6 Azs 344/2017- 39 - text
6 Azs 344/2017 - 44 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: V. T. T., zastoupena Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2016, č. j. MV-34024-4/SO-2016, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2017, č. j. 11 A 56/2016 - 50,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti,
2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo
3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie. b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. (4) Ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky. Dále podle § 87b zákona o pobytu cizinců „(1) Rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. (2) K žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník povinen předložit náležitosti podle § 87a odst. 2, s výjimkou náležitosti podle § 87a odst. 2 písm. b), doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, a jde-li o cizince podle § 15a odst. 1 písm. d), také doklad potvrzující, že je nezaopatřenou osobou. (…)“ Podle § 87a odst. 2 předloží cizinec k žádosti cestovní doklad, fotografie, doklad o zdravotním pojištění a doklad o zajištění ubytování na území. [19] Nejprve je třeba přezkoumat napadený rozsudek z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Přezkoumatelnost napadeného rozsudku s přihlédnutím k ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je povinen posoudit i bez návrhu. [20] Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením důvodů, v nichž má výrok rozhodnutí dostatečnou oporu. Nejvyšší správní soud nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládají důvod nepřezkoumatelnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130. [21] Stěžovatelce lze přisvědčit, že stylistická struktura odůvodnění napadeného rozsudku nesvědčí o uceleném argumentačním systému (nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N26/52 SbNU 247), nesporně mohl městský soud aspirovat na logicky lépe koncipovanou strukturu odůvodnění svých závěrů a argumentačně je lépe podepřít. I přesto však je na základě skutkových zjištění zřejmé, proč městský soud nepřisvědčil stěžejní žalobní námitce, totiž namítanému nesprávnému právnímu výkladu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a proto ani nesprávné jeho aplikaci v daném případě ze strany správních orgánů obou stupňů. Městský soud se v daném případě ztotožnil s jejich výkladem i aplikací tohoto ustanovení, a to s odvoláním na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka tomuto závěru porozuměla, avšak opakovaně s ním nesouhlasí a domnívá se, že argumentace městského soudu (obdobně jako správních orgánů) nese v sobě rozpor, dovozuje, že judikatura městským soudem uvedená naopak svědčí právnímu názoru, který sama zastává. [22] Nejvyšší správní soud předně neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelný ani potud, jak tvrdí stěžovatelka, že se nevypořádal s nepřezkoumatelností rozhodnutí žalované. Rozhodnutí prvostupňového orgánu nesporně dostatečnými argumenty podpořilo svůj závěr, pro který nebylo lze aplikovat § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců v daném případě, stejně tak dostálo i důvodům stran aplikace dalších ustanovení § 15a téhož zákona. Rovněž v rámci své přezkumné činnosti žalovaná ve vztahu k námitkám v odvolání (§ 89 odst. 2 citovaného zákona) dostála povinnosti vypořádat se dostatečným a přesvědčivým způsobem s námitkami stěžovatelky, jejichž argumentační linie byla vystavěna obdobně jako v následně podané žalobě na odlišném právním názoru, resp. výkladu zejména § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívá i v tom, že městský soud přezkoumal nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). Závěr žalované, že stěžovatelka a její syn jsou pokrevně příbuznými osobami, avšak ve smyslu zákona o pobytu cizinců stěžovatelka není „rodinným příslušníkem občana EU“, nevykazuje rozpor mezi výrokem a odůvodněním. Uvedený závěr o nenaplnění podmínek pro postavení stěžovatelky jako rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců na straně jedné a označení vztahu stěžovatelky a jejího syna za vztah rodinný na straně druhé nejsou vzájemně neslučitelnými a rozpornými právními závěry správních orgánů, a to právě pro úzké vymezení pojmu „rodinný příslušník občana EU“. Rodinný vztah je zákonem o pobytu cizinců definován v § 15a odst. 1 velmi úzce, žalovaná tak odlišila příbuzenství v obecně vnímaném smyslu a příbuzenské, resp. rodinné vztahy ve smyslu uvedeného ustanovení. Stěžovatelkou namítaná nepřezkoumatelnost jak rozhodnutí žalované, tak rozsudku městského soudu je vyvolána jí zastávaným právním názorem; věcná správnost posouzení právní otázky je však předmětem samostatného posouzení důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [23] Podle Nejvyššího správního soudu městský soud vyjádřil svůj závěr ve vztahu k rozhodným žalobním bodům v rozsahu zcela dostatečném, zejména, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS). Povinností soudů ani není vyvracet jednotlivě vznesené žalobní námitky, či dokonce každé dílčí tvrzení, postačí, je-li jeho rozhodnutí logicky odůvodněno tak, že dostatečně podporuje závěry, k nimž soud dospěl (nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247). [24] Základ žaloby, obdobně jako klíčový důvod podané kasační stížnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., zpochybňuje výklad a aplikaci § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka zastává názor, že nelze-li vztah matky a syna, který je občanem ČR starším 21 let, podřadit pod v § 15a odst. 1 téhož zákona vymezený pojem „rodinný příslušník občana EU“, pak tento vztah je nutné mít za vztah obdobný vztahu rodinnému podle § 15a odst. 3 písm. b) téhož zákona, pakliže jde o vztah trvalý a žijí spolu ve společné domácnosti. [25] Výkladem a aplikací uvedených ustanovení se správní soudy, jak bude uvedeno níže, již opakovaně zabývaly. Městský soud v daném případě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. 6 Azs 266/2015 - 26, resp. z něj citoval dílčí část, včetně v něm citované části rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 - 63. Stěžovatelka z citovaných částí uvedených rozsudků dovozuje rozpornost napadeného rozsudku, neboť se domnívá, že naopak uváděné závěry svědčí jejímu výkladu dotčených ustanovení. Tak tomu však není. [26] Ve věci řešené Nejvyšším správním soudem rozsudkem č.j. 6 Azs 266/2015-26, byl ke kasační stížnosti žalované podroben přezkoumání rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 11 A 200/2013 - 46, kterým městský soud zrušil rozhodnutí žalované ze dne 21. 11. 2013. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí prvního stupně o zamítnutí žádosti matky o přechodný pobyt z důvodu tvrzeného rodinného vztahu k jejímu synovi, občanovi EU. Městský soud zrušil rozhodnutí žalované ze dvou důvodů, jednak měl za to, že žalovaná neodůvodnila řádně podmínky aplikace § 15a odst. 3 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců a jednak učinil závěr, že žalovaná nadbytečně posuzovala splnění podmínek § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a nesprávně požadovala po žadatelce (matce), aby prokázala, že má se synem vztah obdobný vztahu rodinnému, neboť o takový vztah nemůže v případě příbuzenství v přímé linii (matka-syn) jít. Ani jeden ze zrušujících důvodů neobstál. Nejvyšší správní soud posuzování splnění podmínek § 15a odst. 3 písm. b ) zákona o pobytu cizinců ze strany žalované neshledal nadbytečným, pakliže odvolací námitky směřovaly právě do posouzení tohoto ustanovení a do aplikace pojmu trvalý vztah (nutno připustit, že se tímto posouzením s odvoláním na praxi nadřízeného orgánu zabýval i orgán prvního stupně, k tomu viz níže, pozn. NSS). Nicméně Nejvyšší správní soud tímto toliko uzavřel, že v označeném případě nemohl ani tento důvod vést ke zrušení rozhodnutí žalované. K aplikaci rozporovaného ustanovení a výkladu pojmu „vztah obdobný vztahu rodinnému“ pak odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 - 63, s tím, že aplikace uvedeného ustanovení dopadá na úzce vymezené vztahy obdobné, tzn. stejně úzce vymezené, jako vztahy rodinné ve smyslu citovaného zákona. Ani odkazem na další judikaturu uvedený rozsudek nezavdává důvod se domnívat, jak činí stěžovatelka, že by jím soud vybočil z ustálené judikatury k výkladu a aplikaci § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a tedy mohl být oporou pro jí zastávaný právní názor a takto chápán současně nastolil vnitřní rozpornost napadeného rozsudku městského soudu v nyní projednávané věci. [27] Jak již Nejvyšší správní soud shora předeslal, zabýval se výkladem a aplikací § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců již opakovaně. Vzhledem k tomu, že na argumentaci uplatněnou v nyní podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud již opakovaně odpovídal, považuje nyní za vhodné již toliko stručně odkázat zejména na závěry vyslovené v rozsudcích tohoto soudu ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 273/2016 - 43 a ze dne 14. 11. 2017, č. j. 331/2017 - 33, které vychází z judikatury jim předcházející a rovněž se již vypořádaly s opačným výkladem v rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 3 Azs 211/2014 - 34.
[28] V rozsudku ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 273/2016 - 43, Nejvyšší správní soud velmi zevrubně reagoval na námitku, že za vztah obdobný vztahu rodinnému musí být tím spíše považován vztah přímý rodinný (v tomto případě otec-syn), jestliže např. i sourozenectví může takový obdobný vztah založit dle rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 3 Azs 211/2014 - 34. Nejvyšší správní soud k tomu předně odkázal na již zmiňovaný rozsudek ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 – 63, a jím přijatý závěr, že rodinnými vztahy jsou právě vztahy rodinných příslušníků, jež odpovídají dílčím ustanovením § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a že takové vztahy, které formálně nejsou rodinnými vztahy dle § 15a odst. 1 uvedeného zákona, ale jsou jim svým obsahem (tedy v rovině faktické) analogické, lze kvalifikovat jako vztahy obdobné vztahům rodinným ve smyslu pojmu zavedeného ustanovením § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a pak je následně potřeba zkoumat pro účely posouzení aplikovatelnosti § 15a odst. 3 písm. b), zda byl žadatelem takto tvrzený vztah v řízení o žádosti dostatečně doložen, a případně posoudit trvalost daného vztahu a konečně i podmínku soužití žadatele s dalším účastníkem vztahu ve společné domácnosti.
Druhý senát pak v tomto rozsudku dovodil, že „rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 3 Azs 211/2014 – 34, se od právního názoru podaného v posledně citovaném rozsudku částečně odchýlil, neboť v něm Nejvyšší správní soud shledal rozhodným předpokladem pro kvalifikaci vztahu jakožto vztahu obdobného vztahu rodinnému blízké příbuzenství cizince a občana Evropské unie…“ nicméně zjištěný rozpor neshledal důvodem k aktivaci rozšířeného senátu dle § 17 odst. 1 s. ř. s., neboť rozsudek č. j.
3 Azs 211/2014 – 34 představuje ojedinělé vybočení z rozhodovací činnosti tohoto soudu. K tomu dále odkázal na rozhodnutí vydaná na základě právního názoru dle rozsudku č. j. 5 As 6/2010 – 63, která „již vyvinula zcela koherentní rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu v těchto otázkách“, a to včetně další judikatury rovněž v těchto rozsudcích uvedené (např. rozsudky ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 177/2016 – 28, ze dne 31. 7. 2013, č. j. 6 As 26/2013 – 35, ze dne 25. 9. 2013, č. j. 6 As 30/2013 – 42, ze dne 6.
11. 2013, č. j. 6 As 95/2013 – 41, nebo ze dne 14. 5. 2014, č. j. 4 Azs 7/2014 – 36, dále ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 209/2016 – 27, ze dne 25. 9. 2013, č. j. 6 As 30/2013 - 42, ze dne 3. 3. 2016, č. j. 6 Azs 282/2015 - 27, ze dne 12. 5. 2016, č. j. 6 Azs 266/2015 - 26, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 177/2016 – 28). Poukázal rovněž, že vůči uvedenému rozsudku třetího senátu se vymezil první senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 1 Azs 273/2016 – 33 a uzavřel, že „ Pokud stěžovatel nesouhlasí s názorem zaujatým správními orgány, že jde-li mezi žalobcem a jeho otcem o vztah rodinný, nemůže jít zároveň o „vztah obdobný vztahu rodinnému“ dle § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, konstatuje Nejvyšší správní soud, že touto otázkou se již na obdobném skutkovém základu zabýval ve svém (výše již citovaném) rozsudku ze dne 7.
12. 2016, č. j. 1 Azs 273/2016 – 33. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku zabýval též otázkou, zda může být vztah cizince, jenž je synem občana Evropské unie, s jeho otcem kvalifikován jako vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V uvedeném případě vycházel Nejvyšší správní soud z ustálené judikatury, zejména pak z rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010 – 6, a dospěl k závěru, že „reálný vztah rodič – dítě (jak je tomu v případě stěžovatele) nelze považovat za vztah ‚obdobný‘ vztahu rodinnému vymezenému v § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Za takový by bylo možno považovat vztah, který by připomínal svou fakticitou vztah mezi rodičem a dítětem (nadto s ohledem na znění § 15a odst. 1 cit. zákona by muselo jít o vztah připomínající vztah mezi rodičem a dítětem mladším 21 let, neboť pouze takový rodinný vztah je vymezen v zákoně o pobytu cizinců), nikoli o skutečný vztah otec – syn.“ Nejvyšší správní soud na uvedeném právním názoru setrvává i v nynější věci, neboť dle jeho názoru stojí obě věci na obdobném skutkovém základu.“
[29] V této právní věci nyní projednávané proto Nejvyšší správní soud nemá důvod se od konstantně zastávaného právního názoru a z něho se odvíjející aplikace § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců odchýlit.
[30] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že městský soud se přezkoumatelně nevypořádal ani s námitkou odchýlení správních orgánů od správní praxe. Soud se totiž odlišil od stěžovatelkou předložených rozhodnutí žalovaného a uvedl, v čem spatřuje rozdíl od dané věci, a proč tedy neshledal námitku důvodnou. Pokud se způsobem vypořádání této námitky stěžovatelka nesouhlasí, může soudu vytýkat toliko nesprávné právní hodnocení, nikoliv nepřezkoumatelnost. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že touto námitkou se rovněž zcela zevrubně již vypořádal v rozsudcích ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 273/2016 - 43 a ze dne 14. 11. 2017, č. j. 331/2017 - 33, a proto na ně tímto již jen odkazuje.
[31] Vadu řízení před soudem představuje skutečnost, že městský soud se nijak nevyjádřil k důkazním návrhům stěžovatelky (viz bod [13] tohoto rozsudku). Nicméně tato vada nemusí vždy působit nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť i Ústavní soud zastává názor, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, např. pokud důkazní návrhy nemají k projednávané věci relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení a další (k tomu srov. např. nález ze dne 10.
3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14). Za situace, kdy byl právní zástupce stěžovatelky přítomen u ústního jednání soudu (při němž soud prováděl dokazování) a předkládal na podporu tvrzení o rozhodovací praxi správních orgánů některá rozhodnutí žalovaného, aniž by dále trval na provedení dalších původně v žalobě navrhovaných důkazů (další rozhodnutí správních orgánů), nelze nyní městskému soudu vytýkat, že považoval dokazování za dostatečné a opomněl se vyjádřit k původním návrhům stěžovatelky. Byť se jedná o pochybení městského soudu, za dané situace tato vada sama o sobě nepůsobí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, ani vadu řízení, která by měla vést ke zrušení napadeného rozsudku.
Nelze totiž opomenout, že důkazní návrhy se týkaly správní praxe žalované, potažmo orgánu prvního stupně, která nebyla zcela jednotná a o tomto není sporu; vytýkaná vada tak nemůže mít na výsledek řízení vliv.
[32] K námitce, dle které se žalovaný nezabýval přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky, Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelka pouze zopakovala podstatnou část své žalobní argumentace, aniž by jakkoliv polemizovala se závěry městského soudu. Jelikož žalovaný do napadeného rozhodnutí vtělil úvahu o přiměřenosti rozhodnutí o neudělení povolení k přechodnému pobytu na základě shora citovaných zákonných ustanovení (kde zároveň uvádí, že touto otázkou se zabývalo i prvostupňové rozhodnutí – viz odstavec druhý na str. 6 napadeného rozhodnutí), je námitka stěžovatelky zcela nepřípadná. Stěžovatelka nepolemizuje ani s vypořádáním přiměřenosti rozhodnutí provedeným správními orgány a pouze opakovaně konstatuje, že se touto otázkou zabývaly nedostatečně a nesprávně.
[33] Stejně tak je koncipovaná i námitka, dle které mělo být stěžovatelce uděleno oprávnění k přechodnému pobytu i na základě jiných skutkových podstat obsažených v § 15a zákona o pobytu cizinců [odst. 1 písm. d)], neboť stěžovatelka žije se svým synem minimálně rok v jeho domácnosti a je jím vyživovaná. Stěžovatelka opět nijak konkrétně nezpochybňuje závěry správních orgánů ani městského soudu. Městský soud i žalovaný správní orgán přitom přezkoumatelně odůvodnily, že stěžovatelka neprokázala svou závislost na výživě či péči ze strany syna, že je naopak vyživovaná svým manželem a je schopná se o sebe postarat sama, a uvedly, z čeho tak usoudily. Vzhledem k absenci konkrétní kasační argumentace tak Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než v tomto rozsahu odkázat na napadený rozsudek a napadené rozhodnutí. IV.
Závěr a náklady řízení
[34] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
[35] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto jí nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 12. dubna 2018
Mgr. Jana Brothánková předsedkyně senátu