6 Tdo 127/2025

6 Tdo 127/2025-759

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2025 o dovolání, které podala obviněná R. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 10 To 283/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 42/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 14. 6. 2024, sp. zn. 16 T 42/2024, uznal obviněnou R. B. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého dne 9. 5. 2021 kolem 19:45 hodin v prostoru km 1,2 silnice č. XY v ulici XY, v obci XY, okres Praha-XY, při řízení osobního automobilu Ford Kuga porušila povinnosti vyplývající z § 4 písm. a), b), c) a § 22 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tím, že při vjíždění na kruhový objezd ve směru od obce XY nerespektovala dopravní značky P4 „Dej přednost jízdě!“ a C1 „Kruhový objezd“ a nedala přednost v jízdě poškozenému M. V., nar. XY, jedoucímu na jízdním kole Corratec CCT Team po kruhovém objezdu, došlo tak ke střetu vozidla a jízdního kola a následnému pádu poškozeného na vozovku, při kterém utrpěl pohmoždění levého lokte a levé kyčle, v důsledku čehož byl omezen v obvyklém způsobu života nejméně do 9. 6. 2021 bolestivostí a omezením funkce levého loketního a zejména kyčelního kloubu po dobu hojení a léčby.

2. Za to byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 800 Kč (celkem 56 000 Kč) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání jednoho roku. Dále bylo rozhodnuto o její povinnosti nahradit způsobenou škodu poškozenému M. V. ve výši 293 647 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 1 879 Kč se zákonným úrokem z prodlení. M. V. s nárokem na náhradu nemajetkové újmy soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. K odvolaní obviněné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 10 To 283/2024, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody poškozenému M. V. a tohoto poškozeného s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná obsáhlým dovoláním v rozsahu, v němž zůstal nedotčen rozsudek soudu prvního stupně. Odkázala na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nutno předeslat, že níže uvedené námitky se na různých místech dovolání vždy několikrát opakují v různých souvislostech či sumarizacích. Obviněná namítla, že její (smutné a znepokojivé) odsouzení je založeno na křivém svědectví poškozeného, který chtěl získat náhradu škody na kole, jím indoktrinovaného svědka, který nemohl mít nerušený výhled na událost, a zmanipulovaném znaleckém posudku trestně stíhaného znalce.

Podstatnou roli hraje neochota vyslechnout svědky manžele K., kteří bezprostředně po události uvedli, že žádné sražení neviděli, pouze pád cyklisty. Obviněná poukázala na absenci stop na svém vozidle, záznam dráhy jízdy poškozeného z aplikace Strava v jeho mobilním telefonu, odborná vyjádření znalců doc. Aleše Vémoly a prof. Jiřího Strause a opraváře karbonových kol V. V., která jednoznačně vyvracejí tvrzení znalců obžaloby a zpochybňují věrohodnost svědků. Soudy opomenuly klíčové důkazy, které by mohly potvrdit nevinu obviněné, a to ohledání tretry poškozeného, neprovedení prověrky na místě samém a s tím související fotografickou dokumentaci předloženou obhajobou, analýzu laku vozidla obviněné, video k pevnosti karbonových rámů kol, mapku kruhového objezdu s přenesenou trajektorií jízdy poškozeného z aplikace Strava, kompletní lékařský spis poškozeného za účelem zjištění jeho zdravotního stavu před událostí, zprávu ošetřujícího očního lékaře obviněné k vyhodnocení případné řidičské nepozornosti, smazaný příspěvek poškozeného na Facebooku, kterým si obstaral svědka D.

B. a kde mu komentující dávali rady, a fotografie vozu a kola předložené obhajobou prokazující neudržitelnost závěrů posudku znalce Ing. Františka Štefáčka. Pochybnosti ohledně znaleckých závěrů měly soud prvního stupně vést k pořízení revizního znaleckého posudku. Znalci obhajoby zpracovávali pouze odborná vyjádření (forma jejich odborného stanoviska však není podstatná) a nebylo jejich úlohou vysvětlit, jakým jiným způsobem mohlo dojít k následku nehodového děje v podobě zlomení karbonového rámu kola.

5. Podle obviněné samotná skutková věta nemůže obstát, neboť nepopisuje skutek tak, jak k němu z pohledu soudu mělo dojít. Soud totiž přitakal verzi znalce, že došlo ke střetu vozu a cyklisty v oblasti pravé paty nohy přes tretru, tedy nikoli střetu vozidla obviněné a jízdního kola. Rozpory spatřuje obviněná také v tom, jak samotný náraz popsal poškozený (který svou výpověď navíc měnil), svědek D. B. a jak jej vyhodnotil znalec Ing. František Štefáček. Simulaci nehody vytvořil znalec v rozporu s fakty tak, „aby mu to vyšlo“. Přehlíží přitom lokalizaci pádu podle aplikace Strava a nehodu posouvá blíže k vjezdu na kruhový objezd. Rozpory jsou také v tom, zda obviněná brzdila. Bylo upozorněno i na to, že její vozidlo je vybaveno systémem automatického nouzového brzdění, účinné odvracejícím střet posílením brzdného účinku. Svědek D. B. nemohl mít výhled na místo střetu, k němuž došlo 30 cm nad zemí, neboť mu v tom bránil vyvýšený středový pás kruhového objezdu, okrasné traviny i úhel, z něhož situaci pozoroval. Svědek je navíc barvoslepý. Mohl tak vidět pouze pád poškozeného na zem a zbytek si jeho psychika dotvořila ve snaze poškozenému pomoci.

6. Celkově shrnuto dovolatelka zcela popřela fyzický střet jejího vozidla s kolem či tělem poškozeného (zcela odmítla odborné závěry znalce Ing. Františka Štefáčka a zpracovatele odborného vyjádření Ing. Petra Čejky, podle nichž vozidlo narazilo do paty pravé nohy poškozeného, díky tomu došlo k primárnímu prolomení dolního ramene zadní vidlice kola, následným sekundárním poškozením rámu kola a celkovému pádu poškozeného), neboť její vozidlo nenese žádnou stopu takového střetu (odkazuje na odborné vyjádření doc. Aleše Vémoly) a poškozený neutrpěl žádné zranění pravé nohy, k němuž by muselo při sražení dojít (odkazuje na odborné vyjádření prof. Jiřího Strause). Z toho podle ní spolehlivě plane, že poškozený na kole při průjezdu kruhovým objezdem spadl sám vlastní jezdeckou chybou (navíc na jiném místě, než které vyhodnotil znalec Ing. František Štefáček), přičemž obviněná je zcela svévolně na perzekučním podkladě při ignoraci důkazů dodaných obhajobou orgány činnými v trestním řízení nespravedlivě stíhána a odsouzena. Odborné vyjádření zpracované na žádost obhajoby V. V. připustilo možnost vzniku zjištěného poškození kola v důsledku samovolného pádu a vyloučilo možnost tří prasklin karbonového rámu kola v důsledku tvrzeného střetu s vozidlem obviněné (lhostejno, že V. V. nemá postavení znalce).

7. Obviněná uvádí, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno, zejména kvůli neobjektivnímu přístupu soudce k jejímu obhájci a nedostatečnému odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů. Soudy nevzaly v potaz zásadu omezené důvěry v dopravě a zásadu sekundární odpovědnosti, tedy spoluzavinění poškozeného, který sám porušil pravidla silničního provozu, což mělo zásadní vliv na vznik nehody. Jelikož k události došlo relativně daleko za nájezdem vozu obviněné na kruhový objezd, nejednalo se o nedání přednosti v jízdě, tedy porušení důležité povinnosti, ale o střet (pokud by došlo ke střetu) s nesprávně jedoucím cyklistou porušujícím pravidla provozu na pozemních komunikacích. Poškozený nejel při pravé straně vozovky, ale zkracoval si cestu kolem středu kruhového objezdu. Obviněná v tomto směru nesouhlasí se zdůvodněním soudu prvního stupně. Konstrukce bicyklu není nahodile se vyskytující okolností při projíždění kruhového objezdu a není proto důvodem, aby jednostopá vozidla nemusela jet při jeho pravém okraji. Poškozený také nedržel řídítka oběma rukama, ale nesprávně signalizoval odbočování vlevo a v kritický okamžik se ohlédl. To bylo zřejmě příčinou jeho pádu. Podle obviněné však nelze vyloučit, že pokud by řídítka držel oběma rukama, nemuselo by k pádu dojít ani v případě, že by do něj skutečně narazila. Nebyl také v podvečer předpisově osvětlen a neměl na kole odrazky. Nešlo tedy vůbec o trestný čin, ale o neprokázaný přestupek. Nesprávně soudy vyhodnotily také elektronickou konverzaci obviněné s poškozeným po nehodě. Nejprve totiž chtěla poškozenému s náhradou škody na kole pomoci (prostřednictvím úhrady škody z jejího povinného ručení), následně si však uvědomila, že by se podílela na pojistném podvodu.

8. Obviněná nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který jejímu obhájci neumožnil klást svědkovi - poškozenému otázky směřující k vysvětlení rozporů mezi jeho výpovědí a protokolem o podání vysvětlení. Nešlo o čtení či předestírání výpovědi na úřední záznam. Smyslem omezení využitelnosti tohoto protokolu v trestním řízení je ochrana obviněného, aby na základě úředního záznamu nebyl odsouzen. Soud by k němu tedy měl přihlédnout z hlediska neviny či pochybností o vině obviněného.

9. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle obviněné nepřiměřeně obecné a z průběhu řízení bylo zřejmé, že se věcí do detailu zabýval pouze pověřený člen senátu. Konstatování, že se se všemi námitkami vypořádal již nalézací soud, je nepravdivé. Odvolací soud nepřihlédl k doplnění odborného vyjádření prof. Jiřího Strause, ačkoli tento důkaz provedl.

10. Obviněná dále zpochybnila znalecký posudek z oboru zdravotnictví – soudní lékařství MUDr. Ivana Procházky, který odpovídal na právní otázku, zda se u poškozeného může jednat o ublížení na zdraví, a dále samotné zranění poškozeného, které nebylo objektivizováno, ale vychází jen z jeho subjektivních stesků. Podle obviněné nebylo vůbec přihlédnuto k tomu, co je obvyklým způsobem života poškozeného. Poškozený je kancelářsky pracujícím člověkem a nehoda se stala v době, kdy běžný život všech kancelářsky pracujících zaměstnanců byl omezen epidemií covid 19 a poškozený pracoval z domova. Přestože byl v pracovní neschopnosti, ve dnech následujících po nehodě řídil svůj vůz.

11. Obviněná také vytýká výroku o trestu (rozsudku soudu prvního stupně) nezohlednění délky trestního řízení, její celoživotní bezúhonnosti a spoluzavinění poškozeného. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že na délku řízení měl podstatný vliv také způsob její obhajoby. Obhajoba vždy reagovala v krátkých lhůtách a účastnila se všech úkonů, k nimž byla přizvána. Trest ročního zákazu řízení motorových vozidel tři roky po nehodě, během nichž řídila vozidlo bez nehody, není odpovídající z hlediska zásady přiměřenosti trestní represe.

12. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a zprostil ji obžaloby nebo soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo věc přikázal státnímu zástupci „k vyřízení přestupku ve smyslu § 171 odst. 1 tr. řádu“. Současně navrhla, aby byla věc v případě vrácení soudu prvního stupně přikázána jinému samosoudci.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl, že dovolání je koncipováno neobvyklým způsobem, obsahuje expresivní vyjádření, veřejné apely a výklady bez vztahu k dovolacím důvodům. Samo o sobě se zdá být důvodné, podstatně odlišně se věc jeví na základě obsahu soudních jednání a rozhodnutí. Je zřejmé, že obhájce manipulativně vykládal důkazy a porušoval procesní předpisy. Státní zástupce má za to, že dovolatelka mechanicky doplnila text svého dovolání o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., což se ve většině případů minulo s obsahem textu. Neoznačila konkrétní rozpor mezi skutkovým zjištěním a obsahem důkazů, napadala samotné důkazy jako nevěrohodné či neodborné.

14. Podle státního zástupce je z diskuse znalců zřejmé, že kontakt vozidla s jízdním kolem musel být velmi mírný, což vedlo ke ztrátě rovnováhy poškozeného cyklisty. Střet byl slabý a samotný podle státního zástupce nevedl k poškození kola ani vozidla, ale vyvolal pád, při němž nastaly škodlivé následky. Státní zástupce uvedl, že rozpor mezi výpovědí znalce doc. Aleše Vémoly a skutkovým zjištěním o střetu neexistuje. Státní zástupce dále vyložil ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a judikaturu k otázce opomenutých důkazů a uvedl, že soudy nevyhověly důkazním návrhům obhajoby z důvodu jejich nadbytečnosti. Dovolatelka opakuje námitky, které již byly soudy dostatečně a správně vypořádány. Podle státního zástupce soudy neměly pochybnosti, což logicky vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. K tomu státní zástupce na základě judikatury Ústavního soudu obsáhle vysvětlil, do jaké míry může být porušení uvedené zásady předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Konstatoval, že obviněná poukazuje na tuto zásadu, ale její dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

15. Státní zástupce dále připomněl, že spoluzavinění poškozeného nebylo soudy shledáno. Způsob jízdy poškozeného ke vzniku škodlivého následku nijak nepřispěl. Dovolatelka opakuje námitky, které již byly soudy dostatečně a správně vypořádány (podstatné části argumentace státní zástupce zopakoval). V této části sice dovolání odpovídá důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však podle státního zástupce zjevně neopodstatněné. Státní zástupce následně vysvětlil, že přiměřenost trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Podrobně se vyjádřil k zásadě proporcionality trestní represe a v této souvislosti vyložil také judikaturu k nepřiměřené délce trestního řízení. Konstatoval, že o takový případ se u trestu uloženého obviněné nejedná. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

16. V replice k vyjádření státního zástupce obviněná uvádí, že toto vyjádření je sepsáno akademickým stylem a vytýká podanému dovolání formální nedostatky, přestože se nejednalo o obsahové nedostatky, které by vedly k výzvě k doplnění podle § 265h odst. 1 tr. ř. Podle obviněné je třeba respektovat individuální stylistiku právního psaní každého advokáta. Státní zástupce připouští, že dovolání se jeví jako důvodné, ale zároveň vytýká obhajobě manipulativnost v interpretaci důkazů, což je podle obviněné protimluv.

17. Obviněná namítá, že soudy dosud nevěnovaly důkazům obhajoby náležitou pozornost a nedokázaly přesvědčivě odůvodnit výrok o její vině. Některé klíčové důkazy nebyly provedeny vůbec nebo byly opomenuty. Soudy se rovněž dopustily pochybení v právním posouzení věci, neboť věc neměla být řešena jako trestný čin. Státní zástupce vytýká obhajobě nesprávné přiřazení dovolacích důvodů, aniž by se snažil porozumět víceznačnosti těchto důvodů.

18. Podle obviněné není pravda, že v části VI. dovolání je doslovně citován obsah předchozího odvolání. Argumenty byly ponechány pro dokreslení zásadního přetrvávajícího rozporu skutkových zjištění soudů a obhajoby s provedenými důkazy. Podle obviněné se soudy řádně nevypořádaly s jejími námitkami, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ESLP. Dovolání dostatečně vymezilo rozpor konkrétních skutkových zjištění soudu s obsahem konkrétního důkazu. Je třeba je posuzovat jako celek. Podle obviněné státní zástupce obhajuje správnost rozsudků, přestože si je vědom nekvalitní práce znalce Ing. Františka Štefáčka. Státní zástupce připouští, že k prasknutí rámu kola mohlo dojít při samovolném pádu na zem, což potvrzuje verzi obhajoby. Pak se však snaží obhájit odsouzenou variantu střetu poukazem na notorietu nevyžadující znalecký posudek. Pomíjí ovšem roli kovové přehazovačky, která by musela na voze zanechat markanty. Státní zástupce souhlasí s verzí obhajoby o nemožnosti střetu přes botu, který by nezpůsobil poškození vozu, což je v rozporu se závěry soudů. Podle obviněné není s ohledem na spravedlivý proces představitelné, aby Nejvyšší státní zastupitelství v řízení o dovolání samo korigovalo průběh skutku uvedený v pravomocném odsuzujícím rozsudku, aniž by to vedlo k jeho zrušení.

19. Obviněná namítá rozpor s principem in dubio pro reo, neboť skutková zjištění soudů byla natolik nesprávná, že objektivně je dána pochybnost. Soudy přehlížely námitky obhajoby a klíčové důkazy byly buď přehlíženy nebo zamítnuty.

20. Podle obviněné státní zástupce zjednodušuje otázku spoluzavinění poškozeného. Obhajoba prokázala, že s ohledem na důkaz trajektorií jízdy a lokalizaci pádu podle dat GPS nemůže být řeč o nedání přednosti v jízdě cyklistovi. Obviněná neporušila důležitou povinnost řidiče, neboť cyklistu viděla a jela za ním do doby, než náhle upadl. Verze samovolného pádu na levý bok před vozem obviněné bez jejího přičinění odpovídá pravděpodobnosti. Orgány činné v trestním řízení trpí nedostatkem představivosti ohledně stability závodního kola. V další části pak obviněná uvedla na pravou míru své vyjádření u hlavního líčení, které podle ní státní zástupce mylně interpretoval. Poškozený podle ní mohl zazmatkovat pod vlivem zvukového efektu vozu a udělat jezdeckou chybu. Závěrem repliky opakovaně popsala, jak se jí poškozený skrze trestní řízení mstí za její neochotu vzít nehodu na sebe a podílet se tím na pojistném podvodu.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

21. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší

22. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo rovněž zapotřebí posoudit, zda jeho konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněná odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

25. Nejprve je možné konstatovat, že převážná část textu dovolání je skutečně (jak uvedl státní zástupce) doslovným přepisem odvolání obviněné jen s nepatrnými úpravami. Odvolacímu soudu přitom rozhodně nelze vytknout, že by se s předloženými námitkami nevypořádal. S většinou z nich se ostatně sice stručně, ale zcela dostatečným způsobem vypořádal již soud prvního stupně. Na odůvodnění obou rozhodnutí tak bude v následujícím textu odkazováno. V celém textu dovolání se přitom většina výhrad vícekrát opakuje.

26. Pro přehlednost je proto vhodné si podrobněji vymezit obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) – první variantě

27. Některé dovolací námitky, byť zdaleka ne všechny, jimiž se obviněná snaží zpochybnit skutková zjištění, odpovídají první alternativě citovaného dovolacího důvodu. Jedná se zejména o samotné místo, kde dle závěru soudů došlo ke střetu vozidla obviněné s poškozeným, podle obviněné k samovolnému pádu poškozeného před její vozidlo. Od toho se pak odvozuje řada dalších skutkových i právních námitek obviněné. Vzhledem k tomu, že k nehodě nebyla přivolána policie a nebyla ani jinak jejími účastníky zdokumentována, vycházel soud prvního stupně ze svědeckých výpovědí a rovněž z posudku znalce Ing.

Františka Štefáčka z oboru dopravy, který na základě těchto výpovědí konstruoval průběh nehodového děje a tím ověřil jejich přijatelnost, pokud jde o místo nehody. Obviněná oproti tomu požaduje, aby bylo místo nehody stanoveno na základě záznamu z aplikace Strava z mobilního telefonu poškozeného. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že k nehodě došlo krátce za vjezdem z ulice XY od obce XY, obviněná v souladu s křivkou aplikace Strava lokalizuje místo pádu poškozeného zhruba do poloviny vzdálenosti tohoto vjezdu a výjezdu z kruhového objezdu dále po ulici XY směrem na XY.

28. K původní fotografii z aplikace Strava (viz např. č. l. 61 a 172) se vyjádřil soud prvního stupně v bodě 4. rozsudku, kde poukázal mimo jiné na zjednodušený mapový podklad, který neodpovídá prostorovému uspořádání místa nehody. Obhájce obviněné však již v hlavním líčení předložil další obrázek (který vložil i do textu dovolání), na nějž soud prvního stupně reagoval tak, že k němu nebude přihlížet. Obhájce z aplikace Strava vyňal křivku zachycující pohyb poškozeného a přenesl ji do skutečné letecké mapy kruhového objezdu.

K tomuto důkazu se následně vyjádřil odvolací soud v bodě 30. odůvodnění svého rozhodnutí a s jeho názorem lze souhlasit. Argumentoval jednak nepřesností GPS navigace, přičemž zmínil odchylku až pět metrů. Na to dovolatelka reagovala tvrzením, že nepřesnost GPS na daném místě je ve skutečnosti pouze v řádu centimetrů, aniž by uvedla, odkud tento svůj názor čerpá. I letmou orientací v problematice přesnosti údaje GPS lze přitom naopak zjistit, že přenos GPS signálu z družic do přijímače ovlivňuje mnoho faktorů, mimo těch, které zmínil odvolací soud, se v případě sportovců může jednat např. i o materiál, z něhož je vyrobená kapsa, v níž je umístěn mobilní telefon apod. Rozhodně je všeobecně známo, že se může jednat o možné odchylky v řádu metrů.

Vliv má samozřejmě i samotná aplikace, způsob, jakým signál přijímá a zaznamenává, její aktualizace atd. Druhým podstatným momentem, na nějž odvolací soud poukázal, je zcela nejasné měřítko, které obhájce obviněné při přenosu křivky použil. K tomu se lze z dovolání dozvědět pouze tolik, že měřítko je „správné“. Ve skutečnosti však obhájce mohl mít k dispozici pouze fotografii z aplikace, která je založena i ve spise. Už u té je měřítko nejasné. Při přenosu na mapu se mohl orientovat pouze podle umístění výjezdů z kruhového objezdu, neboť nákres kruhového objezdu v aplikaci je proporčně zcela neodpovídající (uzoučká silnice s extrémně širokým zatravněným středem, křivka, po níž se měl pohybovat poškozený, se nachází částečně za pravým okrajem „silnice“, viděno pouze touto aplikací se poškozený pohyboval i mimo komunikaci, dostal se i poměrně razantně dovnitř travnatého kruhové středu objezdu a ten následně opustil trasou zcela mimo komunikaci).

Není však vůbec jasné, podle jakých kritérií obhájce určil měřítko a potažmo velikost oblouku trajektorie jízdy poškozeného. Možností bylo nepochybně mnoho, neboť kruhový objezd skýtá poměrně velký prostor a i malá odchylka způsobí zcela odlišný výsledek, pokud jde o to, zda jel poškozený blíže ke středu či pravému okraji i o to, kde mělo dojít k pádu. Nelze se tak vyhnout dojmu, že obhájce velikost křivky (i její konkrétní umístění na mapu) přizpůsobil verzi skutku, kterou prosazuje obhajoba jako možnou.

Ostatně křivku pohybu ze zmíněné aplikace lze libovolně posouvat různým způsobem. V jedné z představitelných variant by dokonce poškozený mohl část cesty jet zcela při pravém okraji kruhového objezdu a stále by výsledek budil dojem reálně možného průjezdu kruhového objezdu. Je tedy zřejmé, že soudy z mnoha důvodů z tohoto důkazu skutečně nemohly vycházet.

Především pak nelze přijmout tvrzení, že průběh jízdy poškozeného a místo střetu (resp. jeho pádu), jak jej uzavřely soudy nižších stupňů, byly spolehlivě vyvráceny. Výtah aplikace v mobilním telefonu a jeho laický průmět do mapových podkladů při zmíněné nepřesnosti polohy zaznamenané přes GPS důvodně nemůže obstát. Proti tomu totiž soudy zcela správně a logicky postavily obsahově souladné výpovědi svědků (poškozeného a D. B.) a výstup znaleckého posudku Ing. Františka Štefáčka z oboru doprava, jehož simulace průběhu nehodového děje plně s objektivně zjištěnými parametry koresponduje a uspokojivě je vysvětluje.

29. Z provedených důkazů každopádně vyplynulo, že poškozený sice jel v levé části vozovky, nikoli však těsně u středu kruhového objezdu. Tím je také vyloučena možnost, že by jeho pád byl způsoben najetím na vyvýšený okraj dlážděného „prstence“ umístěného kolem středového záhonu. Obviněná navíc opomíjí, že pokud by se poškozený pohyboval těsně u levého okraje vozovky, znamenalo by to, že také ona musela jet po její levé straně. K její námitce, že znalec Ing. František Štefáček označil způsob jízdy zaznamenaný v aplikaci Strava za technicky přijatelný, tedy z něj měl vycházet, je možné ještě dodat, že znalec takto kvalifikoval výpovědi obou svědků i samotné obviněné, byť se neshodují na přesném místě nehody. Je zřejmé, že toto vyjádření se týká vždy konkrétního důkazu izolovaně a jde pouze o hodnocení, zda je taková alternativa technicky možná (není apriori vyloučená), nikoli zda je správná.

30. Od místa nehody (které sama stanovila) pak obviněná odvozuje mimo jiné tvrzení, že svědek D. B. nemohl samotný střet vozidla s poškozeným vidět, neboť k němu došlo ve výšce 30 cm nad zemí a ve výhledu mu bránily okrasné traviny v travnatém středu kruhového objezdu. Místo střetu, jak je simuloval znalecký posudek, však svědek bez problémů vidět mohl i v případě, že se právě rozjížděl z místa vjezdu na kruhový objezd z ulice XY, kde předtím dával přednost vozidlu jedoucímu po kruhovém objezdu, nebo že v daný moment na daném místě se svým vozidlem ještě stál. O tom svědčí četná fotodokumentace z místa činu a opět i příslušná simulace znalce Ing. Františka Štefáčka, která je přílohou znaleckého posudku. Především pak svědek jednoznačně potvrdil (dále viz níže), že střet viděl a došlo k němu na místě, které uvedl i poškozený.

31. S jistou mírou tolerance lze uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit námitky, kterými obviněná zpochybňuje věrohodnost svědeckých výpovědí poškozeného M. V. a svědka D. B. (kterou je vhodné již na tomto místě vypořádat). Jedná se v podstatné míře o spekulace, v některých případech na hranici obvinění z křivé výpovědi. Ve skutečnosti přitom soudy neměly žádný důvod pochybovat o věrohodnosti obou svědků. Tvrzení, že se poškozený chtěl domoci náhrady za zničené kolo pojistným podvodem (nota bene za účasti osoby, kterou viděl poprvé v životě a neměl k ní žádný vztah) mimo jiné ostře kontrastuje s jeho zjištěným měsíčním příjmem před nehodou, který činil bezmála 190 000 Kč. Vysvětlení obviněné, proč v elektronické komunikaci po poškozeném požadovala kolo pro pojišťovnu, když se ani zpočátku necítila být vinna sražením obviněného a nechtěla mu škodu uhradit, se jeví jako stěží uvěřitelné.

Za této situace totiž nedává smysl ani to, aby (podle své verze) dávala kolo posoudit známému, který by měl ohodnotit, zda je škoda skutečně tak vysoká, jak tvrdí poškozený. Věcné posouzení obsahu elektronické komunikace mezi poškozeným a obviněnou, zejména v den nehody a v den následující, provedly soudy zcela správně (a ne, že jej podle dovolání nesprávně pochopily). Je patrno, že obviněná nijak nezpochybňovala svoji vinu sražením poškozeného a poškozením kola, byla svolná, aby pro pojišťovnu obdržela podklady a doklady o kole, jakož i kolo samotné, přičemž teprve následující den po poznatku, že její vozidlo nenese stopy střetu a po evidentní ingerenci obhájce, radikálně mění stanovisko a s poškozeným odmítá spolupracovat na vyřízení pojistné události.

Jeho pochopitelná reakce, poměrně autentická, pak logicky zahrnuje i to, že pokud se dosud pídil pouze po náhradě škody za zničené kolo, nadále hodlá uplatňovat i jiné nároky (ušlý zisk, náhradu nemajetkové újmy) a hodlá svou pozici i důkazně hájit. O tomto byl výslovně vyrozuměn i obhájce.

32. Ani z výpovědi svědka D. B., který se s poškozeným vůbec neznal a který v plném rozsahu stvrdil skutkovou verzi poškozeného o sražení vozidlem obviněné při jejím nájezdu na kruhový objezd, neplyne žádná snaha pomoci poškozenému, nebo dokonce to, že jím byl „indoktrinován“, jak tvrdí obviněná. V takovém případě by zřejmě svědek neříkal skutečnosti svědčící do jisté míry v neprospěch poškozeného, resp. které se obviněná snaží takto vyložit, tedy, že poškozený nejel při pravé straně kruhového objezdu, ale cestu si zkracoval, a že při jízdě po objezdu nadbytečně signalizoval levou rukou.

Své tvrzení ostatně obviněná zakládá na údajné solidaritě s domnělou obětí nehody, popřípadě na „sugestivním“ příspěvku na sociální síti Facebook, kterým poškozený hledal svědky události (příspěvek je založen ve spise, a co na něm shledává obviněná sugestivním, není Nejvyššímu soudu zřejmé). Opomíjí přitom, že ona jako žena vyššího věku v roli viníka dopravní nehody rozhodně také mohla být předmětem soucitu poškozeného, pročež vyhověl jejím žádostem a nevolal na místo nehody policii, zdravotnickou pomoc apod., ač by takto při dopravní nehodě „se zraněním“ mělo být správně postupováno.

Obviněná nevysvětluje, jaký vliv by podle ní na schopnost svědka vidět střet vozidla s kolem měla mít částečná barvoslepost svědka. D. B. v hlavním líčení vysvětlil, proč ke svému výslechu v přestupkovém řízení dorazil opožděně. Sdělil, že vedl příměstský tábor a na předvolání zapomněl. Obviněná nyní situaci interpretuje tak, že byl v průběhu dvaceti minut zpoždění instruován poškozeným, jak má vypovídat. Jediné, co z toho lze dovodit, je způsob argumentace obviněné. Během výpovědi u hlavního líčení byl svědek D.

B. (č. l. 540 a násl.) velmi důkladně vyslechnut a důrazně konfrontován obhajobou obviněné. Výsledkem je, že s naprostou jistotou celkem pětkrát potvrdil, že viděl přímý střet vozidla s kolem, po celou dobu sledování provozu na kruhovém objezdu neztratil cyklistu z očí a dohledu, který rozhodně neměl zakryt porostlým kruhovým středem objezdu. Nezná ani poškozeného ani obviněnou a nemá si proč vymýšlet. Naopak způsob jízdy obviněné a její vjezd na kruhový objezd dával evidentně tušit, že ke střetu s cyklistou musí dojít.

Je pak celkem logické, že tento obsah výpovědi nestranného svědka obhajobě do současné doby nevyhovuje a snaží se tedy prosadit závěr o jeho nevěrohodnosti. Svědek však v naprosté obsahové shodě s poškozeným popsal podstatné, tedy náraz vozidla obviněné do oblasti „zadní strany zadního kola bicyklu“, což koresponduje i s fotodokumentací poškození kola a stalo se podkladem řádně zpracovaného a odůvodněného znaleckého závěru o průběhu nehodového děje znalcem Ing. Františkem Štefáčkem. Za těchto okolností snaha dovolatelky vyvracet tvrzení svědka, že něco neviděl, protože to vidět nemohl, jelikož se poškozený při pádu nacházel jinde, než tvrdí poškozený i svědek (kteří navíc zcela shodně zakreslili na plánu místa pozici poškozeného při střetu i jízdu obviněné) nemůže být úspěšná.

V tomto ohledu je třeba odmítnout jednu ze základních vstupních veličin konstrukce argumentace dovolatelky zpochybňující zjištěný skutkový děj – tedy že poškozený upadl jinde, samovolně bez kontaktu s vozidlem obviněné a svědek D. B. jej při tom nemohl vidět. Relevantním závěrem (bez ohledu na možné marginální neshody ve výpovědích) tedy je, že poškozený registroval náraz vozidla do své pravé nohy, který se přenesl na kolo, D. B. střet v místech popsaných poškozeným viděl a konkrétní průběh nehodového děje dobře vysvětlil soudní znalec z oboru doprava.

33. Další námitky relevantní z hlediska výše citovaného dovolacího důvodu se týkají závěrů znaleckého posudku z oboru doprava znalce Ing. Františka Štefáčka, které se obhajoba snažila mnoha způsoby zpochybnit. To se jí ovšem nepodařilo a nelze než souhlasit s odůvodněním soudu prvního stupně v bodech 5.–7. jeho rozsudku a také odvolacího soudu v bodech 31.–32. jeho usnesení. Podstatný je v tomto ohledu společný výslech Ing. Františka Štefáčka (znalce z oboru doprava) a Ing. Petra Čejky (zpracovatele odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Policie České republiky z oboru kriminalistika, odvětví defektoskopie, metalografie a technické diagnostiky) a zpracovatelů odborných vyjádření předložených obhajobou doc.

Ing. Aleše Vémoly, Ph.D. (znalce v oboru doprava), a prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc. (znalce v oboru kriminalistika – forenzní biomechanika) v hlavním líčení konaném dne 13. 6. 2024 (viz zejména č. l. 544 – 551v). Nelze než konstatovat, že argumenty, kterými se znalci obhajoby snažili zpochybnit znalecký posudek, Ing. František Štefáček ve shodě s Ing. Petrem Čejkou pokaždé vyvrátili, přičemž na jejich odpovědi neměli již znalci obhajoby další argumenty (správně bylo soudy poukázáno též na absenci transparentních znaleckých výpočtů a relevantních podkladů) a více méně zopakovali pouze svá údajná přesvědčení o tom, že na vozidle obviněné by při inkriminovaném nárazu musely vzniknout stopy (doc.

Aleš Vémola) a že by také muselo dojít k nějakému zranění kotníku či jiné části nohy poškozeného (prof. Jiří Straus), byť Ing. František Štefáček a Ing. Petr Čejka srozumitelně vysvětlili, proč k tomu dojít nemuselo. Jako vysvětlení vzniku zejména (hned trojího) poškození karbonového rámu jízdního kola pak znalci obhajoby nabídli možnost zlomení přišlápnutím nohou poškozeného při pádu či pádem těla poškozeného na kolo. Reakce Ing. Františka Štefáčka nedává pochybovat o tom, že takovou možnost považoval za zcela vyloučenou.

Ostatně ani Nejvyšší soud si nedokáže představit, jak by se mohl karbonový rám kola poškozeného zlomit na třech místech a jak by došlo k prohnutí kola a vypadnutí náboje z vidlice zadního kola, když poškozený (který měl navíc tretry připevněny k pedálům) upadl na levou stranu a takovým pádem (blíže nevysvětleným způsobem těla na kolo) měl způsobit poměrně razantní poškození kola. Podiv znalce Ing. Františka Štefáčka nad tím, jak by něco takového bylo možné, však zůstal bez přesvědčivé reakce, přičemž doc.

Aleš Vémola setrval opět toliko na konstatování, že nepovažuje za možné, aby vozidlo obviněné zůstalo bez známek fyzického střetu (blíže viz protokol na č. l. 546v – 547v).

34. Naproti tomu znalec Ing. František Štefáček již v písemném posudku (zejména č. l. 185 a násl.), jakož i u hlavního líčení (č. l. 544v a násl.) přesvědčivě uzavřel, že na místě popsaném ve znaleckém posudku (na které mohl mít svědek D. B. ze svého vozu dostatečný výhled) došlo ke střetu levé přední části vozidla obviněné s patou pravé nohy poškozeného obuté do cyklistické obuvi s kompozitem vyztuženou patní částí (tedy ke střetu mezi dvěma plastovými předměty), to vše při zhruba stejné rychlosti pohybu obou vozidel 18 – 22 km/h a úhlu střetu 18°.

Nárazem vozidla do paty poškozeného došlo k primárnímu průlomu spodní vidlice zadního kola, a to přímo v místě, kde došlo ke kontaktu paty cyklistické tretry s vidlicí (zejména viz obrázky na č. l. 128 a 169), což nakonec svým způsobem nesporoval ani znalec doc. Aleš Vémola (viz jeho vyjádření na č.l. 454v) s výhradou podle něj problematických otěrů na rámu kola, které však byly znalecky identifikovány jako pocházející od tretry poškozeného. Nárazem vozidla došlo i k překlopení cyklisty na levý bok.

Znalec Ing. František Štefáček konkrétními výpočty vyjasnil, že za popsaných okolností poškození kola vznikla až v době střetu s vozidlem, které vyvolalo potřebnou deformační sílu. Zkouškou pevnosti a pružnosti rámu bylo zjištěno, že k jeho deformaci postačuje nárazová práce 13,3 J. Přitom vozidlo obviněné při předpokládané rychlosti vyvinulo vůči poškozenému energii 24 kJ, tedy energii mnohonásobně vyšší, než je potřeba k prolomení rámu. Sekundárně, leč bezprostředně došlo i k navazující deformaci rámu kola v oblasti horní zadní vidlice vpravo a na podsedlové trubce, přičemž průběh této deformace znalci opět přesvědčivě vysvětlili vzdor ničím nepodloženému nesouhlasu zpracovatelů odborných vyjádření obhajoby i vzdor tvrzení obhajoby, že „takto se karbon nechová“.

Zároveň znalec Ing. František Štefáček v kooperaci s Ing. Petrem Čejkou přesvědčivě obhájil i závěr, že střetla-li se plastová pata tretry s pružnou nevyztuženou plastovou levou přední částí vozidla, jde o pružnou deformaci bez skluzu, při zhruba stejné rychlosti obou vozidel, která nemusí nutně zanechat stopu např. v podobě vrypu na nárazníku vozidla. Polymer paty tretry je zároveň dostatečně tvrdý a tretra v úchytu šlapátka má dostatečnou vůli, aby v případě popisovaného nárazu nedošlo k poranění kotníku pravé nohy poškozeného, jak původně rezolutně tvrdil ve svém odborném vyjádření prof.

Jiří Straus.

35. Jak obhajoba podotýká a výslovně připouští, zadáním zpracovatelů odborných vyjádření nebylo vytvořit vlastní variantu průběhu nehody a vysvětlit, jak došlo k následku v podobě poškození kola. Již tím jsou odborná vyjádření poměrně hendikepována v možnosti relevantně zpochybnit znalecké závěry z oboru dopravy, neboť se soustředila toliko na zpochybnění dílčích poznatků, nikoli na komplexní hodnocení nehodového děje. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že tito znalci sami přišli s alternativou vícenásobného zlomení rámu kola při pádu poškozeného, která se jevila jako stěží uvěřitelná a v disputaci s kolegy ji nebyli schopni dále obhájit.

V konfrontaci se zpracovatelem posudku přesvědčivě nevyzněla ani jejich snaha zpochybnit zkoušku pevnosti materiálu provedenou Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze. Obhajoba se dále snažila zpochybnit znalecký posudek i jinak, např. vlastními fotografiemi kola přistaveného k autu, z nichž mělo vyplývat, že by musela být zasažena kovová přehazovačka, která by na vozidle jistě zanechala stopy, nebo odborným vyjádřením opraváře karbonových kol. Tyto námitky nejsou rozhodně způsobilé podrobné a logické závěry znaleckého posudku z oboru doprava vyvrátit.

S obsahem vyjádření V. V., opraváře karbonových kol, které bylo čteno v hlavním líčení, se ostatně zcela neztotožnil ani doc. Aleš Vémola (viz jeho vyjádření v protokolu z hlavního líčení na č. l. 550), který připustil princip postupného „zhroucení“ karbonového rámu v případě prvotního narušení. K odbornému vyjádření, jehož význam pro posouzení věci soud prvního stupně odmítl, lze doplnit, že zpracovatel vůbec neměl možnost ohledat předmětné kolo. Navzdory tomu, že se věnuje servisu a opravě karbonových kol a vyjádřil se obecně ke karbonovému materiálu, zcela nepřípustně a v naprosté shodě se závěry obhajobou povolaných zpracovatelů odborných vyjádření doc.

Alešem Vémolou a prof. Jiřím Strausem činil závěry o tom, že nehodový děj je nesprávný, pokud nebylo poškozeno vozidlo obviněné a pokud nebyl poškozený zraněn na pravé noze, vyjádřil dokonce dojem z účelového postupu původně angažovaných znalců, vyjadřoval se k možné trase jízdy poškozeného kruhovým objezdem, možnosti, že poškození rámu způsobil poškozený pádem těla na kolo, že blíže ke středu kruhového objezdu je zvýšená pravděpodobnost pádu cyklisty vlastní vinou a že motivací cyklisty vypovídajícího o střetu s vozidlem může být, že nejel po správné straně silnice a dostatečně se nevěnoval řízení kola.

K těmto otázkám není V. V. vůbec schopen ani povolán se vyjadřovat z pohledu jeho profese a „odbornosti“, přičemž samozřejmě nelze přehlédnout, že jeho spekulativní vyjádření se velmi nápadně kryjí s obsahem obhajoby a se závěry znalců, které obhajoba povolala zpracovat odborná vyjádření. Závěry odborného zkoumání konkrétního materiálu kola poškozeného nemohou zvrátit ani videa dokládající pevnost karbonových rámů jiných (leckdy podstatně modernějších kol). Nakonec i V.

V., vyjadřoval-li se v mezích své specializace, připustil, že kolo poškozeného mělo již jednou opravovaný rám (shodně viz též odborné vyjádření Kriminalistického ústavu v Praze na č. l. 17 – 25), který je starší výroby, dnes již „morálně zastaralý“ (viz č. l. 495a). Je tedy patrné, že nelze akceptovat obecná zpochybňování dovolatelky na základě obecných poznatků stran houževnatosti karbonových rámů jízdních kol. Kolo poškozeného totiž bylo podrobeno řádným laboratorním zkouškám s konkrétními výpočtovými výstupy a je lhostejné, že ani tyto obhajobě nevyhovují.

Obviněná rovněž naznačuje, že kolo bylo v moci poškozeného a mohl s ním tedy manipulovat dříve, než je poprvé nafotil na Facebook. Dokonce na fotografii kola shledává stopy po páčení. Nic takového ovšem znalci neshledali. Zlomení rámu kola, byť jen na jednom místě, podle své výpovědi zaregistrovala i obviněná. Další zlomení přitom nevyloučila, kolo si takto důkladně neprohlédla. Je skutečně otázka, proč by se měl poškozený snažit kolo poškodit ještě na dalších místech a riskovat tak, že to při znaleckém zkoumání vyjde najevo, když už by byl rám kola dostatečně zničen jedním lomem.

Tyto úvahy nepředstavují nic než nepodložené spekulace, které dovolacím důvodům neodpovídají.

36. Jestliže obviněná soudům vytýkala nezohlednění skutečnosti, že je její vozidlo vybaveno systémem nouzového brzdění, není vůbec zřejmé, jaký by tato skutečnost měla mít na průběh nehodového děje vliv. Z hlediska popisu skutku, jak byl zjištěn, není významné, zda obviněná brzdila sama, brzdil za ni automatizovaný systém, nebo zda se dělo obojí současně. Je navíc všeobecně známo, že i takový jízdní asistent umocňující brzdění před překážkou nevylučuje náraz do ní. K této části argumentace tak lze uzavřít, že soudy důvodně neměly pochybnosti, které by je vedly k závěru o nutnosti zpracovat revizní znalecký posudek, a jejich postupu nelze v tomto ohledu nic vytknout. Je navíc třeba dodat, že soud prvního stupně hodnotil znalecký posudek v souvislosti s dalšími důkazy, přičemž obě svědecké výpovědi (poškozeného a D. B.) hovoří o přímém „střetu“ poškozeného s vozidlem obviněné, nikoli o samovolném upadnutí poškozeného.

37. Obviněné lze dát za pravdu v tom směru, že průběh nehody není ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zachycen zcela do detailu, pokud jde o místo působení nárazu vozidla. Hovoří se zde o střetu vozidla a jízdního kola, aniž by bylo zmíněno, že k němu došlo skrz patní část cyklistické tretry poškozeného, kterou měl obutou na noze. Rozhodně však nejde o vadu, natož takovou, která by měla za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně. V této části není nutno skutek popisovat do takových detailů, plně postačuje zjištění o onom fyzickém střetu vozidel a sražení cyklisty k zemi. Ostatní podrobnosti se stávají relevantními toliko optikou obhajoby, která se rozhodla zpochybnit průběh nehodového děje. Nakonec však výsledky důkazního řízení spolehlivě umožňují skutkovou větou formulovaný závěr. Jednání obviněné v daném případě spočívalo zejména v nedání přednosti v jízdě, přičemž následkem relevantním z hlediska skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku je újma na zdraví poškozeného. Podstatné je tedy sražení jeho osoby, nikoli zasažení tretry, nohy či přímo některé části rámu kola. Skutek je současně popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 120 odst. 3 tr. ř.).

38. Dovolacímu důvodu lze podřadit i námitky směřované vůči znaleckému posudku MUDr. Ivana Procházky, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který se obviněná pokusila napadnout pomocí odborného vyjádření znalce stejného oboru a odvětví MUDr. Michala Zeleného. Účelem dovolací argumentace bylo poukazem na vlastní odborné vyjádření zpochybnit skutkové zjištění o následku jednání obviněné na zdraví poškozeného. I oba tito znalci byli společně vyslechnuti v hlavním líčení (č. l. 541v – 544).

Podle obviněné nebylo zranění poškozeného zjištěno objektivně, ale plyně pouze z jeho subjektivních stesků. To však ani jeden ze znalců neuvedl. Naopak z jejich výslechu vyplývá, že ortoped nevycházel pouze z údajů o bolestivosti, které mu poskytl poškozený, ale z vlastního vyšetření, které potvrdilo omezení hybnosti. Takové zjištění tedy nemůže svědčit toliko o „subjektivním stesku“. Zranění (pohmoždění levého lokte a levé kyčle) i dopad na zdravotní stav poškozeného tak bylo zjištěno objektivně.

Nejvyšší soud plně souhlasí se závěrem, že oba znalci se ve svých odborných závěrech v podstatě shodli (pokud jde o mechanismus vzniku a lehkou povahu zranění) a rozhodně nebylo vyloučeno, že by poškozený specifikovaná zranění utrpěl a že byl v důsledku nich omezen v obvyklém způsobu života nejméně do 9. 6. 2021 právě bolestivostí a omezením hybnosti obou kloubů, jak uzavřel již ve svém písemném znaleckém posudku MUDr. Ivan Procházka (č. l. 299). Krevní podlitiny jsou ostatně zachyceny na fotografiích založených ve spise.

MUDr. Michal Zelený se při výslechu navíc vyjadřoval pouze o tom, zda omezení hybnosti ruky mohlo či nemohlo poškozeného vyřadit z řízení vozidla, zda by případně nemohl řídit, pokud by užil léky na bolest, což jsou témata pro skutkové závěry nepodstatná. Nelze tedy než uzavřít, že odborné vyjádření MUDr. Michala Zeleného nemohlo žádným způsobem vyvrátit závěry znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky. Podrobněji viz body 37.–38. rozhodnutí odvolacího soudu a bod 10. rozsudku soudu prvního stupně, kde soud reaguje také na opakovanou námitku, že se znalec vyjadřoval k právní otázce.

Použití termínu „ublížení na zdraví“ v závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví (což MUDr. Michal Zelený v jeho odborném vyjádření na č. l. 237 kritizoval jako použití pojmu právního), které by mohlo evokovat právní pojem ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, již soud prvního stupně správně odmítl přejmout a věnoval se samotným odborným závěrům posudku, které pak umožňovaly danou právní kvalifikaci použít. Díky konfrontaci znalců u hlavního líčení pak zároveň bylo objasněno, že se jednalo o určitou diferenci v pojmosloví užívaného ve znaleckých posudcích.

V tomto ohledu se praxe MUDr. Michala Zeleného jeví vhodnější, neboť se právním pojmům vyhýbá a hodnotí zranění poškozených i terminologicky na základě soběstačnosti a faktického omezení v obvyklém způsobu života. Každopádně však tato pojmová dysbalance znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky nemá žádný vliv na jeho odborné závěry, které nebyly nijak relevantně zpochybněny.

39. Pokud se obviněná snažila zpochybnit dobu omezení poškozeného v obvyklém způsobu života i tvrzením, že poškozený bezprostředně po skutku řídil její vozidlo, což jí nabídl, znalci se vyjádřili, že pod vlivem adrenalinu zranění nemusel cítit a také k rozvoji následků docházelo postupně. Pokud měl podle dovolatelky řídit i v následujících dnech, mimo jiné měl vézt svou ženu do porodnice, k tomu neoznačila žádné důkazy, z nichž by to mělo vyplývat. Poškozený sám uvedl, že do porodnice neřídil, navíc se jeho dítě narodilo měsíc po nehodě. V takovém případě, nebyl-li přesně a srozumitelně vymezen tvrzený zjevný rozpor skutkového zjištění s obsahem provedených důkazů, nemohou být námitky podřazeny pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze souhlasit ani s námitkou, že nebylo v řízení zjištěno, co je obvyklým způsobem života poškozeného. To však neodpovídá pravdě, poškozený byl v tomto směru vyslechnut a obhajoba měla možnost mu klást otázky a k výslechu se vyjádřit. I znalecké závěry pak byly činěny již v přípravném řízení s přihlédnutím k obsahově totožným výhradám obhajoby.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) – třetí variantě

40. Část dovolacích námitek spadá pod třetí alternativu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněná některé ze svých důkazních návrhů označila za opomenuté. Ve většině mělo opomenutí spočívat v nedostatečném odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů, nicméně obviněná sem zahrnuje i důkazy, u nichž soudům vytýká způsob, jakým je hodnotily a jaké závěry z nich vyvodily, resp. spíše že z nich pro obviněnou kýžené závěry nevyvodily. Zde se však o opomenuté důkazy jednat nemůže. Jde zejména o mapku kruhového objezdu s přenesenou trajektorií jízdy poškozeného z aplikace Strava, o níž už bylo pojednáno výše. Opomenutým důkazem není ani návrh na zpracování revizního znaleckého posudku z oboru doprava, k němuž se oba soudy, krom toho, že formálně o návrhu bylo formálně rozhodnuto negativním způsobem, dostatečně podrobně a věcně vyjádřily. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 8. svého rozhodnutí, kde reagoval i na další důkazní návrhy. Odvolací soud se s jeho zdůvodněním v bodě 41. svého rozhodnutí ztotožnil. Argumentace dovolatelky tak představuje pouze nesouhlas se způsobem, jakým soudy její návrhy na doplnění dokazování posoudily.

41. K opomenutým důkazům ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba připomenout, že se musí jednat o důkazy „podstatné“, důkazy „navrhované“ (tzn. jejich provedení muselo být v předchozím řízení navrženo) a současně důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, což je třeba v rámci dovolací argumentace odůvodnit. Nestačí tedy pouze vyjádřit nesouhlas s tím, že soud prvního stupně či odvolací soud určité důkazní návrhy zamítl.

42. Kritérium podstatných důkazů evidentně nesplňuje návrh na ohledání tretry poškozeného, která již byla zkoumána v rámci zpracování znaleckého posudku z oboru dopravy mimo jiné i Ústavem polymerů Vysoké školy chemicko-technologické, kterým byly navíc na rámu kola zjištěny stopy vzniklé s největší pravděpodobností právě od dodané tretry při prolomení rámu. Neprovedenou prověrkou na místě samém pochopitelně důkaz provést nelze. Pokud pak jde o fotografickou dokumentaci, kterou jako náhradu předložil obhájce, absentuje vysvětlení, co by měl tento důkaz prokazovat mimo toho, že obhájce pomocí figuranta stojícího na místě, kde se podle obhajoby měla odehrát nehoda, demonstroval, že ho zakrývají traviny středového záhonu (ty ovšem byly navíc v jiné fázi růstu, než tomu bylo v době skutku).

Nadto již výše bylo konstatováno, že lokalizace místa střetu a údaje o pohybu obviněné i poškozeného byly po provedeném dokazování vyhodnoceny odlišně od závěrů obhajoby, které jí lépe vyhovují. Nedostatkem vypovídající potence trpí návrh na provedení analýzy laku vozidla obviněné, k němuž se vyjádřil soud prvního stupně. Podle skutkových závěrů soudů nebyly na vozidle obviněné žádné stopy po nárazu. Toto zjištění bylo z několika podkladů učiněno v podstatě bezprostředně po nehodě. Tento závěr pak žádný ze soudů nijak nezpochybnil a není jej tedy třeba dokazovat.

Samozřejmě je takový důkazní návrh zcela iracionální i s ohledem na časový odstup od projednávané události. Jako důvodně nadbytečné vyhodnotil odvolací soud video k pevnosti karbonových rámů. Takový závěr je jednoznačný za situace, kdy v řízení byl zkoumán materiál konkrétního kola poškozeného, které rozhodně nepatřilo k dražším a tedy kvalitnějším karbonovým bicyklům. Rovněž již výše bylo konstatováno, že šlo o kolo na rámu již opravované, staršího data výroby a slovy specialisty povolaného obhajobou „morálně zastaralé“.

Zjišťování zdravotního stavu poškozeného před událostí v daném případě nedává smysl. Je vyloučeno, aby poškozený jel na kole se zraněními, která u něj byla zjištěna. Vzhledem k tomu, že barva hematomů se v čase výrazně proměňuje, muselo by při ošetření den po nehodě vyjít skutečné stáří zranění najevo. Především ale z protokolu z hlavního líčení na č. l. 556 spisu vyplývá, že k důkaznímu návrhu kompletním lékařským spisem pana V. ohledně jeho předchozího zdravotního stavu před událostí obhájce obviněné sdělil „tohle nenavrhujeme“.

S podstatou věci se zcela míjí i důkazní návrh zprávou ošetřujícího očního lékaře obviněné, který měl sloužit k vyhodnocení její případné řidičské nepozornosti. Nejvyššímu soudu není zřejmé, v jakém smyslu by mělo být k lékařskému závěru přihlíženo. Obviněná byla shledána způsobilou řídit motorové vozidlo a v řízení nevyvstaly v tomto směru žádné pochybnosti. Příspěvek poškozeného na Facebooku, skrze který jej posléze kontaktoval D. B., označila obviněná za sugestivní a shledává v něm příčinu možného ovlivnění jeho svědecké výpovědi.

K tomu (resp.

k věrohodnosti obou svědků) se rovněž Nejvyšší soud již výše vyjádřil, nicméně je zřejmé, že se nejedná o podstatný důkaz se vztahem ke skutkovým zjištěním, která tvoří podklad právního závěru o naplnění znaků dané skutkové podstaty. Jaký význam má mít skutečnost, že komentující dávali poškozenému rady, není zřejmé. K fotografii vozidla obviněné s přiloženým jízdním kolem se již Nejvyšší soud rovněž vyjádřil výše. Ani tento důkaz nebylo možno označit za podstatný. Stejně je tomu u navrhovaného ohledání vozu za účelem ověření funkčnosti automatického brzdného systému, kde obviněná vůbec nevysvětlila, jaký by jeho spuštění mělo mít vliv na zjištěný průběh nehody.

V jiné části dovolání pak obviněná soudům vytýká, že nevyslechly svědky manžele K. Tvrdí přitom, že z vyjádření J. K. založeného ve spise není zřejmé, zda svědek chtěl říci, že střet neviděl, tzn. událost v danou chvíli nepozoroval, nebo že viděl, že ke střetu nedošlo. Ve skutečnosti je však z obsahu protokolu o výpovědi svědka z přestupkového řízení jednoznačně zřejmé, že svědek ani jeho manželka neviděli část události, kdy došlo ke střetu. Viděli až poškozeného sedícího na vydlážděné části středu kruhového objezdu.

Navíc jeli svým vozidlem až za vozidlem obviněné, což umocňuje jediný správný závěr soudů a důvod, proč důkaznímu návrhu nevyhověly, tedy že svědci jednoduše v kritický okamžik vůbec neviděli, co se mezi vozidlem obviněné a kolem poškozeného na kruhovém objezdu odehrálo.

43. Odvolacímu soudu obviněná vytýká, že nehodnotil doplnění odborného vyjádření prof. Jiřího Strause. Je pravda, že důkaz byl ve veřejném zasedání proveden, což konstatuje odvolací soud i ve svém usnesení, k jeho obsahu se však již dále nijak nevyjádřil, pouze se podrobně věnoval znaleckému posudku z oboru dopravy a společnému výslechu Ing. Františka Štefáčka a zpracovatelů odborných vyjádření v hlavním líčení. V tomto směru tedy stanovisko prof. Jiřího Strause odmítl. Lze nicméně konstatovat, že v doplnění odborného vyjádření prof. Jiří Straus de facto pouze opakuje názor, který již vyjádřil při výslechu v hlavním líčení. Důkaz tak nelze považovat za podstatný, nebyl způsobilý na skutkových závěrech soudu prvního stupně nic změnit a odvolací soud se s ním dostatečným způsobem vypořádal. Ohledně odborného článku k pevnosti karbonových rámů zn. Lightcarbon lze říci to stejné, co bylo výše uvedeno k videím na téma pevnosti karbonových kol. Jedná se navíc o článek prodejce těchto produktů, tedy jde současně o jejich propagaci, nikoli objektivní testování, které naopak provedl přímo u dotčeného kola poškozeného nezávislý znalecký ústav.

44. Je tedy možno uzavřít, že ve věci Nejvyšší soud vadu tzv. opomenutých důkazů neshledal.

45. Dovolatelka v těchto souvislostech namítla též nedostatek možnosti vyslechnout svědky. Je však evidentní, že obhájce obviněné se v průběhu hlavního líčení přes opakované poučení a vysvětlení samosoudce odmítal vzdát možnosti klást svědkům otázky směřující k vysvětlení údajných rozporů jejich výpovědí s úředními záznamy o podání vysvětlení. V dovolání obviněné nyní vyjádřil přesvědčení, že pokud ustanovení zakazující takový postup směřuje k ochraně obviněného, pak by toto mělo být umožněno z hlediska jeho neviny či pochybností o vině. I Nejvyšší soud je ovšem povinen respektovat zákonná ustanovení trestního řádu. Úřední záznam o podání vysvětlení, je-li sepsán s osobou podávající vysvětlení a jí i podepsán, slouží toliko k úvaze stran, zda takový výslech svědka bude k důkazu navržen, a soudu k úvaze, zda takový výslech provede. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. Obhájci se u hlavního líčení opakovaně dostalo tohoto poučení podle § 158 odst. 6 tr. ř., které opakovaně odmítl respektovat (v podrobnostech viz protokol na č. l. 537v – 539). Pakliže byl v tomto směru samosoudcem výslech svědka obhájcem korigován, šlo o procesně zcela správný zásah ve smyslu udržení zákonného průběhu důkazního řízení. Daná námitka tak představuje pod dovolací důvody nepodřaditelný a zcela bezdůvodný protest proti procesnímu postupu soudu prvního stupně.

46. Dlužno pak dodat, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud jde o skutková zjištění soudů nižších stupňů, napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však nejedná. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněné, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje ani závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

47. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

48. Některé dovolací námitky výše citovanému dovolacímu důvodu odpovídají, ne však v té části, kde jsou založeny na odlišném skutkovém závěru o místě střetu vozidla obviněné s poškozeným. To je případ tvrzení obviněné, že nešlo z její strany o nedání přednosti v jízdě poškozenému, neboť poškozeného viděla, přednost mu dala, zachovala potřebný odstup a k nehodě došlo v době, kdy se oba pohybovali po kruhovém objezdu a poškozený před její vozidlo upadl, načež ona zabrzdila. Tato verze události byla spolehlivě vyvrácena.

49. Citovanému dovolacímu důvodu naopak lze podřadit námitky týkající se údajného spoluzavinění poškozeného. Ke všem těmto námitkám se soudy nižších stupňů již v předchozím řízení vyjádřily a Nejvyšší soud se s jejich závěry bezezbytku ztotožnil. Obviněná tedy v dovolání opakuje, že poškozený jel při levém okraji vozovky, držel řídítka jednou rukou (nesprávně signalizoval odbočování doleva) a nebyl „předpisově osvětlen“ (mj. neměl na kole odrazky). Ve všech těchto okolnostech spatřuje porušení zákonných povinností poškozeného jako účastníka dopravního provozu.

50. Pokud jde o osvětlení poškozeného či povinnou výbavu kola odrazkami, obhajoba obviněné je vnitřně rozporná, neboť zároveň tvrdí, že obviněná poškozeného viděla. Nehoda se každopádně odehrála za denního světla, byť v době, kdy je slunce níže nad obzorem, obviněná ovšem nebyla otočena směrem k západu a vlastně nikdo z osob na místě se v danou dobu vyskytujících netvrdil, že byl výhledově omezen nedostatkem světla. Nutno zdůraznit, že nehoda se odehrála sice cca v 19:45 hod., nicméně 9. května, kdy je ještě téměř plné denní světlo. Poškozený nadto vypověděl, že měl reflexní pruhy na dresu. Pokud obviněná argumentuje obecnou prevenční povinností zakotvenou v občanském zákoníku, týká se jí citovaná judikatura posouzení náhrady škody, nikoli trestní odpovědnosti.

51. Ohledně nadbytečné signalizace odbočování vlevo sama obviněná vypovídala tak, že poškozený ukázal rukou doleva. Z její výpovědi lze spíše dovodit, že řídítka opět uchopil oběma rukama. Nicméně i znalec Ing. František Štefáček se k této otázce ve svém posudku (č. l. 188) vyjádřil v tom smyslu, že držení řídítek jednou rukou by nemělo na vznik nehodového děje vliv, což se ostatně jeví jako logické. Byť je možné, že na Tour de France, kterou obhajoba argumentuje, ke kontaktům vozidel s cyklisty dochází, aniž by to nutně vedlo k pádům, v tomto řízení je třeba vycházet z konkrétní situace, kdy nešlo o drobné otření, nýbrž o boční náraz (byť pod ostrým úhlem) automobilu do kola, který vedl dokonce k prolomení zadní vidlice. Je tak nepředstavitelné, aby cyklista „ustál“ předmětný náraz, který vedl k okamžitému prolomení rámu kola, a to i za situace, kdy by kolo držel oběma rukama.

52. Povinností cyklisty jet při pravém okraji vozovky se poměrně podrobně zabýval již soud prvního stupně v bodě 14. rozsudku. K jeho úvahám lze doplnit, že smyslem této povinnosti nepochybně je bezpečnost při předjíždění cyklistů zejména motorovými vozidly a zajištění plynulosti provozu s ohledem na specifika kola jako dopravního prostředku (zejména jeho výrazně nižší rychlosti oproti motorovým vozidlům). Obecně stanovenou povinnost podle § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, jezdit vpravo, a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, nutno vnímat jako deklaraci pravostranného provozu, především pak v situaci, kdy jde o provoz obousměrný.

Zřejmě nebude pochyb o tom, že specificky upravená povinnost cyklisty podle § 57 odst. 2 téhož zákona na pozemní komunikaci na jízdním kole jezdit při pravém okraji vozovky se vztahuje na jízdu v obci i mimo ni. Přesto je třeba v souladu s pojetím soudů nižších stupňů vnímat citlivě specifikum průjezdu kruhovým objezdem jako typem objízdné křižovatky (v daném případě v obci), který lze spíše vnímat jako průjezd křižovatkou jízdním pruhem, u něhož se ani pro motorová vozidla nevyžaduje jízda při samé pravé straně jízdního pruhu.

Navíc na kruhovém objezdu zjevně nepřichází v úvahu předjíždění ani jízda jiných vozidel v protisměru. Nutno u jednostopých ale i dvoustopých vozidel zohlednit, že při nájezdu na kruhový objezd i při výjezdu z něj musí řidič volit trajektorii odpovídající plynulému najetí i vyjetí. Cyklista pak zejména musí kalkulovat s náklonem kola při projíždění a harmonickému náklonu na opačnou stranu při opouštění kruhového objezdu. V těchto souvislostech je evidentně nekritické trvat na tom, aby cyklista kopíroval po celou jízdu po kruhovém objezdu pravý okraj vozovky.

Nakonec toto odpovídá i většinovém chování řidičů na kruhových objezdech. Pohyb poškozeného v levé polovině vozovky kruhového objezdu v žádném případě nemohl být pro poškozenou nečekaný nebo překvapivý, ale právě naopak. Poškozený se pohyboval v místech, kudy vozidla po kruhovém objezdu běžně jezdí. Jeho způsob jízdy proto nemohl být, a to je třeba zdůraznit, příčinou dopravní nehody významnou do té míry, že by to snižovalo, či dokonce vylučovalo trestní odpovědnost obviněné. Tento závěr je také v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti, kterou obviněná v dovolání teoreticky vysvětlila, ale na svůj případ neaplikovala.

Kromě toho i ona sama musela jet v levé polovině vozovky kruhového objezdu. Jinak by totiž poškozeného minula. Z těchto důvodů se v daném případě neuplatní ani zásada omezené důvěry v dopravě a princip sekundární odpovědnosti. Navíc již soud prvního stupně správně poukázal na to, že pokud by se poškozený pohyboval způsobem, kterého se obviněná dožadovala, došlo by ještě k dřívějšímu a razantnějšímu zasažení vozidlem pod již nikoli ostrým úhlem, s možností předpokladu závažnějších poranění poškozeného.

K dalším námitkám nepodřaditelným pod důvody dovolání

53. Mimo uplatněné dovolací důvody namítla obviněná porušení svého práva na spravedlivý proces odvolacím soudem. Vytýká mu, že jejímu případu nevěnoval náležitou pozornost, má za to, že se mu do hloubky věnoval pouze pověřený člen senátu, odůvodnění napadeného rozhodnutí se jí jeví jako obecné. Tomu nelze v žádném případě přitakat. Odvolací soud se konkrétně vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami, mohl se navíc při tom opřít také o správné a dostatečně podrobné rozhodnutí soudu prvního stupně. Žádnou obecnost či nedostatečnou pozornost případu Nejvyšší soud neshledal. Rozhodnutí je věcně správné a logicky a přehledně odůvodněné.

54. Byť si dovolatelka je výslovně vědoma, že soudy nejsou povinny reagovat na každou dílčí část jejich námitek stran skutkových zjištění, přesto setrvala na tvrzení, že jejich podstatná část vypořádána nebyla. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.

2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněné vyvrácena, nepochybně skýtají. Za těchto okolností je lichou představa dovolatelky, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jejím odvolání. S oporou judikaturní praxe reprezentované zejména usneseními Ústavního soudu ze dne 21.

2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu, pokud se již soud prvního stupně s veškerou argumentací strany dostatečně vypořádal (zejména pokud strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal), musí však být z odůvodnění odvolacího soudu patrné, že se argumentací obsaženou v odvolání zabýval.

Oba soudy se pak s podstatnou částí obviněnou vznesených námitek (které byly opakovány i v podaném dovolání) důsledně a logicky vypořádaly, odvolací soud se odvolací argumentací obviněné zabýval. Proto nelze konstatovat, že by byla uznána vinnou na základě nepřesvědčivých výsledků dokazování a že by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo příliš stručné a nereagující na obhajobu obviněné. V tomto ohledu by rovněž bylo iluzorní představou a očekáváním, že by měly soudy proporčně reagovat obsáhlými odůvodněními, která by svým rozsahem měla korespondovat s objemnými sepisy opravných prostředků obhajoby.

55. Právo na spravedlivý proces porušil podle obviněné už soud prvního stupně, obhájce má za to, že vůči němu samosoudce vystupoval zaujatě, omezoval ho v kladení otázek svědkům, přerušil jeho závěrečnou řeč zdravotní přestávkou, ačkoli trvala jen „několik desítek minut“. Z protokolu o hlavním líčení je nicméně patrné, že obhajoba nebyla rozhodně nijak nezákonně omezena v možnosti se vyjádřit, činit návrhy či klást dotazy. Všech těchto možností i hojně a důsledně využívala. Je také zřejmé, že obhájce ve výkonu obhajoby limitovala vadná představa o právní úpravě trestního řádu stran výslechu svědků (viz výše k výslechu poškozeného a jeho obhajobou vyžadované konfrontaci s obsahem úředního záznamu o podaném vysvětlení), přičemž nechtěl za žádnou cenu akceptovat opakovaná poučení samosoudce a domáhal se překročení zákonných mantinelů pro provedení důkazu, což představovalo i pro samosoudce určitou zkoušku trpělivosti. Oproti názoru obviněné však nelze v řízení shledat nic, co by mohlo svědčit o jeho negativním vztahu k ní či jejímu obhájci. Obviněná ostatně ani formálně neuplatnila příslušný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ani obsahové posouzení dovolacích námitek neumožňuje dovodit uplatnění tohoto důvodu dovolání. Jde totiž o prostou polemiku s procesním postupem při provádění důkazu.

56. V rámci obviněnou uplatněných dovolacích důvodů nelze namítat ani nepřiměřenost uloženého trestu. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr? ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

57. V daném případě obviněná napadá uložené tresty peněžitý a zákazu činnosti jako nepřiměřeně přísné a nezohledňující délku trestního řízení. Taková argumentace neodpovídá zákonným dovolacím důvodům, neboť obviněné byly uloženy přípustné druhy trestu v rámci zákonné trestní sazby. Formálně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neuplatnila a ve vztahu k němu ani netvrdí, že by byl uložen trest, který zákon nepřipouští, ani trest mimo zákonem vymezenou trestní sazbu. Je tedy zřejmé, že dovolatelka skutečně polemizuje toliko s přiměřeností trestněprávní sankce.

58. Zásah dovolacího soudu by v takovém případě přicházel v úvahu jen výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

59. Obviněné byl uložen peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 800 Kč (celkem 56 000 Kč) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Oba tyto tresty se svou výší nijak nevymykají z rámce běžně ukládaných trestů za typově obdobnou trestnou činnost, ba dokonce představují sankci na samé dolní hranici zákonných rozmezí. Již jen z toho důvodu se nemůže jednat o sankce extrémně nepřiměřené a nespravedlivé.

60. Obviněná se v návaznosti na uložený trest domáhá zohlednění i podle ní nepřiměřené délky trestního řízení. Je třeba podotknout, že věc byla nejprve projednávána jako přestupek, trestní řízení bylo zahájeno dne 9. 3. 2022, následovalo usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné ze dne 1. 11. 2022, obžaloba byla podána dne 6. 3. 2024. Trestní stíhání (do rozhodnutí odvolacího soudu dne 1. 10. 2024) tedy trvalo cca dva roky, což není nijak nepřiměřeně dlouhá doba, budou-li brány v úvahu množství zajištěného důkazního materiálu a potřeba reagovat na odborné otázky. Z hlediska dokazování (zejména znaleckého zkoumání) se tedy věc stala i časově náročnější. Obviněné rozhodně nelze vytýkat, že v rámci své obhajoby předkládala velké množství důkazních materiálů, oponentních odborných stanovisek apod., neboť jde o součást jejího práva na obhajobu. Ani v procesním postupu obhajoby v řízení před soudy nižších stupňů nelze shledat problém. Nejvyšší soud tak neshledal obstrukční a délku trestního řízení prodlužující praktiky obhajoby. Přesto třeba uzavřít, že délka trestního řízení je naprosto standardní, přiměřená povaze věci, obecně spíše krátká. Nejde o situaci, kdy by se podle ustálené judikatury měla kompenzovat doba řízení snížením uloženého trestu. K tomu lze přistoupit, pouze pokud řízení trvají minimálně kolem šesti let (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015, ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 897/2017, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019, a další). O takto negativně specifický případ se rozhodně nejedná, a to ani při zohlednění časového odstupu od spáchání skutku dne 9. 5. 2021.

V. Způsob rozhodnutí

61. Pokud námitky dovolatelky bylo možno pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. podřadit, nebyly jimi uplatněné důvody naplněny. Proto Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 4. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu