8 Tdo 897/2017-176
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o
dovoláních obviněných O. L., M. M., a L. Š., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 3 To 89/2015, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 10/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných O. L., M. M. a L.
Š. odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 40 T
10/2014, byl obviněný O. L. pod bodem I. uznán vinným pomocí ke zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obviněný M. M. pod bodem I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obviněný L. Š. pod body III. až
V. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustili společně s obviněnými D. T., V. U., a obviněným M. V. (v bodě I.), a obviněným P. B., (v bodě III.), tak, že
jako členové skupiny s důkladnou vnitřní strukturou dělby práce, organizované a
řízené nejdříve slovenským státním příslušníkem A. A., a následně obviněnou D. T., s cílem získat ze státního rozpočtu neoprávněně nadměrné odpočty daně z
přidané hodnoty a zkrátit daňovou povinnost k této dani, v postavení osob
ovládajících nebo zastupujících celkem 20 obchodních společností, dále ve
výroku uvedených a označených jejich názvem, sídlem, osobou jednatele, jeho
datem narození a adresou bydliště, a to konkrétně společnosti Reedy Management,
s. r. o., se sídlem Praha 4, Údolní č. 314/49 (dále jen „společnost Reedy
Management“), jednatele G. P., Celebrita, s. r. o., se sídlem Praha 1, Lodecká
č. 1181/4 (dále jen „společnost Celebrita“), jednatel obviněný M. M., a
Autocentrum Na Strži, a. s., se sídlem Praha 9, Toužimská č. 720 (dále jen
„společnost Autocentrum Na Strži“), předseda představenstva obviněný L. Š., M. V. P. Global Plus, s. r. o., se sídlem Kladno, Roosleveltova č. 1598, jednatel
K. H., Prago-Art Service Praha, s. r. o., se sídlem Kladno, Rooseveltova č. 1598, jednatel K. H., Eurosport agency, s. r. o., se sídlem Praha 4, K Vltavě
č. 647/63A, jednatel G. C., HK Trading, spol. s r. o., se sídlem Praha 9,
Jandova č. 216/10, jednatel G. C., Production Comfort, s. r. o., se sídlem
Praha 9, Jandova č. 216/10, jednatel G. C., Euro Advertising CZ, s. r. o., se
sídlem Praha 1, Lodecká č. 1181/4, jednatel F. H., Euro Trade Bridge SE, se
sídlem, Praha 10, Moskevská č. 1523/63, člen představenstva T. M., Madark, s. r. o., se sídlem Bratislava, Zámocká č. 3, jednatel obviněný M. V., Biligo, s. r. o., se sídlem Libošovice-Nepřívěc č. p. 18, jednatel Z. O., HIOS-CZ, s. r. o., se sídlem Libošovice-Nepřívěc č. p. 18, jednatel Z. O., Zuza for kids, s. r. o., se sídlem Český Těšín, Viaduktová č. 593/17, jednatel R. L., VATO Impex,
s. r. o., se sídlem Praha 4, Údolní č. 314/49, jednatel V. T., Harimpex, s. r. o., se sídlem Praha 1, Králodvorská č. 1079/6, jednatel L. S., AURIOLA, s. r. o., se sídlem Praha 10, Karpatská č. 1185/8, jednatel P. F., V. - Union Kft.,
se sídlem Budapest, Szugló utca 82, jednatel G. M. V., Trade Origo Kft., se
sídlem Budapešt, Akácfa utca 7, jednatelka A. K., Flextron Invest, s. r. o., se
sídlem Praha 5, Holečkova č. 798/101, jednatel M.
G.,
vytvořili sérii fiktivních účetních případů dokumentujících tvrzená zdanitelná
plnění – spočívající v pořízení a prodeji zboží, zejména autodílů, pneumatik a
encyklopedií – uvedenými obchodními společnostmi zapojenými do předem
připravených řetězců, s deklarovaným finálním dodáním plnění končícím mimo
území České republiky, buď na Slovensku nebo v Maďarsku, když v zájmu vytvoření
zdání autentičnosti fakturací těchto smyšlených obchodů hradili faktury
bezhotovostními převody přes účty, které elektronicky ovládali, nebo
hotovostními vklady na příslušné bankovní účty, a následně – využívaje možnosti
uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty – od správce daně částečně
vylákali a částečně se pokusili vylákat nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty
a částečně zkrátili a částečně se pokusili zkrátit daňovou povinnost k této
dani, a to konkrétně:
I. obviněný O. L. na přelomu let 2009 a 2010 sjednal s insolvenčním správcem
společnosti Diderot, s. r. o., se sídlem Praha 9, Cukerní č. p. 234 (dále jen
„společnost Diderot“), V. P. odkup celkem 39.577 exemplářů knižní encyklopedie
Diderot za částku 400.000 Kč bez daně z přidané hodnoty společností Reedy
Management, dohodl kupní smlouvu mezi společnostmi Diderot a Reedy Management
datovanou dnem 18. 1. 2010, jejímž předmětem byl převod daných encyklopedií,
získal přístup do místa uskladnění těchto encyklopedií a nechal se V. P. zmocnit k jejich předání kupujícímu a k jejich odvozu, k němuž také následně
došlo, aniž by ovšem faktura vystavená společností Diderot byla náležitě
zařazena do účetnictví společnosti Reedy Management, když místo ní byly do
účetnictví této společnosti zařazeny fiktivní faktury vystavené jménem tři
jiných společností, a to faktury datované dny 7., 8., 14., 15., 20., 26. a 27. 1. 2010 vystavené jménem společnosti Prago-Art, s. r. o., znějící na cca 1000
kusů fakturovaných encyklopedií Diderot I., na cca 1000 kusů fakturovaných
encyklopedií Diderot II., na cca 2.200 kusů fakturovaných encyklopedií Diderot
III. a na cca 3.020 kusů fakturovaných encyklopedií Diderot IV., faktura
datovaná dnem 29. 1. 2010 vystavená jménem společnosti HK Trading, s. r. o.,
znějící na 107 kusů encyklopedií Diderot I. a faktury datované dny 4., 11.,
12., 18., 21., 22., 25. a 28. 1. 2010 vystavené jménem společnosti Eurosport
agency, s. r. o., znějící na cca 2.813 kusů encyklopedií Diderot I., na cca
1.920 kusů encyklopedií Diderot II., na cca 700 kusů encyklopedií Diderot III. a na cca 2.921 kusů fakturovaných encyklopedií Diderot IV., tedy celkově
faktury znějící toliko na 15.681 kusů daných encyklopedií, ovšem ve fakturované
ceně 13.006.760 Kč,
načež tyto knihy byly v tomtéž zdaňovacím období – tedy v prvním čtvrtletí roku
2010 – „odprodány“ nejdříve v celkovém počtu 15.680 kusů – z toho po 3.920
kusech každého ze čtyř vydaných dílů encyklopedie Diderot – společnosti Euro
Advertising, s. r.
o., v níž byly zavedeny do účetnictví v nákupní ceně
13.077.421 Kč a vzápětí „převedeny“ v navýšeném počtu 54.654 kusů – z toho
15.780 kusů encyklopedie Diderot I., 14.680 kusů encyklopedie Diderot II.,
15.570 kusů encyklopedie Diderot III. a 8.624 kusů encyklopedie Diderot IV. –
na společnost Euro Trade Bridge SE za částku 46.295.712 Kč a z ní – částečně
ještě v prvním čtvrtletí roku 2010 a částečně v druhém čtvrtletí téhož roku –
byly v opětovně navýšeném počtu 97.216 kusů – v členění 43.904 kusů
encyklopedie Diderot I., 22.344 kusů encyklopedie Diderot II., 22.344 kusů
encyklopedie Diderot III. a 8.624 kusů encyklopedie Diderot IV. – „převedeny“
na společnost Celebrita za 69.995.520 Kč bez DPH, která větší část z nich –
celkem 65.856 kusů, z toho 23.912 kusů encyklopedie Diderot I., 17.640 kusů
encyklopedie Diderot II., 15.680 kusů encyklopedie Diderot III a 8.624 kusů
encyklopedie Diderot IV – „prodala“ slovenské společnosti Madark, s. r. o., a
ta vykázala jejich prodej maďarské společnosti Trade Origo Kft.,
přičemž takto vytvořený účelový řetězec právnických subjektů sloužící k zakrytí
skutečného původu a hodnoty předmětu zdanitelného plnění – encyklopedií Diderot
– a k předstírání neuskutečněných obchodů s nimi byl využit k vylákání
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty a ke zkrácení této daně u společnosti
Celebrita, když
obviněná D. T. v součinnosti s A. A. řídila účetní operace v uvedeném řetězci
obchodních společností a s nimi související peněžní transakce na bankovních
účtech, dokumentovala je příslušnými účetními doklady následně předloženými
finančním úřadům a pro podání na těchto úřadech připravovala daňová přiznání,
obviněný V. U. při zastupování společnosti Euro Advertising, s. r. o., před
finančními orgány nepravdivě dosvědčil provedení oněch fiktivních zdanitelných
plnění spočívajících v předstíraných převodech daných encyklopedií postupně až
na společnost Celebrita,
obviněný M. V. v pozici jednatele společnosti Madark, s. r. o., uhradil
hotovostními vklady na účet společnosti Celebrita faktury vystavené společností
Celebrita na společnost Madark, s. r. o., a umožnil vystavit dokumenty znějící
na tuto společnost navenek dokládající odkoupení daných encyklopedií od
společnosti Celebrita,
obviněný M. M. jako jednatel společnosti Celebrita doklady o nákupech
uskutečněných touto společností v prvním čtvrtletí roku 2010 vykázal převzetí
55.554 kusů encyklopedie Diderot I., II., III. a IV. – z toho po 15.680 kusech
encyklopedií Diderot I., II. a III. a 8.624 kusů encyklopedie Diderot IV. – v
celkové hodnotě 48.093.696 Kč s daní z přidané hodnoty, ačkoliv ve skutečnosti
k žádné dodávce těchto encyklopedií této společnosti v tomto zdaňovacím období
nedošlo, a ve vazbě na to v přiznání k dani z přidané hodnoty za tuto
společnost za první čtvrtletí roku 2010, podaném dne 26. 4. 2010 na Finančním
úřadu pro Prahu 1, se sídlem Praha 1, Štěpánská č.
24, vykázal přijaté
zdanitelné plnění ve výši 58.396.544 Kč s daní z přidané hodnoty na vstupu ve
výši 11.679.309 Kč a uskutečněná zdanitelná plnění ve výši 19.150.000 Kč s daní
z přidané hodnoty na výstupu ve výši 3.830.000 Kč, z čehož vyplýval nadměrný
odpočet ve výši 7.849.309 Kč, přičemž přijatá zdanitelná plnění ve výši
40.078.080 Kč s daní z přidané hodnoty na vstupu ve výši 8.015.616 Kč vykázal
neoprávněně a společnosti Celebrita by bez započtení předstíraných přijatých
plnění v podobě dodávky encyklopedií Diderot vznikla daňová povinnost k dani z
přidané hodnoty ve výši 166.307 Kč, v návaznosti na to doklady o nákupech
uskutečněných touto společností v druhém čtvrtletí roku 2010 vykázal převzetí
41.552 kusů encyklopedie Diderot I., II. a III. – z toho 28.224 kusů
encyklopedie Diderot I. a po 6.664 kusech encyklopedie Diderot II. a III. – v
celkové hodnotě 35.900.928 Kč s daní z přidané hodnoty, ačkoliv k žádné dodávce
těchto encyklopedií této společnosti v tomto zdaňovacím období nedošlo, a
těmito doklady podložil přiznání k dani z přidané hodnoty této společnosti za
druhé čtvrtletí roku 2010, podané na Finančním úřadu pro Prahu 1 dne 20. 7. 2010, v němž vykázal přijaté zdanitelné plnění ve výši 35.070.060 Kč s daní z
přidané hodnoty na vstupu 7.014.012 Kč a žádná uskutečněná zdanitelná plnění s
daní z přidané hodnoty na výstupu, avšak dodání zboží v ceně 60.336.640 Kč do
jiného státu Evropské unie, z čehož vyplýval vyčíslený nadměrný odpočet ve výši
7.014.012 Kč, přičemž přijatá zdanitelná plnění v podobě nákupu encyklopedií
Diderot v ceně 29.917.440 Kč s daní z přidané hodnoty na vstupu ve výši
5.983.488 Kč uvedl neoprávněně a společnost Celebrita by bez započtení těchto
fiktivních přijatých plnění měla nadměrný odpočet toliko ve výši 1.030.524 Kč,
čímž obviněný M. M. v součinnosti s uvedenými osobami zkrátil daň z přidané
hodnoty za první čtvrtletí roku 2010 o 166.307 Kč a vylákal nadměrné odpočty
daně z přidané hodnoty za první a druhé čtvrtletí roku 2010 poukázané ze strany
příslušného správce daně – Finančního úřadu pro Prahu 1 – na účet společnosti
Celebrita ve výši 13.832.797 Kč,
II. společnost Reedy Management zavedla do svého účetnictví za měsíc leden roku
2010 přijaté faktury za předstírané dodávky různých druhů pneumatik od
společností Biligo, s. r. o., M.V.P. Global Plus, s. r. o., Production
Comfort, s. r. o., a Zuza for kids, s. r. o., z toho od společnosti Biligo, s. r. o., fiktivní faktury na takové „dodávky“ v hodnotě přijatého plnění 250.770
Kč bez daně z přidané hodnoty, od společnosti M. V. P. Global Plus fiktivní
faktury na takové „dodávky“ v hodnotě přijatého plnění 3.012.945 Kč bez daně z
přidané hodnoty, od společnosti Production Comfort, s. r. o., fiktivní faktury
na takové „dodávky“ v hodnotě přijatého plnění 1.455.680 Kč bez daně z přidané
hodnoty a od společnosti Zuza for kids, s. r. o., fiktivní faktury na takové
„dodávky“ v hodnotě přijatého plnění 14.909.450 Kč bez daně z přidané hodnoty,
takto „dodané“ pneumatiky byly dále „převedeny“ na společnost Euro Advertising,
s. r.
o., v níž byly zavedeny do jejího účetnictví a dále „prodány“ společnosti
VATO Impex, s. r. o., ve které bylo toto fiktivní plnění rovněž zaneseno do
účetnictví, a to spolu s fiktivními přijatými fakturami za různé druhy
pneumatik od společnosti Harimpex, s. r. o., v hodnotě 11.259.044 Kč bez daně z
přidané hodnoty, načež tímto způsobem fiktivně získané pneumatiky v tvrzené
hodnotě 32.794.520 Kč bez daně z přidané hodnoty byly dále „prodány“
společnosti AURIOLA, s. r. o., která je „prodala“ maďarské společnosti V.-Union
Kft., jejímž jménem byly vystavené faktury uhrazeny hotovostními vklady na účet
společnosti AURIOLA, s. r. o., provedenými G. M. V. a následně vykázán odprodej
stejných pneumatik bulharské společnosti Evromaster Import – Export Ood.,
přičemž daný účelový řetězec právnických osob sloužící k předstírání
uskutečnění zdanitelných plnění v podobě převodů různých druhů pneumatik byl
využit k pokusu o vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty u
společnosti AURIOLA, s. r. o., když obviněný V. U. podle pokynů obviněného A. A. instruoval k potřebným krokům jednatele společností VATO Impex, s. r. o., a
AURIOLA, s. r. o., V. T. a P. F., a při zastupování těchto společností před
finančními orgány nepravdivě dosvědčil provedení oněch fiktivních plnění,
a obviněná D. T. v součinnosti s A. A. řídila účetní operace v uvedeném řetězci
obchodních společností a s nimi související peněžní transakce na bankovních
účtech, dokumentovala je příslušnými účetními doklady následně předloženými
finančním úřadům a pro podání na těchto úřadech připravovala daňová přiznání, a
to včetně daňového přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti AURIOLA, s. r. o., za měsíc leden roku 2010, podaného dne 25. 2. 2010 na Finančním úřadu pro
Prahu 10, se sídlem Praha 10 - Vršovice, Petrohradská č. 1486/6, v němž uvedla
přijaté zdanitelné plnění ve výši 67.242.489 Kč s daní z přidané hodnoty na
vstupu ve výši 13.450.141 Kč a uskutečněná zdanitelná plnění ve výši 3.255.275
Kč s daní z přidané hodnoty na výstupu ve výši 651.140 Kč, z čehož vyplýval
nadměrný odpočet ve výši 12.799.001 Kč, avšak přijaté zdanitelné plnění v
podobě nákupu uvedených pneumatik v ceně 32.794.520 Kč s daní z přidané hodnoty
na vstupu ve výši 6.558.904 Kč uvedla neoprávněně a společnost AURIOLA, s. r. o., by bez jeho započtení měla nárok na nadměrný odpočet pouze ve výši
6.240.097 Kč,
čímž se obviněná D. T. za pomoci dalších uvedených osob pokusila neoprávněně
vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za měsíc leden roku 2010 ve
výši 6.558.904 Kč, který nebyl z důvodu zahájené daňové kontroly a pochybností
o správnosti vykázaných údajů příslušným finančním úřadem do současnosti z
finančních prostředků České republiky vyplacen,
III. ve společnosti Reedy Management byly za měsíc leden roku 2010 zavedeny do
účetnictví přijaté faktury za tvrzené, ale reálně neuskutečněné, dodávky
různých druhů náhradních dílů na nákladní vozidla značky Tatra od společnosti
HIOS-CZ, s. r.
o., v celkové hodnotě 6.248.064 Kč bez daně z přidané hodnoty,
načež takto zadokumentované přijaté fiktivní zdanitelné plnění bylo „převedeno“
ze společnosti Reedy Management na společnost Euro Advertising, s. r. o., která
ho zavedla do svého účetnictví a dále „prodala“ společnosti VATO Impex, s. r. o., v níž bylo rovněž zavedeno do účetnictví a dále „přeprodáno“ za částku
6.212.802 Kč společnosti Autocentrum Na Strži, která následně – ve zdaňovacím
období měsíce února roku 2010 – deklarovala jeho odprodej za 7.730.507 Kč
maďarské společnosti V.-Union Kft., jejímž jménem vystavené faktury uhradil
hotovostními vklady na účet společnosti Autocentrum Na Strži G. M. V.,
a takto vytvořený účelový řetězec právnických subjektů sloužící k předstírání
uskutečnění zdanitelných plnění v podobě převodů náhradních dílů na nákladní
vozidla značky Tatra byl využit k pokusu o vylákání nadměrného odpočtu daně z
přidané hodnoty u společnosti Autocentrum Na Strži, když
obviněná D. T. v součinnosti s A. A. řídila účetní operace v uvedeném řetězci
obchodních společností a s nimi související peněžní transakce na bankovních
účtech, dokumentovala je příslušnými účetními doklady vystavenými jménem
společností HIOS-CZ, s. r. o., Reedy Management, Euro Advertising, s. r. o., a
VATO Impex, s. r. o., následně předloženými finančním úřadům, pro podání na
finančních úřadech připravovala daňová přiznání k dani z přidané hodnoty a k
dani z příjmů právnických osob, s výjimkou daňových přiznání společnosti
Autocentrum Na Strži, a při zastupování společnosti VATO Impex, s. r. o., před
finančními orgány nepravdivě dosvědčila provedení oněch fiktivních plnění,
obviněný V. U. nepravdivě před finančními orgány dosvědčil provedení uvedených
fiktivních plnění při zastupování společností Euro Advertising s. r. o.,
předseda představenstva společnosti Autocentrum Na Strži obviněný L. Š. v
přiznání k dani z přidané hodnoty za tuto společnost za měsíc leden roku 2010,
podaném dne 23. 2. 2010 na Finančním úřadu pro Prahu 4, se sídlem Praha 4,
Budějovická č. 409/1, uvedl přijaté zdanitelné plnění ve výši 9.307.735 Kč s
daní z přidané hodnoty na vstupu ve výši 1.859.462 Kč a uskutečněná zdanitelná
plnění ve výši 3.168.123 Kč s daní z přidané hodnoty na výstupu ve výši 632.959
Kč, z čehož vyplýval nadměrný odpočet ve výši 1.226.503 Kč, avšak přijaté
plnění ve výši 6.212.802 Kč s daní z přidané hodnoty na vstupu ve výši
1.242.560 Kč uvedl neoprávněně a společnosti Autocentrum Na Strži by bez
započtení fiktivních přijatých plnění vznikla daňová povinnost ve výši 16.057
Kč,
čímž se obviněný L. Š. pokusil společně s výše uvedenými osobami neoprávněně
zkrátit daň z přidané hodnoty za měsíc leden roku 2010 o 16.057 Kč a vylákat
nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za měsíc leden roku 2010 ve výši
1.226.503 Kč, který nebyl z důvodu zahájené kontroly příslušným finančním
úřadem do současnosti z finančních prostředků České republiky vyplacen,
přičemž obviněný P. B., ve snaze pomoci obviněnému L. Š.
vyvrátit pochybnosti o
správnosti vykázaných údajů a podezření z pokusu zkrátit daň z přidané hodnoty
společnosti Autocentrum Na Strži za měsíc leden roku 2010 o 16.057 Kč a vylákat
nadměrný odpočet daně z přidaného hodnoty ve výši 1.226.503 Kč za zdaňovací
období ledna roku 2010, následně – s ročním časovým odstupem – v daňovém řízení
před finančními orgány Finančního úřadu pro Prahu 4, pří ústním jednání dne 28. 2. 2011, záměrně uvedl nepravdivé informace týkající se převzetí a manipulace s
náhradními díly na vozidla značky Tatra, které měly dosvědčit pravdivost údajů
v předložených fakturách o dodávce oněch náhradních dílů od společnosti VATO
Impex, s. r. o., pro společnost Autocentrum Na Strži,
IV. společnost Autocentrum Na Strži za měsíc únor roku 2010 zavedla do
účetnictví přijaté faktury vystavené společností VATO Impex, s. r. o., za
tvrzené – ale reálně neuskutečněné – dodávky různých druhů náhradních dílů na
nákladní vozidla značky Tatra v hodnotě 7.732.661 Kč bez daně z přidané
hodnoty, načež – v měsíci dubnu roku 2010 – společnost Autocentrum Na Strži
takto přijaté fiktivní plnění dále fiktivně „prodala“ za částku 8.377.056 Kč
maďarské společnosti V. - Union Kft., která vystavené faktury uhradila
hotovostními vklady na účet společnosti Autocentrum Na Strži provedenými G. M. V., takže takto vytvořený řetězec obchodních společností posloužil k
předstírání zdanitelných plnění v podobě uvedených převodů náhradních dílů na
nákladní vozidla značky Tatra a ve vazbě na to byl využit k vylákání nadměrného
odpočtu daně z přidané hodnoty u společnosti Autocentrum Na Strži, když
obviněná D. T. v součinnosti s A. A. řídila účetní operace v uvedeném řetězci
obchodních společností a s nimi související peněžní transakce na jejich
bankovních účtech, částečně tyto operace též dokumentovala příslušnými účetními
a daňovými doklady následně předloženými finančním úřadům a na těchto úřadech
při jednání jménem společnosti VATO Impex, s. r. o., v rozporu se skutečností
předstírala provedení části z tvrzených převodů náhradních dílů na vozidla
značky Tatra,
obviněný V. U. při zastupování společnosti VATO Impex, s. r. o., před
finančními orgány rovněž nepravdivě dosvědčil provedení oněch fiktivních plnění
a
předseda představenstva společnosti Autocentrum Na Strži obviněný L. Š. v
přiznání k dani z přidané hodnoty za tuto společnost za měsíc únor roku 2010,
podaném dne 25. 3. 2010 na Finančním úřadu pro Prahu 4, se sídlem Praha 4,
Budějovická č. 409/1, uvedl přijaté zdanitelné plnění ve výši 11.560.477 Kč s
daní z přidané hodnoty na vstupu ve výši 2.310.678 Kč a uskutečněná zdanitelná
plnění ve výši 3.663.913 Kč s daní z přidané hodnoty na výstupu 732.227 Kč, z
čehož vyplýval nadměrný odpočet ve výši 1.578.451 Kč, přičemž přijaté plnění ve
výši 7.732.661 Kč s daní z přidané hodnoty na vstupu ve výši 1.546.532 Kč uvedl
neoprávněně a společnosti Autocentrum Na Strži by bez započtení fiktivních
přijatých plnění v podobě nákupu daných náhradních autodílů vznikl nárok na
nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty pouze ve výši 31.919 Kč,
čímž obviněný L. Š.
v součinnosti s výše uvedenými osobami neoprávněně vylákal
nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za měsíc únor roku 2010 ve výši
1.546.532 Kč, který byl dne 23. 4. 2010 poukázán ze strany příslušného správce
daně na účet společnosti Autocentrum Na Strži,
V. ve společnosti Autocentrum Na Strži bylo za měsíc duben roku 2010 vykázáno
přijetí tvrzených – ale reálně neuskutečněných – dodávek různých druhů
náhradních dílů na nákladní vozidla značky Tatra od společnosti VATO Impex, s. r. o., v deklarované hodnotě 1.013.271 Kč bez daně z přidané hodnoty, načež s
určitým časovým odstupem – v měsíci září roku 2010 – byly tyto fiktivně dodané
náhradní díly na vozidla značky Tatra dále fiktivně prodány za částku 1.097.708
Kč maďarské společnosti V. - Union Kft., která faktury vystavené společností
Autocentrum Na Strži uhradila hotovostními vklady na její účet provedenými G. M. V., a tento řetězec obchodních společností, v rámci jehož obchodních aktivit
byla předstírána uvedená zdanitelná plnění ve formě nákupů a prodejů náhradních
dílů na vozidla značky Tatra, posloužil k zkrácení daňové povinnosti k dani z
přidané hodnoty u společnosti Autocentrum Na Strži, když
obviněná D. T. v součinnosti s A. A. řídila účetní operace v uvedeném řetězci
obchodních společností a s nimi související peněžní transakce na jejich
bankovních účtech, částečně je též dokumentovala příslušnými účetními a
daňovými doklady následně předloženými finančním orgánům a pro podání na
příslušném finančním úřadu připravila daňové přiznání společnosti VATO Impex,
s. r. o.,
obviněný V. U. při zastupování společností VATO Impex, s. r. o., před
finančními orgány nepravdivě dosvědčil provedení oněch fiktivních plnění,
předseda představenstva společnosti Autocentrum Na Strži obviněný L. Š. v
přiznání k dani z přidané hodnoty za tuto společnost za měsíc duben roku 2010,
podaném dne 25. 5. 2010 na Finančním úřadu pro Prahu 4 uvedl přijaté zdanitelné
plnění ve výši 4.677.830 Kč s daní z přidané hodnoty na vstupu ve výši 934.641
Kč a uskutečněná zdanitelná plnění ve výši 5.084.326 Kč s daní z přidané
hodnoty na výstupu ve výši 1.016.080 Kč, z čehož vyplývala vlastní daňová
povinnost ve výši 81.439 Kč, přičemž přijaté plnění ve výši 1.013.271 Kč s daní
z přidané hodnoty na vstupu ve výši 202.555 Kč uvedl neoprávněně, a společnosti
Autocentrum Na Strži by bez započtení fiktivních přijatých plnění vznikla
daňová povinnost k dani z přidané hodnoty ve výši 284.094 Kč,
čímž obviněný L. Š. v součinnosti s uvedenými osobami neoprávněně zkrátil daň z
přidané hodnoty za měsíc duben roku 2010 o 202.655 Kč,
přičemž s vědomím toho, že se podílí na činnosti uvedené organizované skupiny,
činící kroky cíleně směřující k vylákání nadměrných odpočtů na dani z přidané
hodnoty a ke zkrácení daňové povinnosti na této dani,
obviněná D. T. vytvářela smyšlené fiktivní transakce probíhající ve výše
uvedených řetězcích, řídila a organizovala účetní operace, ovládala bankovní
účty uvedených společností, udílela pokyny obviněnému V. U. k výběru vhodných
osob na pozice jednatelů společností, instruovala G. P., B. K., G. M. V., F. H. a obviněného M.
V. k peněžním transakcím na bankovních účtech spočívajícím ve
výběrech hotovostí z nich a vkladech hotovostí na ně a osobně jednala za
společnost VATO Impex, s. r. o., před finančními orgány a vytvářela daňová
přiznání za uvedené společnosti, s výjimkou společnosti Autocentrum Na Strži, a
to vše činila ve vztahu ke skutkům popsaným v bodech I. až V.,
obviněný V. U. na základě pokynů od A. A. a obviněné D. T. oslovil a přesvědčil
T. M., V. T., L. S. a P. F., aby se stali jednateli výše uvedených společností
a zařídil za tyto osoby potřebné náležitosti nutné k zápisu do obchodního
rejstříku a založení bankovních účtů, současně těmto osobám odebral veškeré
doklady týkající se uvedených společností a přístupových práv k účtům a
odevzdal je obviněné D. T., aby tyto účty mohla ovládat, a dále podle pokynů a
instrukcí obviněné D. T. zastupoval společnosti Euro Advertising, s. r. o.,
AURIOLA, s. r. o., a VATO Impex, s. r. o., před finančními orgány, aby
dosvědčil skutečné provedení fiktivních plnění těmito společnostmi, vše ve
vztahu ke skutkům popsaným v bodech I. až V.,
obviněný O. L. jednající za společnost Reedy Management dohodl s insolvenčním
správcem společnosti Diderot kupní smlouvu datovanou dnem 18. 1. 2010, na
jejímž základě došlo k převodu knižní publikace encyklopedie Diderot ze
společnosti Diderot na společnost Reedy Management, a tak otevřel cestu pro
další předstírané převody dané encyklopedie v řetězci společností tvořeném
vedle společnosti Reedy Management společnostmi Prago-Art, s. r. o., HK
Trading, s. r. o., Eurosport agency, s. r. o., Euro Advertising CZ, s. r. o.,
Euro Trade Bridge SE, Celebrita, Madark, s. r. o., a Trade Origo Kft., a to ve
vztahu ke skutku popsanému v bodě I.,
obviněný M. V., jako jednatel slovenské společnosti Madark, s. r. o., vkládal v
hotovosti finanční prostředky na účet společnosti Celebrita, aby předstíral
dodání plnění od této společnosti, a to ve vztahu ke skutku popsanému v bodě I.,
obviněný M. M., jako jednatel společnosti Celebrita, podal v případě popsaném
pod bodem I. za tuto společnost daňová přiznání u příslušného finančního úřadu,
obviněný L. Š., jako předseda představenstva společnosti Autocentrum Na Strži,
nechal vystavit za tuto společnost fiktivní doklady a zahrnout je do účetní
evidence, aby předstíral skutečné provedení jednotlivých fiktivních plnění,
prováděl za tuto společnost peněžní transakce předstírající platby za fiktivní
plnění a podával za tuto společnost shora uvedená daňová přiznání, vše ve
vztahu ke skutkům popsaným v bodech III. až V.,
obviněný P. B. před finančními orgány uváděl nepravdivé údaje, aby dosvědčil
skutečné provedení fiktivních zdanitelných plnění pro společnost Autocentrum Na
Strži, a to ve vztahu ke skutku popsanému v bodě III., a takto
obviněná D. T.
zkrátila daň z přidané hodnoty o 368.962 Kč, vylákala nadměrný
odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 15.379.329 Kč a pokusila se zkrátit daň
z přidané hodnoty o 16.057 Kč a vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty
ve výši 7.785.407 Kč, tedy celkem se pokusila připravit Českou republiku na
daních o částku 23.549.755 Kč, a čin spáchala spolu s dalšími jmenovanými
osobami, obviněný V. U. pomohl zkrátit daň z přidané hodnoty o 368.962 Kč a
vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 15.379.329 Kč a pomohl
k pokusu zkrátit daň z přidané hodnoty ve výši 16.057 Kč a vylákat nadměrný
odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 7.785.407 Kč, tedy celkem pomohl ke
zkrácení dané daně a k vylákání nadměrného odpočtu z ní, resp. k pokusu o něj,
co do částky 23.549.755 Kč, a čin spáchal spolu s ostatními jmenovanými osobami,
obviněný O. L. pomohl zkrátit daň z přidané hodnoty o částku 166.307 Kč a
vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 13.832.797 Kč, a čin
spáchal nejméně se čtyřmi dalšími osobami,
obviněný M. V. pomohl zkrátit daň z přidané hodnoty o 166.307 Kč a vylákat
nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 13.832.797 Kč, a čin spáchal
nejméně se čtyřmi dalšími osobami,
obviněný M. M. zkrátil daň z přidané hodnoty o 166.307 Kč a vylákal nadměrný
odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 13.832.797 Kč, tedy celkem připravil
Českou republiku na daních o částku 13.999.104 Kč, a čin spáchal nejméně se
čtyřmi dalšími osobami,
obviněný L. Š. zkrátil daň z přidané hodnoty o 202.655 Kč, vylákal nadměrný
odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 1.546.532 Kč, pokusil se zkrátit daň z
přidané hodnoty o 16.057 Kč a vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty
ve výši 1.226.503 Kč, vše tedy v celkové výši 2.991.747 Kč, a čin spáchal
nejméně se dvěma dalšími osobami.
2. Za tyto trestné činy byli dovolatelé odsouzeni tak, že obviněnému O.
L. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 a 5 tr.
zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný M. M. byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v
obchodních společnostech na dobu sedmi let. Obviněnému L. Š. byl podle § 240
odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon
mu byl podle § 84 tr. zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle §
85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků za
současného vyslovení dohledu, a podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla
současně stanovena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil
nahradil škodu způsobenou na daních. Podle § 73 odst. l tr. zákoníku mu byl
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Podle § 70 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí finančních prostředků ve výši
1.546.532 Kč na bankovním účtu u RaiffeisenBank, a. s., vedeném v jeho
prospěch. Podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo vysloveno ochranné
opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty spočívající v
zabrání finančních prostředků ve výši 2.079.157,37 Kč na bankovním účtu u
Komerční banky a. s. vedeném pro společnost Celebrita a finančních prostředků
ve výši 11.919.946,63 Kč na bankovním účtu u Komerční banky, a. s., vedeném ve
prospěch L. Š. staršího.
Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestech obviněných D. T., V.
U., M. V. a P. B.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 12.
2016, sp. zn. 3 To 89/2015, odvolání podaná proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně obviněnými D. T., O. L., M. M., L. Š. a P. B. a zúčastněnou
osobou L. Š. starším, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění O. L., M. M. a
L. Š. prostřednictvím obhájců dovolání.
5. Obviněný O. L. dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., protože jednání, kterého se dopustil, bylo soudy neprávně právně
posouzeno, neboť nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jestliže na základě
plné moci jako zmocněnec společnosti Ready manegement nakoupil výtisky
encyklopedie Diderot od správce konkurzní podstaty V. P., nemůže se jednat o
nezákonnou činnost. Cena zboží byla zcela obvyklá, zboží bylo řádně převzato,
fakturováno a uhrazeno, čímž činnost obviněného skončila. Obviněný neměl
jakýkoli vliv na další pohyb a osud předmětného zboží. Závěr o tom, že byl
členem organizované skupiny, označil jen za „teorii orgánů činných v trestním
řízení“, protože nebyl ničím podložen. V počátku trestního řízení mu bylo
nabídnuto, aby ve věci figuroval jako svědek, což odmítl, protože o pohybu
zboží ani o organizované skupině nic nevěděl. Obviněný poukázal na to, že i v
průběhu hlavního líčení vyšlo najevo, že opakovaně odmítal nabídku policejních
orgánů na to, aby uvedl skutečnosti svědčící o činnosti ostatních osob, a že
ani policejní orgány nebraly jeho postavení jako obviněného. Navíc v březnu
2010 nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, a tudíž z popsané činnosti ani
nemohl mít profit.
6. Vzhledem k tomu, že obviněný tvrdil, že šlo o nákup zboží, který byl
řádně proveden a za obvyklou cenu, nelze ho považovat za počátek trestné
činnosti. Jestliže soud vychází z konstrukce, že každý, kdo koupil předmětné
encyklopedie Diderot, věděl o trestné činnosti a podílel se na ní, pak by
nebylo vůbec možné obchodovat. Vzhledem k tomu, že se obviněný O. L. žádné
trestné činnosti nedopustil, bylo jeho jednání nesprávně hmotněprávně
posouzeno.
7. Z uvedených důvodů tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 3 To 89/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na
něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Obvinění M. M. a L. Š. společným podáním uplatnili dovolání z důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., které spatřují v extrémním nesouladu,
jenž vznikl při hodnocení důkazů. Uvedená vada podle nich spočívá v tom, že
soudy své závěry o jejich vině opřely v zásadě o jediný usvědčující důkaz
představovaný listinnými důkazy o pohybech na jednotlivých bankovních účtech. Z
nich soudy vykonstruovaly závěr o tom, že obvinění museli vědět, že tyto
obchodní případy byly fingované a měly jen dovolatele a další osoby obohatit na
vráceném nadměrném odpočtu DPH. Tento důkaz stojí osamoceně, není podpořen
jinými důkazy, je pro závěr o jejich vině nedostačující. Neexistuje žádné
svědectví, které by doložilo jejich vědomost o cíli posuzovaných obchodních
případů ani o tom, že by se znali s většinou ostatních spoluobviněných,
případně s osobami, které poskytovaly vklady na příslušné účty, jež se jich
týkaly. O takových okolnostech nehovořili ani žádní z ostatních
spoluobviněných, a tudíž nelze dovodit jejich vědomost o činnosti dalších osob,
s nimiž se většinou neznali. Uvedený jediný důkazy tak podle obviněných není v
souladu s výše uvedenými důkazními prostředky, a proto jeho hodnocení v jejich
neprospěch je v extrémním nesouladu se zásadami formální logiky. Navíc obvinění
zpochybnili procesní použitelnost listinných důkazů o pohybech na jednotlivých
bankovních účtech, a to s ohledem na procesní pochybení ve vztahu k důkazům
provedeným po 30. 11. 2011, čímž by byl rovněž založen extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
9. Vzhledem k těmto vytýkaným skutečnostem, zejména proto, že nebyly ve
věci provedeny takové důkazy, které by objasnily subjektivní vztah obviněných
M. M. a L. Š. k předmětné činnosti, dovolatelé spatřovali nesprávnost
hmotněprávního posouzení v závěru o subjektivní stránce, protože pro závěr, že
čin spáchali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, není
dostatek podkladů v provedeném dokazování, neboť nelze dovodit, že chtěli
porušit nebo ohrozit zájem státu na řádném vybírání daní, neboť jim nebylo
prokázáno, že věděli, že jejich jednání v konečném důsledku směřuje proti
daňové disciplíně, když navíc z výpisů z jejich účtů neplyne, že by se právě
oni jakkoli obohatili.
10. Další výhradou oba obvinění namítali, že žádný ze soudů se nezabýval
otázkou případného skutkového omylu ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku.
Obvinění zdůraznili, že uvedené ustanovení, podle něhož se skutkového omylu
dopustí ten, kdo nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem
trestného činu, a proto nejedná úmyslně, na jejich činy dopadá, protože oba
svoji činnost v rámci daných obchodních případů řádně provedli a před úřady
vykázali, a tato byla potvrzena i ostatními spoluobviněnými, s nimiž kromě
těchto obchodních případů neměli nic společného, a proto nemohli ani
předpokládat, že jejich činnost má vést k daňovému úniku.
11. Obviněný M. M. v rámci jiného hmotněprávního posouzení věci vytýkal i nesprávnost v uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody. Výši jemu uloženého trestu považoval za
extrémně přísnou a neslučitelnou nejen s principem proporcionality trestní
represe, ale i s ustanovením § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zdůraznil především
délku řízení, které v jeho případě trvalo více než šest let, neboť skutky se
měly stát v prvním pololetí roku 2010, ačkoliv se ze skutkového hlediska
nejednalo o náročné a komplikované dokazování. Jestliže soudy v takovém případě
nepoužily ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí
svobody, pochybily, jelikož nezohlednily nejen délku probíhajícího trestního
řízení, kterou dovolatel nezavinil, ale ani to, že na trestné činnosti
profitoval nevýznamnou měrou, a nevzaly řádně do úvahy jeho předchozí život,
jenž nesvědčí pro nutnost ukládat mu tak citelný trest. Nebylo možné odhlédnout
ani od toho, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení.
12. Vzhledem k těmto námitkám obvinění M. M. a L. Š. v závěru dovolání
navrhli, aby Nejvyšší soud podle 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 3 To 89/2015, a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 40 T 10/2014, ohledně obou
dovolatelů v celém rozsahu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal
Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný M. M.
současně alternativně navrhl, aby mu dovolací soud případně podle § 265m odst.
1 tr. zákoníku za použití § 58 tr. zákoníku uložil přiměřený trest odnětí
svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Požádal rovněž, aby předseda senátu
Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon
dovoláním napadeného rozhodnutí.
13. Ke všem podaným dovoláním se souhrnně vyjádřil státní zástupce
působící u Nejvyššího státního zastupitelství.
14. K dovolání obviněného O. L. státní zástupce konstatoval, že
dovolatel sice formálně namítá, že skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje
znaky skutkové podstaty žádného trestného činu, avšak ve skutečnosti fakticky
toliko odmítal jako nepodloženou tu část skutkových zjištění, podle které koupí
encyklopedií Diderot otevřel cestu pro další předstírané převody dané
encyklopedie v řetězci obchodních společností, to vše při pomíjení skutkových
zjištění rozvedených v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu na jeho straně
190 a násl., která vylučují, že by nákup předmětných encyklopedií mohl být
standardním obchodem. Státní zástupce poukázal na fyzický osud publikací,
svědčící o tom, že předmětné knihy měly hodnotu nanejvýše sběrového papíru, a
že nikdy nebyl učiněn žádný pokus o jejich prodej na knižním trhu, třeba i za
velmi nízkou cenu. Za naprosto bezpředmětné z hlediska deklarovaného dovolacího
důvodu státní zástupce označil i tvrzení dovolatele, že mu policisté ve snaze
získat důkazy o trestné činnosti dalších obviněných nabízeli, aby ve věci
vystupoval pouze jako svědek.
15. Státní zástupce uzavřel, že námitky tohoto obviněného směřují
výlučně do oblasti skutkových zjištění a jako takové nejsou způsobilé založit
přezkumnou povinnost dovolacího soudu, a to ani z důvodu tzv. extrémního
rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který
obviněný navíc výslovně nenamítal.
16. K dovolacím námitkám obviněných M. M. a L. Š. státní zástupce uvedl,
že i ony jsou do značné míry založeny na odmítnutí a ignorování skutkových
zjištění rozhodných pro závěr o jejich vině, zejména když obviněný M. M. pomíjí
skutkové zjištění, podle kterého jím reprezentovaná společnost Celebrita
nemohla nakoupit encyklopedie Diderot v počtu 97.216 kusů a prodat je slovenské
společnosti Madark, s. r. o., v množství 65.856 kusů již z toho důvodu, že v
takovýchto množstvích zmíněná encyklopedie nikdy fyzicky neexistovala. To
vylučuje tvrzení dovolatele, že závěr o jeho vině byl učiněn toliko na podkladě
výpisů z bankovních účtů, které však i přesto významným způsobem dokládají
fiktivnost popsaných obchodů.
17. Rovněž obviněný L. Š. ignoroval skutková zjištění uvedená zejména na
straně 208 a násl. rozhodnutí nalézacího soudu, podle kterých k vývozu
náhradních dílů do Maďarska nikdy nedošlo a dojít nemohlo, protože vozidla,
která měla dopravu provést, ji nikdy neprovedla nebo vůbec neexistovala,
případně jejich technické parametry vylučovaly, aby jimi byly přepraveny
náhradní díly v deklarované velikosti, objemu a váze. K závěru o fiktivnosti
obchodů s náhradními díly, především stran způsobu, jakým se měly dostat do
držení společnosti Autocentrum Na Strži, soud nedospěl na základě výpisů z
bankovních účtů, ale primárně podle rozporů ve výpovědích osob, které měly s
náhradními díly v prostorách uvedené společnosti disponovat.
18. Státní zástupce shrnul, že námitky obviněných M. M. a L. Š. směřují
především proti kvalitě provedeného dokazování a skutkových zjištění, a tudíž
neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a nelze z nich dovodit
ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními. Za relevantní nepovažoval ani nekonkrétní a nejasně formulované
námitky o údajné nepoužitelnosti procesních úkonů provedených po 30. 11. 2011.
19. Za hmotněprávní a pod zvolený dovolací důvod podřaditelné, ovšem jen
s velkou dávkou tolerance, považoval státní zástupce pouze výhrady ohledně
požadavku na aplikaci ustanovení § 18 tr. zákoníku, k nimž konstatoval, že
obvinění ve skutkovém omylu nejednali, pokud oba obvinění uplatňovali v
daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty nadměrné odpočty na základě
fiktivních obchodů, které nikdy neproběhly. Naopak v přímém úmyslu [§15 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku] vylákali nadměrný odpočet DPH. K tomu teoreticky
nemuseli znát celou historii předmětných obchodů, museli však vědět, že
neproběhly obchody, při kterých měli oni sami, resp. s nimi spojené firmy,
zboží nakoupit a následně prodat odběrateli mimo území České republiky. Pokud
dovolatelé poukazovali na absenci jejich obohacení nebo obohacení jiných osob,
pak opět ignorovali zjištění, podle kterého podstatná část finančních
prostředků vylákaných ve prospěch společnosti Celebrita skončila na soukromém
účtu L. Š. staršího, otce obviněného L. Š. (viz str. 195 rozsudku nalézacího
soudu).
20. Obviněným M. M. vytýkanou přílišnou přísnost uloženého trestu a
požadavek na aplikaci § 58 tr. zákoníku státní zástupce nepovažoval za
korespondující s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto
připomenul, že trestní stíhání bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno dne 12.
8. 2013, přičemž délku trestního stíhání v trvání cca tří let a čtyř měsíců
(nikoli šest a více let, jak uvádí dovolatel) nelze považovat za natolik
extrémní, aby zakládala porušení dovolatelova práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
které by bylo nutno kompenzovat neuložením nepodmíněného trestu odnětí svobody
nebo jeho uložením pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Uvedené však
kompenzovalo to, že trest byl dovolateli vyměřen na samé spodní hranici jeho
zákonné trestní sazby uvedené v § 240 odst. 3 tr. zákoníku.
21. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněných M. M. a L. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného O. L. aby odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v
ustanovení § 265b tr. ř.
22. Obvinění ani jejich obhájci, jimž bylo vyjádření státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného
zasedání nereagovali, resp. Nejvyšší soud takovou případnou reakci neměl k
dispozici.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání všech
obviněných byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. b), odst.
2 tr. ř., jsou přípustná, neboť směřují proti rozhodnutím uvedeným v § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., a byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde
lze podání ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř. učinit.
24. Poněvadž dovolání je možné věcnému přezkumu podrobit pouze v
případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §
265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněných M. M., L.
Š. a O. L. podaná podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., u obviněných M. M. a L.
Š. opřená též o důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s těmito důvody
skutečně obsahově korespondují, a tudíž zda na jejich podkladě může Nejvyšší
soud napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení věcně přezkoumat.
IV. Obecné zásady pro uplatnění dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr.
ř.
25. Vzhledem k tomu, že všichni dovolatelé svá dovolání uplatnili s
odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obvinění M. M. a L. Š.
též podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze ke všem souhrnně uvést
následující obecná pravidla sloužící k posouzení, zda byly námitky uplatněny v
souladu s důvody, o něž obvinění svá dovolání opřeli.
26. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze podat, bylo-li
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu dovolání podaného obviněnými M. M. a
L. Š. a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254
odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obvinění použili uvedený
dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání
obviněného považoval za nedůvodné i přesto, že obvinění v předcházejícím řízení
spatřovali vady zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž svá dovolání
shodně opřeli všichni tři dovolatelé, je možné podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat
výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní
vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat
prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T
396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
28. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném
opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami,
které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v
napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné
hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
29. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp.
druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov.
nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU
489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne
24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02,
ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění,
a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní
posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové
větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění
[srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts
42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo
68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu)].
30. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítal
porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém
případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností
Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či
není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy
jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o
nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a
nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je
zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické
rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech,
opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp.
zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde,
postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v
provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je
přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených
rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků
je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové
hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad
ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např.
nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU
311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
31. Vzhledem k uvedenému bylo nutné nejprve vyloučit, zda se soudy v
postupech, na jejichž základě dospěly k závěru o vině obviněných, nedopustily
takových procesních pochybení, která by mohla zakládat extrémní nesoulad, a tím
porušení zásad spravedlivého procesu, které ve svých dovoláních vytýkali
především obvinění M. M. a L. Š. a nepřímo jej výhradami o nedostatcích v
provedeném dokazování zmínil i obviněný O. L.. Bylo proto nutné posoudit, zda
soudy učiněná skutková zjištění vztahující se k bodům I. ohledně obviněných M.
M. a O. L. a k bodům III. až V. ve vztahu k obviněnému L. Š. vzešla z procesu,
který netrpí vytýkanými nedostatky.
V. Posouzení správnosti procesních postupů se zřetelem na pravidla
spravedlivého procesu
32. Existenci extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými
důkazy obvinění M. M. a L. Š. shodně spatřovali v tom, že skutkový závěr soudů
učiněný shodně u obou z nich ve vztahu k činnostem kladeným jim za vinu, že o
účelovém obchodování realizovaném ve spolupráci s ostatními spoluobviněnými
věděli, není v potřebné míře opřen o důkazy, z nichž by taková skutková
okolnost vyplynula, protože nebylo objasněno, že by znali jiné osoby na
popsaném jednání zúčastněné, ale tento závěr byl založen pouze na výpisech z
jejich bankovních účtů o provedených finančních transakcích. Obviněný O. L. nedostatky v provedeném dokazování shledával v tom, že nebylo dostatečně
prokázáno, že by ve věci figuroval jako člen organizované skupiny, ale že šlo
jen o teorii, kterou si orgány činné v trestním řízení vytvořily bez potřebného
skutkového podkladu. Všichni obvinění tvrdili, že nebylo prokázáno, že obchody
z jejich strany řádně neproběhly a že byly jen fiktivní, a setrvávali na tom,
že řádně obchodovali a o žádných vzájemných vazbách ani nečestných úmyslech
nevěděli. Tuto svou obhajobu uplatňovali v průběhu celého trestního řízení a
zejména soudy obou stupňů se s obdobnými skutkovými námitkami obviněných
vypořádaly již v předchozích stadiích trestního řízení a reagovaly na ně již v
průběhu hlavního líčení.
33. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a to jak z pospaných skutkových
zjištění, tak i z jejich odůvodnění Nejvyšší soud shledal, že ve věci bylo
provedeno potřebné dokazování nezbytné k řádnému objasnění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudy, zejména soud prvního stupně se
všem důkazům, které byly v dané věci provedeny, věnoval a řádně je hodnotil.
Tyto důkazy byly posuzovány nejen samostatně, ale i ve svém souhrnu, a výsledky
takto provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí také náležitě
rozvedly a vysvětlily, jak jim ukládá § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1,
příp. § 134 odst. 2 tr. ř. Pro stručnost lze odkázat na strany 28 až 216
rozsudku soudu prvního stupně, který rozvedl všechny své úvahy, kterými se
řídil zejména při hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových i právních
závěrů.
34. Své skutkové závěry přitom soud prvního stupně vystavěl na
výpovědích mnoha svědků, zejména L. S., V. S., P. F., V. T., P. W., M. G., G.
M. V., E. U., R. H., I. S., tak i osob pracujících v dotčených obchodních
společnostech (např. zaměstnanců a řidičů spedičních firem, které měly
zajišťovat přepravu zboží z České republiky do zahraničí, osob zpracovávajících
zúčastněným společnostem účetnictví, pracovníků finančních úřadů, členů
statutárních orgánů společností zapojených do posuzovaných obchodů), jmenovitě
především V. P., J. S., L. K., R. N., J. Š., L. K., M. B. a dalších, ale i na
mnoha listinných důkazech, zejména účetnictví prověřovaných společností a další
dokumentace jimi vedené, a to i za cenu, že si tuto musel opatřit vyžádáním od
zahraničních společností, zejména z Bulharska a Maďarska, s nimiž měly tyto
společnosti podle jejich tvrzení obchodovat a předmětné zboží vyvážet, výpisech
z bankovních účtů, zprávami o výsledcích finančního šetření od finančních
úřadů, aj. (viz strany 98 až 123 rozsudku soudu prvního stupně).
35. K výhradám obviněných, že nebylo jednoznačně prokázáno, že se
jednalo o fiktivní obchody, soud prvního stupně vycházel z celé škály důkazů,
nikoli jen z výpisů z bankovních účtů obviněných, ale v případě všech skutků
pod bodem I., III. až V. soudy své rozhodnutí opřely o celý komplex vzájemně se
podporujících důkazů. Lze jen ohledně bodu I. zmínit posouzení velkého množství
zboží každého ze čtyř dílů encyklopedie Diderot, které v konečném zúčtování
nekorespondovalo s počtem svazků, které byly fiktivně obviněným O. L.
zakoupeny, což se týká i výsledné ceny stonásobně překračující původní částku.
Určující bylo i to, že nebylo v možnostech nejen obviněných, ale ani kohokoli
uvedené svazky zakoupit, neboť se jednalo o pracovní verze těchto publikací,
které představovaly jen první čtyři díly z celkem dvacetičtyřdílné
encyklopedie, k jejímuž dotisku nikdy nedošlo, neboť na majetek společnosti
Diderot byl prohlášen konkurz, a nebyly za tohoto stavu určeny k prodeji. Bylo
prokázáno, že existovalo celkem pouze 39.577 exemplářů této knižní publikace,
jež od správce konkurzní podstaty společnosti Diderot V. P. odkoupil na základě
plné moci od společnosti Reedy Management obviněný O. L. za částku 400.000 Kč.
Tyto publikace byly převezeny O. L. nejprve do skladových hal pod L. mostem v
P., odkud posléze putovaly do areálu společnosti CB Korostenski, s. r. o., v
Českých Budějovicích. Odtud byla většina z nich na přelomu měsíců srpna a září
2010 při vyklízení skladu odprodána jako papírový odpad za cenu 0,10 Kč za
kilogram provozovateli tamních sběrných surovin P. N. a jím dále do Rakouska k
likvidaci rozdrcením. Nemohlo být proto s těmito knihami nikdy reálně
obchodováno. Nárůst počtu z 39.577 kusů na 97.216 kusů rovněž svědčí o
fiktivním, jen fakturačním a záměrně podvodném jednání obviněných (viz stranu
35, 38 rozsudku soudu prvního stupně).
36. Obdobně tomu bylo i u náhradních dílů, jež na našem trhu v uvedeném
počtu vůbec neexistovaly. Vozidla, která podle jimi předkládaných spedičních
smluv měla být k přepravě zboží použita, nebyla v inkriminované době buď vůbec
pojízdná, anebo se podle výkazů jízd doložených jednateli či jinými zástupci
dotčených spedičních firem nacházela na zcela jiném místě, nadto jejich nosnost
a technické parametry reálně nedovolovaly přepravu nákladu v obviněnými
tvrzeném objemu (srov. strany 91, 115 až 116, 171 až 172, 208 až 209 rozsudku
soudu prvního stupně). Obhajoba obviněných založená na tvrzení, že se mezi
sebou v zásadě neznali a nevěděli o dalších článcích „podvodného řetězu“, čímž
podkládali svoji argumentaci, že nemohlo jít o organizovanou skupinu a
organizovanou trestnou činnost, byla vyvrácena mimo jiné např. zjištěním, že
obviněný L. Š. jako předseda představenstva společnosti Autocentrum Na Strži
měl pronajatou část areálu – skladové haly společnosti CB Korostenski, s. r.
o., v Českých Budějovicích, v nichž byly uloženy knižní výtisky encyklopedie
Diderot odkoupené od konkurzního správce obviněným O. L. pro společnost Reedy
Management, přičemž kontakt mezi vedením společnosti CB Korostenski, s. r. o.,
a L. Š. zprostředkoval obviněný M. M. (viz stranu 192 rozsudku soudu prvního
stupně). Společnost CB Korostenski, s. r. o., přitom vedle skutku pod bodem I.
figurovala jako jedna z údajných spedičních firem též u skutků pod body III. až
V. Celý tento kruh společností se přitom uzavřel a spojil v osobě L. Š.
staršího, na jehož bankovním účtu, resp. na účtu společnosti Oyster Plus, s. r.
o., s nímž jmenovaný jako jediný jednatel a společník této společnosti
disponoval, přitom skončila většina finančních prostředků získaných od českého
státu na základě neoprávněně uplatněných nároků na nadměrný odpočet DPH a
zkrácených daňových povinností k této dani, podvodně vylákaných na základě
jednání popsaného pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně. Tyto peníze
následně L. Š. starší převedl na svůj soukromý bankovní účet vedený u Komerční
banky, a. s. (viz strany 48, 138 cit. rozsudku). Finanční prostředky získané z
trestné činnosti popsané pod body III. až V. napadeného rozsudku byly poukázány
z účtu společnosti Autocentrum Na Strži na soukromý účet obviněného L. Š.
mladšího (viz strany 173 cit. rozsudku).
37. Odvolací soud, který se ze závěry soudu prvního stupně zcela
ztotožnil, neshledal v procesním postupu soudu prvního stupně vady svědčící o
nedostatcích vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž reagoval
na podstatné námitky uplatněné obviněnými v jejich odvoláních, jež jsou v
zásadě opakovány i v nyní podaných a posuzovaných dovoláních (viz strany 21 až
37 usnesení soudu druhého stupně). Odvolací soud se přitom neopomenul vypořádat
ani s výhradou obviněného M. M. proti procesní použitelnosti některých důkazů
provedených v přípravném řízení podle § 158 odst. 3, § 158a, § 160 tr. ř.,
kterou obviněný rovněž zopakoval, byť mnohem stručněji a v zásadě neúplně a
nesrozumitelně, i v dovolání (viz strany 26 až 27 cit. usnesení), ani s
výhradami obviněného L. Š. a O. L. ohledně legálnosti jejich jednání. K němu
uvedl, že vykazovalo parametry běžného obchodního případu. Odvolací soud
reagoval i na obsah tvrzení zaměřených proti závěru o subjektivní stránce,
znaleckým posudkům z oboru ekonomika či o uvedení v omyl ze strany A. A., ve
vztahu k nimž přisvědčil závěrům vysloveným již soudem prvního stupně, neboť
obviněnými vytýkaná pochybení neshledal. Ve shodě se soudem prvního stupně v
popsaném jednání obviněných shledal vysoký stupeň „rafinovanosti a
promyšlenosti“ i vysokou míru „organizovanosti předmětné trestné činnosti“ s
tím, že obhajoba obviněných byla provedeným dokazováním vyvrácena a „jiná verze
skutkového děje, než je ta, kterou popsal ve svém rozsudku nalézací soud,
prostě neexistuje, stejně jako předmět plnění…“ a pro veškeré jejich jednání
„je logicky přijatelné pouze jediné vysvětlení, shodné s tím, k němuž dospěl
nalézací soud“.
38. Postup obou soudů tak nevykazuje obviněnými namítaný extrémní rozpor
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž Nejvyšší soud též
zmiňuje, že zejména soud prvního stupně hodnotil všechny obviněnými namítané
vady v průběhu trestního řízení, vypořádal se s nimi na podkladě výsledků
provedeného dokazování a objasňoval je důkazními prostředky, které vzal za
podklad svého rozhodnutí. Nejen že je řádně provedl, ale také důsledně
vyhodnotil, a toto hodnocení rozvedl v příslušných pasážích napadeného
rozhodnutí, jak již bylo zmíněno výše. Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná
rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20.
3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14).
39. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí
shledal, že se soudy s obhajobou obviněných vypořádaly v rámci předchozího
řízení a se zřetelem na jimi uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu
objasnily. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů
pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale
naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a
pravdivost každého důkazu jednotlivě. Své závěry konstatovaly ke každému
obviněnému. V souhrnu s ostatními důkazy právě tyto výpovědi zkoumaly z
hlediska jejich pravdivosti, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti.
Soudy při hodnocení výpovědi svědků závěr o tom, který z nich je věrohodnější,
učinily poté, co posuzovaly každou výpověď nikoli osamoceně, ale ve vzájemných
souvislostech [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008,
sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4.
2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015,
sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Přesvědčivě zdůvodnily svůj závěr o vině každého z
obviněných, přičemž se opřely o uzavřený řetězec logicky na sebe navazujících
důkazů.
40. V tomto postupu soudů nižších stupňů Nejvyšší soud neshledal vady a
zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov.
přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS
701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14), podaný výklad je
předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není
výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým
výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
41. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nezjistil v přezkoumávané věci
obviněnými namítaný extrémní nesoulad a dospěl k závěru, že soudy učiněné
skutkové závěry jsou založeny na principech korespondujících se zásadami
spravedlivého procesu podle článku 6 Úmluvy, jež v z hledisek uvedených ve
stanovisku Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST
38/72 SbNU 599), uveřejněném pod č. 40/2014 Sb., uvážil, rozhodl, že dovolateli
uváděný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl řádně uplatněn a
jejich námitky jej obsahově nenaplňují.
VI. K dovolání obviněného O. L.
42. Jestliže obviněný O. L. v dovolání tvrdil s odkazem na důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že jeho jednání nevykazuje znaky žádného
trestného činu, protože nikdy nebyl členem žádné organizované skupiny a o
činnosti dalších subjektů nic nevěděl, ani z ní jakkoli neprofitoval, uvedený
dovolací důvod nenaplnil, protože nevytýkal vady právní, jak zákon v uvedeném
důvodu předpokládá, ale tyto své výhrady činil v rozporu se skutkovými
zjištěními, jak byly soudem prvního stupně zjištěny a popsány pod bodem I. V
něm bylo zcela konkrétně a jasně vyjádřeno, na základě jakých vzájemných
skutečností a propojených řetězců se obviněný jako pomocník uvedeného činu
dopustil.
43. Uvedeným způsobem obviněným O. L. popsané výhrady, jež založil na
tvrzení o tom, že nemohl být pachatel, protože i v přípravném řízení byl jen v
pozici svědka, a že nikdy nic o společném jednání ostatních nevěděl, se
nikterak nedotýkají právního vymezení pomocníka podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku ani organizované skupiny podle § 240 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněný jen formálně na tyto hmotněprávní pojmy poukázal, když jeho výhrady
primárně nevyplývaly ze soudy učiněných skutkových zjištění, nýbrž z jiných,
toliko obviněným vyvozených na základě jeho vlastní verze, která nemá podklad
ve výsledcích soudy učiněného dokazování.
44. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ze skutkových zjištění,
která soudy učinily, vyplynulo, že jednání obviněného O. L. spočívalo v tom, že
na základě zmocnění od společnosti Reedy Management nakoupil z konkursní
podstaty společnosti Diderot za částku 400.000 Kč 39.577 exemplářů knižní
encyklopedie, kterou vyvezl, resp. zajistil její vyvezení ze skladů společnosti
Diderot, čímž usnadnil, resp. vytvořením nezbytné platformy pro další podvodné
jednání odstartoval trestnou činnost dalších subjektů, které na ni mohly
navázat vytvořením zdání reálnosti fiktivních obchodů. Jeho čin byl nezbytným
krokem a článkem řetězu vedoucího k vylákání nadměrného odpočtu, které bylo od
počátku cílem celé skupiny pachatelů. Celé jednání vykazovalo značnou míru
koordinovanosti v zájmu minimalizace rizika prozrazení a stálo na samém
počátku, a pro jeho vědomost minimálně o podstatných rysech navazujícího
jednání svědčí mimo jiné i to, že správci konkursní podstaty společnosti
Diderot tvrdil, že knihy hodlá odkoupit jménem své společnosti Q-max
Production, s. r. o., ačkoli ta obviněnému v dané době již dlouhou dobu
nepatřila, a nefiguroval ani v jejích orgánech, když ve skutečnosti koupi
realizoval na základě zmocnění společnosti Reedy Management (viz stranu 196
rozsudku soudu prvního stupně). Podvodné, klamavé jednání je tedy zřejmé již na
samém prvopočátku. Navíc si musel být velmi dobře vědom, že jakékoli
zobchodování rozpracované encyklopedie, u níž nebyla perspektiva jejího
dokončení s ohledem na špatnou ekonomickou situaci nakladatelství Diderot,
která vyústila v konkurzní řízení a zastavení konkurzu pro nedostatek majetku
dlužníka, je zcela nereálné. Její odprodej do sběrných surovin za 0,10 Kč za
kilogram, k němuž ve finále došlo, přitom zjevně nemohlo být jeho cílem.
45. Ačkoli tedy míra aktivní účasti obviněného O. L. se v kontextu
celého posuzovaného jednání obviněnému jeví jako minimální až nicotná, byl to
právě on, bez jehož kroku vedoucího k vyvezení výtisků encyklopedie, které
posléze v různě uměle navyšovaném množství se staly předmětem fingovaných
obchodních případů, by k celé sérii navazujících činností, ústících ve vylákání
nadměrného odpočtu DPH a zkrácení této daně v souhrnu ve velkém rozsahu,
nemohlo dojít, neboť právě jeho jednáním stojícím na samém počátku byla trestná
činnost dalších obviněných usnadněna a umožněna. Jelikož jiný, poctivý záměr
obviněný s knižními výtisky neměl a zcela logicky z důvodů již rozvedených výše
ani mít nemohl, je nepochybné, že byl jedním z článků řetězu, které na sebe
navazovaly a vedly k jednotnému společnému cíli všech zainteresovaných osob s
rozdílným finančním, eventuálně jiným profitem.
46. Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených závěrů shledal, že
obviněný O. L. v dovolání, jež uplatnil s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., vytýkal vady procesní, zaměřené výhradně proti správnosti
učiněných skutkových zjištění, čímž uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný
z důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnil, a proto jeho dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
VII. K dovolání obviněných M. M. a L. Š.
47. K dovoláním obviněných M. M. a L. Š. je nad rámec již shora
uvedeného třeba uvést, že při neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci, jehož se oba domáhali, nebylo možné
přisvědčit ani jimi uplatněným dalším výhradám zaměřeným proti nesprávnosti
závěru o subjektivní stránce nebo na nutnost použít zásadu in dubio pro reo,
jednání ve skutkovém omylu podle § 18 tr. zákoníku či proti nepřiměřenosti
trestu, jak je vytýkal obviněný M. M..
48. Jestliže obvinění nevytýkali nesprávné posouzení subjektivní
stránky, ale domáhali se uvedené nesprávnosti na podkladě vlastního závěru o
tom, že soudy nevycházely pro závěry o jejich zavinění ze zásad formální
logiky, a tudíž že jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, je třeba
uzavřít, že takto formulované výhrady, které nejsou založeny na výsledcích
provedeného dokazování, s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nekorespondují, a to tím spíše, že se v přezkoumávané věci o
extrémní nesoulad, jak bylo uvedeno výše v bodě 30. a 31., nejedná.
49. Je třeba jen pro úplnost připomenout, že soud prvního stupně své
úvahy vystavěl na učiněných skutkových zjištěních, podle nichž bylo výsledky
provedeného dokazování prokázáno, že všichni spoluobvinění vytvořili řetězce,
jak jsou ve výroku o vině uvedeny, a v jejich rámci vykazovali obchody se
zbožím takovým způsobem, aby jim vznikl nárok na nadměrný odpočet DPH, anebo
aby DPH zkrátili, a tím neoprávněně na správci daně, resp. českém státu
vylákali daňovou výhodu, eventuálně zkrátili výši DPH, k jejímuž odvodu by
jinak byli povinni. Jak u skutků pod body I., tak skutků III. až V. přitom
finanční prostředky vylákané na nadměrných odpočtech či zkrácením daně plynuly
na účty společností Celebrita a Autocentrum Na Strži a z nich dále na soukromé
účty L. Š. mladšího či staršího. Jelikož se jednalo u obou těchto skutků o v
zásadě neobchodovatelné zboží, navíc ve zcela nereálných objemech, které nebylo
možné ani obviněnými deklarovaným způsobem přepravit a vyvézt do třetích zemí,
což se také prokazatelně nestalo, je zřejmé, že obvinění od samého počátku
věděli, že se jedná pouze o fiktivní obchodní i platební transakce, které měly
sloužit pouze k vyvolání zdání skutečně realizovaných obchodů, ačkoli k
„převodům“ zboží docházelo toliko „papírově“, aniž zboží fakticky existovalo a
pokud ano, tak v mnohem menším množství, k jehož zobchodování nikdy nedošlo a
na počátku stojící společnosti nebyly schopny prokázat způsob jeho nabytí (viz
strany 43, 121 až 122a 48 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně
své závěry opřel též o výsledky daňových kontrol a dožádání směřovaná vůči
daňovým subjektům či správcům daně ve Slovenské republice, Maďarsku a
Bulharsku. Na základě nejen těchto, ale i dalších výsledků provedeného
dokazování soud prvního stupně uzavřel, že podstatou obchodování společností
jednotlivých obviněných, a tedy i obou dovolatelů, nebyla obchodní činnost, ale
snaha vylákat nadměrný odpočet či zkrátit DPH ve prospěch společností Celebrita
a Autocentrum Na Strži řízené obviněnými, na němž posléze finančně či jinak
profitovali i další zúčastněné subjekty. Ve vztahu k obviněnému M. M. soudy
uzavřely, že si musel být vědom neprodejnosti nedokončených encyklopedií za
cenu, za kterou je nakoupil, i za tu, za kterou je dále fiktivně odprodal na
Slovensko, ale jediným důvodem jejich nákupu spoluobviněným O. L. bylo
vytvoření platformy pro karuselový podvodný obchod. Pokud za této situace
obvinění M. M. a L. Š. u jednotlivých skutků kladených jim za vinu vytvářeli
dokumentaci (účetní, skladovou i jinou) budící zdání uskutečnění zdanitelných
plnění s cílem vylákat ze státního rozpočtu neoprávněné nadměrné odpočty DPH
nebo tuto daň zkrátit, ačkoli věděli, že se předmětné jimi tvrzené obchodní
transakce nikdy neuskutečnily, jednali v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak výslovně (na rozdíl od soudu prvního stupně, který tak
učinil jen na podkladě důkladného a podrobného popisu skutkových zjištění)
vyjádřil na straně 28 svého usnesení odvolací soud, jenž zdůraznil, že obvinění
chtěli způsobem uvedeným v § 240 tr.
zákoníku porušit zájem chráněný tímto
zákonným ustanovením, a jejich úmysl směřoval i ke kvalifikované skutkové
podstatě tohoto ustanovení odvislé od výše škody jimi způsobené či zamýšlené (v
případě pokusu).
50. Odvolací soud se obdobnými námitkami obviněných L. Š. a M. M. rovněž
zabýval (v podrobnostech srov. strany 26 až 31 usnesení odvolacího soudu).
51. Nejvyšší soud proto jen dodává, že nebylo možné přisvědčit tvrzení
obviněných L. Š. a M. M. o procesních nedostatcích ohledně subjektivní stránky,
protože popis skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování se opírá o
jednotlivé důkazy, které soudy provedly a zhodnotily, a jimiž je závěr o přímém
úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zcela podložen.
52. Námitka obviněných M. M. a L. Š. o skutkovém omylu podle § 18 odst.
1 tr. zákoníku je rovněž výhradou, která nemá hmotněprávní podklad, protože
skutkové okolnosti, jak jsou výše popsány a jak byly soudy správně zjištěny,
nemohou zakládat možnost skutkového omylu podle § 18 tr. zákoníku, podle něhož
nejedná úmyslně ten, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou
skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu. Podle tohoto vymezení
pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost,
která podmiňuje trestnost činu, existuje. Jak již bylo výše uvedeno, o takové
okolnosti v dané věci z důvodů podrobně rozvedených shora nejde, protože
obvinění ve vztahu k daňovému podvodu jednali cíleně a záměrně.
53. Vzhledem ke zjištěním, která vyšla v provedeném dokazování najevo
(viz výše) a skutkovému stavu popsanému ve skutkové větě rozsudku soudu prvního
stupně v bodech I., III. až V., ve spojení s odůvodněním napadených rozhodnutí,
je zřejmé, že tato jejich námitka (stejně jako většina dalších) nerespektuje
soudy učiněná a popsaná skutková zjištění a nemá oporu v obsahu spisu a
napadených rozhodnutí, ale je pouze účelovou, smyšlenou konstrukcí vytvořenou
obviněnými v rámci jejich snahy o dosažení pro ně příznivějšího rozhodnutí ve
věci.
54. Protože obvinění pro tuto svoji argumentaci vycházeli zcela
neopodstatněně z tvrzení o reálnosti prováděných obchodů a o jejich řádném
zdokumentování a doložení ve vztahu ke kontrolním úřadům, ačkoli tyto
skutečnosti byly výsledky provedeného dokazování, jež byly shrnuty výše v
bodech 35. až 37., spolehlivě vyvráceny a prokázán opak, uvedenou výhradou
uvedený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nenaplnili.
55. Pokud obviněný M. M. v podaném dovolání brojil rovněž proti
nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, který považoval za přísný a
uložený v rozporu s § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku i ustanovením § 58 tr.
zákoníku o mimořádném snížení trestu, ani těmito výhradami důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
56. Výrok o trestu je možné prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu
namítat, jen pokud jde o vady dotýkající se nesprávného hmotněprávní posouzení,
což ve vztahu k podmínkám při ukládání trestu znamená např. pochybení při
ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném
činu apod. Nelze se jeho prostřednictvím domáhat nepřiměřenosti trestu ve
smyslu nevyužití polehčujících okolností nebo k nepřihlédnutí ke všem
skutečnostem, které obviněný považuje za vhodné, tj. ani proti nevyužití
ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody [viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002
(uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
57. Tyto výhrady nelze prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. namítat. Jestliže pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží
především důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný v
dovolání neuvedl, nebylo možné z jejich podnětu zkoumat obsah podaného
dovolání, ale i přesto je třeba poznamenat, že obviněný by ani tento důvod
dovolání nenaplnil, neboť jeho výhrady nesměřovaly proti druhu trestu, který
zákon nepřipouští, ani trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem
na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nýbrž poukazoval jen na jiná pochybení
soudu spočívající v nesprávné výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, což nelze v
dovolání namítat nejen pod důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale
ani prostřednictvím žádného jiného důvodu, a tedy ani podle obviněným
uplatněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
58. Jestliže se obviněný domáhal mírnějšího trestu se zřetelem na
podmínky zákonem vymezené v ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který je
sice hmotněprávním ustanovením, určuje však základní principy přiměřenosti
ukládaného trestu, protože stanoví, že „sankce je nutno ukládat s přihlédnutím
k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele“ a „tam kde
postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena
trestní sankce pro pachatele citelnější“, nelze jej ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadit pod „jiné hmotněprávní posouzení věci“. Jde o
ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a závažnosti spáchaného
trestného činu stanovené v § 39 odst. 2 tr. zákoníku a poměry pachatele, které
jsou uvedeny v § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho praktický význam ožívá při
úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií § 39 tr. zákoníku, tzn. o
stanovení druhu a výměry trestu. Je jím konkretizována povaha a závažnost
spáchaného činu a poměry pachatele a další hlediska umožňující hlubší
individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem osobnosti
pachatele. Uplatňuje se nejen jako určující vodítko při ukládání trestních
sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 503 až
505).
59. Citované ustanovení vymezuje pouze obecné principy zastřešující
způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a
přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce, a
navazuje na zásadu proporcionality [viz nález Ústavní soudu v nálezu ze dne 29.
9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499)], jež se neomezuje jenom na
výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, nýbrž váže obecné
soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat
podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu
proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním
exemplárních trestů anebo zostřením represe proti cizincům – ve své podstatě
narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces,
jakož i křiví cit pro spravedlnost ve společnosti [srov. nález Ústavního soudu
ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827)]. Zásada
přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní
princip, který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označována též
jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedené ustanovení na důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je
zákonem přikládán např. u ustanovení podle § 43 tr. zákoníku (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016).
60. Obviněný M. M. uvedené dovolací důvody obsahově relevantními
výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z
hlediska obecných zásad určujících výši trestu (srov. přiměřeně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12.
2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
61. Pro úplnost lze poznamenat, že v posuzované věci se soudy obou
stupňů právě hledisky stanovenými v ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku
zabývaly a zvažovaly otázky proporcionality a všechny další skutečností, k nimž
byly povinny přihlížet (viz strany 219 a 220 rozsudku soudu prvního stupně a
strany 35 a 36 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud neshledal žádný exces
při vyměření trestu, neboť oba soudy zkoumaly všechny rozhodné podmínky a
podrobně rozvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy,
jimiž se při svém rozhodování řídily, a na jejichž základě dospěly k závěru o
nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti let, a
odůvodnily i veškeré souvislosti, a to rovněž ve vztahu k souběžnému uložení
trestu zákazu činnosti tomuto obviněnému.
62. Nejvyšší soud považuje za vhodné s poukazem na obsah napadených
rozhodnutí zdůraznit, že obviněný M. M. byl uznán vinným zločinem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst.
3 tr. zákoníku, za nějž byl ohrožen trestní sazbou od pěti do deseti let. Pokud
mu soud uložil trest odnětí svobody ve výměře pět let, jde o trest na samé
spodní hranici zákonné trestní sazby. Jeho nepodmíněný výkon, tj. výkon přímo
spojený s omezením osobní svobody, soudy odůvodnily jednak výší způsobené
škody, která překračovala více než dvojnásobně hranici škody velkého rozsahu, a
jednak jeho rolí v celém řetězci subjektů zapojených do posuzovaného činu,
neboť vystupoval v pozici statutárního zástupce jedné ze společností (Celebrita
). Na druhou stranu soud v jeho prospěch zohlednil jeho dosavadní trestní
bezúhonnost i jeho celkově menší podíl na páchané trestné činnosti ve srovnání
s jejími iniciátory D. T., A. A. a V. U., kteří se podíleli na více z
posuzovaných skutků současně (srov. stranu 219 rozsudku soudu prvního stupně).
O snaze soudů o maximálně možné odstupňování trestních sankcí z hlediska míry
aktivní účasti jednotlivých obviněných na posuzovaném jednání s přihlédnutím k
osobám pachatelů, jejich osobním i jiným poměrům, atd. svědčí rovněž aplikace
moderačního ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku, na jejímž základě byl
obviněný M. M. pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem, ačkoli
obecně u něj byly splněny podmínky pro zařazení do věznice s ostrahou (srov.
stranu 36 usnesení odvolacího soudu).
63. K výhradě obviněného o délce trestního řízení přesahující 6 roků je
třeba uvést, že tato se nezakládá na pravdě, neboť posuzovaný skutek byl
spáchán na počátku roku 2010 a odsuzující rozsudek byl soudem prvního stupně
vynesen v lednu 2015, tj. po pěti letech od spáchání skutku, a z hlediska testu
proporcionality se jeví jako zcela přiměřený a odrážející všechny okolnosti
případu, délku trestního řízení nevyjímaje, neboť z hlediska testu
proporcionality jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba
zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (článek 8 odst. 2 Listiny),
obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv, a tedy je třeba zkoumat vztah veřejného
statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní
svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že
jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle
dosáhnout mírnějšími prostředky. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle
článku 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i
prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných
soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k
tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla
především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno
nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků
plynoucích z Úmluvy.
64. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v
souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku
trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina
úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality
plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina
ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu
[rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti; srov. nález Ústavního soudu ze
dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707 N 67/36 SbNU 707)].
65. Posoudí-li se trest uložený obviněnému M. M. v posuzované věci, je
zřejmé, že i z hlediska testu proporcionality obstál, neboť doba pěti let mezi
spácháním činu a vynesením odsuzujícího rozsudku není s ohledem na složitost
věci a velké množství do ní zapojených subjektů, jejichž činnost bylo nezbytné
náležitě rozkrýt, aby mohla být prokázána jejich vzájemná provázanost, nikterak
dlouhá a nepřiměřená okolnostem případu, do něhož byly (byť zčásti fiktivně)
zapojeny i zahraniční subjekty. Pokud soud obviněnému uložil trest na samé
spodní hranici zákonné trestní sazby, je tento postup zcela adekvátní a v
souladu se všemi zákonnými i ústavními požadavky a dostatečně odráží veškerá
specifika případu.
66. Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení
trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně zařazení
obviněného do příslušného typu věznice lze považovat za přiměřený všem
zjištěným skutečnostem [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4.
2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I.
ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na
http://nalus.usoud.cz].
VIII. Závěr
67. Na základě všech rozvedených pravidel Nejvyšší soud posuzoval obsah
dovolání obviněných O. L., M. M. a L. Š. a u všech dospěl k závěru, že uvedené zásady nerespektovali a svá dovolání
zaměřili zásadně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnili, a
své argumenty, byť je podmiňovali nedostatky v právním posouzení, založili na
skutečnostech nikoliv právní povahy, ale výhradně na vadách směřujících proti
skutkovým zjištěním, které učinil především soud prvního stupně na podkladě
provedeného dokazování.
68. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání
obviněných O. L., M. M. a L. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.,
protože je všichni obvinění podali v rozporu se zásadami pro naplnění nejen
důvodů § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ale i všech dalších stanovených v §
265b odst. 1, 2 tr. ř.
69. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal důvod pro
postup podle § 265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný M. M..
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2017
JUDr. Milada
Šámalová
předsedkyně senátu