5 Tdo 979/2018-46
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání,
které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných A. R. a R. M.
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017,
jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 2/2016, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 22. 2. 2017, sp. zn. 62 T 2/2016, byli obvinění A. R. a R. M. uznáni
vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“). Za to jim oběma byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest
odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli podle § 59 odst. 3 tr.
zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim
oběma byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti či družstvu na dobu 5
let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost G. s. r. o., se
sídlem P. t., H. K., nyní se sídlem P. t., K., H. K. (dále jen „G.“), odkázána
se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně
obvinění dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. V období od 28. 1. 2010
do 2. 8. 2011 v H. K. a ve Ch. jako členové představenstva a od 18. 2. 2010
jako prokuristé obchodní společnosti WELDING a. s., IČ: 259 45 459, se sídlem
Budovatelů 364, 533 12 Chvaletice (dále jen „WELDING“), objednávali a odebírali
od obchodní společnosti G. hutní materiál, ačkoliv již v té době obvinění
věděli, že tento materiál nebudou schopni uhradit, neboť v uvedené době byli
jako osoby odpovědné za hospodaření společnosti srozuměni s nepříznivým
ekonomickým stavem obchodní společnosti WELDING, stejně tak věděli o splnění
zákonných podmínek pro podání insolvenčního návrhu nejpozději k 31. 12. 2009 z
důvodu platební neschopnosti. Obchodní společnost WELDING splňovala zákonné
znaky úpadku uvedené v § 3 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Obchodní společnost WELDING měla totiž více věřitelů a celkový souhrn
nesplacených závazků, který je tvořen závazky z obchodních vztahů a závazky z
mezd zaměstnanců, činil 54 071 186,87 Kč, přičemž z této částky byly závazky
starší 3 měsíců po lhůtě splatnosti v celkové výši 21 368 440 Kč a tvořily
39,52 % z celkového souhrnu nesplacených závazků, došlo tak k zastavení plateb
podstatné části peněžních závazků. Za tohoto jim známého nepříznivého
ekonomického stavu však opětovně ubezpečovali D. G., jednatele poškozené
obchodní společnosti G., že mají situaci pevně v rukou, že není důvod mít obavy
a že mají na zaplacení faktur po splatnosti a na nově odebírané zboží dostatek
finančních prostředků, ačkoliv tomu tak nebylo. V daném období za objednaný a
odebraný hutní materiál nezaplatili, přičemž faktury byly obchodní společností
G. vystaveny, jak je konkretizováno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu
prvního stupně. Obchodní společnosti G. tím obvinění měli způsobit škodu v
celkové výši 19 146 774 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění,
státní zástupce i poškozená obchodní společnost G. odvolání, o nichž rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, tak, že
z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil
napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu
znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil oba obviněné
obžaloby. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost G.
odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 256 tr. řádu byla odvolání státního zástupce a poškozené obchodní
společnosti G. zamítnuta.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
4. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal proti
citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze v neprospěch obou obviněných
dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu.
5. Podle nejvyššího státního zástupce je rozhodnutí soudu druhého stupně
nesprávné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Soud druhého
stupně totiž v odůvodnění svého rozsudku v podstatě nijak nesporoval skutková
zjištění soudu prvního stupně popsaná v tzv. skutkové větě odsuzujícího
rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o vědomost obviněných o špatné ekonomické
situaci obchodní společnosti WELDING, zejména o tom, že v inkriminované době
vykazovala znaky úpadku, stejně tak jde-li o odběr materiálu od poškozené
obchodní společnosti G. Soud druhého stupně pouze zpochybnil závěr soudu
prvního stupně ohledně té části skutkové věty uvedené ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně, že mělo dojít k ubezpečování jednatele poškozené obchodní
společnosti G. o dobré ekonomické kondici obchodní společnosti WELDING
obviněnými, tedy nebylo podle soudu druhého stupně prokázáno, že by obvinění
uváděli svědka D. G., resp. obchodní společnost G., tímto způsobem v omyl.
Naopak soud druhého stupně vycházel z toho, že poškozená obchodní společnost G.
nemohla být uvedena v omyl, neboť dlouhodobě spolupracovala s obchodní
společností WELDING, jež od počátku měla problémy s proplácením faktur,
obchodní společnost WELDING nezveřejňovala účetní závěrky ve sbírce listin
obchodního rejstříku, D. G. byl zkušený podnikatel s vysokoškolským vzděláním,
který si musel uvědomovat rizika plynoucí ze spolupráce s problematickým
smluvním partnerem etc. S těmito závěry soudu druhého stupně však nejvyšší
státní zástupce nesouhlasil.
6. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při jím zjištěném skutkovém
stavu neposoudil věc podle všech v úvahu přicházejících ustanovení, především
se nezabýval i jinými alternativami jednání popsanými v § 209 odst. 1 tr.
zákoníku, jimiž se lze podvodu dopustit. Pokud totiž se soud druhého stupně
neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obvinění se podvodného jednání
dopustili uvedením někoho v omyl, měl se dále zabývat tím, zda se obvinění
nedopustili podvodného jednání využitím omylu jiného anebo zamlčením
podstatných skutečností. Nejvyšší státní zástupce byl přitom přesvědčen, že při
stávajících skutkových zjištěních bylo zřejmé, že ze strany obviněných došlo k
zamlčení podstatných skutečností, tedy takových skutečností, pro něž by, pokud
by byly druhé straně známy, druhá smluvní strana neposkytla majetkové plnění,
popřípadě by jej poskytla za značně jiných podmínek. Přitom nehraje roli, zda
si poškozený může takové podstatné skutečnosti sám zjistit.
7. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že obvinění museli být minimálně
srozuměni s tím, že obchodní společnost WELDING nebude schopna obchodní
společnosti G. uhradit další objednávky a že D. G. nemohl objektivně znát
ekonomickou situaci obchodní společnosti WELDING, stejně tak lze důvodně
předpokládat, že v případě, že by ji znal, další hutní materiál by nedodával.
Skutečnost, že obvinění nezakládali potřebné dokumenty do sbírky listin v
obchodním rejstříku, svědčí o záměru obviněných zamlčet špatný ekonomický stav
jimi ovládané obchodní společnosti WELDING, nemůže však jít k tíži poškozené
obchodní společnosti G. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že by bylo
nelogické, kdyby D. G. jako zkušený podnikatel s vysokoškolským titulem věděl o
špatné ekonomické situaci svého obchodního partnera, předpokládal, že zboží
nebude uhrazeno, a i přesto by realizoval dodávky zboží.
8. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na skutečnost, že v průběhu
trestního řízení bylo zjištěno, že v inkriminovaném období roku 2010, kdy
obvinění i nadále objednávali zboží od obchodní společnosti G. a podstatnou
část svých závazků již nehradili, byla novým členům statutárního orgánu (synům
obviněného A. R.) vyplacena mimořádná odměna ve výši dohromady téměř 6 mil. Kč.
To si dovolatel vysvětluje tím, že obvinění, kteří věděli, že společnost je v
úpadku, namísto toho, aby hradili závazky společnosti, z ní odčerpali nemalé
finanční prostředky pro osoby s nimi spřízněné. To jednoznačně svědčilo o
úmyslu upřednostnit vlastní zájmy před zájmy svých věřitelů (ve vztahu k
obchodní společnosti G.), před kterou tuto skutečnost rovněž zamlčeli.
Dovolatel poukázal na judikaturu, která podvodný úmysl u podnikatele v úpadku
spatřuje i v tom, že na sebe přijímá další závazky, i za situace, kdy si je
vědom, že nebude schopen je splácet, čímž uvádí své obchodní partnery v omyl,
případně před nimi zamlčuje podstatné skutečnosti o svém ekonomickém stavu a ti
se domnívají, resp. předpokládají, že podnikatel svému závazku dostojí.
9. Nejvyšší státní zástupce dále odvolacímu soudu vytkl, že pokud v
jednání obviněných neshledal naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu,
nezabýval se již tím, zda toto jednání nenaplňuje znaky jiných trestných činů.
Nabízelo se pro ten případ zejména posouzení jednání obviněných jako některého
z úpadkových trestných činů, minimálně obvinění naplnili zákonné znaky
trestného činu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku, resp. podle §
224 odst. 2, odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku. Obvinění totiž věděli, že obchodní
společnost WELDING, za kterou jednali, se nachází v úpadku, a přesto za toho
stavu úmyslně přijali další závazky ve výši nejméně 19 146 774 Kč od obchodní
společnosti G., čímž bezpochyby došlo ke zhoršení postavení dosavadních
věřitelů, byť k určení přesné výše by zřejmě bylo zapotřebí nechat vypracovat
znalecký posudek z oboru ekonomie. Podle nejvyššího státního zástupce by takové
právní kvalifikaci jednání obviněných (jako trestného činu způsobení úpadku
podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku) nebránil ani popis skutku uvedený v obžalobě
a v rozsudcích soudů nižších stupňů. Totožnost skutku by totiž byla zachována
minimálně tím, že by byla zachována totožnost jednání obviněných, které je
shodné jako v případě podvodu, tj. objednávání a odebírání zboží od obchodní
společnosti G., a to ve stavu úpadku obchodní společnosti WELDING. Následek
oproti podvodnému jednání by spočíval v tom, že by došlo ke zhoršení postavení
dosavadních věřitelů, nicméně tento rozdílný následek by nebránil tomu, aby
totožnost skutku byla zachována. K otázce totožnosti skutku poukázal na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 33/2008.
10. Vzhledem k uvedené argumentaci podle dovolatele soud druhého stupně
pochybil, pokud obviněné zprostil obžaloby s tím, že jejich jednání není
trestným činem, tedy nesprávně právně posoudil žalovaný skutek. Proto nejvyšší
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, dále aby
postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc
v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší státní zástupce
navrhl, aby tak Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr.
řádu v neveřejném zasedání. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci i pro
případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
11. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření
obviněným. Do dne konání neveřejného zasedání se k němu vyjádřil pouze obviněný
R. M. tak, že s podaným dovoláním nesouhlasil, neboť nebyly brány v potaz
veškeré objektivní skutkové okolnosti případu, naopak považoval za věcně
správný rozsudek soudu druhého stupně. Z těchto důvodů navrhl dovolání
nejvyššího státního zástupce zamítnout. Současně vyslovil nesouhlas s
rozhodnutím v neveřejném zasedání a žádal o projednání věci ve veřejném
zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §
265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,
aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
14. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu
je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný
výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících
hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění
příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního
a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán
zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice
potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto
dospěly k závěru, že nejde o trestný čin. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá
v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být
založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu
provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný
prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním námitkám nejvyššího státního zástupce
15. Nejvyšší státní zástupce vytkl soudu druhého stupně, že nedospěl k
závěru o trestní odpovědnosti obviněných, ačkoliv z větší části souhlasil se
skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, který i bez dovětku o
aktivním přesvědčování svědka D. G. obviněnými naplňuje podle dovolatele znaky
trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a to nejméně v jeho dalších
alternativách, tj. využití jeho omylu, příp. zamlčení mu podstatných
skutečností. Kdyby ani tyto alternativy nebyly naplněny, měl se soud druhého
stupně zabývat tím, zda jednání popsané ve skutkové větě, se kterou zčásti
souhlasil, nenaplňuje znaky některého z úpadkových trestných činů, zejména
trestného činu způsobení úpadku podle § 224 tr. zákoníku.
16. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že trestného činu podvodu podle
§ 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že
uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jako okolnost podmiňující
použití vyšší trestní sazby je v § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uvedeno
způsobení takovým činem škody velkého rozsahu, čímž se podle § 138 odst. 1 tr.
zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 5 000 000 Kč.
17. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku
spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu
zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož je provedena majetková
dispozice, čímž vznikne na cizím majetku škoda v požadované výši a dojde
zároveň k obohacení další osoby, zpravidla pachatele. V případě trestného činu
podvodu se tak uvádí, že zde vlastně mohou vystupovat 4 osoby – pachatel (jako
osoba klamající, využívající omyl či zamlčující podstatné skutečnosti), osoba
jednající v omylu (oklamaná), osoba poškozená a osoba obohacená (srov.
rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.), z nichž v současné době mohou být všechny
i právnické osoby (a to včetně pachatele s ohledem na § 7 zákona č. 418/2011
Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění
pozdějších předpisů). Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu
(nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v
omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané
věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí
jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (tak i např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. 8 Tdo 541/2016). Zpravidla bývá pachatel zároveň
osobou obohacenou, zatímco jednající v omylu je zároveň poškozeným, nezbytné to
ale není, jako v tomto případě, kdy poškozenou i obohacenou měly být právnické
osoby.
18. Stručně řečeno o uvedení v omyl jde tehdy, pokud pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž tak může
činit konáním i opomenutím, resp. i tzv. konkludentním jednáním (např.
objednáváním a konzumací jídla v restauraci s úmyslem za ně nezaplatit). Nežádá
se přitom žádná zvláštní rafinovanost. O využití něčího omylu jde tehdy, pokud
pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po jeho poznání jej využil (k
poškození jednoho subjektu a obohacení jiného). O zamlčení podstatných
skutečností jde tehdy, pokud pachatel neuvede při svém podvodném jednání
skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí
poškozeného či jiné podváděné osoby (osoby jednající v omylu), zda za daných
podmínek provede majetkovou dispozici či nikoli. Zamlčet podstatné skutečnosti
lze před fyzickou i právnickou osobou, ale i úřadem – státním nebo jiným
orgánem (nikoli však soudem – viz rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.).
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku, ať již přímo pachatele
nebo někoho jiného. Škodou se může rozumět jak skutečná škoda (damnum
emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, tak i ušlý zisk (lucrum cessans),
tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Musí být dále dána i
příčinná souvislost, a to primárně mezi jednáním pachatele (zde v podobě
uvedení v omyl, případně zamlčení podstatných skutečností) a následkem v podobě
škody na cizím majetku. Tu lze dovodit, je-li dána též příčinná souvislost mezi
jednáním pachatele a jednáním osoby jednající v omylu, tj. provádějící
majetkovou dispozici, která posléze vede k obohacení na jedné straně a škodě na
druhé straně. Musí být ovšem dána souvislost i mezi omylem, resp. neznalostí
podstatných skutečností, a provedením majetkové dispozice. Více k tomu srov.
například Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049 a násl.
19. Jde-li o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu
podvodu, vyžaduje se úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku),
přičemž postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
úmyslné zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu (včetně způsobení škody nikoli
nepatrné), stejně tak i na znaky normativní, zde však postačí laická představa.
Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě škody
velkého rozsahu jako těžšího následku postačí podle § 17 písm. a) tr. zákoníku
zavinění z nedbalosti, a to jak vědomé, tak i nevědomé.
20. S vědomím shora uvedených obecných východisek Nejvyšší soud posoudil
námitky dovolatele tak, že jednak odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu
uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jednak jsou důvodné.
21. Soud druhého stupně na základě jím doplněného dokazování dospěl k
poněkud odlišnému závěru ohledně průběhu skutkového děje, jak to vyjádřil
především v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku. Z této části odůvodnění jeho
rozsudku vyplývá, že skutková zjištění soudu prvního stupně považoval odvolací
soud z větší části za správná, prakticky jde o celý popis skutku uvedený ve
výroku rozsudku soudu prvního stupně vyjma toho, že obvinění „v inkriminované
době přesvědčovali svědka G. o tom, že mají situaci pevně v rukou, že není
důvod mít obavy, a že mají na zaplacení faktur po splatnosti a na nově
odebírané zboží dostatek peněz“ (viz str. 7 uprostřed odůvodnění rozsudku soudu
druhého stupně). Toto přesvědčování svědka obviněnými podle závěrů soudu
druhého stupně proběhlo na samém počátku spolupráce, tedy nikoli až v době, kdy
obchodní společnost WELDING byla v úpadku a obvinění věděli, že tato obchodní
společnost nebude moci zaplatit. Soud druhého stupně pak kladl k tíži svědku D.
G., resp. obchodní společnosti G., že si dostatečně nezjišťovala ekonomickou
situaci obchodní společnosti WELDING, že vstupovala do zjevně rizikových
obchodů, že věděla o dalším věřiteli obchodní společnosti WELDING, resp. že
svědek D. G. byl zkušeným podnikatelem s vysokoškolským vzděláním, tedy v
podstatě vytýkal poškozené lehkovážnost a nedostatečnou obezřetnost při
vstupování do obchodních vztahů, byť na druhou stranu nepovažoval za podstatné,
zda skutečně si obchodní společnost G. vyžadovala účetní materiály od obchodní
společnosti WELDING. Přesto i soud druhého stupně dospěl ke skutkovému závěru,
že „rozhodující v tomto směru je objektivně prokázané utajování ekonomického
stavu společnosti Welding před třetími osobami“ (viz str. 8 odůvodnění jeho
rozsudku).
22. Je proto poněkud nepochopitelné, proč soud druhého stupně klade
přehnané nároky na subjekt poškozený jednáním podvodného charakteru, pokud je
přesvědčen o tom, že obvinění jako jeho pachatelé klamali v podstatných
otázkách ekonomického stavu, které jsou určující pro druhou smluvní stranu, zda
vstoupí do obchodně-závazkového vztahu se smluvním partnerem, popř. za jakých
podmínek tak učiní. V případech podvodných jednání totiž zpravidla je podvedena
a majetkovou dispozici učiní osoba, která není dostatečně obezřetná, mnohdy je
dokonce i naivní, jindy jde ale i o zkušeného podnikatele, který uvěří
schopnosti dostát smluvnímu závazku druhou smluvní stranou, ač jsou zde
signifikantní symptomy nasvědčující tomu, že takový závazek splněn nebude.
Zpravidla v obchodně-závazkových vztazích vstupují podnikatelé do více či méně
rizikových obchodů, kdy nemají své závazky vždy stoprocentně zajištěny. Vědomí
rizikovosti určitého obchodu ještě neznamená, že takový podnikatel nevěří v
jeho úspěch a v konečné dosažení zisku v důsledku učiněné investice. Kdyby měla
trestní justice rezignovat na trestní postih ve všech případech, kdy si
poškozený byl vědom, popř. alespoň měl být vědom, rizikovosti své investice,
pak by ustanovení o trestném činu podvodu uvedené v trestním zákoníku bylo
vlastně zbytečné, museli bychom rezignovat na uplatňování trestní odpovědnosti
v obdobných případech a přenechávat uplatňování odpovědnosti jiným právním
odvětvím, především právu civilnímu. Snad jen v případech, kdy by osoba činící
majetkovou dispozici v rámci obchodně-závazkového vztahu jednala s plným
vědomím (praktickou jistotou), že druhá smluvní strana svůj závazek nesplní,
nebylo by možno hovořit o tom, že jednala v omylu vyvolaném druhou stranou. O
to ale v daném případě nešlo, poškozená obchodní společnost G., resp. svědek D.
G., věřili, že druhá smluvní strana svým závazkům dostojí, jinak by obchodní
spolupráci ukončili a nedodávali zboží v hodnotě převyšující 19 milionů Kč.
Kdyby naopak byla dovozena vědomost uvedeného svědka o tom, že za dodané zboží
nebude zaplaceno, dopouštěl by se sám trestné činnosti na jím ovládané obchodní
společnosti, a to přinejmenším v podobě nevěrné správy cizího majetku. O to tu
ale nešlo, odpovědnost za ztrátu na majetku obchodní společnosti G. je třeba
oprávněně vytýkat obviněným, jak to učinila obžaloba i soud prvního stupně (a
to i při výsledných skutkových zjištěních učiněných soudem druhého stupně).
23. Zpravidla se dovozuje, že uvádění v omyl (ve smyslu § 209 odst. 1
tr. zákoníku), jak správně poukázal i nejvyšší státní zástupce, může spočívat i
v prostém objednání zboží s úmyslem za něj později nezaplatit. Nemusí přitom
docházet k žádnému přesvědčování o záměru uhradit kupní cenu, které jediné
podle soudu druhého stupně nebylo prokázáno, stejně tak není vyloučena trestní
odpovědnost za podvodné jednání, pokud si poškozená osoba, resp. osoba
provádějící majetkovou dispozici, byla vědoma nepříznivého ekonomického stavu
společnosti. V intencích uvedeného názoru Nejvyšší soud dlouhodobě rozhoduje,
jak vyplývá např. z usnesení ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1536/2011, podle
něhož trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podvodu není vyloučena ani
tenkrát, kdy si poškozená osoba sice byla vědoma jeho nepříznivého ekonomického
stavu, avšak přesto s tímto vědomím vstupovala do závazkových vztahů s ním. V
jiném usnesení ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 209/2017, zase Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že úmyslné zavinění pachatele trestného činu podvodu
(spáchaného uvedením v omyl v otázce solventnosti) lze dovodit ze skutečnosti,
že jako jednatel obchodní společnosti činil objednávky, ačkoli tato obchodní
společnost neměla dostatek finančních prostředků na jejich uhrazení; přijetím
těchto závazků předstíral, že obchodní společnost, za kterou jednal, je schopna
těmto závazkům dostát, ačkoli to bylo v příkrém rozporu se skutečným stavem
(hospodářskou situací), v němž se tato společnost nacházela. Odkázat by však
bylo možno i na celou řadu dalších rozhodnutí, v nichž nakonec došlo k
odsouzení pachatele za trestný čin podvodu, pokud odebíral zboží s úmyslem za
něj nezaplatit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015,
sp. zn. 8 Tdo 1304/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, sp. zn.
4 Tdo 1088/2014, a mnohé další). Podle přesvědčení Nejvyššího soudu je tak i s
ohledem na ustálenou judikaturu uvedením v omyl i případ objednání zboží s
úmyslem za něj nezaplatit, jehož součástí je i zamlčení oněch podstatných
skutečností ohledně solventnosti objednávajícího.
24. S nejvyšším státním zástupcem bylo možno souhlasit i v tom směru, že
v případě nezjištění podvodného úmyslu v době objednání zboží, popř. při
absenci naplnění jiného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §
209 tr. zákoníku, je namístě zabývat se tím, zda nemá být v žalovaném skutku
shledán jiný majetkový (popř. hospodářský) delikt, především některý z
trestných činů úpadkových. S ohledem na shora vyslovené závěry k výkladu znaku
uvedení v omyl jsou ale takové úvahy nyní nadbytečné.
25. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považoval za důvodné námitky
dovolatele, jimiž zpochybnil závěry soudu druhého stupně, že nebyly naplněny
znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.
IV. Závěrečné shrnutí
26. Vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl
důvodnému dovolání nejvyššího státního zástupce a podle § 265k odst. 1 tr. řádu
z jeho podnětu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4.
2018, sp. zn. 6 To 32/2017, včetně všech dalších obsahově navazujících
rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v
Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
27. Vrchní soud v Praze, bude-li to považovat za důvodné, doplní v
potřebném rozsahu dokazování, a znovu věc posoudí a rozhodne. Při novém
projednání a rozhodnutí věci je přitom vázán právním názorem Nejvyššího soudu
vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu).
28. Protože zjištěné vady napadeného rozsudku nemohl Nejvyšší soud
odstranit ve veřejném zasedání, rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce
v neveřejném zasedání, jak vyplývá z ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr.
řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu