USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný JUDr. Josef Juga, Dr.h.c., trvale bytem Bratřejov 124, okres Zlín, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 6 To 3/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 130/2021,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. Josefa Jugy, Dr.h.c., odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 12. 2023, sp. zn. 34 T 130/2021, byl obviněný JUDr. Josef Juga, Dr.h.c., pod bodem 1) výroku rozsudku uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) výroku rozsudku přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, pod bodem 3) – 4) zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.
zákoníku a pod body 5) – 6) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen uhradit poškozeným způsobenou škodu a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. Š. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění soudu prvního stupně zjednodušeně uvedeno následujícím způsobem. Skutek uvedený pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně měl spočívat v tom, že jako insolvenční správce dlužníka pb mont s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen jako „dlužník“ nebo „pb mont“) řádně nevedl účetnictví dlužníka, čímž měl ohrozit majetková práva věřitelů, neboť nebylo možno zjistit majetek dlužníka a uspokojit jeho věřitele a též řádně vyměřit daně. Skutek pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně spočíval v tom, že obviněný poté, co byl zproštěn funkce insolvenčního správce dlužníka a bylo mu uloženo, aby bez zbytečného odkladu informoval nového insolvenčního správce Insolvenční společnost, v.
o. s. (dále jen jako „nový insolvenční správce“), o své dosavadní činnosti a předal mu všechny doklady související s výkonem funkce, tento pokyn insolvenčního soudu nesplnil. Obviněný neposkytl novému insolvenčnímu správci žádnou součinnost, to i přesto, že ho k tomu nový insolvenční správce písemně vyzval, obviněný nereagoval ani na opakovanou výzvu insolvenčního soudu, novému insolvenčnímu správci žádnou součinnost neposkytl, vůbec ho neinformoval o své dosavadní činnosti a nepředal mu žádné dokumenty ani peněžní prostředky, které získal při výkonu funkce insolvenčního správce do majetkové podstaty, a ani nevypracoval a nepředal zprávu o své činnosti.
Z tohoto důvodu nový insolvenční správce neměl informace, jak bylo naloženo s peněžními prostředky náležejícími do majetkové podstaty dlužníka, ani o dalším movitém či jiném majetku dlužníka, jeho zpeněžení a stavu vymáhání pohledávek, kvůli čemuž doposud nedošlo k uspořádání majetkových vztahů dlužníka a jeho věřitelů. Pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným, že jako jednatel obchodní společnosti New Pretty Home si ze složených peněz (finančních prostředků) které do jeho úschovy složili kupující M.
P. a K. P. (dříve H.), neoprávněně ponechal 250 000 Kč. Peníze v celkové výši 3 000 000 Kč mu byly svěřeny do úschovy na základě smlouvy o úschově kupní ceny v souvislosti s prodejem věcí nemovitých (na bankovní účet obchodní společnosti New Pretty Home byla nejprve složena rezervační záloha ve výši 100 000 Kč a později zaslán zbytek kupní ceny ve výši 2 900 000 Kč z čerpaného úvěru u banky). Obviněný si uvedené finanční prostředky svévolně ponechal, ač věděl, že podle smlouvy o úschově mu nevznikl nárok na odměnu, když prodej nemovitosti nezařídil, neměl ani právo na náhradu ušlého zisku a ani nebyl oprávněn z peněz z úschovy saturovat nějaké své případné nároky vůči J.
M. Poškozeným manželům M. P. a K. P. tímto jednáním způsobil škodu ve výši 250 000 Kč.
Pod bodem 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným, že po obdržení výzvy nového insolvenčního správce a opětovném vyzvání Krajským soudem v Brně k předání všech dokladů souvisejících s výkonem jeho funkce, včetně výtěžku ze zpeněžení majetkové podstaty, nijak nereagoval a novému insolvenčnímu správci nevydal částku ve výši 971 742 Kč, kterou jako insolvenční správce získal v průběhu insolvenčního řízení do majetkové podstaty dlužníka a kterou měl v této době na účtu insolvenčního správce.
S těmito finančními prostředky naložil neznámým způsobem, přestože byl po zproštění funkce insolvenčního správce povinen tyto finanční prostředky předat bez zbytečného odkladu novému insolvenčnímu správci. Tímto jednáním způsobil dlužníkovi obchodní společnosti pb mont škodu ve výši 971 742 Kč. Pod bodem 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl uznán vinným, že podvedl A. Š., na které pod záminkou půjčky vylákal 700 000 Kč, ač věděl, že je ve stanovené době a v plné výši nevrátí. Pod bodem 6) výroku rozsudku soudu prvního stupně mu bylo kladeno za vinu, že na poškozené A.
Š. podvodně vylákal pod záminkou další půjčky částku 60 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 6 To 3/2024, následovně. Pod bodem I. z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) a podle § 259 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně. Pod bodem II. z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 3) a 4), ve výroku o trestu a náhradě škody ohledně poškozených M. a K. P. Zároveň sám podle § 259 odst. 3 a 4 tr. ř. rozhodl tak, že ohledně uvedených dvou skutků označených jako body 1) a 2) obviněného uznal vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V bodě 1) šlo o zpronevěru částky 250 000 Kč M. a K. P., v bodě 2) o zpronevěru částky ve výši minimálně 1 454 044 Kč, kterou měl vydat novému insolvenčnímu správci v rámci insolvenčního řízení ve věci dlužníka, obchodní společnosti pb mont (odvolací soud především navýšil částku, kterou podle něj obviněný zpronevěřil). Za tento zločin a za přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený výrok o vině pod body 2), 5) a 6) nezměněn, obviněnému byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným M. P. a K. P. způsobenou škodu ve výši 250 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. V podrobnostech lze odkázat na uvedené rozhodnutí.
4. Jen pro úplnost lze uvést, že soud prvního stupně po vrácení spisu trestní stíhání v části týkající se skutku původně označeného pod bodem 1) právně kvalifikovaného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku zastavil podle § 223 odst. 2 tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. (správně měl postupovat podle § 231 odst. 1 tr. ř. za užití jím uvedených ustanovení, rozhodoval-li v neveřejném zasedání mimo hlavní líčení podle § 231 odst. 2 tr. ř.), a to svým usnesením ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 34 T 130/2021.
II. Dovolání obviněného
5. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný JUDr. Josef Juga, Dr.h.c., prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný rozsudkům soudů nižších stupňů předně vytkl vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Odvolací soud podle jeho názoru navíc rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku – odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel tak nesouhlasil se závěry odvolacího soudu a trval na tom, že se skutků tak, jak byly popsány ve skutkové větě, nedopustil. Vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily skutkový děj, který neměl oporu v provedeném dokazování, nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro svá rozhodnutí a nebyly řádně provedeny všechny důkazy k objasnění věci.
6. Podle obviněného soud prvního stupně porušil zásady trestního řízení, zejména zásadu volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně při svém hodnocení důkazů nehodnotil důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a především při svém hodnocení upřednostnil pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Šlo například o výpovědi svědků a jejich věrohodnost nebo o prokázání vrácení finančních částek, které mu byly půjčeny. Obviněný tak napadal rozsah dokazování. Obviněný dále namítal, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána, došlo tedy k porušení zásady presumpce neviny, konkrétně principu in dubio pro reo, zásady volného hodnocení důkazů, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. V další části dovolání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a uváděl námitky k jednotlivým skutkům, jimiž byl uznán vinným (číslování níže odpovídá číslování uvedenému v rozsudku soudu prvního stupně). K výroku o vině pod bodem 2) v rozsudku soudu prvního stupně zejména uvedl, že účetní dokumentaci zlikvidoval poslední nájemce objektu a nebyla již možná rekonstrukce účetnictví. Vyloučil proto možnost jejího předání novému insolvenčnímu správci. Vytkl, že se touto námitkou odvolací soud vůbec nezabýval. Podle jeho názoru hrubě nedbalý a laxní přístup insolvenčního správce porušil prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku. Ke skutku pod bodem 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný především namítl, že částka ve výši 250 000 Kč byla odměnou za provedené právní úkony a jeho provizí. To ostatně vypověděl i svědek J. M., který potvrdil existenci kupní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí kupní a dohody o provizi. Nebylo tedy prokázáno tvrzení obžaloby, že uvedená částka nemohla být provizí ani odměnou. K bodu 4) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný zpochybnil, zda soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nevzaly v úvahu ani vyplacené pohledávky za podstatou. V této souvislosti odkázal na § 168 odst. 3 insolvenčního zákona s tím, že soudy nesprávně a nezákonně ignorovaly náklady ve výši 638 042 Kč. K bodu 5) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vytkl, že nebylo bez pochybností prokázáno, jaká částka mu měla být předána a jakou částku vrátil. Výpověď poškozené byla nevěrohodná a výpovědi svědků rozporné. Odkázal znovu na zásadu subsidiarity trestní represe, princip ultima ratio a pravidlo in dubio pro reo. Pokud jde o bod 6) výroku o vině v rozsudku okresního soudu, vyjádřil obviněný přesvědčení, že nebylo prokázáno vyplacení částky ve výši 60 000 Kč a že výpovědi poškozené a svědků byly nevěrohodné a rozporné.
8. Obviněný nesouhlasil ani s výrokem o náhradě škody, neboť částka ve výši 470 000 Kč byla určena obchodní společnosti New Pretty Home, s. r. o., a peněžní prostředky neposkytla poškozená, nýbrž A. Ž. Poukázal na neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe a odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Dále obviněný podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody, kterou odůvodnil svými zdravotními obtížemi a tím, že trest odnětí svobody nebyl uložen v souladu s § 39 tr. zákoníku.
9. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a na něj navazující rozhodnutí soudu prvního stupně a aby přikázal odvolacímu soudu, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
10. Podané dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dovolací námitky obviněného a připomněl, že nikoli každá námitka vůči hodnocení důkazu a týkající se skutkových zjištění je způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Musí jít o zjevný (tzv. extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, pod nějž je možno řadit
případy svévolného hodnocení pro právní posouzení ve věci podstatných důkazů, když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, nebo dojde-li k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Státní zástupce odmítl námitky obviněného proti rozsahu provedeného dokazování a správnosti skutkových zjištění. Obviněný totiž pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytoval podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů.
Tyto námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolaní podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neboť obviněný založil své námitky pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními. Státní zástupce odmítl i námitky obviněného, které zaměřil proti věrohodnosti svědků (A. Š., P. H., T. T. a A. Ž.), neboť ani tyto námitky nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože posouzení věrohodnosti svědka je součástí hodnocení důkazů a soud prvního stupně se touto námitkou dostatečně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůvodnil, proč považoval výpovědi označených svědků za pravdivé.
11. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že v posuzované věci nevznikly důvodné pochybnosti o vině obviněného, nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z něj vyplývajícího principu in dubio pro reo. Neshledal totiž snahu soudů nižších stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky provedeného dokazování.
12. Státní zástupce se vyjádřil i k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v jeho mezích v dovolání v podstatě nesouhlasil s posouzením výše škody u zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, s výrokem o náhradě škody a s aplikací § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný rovněž pouze obecně namítl, že skutkovým zjištěním neodpovídá ani právní posouzení subjektivní a objektivní stránky citovaných trestných činů, avšak tyto námitky nejsou opodstatněné.
Obviněný skutky, kterými byl uznán vinným, naplnil zákonné znaky těchto trestných činů, včetně znaků subjektivní a objektivní stránky. V případě zločinu zpronevěry bylo prokázáno, že obviněný jednak převzal do úschovy na bankovní účet obchodní společnosti New Pretty Home, za kterou v rozhodné době jednal jako statutární orgán (tj. jako jednatel), částku v celkové výši 3 000 000 Kč, ze které si následně bez právního důvodu ponechal částku ve výši 250 000 Kč, jednak po odvolání z funkce insolvenčního správce úpadce obchodní společnosti pb mont nepředal novému insolvenčnímu správci peněžní prostředky z majetkové podstaty tohoto úpadce v celkové výši 1 454 044 Kč. Takové jednání obviněného svědčí o tom, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a že způsobil na cizím majetku značnou škodu.
Na tomto závěru nemohou nic změnit ani námitky obviněného, jimiž jednak poukázal na údajný nárok na zaplacení částky ve výši 250 000 Kč jako odměny a provize (popř. smluvní pokuty), jednak na nezohlednění částky ve výši 638 042 Kč, která zde údajně představuje vyplacené pohledávky za podstatou ve smyslu § 168 odst. 3 insolvenčního zákona. Obviněný neměl vůči poškozeným manželům P. vůbec žádný nárok na jakékoli plnění. Na základě rezervační smlouvy ze dne 2. 11. 2018, kterou sjednali jmenovaní manželé, svědek J.
M. a obchodní společnost New Pretty Home by mohl vzniknout této obchodní společnosti nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 5 % z kupní ceny, pokud by nedošlo k uzavření kupní smlouvy z důvodů na straně manželů P. Kupní smlouva byla poškozenými sjednána, přičemž vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí nebyl proveden z důvodu na straně svědka J. M., nikoli manželů P. O této skutečnosti však obviněný věděl, takže nemohl svévolně použít část peněžních prostředků složených do úschovy ve svůj prospěch.
Nebyl tedy oprávněn si započítat částku ve výši 250 000 Kč, která ani neodpovídala zmíněné procentuální výši kupní ceny (tj. částce ve výši 3 000 000 Kč). Zdůraznil, že obviněný nijak nedoložil tvrzené výdaje za podstatou. Za tohoto stavu dokazování tak neexistoval důvod pro odečet zmiňované částky ve výši 638 042 Kč od zjištěné škody ve výši 1 454 044 Kč způsobené skutkem uvedeným pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
13. Státní zástupce odmítl i námitky dovolatele týkající se přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť obviněný ve dvou případech nepravdivě předstíral poškozené A. Š., že bude schopen vrátit peněžní prostředky v celkové výši 760 000 Kč, které si od poškozené půjčoval a které jí v době splatnosti ani následně nevrátil. Šlo o jednání, jímž se obviněný obohatil uváděním poškozené v omyl a jímž jí způsobil větší škodu. Skutkem popsaným pod bodem 2) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný naplnil zákonné znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, neboť po svém odvolání z funkce insolvenčního správce nepředal novému insolvenčnímu správci všechny doklady související s výkonem funkce a peněžní prostředky získané při výkonu funkce, ani mu neposkytl žádnou součinnost, ačkoli k tomu byl prokazatelně vyzván nejen novým insolvenčním správcem, nýbrž i insolvenčním soudem. V důsledku tohoto jednání obviněného nemohlo dojít k uspořádání majetkových vztahů obchodní společnosti pb mont jako dlužníka a jeho věřitelů. Soudy nižších stupňů opřely skutkové závěry zejména o obsah insolvenčního spisu Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 26 INS 2308/2009, vycházely též ze sdělení nového insolvenčního správce (obchodní společnosti Insolvenční společnost, v. o. s.) ze dne 8. 7. 2019 a ze svědeckých výpovědí P. B. a J. W. Tyto důkazní prostředky dostatečně odůvodňují v posuzované věci závěr, že obviněný mařil výkon funkce insolvenčního správce, protože znemožnil tomuto správci vykonat v rozhodné době úkony související s majetkovou podstatou.
14. Zcela mimo uplatněné důvody dovolání jsou pak podle státního zástupce námitky obviněného, že poslední nájemce zlikvidoval bez jeho vědomí veškerou účetní dokumentaci. V době, kdy obviněný vykonával funkci insolvenčního správce úpadce, byl totiž povinen zabránit i případné ztrátě účetních dokladů. Státní zástupce neakceptoval ani námitku obviněného, že nový insolvenční správce nedodržel prevenční povinnosti, protože tato námitka se nijak netýkala otázky trestní odpovědnosti obviněného za citovaný přečin a jednání svědka J. W. ani nebylo předmětem tohoto trestního řízení.
15. Pokud šlo o subjektivní stránku, státní zástupce neměl žádné pochybnosti o úmyslném zavinění obviněného. Neakceptoval ani námitky, jimiž obviněný brojil proti chybnému uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zásady subsidiarity trestní represe. Rozsah spáchané trestné činnosti z hlediska délky jejího páchání a způsob jejího spáchání neumožňoval závěr, že by činy obviněného nedosahovaly škodlivosti typické pro tento druh trestné činnosti. Nelze přehlédnout ani postoj samotného obviněného, který po spáchání trestných činů neprojevil sebemenší míru sebereflexe.
16. Za irelevantní považoval též námitky obviněného, že uložený trest nebyl uložen v souladu s § 39 tr. zákoníku. Námitky proti výroku o trestu lze především uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., proto tyto námitky obviněného neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Odmítl také námitky týkající se výroku o náhradě škody, kterými obviněný namítal, že poškozené A. Š. ve skutečnosti žádná škoda nevznikla, protože neposlala peníze na účet obchodní společnosti New Pretty Home, jíž byly určeny.
17. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný rovněž učinil součástí svého dovolání, uvedl, že nemohlo dojít k jeho naplnění ani v jeho první alternativě, ani v jeho druhé variantě. Námitky obviněného částečně vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly neopodstatněné, proto nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlasil i s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
19. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému. Obviněný této možnosti využil, plně odkázal na své námitky obsažené v dovolání. K tomu doplnil, že „skutková hodnocení, resp. právní hodnocení věci Nejvyšším státním zastupitelstvím je provedeno výhradně v režimu trestního práva“, přičemž podle obviněného je nezbytné je provést „i v režimu práva občanského (zločin zpronevěry) či v režimu práva insolvenčního (přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení)“.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům obviněným, a sice uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
22. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele.
Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
23. V tomto duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
25. Nejvyšší soud připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 3-5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K uplatněným námitkám obviněného
26. Nejvyšší soud předně zjistil, že obviněný prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly v odůvodněních svých rozsudků, na něž tak lze plně odkázat. V případě rozsudku soudu prvního stupně je souhrnné hodnocení důkazů a odůvodnění skutkových i právních závěrů uvedeno na str. 4 až 25 (zejména pak od str. 13), odvolací soud doplnil dokazování, zčásti učinil nová skutková zjištění a učinil nové rozhodnutí [skutky pod body 3) a 4) odůvodnění rozsudku], zčásti považoval dosavadní zjištění za nedostatečná pro vyslovení viny [skutek pod bodem 1)] a zčásti vyjádřil souhlas se závěry soudu prvního stupně [skutky pod body 2), 5) a 6)], což náležitě vysvětlil v bodech 12. – 24. na str. 10 až 18 odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud souhlasí i s vyjádřením státního zástupce, na které též může odkázat. Lze tak uvést, že veškeré obviněným uplatněné námitky byly již vypořádány v řízení před soudy nižších stupňů, jde tedy veskrze o opakování dříve uplatněné obhajoby. Jak bylo již shora uvedeno, takto pojaté dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné, pokud ovšem dovolací námitky alespoň obsahově odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, což však v tomto případě neplatilo.
27. Na úvod lze též uvést, že obviněný uplatnil též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tedy že bylo zamítnuto jeho odvolání, zřejmě proto, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. Ovšem tento dovolací důvod ani v jedné z variant nemohl být naplněn, pokud odvolací soud odvolání obviněného vůbec nezamítl, ale (byť jen zčásti) mu vyhověl a z jeho podnětu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil, jako tomu bylo v této věci, a to konkrétně v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně – viz bod I.
výroku rozsudku soudu druhého stupně. K tomu lze jen doplnit, že odvolání (podobně jako jiné opravné prostředky) se v trestních věcech považuje tradičně za nedělitelné a nemůže o něm být rozhodnuto dvěma různými (a protichůdnými) způsoby (neboli nemůže mu být zčásti vyhověno a zčásti být zamítnuto). Proto v tomto směru v rozsudku odvolacího soudu ani nechybí výrok o nevyhovění zbytku odvolání, ostatně odvolací soud (správně) vyjádřil, že ve zbývající nedotčené části zůstává napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (viz poslední věta výroku rozsudku).
Kromě toho náležitě též vypořádal i zbývající námitky obviněného, jimž nevyhověl, v odůvodnění svého rozsudku. Zcela tak naplnil požadavky vyplývající i z judikatury Ústavního soudu. K tomu, že tak ani žádný výrok v jeho rozsudku nechybí, lze odkázat na (již) ustálenou judikaturu a argumentaci v ní obsaženou – z judikatury Nejvyššího soudu například usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, usnesení z téhož dne sp. zn. 8 Tdo 944/2019, usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, usnesení ze dne 27.
1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021, z judikatury Ústavního soudu především pak sjednocující stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, které bylo uveřejněno pod č. 141/2022 Sb., v němž je též shrnuta dosavadní judikatura. Z uvedených důvodů nemohl být obviněným uplatněný důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vůbec naplněn, stejně tak nebyl naplněn ani obviněným neuplatněný důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
28. Dále lze uvést, že ani další námitky uplatněné obviněným neodpovídají ani jím uplatněnému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Jeho dovolání bylo ve své podstatě a zjednodušeně postaveno sice na výhradě nesprávného právního posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, nicméně základem jeho námitek je vždy zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a jimi provedeného hodnocení důkazů. Zpochybňoval-li obviněný právní posouzení skutku, popř. uplatnil-li jiné námitky nesprávné aplikace hmotného práva, vždy tyto námitky vázal na jiné skutkové okolnosti, které ovšem soudy nižších stupňů nepovažovaly za prokázané a z nichž nevycházely. Celé dovolání obviněného se tak neslo v duchu zpochybnění rozsahu dokazování, hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a utváření skutkových závěrů na základě takových poznatků, v čemž navíc obviněný shledával porušení svého práva na obhajobu, práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo.
29. Obviněný svými námitkami tedy brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu.
Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
31. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
32. K uplatněným námitkám se proto Nejvyšší soud může vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) a ve zbytku v plném rozsahu může odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně.
33. Jde-li o skutek pod bodem 2) a zčásti též 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněný zpochybňoval, že nebylo možné předání účetnictví novému insolvenčnímu správci, neboť poslední nájemce účetnictví bez jeho vědomí zlikvidoval a nebyla možná jeho rekonstrukce. Tato námitka, stejně jako námitka týkajícího se nedodržení prevenční povinnosti J. W., jak již bylo řečeno shora, neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu. Jde ve své podstatě o námitky chybných skutkových zjištění na základě nedostatečného dokazování.
Závěry soudů nižších stupňů o neplnění povinností obviněného jako insolvenčního správce vůči novému insolvenčnímu správci a zejména vůči insolvenčnímu soudu mají oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně vycházel zejména z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně a výpovědí svědků P. B. a J. W. Obviněný od doby, co byl ustanoven insolvenčním správcem, prakticky veškeré finanční prostředky, které přijímal z prodeje či nájmu nemovitostí, úhrad pohledávek, apod., vůbec řádně nezaúčtoval do účetnictví a své náklady na odměnu insolvenčního správce nikdy nedoložil i přes opakované výzvy insolvenčního soudu.
Přitom faktické předání účetnictví bylo potvrzeno svědkem P. B., zaměstnancem dlužníka obchodní společnosti pb mont. Jak s účetnictvím obviněný poté naložil, není známo, ztráta účetnictví jím nebyla nikdy nahlášena a ani ve věci provedenými důkazy prokázána. Tato jeho obhajoba, se kterou nově přišel až během trestního řízení, spíše svědčí o účelovosti těchto námitek, neboť vůbec tím neargumentoval v samotném insolvenčním řízení. Obviněný měl možnost doložit novému insolvenčnímu správci i insolvenčnímu soudu veškeré doklady související s výkonem jeho funkce, reagoval pouze na některé z výzev insolvenčního soudu tím, že vše doplní, nikdy tak ale neučinil.
Ve skutečnosti se nikdy ani nepokusil dodat tyto doklady, z nichž řadu by nebylo problematické ani dodatečně znovu opatřit (zejména od jiných subjektů či těch, které musel mít v elektronické podobě). Právě jeho laxní přístup jako osoby znalé práva, který již v minulosti měl problémy s řádným výkonem své činnosti, mu byl důvodně vytýkán soudy nižších stupňů. Není proto pravdou, jak tvrdí obviněný, že by jeho vina nebyla dostatečně ve věci provedenými důkazy prokázána. Neplnění jeho povinností potvrdil i svědek J.
W., asistent insolvenčního správce, který vypověděl, že obviněný vůbec nereagoval na výzvy nového insolvenčního správce k vyúčtování odměny a nákladů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce a předání všech dokladů souvisejících s výkonem funkce novému insolvenčnímu správci (viz str. 7 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Jak správně uvedly soudy nižších stupňů v důsledku jeho obstrukčního jednání nemohlo dojít uspořádání majetkových vztahů dlužníka obchodní společnosti pb mont a jeho věřitelů.
Bylo navíc pozitivně zjištěno, že obviněný v průběhu insolvenčního řízení získal do majetkové podstaty úpadce pb mont částku ve výši 1 454 044 Kč, kterou (a to ani zčásti) nevydal novému insolvenčnímu správci.
Opět bylo jen jeho vinou, že nebylo možno zjistit, jaké byly náklady insolvenčního řízení, protože je ani přes urgence nikdy řádně nedoložil (k tomu ještě bude učiněna zmínka níže). Je též třeba upozornit, že dovolací soud vychází ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a nikoli z verze předestřené obviněným v dovolání, která nebyla v trestním řízení prokázána. Již shora bylo proto vysvětleno, že skutkové okolnosti případu byly zcela jiné, než uváděl obviněný na podporu své obhajoby.
34. Další námitka obviněného se týkala chybného posouzení skutku pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně. I v tomto případě zpochybňoval skutkový závěr, že by zpronevěřil 250 000 Kč, na které měl podle svého přesvědčení nárok, neboť mělo jít o jeho odměnu za provedené právní služby spočívající v prodeji nemovitosti. Ani v tomto případě nelze dát obviněnému za pravdu, jeho verze se v podstatných bodech odchyluje od závěrů soudů nižších stupňů. Bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný v případě prodeje nemovitosti od manželů P.
převzal do úschovy částku ve výši 3 000 000 Kč, ze které si neoprávněně a bez jakéhokoliv právního titulu ponechal 250 000 Kč, a to zcela v rozporu s podmínkami smlouvy o úschově. Kromě toho, že nebyly splněny podmínky pro vyplacení provize z peněz složených do úschovy manžely P., neodpovídala by výše neoprávněně ponechané částky výši sjednané ve smlouvě (5 % z 3 000 000 Kč je 150 000 Kč). Částka ve výši 3 000 000 Kč byla svěřena do úschovy za účelem zaplacení kupní ceny za nemovitost a byla složena na bankovní účet obchodní společnosti New Pretty Home, jejímž byl obviněný jednatelem.
Svědek J. M. i poškozený M. P. shodně potvrdili, že žádná odměna za zprostředkování prodeje pro obviněného sjednána nebyla, že byla pouze uzavřena rezervační smlouva a smlouva o smlouvě budoucí. V rezervační smlouvě uzavřené mezi obchodní společností New Pretty Home zastoupené obviněným, dále prodejcem J. M. a kupujícími manžely P., žádná odměna obviněného sjednána nebyla a nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 5 % z kupní ceny mu také nevznikl (podle čl. V. rezervační smlouvy). Obviněný věděl, že k uzavření kupní smlouvy jeho zásluhou nedošlo, nemohl mu tak vzniknout ani nárok na vyplacení žádné odměny, natožpak ve výši 250 000 Kč. Obviněný sice činil nějaké právní úkony pro J.
M., zejména jednal se stavebním úřadem, dával podání na katastrální úřad, avšak v tomto případě provedl pouze chybné podání návrhu na vklad kupní a zástavní smlouvy na katastrální úřad a žádné další úkony (přes urgence) ohledně prodeje neučinil, takže si strany převod zařídily jinak. Z provedeného dokazování je tedy zřejmé, že činnost obviněného jako realitního agenta v tomto případě nevedla k uzavření smlouvy o prodeji nemovitosti, neboť vzhledem k jeho nespolehlivosti a neprofesionalitě se rozhodli manželé P.
uzavřít kupní smlouvu sami (druhá kupní smlouva) a prodej tak byl uskutečněn bez jeho přičinění. K žádnému zápočtu za jeho služby nemohlo tedy dojít (a už vůbec ne na finanční částky složené manžely P.). Když poté opakovaně požadovali manželé P. zaslané finanční prostředky zpět, stal se nekontaktním, případně užíval vulgární nadávky a urážky s tím, že si započte nějaké pohledávky, což také udělal, když si bez jakéhokoliv oprávnění a právního titulu přisvojil cizí prostředky ve výši 250 000 Kč. Přitom svěřené prostředky měl vrátit na účet banky, která kupujícím P.
poskytla úvěr, nikoliv na účet svědka P. M.
35. Pokud šlo o námitky týkající se bodu 4) výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, který úzce souvisí s bodem 3) výroku, neboť jím byly naplněny znaky pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, obviněný rozporoval nesprávnou úvahu odvolacího soudu, který vůbec nezohlednil jeho náklady, které v průběhu insolvenčního řízení ve věci úpadce pb mont měl a které jsou pohledávkou za majetkovou podstatou. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů tuto částku záměrně ignorovaly a ani insolvenční soud a nový insolvenční správce se jimi nezabýval. Nejprve je třeba připomenout, že se závěry soudu prvního stupně ohledně způsobené škody ve výši 971 742 Kč se odvolací soud neztotožnil a zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 3) a 4) ve výroku o trestu a náhradě škody ohledně poškozených manželů P. a znovu rozhodl tak, jak je uvedeno v rozsudku odvolacího soudu. Konkrétně především navýšil škodu u skutku vedeném původně pod bodem 4), a to na částku 1 454 044 Kč, kterou obviněný zpronevěřil, když ji ani po opakovaných výzvách nepředal novému insolvenčnímu správci a ani nevyčíslil a řádně nedoložil, že by na ni mohl cokoliv započítat jako náklad na vedení insolvenčního řízení. Námitce o pohledávce za podstatou v obviněném deklarované (nikoli však doložené) výši 638 042 Kč se věnoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména v bodě 18. na str. 14, kde důvodně konstatoval, že obhajoba obviněného spočívající v tom, že je třeba od této částky odečíst jeho náklady, odměnu a výdaje za podstatou, nemůže obstát, neboť obviněný v insolvenčním řízení řádným způsobem tyto odečitatelné položky nevyčíslil a především nedoložil tak, aby mohly být akceptovány. Ve svých přípisech (stejně jako ve svém dovolání) obviněný pouze opakovaně předložil vlastní ničím nedoložená tvrzení spočívající v prostém přehledu výdajů, které měl jako insolvenční správce vynaložit. Žádné vyúčtování nepředložil, z jeho tvrzení ani není zřejmé, na co byly jednotlivé výdaje konkrétně použity, kdy a v jaké výši. Na nedostatečné vyúčtování byl opakovaně upozorňován ze strany insolvenčního soudu.
36. Je tak sice možno souhlasit s obviněným, že podle § 168 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „IZ“), jsou pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, a že podle § 168 odst. 3 IZ pohledávky za majetkovou podstatou, není-li stanoveno jinak, se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.
37. Znovu je však třeba připomenout, že soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů učinily jiná skutková zjištění. Obviněný by sice měl nárok na úhradu hotových výdajů a na odměnu, pokud by ovšem tyto položky v průběhu insolvenčního řízení nejen tvrdil, ale i prokazatelně doložil, což se však nestalo (což souviselo i s tím, že zašantročil účetnictví, které pak nebyl ochoten vydat, a to už jen proto, jak s prostředky získanými v insolvenčními řízení k uspokojení věřitelů naložil – tedy že si je přisvojil a nakládal s nimi jako s vlastními).
Odpovědnost je tak zcela na straně obviněného. Pokud je to jediný obviněný, kdo může doložit (či prokázat) určitou skutečnost, nemůže uspět se svou výtkou vůči orgánům činným v trestním řízení, že neprovedly v dostatečném rozsahu dokazování a nezohlednily ničím nepotvrzenou verzi obviněného a že vycházely výlučně z prokázaného skutkového stavu opřeného o důkazy podporujícími verzi obžaloby. Nejvyšší soud ověřil výsledek souběžně vedeného incidenčního sporu souvisejícího s insolvenčním řízením ve věci úpadce pb mont vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 70 Cm 1/2020, v němž byl obviněný žalován novým insolvenčním správcem (Insolvenční společností, v.
o. s.) o částku ve výši 1 454 044 Kč. V tomto řízení bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 70 Cm 1/2020, jímž bylo uloženo obviněnému zaplatit uvedenou částku s náklady řízení novému
insolvenčnímu správci. Obviněný proti rozsudku podal opožděně odvolání, které proto bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 70 Cm 1/2020, proti němuž obviněný brojil odvoláním, jemuž ale nevyhověl Vrchní soud v Olomouci, který svým usnesením ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 6 Cmo 3/2024 napadené usnesení jako správné potvrdil. Je tak zjevné, že výsledek dokazování v trestním řízení není v rozporu ani s výsledkem souběžně vedeného civilního řízení (jakkoliv výsledek je v tomto řízení založen na formálním postupu, který ale na druhou stranu dokládá, že obviněný ani v něm nebyl schopen jakékoliv vlastní výdaje a odměnu relevantním způsobem doložit, takže tato jeho nečinnost i přes nesouhlasné stanovisko bylo bráno jako uznání nároku žalobce).
38. Dovolatel svými námitkami napadal též správnost závěrů o odpovědnosti za trestný čin podvodu, jímž byl uznán vinným pod body 5) a 6) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Opět zpochybňoval, že došlo ke skutku, který byl posouzen jako podvod na poškozené A. Š. Zejména v této souvislosti rozporoval půjčku ve výši 60 000 Kč a věrohodnost výpovědí svědků P. H., T. T. a A. Ž., jakož i samotné poškozené A. Š. Polemika se tak týká výlučně hodnocení důkazů, není vůbec způsobilá ani naplnit úzce vymezený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť závěry soudů nižších stupňů mají oporu v uvedených důkazech (nejde tak o závěry zjevně excesivní a extrémně rozporné s obsahem důkazů vyplývajících z označených důkazních prostředků). Nejvyšší soud opět připomíná, že zásadně vychází z verze zjištěné před soudy nižších stupňů, že on sám dokazování neprovádí, proto ani jím neprovedené důkazy nemůže hodnotit. I v tomto případě se tak obviněný jen snažil prosadit svou verzi skutkového děje a vlastní hodnocení důkazů. Soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že obviněný využil naivity poškozené A.
Š., která běžně půjčovala finanční prostředky cizím lidem, takže ihned poté, co se při sepisování dohody dozvěděl, že poškozené budou od P. H. vráceny peníze z předchozí půjčky, toho obratně využil. Zneužil její důvěry a uvedl ji v omyl tím, že se prezentoval jako seriózní právník a solventní osoba, vlastnící nemovitosti, automobily, sbírky vzácných obrazů a starožitných mincí, tedy jako osoba majetná, která je schopna vypůjčené finanční prostředky řádně a včas splatit, i když tomu tak ve skutečnosti nebylo.
V té době již dobře věděl, že tyto finanční prostředky nebude moci splatit. Soudy nižších stupňů se zodpovědně vypořádaly i s obhajobou obviněného týkající se půjčky ve výši 60 000 Kč. Soudy nižších stupňů ji považovaly za vyvrácenou výpovědí samotného obviněného v přípravném řízení, jakož i svědeckými výpověďmi poškozené A. Š. a dalších svědků, poukazovaly i na listinné důkazy. Pochybnosti o vyplacení částky ve výši 60 000 Kč (tj. třetí půjčky) obviněnému A. Š. nevznikly, vše bylo prokázáno dlužním úpisem ze dne 21.
6. 2018 psaným rukou a podepsaným obviněným na původní smlouvě o zápůjčce.
39. V případě opakovaných námitek týkajících se náhrady škody poškozené A. Š. a toho, že jí žádná škoda ve skutečnosti nevznikla, neboť částka ve výši 470 000 Kč byla určena jinému subjektu, a to obchodní společnosti New Pretty Home, a že tyto peněžní prostředky neposkytla poškozená A. Š., nýbrž svědkyně A. Ž., dcera poškozené, je třeba je odmítnout. Těmito námitkami se již zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 19., str. 15), kde správně konstatoval, že zaslaná částka byla obviněnému jako fyzické osobě zapůjčena poškozenou A. Š. a zaslána její dcerou A. Ž. na číslo účtu, který jí byl obviněným sdělen, přičemž svědkyně A. Ž. nemohla vědět, že účet patří obchodní společnosti New Pretty Home. Je třeba připomenout, že obviněný se ve skutečnosti svým jednáním po celou dobu snažil obohatit a nerozlišoval mezi soukromým a tzv. firemním účtem, resp. účtem insolvenčního správce. Tyto účty běžně používal k uhrazení svých četných dluhů a pro svou osobní potřebu. Navíc se této trestné činnosti dopustil i poté, co byl za jinou majetkovou činnost nepravomocně odsouzen v jiné trestní věci. Je tedy třeba souhlasit s názorem státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání obviněného, že nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně o povinnosti obviněného k náhradě škody ve shora uvedené výši vůči poškozené A. Š., pokud podvodně vylákané peněžní prostředky nechal obviněný zaslat na bankovní účet uvedené obchodní společnosti. Dále je možno plně odkázat na str. 19-22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, taktéž na bod 19. na str. 14-15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
40. Námitku týkající se chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe obviněný nijak nekonkretizoval. Nejprve pod rubrikou „dovolací námitka neuplatnění užití zásady subsidiarity trestní represe“ opětovně zdůraznil, že popírá svou vinu, což však se subsidiaritou trestní represe nijak nesouvisí. Dále odcitoval s případem nekorespondující pasáže z nálezu Ústavního soudu, aby znovu zdůraznil, že vinu popírá, avšak zároveň předkládá k posouzení, zda muselo být užito prostředků trestního práva. Obviněný, ač odkazoval na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., tak nijak tuto svou argumentaci nerozvedl a nenaplnil ji konkrétní námitkou, v jakém ohledu měly soudy nižších stupňů nesprávně aplikovat § 12 odst. 2 tr. zákoníku, popř. jinak chybně aplikovat princip ultima ratio a subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud jen stručně může uvést, že jednak zmíněná námitka není dostatečně konkrétní, aby se s ní dovolací soud mohl vypořádat, a jednak ani v tomto ohledu neshledal jakékoli pochybení soudů nižších stupňů, naopak vyvození trestní odpovědnosti s ohledem na četnost a rozsah jeho trestné činnosti i okolnosti spáchání jednotlivých trestných činů bylo naprosto důvodné a postižení podle jiných právních předpisů zvláště za situace naplnění kvalifikovaných skutkových podstat u více trestných činů by bylo zcela nedostatečné.
V. Závěrečné shrnutí
41. Ze shora uvedených důvodů lze shrnout, že dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. byly obviněným JUDr. Josefem Jugou, Dr.h.c., uplatněny jen formálně, ve skutečnosti jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.
42. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného JUDr. Josefa Jugy, Dr.h.c., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2024
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu