6 Tdo 1172/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.
října 2003 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněných M. S., T. W., M. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici M., a K. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11.
2002, sp. zn. 4 To 144/2002, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 T 3/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., se
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 To
144/2002, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 55
T 3/2001,
z r u š u j í .
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Ostravě rozhodl v trestní věci obviněných M. S., T. W., M. J. a
K. T. v hlavním líčení konaném dne 12. 4. 2002, sp. zn. 55 T 3/2001, usnesením
tak, že podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j)
tr. ř. (v rozhodnutí zjevně nesprávně „tr. zák.“) se zastavuje trestní stíhání
jmenovaných obviněných pro skutek, kterého se měli dopustit tím, že
poté, co v blíže nezjištěné době počátkem měsíce dubna 1991 v O., F. B.,
stíhaný zvláště, zjednal M. S. a L. P., stíhaného zvláště, aby podle jeho
pokynů a instrukcí pro něj získali loupežným přepadením profesora V. K., v P.,
celkem devět obrazů význačných světových malířů,
obvinění M. S. a L. P. zjednali k přímému provedení loupežného přepadení T. W.
a M. J., oba podrobně instruovali o způsobu, jakým mají čin provést a L. P. pro
tento účel zajistil prostřednictvím K. T. stejnokroj policisty Policie ČR a
lahvičku s omamnou tekutinou, načež poté podle předem propracovaného plánu,
dne 9. dubna 1991 kolem 08.00 hod. obv. T. W. a M. J. v P., na podkladě
instrukcí a pokynů L. P. a M. S., pod záminkou, že jako pracovníci Policie ČR
potřebují od profesora V. K., pomoc při pátrání po odcizených obrazech, vešli
do rodinného domku prof. K. na B. ul., přičemž M. J. byl oblečen do stejnokroje
důstojníka Policie ČR a T. W. se rovněž představil jako policista,
ovšem v prostorách domku prof. K. napadli tak, že mu přiložili na ústa kapesník
napuštěný nezjištěnou tekutinou, povalili jej na zem, ústa mu zalepili náplastí
a prádelní šňůrou jej spoutali na rukou i nohou a posléze v bytě napadli a
svázali též M. K., načež byt prohledávali se zaměřením na výtvarná díla
význačných malířů podle instrukcí dodaných jim prostřednictvím L. P. a původně
určených F. B., přičemž v bytě nalezli a odcizili nejméně pět obrazů, zejm. dvě
barevné litografie sign. J. M., jednu barevnou litografii sign. P. a dva
obrazy zpracované kombinovanou technikou sign. J. a F. T. a rovněž porcelánovou
sošku, zlaté šperky, pamětní mince, fotoaparát Canon a radiomagnetofon Hitachi,
vše v celkové hodnotě nejméně 449.640,- Kč, načež z bytu odešli,
a vzápětí poté v souladu s původním plánem odcizené věci odvezli z P. na
silnici ve směru na B., kde obrazy na předem určeném místě od nich převzal do
svého vozidla obv. K. T.,
načež K. T. přijel s odcizenými obrazy na určené místo v prostorách motorestu
R. u B., kde se setkal s obviněným M. S. a L. P. a podle jejich instrukcí
obrazy ve svém vozidle vezl až do P. ,
čímž měli spáchat obviněný M. S. trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2
písm. a), b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr.
zák. a návod k trestnému činu porušování domovní svobody podle § 10 odst. 1
písm. b), § 238 odst. 1, 2 tr. zák., obvinění T. W. a M. J. trestný čin loupeže
podle § 234 ods. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a trestný čin porušování domovní
svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněný K. T. pomoc k trestnému
činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c), § 247 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák.
Citovaným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě současně zastavil trestní stíhání
obviněného M. S. pro skutky, kterých se měl dopustit tím, že
v období od 20. března do 8. dubna 1991 v restauraci D.-k. R. ve S. O. spolu s
další osobou opakovaně levně odkupovali od Š. M., různé spotřební průmyslové
zboží a elektroniku, vše v celkové hodnotě 465.595,- Kčs, které si pak
ponechávali pro vlastní potřebu či odprodávali je jiným osobám, ač věděli, že
zboží pochází z vloupání, která páchal Š. M. a další osoby,
čímž měl spáchat trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. b) tr. zák. /v rozhodnutí zjevně nesprávně „§ 250“ odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. b) tr. zák./,
dne 24. července 1990 kolem 18.00 hod. v R., okres K., na příjezdové cestě k
domu ve vozidle Š 105, ze vzteku udeřil opakovaně do obličeje svého
nevlastního otce, F. S., a poté, co F. S. z vozidla utekl, na něj úmyslně
najel mimo vozovku tak, že F. S. způsobil zlomeninu zevního kondylu pravé kosti
holenní, kteréžto poranění si vyžádalo léčení do 14. 11. 1990,
čímž měl spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.
jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.,
dne 29. června 1991 kolem 03.00 hod. v O. – L. v zaparkovaném automobilu
Volkswagen-Golf ve snaze o dosažení soulože s K. C., poté, co jeho žádosti
odmítala, bitím rukama do obličeje překonal její odpor, obnažil ji a pak na ní
vykonal soulož,
čímž měl spáchat trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. jako
zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák.
v přesněji nezjištěné době v závěru března 1991 převzal z kanceláře v podniku
D.-K. R. ve S. O. zbraně, které zde dodal F. K., stíhaný zvláště, a to celkem
čtyři lovecké brokovnice ráží 16/16 a 12/12, které posléze odvezl do domku
svých rodičů v R. a později je prodal nezjištěné osobě,
čímž měl spáchat trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zák.
Důvodem pro takové rozhodnutí soudu prvního stupně byl závěr o překážce postupu
v předmětném řízení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., platného od 1. 1.
2002, s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
Listiny) a ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř., která se odráží v čl. 6 odst. 1, věta
prvá, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
Úmluvy), jež byla publikována sdělením MZV pod č. 209/1992 Sb. Podle citovaného
ustanovení této mezinárodní smlouvy má každý právo na to, aby jeho záležitost
byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým soudem,
který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti
jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
Soud prvního stupně popsal genezi celé věci a dosavadní průběh trestního
stíhání všech čtyř obviněných, které bylo zahájeno dne 20. 8. 1991 vůči M. S.
a T. W., dne 21. 8. 1991 proti M. J. a dne 29. 8. 1991 proti K. T. Obžaloba
byla podána Krajským prokurátorem v Ostravě dne 22. 6. 1992. První hlavní
líčení ve věci proběhlo ve dnech 6. až 23. 4. 1993 a posledního dne tohoto
hlavního líčení byl vyhlášen rozsudek. Proti němu podali odvolání jednak státní
zástupce a jednak obvinění T. W. a M. J. Předkládací zpráva byla Vrchnímu soudu
v Praze doručena dne 21. 6. 1993. První veřejné zasedání konal uvedený soud dne
23. 10. 1996; vyhlásil při něm usnesení, kterým byl ohledně obviněných M. S.,
T. W., M. J., K. T. a T. Ch. (tehdy též trestně stíhaného) zrušen rozsudek
Krajského soudu v Ostravě v celém rozsahu a věc tomuto soudu vrácena k novému
projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě pak usnesením ze dne 3. 6. 1998
přibral znalce k vyšetření a vyhotovení znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k posouzení věrohodnosti
svědkyně K. C., přičemž z důvodu nespolupráce jmenované nebyl tento posudek
vyhotoven. Dne 6. 6. 2001 pak podal Krajský soud v Ostravě Vrchnímu soudu v
Olomouci návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř. s tím, že tato by
měla být postoupena Krajskému soudu v Brně. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 20. 6. 2001 bylo rozhodnuto, že předmětná trestní věc se Krajskému soudu
v Ostravě neodnímá, a dne 9. 8. 2001 byla přidělena novému senátu tohoto
krajského soudu. Ve dnech 14. až 21. 11. 2001 proběhlo hlavní líčení ke skutkům
týkajícím se obviněného M. S. (nepodařilo se k němu předvolat obviněného K.
T.). Další hlavní líčení pak bylo konáno ve dnech 11. až 13. 3. 2002 a
naposledy ve dnech 11. až 12. 4. 2002, když právě dne 12. 4. 2002 Krajský soud
v Ostravě rozhodl shora citovaným usnesením o zastavení trestního stíhání.
Toto usnesení, a to ihned po jeho vyhlášení, napadl Krajský státní zástupce v
Ostravě stížností, kterou odůvodnil nejprve podáním došlým Krajskému soudu v
Ostravě dne 13. 5. 2002 a posléze podáním doručeným Vrchnímu soudu v Olomouci
dne 7. 6. 2002. Mimo formální vady, jimiž předmětné usnesení soudu prvního
stupně trpělo, brojil proti rozhodnutí soudu o zastavení trestního stíhání
všech čtyř obviněných podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. j)
tr. ř. Podle jeho přesvědčení porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy nezakládá přímo nepřípustnost trestního
stíhání, když v této není výslovně uvedeno, a takové rozšiřování důvodu
nepřípustnosti trestního stíhání tímto směrem není zákonným řešením ani po
stránce věcné, ani po stránce formálně procesní. Nedostatek výslovného
ustanovení směřujícího k zastavení trestního stíhání při porušení práva
garantovaného Úmluvou nelze nahradit ani použitím analogie; situace řešené
ustanovením § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. se podstatně liší od situací, které
představují porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, protože na
jedné straně stojí zastavení trestního stíhání z důvodů výslovně uvedených ve
vyhlášené mezinárodní smlouvě, kterou je ČR vázána, bez jakékoliv návaznosti na
porušení práv zakotvených v mezinárodní smlouvě, a na straně druhé jde o případ
charakterizovaný porušením práva garantovaného Úmluvou, avšak tato ve svém
textu neobsahuje sankci v podobě zastavení trestního stíhání. Postup zvolený
nalézacím soudem označil rovněž za kontraproduktivní ve vztahu k realizaci
zásady oficiality i ve vztahu k zájmu obviněného na spravedlivém rozhodnutí o
jeho vině či nevině, přičemž nepříznivě bylo zasaženo také do práv obviněných
ve smyslu účelu a prostředků nápravy. Dále zdůraznil, že pokud nalézací soud
hovořil o nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, toto jeho tvrzení bylo
zavádějící; správně se jednalo o nečinnost soudu, když ze strany státního
zastupitelství bylo mnohokrát bezvýsledně požadováno nařízení hlavního líčení v
předmětné věci. Poukázal i na to, že obvinění jsou stíháni pro zvlášť závažné
úmyslné trestné činy, které jsou velmi společensky nebezpečné a jejichž
nebezpečnost nezanikla. Uvedl také, že doba, která uplynula od spáchání
trestného činu, je přitom jen jednou ze skutečností, ke kterým je soud povinen
při svém rozhodování přihlížet.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 To 144/2002, z
podnětu stížnosti státního zástupce podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř.
napadené usnesení zrušil a nově rozhodl tak, že podle § 223 odst. 1 tr. ř., z
důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam, zastavil
trestní stíhání všech čtyř obviněných, na základě obžaloby Krajského
prokurátora v Ostravě ze dne 22. 6. 1992, sp. zn. Kv 148/91, pro skutky, které
popsal shodně jako Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 12. 4. 2002
(opravil jen písařská pochybení vytknutá stížností státního zástupce, a na
rozdíl od soudu prvního stupně nepojal do výrokové části svého rozhodnutí
výslovný odkaz na „vyhlášenou mezinárodní smlouvu, kterou je ČR vázána“).
Soud druhého stupně se ztotožnil s právními závěry nalézacího soudu a uvedl, že
zastavení trestního stíhání v tomto posuzovaném případě je důvodné, odůvodněné
a zákonné s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy aplikací analogie ustanovení § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. Zdůraznil přitom, že si je vědom toho, že trestní řád
neobsahuje výslovné ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, které by
bylo důsledkem porušení článku 6 odstavce 1 Úmluvy a že odkaz na ustanovení §
11 odst. 1 písm. j) tr. ř. stále ještě vzbuzuje pochybnosti o tom, zda jde v
posuzovaném případě o přiléhavé ustanovení; na straně druhé skutečnost, že
trestní řád nemá výslovné ustanovení, které by garantovalo dodržování Úmluvy,
ještě neznamená, že nelze Úmluvu aplikovat, zvláště když je bezprostředně
závazná a podle článku 10 Ústavy ČR má přednost před zákonem. Poukázal na
absenci jakéhokoliv zavinění obviněných na vzniku a délce průtahů v řízení, a k
povaze projednávané věci uvedl, že se nevymyká ostatním případům projednávaným
v rámci příslušnosti soudu podle § 17 odst. 1 tr. ř. Z hlediska materiálního
náhledu na věc konstatoval, že přípravné řízení ve věci trvalo 10 měsíců do
podání obžaloby, první hlavní líčení před nalézacím soudem se konalo po dalších
deseti měsících, odvolací řízení proběhlo však až za tři roky a čtyři měsíce, a
nejdelší průtah vyřizování věci byl od 19. 11. 1996 do 14. 11. 2001, kdy
krajský soud učinil první relevantní kroky k vyřízení věci meritorně, tj.
celkem po necelých pěti letech nepřetržité nečinnosti směrem k meritornímu
vyřízení věci; obě období nečinnosti nalézacího soudu přesahují v souhrnu dobu
osmi let z celkových deseti let dosavadního řízení od zahájení trestního
stíhání do prvních úkonů nalézacího soudu k meritornímu vyřízení věci, přičemž
nelze přehlédnout, že věc byla v odvolacím řízení odvolacím soudem zrušena již
před více než šesti lety a řízení před nalézacím soudem je nyní na úplném
počátku z důvodu další změny předsedy senátu.
Vrchní soud v Olomouci do obsáhlého odůvodnění svého usnesení převzal rovněž
podstatnou část argumentace z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 178/2002, a závěrem shrnul, že v posuzovaném případě první
neodůvodněné průtahy zapříčinil odvolací soud a zejména extrémní průtah v
druhém případě zapříčinil senát krajského soudu, když jeho předseda, který od
počátku věc projednával, po dobu delší čtyři roky po vrácení věci k novému
projednání neučinil žádný právně relevantní úkon směrem k meritornímu vyřízení
věci; právo a povinnost státu na stíhání a potrestání pachatele trestné
činnosti se tak dostalo z důvodů výlučně nebo zejména existujících na straně
státu do extrémního rozporu s právem obviněných na projednání jejich věci v
přiměřené lhůtě a stát se svou nečinností zbavil práva na stíhání a potrestání
pachatele trestné činnosti.
Opis usnesení soudu druhého stupně byl obviněnému M. S. doručen dne 29. 3.
2003, jeho obhájci JUDr. P. S. dne 12. 2. 2003, obviněnému T. W. dne 17. 2.
2003, jeho obhájci Mgr. P. K. dne 12. 2. 2003, obviněnému M. J. dne 12. 2.
2003, jeho obhájci JUDr. L. V. dne 17. 2. 2003, obviněnému K. T. dne 1. 6.
2003, jeho obhájci Mgr. M. S. dne 12. 2. 2003 a Krajskému státnímu
zastupitelství v Ostravě dne 12. 2. 2003.
Dne 5. 2. 2003 došlo Krajskému soudu v Ostravě podání, jehož obsahem bylo
dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch výše jmenovaných obviněných
proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 To
144/2002. Nejvyšší státní zástupkyně v obecné rovině uvedla, že tento soud jako
soud stížnostní rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny
podmínky pro takové rozhodnutí, přičemž odkázala na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. f) tr. ř.
V dalším textu nejvyšší státní zástupkyně rozvedla argumenty, jimiž by měl být
uplatněný důvod dovolání naplněn. Po rekapitulaci dosavadního vývoje dané věci
označila za podstatné, že ustanovení čl. 6 Úmluvy pojmově nenaplňuje požadavek
obsažený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., totiž, že trestní stíhání
nelze zahájit, resp. v již zahájeném trestním stíhání nelze pokračovat, pokud
tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Zdůraznila přitom, že důvodem nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu
citovaného ustanovení trestního řádu může být jen taková norma zakotvená v
mezinárodní smlouvě, která výslovně signatářskému státu ukládá povinnost za
specifikovaných okolností zastavit (popřípadě nezahajovat) trestní stíhání. Z
povahy věci plyne, že musí jít o smlouvu upravující součinnost orgánů různých
států v souvislosti s trestním řízením tak, aby nedošlo k duplicitnímu
uplatnění trestní jurisdikce vůči jednomu trestně odpovědnému subjektu dvěma
smluvními státy; za takové smlouvy lze považovat např. Úmluvu o předávání osob
odsouzených k trestům odnětí svobody k výkonu trestu ve státě, jehož jsou
státními občany (publikovanou pod č. 123/1980 Sb.), a to v jejím čl. 3, nebo
Evropskou úmluvu o předávání trestního řízení (publikovanou pod č. 551/1992
Sb.) v čl. 35. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy je svou podstatou především směrnicí pro
státy zřídit a zabezpečit systém justičních orgánů tak, aby vyhovoval kritériím
v ní obsaženým, stejně jako i směrnicí pro konkrétní osoby činné v justičním
aparátu vyvarovat se nedůvodných průtahů. Avšak jen ze samotné skutečnosti, že
k průtahům na straně justičního aparátu v daném případě došlo, nelze dovozovat,
že by stát nebyl oprávněn v řízení pokračovat a rozhodnout o vině a trestu. V
této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že takové
rozhodování není jen právem státu, ale i jeho povinností, které se nemůže
zbavit pouze konstatováním, že se v přiměřené lhůtě řádně nezhostil výkonu
soudní moci; současně byla toho názoru, že pokud by stát sám rezignoval na
spravedlivé rozhodnutí o vině, popřípadě nevině obviněného, porušil by i právo
obviněného na spravedlivé rozhodnutí; možným způsobem zohlednění neúměrného
prodlení s projednáním věci před soudem by pak byla moderace ve sféře trestního
postihu obviněného s důrazem na posouzení účelu trestu (§ 23 odst. 1 tr. zák.),
resp. s ohledem na hodnocení společenské nebezpečnosti a dalších kritérií pro
ukládání trestu (§ 31 odst. 1 tr. zák.). Navíc připomněla, že ustanovení čl. 6
odst. 1 Úmluvy se vztahuje rovněž na oblast práva obchodního, případně
správního, a popsaná rezignace soudu by pak vedla k tomu, že nepodařilo-li by
se řízení skončit do určité „přiměřené“ doby, soud by je sám zastavil a k
rozhodnutí o předmětu sporu by vůbec nedošlo.
Dovolatelka připustila, že jinak by bylo třeba nahlížet na situaci, kdy v
důsledku naprosté nečinnosti justičních orgánů by ve věci nebyly provedeny
žádné procesní úkony tak dlouho, že bez přičinění obviněného by uplynula
promlčecí doba ve smyslu § 67 tr. zák.; taková okolnost však v daném případě
nenastala a překážka zakotvená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. se
nemůže uplatnit. Z materiálního hlediska upozornila i na to, že nalézací soud
vyvíjel intenzivní snahu o zjištění aktuálního pobytu všech obviněných a také o
zajištění svědků k hlavnímu líčení, a navíc po určitou dobu neměl k dispozici
předmětný trestní spis, neboť tento se od července 1997 do května 1998 nacházel
na Ministerstvu spravedlnosti ČR v souvislosti s řízením ohledně žádosti o
milost, a část spisu byla také po jistou dobu zapůjčena znalcům; od přidělení
věci novému předsedovi senátu v září 2001 pak probíhalo řízení bez prodlev a k
zastavení trestního stíhání krajským soudem došlo následně v situaci, kdy bylo
skončeno hlavní líčení a mohlo být rozhodnuto o vině a trestu.
Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., a to v
neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., zrušil usnesení
Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 144/2002 ze dne 19. 11. 2002, jakož i
usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 55 T 3/2001 ze dne 12. 4. 2002, a
dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v
Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr.
ř. a opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně zaslal všem obviněným a jejich
obhájcům k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání. Obhájce obviněného T. W. Mgr. P. K. přípisem ze dne 22. 9.
2003 sdělil, že obviněný souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání;
stejně tak se vyjádřil i obhájce obviněného M. J. JUDr. L. V. v přípise ze dne
6. 10. 2003, když navíc navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto jako
nedůvodné. Případná další vyjádření Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí k
dispozici neměl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř., neboť napadá
usnesení o zastavení trestního stíhání, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d
odst. 1 písm. a) tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 3 tr. ř.). Obdobně shledal, že splňuje i obsahové náležitosti
dovolání ve smyslu 265f odst. 1 tr. ř.
Po tomto zjištění se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda uplatněný důvod
dovolání lze považovat za důvod uvedený v § 265b tr. ř. Podle odst. 1 písm. f)
tohoto ustanovení je důvodem dovolání mimo jiné, že bylo rozhodnuto o zastavení
trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Vzhledem k
tomu, že nejvyšší státní zástupkyně takové nedostatky namítá, je zmíněný důvod
dovolání dán.
Po takovém konstatování Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku usnesení soudu druhého stupně, a to
v rozsahu a z důvodů zmíněných v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející. Po tomto přezkoumání dospěl k závěru, že podané
dovolání je opodstatněné, a to na podkladě následujících skutečností.
Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve v obecné rovině uvést, že podle §
223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení,
že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. V tomto ustanovení
jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho
nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a
musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny
taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je třeba je
chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady
legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního
řízení.
To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle
něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm
pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva,
kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu
vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání
zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého
pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6
odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku
Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s
ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je bezpochyby nedílnou
součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle
něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v
přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem,
který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti
němu. Tato Úmluva (přesně Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod) byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak
součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního
zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle
článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č.
395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a
vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká
republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle
platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky
jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal
Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu,
přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se
mezinárodní smlouva. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je
zakotveno též v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako
součásti ústavního pořádku České republiky. Obdobně je toto právo formulováno i
v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o
soudech a soudcích), podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem
projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní
věci co nejrychleji je vyjádřen rovněž v ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. (zásada
oficiality).
Právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy se rozumí soubor dílčích
práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.
Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen Soud) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke
kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost
případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento
účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např.
Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku,
2000). Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou
dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal
porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného
důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených
Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž
smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí.
Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze
dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého
zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je
sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých
rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby
řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1
Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady
(viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku,
2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě
zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil
a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i
logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k
poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve
vztahu k průtahům v řízení (viz např. rozsudek ve věci Santos proti
Portugalsku, 1999).
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s touto judikaturou Soudu
v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že
bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v
přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že
zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je
vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96
a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud
přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve
věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Ústavní soud v žádném z těchto případů nezvolil možnost postupu
korespondujícího závěrům přijatým v obou napadených rozhodnutích a možnost
takového postupu ani nenaznačil.
Odlišné stanovisko v této otázce však zaujal Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a ze dne 10. 4. 2002,
sp. zn. 7 Tz 316/2001, v nichž možnost zastavení trestního stíhání připustil s
poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy. Současně však upozornil, že k takovému
postupu by mělo dojít jen v takových případech, kdy se právo státu na trestní
stíhání pachatele dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na
projednání své věci v přiměřené lhůtě.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v otázce
dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nelze nalézt obecný model
řešení, neboť každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v
závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě zastavením trestního stíhání sice nelze absolutně vyloučit,
ale na takové rozhodnutí je třeba nahlížet jako na řešení zcela výjimečné až
extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu, které musí
být individuálně, zevrubně a především přesvědčivě odůvodněno s přihlédnutím
nejen k zájmům obviněného, ale i k zájmům dalších osob bezprostředně
zúčastněných na řízení, zejména poškozených, kteří mají také právo na
spravedlivý proces s obviněným, který je prost neodůvodněných průtahů a vede ke
spravedlivému posouzení případu a rozhodnutí.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý
proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a
nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i
poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý
proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje
účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto
práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem
na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6
Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby
organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené
byly respektovány.
Nejvyšší soud připomíná i ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem
trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a
jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k
upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově
občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení
je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu
trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i
z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení.
Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním
řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o
možnosti orgánu, jenž průtahy v řízení sám způsobil, po pouhém konstatování
tohoto stavu trestní stíhání zastavit, naprosto nepřijatelná. Tímto postupem by
byla zcela nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality, jež stanoví, že
každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit
vše pro naplnění účelu trestního řízení, a zároveň by se tak oslabovaly funkce
trestního práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná.
Při přijetí závěru o možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných
průtahů by byla nejenom odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním
řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam,
kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
chtěl dosáhnout výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího).
Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá
obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má
v této fázi pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3
tr. ř.), nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na
projednání věci trvá (srov. § 11 odst. 3 tr. ř.). Takovým řešením by proto ani
nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva
a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky
nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění
úředních povinností.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání, jinými slovy porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy
samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit
trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Stejný závěr učinil ve věci
rozhodující dovolací senát Nejvyššího soudu již ve svém usnesení ze dne 22. 10.
2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002.
Správnost tohoto právního názoru potvrdil i Ústavní soud České republiky, který
se zabýval ústavní stížností jednoho z obviněných v naposledy zmíněné trestní
věci, když v usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, konstatoval, že
… nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu
důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční
náhrady, ale není, a ni nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání …, a
shora podrobně rozvedený výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
považoval za zcela ústavně konformní.
Především je však třeba zdůraznit, že nelze připustit, aby orgán činný v
trestním řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení
způsobil, se zbavil povinnosti vyplývající pro něho ze zásady oficiality, aniž
by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního stíhání. Již z
tohoto důvodu Krajský soud v Ostravě nebyl oprávněn trestní stíhání zastavit s
odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy.
Jmenovaný soud při zastavení trestního stíhání navíc použil ustanovení § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. přímo, aniž by použil analogie. Správnosti takového
postupu Nejvyšší soud rovněž nemohl přisvědčit. Vzhledem k tomu, že Úmluva
výslovně nestanoví možnost zastavení trestního stíhání, bylo by možno připustit
(v uvedených zcela výjimečných až extrémních případech) zastavení trestního
stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v
trestním právu procesním zásadně přípustná. Vrchní soud v Olomouci ve svém
usnesení ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 To 144/2002, toto formální procesní
pochybení krajského soudu sice napravil, avšak ani za této situace Nejvyšší
soud nemohl jeho rozhodnutí o zastavení trestního stíhání považovat za správné
a zákonné.
Soud druhého stupně v rámci svých úvah o materiálním náhledu na stav řízení
zdůraznil, že období nečinnosti nalézacího soudu přesahují v souhrnu dobu osmi
let z celkových deseti let dosavadního řízení od zahájení trestního stíhání,
které je po deseti letech teprve v podstatě v počátečním stádiu řízení před
nalézacím soudem, neboť z důvodu změn v obsazení senátu je nutné konat celé
hlavní líčení znovu.
Nejvyšší soud se nemohl ani s touto úvahou bezezbytku ztotožnit. Jakkoliv nelze
pominout, že Vrchní soud v Praze jako tehdejší soud druhého stupně rozhodl o
odvolání státního zástupce a obviněných T. W. a M. J. proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 1993 po třech letech a čtyřech měsících poté, co
mu byla věc předložena, a u Krajského soudu v Ostravě se věc po zrušení a
vrácení odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí nacházela po dobu
celkem pěti let a pěti měsíců (od listopadu 1996 do dubna 2002, kdy rozhodl o
zastavení trestního stíhání obviněných), v uvedeném období především soud
prvního stupně nebyl nečinný, prováděl procesní úkony směřující k trestnímu
stíhání pachatelů /na něž pamatuje ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.
upravující přerušení promlčení trestního stíhání/ – dne 3. 6. 1998 přibral
znalce, intenzivně zjišťoval pobyt všech obviněných, konal hlavní líčení (ve
dnech 14. až 21. 11. 2001, 11. až 13. 3. 2002 a 11. až 12. 4. 2002). Proto
nemohla přicházet v úvahu ani aplikace jiného ustanovení o nepřípustnosti
trestního stíhání, totiž § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Pro úplnost je vhodné
upozornit i na to, že po určitou dobu byl předmětný spis rovněž postoupen
Ministerstvu spravedlnosti ČR a zapůjčen znalcům, jak uvedla již dovolatelka.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 223
odst. 1 z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam v
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 4 To 144/2002,
a pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 z důvodu §
11 odst. 1 písm. j) tr. ř. v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4.
2002, sp. zn. 55 T 3/2001, nebyly splněny. Proto v souladu s ustanovením §
265k odst. 1 tr. ř. obě uvedená rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Povinností soudu prvního stupně bude, aby po vrácení spisového materiálu při
dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu vyvinul
maximální snahu směřující k urychlenému a hospodárnému naplnění účelu
trestního řízení, jímž je v daném případě rozhodnutí o podané obžalobě. V této
souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že soudy obou stupňů učinily rozhodnutí o
zastavení trestního stíhání za situace, kdy již bylo skončeno dokazování v
průběhu hlavního líčení (návrhy některých obviněných na doplnění dokazování
byly zamítnuty jako nadbytečné), takže o vině a případně i trestech obviněných
mohlo být rozhodnuto.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř., neboť je zřejmé, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit
ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a