Judikát 6 Tdo 1157/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:24.02.2026
Spisová značka:6 Tdo 1157/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.1157.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Obrazový záznam
Pokus trestného činu
Vražda
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D 6 Tdo 1157/2025-619
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. Č. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 8 To 73/2025-579, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 28/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2025, č. j. 1 T 28/2025-519 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. Č. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že: dne 29. 11. 2024 mezi 22:25 do 22:40 v XY, na chodníku před domem č.p. XY na XY náměstí, poté, co na obžalovaného poškozený M.
R., nar. XY, pod vlivem alkoholu zakřičel „co čumíš“, kterého doprovázel poškozený M. H., nar. XY, nejprve obžalovaný přistoupil k poškozenému M. H., kterého fyzicky napadl kopnutím do rozkroku, poté jej udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil kožní oděrku o délce 1 cm pod levým okem, následně obžalovaný přistoupil k poškozenému M. R., kterého opakovaně udeřil pěstí do obličeje, a poté jej, v úmyslu usmrtit, opakovaně bodl nezjištěným nožem do oblasti břicha, zad a krku, přičemž bodná rána do oblasti břicha a dvě bodné rány do zad byly vedeny velkou intenzitou, dvě bodné rány do oblasti krku byly vedeny střední intenzitou, čímž poškozenému způsobil dvě bodné rány na přední straně krku pod dolní čelistí s průbodem podkoží, jednu hlubokou bodnou ránu břicha nad pupkem pronikající do dutiny břišní s poraněním tenkého střeva a závěsného střevního aparátu, hlubokou bodnou ránu zad v levé bederní krajině se dvěma bodnými kanály, jednak směřujícím po žebrech směrem nahoru a jednak pronikajícím do dutiny břišní s poraněním tenkého střeva a žaludku, dále poškozenému způsobil krevní podlitinu v okolí levého oka, povrchovou kožní oděrku na hřbetu levé ruky, povrchové kožní oděrky na kloubech malíku a prsteníku pravé ruky, kdy zranění poškozeného M.
R., který se nacházel v bezprostředním ohrožení života vzhledem k vnitřnímu krvácení a rozvoji hemoragického úrazového šoku a dechové nedostatečnosti, si vyžádalo letecký transport do Fakultní nemocnice v Motole, kde se poškozený podrobil urgentnímu operačnímu zákroku a byl zde hospitalizován od 30. 11. 2024 do 10. 12. 2024.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 151 104 Kč jako náhradu způsobené škody, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 23. 5. 2025 do zaplacení. Poškozený M. R. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, jakož i státní zástupce a poškozený M. R., odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 8. 2025, č. j. 8 To 73/2025-579, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 8 To 73/2025-579 (dále „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uvedl, že podrobil ve svém odvolání rozsudek soudu prvního stupně kritice, avšak Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tuto kritiku nevzal v potaz a plně se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně. V prvé řadě namítal, že soudy řádně nehodnotily provedené důkazy, zejména kamerový záznam kamery KB07 v čase mezi 22:25:00 hodin až 22:33:00 hodin. Soudy obou instancí se dostatečně nezabývaly pohybem všech osob na videozáznamu z pohledu jejich možného pachatelství stíhaného skutku. V rámci odvolacího řízení navrhoval provedení tohoto důkazu, avšak odvolací soud jeho návrh zamítl s odůvodněním, že provedení tohoto důkazu je nadbytečné a nijak nemůže přispět k objasnění věci.
7. Dále namítl, že v rámci odvolacího řízení navrhoval provedení dalších důkazů, a to videozáznamů z bezpečnostní kamery KB56_výtah z XY ul. vnější_2024-11_29_22_40 min.asf a z bezpečnostní kamery KB57_výtah z XY ul. vnitřní_2024-11_29_22_40 min.asf. Tyto videozáznamy nebyly před soudy obou stupňů provedeny navzdory tomu, že na nich je zachycen muž odpovídající popisu pachatele tak, jak jej popsal svědek H. Na videozáznamech má být zachycena tato osoba, jak v čase 22:40:27 hodin přichází k výtahu z ulice XY do Ulice XY a následně po vystoupení odchází směrem k restauraci, ze které přišli poškození H.
a R. Dodává, že výtah z ulice V. na ulici P. je vzdálen 400 metrů od místa činu, tj. 8 minut chůze, což značí že se osoba zachycená na těchto videozáznamech mohla v čase 22:30 hodin nacházet na místě činu. Soud prvního stupně takto navržené důkazy neprovedl, ačkoliv byly součástí vyšetřovacího spisu a soud druhého stupně tyto navržené důkazy neprovedl s odůvodněním, že tyto záznamy nejsou z místa činu a nemohou zasáhnout do skutkového zjištění soudu prvního stupně.
8. Z navržených důkazů má být zřejmé, že se v době spáchání skutku na místě činu nacházely i jiné osoby, avšak tyto skutečnosti soudy obou stupňů nijak nezohlednily při zjišťování skutkového stavu. Tyto důkazy mají být natolik zásadní, že bez jejich provedení nelze mít za to, že byl plně zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
9. Neprovedené důkazy proto mají představovat opomenuté a nevypořádané důkazy, se kterými se soudy řádně nevypořádaly.
Neprovedení navržených kamerových záznamů, nevypořádání se s pohybem všech osob zachycených na kameře KB07 a dalších osob pohybujících se v blízkosti místa činu zakládají nepřezkoumatelnost napadeného usnesení jakož i nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se o porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces, neboť soudy obou stupňů se řádně nevypořádaly s dovolatelem uplatňovanými důkazními návrhy. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94.
10. Následně uvedl, že podrobil značné kritice také výpověď svědka H. ohledně stíhaného skutku a popisu pachatele, když v jeho výpovědi shledal a upozornil na celkem 24 zásadních nepřesností. Navzdory těmto nepřesnostem soudy obou stupňů hodnotily výpověď tohoto svědka jako věrohodnou a nepřesnosti odůvodňovaly jeho podnapilostí a stresovým vypětím z celé situace.
11. Vzhledem k uvedenému konstatoval, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, včetně předcházejícího řízení, tj. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat, včetně provedení opomenutých důkazů videozáznamu kamer KB56 a KB57 a opakováním navrženého důkazu KB07 s úkolem se zcela vypořádat se všemi provedenými důkazy ve vztahu ke zjištění skutkového stavu.
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a argumentaci uvedenou v dovolání, uvedl, že dovolatelem nastíněné výtky nejsou opodstatněné, neboť jimi vyjadřuje pouze nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy a zároveň má za to, že dokazování je neúplné. Podotkl, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, by zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. v případě pouze „zjevných rozporů“. Následně popsal podstatu zjevných rozporů rozhodných skutkových zjištění a konstatoval, že o takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by mohla naplnit uplatněný dovolací důvod, není dána.
13. Státní zástupce zdůraznil, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (ani odůvodnění usnesení odvolacího soudu) v předkládané věci není zatíženo vadou, která by spočívala v porušení § 125 odst. 1 tr. ř. (§ 134 odst. 2 tr. ř.), resp. v údajné nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadených rozhodnutí, jak obviněný tvrdí v dovolání. Není ani chybou, pokud soudy pracovaly s výpovědí poškozeného/svědka H. jako s jedním z usvědčujících důkazů, neboť i přes jisté nesrovnalosti je tato výpověď podpořena především nálezem krevních stop, záběry bezpečnostní kamery a také částečně výpovědí samotného obviněného.
Rozhodující důkazy tak nestojí osamoceně, ale korespondují navzájem a současně odpovídají i dalším ve věci provedeným důkazům. Důkazy tvoří ucelený komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňují učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě „zjevných rozporů“ tedy podle státního zástupce nebyl naplněn.
14. K tvrzené vadě opomenutých důkazů konstatoval, že odvolací soud označil obviněným navržené důkazy za nadbytečné, přičemž s tímto postupem odvolacího soudu se státní zástupce plně ztotožnil. Podle jeho slov byl skutkový stav zjištěn úplně bez důvodných pochybností, tudíž další dokazování by již neplnilo svůj účel. Označení dalších důkazních návrhů za nadbytečné považoval za postup správný a odpovídající ustálené soudní praxi.
15. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak státní zástupce uvedl, že daný dovolací důvod se vztahuje k hmotněprávnímu posouzení skutku, přičemž podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán a musí z něj vycházet, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z argumentace dovolatele je ovšem patrné, že prakticky neobsahuje výtky, které by byly pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné. Existence citovaného dovolacího důvodu je namítána pouze formálně.
16. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k replice, avšak obviněný svého práva nevyužil a ve stanovené lhůtě své vyjádření dovolacímu soudu nezaslal.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
19. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 8 To 73 /2025-579, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.
Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně.
Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
IV. Posouzení dovolání
23. Jak již shora řečeno, obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel ve svém dovolání sice odkázal na uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nepřipojil žádnou relevantní věcnou argumentaci. Nejvyšší soud by tak mohl pouze spekulovat, v čem dovolatel spatřuje nesprávné právní či hmotněprávní posouzení skutku. To však nelze, neboť Nejvyšší soud je vázán vymezeným dovoláním, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle § 265i odst. 3 (příp. též odst. 5) tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
24. Obviněný ve svém dovolání rozvíjí argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první o třetí alternativě. O první alternativu daného dovolacího důvodu, tj.
zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů dovoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).
25. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.
26. Námitky obviněného vznesené v předkládané věci však s ohledem na výše uvedené nejsou způsobilé osvědčit zjevný rozpor. Jedná se totiž pouze o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly, a o rozporování hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být (jak ostatně uvedeno i výše) založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25).
27. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm.
g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
28. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která podstatná skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejenže tedy argumentace obviněného nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani formálně podřazena (ani pod žádný jiný dovolací důvod).
29. Dovolatel se totiž vůči skutkovým zjištěním soudů vymezuje na velmi obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán. Činí tak většinově na podkladě zpochybňování činnosti soudů při volném hodnocení provedených důkazů, včetně tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného a skutečnosti, že soudy nesprávně hodnotily pohyb všech osob vyskytujících se na kamerových záznamech. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými skutkovými zjištěními.
30. Obviněný v podaném dovolání dále vymezuje, že své dovolání podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tedy že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tato alternativa dovolacího důvodu řeší problematiku tzv. opomenutých důkazů, přičemž k této problematice se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mimo jiné uvedl, že: „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl.
36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal“. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako skupinu důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr.
ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 262/2004, I. ÚS 118/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
31. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Podle ustálené judikatury Ústavního soud, neakceptování důkazního návrhu lze založit třetími důvody, a to 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; 2) důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídající potencí; a 3) nadbytečnost důkazu, tj. určité tvrzení k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria – odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou [viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ze dne 18.
12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05]. Podle ESLP však ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01).
K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
32. Je skutečností, že obviněný prostřednictvím svého obhájce v řízení před soudem prvního stupně vznesl řadu důkazních návrhů, o kterých tento rozhodl jejich zamítnutím, což odůvodnil v bodě 65. odůvodnění svého rozsudku. V odvolacím řízení se obviněný domáhal zejména přehrání kamerových záznamů z bezpečnostních kamer KB07, KB56 a KB57, avšak soud tyto návrhy zamítl, což odůvodnil v bodě 8. a 9. napadeného usnesení. Obviněný v podaném dovolání tento postup soudů napadá a rozebírá, proč z jeho pohledu bylo důležité navrhované důkazy provést.
Za podstatné považuje především přehrání kamerových záznamů z kamer KB56 a KB57, neboť se podle jeho přesvědčení na záběrech z těchto kamer nachází osoba odpovídající popisu pachatele tak, jak jej poskytl svědek H., přičemž tato osoba je zachycena na místě vzdáleném zhruba 8 minut chůze od místa činu. Je však nezbytné uvést, že tyto kamerové záznamy jsou opět obviněným hodnoceny izolovaně bez vazby na jiné důkazy (příp. bez souvislosti s jinými důkazy) obsažené (obsaženými) ve spisovém materiálu a odvolací soud nepochybil, když nepřistoupil k jejich provedení.
Odvolací soud se v napadeném usnesení stručně vyjádřil k neprovedení navrhovaného důkazu kamerovými záznamy, když konstatoval, že nová přehrání kamerových záznamů a přehrání kamerových záznamů z míst, která se místa činu netýkají, by nemohla zasáhnout do skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak ze spisového materiálu je zřejmé (alt. lze usuzovat), že tuto svou úvahu založil na úředním záznamu o vyhodnocení kamerových záznamů (č. l. 380). Z tohoto je zřejmé, že policejní orgán provedl rozsáhlé šetření a trasování k osobě zachycené na uvedených kamerových záznamech.
Dospěl přitom k závěru, že tato osoba se nemohla v době napadení nacházet na místě činu. Z šetření policejního orgánu je zřejmé, že tato osoba byla zachycena v čase 22:21:50 hodin na křižovatce v jiné části města. Křižovatka byla od místa činu vzdálena 1,2 kilometru, a proto je vyloučeno, aby se osoba z kamerových záznamů v době napadení pohybovala v blízkosti místa činu, či dokonce aby se potkala s poškozenými H. a R.
33. Nejvyšší soud k postupu odvolacího soudu uvádí, že jej lze považovat za souladný se zákonem. Úřední záznam o vyhodnocení kamerového záznamu může soudu sloužit jako podklad k úvaze, zda bude důkaz přehráním kamerového záznamu proveden či nikoli. Jeho funkce je analogická úřednímu záznamu o podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 věty třetí tr. ř., který zákon výslovně určuje jako prostředek sloužící zásadně (s výjimkou v daném zákonném ustanovení uvedenou) k posouzení potřebnosti provedení důkazu. Stejným způsobem postupoval i odvolací soud při zvažování návrhu obviněného, zda provede důkaz přehráním kamerových záznamů, když na základě úředního záznamu o vyhodnocení kamerových záznamů na č. l.
380 racionálně posoudil, že přehrání těchto záznamů ve veřejném zasedání není nezbytné. Úřední záznam nebyl použit jako důkazní prostředek, ale pouze jako vodítko k rozhodnutí o potřebnosti navrženého důkazu, což je v souladu jak s účelem § 158 odst. 6 tr. ř., tak se zásadou bezprostřednosti dokazování. Jedná se totiž o pouhý zdroj (pramen) důkazu, tedy podnět k tomu, aby byl určitý důkaz proveden [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1958]. Hranice uvážení soudu, zda provede či neprovede důkaz na základě úředního záznamu, jsou vymezeny § 2 odst. 5 tr.
ř., tedy povinností zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 4 Tdo 447/2024, bod. 63 odůvodnění). Takový stav věci byl přitom zjištěn již provedeným dokazováním. Navrhované důkazy v podobě přehrání kamerových záznamů z kamery KB56 a KB57 byl nadbytečný ve smyslu jeho definice provedené nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01.
Odvolací soud tedy nepochybil, když obviněným navrhované důkazy neprovedl.
34. Obiter dictum je na místě připomenout, že dokazování a činění skutkových závěrů je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
35. O tom, že soud prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud) pečlivě zvážil celkovou situaci a k projednávané věci přistoupil zodpovědně, svědčí mimo jiné skutečnost, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování kamerovými záznamy a listinnými důkazy, o čemž svědčí náležité odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně opřel skutkové závěry o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., všechny důkazy hodnotil postupem, který splňuje všechna kritéria volného hodnocení důkazů při dodržení všech objektivních hledisek, aniž by pomíjel stanovisko obviněného či konkrétní skutečnosti, za kterých k činu obviněného došlo.
Odvolací soud splnil svou přezkumnou povinnost podle § 254 a násl. tr. ř., když se se závěry soudu prvního stupně vypořádal a neshledal pochybení, jež by mohla vést ke změně nebo zrušení napadeného rozhodnutí.
36. V návaznosti na to lze doplnit, že obviněný na jednotlivé důkazy a skutková zjištění z nich plynoucí (zejména výskyt dalších osob či vozidel na kamerových záznamech), která byla podkladem rozhodnutí soudů nižších stupňů o jeho vině, nazírá izolovaně. Takovým pohledem lze sice namítat, že se nedaleko místa činu vyskytovaly další osoby, a proto není jejich pachatelství na stíhaném činu vyloučeno, na uvedené důkazy (jakož i důkazy další) je však třeba nahlížet, a takto je i hodnotit, komplexně. Soudům nižších stupňů proto nelze oprávněně vyčítat, pokud po zhodnocení všech důkazů nejen jednotlivě, ale také (zejména) v jejich vzájemných souvislostech, a dále také po komplexním zhodnocení naznačených zjištění z nich učiněných uzavřely, že obviněný se dopustil stíhaného skutku.
37. Z kontextu provedených důkazů – kamerových záznamů, výpovědí, jež jsou (i) v tomto směru souladné – plyne, že osoba útočící na poškozené se oddělila ze skupiny 5 osob, ve které byly 3 ženy a 2 muži. Soud prvního, následně i soud druhého stupně, dospěl po vyhodnocení kamerových záznamů k závěru, že ani jedna z osob pohybujících se na záznamu neodpovídá popisu pachatele tak, jak jej podal poškozený H., a dále že osoby se nepohybovaly ve skupině 5 osob. Logicky tak nelze dovodit, že by pachatelem byla osoba, která je na kamerovém záznamu zachycena sama apod. Trestná činnost obviněného je navíc prokazována nálezem krevních stop poškozeného R.
na brašně zajištěné u obviněného při jeho zadržení. Genetická analýza přitom potvrdila shodu DNA vzorků odebraných z brašny se srovnávacím vzorkem odebraného od poškozeného R. Brašna přitom odpovídá popisu tak, jak jej podal svědek H. Kamerové záznamy sice vzhledem k jejich horší kvalitě neumožňují přesnou identifikaci brašny, avšak je zjevné, že brašna zachycená na záběrech svými rozměry a barvou, včetně červenou barvou vyobrazeného loga, odpovídá té, která byla u obviněného zajištěna při zadržení (a na níž byly nalezeny krevní stopy poškozeného R.).
Krevní stopy na brašně přitom obviněný ani nedokázal rozumně vysvětlit. Krevní stopy nemají povahu tzv. šmouhy, která by mohla vzniknout otěrem brašny o předmět, na němž by se případně nacházela krev poškozeného R., ale mají povahu tzv. stříkanců. Obhajoba obviněného mířící na to, že krevní stopy se na jeho brašnu dostaly otěrem o místo, na kterém byla krev poškozeného, tedy ve smyslu provedeného dokazování nemůže obstát. Za tohoto důkazního stavu lze bez důvodných pochybností uzavřít, že pachatelem stíhaného skutku byl obviněný.
V. Způsob rozhodnutí
38. Z rozvedených skutečností plyne, že dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soudu proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 39. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu