6 Tdo 1007/2025

Judikát 6 Tdo 1007/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:24.02.2026

Spisová značka:6 Tdo 1007/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.1007.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Znásilnění

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D 6 Tdo 1007/2025-688

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 2. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 4 To 435/2024-611, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 53 T 44/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Č. odmítá. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále také jako „soud“ či „soud prvního stupně“) ze dne 12. 6. 2024, č. j. 53 T 44/2022-526, byl obviněný V. Č. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: dne 5. 9. 2021 v době kolem 14:30 hodin u čerpací stanice pohonných hmot Benzina, v ulici XY XY v XY, okres XY, vzal za účelem poskytnutí sexuálních služeb do motorového vozidla, a to obytného vozu zn. Citroen PLA A415, RZ XY, poškozenou Z.

M., narozenou XY, přitom se s ní dohodl na poskytnutí částky 2 000 Kč za tyto služby, za tím účelem ji na sedadle spolujezdce odvezl na louku u města XY, nacházející se na polní cestě, cca 300 m od pozemní komunikace odbočky XY – XY, po zastavení předstíral, že hodlá za služby předem zaplatit, avšak na místo toho poškozenou uhodil hřbetem pravé ruky do levé části obličeje, proti její vůli ji povalil na záda na postel, která se nacházela za sedačkami, nalehl na ni vahou svého těla, odhrnul jí kalhotky a za situace, kdy držel její ruce za její hlavou, vykonal na ní soulož až do vyvrcholení, dotýkal se jí rty na krku, přitom poškozená se snažila ze sevření vykroutit a křičela, aby ji pustil, následně otevřel dveře vozidla, udeřil poškozenou pěstí do levé části žeber a kopl ji nohou do těla, v důsledku čehož poškozená z vozidla vypadla a utrpěla pohmoždění kolene a bérce na pravé dolní končetině.

2. Za to byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 4 let.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, částku ve výši 2 293 Kč. Se zbytkem svého nároku byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy další poškozená, Z. M. (dále jen jako „poškozená“).

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i poškozená odvolání, o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jako „odvolací soud“ či „krajský soud“) rozhodl rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j.

4 To 435/2024-611. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené napadený rozsudek zrušil ohledně ní ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozené částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 15. 2. 2023 do zaplacení a podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená se zbytkem svého nároku odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 4 To 435/2024-611, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě a podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. První z těchto dovolacích důvodů sice obviněný neuvedl přímo paragrafovým označením, ovšem slovním popisem vyjádřil jeho znění, a to k oběma uvedeným alternativám.

6. Obviněný v dovolání namítá, že soudy obou stupňů od počátku řízení přistupovaly k jeho osobě s předem utvořeným přesvědčením o vině a tomuto přesvědčení podřizovaly hodnocení důkazů. Podle jeho tvrzení skutková zjištění soudů vycházejí výlučně z výpovědi poškozené, aniž by byly řádně vypořádány rozpory mezi touto výpovědí, výpovědí obviněného a dalšími provedenými důkazy.

7. Dále poukazuje na to, že soud prvního stupně formálně vymezil tzv. nesporné skutečnosti, aniž by je jakkoli hodnotil, ačkoliv obviněný se k nim nevyjádřil. Tyto skutečnosti tak podle obviněného nemohly nahradit řádné hodnocení důkazů.

8. Podle tvrzení obviněného je výpověď poškozené vnitřně rozporná již v základních okolnostech skutku. Poškozená uváděla rozdílné údaje o nabídce sexuálních služeb a sjednané částce, o určení místa, kam se mělo jet, i o telefonické komunikaci s obviněným, když opakovaně tvrdila, že mu nikdy nevolala, přestože objektivní záznamy o hovorech tuto verzi vyvracejí. Soudy se s těmito rozpory nijak nevypořádaly.

9. Obviněný dále namítá, že soudy nekriticky převzaly popis údajného násilí, aniž by jej konfrontovaly s výsledky prověrky místa činu. Podle poškozené měla být udeřena do obličeje a přepadnout dozadu na lůžko v karavanu, avšak prověrka místa činu podle obviněného prokazuje, že k takovému pádu nemohlo dojít způsobem, jaký poškozená popsala. Přesto se soud prvního stupně s tímto rozporem nijak nevypořádal.

10. Dále obviněný zdůrazňuje, že poškozená nevykazovala žádné objektivní známky násilí odpovídající jejím tvrzením, a to ani v oblasti obličeje, žeber či horních končetin. Nebyly zjištěny žádné známky zápasu, ačkoliv poškozená tvrdila, že se bránila a že jí obviněný po činu způsobil další zranění. Zdravotní prohlídka prokázala pouze poranění dolní končetiny, které si mohla způsobit jiným způsobem. Přítomnost DNA obviněného na těle poškozené obviněný vysvětluje dobrovolným intimním kontaktem v oblasti krku. 11.

Obviněný rovněž poukazuje na nelogičnosti v popisu průběhu děje po souloži, zejména pokud jde o umístění kabelky, způsob opuštění vozidla a tvrzení, že měl poškozenou „vykopnout“ dveřmi u spolujezdce, ačkoliv se měl nacházet v zadní části karavanu. Tyto rozpory soudy podle jeho tvrzení zcela pominuly.

12. Soudy pak také nezohlednily chování poškozené po údajném skutku, která vystupovala klidně a nadále nabízela sexuální služby, a to i přes tvrzené psychické obtíže. Opomenuta zůstala podle obviněného rovněž skutečnost, že poškozená otěhotněla ještě před údajnou událostí.

13. Nakonec obviněný namítá, že soudy nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku o věrohodnosti poškozené, aniž by je konfrontovaly s výše uvedenými rozpory. Návrhy obviněného na doplnění dokazování, zejména provedení důkazů ze související trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 36/2023, nebyly soudy provedeny ani řádně odůvodněny. Odvolací soud se podle obviněného s jeho námitkami nevypořádal a rezignoval na přezkumnou povinnost, čímž přispěl k existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů obou stupňů.

14. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 4 To 435/2024-611, popř. i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 6. 2024, č. j. 53 T 44/2022-526, zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

15. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvádí, že v rámci dovolací argumentace obviněný kopíruje svoji obhajobu z předchozích stadií trestního řízení, kdy doslovně opakuje námitky již v řízení uplatněné. S těmito se již soudy obou stupňů podle státního zástupce beze zbytku a správně vypořádaly, k čemuž uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.

16. Následně se státní zástupce nejprve obecně vyjádřil k dovolání jako mimořádnému opravnému prostředku, a poté se věnoval jednotlivým námitkám obviněného. Ty primárně směřují k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde obviněný realizuje vlastní výklad důkazů a formuje vlastní skutkové závěry. S velkou mírou tolerance jde tuto argumentaci pod daný dovolací důvod, resp. pod jeho první alternativu, podřadit. Pod třetí alternativu pak spadá námitka, jejímž prostřednictvím je soudům dovolatelem vytýkáno bezdůvodné neprovedení jím navrženého důkazu. V obou případech však jde o námitky zjevně neopodstatněné.

17. Státní zástupce zdůrazňuje, že soud prvního stupně provedl dokazování ve věci bezvadně, všechny důkazy klíčové pro ustálení skutkového stavu v míře potřebné pro rozhodnutí provedeny byly, přičemž také skutková zjištění byla zformována výlučně na podkladě důkazů řádně obstaraných a provedených. Stejně tak podle státního zástupce postupoval i krajský soud, který se důkazními návrhy zabýval a se stručným (fakticky však správným) odůvodněním o jejich nadbytečnosti je zamítl. 18.

K tvrzenému zjevnému rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů státní zástupce uvádí, že tento důvod nemůže být založen pouhou situací, kdy obviněný v návaznosti na vlastní hodnocení provedených důkazů dospěje k odlišným skutkovým závěrům než soudy a onen rozpor odvozuje z nesouladu se svojí představou o tom, jak skutkový děj proběhl.

19. Soud prvního stupně si byl velmi dobře vědom diametrálně odlišných tvrzení obviněného a poškozené. Ovšem ve světle všech dalších důkazů, kterým se věnoval, ať už se jednalo o výpověď svědků, kteří poškozenou neznali, tvrzení obviněného, že užil při souloži ochranu, či znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, který byl zpracovaný na osobu poškozené, dokázal překlenout hrozící důkazní nouzi a skutkový děj řádně objasnit.

20. Co se týče skutečností, které soud prvního stupně označil za nesporné, státní zástupce uvádí, že soud tyto skutečnosti neoznačil ve smyslu § 206d tr. ř., nýbrž k takovému označení přistoupil ze svého pohledu a v návaznosti na vlastní vyhodnocení provedených důkazů.

21. Nadto státní zástupce zdůrazňuje, že na počátku sice existoval konsenzus mezi poškozenou a obviněným stran poskytnutí sexu za úplatu, a poškozená tedy byla svolná se souloží s obviněným, v žádném případě však nebyla seznámena a nepočítala s tím, že úmyslem obviněného je ukojit sexuální pud násilnou cestou.

22. Státní zástupce se také vyjádřil k obviněným tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, a to tak, že se nelze ztotožnit s názorem, kdy stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, která nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na výše uvedenou zásadu. V tomto případě se podařilo pochybnosti odstranit tím, že důkazy byly hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž tyto důkazy svědčily o vině obviněného.

23. Závěrem státní zástupce konstatuje, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s neveřejným zasedáním ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

25. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 4 To 435/2025-611, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.

a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

26. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Posouzení dovolání

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě29. Nejprve je třeba v obecné rovině připomenout, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu zmíněné první alternativy daného dovolacího důvodu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30.

4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

30. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž o běžnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). 31.

V daných souvislostech je také třeba zmínit, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudy nižších stupňů. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jak tomu bylo i v posuzované věci, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

32. Nejvyšší soud na tomto místě také zdůrazňuje, že dokazování a činění skutkových závěrů je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

33. Je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci není dán. Skutkový závěr soudu prvního stupně založený na hodnotících úvahách tohoto soudu a potvrzujících úvahách soudu odvolacího odpovídá požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu vyhovujícím ustanovení § 2 odst. 5 tr.

ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Nejvyšší soud se tak pouze stručně vyjádří k některým bodům, které dovolatel namítal, ve zbytku pak v zásadě postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který na námitky obviněného řádně a dostatečně reaguje.

34. Ke sporným a nesporným skutečnostem, které soud prvního stupně ve svém rozsudku vymezil, Nejvyšší soud uvádí, že tyto skutečnosti, jak podotkl ve svém vyjádření k dovolání i státní zástupce, neoznačil ve smyslu § 206d tr. ř., nýbrž k takovému označení přistoupil ze svého pohledu a v návaznosti na vlastní vyhodnocení provedených důkazů. 35.

Rozpory mezi výpovědí poškozené a obviněného pak soud hodnotil s přihlédnutím k výpovědím čtyř dalších svědků, kteří s poškozenou těsně po skutku mluvili či ji viděli, přičemž dva z těchto svědků poškozenou ani neznali a nemají k ní žádný vztah. Své úvahy soud opřel mimo jiné také o odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, o protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků (obytného vozu, ve kterém ke skutku došlo), o údaje o telekomunikačním provozu svědčící o tom, že poškozená ihned po činu volala svým blízkým a bez většího prodlení rovněž na tísňovou linku Policie ČR, dále o protokol o prověrce na místě, o lékařské zprávy a o znalecký psychologický posudek.

Určité nejasnosti či nepřesnosti, které výpověď poškozené obsahuje, pak lze přisoudit jejímu psychickému rozpoložení a šoku z dané situace. Zároveň je třeba právě s ohledem na psychologický znalecký posudek konstatovat, že k daným nesrovnalostem a k určitým specifikům v chování poškozené mohlo přispět její osobnostní ustrojení, včetně úrovně verbálních intelektových schopností, resp. úroveň rozumového nadání. Při prověrce učiněné na místě soud navíc ověřil, jak mohla být poškozená povalena na postel, a to s ohledem na její výpověď danou při hlavním líčení ze dne 11.

4. 2023, kdy poškozená uvedla, že se k obviněnému nahnula. Bylo proto možné, aby se daná část děje udála tak, jak sama poškozená uvedla. K dalším nesrovnalostem v ději se pak vyjadřuje také odvolací soud mj. v bodě 13. odůvodnění, kde uvádí, že poškozená si na určité podrobnosti bezprostředně související se skutkem nevzpomněla, což ovšem její věrohodnost nesnižuje, ba naopak. Přitom žádná z nejasností, na které dovolatel poukazuje, nemá takovou povahu, aby stavěla ustálený skutkový děj do zjevného rozporu s provedenými důkazy.

Jinak řečeno, soudu prvního stupně nelze vytýkat, pokud po zhodnocení provedených důkazů způsobem nevybočujícím z pravidel elementární logiky a mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. dospěl přes výhrady obviněného vůči výpovědi poškozené o jeho vině shora popsaným skutkem. Nejvyšší soud neshledává za situace, kdy je výpověď poškozené, byť do jisté míry nepřesná, v podstatných bodech/okolnostech významně podpořena dalšími důkazy (viz rozhodnutí soudů nižších stupňů a ostatně i výše), uvedený závěr vadný.

36. Co se zdravotního stavu poškozené týče, sama uvedla, že hematom na pravém lýtku je staršího data. Tato skutečnost svědčí ve prospěch její věrohodnosti. Dokresluje totiž závěr o snaze poškozené věci osvědčit tak, jak se staly. Soud prvního stupně i soud odvolací zde vycházel ze shodných výpovědí svědků, kteří poškozenou viděli po činu nebo s ní hovořili. Tato byla po incidentu značně rozrušená a vykazovala zranění nohy, kterého si na ní nikdo před tím nevšiml. K námitce dovolatele, že přítomnost jeho DNA na tváři poškozené se dá vysvětlit tím, jak jí během aktu líbal na krk, Nejvyšší soud uvádí, že existenci rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nelze zakládat na vlastním hodnocení důkazů ze strany obviněného a dovozování jiných skutkových závěrů. 37.

K absenci známek násilí, na které obviněný poukazuje, se již vyjádřil také odvolací soud v bodě 14. svého odůvodnění, který aproboval argumentaci soudu prvního stupně, že ne každý úder či sevření musí nutně vyústit v hematomy či jiná viditelná zranění. Zároveň je třeba zdůraznit, že prohlídka těla poškozené proběhla krátce poté, co mělo ke skutku dojít. Je tedy možné, že znaky násilí se mohly objevit až po daném procesním úkonu, po uplynutí delšího časového období.

38. Co se týče dalších, spíše obecně formulovaných, námitek obviněného, zejména tvrzení o údajném překroucení důvodů vzniku nahrávky předložené obhajobou, o absenci aktuálních obtíží poškozené v sexuální oblasti či o tom, že psychiatrickou péči vyhledala až s časovým odstupem přibližně jednoho a půl roku od skutku, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto skutečnosti samy o sobě nemají způsobilost zpochybnit ustálený skutkový závěr. Soudy nižších stupňů se těmito okolnostmi zabývaly v kontextu celkového hodnocení důkazní situace a jejich význam správně posoudily jako dílčí, nikoli však určující pro posouzení viny obviněného. Ani případná odlišná interpretace těchto skutečností by proto nemohla vést k závěru o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

39. Obviněný dále argumentuje neprovedením navrhovaného důkazu, a to protokolem o výslechu v řízení u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 36/2023. Obviněný tedy míří k na problematiku tzv. opomenutých důkazů. K této problematice se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mimo jiné uvedl, že: „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal“.

V usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014), Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako skupinu důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

40. V obecné rovině lze k tomuto argumentu také poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05).

Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.

Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody.

Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

41. Odvolací soud se k tomuto navrhovanému důkazu ovšem dostatečně vyjádřil, když v bodě 18. svého odůvodnění zamítl návrhy na doplnění dokazování s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů a s ohledem na to, že nelze poškozenou konfrontovat s její výpovědí z jiného trestního řízení, byť toto s danou věcí souvisí. Navíc, jak již Nejvyšší soud výše uvedl, tvrzení poškozené v této věci bylo podpořeno mimo jiné výpovědí čtyř svědků, z nichž dva k ní nemají jakýkoli vztah, a dalšími důkazy. S odkazem na výše nastíněný přístup Ústavního soudu pak Nejvyšší soud také připomíná, že odvolací soud učinil závěr o nadbytečnosti důkazního návrhu obhajoby, což je legitimním důvodem pro jeho odmítnutí. Takový postup s ohledem na již zmíněné závěry stran posouzení výpovědi poškozené obstojí.

42. Nejvyšší soud neshledal v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nedostatky, které by bylo možno považovat za relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Hodnocení důkazů je logické, přehledné a vychází z pečlivého posouzení všech podstatných okolností jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Závěry, k nimž soudy dospěly, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedeném dokazování a nejsou zatíženy libovůlí ani vnitřní rozporností. 43.

Nadto Nejvyšší soud dodává, a to s ohledem na námitku, že odvolací soud měl postupovat v pochybnostech ve prospěch obviněného, že pokud jde o zásadu in dubio pro reo, uvedené pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). Současně je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.

Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (jako tomu bylo v posuzované věci), pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). K namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze nakonec uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

44. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal, že by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první ani třetí alternativě. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě45. Druhá alternativa tohoto dovolacího by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou, která naplňuje dovolatelem označený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

46. Z rozvedených skutečností plyne, že dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu