6 Ads 58/2020- 47 - text
6 Ads 58/2020 - 51
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: N. M., zastoupené JUDr. Klárou Dvořákovou, advokátkou se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 2. 2020, č. j. VZP-19-04924802-T4B5, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2020, č. j. 3 Ad 4/2020 – 116,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2020, č. j. 3 Ad 4/2020 – 116, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Rozhodnutí vydané podle § 16 ZVZP je rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s.
2. Věcně příslušná k rozhodnutí podle § 16 ZVZP je zdravotní pojišťovna, která má pojištěnci poskytovat úhradu podle tohoto ustanovení.
3. Pokud zdravotní pojišťovna poučí účastníka o možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí revizního lékaře podle § 16 ZVZP, soudy tento postup akceptují, a to např. i z pohledu zákonných lhůt pro podání správní žaloby.
4. Na rozhodování podle § 16 ZVZP není subsidiárně použitelný správní řád a proto nelze určit odvolací správní orgán postupem podle § 178 odst. 2 správního řádu. [28] V důsledku toho, že řízení o žádosti pojištěnce o poskytnutí úhrady podle § 16 ZVZP není tímto zákonem blíže upraveno a s ohledem na § 53 odst. 1 ZVZP na ně nelze ani subsidiárně použít správní řád, se lze setkat se dvěma způsoby rozhodování zdravotních pojišťoven o této žádosti. Zdravotní pojišťovna může rozhodnout pouze v jednom stupni a takové rozhodnutí je pak možné podrobit soudnímu přezkumu. Pokud však zdravotní pojišťovna – tak jako zde žalovaná – proces rozhodování o úhradě podle § 16 ZVZP rozdělí do dvou fází, kdy prvotní posouzení věci svěří svému reviznímu lékaři a rozhodnutí podle § 16 ZVZP vydává sama zdravotní pojišťovna na základě odvolání pojištěnce proti rozhodnutí revizního lékaře, je takový postup rovněž akceptován a rozhodnutí o odvolání vydané zdravotní pojišťovnou soudy přezkoumávají. Takové rozhodnutí není nicotné a samo o sobě ani nezákonné, neboť rozhoduje věcně příslušný správní orgán. To, jak žalovaná uvnitř své organizační struktury určí, která její složka bude funkčně či následně instančně příslušná k rozhodování ve věci žádosti o úhradu podle § 16 ZVZP, je s ohledem na absentující zákonnou úpravu v dispozici žalované. Pokud tedy rozhodnutí o úhradě podle § 16 ZVZP vydá žalovaná, je třeba na takové rozhodnutí nahlížet jako na rozhodnutí vydané věcně příslušným správním orgánem a nelze je považovat za nicotné. [29] V tomto ohledu je tedy nutno konstatovat, že městský soud posoudil věc po právní stránce nesprávně, pokud se při svém výkladu zcela odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu a navíc odklon od judikatury vyššího soudu přesvědčivě neodůvodnil. Nejvyššímu správnímu soudu je přitom z jeho úřední činnosti známo, že v řadě obdobných řízení městský soud přezkoumával rozhodnutí o úhradách podle § 16 ZVZP vydávaná ve dvoustupňovém řízení, v nichž o odvolání rozhodovala zdravotní pojišťovna, a nepříslušnost zdravotní pojišťovny rozhodovat o tomto odvolání nedovodil. [30] Městský soud se žádným způsobem nevypořádal s tak zásadním obratem ve své rozhodovací činnosti, k jakému dospěl v napadeném rozsudku. Odkázal pouze na dva rozsudky Krajského soudu v Ostravě (ze dne 29. 1. 2020, č. j. 25 Ad 5/2019 – 51 a za dne 30. 9. 2019, č. j. 78 Ad 2/2019 – 39), v podstatné části argumentace z nich vyšel a k tomu uvedl, že „jsa inspirován rozhodovací praxí Krajského soudu v Ostravě revidoval svůj dosavadní pohled na funkční příslušnost odvolacího správního orgánu“. Takový důvod je však zjevně nedostačující pro natolik závažný závěr, jakým je konstatování neexistence správního aktu a dovození příslušnosti k rozhodování zcela jiného správního orgánu. [31] Pokud městský soud v rozsudku cituje judikaturu Nejvyššího správního soudu, pak se tak děje tendenčně jako v bodě 23., v němž městský soud sice odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správného soudu ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 Azs 214/2018 – 63, nicméně již nezmiňuje tu část citovaného rozhodnutí, která aprobuje možnost zdravotních pojišťoven rozhodovat o žádostech ve dvoustupňovém řízení a současně potvrzuje, že pro rozhodování ve věcech úhrad podle § 16 ZVZP není subsidiárně použitelný správní řád. Naopak se městský soud vydal prostřednictvím § 178 odst. 2 správního řádu k výkladu, který je v přímém rozporu nejen s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, ale i v rozporu s § 53 odst. 1 ZVZP. [32] Nejvyšší správní soud shrnuje, že i když ZVZP výslovně nehovoří o tom, že by proti rozhodnutí o mimořádné úhradě podle § 16 ZVZP byl přípustný opravný prostředek, pak s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu lze připustit, že pokud zdravotní pojišťovna v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o úhradu podle § 16 ZVZP poučí účastníka o možnosti podání opravného prostředku, tento opravný prostředek je podán a rozhodne o něm tato zdravotní pojišťovna, je takové rozhodnutí soudem přezkoumatelné a nejedná se o rozhodnutí nicotné. [33] O tom, že o takovém odvolání rozhoduje právě zdravotní pojišťovna, z jejíchž fiskálních zdrojů má být poskytnuto mimořádné plnění pojištěnci ve smyslu § 16 ZVZP, doposud Nejvyšší správní soud rozhodoval jednotně a tento názor prozatím nebyl změněn ani rozhodnutím rozšířeného senátu. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od této rozhodovací praxe předložením této právní otázky rozšířenému senátu, neboť se s dosud zastávaným právním názorem ztotožňuje. [34] Je tedy třeba konstatovat, že městský soud pochybil, pokud vyslovil nicotnost rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí revizního lékaře podle § 16 ZVZP vydaného zdravotní pojišťovnou. Městský soud se tím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a svůj závěr navíc učinil v rozporu se zákonem, neboť v souladu s § 53 odst. 1 ZVZP nebylo možné na danou věc použít ustanovení správního řádu a jeho prostřednictvím a ve spojení se zákonem o VZP dovodit příslušnost Ministerstva zdravotnictví. IV. Závěr a náklady řízení [35] Rozsudek městského soudu je třeba považovat za nezákonný, neboť soud nesprávně posoudil právní otázku, který správní orgán měl rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí vydanému podle § 16 ZVZP, a v důsledku toho v rozporu se zákonem vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí. Tím byl naplněn kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [36] Proto Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení se soud bude zabývat meritorním posouzením žalobního nároku, a to při zohlednění skutečnosti, že se jedná o věc vyžadující vydání rozhodnutí ve velmi krátkém čase. [37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. května 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu