6 Tdo 1104/2024

6 Tdo 1104/2024-2744

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání, které podala obviněná K. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 12 To 32/2021-2615, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 18. 12. 2020, č. j. 45 T 9/2018-2275, byla obviněná K. C. (dále též „obviněná“) uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se (se spoluobviněným S. E. C., nar. XY) podle jeho skutkových zjištění dopustila způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

2. Obviněná byla odsouzena podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech všeho druhu na dobu tří let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené Metropolitní spořitelní družstvo v likvidaci, IČO: 255 71 150, odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. V projednávané věci nerozhoduje Nejvyšší soud poprvé, podá proto kompletní shrnutí dosavadního průběhu řízení.

4. O odvolání obviněné, státního zástupce a insolvenční správkyně poškozené proti označenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. 12 To 32/2021-2433, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněné částečně zrušil v celém výroku o trestu, jakož i ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil za zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře tří roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev, jakož i členství v takovém orgánu, na dobu pěti roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal JUDr. Kateřinu Martínkovou, LL.M., insolvenční správkyni Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci, IČO: 255 71 150, s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1008/2022 (dále též „první zrušovací usnesení“), napadený rozsudek podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu uloženém obviněné a ve výrocích, jimiž podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu bylo rozhodnuto o jí uložených trestech. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Po novém projednání odvolání obviněné a odvolání státního zástupce podaného v její neprospěch rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 12 To 32/2021-2517, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou odvolání zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil za zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 tr. zákoníku [pozn.: správně § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku], ohledně kterého zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst.1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále jí podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest sestávající se ze 125 celých denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 2 000 Kč, celkem tedy 250 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev, jakož i členství v takovém orgánu, a to na dobu pěti roků.

7. Proti citovanému, v pořadí druhému, rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 866/2023 (dále též „druhé zrušovací usnesení“), podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2023, č. j. 12 To 32/2021-2517, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Po novém projednání odvolání obviněné a odvolání státního zástupce podaného v její neprospěch rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 12 To 32/2021-2615, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil za zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 tr. zákoníku [pozn.: správně § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku], ohledně kterého zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře pěti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále jí podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest sestávající se ze 125 celých denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 2 000 Kč, celkem tedy 250 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev, jakož i členství v takovém orgánu, a to na dobu pěti roků. Odvolání obviněné zamítl podle § 256 tr. ř.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Josefa Spolka dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, konkrétně pak na nesprávném hmotněprávním posouzení při aplikaci ustanovení upravujících stanovení druhu trestu a jeho výměry. Odvolací soud se totiž sice správně řídil právním názorem Nejvyššího soudu, u jednotlivých kritérií pro posouzení přiměřenosti trestu ho však aplikoval izolovaně a rovněž dostatečným způsobem nereflektoval skutečnosti, které vyvstaly po vydání předchozích rozhodnutí.

10. Obviněná má za to, že odvolací soud izolovaně posuzoval jednotlivé otázky týkajících se jejích poměrů, ale hodnotil je také izolovaně od problematiky povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, přičemž se prakticky nezabýval otázkou, v jaké míře se na spáchání trestného činu podílela. Pokud by všechny okolnosti správně komplexně hodnotil, dospěl by závěru, že podmínky pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku jsou v posuzovaném případě splněny. Platí přitom požadavek, aby soud přihlížel k době, která uplynula od spáchání trestného činu. Nejenže obviněná nezavdala žádnou příčinu k průtahům v trestném řízení, ale od spáchání činu se nedopustila žádného trestného jednání.

11. Pokud jde o otázku jejích poměrů, upozornila na otázku finanční zajištění její rodiny. Ta je odkázána na její příjem stran hypotéky, která vázne na domě. Přispívá také na náklady spojené s léčbou manžela. Zcela hradí platby za dceru S. (sociální a zdravotní pojištění atd.) a materiálně ji podporuje. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že tresty nevedou k její majetkové likvidaci. Při výkonu trestu odnětí svobody nebude moci hradit hypotéku, ani platby za dceru S. Odvolací soud nepřihlédl ani k chráněným zájmům poškozeného, neboť za této situace nelze ani uvažovat o její úhradě vzniklé škody.

12. Nejenže se v rámci svých možností věnuje péči o manžela, ale především pečuje o svou dceru S. Navrhla v této souvislosti vypracování znaleckého posudku o jejím zdravotním stavu. Odvolací soud návrh zamítl a nepřistoupil ani k výslechu S. s ohledem na závěry ošetřujících lékařů. Již tato okolnost přitom svědčí o závažnosti jejího zdravotního stavu. Lze sice přistoupit, že obviněná může být v péči o dceru zastoupena, avšak pouze krátkodobě. Výkon trestu odnětí svobody proto nutně povede k tomu, že dcera bude zcela odkázána na státní sociální systém.

13. Obviněná dále namítla, že odvolací soud nedostatečně zohlednil formu jejího zavinění (nepřímý úmysl) a míru, jakou se měla podílet na spáchání činu. Popsala své zapojení do činu a svoji roli označila za pouze formální. Připomenula také, že zatímco ona pouze podala žádost o úvěr, její manžel podepsal samotnou smlouvu o úvěru. Vyslovila též pochybnost, zda lze za situace, kdy o vině spoluobviněného dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, vůbec dostatečně správně zhodnotit povahu a závažnost skutku, jehož se měla dopustit.

14. Namítla dále, že odvolací soud uložil současně nepodmíněný trest odnětí svobody, i peněžitý trest ve stejné výši jako ve svém předchozím rozsudku, ačkoliv je zřejmé, že pokud při uložení podmíněného trestu byla schopna peněžitý trest hradit toliko ve splátkách, při uložení nepodmíněného trestu nebude hrazení peněžitého trestu v takové výši v jejích možnostech. Uložení peněžitého trestu v takové výši je při současném uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody zcela nepřiměřené, neboť je zřejmé, že by nejen zásadním způsobem postihl i další osoby, ale v neposlední řadě i zcela eliminoval možnost úhrady vzniklé škody.

15. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 12 To 32/2021-2615, jakož i další rozhodnutí na uvedený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhla dále, aby dovolací senát (§ 265o odst. 1 tr. ř.) či jeho předseda (§ 265h odst. 3 tr. ř.) rozhodl o přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu.

16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně shrnul, že obviněná namítla existenci důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž podstatou jejích námitek je nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který nepoužil § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

17. Nejprve státní zástupce připomenul, že případná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023), pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

18. Za zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, kterým byla obviněná uznána vinnou, může soud uložit trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby v rozmezí od 5 do 10 let. Uložil-li tedy odvolací soud obviněné napadeným rozsudkem trest odnětí svobody ve výměře 5 let, šlo nejen o přípustný druh trest, ale odpovídal i trestní sazbě stanovené v trestním zákoně za citovaný zločin. Žádné pochybnosti nevznikají v této věci ani ohledně zákonnosti dalších druhů trestů uložených obviněné, protože jak peněžitý trest, tak trest zákazu činnosti zde představují přípustné druhy trestů a byla též dodržena jejich zákonná výměra.

19. Pokud jde o námitky obviněné, jimiž brojila proti nepoužití moderačního oprávnění soudu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, mohly by sice s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., popř. důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To ovšem jen za předpokladu, že v konkrétní věci byly splněny podmínky uvedené v § 58 tr. zákoníku a trest odnětí svobody měl být důvodně uložen pod dolní hranicí trestní sazby. V posuzované věci však odvolací soud důvodně neshledal podmínky pro použití citovaného ustanovení a uložený trest odnětí svobody (ale i další uložené druhy trestů) není ani v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

20. V posuzované věci nejde ani o výjimku spočívající v tom, že by šlo o případ zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023), protože nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněné odpovídá všem zákonným hlediskům a není ani v extrémním rozporu s povahou trestného činu a s dalšími hledisky (tj. s možností nápravy, poměry pachatele a předpoklady vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu), že by to již zakládalo jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe.

21. Námitka obviněné, že nemůže zaplatit peněžitý trest z důvodu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, se rovněž míjí s uplatněným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Okolnost, že teprve po uložení peněžitého trestu nastaly důvody, které obviněnému brání ve výkonu tohoto druhu trestu, nemá žádný vliv na jeho přípustnost a zákonnost. V této souvislosti lze odkázat na § 342a tr. ř., podle kterého předseda senátu upustí od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku v případě, jestliže a) by obviněný další splátky peněžitého trestu nebyl v důsledků okolností nezávislých na jeho vůli schopen splácet, nebo za b) by výkonem takového peněžitého trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

22. K další námitce obviněné státní zástupce uvedl, že celková doba jejího trestního stíhání není nijak mimořádně extrémní, protože od zahájení jejího trestního stíhání do pravomocného skončení věci uplynula doba 6 let, když tato doba byla částečně ovlivněna také změnou zákonného soudce. Navíc soudy nižších stupňů uvedenou délku řízení dostatečně zohlednily ve výši uloženého trestu odnětí svobody. Nemohlo tak podle něj dojít ani k porušení práva obviněné na spravedlivý proces.

23. Pokud jde o úvahu obviněné, v níž poukázala na nemožnost posouzení povahy a závažnosti trestného činu za situace, kdy nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného E. C., jehož věc byla vyloučena ze společného řízení, dospěl státní zástupce k závěru, že zmíněná skutečnost se nijak nedotýká povahy a závažnosti zločinu spáchaného obviněnou. Odpovědnost každé osoby, která spáchala trestný čin ve spolupachatelství, se totiž posuzuje tak, jako by trestný čin spáchala sama.

24. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, něž je uveden v § 265b. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Posouzení dovolání

26. Obviněná, jak plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jí vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost. IV./1. Podřaditelnost námitek obviněné pod dovolací důvod

27. Z obsahu dovolání obviněné je zřejmé, že byť namítá několikero vad napadeného rozhodnutí, v zásadě svojí argumentací směřuje vůči uloženým trestům, které považuje za nepřiměřeně přísné. K tomu je předně třeba uvést, jak již učinil též státní zástupce ve svém vyjádření, že samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To ovšem není případ této trestní věci. Obviněná pochybení tohoto druhu nenamítá, neboť jí byly uloženy přípustné druhy trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle

které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).

28. Výjimku z toho pravidla, jak taktéž předestřel státní zástupce, představuje situace, kdy je uložený trest tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele. Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Ani toto není případ projednávané věci. Nejenže tuto vadu obviněná ve svém dovolání neuplatnila (a nutno připomenout, že dovolací soud je podle § 265i odst. 3 tr. ř. ve svém přezkumu omezen na rozsah a důvody uvedené v dovolání), především však nelze trest (v jeho celistvosti) uložený obviněné považovat za zjevně neúměrný či exemplární.

29. Ústavní soud v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Obviněné byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku ukládán trest odnětí svobody v zákonné sazbě od 5 do 10 let.

30. Odvolací soud zcela přiléhavě formuloval polehčující a přitěžující okolnosti zvažované v případě obviněné (viz str. 13 rozsudku). Za polehčující okolnosti odvolací soud správně považoval dobu, jež uplynula od trestného jednání obviněné, a její vedení řádného života během ní. Vhodně též zvážil péči, kterou obviněná v rámci svých možností věnuje dceři i manželovi, jakož i finanční pomoc, kterou jim poskytuje. Přestože tyto okolnosti nedosahují míry potřebné pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, je jistě na místě je zohlednit při úvahách o ukládaném trestu.

31. Odpovídajícím způsobem odvolací soud posoudil též přitěžující okolnosti, mezi které zařadil sofistikovanost jednání obviněné. Soud prvního stupně s odkazem na časový sled jednotlivých kroků obviněných – ke změně v osobě jednatele spol. C. s.r.o. i uzavření jak úvěrové smlouvy mezi spol. C. s.r.o. a MSD, tak nájemní smlouvy mezi spol. C. s.r.o. a Less a.s. došlo v časovém intervalu necelých tří týdnů – uzavřel, že jednání obviněných bylo účelové a velmi dobře promyšlené. Obviněné taktéž zásadně přitěžuje, že svým jednáním způsobila škodu přesahující 37 milionů korun, tedy téměř čtyřnásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, ve znění novely č. 330/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020. V úvahu vzal odvolací soud také skutečnost, že obviněná neučinila nic, co by bylo možno považovat za jakýkoliv krok směřující k náhradě způsobené škody.

32. Nepochybil ani při zvážení míry zapojení obviněné do trestné činnosti a míry jejího zavinění. Obviněná ve své dovolací argumentaci (shodnou s její dosavadní obhajobou) zcela opomíjí zjištění soudu prvního stupně, podle nichž nezastávala pouze formální pozici a nebyla ani tzv. bílým koněm, naopak měla aktivní roli ve společnosti a byla znalá jejích poměrů (viz bod 37. rozsudku soudu prvního stupně). Bagatelizací své role při spáchání trestné činnosti obviněná pouze ukazuje, že navzdory svému emotivnímu vyjádření při veřejném zasedání skutečně nedosáhla sebereflexe.

33. Ve vztahu k obviněné tak nebyly zjištěny žádné okolnosti, pro něž by bylo třeba považovat trest odnětí svobody v délce 5 let za zjevně nepřiměřený, a to ani v kombinaci s dalšími uloženými tresty. Na uvedeném ničeho nemění ani námitka obviněné stran délky trestního řízení (viz dále).

34. Zcela vymykající se obsahovému vymezení všech dovolacích důvodů je námitka obviněné, že jelikož nebyla věc spoluobviněného (jejího manžela) doposud pravomocně rozhodnuta, není možné zhodnotit povahu a závažnost skutku. Státní zástupce v této souvislosti správně připomenul, že podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Ustanovení § 39 odst. 7 písm. a) tr. zákoníku soudu sice ukládá, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu, neznamená to však, že by absence pravomocného rozhodnutí o vině obžalobou tvrzeného spolupachatele představovala překážku pro uložení trestu obviněnému, o jehož vině již bylo rozhodnuto. S ohledem na popis skutku, jehož spácháním byla obviněná pravomocně shledána vinnou, je její míra zapojení do tohoto činu jednoznačně formulována a rozhodnutí o vině původně spoluobviněného (manžela obviněné) na tom nemůže ničeho změnit.

35. Zbývá vyložit, zda lze obviněnou namítanou vadu, tj. že odvolací soud nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod. Státní zástupce uvedl s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, že se jedná o námitku spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i), popř. písm. h) tr. ř. Dosavadní ustálená praxe Nejvyššího soudu však byla odlišná a ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor, že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Důvody, proč se i po vydání citovaného nálezu Ústavního soudu řídí svojí ustálenou judikaturou, dovolací soud několikrát vyložil (viz mj. usnesení ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 834/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024), a není proto třeba zde tuto argumentaci opakovat. Postačuje připomenout, že k žádné podstatné změně v obecném náhledu Nejvyššího soudu na danou problematiku nedošlo, což lze demonstrovat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, jež následně obstálo i před Ústavním soudem – viz jeho usnesení ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 3281/23.

36. Obviněná v této souvislosti namítla, že odvolací soud posuzoval podmínky pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku izolovaně, neboť podle jejího mínění jsou ve svém souhrnu splněny. Vzhledem k tomu, že se jedná o námitku vymykající se dovolacím důvodům, Nejvyšší soudu se omezuje na následující konstatování. Důkazní situace stran skutkových zjištění majících význam pro posouzení otázky, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro postup spočívající v uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, nezměnila. Zůstávají proto v platnosti závěry vyslovené dovolacím soudem v jeho druhém zrušovacím rozhodnutí. Vhodná je pouze odezva na nové námitky obviněné.

37. Pro posouzení poměrů obviněné byla zásadní otázka její péče o dceru S. Nejvyšší soud ve svých zrušovacích rozhodnutích vytýkal odvolacímu soudu, že v tomto směru považoval roli obviněné za nezastupitelnou, přestože pro tento závěr neměl dostatečný podklad v provedeném dokazování (viz body 27. – 32. druhého zrušovacího rozhodnutí). Při novém projednání věci byl odvolací soud odkázán na totožné penzum důkazů jako při svém předcházejícím rozhodnutí, neboť dcera obviněné nedala souhlas s vyžádáním informací o jejím zdravotním stavu. Obhajoba proto navrhla vypracování znaleckého posudku. Odvolací soud návrh zamítl, přičemž jeho odůvodnění je zcela opodstatněné, neboť s ohledem na zprávy lékařů o negativním vlivu trestního řízení na jmenovanou a jimi doporučený nesouhlas s podáním informací o jejím zdravotním stavu by byl požadavek na absolvování znaleckého vyšetření nepřípustným zásahem s možným zásadním negativním dopadem na její zdravotní stav. Naopak nelze souhlasit s argumentací obviněné, že samotné sdělení lékařů o negativním vlivu trestního řízení na dceru je dostatečným podkladem o vážnosti jejího stavu. Přestože je nesporné, že probíhající trestní řízení a související informace o něm jejímu duševnímu stavu jistě neprospívají a ze stejného důvodu bylo na místě vyhnout se jejímu osobnímu slyšení u soudu, nejedná se o dostatečný podklad pro závěr o závažnosti jejího zdravotního stavu vyžadující natolik intenzivní péči obviněné, aby bylo rozhodnuto podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

38. Ohledně finanční situace rodiny obviněné odvolací soud v reakci na výtku Nejvyššího soudu poznamenal (str. 11 napadeného rozhodnutí), že ve spise byly založeny doklady prokazující přispívání obviněné na léčbu manžela. Ty však nepředstavují dostatečný podklad pro jednoznačný závěr o tom, nakolik pravidelně a v jaké výši obviněná na jeho lékařské výdaje přispívá. Je sice pravdou, že z výpisu spořícího účtu obviněné (č. l. 2549) je zřejmá jednorázová platba označená „steve medical“, avšak částka byla z tohoto účtu odeslána na účet vedený na jméno obviněné v české bance Air Bank, k němuž výpis neposkytla a další využití této částky tak nelze dohledat. Ani v pravidelných výdajích jmenovaných obviněnou (č. l. 2546 p. v., bod II. žádosti o povolení splácení peněžitého trestu) není taková platba uvedena.

39. Pokud obviněná dále v souvislosti s finančním zabezpečením dcery S. poukázala na související judikaturu týkající se péče o osoby, které jsou na obviněném závislé svou výživou nebo výchovou, tuto není možné v projednávaném případě aplikovat. Nejenže není dcera obviněné na ní závislá výchovou s ohledem na její věk (nar. XY), ale nebylo ani spolehlivě zjištěno, že by na ní byla závislá svou výživou. Jak již dovolací soud poznamenal ve svém druhém zrušovacím rozhodnutí (bod 36.), pracovní neschopnost dcery obviněné, příp. omezení její schopnosti sama si pracovní aktivitou zaopatřovat nezbytné prostředky k životu, nevyplývá z předložených lékařských zpráv, a není proto důkazní podklad pro závěr o tom, že se nemůže sama živit. IV./2. K otázce porušení základních práv obviněné

40. Obviněná taktéž namítla nepřiměřenost uloženého trestu s ohledem na délku trestního řízení. Právo na rozhodnutí v přiměřené době je jedním z prvků práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a vyplývá z obecného pravidla „justice delayed, justice denied“ (spravedlnost opožděná, spravedlnost upřená). Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) poznamenal, že v zásadě nelze vyloučit, že ve výjimečných případech může být přehnané oddalování rozhodnutí soudu považováno za zásah do práva na přístup k soudu, neboť by vlastně bylo odpíráním spravedlnosti (rozsudek ze dne 21. 12. 2010, Vassilios Athanasiou a další proti Řecku, č. 50973/08, bod 52).

41. Přední je však posouzení, zda lze délku řízení považovat za nepřiměřenou. Ústavní soud k tomu uvádí, že „posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, při níž je třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj. Závěr o tom, zda doba, po niž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno“ (nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). V podstatě se tak shoduje se závěry judikatury ESLP, jehož kritéria jsou složitost případu, jednání obviněných, postup vnitrostátních orgánů a závažnost případu pro obviněného (viz rozsudek velkého senátu ze dne 27. 6. 2000, Frydlender proti Francii, č. 30979/96).

42. Za počáteční bod pro posouzení délky řízení stanovuje ESLP okamžik, kdy je obviněný formálně obviněn, nebo kdy je podstatně ovlivněn jednáním příslušných úřadů vůči němu vedeným jejich podezřením (rozsudek velkého senátu ze dne 17. 12. 2004, Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, č. 49017/99). V projednávané věci tento okamžik nastal dne 6. 3. 2018, kdy obviněná podala vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. (č. l. 547). Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 4. 2018 (č. l. 31) jí bylo doručeno dne 25. 4. 2018 (č. l. 56) a vyslýchána jako obviněná byla dne 15. 5. 2018 (č. l. 74). Za další významné milníky trestního řízení proti obviněné je možno označit podání obžaloby, k němuž došlo týž rok (dne 7. 9. 2018, č. l. 1462) a vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 18. 12. 2020 (č. l. 2275). Za podstatné je možno označit i pravomocné rozhodnutí o vině obviněné rozsudkem odvolacího soudu ze dne 21. 7. 2022 (č. l. 2433). Konec řízení podle ESLP odpovídá datu vydání, resp. doručení, rozhodnutí o posledním opravném prostředku. O oprávněnosti trestního obvinění proto není rozhodnuto, dokud není definitivně určena výše trestu (rozsudek ze dne 15. 7. 1982, Eckle proti Německu, č. 8130/78, bod 77). Ke dni rozhodování Nejvyššího soudu tudíž uplynulo necelých sedm let od rozhodujícího počátku lhůty pro rozhodnutí o oprávněnosti trestního obvinění.

43. Prvním kritériem pro posouzení přiměřenosti délky řízení podle judikatury ESLP je složitost případu. V přípravném řízení bylo nutno shromáždit velké množství důkazního materiálu, neboť věc obviněné byla součástí rozsáhlé kauzy týkající se Metropolitního spořitelního družstva (pozn. samostatně je vedeno několik dalších trestních řízení, v nichž uvedené družstvo vystupuje jako poškozený). Byla tím podstatně ovlivněna délka doby uplynulé mezi samotným trestným jednáním vytýkaným obviněné (rok 2012) a prvním působením orgánů činných v trestním řízení na ni (rok 2018). Soud prvního stupně pak následně musel rozsáhlý důkazní materiál provést procesním způsobem při důsledném respektování práv obhajoby. Přestože z kauzy vzešlo množství samostatných trestních řízení vyznačujících se společným základním principem fungování trestné činnosti, skutkové okolnosti a způsob provedení v jednotlivých případech byly natolik odlišné, že to neměnilo nic na složitosti případu z hlediska hodnocení důkazů a právního posouzení pro ve věci činné soudy. Nelze proto pominout ani rozsah a sofistikovanost projednávané věci. Ostatně jednáním, jímž byla obviněná shledána vinnou, byla způsobena, jak již bylo zmíněno výše, škoda přesahující 37 milionů korun, tedy téměř čtyřnásobek škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Jednání obviněné bylo tudíž důvodně kvalifikováno jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za jeho spáchání pachateli hrozí uložení trestu odnětí svobody na pět až deset let.

44. Otázka, zda lze prodlevy ve vyřizování věci přičítat chování účastníků a soudních instancí, je druhým kritériem, podle něhož je posuzována přiměřenost délky řízení. Stát je v souladu s judikaturou ESLP odpovědný jen za ty průtahy, které byly jednoznačně způsobeny soudy nebo jinými státními orgány (viz rozsudek ze dne 6. 5. 1981, Buchholz proti Německu, č. 7759/77, bod 49). Stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které vznikly v důsledku nutnosti vypořádat se s procesními prostředky uplatňovanými účastníky (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2004, Dostál proti České republice, č. 52859/99, bod 220), nejde-li o průtahy způsobené tím, že soudy vyšších stupňů rušily rozhodnutí vydaná soudy nižších stupňů pro vady a nedostatky svědčící o nedostatku nezbytné péče z jejich strany (viz rozsudek ze dne 21. 6. 2005, Kubizňáková proti České republice, č. 28661/03, bod 35). Nelze proto opomenout, že v posuzované věci byla rozhodnutí odvolacího soudu opakovaně zrušena Nejvyšším soudem. Rozhodování soudů v této fázi řízení však probíhalo přiměřenou rychlostí.

45. K jediné podstatnější prodlevě v trestním řízení vedeném vůči obviněné došlo mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a prvním rozhodnutím soudu odvolacího. Tento byl však způsoben vnějšími okolnostmi. Odvolacímu soudu byla předložena odvolání obou spoluobžalovaných, poškozené i státního zástupce, přičemž se v zájmu ekonomičnosti a rychlosti řízení snažil o jejich rozhodnutí ve společném řízení. Po sdělení obhájce spoluobviněného (manžela obviněné) o jeho onemocnění si vyžádal lékařské zprávy a vyjádření, kdy lze očekávat, že by se mohl účastnit soudního jednání. Po zjištění závažnosti jeho zdravotního stavu a potřebě dlouhodobé péče vyloučil věc spoluobviněného k samostatnému projednání a rozhodl o zbývajících odvoláních. Postup odvolacího soudu byl v tomto případě správný a vzniklou délku řízení zapříčiněnou vážným zdravotním stavem obviněného nelze přičítat k tíži orgánům činným v trestním řízení.

46. Na základě uvedeného lze uzavřít, že do dne rozhodování Nejvyššího soudu nelze shledat žádné zaviněné průtahy, které by bylo na místě přičítat obviněné nebo orgánům činným v trestním řízení.

47. I když řízení vedené vůči obviněné před obecnými soudy lze považovat za definitivně skončené až konečným rozhodnutím ve smyslu Úmluvy (tj. rozhodnutím o posledním opravném prostředku), je nutno vzít v úvahu, že o její vině bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 2022. Délka dalšího řízení, v němž se řešila otázka právního následku zjištěné trestní odpovědnosti obviněné (v němž bylo odvolacím soudem opakovaně – v důsledku kasačních rozhodnutí dovolacího soudu – rozhodováno o ukládaném trestu) byla ovlivněna potřebou reakce na skutečnosti, které obviněná (nově) uplatnila až v doplnění svého odvolání ze dne 14. 6. 2022. Odvolací soud byl postaven před nově tvrzené skutečnosti, které bylo třeba objasnit a následně právně posoudit. Musel tak realizovat dokazování (mj. vyžádáním lékařských zpráv a výslechem svědků), které by jinak při včasnějším uplatnění tvrzených skutečností obviněnou mohl provést soud prvního stupně. Délka řízení před odvolacím soudem tedy byla ovlivněna potřebou vypořádání se s námitkami a skutečnostmi uplatněnými obviněnou až v tomto stadiu trestního řízení.

48. Vzhledem k tomu, že od prvního působení orgánů činných v trestním řízení na obviněnou uplynulo necelých sedm let a že ve prospěch obviněné byla odvolacím soudem při rozhodování o trestu zvážena jako polehčující okolnost doba, která uplynula od spáchání projednávaného trestného jednání (viz str. 13 rozsudku), neshledal Nejvyšší soud, že v případě obviněné došlo k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené doby trestního řízení, který by bylo nutné dále kompenzovat.

V. Způsob rozhodnutí

49. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ve svém dovolání uplatnila výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozešly. Zároveň Nejvyšší soud neshledal ani porušení jejích základních práv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

50. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Pokud se dovolací soud vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí nad tento rámec, učinil tak proto, aby bylo zjevné, že věc posoudil i z hlediska záruk, které pro obviněnou plynou z norem vyšší právní síly (garance obsažené v Listině a Úmluvě).

51. Předseda senátu neshledal důvodným, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. O podnětu, který obviněná učinila ve svém dovolání, pokud mu není vyhověno, není třeba rozhodovat samostatným (negativním) rozhodnutím, neboť dostačuje reakce na něj v rámci odůvodnění vlastního rozhodnutí o dovolání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 1. 2025

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu