluv uzavíraných se společností H. H. i člena představenstva
společnosti H. H., v případě smluv uzavíraných se společností I. s. i člena
představenstva společnosti I. s. a v případě smluv uzavíraných se společností
Č. J. i člena dozorčí rady společnosti Č. J., v přesně nezjištěné době
následující smlouvy:
1) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na pronájem
budovy v J., ul. J., LV č. … v k. ú. J., se společností H. H., zastoupenou Z.
K. a F. Z., za neúměrně nízký roční nájem ve výši 43.000,- Kč na dobu 50 let,
kdy prospěch na straně společnosti H. H. za uvedené období by přesahoval
41.786.400,- Kč,
2) s datem 29. 9. 1995 nájemní smlouvu na areál t. T.
se společností I. s., zastoupenou R. L. a Z. K., za neúměrně nízký roční nájem
ve výši 96.000,- Kč na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti I. s. za
uvedené období by přesahoval 21.764.000,- Kč,
3) s datem 29. 9. 1995
nájemní smlouvu na administrativní budovu v T., LV č. … pro k. ú. T., se
společností H. H., zastoupenou F. Z. a Z. K., za neúměrně nízký roční nájem ve
výši 4.700,- Kč ročně na dobu 50 let, kdy prospěch na straně společnosti H. H.
za uvedené období by přesahoval 4.260.500,- Kč,
4) s datem 29. 9. 1995
nájemní smlouvu na pronájem areálu provozu hospodářského střediska v J. – B.,
ul. P., LV č. … pro k. ú. J., se společností I. s., zastoupenou R. L. a Z. K.,
za neúměrně nízký roční nájem ve výši 180.000,- Kč na dobu 50 let, kdy prospěch
na straně společnosti I. s. za uvedené období by přesahoval 116.985.050,- Kč,
5) s datem 5. 10. 1995 kupní smlouvu na soubor dopravních prostředků se
společností Č. J., zastoupenou Z. K. a L. U., za 413.933,- Kč s rozložením na 8
splátek do 31. 12. 2002, kdy některé dopravní prostředky uvedené v kupní
smlouvě společnost Z. s. již v této době nevlastnila, kdy prospěch na straně
společnosti Č. J. činil přibližně 1 milion Kč,
6) s datem 5. 10. 1995
kupní smlouvu na soubor dopravních prostředků se společností I. s., zastoupenou
Z. K. a R. L., za 821.005,58 Kč s rozložením na 8 splátek do 31. 12. 2002, kdy
některé dopravní prostředky uvedené v kupní smlouvě společnost Z. s. již v této
době nevlastnila, kdy prospěch na straně společnosti I. s. činil přibližně 1
milion Kč,
7) s datem 11. 10. 1995 kupní smlouvu na budovu a pozemky v
T. zapsané na LV č. … pro k. ú. T., se společností H. H., zastoupenou F. Z. a
Z. K., za 235.227,72 Kč s rozložením splátek po 11.500, Kč ročně do roku 2015,
kdy prospěch na straně společnosti H. H. by přesahoval 500 tisíc Kč, k převodu
nemovitostí nedošlo v důsledku existence předběžného opatření iniciovaném
zástupci představenstva společnosti Z. s.,
8) s datem 18. 10. 1995
kupní smlouvu na správní budovu v J., ul. J., se společností H. H., zastoupenou
F. Z. a R. L., za 2.147.677,20 Kč s rozložením splátek ve výši 70.000,- Kč
ročně do roku 2025, kdy prospěch na straně společnosti H. H. by přesahoval 5
milionů Kč,
kdy v uvedené době byly uzavřeny i smlouvy další, kterými byly
vyváděny další části majetku společnosti Z. s. a stejně tak došlo k vyvedení
části zaměstnanců této společnosti, jimž byla nabídnuta možnost přechodu do
společností ovládaných obviněnými. Tyto smlouvy ve svém důsledku byly na úkor
společnosti Z. s., a to v rozsahu ztráty majetku a fakticky tak možnosti
dalšího podnikání v rozsahu, který by jim umožňoval stav do doby těchto zásahů.
V případě úplné realizace kupních smluv by podle znalců došlo ke způsobení újmy
na straně společnosti Z. s. v řádu milionů Kč, když případné plnění mělo být
realizováno v minimálních ovšem dlouhodobých splátkách a přibližně ve stejném
rozsahu by došlo ke zvýhodnění, prospěchu společností na straně kupujících. V
případě realizace všech nájemních smluv by opětovně vznikla společnosti Z. s.
ztráta, která by mohla dosahovat řádu stovek milionů Kč, kdy zhruba ve stejném
rozsahu je nutno vnímat prospěch, který vznikl u obžalovaných, který směřoval
do společností, které jistým způsobem ovládali,
I/B) obvinění R. L. a Ing. J.
L. společně
dne 12. 10. 1995 R. L. jako místopředseda představenstva
společnosti Z. s. a Ing. J. L. jako předseda představenstva společnosti Z. s.
jménem této společnosti uzavřeli smlouvu o prodeji cenných papírů (fakticky
smlouvu kupní) s firmou T. C., a. s., se sídlem T., K. nám., (dále jen T. C.),
která následně zprostředkovala nákup cenných papírů společností Ch. v množství
188 kusů po 550,- Kč za kus za celkovou částku ve výši 103.400,- Kč, O. v
množství 9.069 kusů po 552,- Kč za kus za celkovou částku ve výši 5.006.088,-
Kč a Ř. v množství 849 kusů po 561,- Kč za kus za celkovou částku ve výši
476.289,- Kč, celkem za 5.585.700,- Kč, ačkoli průměrná cena na R. S. v této
době byla u O. 52,50 Kč za 1 kus, Ř. 41,50 Kč za 1 kus a Ch. 60,70 Kč za 1 kus,
kdy takto porušili povinnost řádně opatrovat a spravovat cizí majetek, která je
zákonem uložena členům představenstva akciové společnosti zejména v
ustanoveních § 192 odst. 1 a § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle nichž
jsou členové představenstva mimo jiné povinni zabezpečit obchodní vedení
akciové společnosti a vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, a
společnosti Z. s. tak hrozila v případě zaplacení za akcie, k čemuž ale
nedošlo, škoda ve výši 5.060.037,90 Kč.
Obviněný R. L. byl za tyto trestné
činy a sbíhající se trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §
128 odst. 2, odst. 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003, podle § 128
odst. 4 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53
odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému R. L. uložen i peněžitý
trest ve výměře 500.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl mu pro případ, že
by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest
odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr.
zák. byl tomuto obviněnému uložen dále trest zákazu činnosti, spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo
prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi roků. Současně
byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému R. L. uložen rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 52 T 6/2001, ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 1 To 85/2003,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný Ing. J. L.
byl za výše uvedené trestné činy odsouzen podle § 128 odst. 4 tr. zák., za
použití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti
roků, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého
trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst.
1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč, a
pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl mu podle
§ 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému
uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních společnostech
a družstvech na dobu pěti roků.
Dále Vrchní soud v Olomouci ve výroku pod
bodem III. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil oba obviněné R. L. a Ing. J. L.
obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. 5. 1999, sp. zn. 2
KZv 57/98, z dílčích útoků pokračujícího trestného činu zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr. zák. pro skutky, spočívající v
tom, že R. L. jako statutární zástupce (správně orgán) společností I. H., s. r.
o., J., I. T., a. s., J., I. S., a. s., J., H. H., a. s., J. a Z. s., a. s.,
J., na jednání představenstva v J. dne 24. 8. 1995 společnosti Z. s., a. s.,
J., jako její místopředseda a zástupce minoritního akcionáře I. h., s. r. o., v
nepřítomnosti zástupce majoritního akcionáře Ing. F. J., zastupujícího
Pozemkový fond ČR, podal návrh na odvolání předsedy představenstva Ing. V. T. a
na jeho návrh byl do této funkce ustanoven jeho otec Ing. J. L., statutární
zástupce společnosti I. s., a. s., poté, co oba přehlasovali Ing. V. V., člena
představenstva. Následně pak R. L. a Ing. J. L. za Z. s., a. s., společně v
rozporu s ustanovením čl. 9, odst. 2, písm. o) a čl. 20 stanov této společnosti
a v rozporu s ustanovením § 196 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §
65 obchodního zákoníku o zákazu konkurence, uzavřeli kupní a nájemní smlouvy,
které byly pro Z. s., a. s., značně nevýhodné s úmyslem odčerpat aktiva z této
společnosti do společností I. T., a. s., I. s., a. s., a H. H., a. s. Tento
záměr realizovali společně se Z. K., statutárním zástupcem společností I. H.,
s. r. o., I. T., a. s., I. S. a H. H., a. s., F. Z., statutárním zástupcem
společnosti H. H., a. s., a L. U., statutárním zástupcem společnosti I. T., a.
s., kteří zastupovali strany kupující. Tento úmysl realizovali následovně:
5) dne 29. 9. 1995 uzavřel R. L. jako místopředseda představenstva
společnosti Z. s., a. s., a člen představenstva společnosti I. s., a. s., a
Ing. J. L. jako předseda představenstva společnosti Z. s., a. s., a člen
představenstva společnosti I. s., a. s., se společností I. s., a. s.,
zastoupenou Z. K., jako členem představenstva I. s., a. s., a společníkem
společnosti I. h., s. r. o., minoritním akcionářem společnosti Z. s., a. s.,
kupní smlouvu na prodej nemovitostí zapsaných na LV č. … v katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu v Telči za 54.000,- Kč, ačkoli jeho skutečná hodnota v té
době činila 56.700,- Kč, v úmyslu způsobit podniku Z. s., a. s., škodu ve výši
2.700,- Kč, neboť k převodu nemovitosti nedošlo v důsledku existence
předběžného opatření iniciovanému zástupci společnosti Z. s., a. s.,
8) dne 5. 10. 1995 uzavřel R. L. jako místopředseda představenstva
společnosti Z. s., a. s., a předseda představenstva společnosti H. H., a. s., a
Ing. J. L. jako předseda představenstva společnosti Z. s., a. s., a člen
představenstva H. H., a. s., kupní smlouvu na mobiliář ve správní budově v J.,
ul. J., se společností H. H., a. s., zastoupenou Ing. F. Z. jako členem
představenstva společnosti H. H., a. s., a Z. K. jako místopředsedou
představenstva společnosti H. H., a. s., a společníkem společnosti I. h., s. r.
o., minoritním akcionářem společnosti Z. s., a. s., za 191.219,76 Kč, ačkoliv
hodnota mobiliáře činila 193.896,- Kč, čímž se pokusili způsobit škodu Z. s.,
a. s., ve výši 2.676,24 Kč, neboť k převodu majetku nedošlo v důsledku zásahu
nově zvoleného představenstva společnosti Z. s., a. s.,
9) dne 5. 10.
1995 uzavřel R. L. jako místopředseda představenstva společnosti Z. s., a. s.,
a člen představenstva společnosti I. s., a. s., a Ing. J. L. jako předseda
představenstva společnosti Z. s., a. s., a člen představenstva společnosti I.
s., a. s., se společností I. s., zastoupenou Z. K. jako členem představenstva
I. s., a. s., a společníkem I. h., s. r. o., minoritním akcionářem společnosti
Z. s., a. s., a R. L. kupní smlouvu na prodej souboru věcí movitých vedených
jako investiční majetek a drobný hmotný majetek, který tvoří mobiliář, veškeré
vybavení, strojní zařízení a další prostředky středisek J.-B. a T. za celkovou
kupní cenu 3.496.770,88 Kč, ačkoliv hodnota tohoto majetku dle znaleckých
posudků v té době činila 86.538.257,- Kč, čímž se pokusili způsobit podniku Z.
s., a. s., škodu ve výši 83.039.487,- Kč, neboť k faktickému převodu
vlastnických práv nedošlo v důsledku zásahu nově zvoleného představenstva
společnosti Z. s., a. s.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek
nezměněn (bod IV.).
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 20. 7. 2007, č. j. 46 T 8/99, podali obviněný R. L. prostřednictvím
obhájkyně Mgr. S. M. a obviněný Ing. J. L. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J.
X. dovolání, a to oba z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný R. L.
v podrobnostech ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že ze skutku není
patrno, v čem spočívá objektivní stránka, konkrétně nevýhodnost a úkor.
Vyvedení pracovních sil nemůže onu nevýhodnost popisovat, stejně jako zbavení
se majetku a tím způsobem faktic
ké možnosti dalšího podnikání v dřívějším rozsahu. Podle dovolatele ukončování
pracovních poměrů, uzavření nájemních smluv či převod movitého a nemovitého
majetku ještě nemůže znamenat, že by společnosti Z. s. tyto úkony způsobily
ztráty a tato společnost by byla znevýhodněna ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák.
nevýhodnost by bylo možno spatřovat maximálně v tom, pokud by docházelo pouze k
odlivu majetku při zachování stavu zaměstnanců a důsledkem těchto transakcí by
bylo snižování obratu společnosti a zachování stávajících závazků. Výše škody
rovněž neodpovídá zákonným požadavkům ustanovení § 89 odst. 11, 12 tr. zák. ve
spojení s ustanovením § 128 odst. 4 tr. zák. Odvolací soud totiž použil tzv.
kvalifikovaný odhad, kdy u jednotlivých právních úkonů – nájemních či kupních
smluv uvádí orientační rozsah výše prospěchu, což neodpovídá shora citovaným
ustanovením trestního zákona. Ani v závěru skutkové věty výroku o vině pod
bodem I/A) rozsudku neuvádí výši prospěchu, která měla obviněným vzniknout,
proto obviněný namítl právní vadu ohledně nedostatečnosti uvedení výše
prospěchu tak, aby z toho mohlo vzejít posouzení skutku podle použitého
právního předpisu. Dále upozornil dovolatel na to, že nedošlo k získání
prospěchu velkého rozsahu. Skutková věta uvádí, že v případě realizace
nájemních a kupních smluv by došlo ke zvýhodnění, Zemědělským stavbám by
vznikla ztráta, která by mohla dosahovat řádu stovek milionů a v tomto rozsahu
je nutno vnímat prospěch obviněných. V daném případě chybí vyčíslení následku
tak, aby skutková věta odpovídala použité právní kvalifikaci trestného činu. Ve
skutkové větě také není náležitě vyjádřeno, v čem je spatřován úmysl obviněného
z hlediska ustanovení § 4 tr. zák. ve formě přímého úmyslu podle písmene a)
tohoto ustanovení. Konkrétně nelze vyčíst, v čem je spatřována rozumová a volní
stránka.
Posléze obviněný R. L. poukázal již ve vztahu ke skutku uvedenému pod
bodem I/B) také na to, že ani u tohoto jednání nelze z popisu skutku zjistit,
že by obviněný věděl, že cena akcií na R. S. byla ve výši, jak je uvedeno a
tedy že měl v úmyslu v době podpisu kupní smlouvy porušit povinnost opatrovat a
spravovat cizí majetek, věděl o možnosti získat poptávané akcie za ceny nižší,
než uváděné ve smlouvě o prodeji cenných papírů ze dne 12. 10. 1995, a to v
cenách výrazně nižších tak, aby svým jednáním mohl způsobit následek popisovaný
trestním zákonem a tedy chtěl porušit svoje povinnosti uložené obchodním
zákoníkem a způsobit tak Zemědělským stavbám značnou škodu.
V závěru dovolání
obviněný R. L. navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008,
č. j. 6 To 31/2008-3520, podle § 265k odst. 1 tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr.
ř. zrušil a přikázal tomuto soudu, případně po současném zrušení rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, č. j. 46 T 8/99-3241, soudu I.
stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Ing. J.
L. v podaném dovolání prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. X. v podrobnostech
namítl, že byl uznán vinným i přesto, že nebyla naplněna ani subjektivní, ani
objektivní stránka souzených trestných činů, konkrétně nebyl bez důvodných
pochybností zjištěn znak prospěchu velkého rozsahu, ani nebylo prokázáno, že by
dovolatel jednal v postavení osoby zúčastněné na podnikání dvou nebo více
společností se stejným či obdobným předmětem činností, když v rozhodné době
nebyl zapsán v obchodním rejstříku, ani nejednal v úmyslu opatřit sobě nebo
jinému výhodu a prospěch. Samotné důkazní řízení je totiž zatíženo vadami,
které způsobily nerespektování základních zásad uvedených v § 2 odst. 1, 5, 6
tr. ř. V rámci těchto tvrzení dovolatel dále podrobně rozebral průběh důkazního
řízení a zpochybnil je jako takové z toho důvodu, že bylo pouze formální a soud
hodnotil důkazy pouze výběrově a vždy v neprospěch pachatele.
Dále dovolatel
namítl, že majetkoprávní transakce popsané ve výrokové části rozsudku nebyly
činěny na úkor společnosti Z. s., a. s., ani nebyly činěny s úmyslem opatřit
sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Ohledně namítaného úkoru obviněný uvedl,
že tento závěr soudu je založen pouze na nezákonných znaleckých posudcích a
závěry soudů jsou tak nepřezkoumatelné. K otázce úmyslu dovolatel namítl, že ve
skutečnosti oba obvinění jednali v dobré víře s tím, že řádné dostojí svým
povinnostem, když vycházeli v té době z aktuálních zkušeností s tzv.
privatizací majetku státu, při níž byla zcela běžně aplikována účetní metoda
ocenění převáděného majetku, což bylo doloženo smlouvami uzavíranými s fondem
národního majetku. Navíc při uvedených transakcích nebyl dovolatel hlavním
aktérem a jeho podíl na realizaci jednotlivých úkonů lze srovnat s postavením
L. U. či F. Z.
Řádnému právnímu posouzení věci neodpovídají ani úvahy soudu u
ukládaných sankcích. Konkrétně soudy zcela pominuly úvahy o poměrech
dovolatele, a to jak z hlediska věku, tak i z hlediska jeho zdravotního stavu,
v tomto směru nebylo vůbec vedeno důkazní řízení. Soudy nevzaly v úvahu možnost
aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., a stejně tak si neobstaraly dostatek
podkladů pro své úvahy o uložení peněžitého trestu. Kdyby se soudy důsledně
řídily kritérii uvedenými v ustanovení § 54 odst. 1 tr. zák., nemohl by být
peněžitý trest uložen vůbec či v tak nepřiměřené výši.
V závěru dovolání
obviněný Ing. J. L. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky s odkazem na
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na podkladě tohoto dovolání zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9 2008, sp. zn. 6 To 31/2008,
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, č. j. 46 T 8/99, a aby věc
přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných R. L. a Ing. J. L. doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil v
tom smyslu, že k popsaným zjištěním lze konstatovat, že obvinění jednali
společně a koordinovaně a jako členové orgánů, resp. společníci více
společností s obdobným předmětem činnosti. Jejich cílem bylo za absence
adekvátní protihodnoty vyvést majetek či jeho užívání ze společnosti Z. s., a. s., do dalších společností, na jejichž podnikatelské činnosti se podíleli. Proto zneužili svá postavení v zúčastněných společnostech a informace, které
stran jejich majetků a možného nakládání s ním měli a uzavřeli (resp. z jejich
popudu bylo uzavřeno) několik smluv různého typu (kupní, nájemní), kterými
došlo k jimi požadovaným dispozicím. Prospěch na straně jimi ovládaných
společností by za předpokladu plné realizace úkonů stanoveným prvními čtyřmi
smlouvami činil více než 180 milionu Kč, z dalších čtyř potom více než 7,5
milionu Kč. Vedle zmíněných blíže konkretizovaných smluv byly uzavřeny i
smlouvy další obdobného charakteru, které dokládají celkový záměr obviněných. Naznačené úkony by přitom současně měly negativní dopady na majetek společnosti
Z. s., a. s., resp. na její podnikatelskou existenci vůbec (k jejímuž možnému
dalšímu fungování se vyjádřil zejména svědek Ing. F. B.). Jinými slovy,
obvinění v naznačeném výchozím postavení jednali popsaným způsobem v úmyslu
opatřit jimi ovládaným společnostem neoprávněný prospěch ve výši nepochybně
více než 180 mil. Kč, a to na úkor společnosti Z. s., a. s., když následek plně
v zamýšleném rozsahu nenastal. Vrchní soud v Olomouci proto postupoval správně,
pokud takové jednání posoudil jako pokus trestného činu zneužívání informací v
obchodním styku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 128 odst. 2, 4 tr. zák. ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 1 tr. zák. Obviněný Ing. J. L. v rámci svého
dovolání především napadá proces dokazování vedený soudy obou stupňů, porušení
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., rozsah dokazování a hodnocení důkazů, což
jsou však námitky, jež v dovolacím řízení s odkazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně uplatnit. Vedle naznačené
argumentace obviněný již v podstatě jen obecně zpochybnil naplnění všech znaků
skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §
128 odst. 2, 4 tr. zák., zejména pokud jde o subjektivní a objektivní stránku. Obvinění jako členové představenstva měli ve smyslu § 194 odst. 5 obchodního
zákoníku (podle znění v době spáchání skutku) uloženou povinnost vykonávat
svoji působnost s náležitou péčí. Takový požadavek vede mimo jiné k tomu, aby
každý z členů představenstva zajistil, aby činnosti, které jsou vykonávány či
zajišťovány představenstvem, byly prováděny s dobrou péčí, tedy ku prospěchu
společnosti tak, aby nebyly poškozovány zájmy společnosti a jejích akcionářů,
ale naopak, aby pro ni byly přínosné. V případě např.
nákupu akcií tak lze
dovodit, že je povinností ve věci jednajících členů představenstva zajistit,
aby nebyly nakupovány akcie bez smysluplného důvodu za desetinásobek jejich
běžné tržní ceny (kterou je možné bez větších obtíží zjistit, zejména potom v
případě, kdy má být vydáno z majetku společnosti více než 5 milionů Kč). Soudy
dříve činné ve věci v této souvislosti rovněž komplexně zohlednily veškeré
jednání obviněných směřující, jak již bylo zmíněno, k vyvedení majetku ze
společnosti Z. s., a. s., a tedy jejich přímý záměr, z čehož lze dovodit závěr
o spáchání (vzhledem k okolnostem) pokusu trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák., a to v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Obviněný
Ing. J. L. právní posouzení druhého ze skutků již nijak nenapadl, zato
shledával nesprávným výrok o trestu, který především považoval s ohledem na své
poměry za nepřiměřený. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou
trestu odnětí svobody na doživotí je ovšem možné v dovolání úspěšně uplatnit
pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen
tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až §
34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. K naznačené argumentaci
obviněného tak nelze nijak přihlédnout.
Obě dovolání s ohledem na výše uvedené
považuje tedy státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za zjevně
neopodstatněná a z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože
jsou zjevně neopodstatněná. Současně také vyslovil souhlas s tím, aby toto
rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst.
1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal
podmínky pro jiné rozhodnutí ve věci, dává souhlas k rozhodnutí v neveřejném
zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále
jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda
není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a
na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje
náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně
vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými
vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl oběma uplatněn v souladu se
zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o
dovolání zjevně neopodstatněné.
Oba obvinění shodně uplatnili dovolací důvod
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že
tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď
nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku,
jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními
hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto
vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud
přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných, zejména pokud měli za to,
že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soudy nalézací ani odvolací
neprovedly všechny oběma dovolateli navrhované důkazy a pokud provedly důkazy
další, pak je hodnotily v neprospěch obou obviněných. K tomu považuje za
potřebné Nejvyšší soud dodat, že není procesní povinností soudu vyhovět každému
důkaznímu návrhu, poněvadž je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže
skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní
souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit nebo
vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož
skutečnost k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností prokázána, popř. ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS
418/03 atd.). Jestliže oba soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vyložily,
z kterých důkazů vycházely a jak tyto důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily, přičemž o jejich závěrech nevznikají ani podle názoru Nejvyššího
soudu důvodné pochybnosti, bylo by nadbytečné, aby s přihlédnutím k shora
uvedené judikatuře Ústavního soudu prováděly další již nad rámec potřebného
dokazování obhajobou navržené důkazy, které za tohoto stavu věci by nemohly již
cokoli na závěrech obou soudů změnit. V této souvislosti je však nutné ještě
poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem.
V
návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž
samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to
jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho,
že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném pro
středku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí
vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí
přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se
dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména
hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění
skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu
projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat
prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS
412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je
třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v
souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254
tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího
do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění
byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí
(viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a
usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí
pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový závěr však s ohledem na
obsah a zejména náležité odůvodnění obou citovaných rozsudků a jejich návaznost
na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném
spisovém materiálu, nelze učinit.
Obdobně je tomu v té části dovolání
obviněného Ing. J. L., ve které dovolatel namítá údajnou nezákonnost a
nedostatečnost znaleckého posudku. V této části jde o dovolání, jež je podáno z
jiného důvodu než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., neboť jím dovolatel
napadá soudem učiněná skutková zjištění. Jak již bylo uvedeno je Nejvyšší soud
skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim
tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím
zásadám formální logiky, v zásadě vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V návaznosti na to nelze tento důvod použít ani u námitek procesního
charakteru.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. však oba obvinění R. L. a Ing. J. L. shodně vznesli
námitku nedostatku subjektivní stránky vztahující se k jejich jednání ve vztahu
k trestnému činu podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák.
Trestný čin zneužívání
informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo
jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání
dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem
činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá
popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich, získá-li takovým činem
pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu.
Z hlediska zavinění se jedná o
trestný čin úmyslný, neboť podle § 4 písm. a) a b) tr. zák. pachatel musel
chtít způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný
tímto zákonem, nebo musel vědět, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, být s tím srozuměn. Pokusem
trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je pak takové pro společnost
nebezpečné jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a
jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání
trestného činu nedošlo.
Soud prvního stupně k rozhodným okolnostem týkajícím
se subjektivní stránky se vyjádřil zejména na straně 40 a násl. odůvodnění
svého rozhodnutí, kde uvedl, že z listinných důkazů ve spojení s údaji svědků a
stejně tak i s částečným doznáním obviněného Ing. J. L. bylo prokázáno, že
časově první smlouvy, které byly uzavřeny, byly smlouvy kupní, které však
vykazovaly právní vady (otázka zastupování a podepisovávání za obchodní
společnost). Poté co byli obvinění na tuto skutečnost upozorněni v rámci
jednotlivých řízení u katastrálního úřadu, na tuto skutečnost reagovali jednak
vytvořením další série smluv s již formálně řádným vyplněním, případně takto
pozměnili originály původních smluv a s ohledem na skutečnost, že nastalá
situace hrozila nevložením do katastru příslušných změn, tak vytvořili další
sérii smluv tentokrát smluv nájemních tak, aby se vyhnuli tomuto řízení. Tento
postup je zcela jednoznačný z výše podrobně popsaných listinných důkazů a
fakticky jej také ve své první výpovědi doznal i obviněný Ing. J. L. Opačný
postup, tedy ten, který by měla prokazovat data jednotlivých smluv je zcela
nelogický a fakticky nedává smysl. S ohledem na vědomí podhodnocení
jednotlivých cen pak vznikaly dodatky vztahující se jak k DPH tak k případným
investicím, kdy z textu prvotních smluv je zjevné, že tyto s žádným dodatkem
nepočítaly a tento byl i v logickém rozporu se smluvními ujednáními (viz v
podstatě zákaz investic). Je zjevné, že ke vzniku první skupiny kupních smluv
s ohledem na předávací protokoly k motorovým vozidlům a návrhy na vklad
nemovitostí muselo dojít v prvé polovině měsíce října 1995 (před ověřením u
notáře tedy nejpozději dne 11. 10. 1995), k jejich pozměnění pak až v
souvislosti s postupem Katastrálního úřadu v Jihlavě, tedy ke konci měsíce
října 1995 (viz případná ověření v ověřovací knize notáře). Až na tyto pak
navazovaly smlouvy nájemní. Komplexem těchto smluv tak mělo dojít k vyvedení
prakticky veškerého movitého a nemovitého majetku společnosti Z. s. do
společností ovládaných obviněnými a stejně tak v důsledku oznámení o faktickém
ukončení činnosti ve společnosti Z. s. a s tím související nabídce pak i k
přechodu pracovníků, kteří by ve většině případů zůstali na stejné pracovní
pozici, fyzicky na stejném místě, se stejnou technikou případně zásobami jen s
tím, že by byli zaměstnanci jiné společnosti. Ona účelová snaha dosáhnout
tohoto stavu, tedy fakticky možnosti ovládat zejména nemovitý majetek je pak
zřejmá z dat podání posledních návrhů na katastrální úřad v souvislosti s
odvoláním obviněných L. z jejich postavení ve společnosti Z. s. (31. 10. 1995
či dokonce 1. 11. 1995).
V dané době měl obviněný R. L. mimo svého postavení
místopředsedy představenstva ve společnosti Z. s. i postavení v dalších
společnostech a to mimo jiné předsedy představenstva společnosti H. H., člena
představenstva společnosti I. s. a místopředsedy představenstva společnosti Č.
J.. Obviněný Ing. J. L. mimo svého postavení předsedy představenstva
společnosti Z. s. (i v případě neplatnosti volby minimálně člena představenstva
jak je uváděn na jednotlivých smlouvách), dále pak i postavení člena
představenstva společnosti H. H., člena představenstva společnosti I. s. a
člena dozorčí rady společnosti Č. J. Tedy byli ve speciálním postavení ve
vztahu ke všem subjektům, mezi kterými byly následně uzavírány smlouvy. Dále na
straně 54 odůvodnění nalézací soud podotkl, že k obhajobě obviněných ohledně
důvodů majetkových převodů a tvorby cen je nutno uvést, že přestože jimi
popisovaný způsob výpočtu, či spíše určení cen, je možný, byl pro zjednodušení
užíván zejména v rámci privatizačních procesů, ovšem v daném případě se o
privatizaci nejednalo, byť obžalovaní tak, jako by byli v postavení státu, tedy
výlučného vlastníka a nikoli členů statutárního orgánu, téměř postupovali. V
daném případě se jednalo o zcizování majetku, když nebylo postupováno v souladu
se zákonem a vnitřními předpisy daného svébytného ekonomického subjektu, který
měl reálné vlastníky a nejednalo se tak o majetek, který stát fakticky
„rozdával“ právě při hledání reálných vlastníků. Obvinění samostatně nebyli
oprávněni k uzavírání příslušných smluv, když tyto nebyly schváleny
představenstvem či valnou hromadou a tyto smlouvy byly navíc pro společnost Z.
s. nevýhodné až likvidační.
Obvinění nepochybně v tomto případě museli vědět,
že svým jednáním mohou způsobit porušení zákona a k tomuto zjevně směřovali,
jak vyplývá z provedeného dokazování, zejména jejich konkrétního jednání vůči
společnosti Z. s. popsaného ve skutkových zjištěních (okolnosti uzavírání
fiktivních antidatovaných smluv, smluv bez řádného oprávnění, nesvolání schůze
představenstva apod., ale i následným jednáním, vedeným snahou přivlastněné
věci využívat). Soud proto hodnotil jejich úmysl jako úmysl přímý ve smyslu § 4
písm. a) tr. zák.
Odvolací soud se naplněním subjektivní stránky zabýval
zejména na straně 40 odůvodnění svého rozhodnutí a v návaznosti na závěry soudu
nalézacího k námitkám obhajoby uvedl, že oba obvinění shodně namítli nenaplnění
subjektivní stránky žalovaného trestného činu. S tímto názorem se nelze
ztotožnit, neboť nalézací soud v rámci pasáže, týkající se právního hodnocení
jednání obou obžalovaných se zabýval i subjektivní stránkou žalovaného
trestného činu a správně dospěl k závěru, že obvinění v případě obou trestných
činů jednali ve formě úmyslu přímého, což vyplývá z provedených důkazů a
vlastního popisu jednání obou obviněných. Proto nalézací soud nepochybil, pokud
tak vedle objektivní stránky daného trestného činu odpovídajícím způsobem
dovodil i jeho subjektivní stránku.
Nejvyšší soud se ohledně naplnění
subjektivní stránky pokusu trestného činu zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. plně ztotožnil se závěry obou soudů,
neboť je zcela zřejmé, že obvinění svým jednáním vedeným přímým úmyslem podle §
4 písm. a) tr. zák. směřovali k vyvedení prakticky veškerého movitého a
nemovitého majetku společnosti Z. s. do společností ovládaných obviněnými, což
bylo dovršeno oznámením o faktickém ukončení činnosti ve společnosti Z. s., s
čímž pak souvisela i nabídka k přechodu pracovníků této společnosti do
společností ovládaných obviněnými, kteří by ve většině případů zůstali na
stejné pracovní pozici, fyzicky na stejném místě, se stejnou technikou případně
zásobami jen s tím, že by byli zaměstnanci jiné společnosti.
Další námitkou
dovolatelé zpochybnili závěr soudu, že by jejich jednání bylo na úkor
společnosti Z. s., a. s., přičemž v podrobnostech namítli, že ze skutku není
patrno, v čem spočívá objektivní stránka, konkrétně nevýhodnost a úkor.
Vyvedení pracovních sil nemůže onu nevýhodnost popisovat, stejně jako zbavení
se majetku a tím způsobem faktické možnosti dalšího podnikání v dřívějším
rozsahu. Podle dovolatelů ukončování pracovních poměrů, uzavření nájemních
smluv či převod movitého a nemovitého majetku ještě nemůže znamenat, že by
společnosti Z. s. tyto úkony způsobily ztráty a tato společnost by byla
znevýhodněna ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. nevýhodnost by bylo možno
spatřovat maximálně v tom, pokud by docházelo pouze k odlivu majetku při
zachování stavu zaměstnanců a důsledkem těchto transakcí by bylo snižování
obratu společnosti a zachování stávajících závazků.
Soud prvního stupně se k
předmětnému zákonnému znaku vyjadřoval zejména na str. 60 a 61 odůvodnění svého
rozsudku, kde uvedl, že trestné jednání obviněných spočívalo v tom, že na jedné
straně (společnost Z. s.) v pozici členů statutárního orgánu (představenstva) a
na straně druhé ve společnostech následně nesoucím označení I. pak v postavení
podrobně popsaném výše, tedy jako osoby podílející se na podnikání více
subjektů s podobným předmětem činnosti, tedy v postavení speciálního subjektu,
v úmyslu opatřit sobě nebo jinému (společnostem, ve kterých měli rozhodující
postavení) výhodu či prospěch uzavřeli a dali popud k uzavření souboru smluv na
úkor jedné z nich a zároveň se podíleli spolu s dalšími osobami na jejich
uzavření. Zde nelze přehlédnout, že takovéto jednání je i v rozporu ze zásadou
zákazu konkurence, vyjádřenou v článku 20 odst. 2 stanov společnosti Z. s.
Přitom nevýhodný byl celkový soubor smluv (jeho nevýhodnost představuje úkor ve
smyslu odst. 2 ustanovení § 128 tr. zák.), přímý prospěch (ve smyslu odst. 3
citovaného zákonného ustanovení) pak plynul ze získání majetku pro společnosti
s označením I. formou neoprávněného užívání předmětu smluv.
V příčinné
souvislosti s trestným jednáním obviněných vznikla na jedné straně újma, tedy
úkor společnosti Z. s., přičemž je třeba zdůraznit, že pro právní kvalifikaci
není nutná kvantifikace tohoto škodlivého následku, kdy se ovšem jedná o škodu
v řádu milionů Kč, kdy jeho rozsah byl později minimalizován následujícími
kroky nového představenstva společnosti Z. s., tedy nezávisle na vůli
obviněných, a zároveň došlo k obohacení se společností, které ovládali
obvinění. Toto obohacení, tak jak bylo popsáno výše, spočívalo jak v přímém
fyzickém převodu věcí movitých, tak využívání nemovitostí a zařízeních areálů,
a to po určitou dobu, kdy v tomto rozsahu byl daný prospěch zjevně získán a
dále tento prospěch směřoval k oné dlouhodobosti užívání a fakticky k trvalému
převodu věcí. Lze tedy říci, že rozsah prospěchu skutečně získaného je
limitován obrannými kroky nového představenstva společnosti Z. s., které
dosáhlo odstranění onoho škodlivého následku, kdy ovšem tento byl původně ze
strany obviněných koncipován jako trvalý (viz charakter prvních kupních smluv)
a následně minimálně jako dlouhodobý, jak vyplývalo ze smluv nájemních. Tento
dlouhodobý prospěch by pak byl vyčíslen v rozsahu zmiňovaném v závěrech
znaleckého posudku a představoval by částky až v řádu stovek milionů Kč. Zde si
je soud vědom, že tato výše je jistou formou znaleckého odhadu, částkou
hypotetickou vycházející z možných předpokladů, kdy nelze vyloučit, že by
následek mohl být i nižší případně vyšší a to v závislosti na okolnostech zcela
nezávislých na vůli obviněných (širší ekonomické souvislosti). V souladu s
ustanovením § 89 odst. 11 tr. zák. se v obou případech (pro právní kvalifikaci
otázka prospěchu, pro společenskou nebezpečnost otázka poškození – úkoru)
formálně jedná o tzv. škodu velkého rozsahu, neboť nepochybně překročila částku
5.000.000,- Kč, která je dolní hranicí pro užití předmětného kvalifikačního
znaku. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se od 1. 1. 2002 za škodu velkého rozsahu
považuje škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč, obdobné částky se
užijí i pro určení výše prospěchu. S ohledem na skutečnost, že nedošlo k
předpokládanému následku, a tedy k dokonání trestného činu, zůstalo jejich
jednání ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud pak dále v
podrobnostech k dané námitce totožného obsahu jako posléze v dovolání na straně
35 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se v tomto směru zcela
ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, který konkrétně a jednoznačně uvedl, z
jakých skutečností v rámci zpracovávaného ústavního posudku společnosti E., s.
r. o., při svém rozhodování vycházel, což vyplývá z příslušných pasáží
napadeného rozsudku, přičemž námitky obviněných odmítl soud druhého stupně jako
jejich nedůvodnou snahu o zpochybňování závěrů uvedeného znaleckého posudku.
Oba obvinění vznesli stejně jako následně ve svých dovoláních shodné námitky k
postupu nalézacího soudu, a to k použitému zaokrouhlování, jakož i k tomu, že
vycházel z jistých hypotetických závěrů, byť opřených o znalecké posudky,
jednak ohledně stanovení obecných cen, jakož i při stanovení úkoru a prospěchu
z pohledu skutkové podstaty trestného činu zneu
žívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 tr. zák. V
souvislosti se závěry nalézacího soudu, že s ohledem na dlouhodobost smluv
nelze předem stoprocentně očekávat, jaký bude ekonomický vývoj a z tohoto
pohledu se jedná o jistou hypotézu, znalecký odhad, odvolací soud vyhodnotil
námitky obou obviněných v tomto směru jako relevantní a pokusil se způsobem
výše popsaným v jednáních pod bodem I/A 1) – 4) napadeného rozsudku upravit
výši prospěchu, aby zde nepřetrvávaly namítané důvodné pochybnosti v
hypotetičnosti dovozených částek, představujících na jedné straně prospěch pro
společnosti ovládané oběma obviněnými a na druhé úkor pro společnost Z. s..
Dále se odvolací soud výslovně nemohl ztotožnit s námitkami obviněných, že by
skutkový a právní závěr o existenci úkoru byl založen na nezákonným způsobem
získaných důkazech – znaleckých posudcích. K tomu zejména uvedl, že má za to,
že jak znalecký posudek Ing. M. S., tak i znalecký posudek zpracovaný ústavem
E., s. r. o., jsou důkazy procesně způsobilými a plně využitelnými, a proto
nalézací soud nepochybil, pokud z těchto čerpal konkrétní skutečnosti, které
pak hodnotil spolu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jak již bylo výše
uvedeno, nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku náležitým způsobem
odůvodnil, proč je možno z uvedených důkazů vycházet a ani odvolací soud
neshledal žádných podstatných skutečností, které by atakovaly jejich
věrohodnost a relevanci jejich závěrů a námitky obou obviněných byly v tomto
směru naprosto irelevantní.
Ve vztahu k námitkám obou obviněných, kterými se
pokusili zpochybnit zákonnost v řízení vypracovaných znaleckých posudků a
závěry z nich plynoucí, odvolací soud taktéž odkázal ve velké míře již na
odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a konstatoval, že obviněný R. L. předně
uvedl, že důvod přibrání znaleckého ústavu E., s. r. o., a znalce Ing. M. S.
byl sdělen až v písemném odůvodnění rozsudku. Tento závěr však sám atakuje v
odvolání tím, že uvádí, že nalézací soud přibral za účelem zodpovězení
odborných otázek znalecký ústav E., s. r. o., proti čemuž podal námitky
zaměřené vůči zpracovateli posudku a osobě jeho jednatele Ing. M. a dále proti
odbornému zaměření a charakteru položených otázek. Z uvedeného je tedy zřejmé,
že obviněný R. L. se o důvodu přibrání citovaných znalců nedozvěděl až z
napadeného rozsudku, ale v době předcházející, kdy mu byla umožněna i náležitá
procesní reakce. Pokud zmínil námitky, stejně jako ve svém opravném prostředku
obviněný Ing. J. L., vůči posudku znaleckého ústavu E., s. r. o., pak je třeba
uvést, že nalézací soud v hlavním líčení dne 13. 4. 2006 na tyto reagoval,
nevyhověl jim a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Problematikou námitek
obviněných vůči uvedeným znalcům se nalézací soud zabýval dostatečným způsobem
na str. 44 napadeného rozsudku. Obviněný R. L. dále vyslovil nesouhlas s
nahlížením na oba zmiňované posudky, tj. posudek znaleckého ústavu E., s. r.
o., a znalce Ing. M. S., jako na nové posudky. Má za to, že pro takovýto postup
nejsou splněny podmínky v rámci trestního řízení. Namítl, že znalci se
nevypořádali se závěry již vypracovaných znaleckých posudků a v té souvislosti
pak namítl procesní vadu v nesprávném zadání úkolu znalcům. V reakci na tuto
námitku odvolací soud poukázal na str. 40 až 41 napadeného rozsudku, kde se
nalézací soud zabývá problematikou dokazování formou znaleckých posudků,
přičemž je zde uvedena jejich geneze a co je důležité, nalézací soud zde v
podstatě odpovídá na otázku, proč bylo nutno s ohledem na vývoj procesní
situace ve věci vypracovat nové znalecké posudky, a to jednak znaleckým ústavem
E., s. r. o., a dále pak znalcem Ing. M. S., kdy jeho posudek sloužil jako
podkladový posudek s ohledem na ocenění nemovitostí. Nalézací soud tu rovněž
vysvětlil, proč se nejednalo o revizní znalecké posudky a dále zde popsal své
další procesní kroky v dané věci. Odvolací soud se plně ztotožnil s jeho
argumentací a následnými závěry a v jeho postupu neshledal žádné procesní
pochybení.
Nejvyšší soud ani v tomto směru nemá, co by v tomto směru napadeným
rozhodnutím vytknul a taktéž se závěry nalézacího i odvolacího soudu musí
souhlasit i co se týká naplnění zákonného znaku „na úkor“. Naplnění tohoto
znaku na straně společnosti Z. s., a. s., je ze skutkových zjištění zřejmé. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyvedení majetku a zaměstnanců ze
společnosti a tím omezení nebo dokonce ukončení možnosti podnikání konkrétního
podnikatelského subjektu nepochybně může být úkorem ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. Nelze totiž přehlédnout, že nevýhodnost uzavřené smlouvy, resp. souboru
smluv může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jedna z organizací byla
takovými smlouvami zbavena majetku sloužícího k reálně fungujícímu podnikání a
svých zaměstnanců, a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samotné. Nevýhodnost se může projevit též v nižší smluvní ceně, než za jakou mohl být
určitý majetek jedné z organizací ve skutečnosti prodán, případně v tom, že byl
prodán nesolventnímu kupujícímu, s dlouhou dobou splatnosti kupní ceny, nebo
byl pronajat na dlouhou dobu s neodpovídající výší nájemného, byli převedeni
zaměstnanci společnosti do jiných společností apod., takže organizace, na jejíž
úkor byly smlouvy uzavřeny, nemohla plnit a uhrazovat své závazky (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000). Pokud obvinění napadali zjištění výše škody, je třeba zmínit, že znak škody
skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §
128 odst. 2 tr. zák. neobsahuje, když o škodě nebylo rozhodováno ani v adhezním
řízení. Výše prospěchu, který již takovým znakem je, potom byla dostatečně v
rámci popisu skutkových okolností vyjádřena, byť v určité výši nikoli zcela
přesným číselným údajem, ale pouze obecnější formulací. Nicméně je třeba v
tomto ohledu vzít v úvahu, že v případě dovolatelů se u nich jedná v obou
případech o jednání ve stadiu pokusu a tudíž je již z povahy věci při takové
právní kvalifikaci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu zcela
zřejmé, že nemohlo ke vzniku a vyčíslení zcela přesného prospěchu dojít, neboť
k dokonání jednání nedošlo a prospěch byl vyčíslován s určitým předpokladem
vývoje obchodní situace na trhu výrobků a služeb, který však byl v dostatečném
rozsahu podložen odbornými závěry shora uvedených znaleckých posudků. Jinak ani
v případě pokusu trestného činu, kdy k dokonání a vzniku prospěchu ze shora
uvedených důvodů nedošlo, postupovat nelze, neboť v takovém případě je vždy
vyčíslován prospěch, ke kterému jednání obviněných směřovalo, přičemž je třeba
zdůraznit, že s přihlédnutím k povaze trestné činnosti obou obviněných jsou
závěry uvedených znaleckých posudků, o kterých ani Nejvyšší soud nemá
pochybnosti, zcela dostatečné. Výše materiálního prospěchu, ke kterému odvolací
soud dospěl zákonu odpovídajícím způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1266/2006, nebo ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007), nepochybně přesahuje 180 milionů Kč [srov. zejména bod I/A 1) až 4) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu].
V té
souvislosti je třeba ještě dodat, že pokud je v bodech 5) a 6) napadeného
rozsudku uvedena formulace výše prospěchu „přibližně 1 milion Kč“, není tato
formulace zcela správná, neboť prospěch (stejně jako škodu) je třeba vyčíslovat
přesnými částkami, a pokud to není možné, alespoň v nejmenší prokázané výši. Měla by tedy i v těchto případech správně formulace znít „nejméně 1 milion Kč“. Na druhé straně je však třeba přihlédnout k tomu, že toto formální pochybení
nemá s přihlédnutím k celkové výši získaného prospěchu v částce přesahující
nepochybně 180 milionů Kč na právní kvalifikaci podstatný vliv, neboť spodní
hranice prospěchu velkého rozsahu u trestného činu podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. činí 5 milionů Kč, přičemž je třeba opětovně zdůraznit, že se jednalo o
pokus podle § 8 odst. 1 tr. zák. tohoto trestného činu, tedy prospěch, ke
kterému jednání obviněných pouze směřovalo. S ohledem na to lze tedy přisvědčit
soudům obou stupňů v tom, že jednání obviněných naplnilo i znak prospěchu
velkého rozsahu ve smyslu § 128 odst. 4 tr. zák., a to s přihlédnutím k shora
uvedeným okolnostem trestného činu a zejména uvedené nepochybně zjištěné výši
obviněnými zamýšleného prospěchu i po materiální stránce ve smyslu § 88 odst. 1
tr. zák. Z těchto důvodů je nutno i tuto námitku dovolatelů shledat zjevně
neopodstatněnou.
V další části svého mimořádného opravného prostředku oba
obvinění napadli i výrok o vině pokusem trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 k § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák.,
ohledně něhož zejména obviněný R. L. namítl ve vztahu ke skutku pod bodem I./B
rozsudku odvolacího soudu, že z příslušné skutkové věty nelze dovodit formu
zavinění, ani jeho vědomost o cenách akcií.
Trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
ve znění platném do 31. 12. 1997, se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu
nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou
povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a takovým činem způsobí značnou
škodu.
Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že také touto
námitkou se již zabývaly soudy obou stupňů v předcházející fázi trestního
řízení. Takto soud první instance na straně 66 a násl. odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že se jedná o spolupachatelství tak, jak bylo popsáno výše. Oběma obviněným bylo prokázáno, že se na trestné činnosti podíleli společně,
jak vyplývá zejména z listinných důkazů tak, jak bylo popsáno v rámci
skutkových zjištění. V příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněných
vznikla škoda převyšující částku 5.000.000,- Kč. Za škodu v daném případě soud
považoval v souladu se závěry znaleckého posudku celkovou částku uvedenou ve
smlouvě sníženou o faktickou hodnotu akcií v době koupě, když se jednalo o
úhradu za akcie, které pro tuto společnost nepředstavovaly žádný přínos. Společnost se nezabývala obchodem s akciemi (nikoli jako obchodní činností, ale
myšleno jako obchodování na vlastní účet), když se jednalo o společnost ve své
podstatě výrobní, která tedy neměla příslušný potenciál k obchodování s
akciemi. V dané době na tom nebyla finančně nejlépe, jak vyplývá z jednotlivých
listinných důkazů vztahujících se k ekonomice společnosti, a rozhodně ani
realizací komplexu smluv, které byly obviněnými uzavřeny si nemohla zajistit
dostatečné finanční prostředky pro řádnou úhradu. Je tedy zjevné, že přestože
se nejednalo o akcie bezcenné, když jejich hodnota se podle znaleckých posudků
pohybovala v rozsahu desetiny kupní ceny (navíc tato naprosto nezávisle na
jednání obviněných se v čase měnila), nemohly tyto akcie být vnímány jako
přínos pro společnost, když tato by zaplatila hotovostí, tedy majetkem pro ni
potřebným, za získání akcií, tedy majetku v dané chvíli nepotřebného, kdy
případné zpeněžení lze vnímat pouze jako jistou formu náhrady škody. Peněžní
hodnota akcií tak, jak je ve spise vyjádřena v žádném případě nevyjadřuje
jejich užitnou hodnotu pro společnost Z. s., která byla v daném okamžiku nulová
a to i přes následný prodej za cca 1 milion Kč. Uvedená škoda je následkem
trestného jednání obviněných. V souladu s ustanovením § 89 odst. 14 tr. zák. ve
znění platném do 31. 12. 1997 (viz právní kvalifikace), se jedná sice o tzv. škodu velkého rozsahu, neboť dosáhla minimálně částky 1.000.000,- Kč, která je
dolní hranicí pro užití předmětného kvalifikačního znaku, ale s ohledem na
skutkovou podstatu trestného činu je zásadní, že dosahuje hodnoty škody značné,
kterou v dané době představovala částka minimálně 200.000,- Kč, tedy částka
dosahující nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády,
což představovalo částku 2.000,- Kč. Obvinění svým jednáním porušili zejména
zájem společnosti na ochraně majetkových práv, tedy majetku a majetkových
hodnot a stejně tak i specifického stavu důvěry, které jsou objektem trestného
činu porušování povinností při správě cizího majetku, tedy zájmem chráněným
příslušným ustanovením trestního zákona.
Zde si nepochybně oba obvinění byli
vědomi, že popsaným způsobem zavazují účelově společnost za situace, kdy tato
neměla a nemohla mít prostředky k řádné úhradě a fakticky ji tak vystavovali i
hrozbě dalších sankcí.
Soud druhého stupně pak již jen ve stručnosti na straně
39 až 40 odůvodnění rozsudku odkázal na odůvodnění nalézacího soudu, se kterým
se i v této části ztotožnil, a uvedl, že v zásadě správně se vypořádal se znaky
skutkových podstat uvedených trestných činů a rozsudek z tohoto pohledu byl
shledán plně přezkoumatelným.
Nejvyšší soud i v tomto případě se může se
závěry obou soudů plně ztotožnit a jen pro úplnost podotýká, že z učiněných
skutkových zjištění vyplývá, že oba obvinění uzavřeli za společnost Z. s., a.
s., smlouvy o nákupu akcií, kterými tato společnost nakoupila akcie zejména
společností Ch., O. a Ř. za celkovou kupní cenu 5.585.700,- Kč, když cena
sjednaná za jednu akcii byla cca desetinásobná oproti průměrné ceně dosahované
v obchodech s týmiž akciemi v rámci R. S. ve stejné době. Ke konečné úhradě
kupní ceny ze strany společnosti Z. s., a. s., přitom nedošlo. Obvinění jako
členové představenstva měli ve smyslu § 194 odst. 5 obchodního zákoníku (podle
znění v době spáchání skutku) uloženou povinnost vykonávat svoji působnost s
náležitou péčí. Takový požadavek vede mimo jiné k tomu, aby každý z členů
představenstva zajistil, aby činnosti, které jsou vykonávány či zajišťovány
představenstvem, byly prováděny s potřebnou péčí, tedy ku prospěchu společnosti
tak, aby nebyly poškozovány zájmy společnosti a jejích akcionářů, ale naopak,
aby pro ni byly přínosné. V případě např. nákupu akcií tak lze dovodit, že je
povinností ve věci jednajících členů představenstva zajistit, aby nebyly
nakupovány akcie bez smysluplného důvodu za desetinásobek jejich běžné tržní
ceny (kterou je možné bez větších obtíží zjistit, zejména potom v případě, kdy
má být vydáno z majetku společnosti více než 5 milionů Kč). Soudy dříve činné
ve věci v této souvislosti rovněž komplexně zohlednily veškeré jednání
obviněných směřující, jak již bylo zmíněno, také u tohoto trestného činu (šlo o
komplex jednání související s bodem I/A) k vyvedení majetku ze společnosti Z.
s., a. s., a tedy jejich přímý záměr, z čehož lze dovodit závěr o spáchání
(vzhledem k okolnostem) pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě
cizího majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák.
[přesně § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.] ve znění účinném do 31. 12. 1997,
ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to v úmyslu přímém podle § 4
písm. a) tr. zák. Tyto závěry, které jsou rozhodné pro posouzení subjektivní
stránky trestného činu byly v dostatečné míře vyjádřeny i ve skutkové větě
výroku o vině, pokud jde o skutkový popis zejména rozdílu cen akcií ve smlouvě
a v R. S., ve spojení se zákonem uloženou povinností členům představenstva
akciové společnosti zejména v ustanoveních § 192 odst. 1 a § 194 odst. 5
obchodního zákoníku, podle nichž jsou členové představenstva mimo jiné povinni
zabezpečit obchodní vedení akciové společnosti a vykonávat svou působnost s
péčí řádného hospodáře, z čehož dostatečně vyplývá úmyslné porušení povinnosti
řádně opatrovat a spravovat cizí majetek.
Skutkové závěry soudu prvního
stupně, jakož i na ně navazující právní závěry odvolacího soudu, tak jsou proto
v případě obviněných R. L. a Ing. J. L. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o
jejich vině v rozsahu, v němž byli uznáni vinnými shora uvedeným rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 31/2008, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. 46 T 8/99.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To
31/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2007, sp.
zn. 46 T 8/99, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního
stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z
hlediska skutkových zjištění, která posléze potvrdil i soud druhého stupně,
jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obou
obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v
celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné
R. L. a Ing. J. L. uznal vinnými pod body I/A 1) – 8) pokusem trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 128 odst.
2, odst. 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a pod
bodem ad I/B) pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění
účinném do 31. 12. 1997, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a
uložil jim shora uvedené přiměřené tresty, přičemž se současně bez pochybností
a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných uplatněnými v
rámci odvolacího řízení. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud se
náležitě ve svém rozsudku vypořádal i s odůvodněním uložených trestů oběma
obviněným, a to včetně délky proběhlého řízení a průtahů v něm vzniklých, což
dostatečně kompenzoval v uložených trestech a náležitě to zejména s poukazem na
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu odůvodnil (srov.
str. 41 až 50 rozsudku odvolacího soudu).
Jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno
shora, námitky uplatněné oběma obviněnými v dovolacím řízení, jsou prakticky
totožné s těmi, které byly vzneseny již v předcházejících fázích trestního
řízení před soudem nalézacím a před soudem odvolacím a oba soudy se s nimi, jak
již bylo uvedeno, také řádně vypořádaly. Z obsahu dovolání a po porovnání
námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s
přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je
patrné, že rozhodnutí dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí
vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde
v případě obviněných R. L. a Ing. J. L. o dovolání zjevně neopodstatněné, a
proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své
rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání
není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne
21. října 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.