USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o
dovolání, které podal obviněný N. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 6 To 166/2019,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.
zn. 5 T 41/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný N. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 5 T 41/2018,
uznán vinným dvěma zločiny loupeže § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se
dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku pod body 1, 2.
Za tyto trestné činy byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění
z území České republiky na dobu pěti roků. O nároku poškozených na náhradu
škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mostě podal obviněný
odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 4. 2019, sp.
zn. 6 To 166/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V rámci své dovolací
argumentace namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný, extrémně
nesouladný s provedenými důkazy, neboť byl učiněn na podkladě řízení, které
považuje za rozporné jak s příslušnými zákonnými ustanoveními, tak i s
vybranými základními zásadami trestního řízení, zejména s právem na spravedlivý
proces. Na podporu tohoto svého tvrzení poměrně obsáhle rozvedl, v čem podle
jeho mínění soudy nižších stupňů chybovaly, když např. svá rozhodnutí opřely o
selektivně vybírané důkazy, aniž by tyto náležitě prověřily, a naopak, důkazy
svědčící v jeho prospěch bagatelizovaly, popř. odmítly provést ty důkazy, které
mohly svědčit v jeho prospěch. Ve vztahu k jím tvrzenému pochybení soudů obou
stupňů zmínil zejména nezákonnost provedené rekognice, a to jednak z důvodů
nedodržení bezprostřednosti rekognice podle fotografií a rekognice in natura,
které se podrobili oba poškození či neprovedení audiovizuálního či
fotografického záznamu o provedené rekognici poškozeného K., nevhodnost
vybraných figurantů, atd. Dále zpochybnil rovněž věrohodnost výpovědi obou
poškozených, a to zejména s ohledem na stav podnapilosti, ve kterém se v době
loupežného přepadení nacházeli, jakož i nekonzistentnost výpovědi poškozeného
K. v průběhu trestního řízení. V neposlední řadě zpochybnil rovněž použitelnost
kamerových záznamů z místa činu s ohledem na možný zásah do soukromí a takový
důkaz podrobit testu proporcionality, což soudy nižších stupňů neučinily.
Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 6
To 166/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 11. 2. 2019, sp.
zn. 5 T 41/2018, a aby přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil,
že s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání se k tomuto nebude
věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst.
1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) [§ 265b odst. 1 tr. ř.]. Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
8. V posuzované věci se jedná o druhou alternativu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako
soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku
(odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem a existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. tak obviněný dovozuje ze skutečnosti, že v řízení, které předcházelo
vydání zamítavého rozhodnutí, byl dán jím dále uplatněný důvod dovolání uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud musí předně konstatovat, že námitky uplatněné v
dovolání jsou obsahově v převážné části shodné s námitkami, se kterými se již
musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také
patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [v řízení před soudem prvního stupně byla
čtena výpověď obviněného učiněná při vazebním zasedání, kdy popřel, že by se
jednání, pro které byl odsouzen dopustil. V odvolání argumentoval tím, že
skutková zjištění jsou nedostatečná, skutků se nedopustil, rekognice in natura
neproběhla v souladu se zákonem (rozdílná výška poznávaných osob, jejich
vzhled, dále zpochybnil dobu a způsob provedené rekognice in natura od okamžiku
zajištěných fotografií možných pachatelů (včetně jeho) a předložení jich
poškozeným, zpochybnil zákonnost vstupu a způsobu pořízení těchto fotografií,
použitelnost důkazu kamerovým záznamem, který snímal veřejné prostranství;
poukázal na to, že i po jeho vzetí do vazby pokračovala loupežná přepadení –
tudíž mu nelze přičítat modus operandi]. Na uvedené námitky bylo nižšími soudy
reagováno v odůvodnění jejich rozhodnutí a Nejvyšší soud se až na níže uvedené
výhrady se závěry nižších soudů ztotožnil. Na případ, kdy obviněný v dovolání
uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v
řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod
T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s
kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [to
však pouze za situace, že byly uplatněny z pohledu uplatněného dovolacího
relevantní námitky, které byly shledány zjevně neopodstatněnými, nikoli
námitky, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují].
12. Uvedené zjištění ohledně charakteru uplatněných námitek má pak svůj
dopad v oblasti rozsahu dovolacího řízení. Právě posouzení pravé podstaty
dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na
podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn.
III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného
v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je
povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod
lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích
důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného
dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i
rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Zdání výjimky z předchozích odstavcích uvedených tvrzení (ohledně
pravé podstaty dovolací námitky) by mohl tvořit obviněným namítaný tzv.
extrémní rozpor [tj. závěr, že jde o právně relevantní námitku, která naplňuje
dovolací důvod]. K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že
extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako
Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces,
který zmiňuje obviněný) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že
byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve
smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud
(stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat
za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj.
také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná,
logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily
skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou
výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená
rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže
uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn.
IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud
za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj.
vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda
skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry
těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda
interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak
nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních
norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní
praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí
smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně)
akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s
obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně,
srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn.
III. ÚS 3884/13).
14. V kontextu shora uvedených informací k dovolacímu důvodu a otázce
extrémního nesouladu (rozporu-právu na spravedlivý proces) je třeba přisvědčit
obviněnému pouze v existenci jeho pochybností, které se vztahují k
použitelnosti provedené rekognice. Konkrétně je z obsahu podaného dovolání
zřejmé, že obviněný dovozuje existenci extrémního rozporu mimo jiné ze
skutečnosti, že soudy při hodnocení důkazů přihlížely k provedené rekognici,
kterou považuje za nezákonnou, a to z důvodů nedodržení bezprostřednosti
rekognice podle fotografií a rekognice in natura, které se v přípravném řízení
podrobili oba poškození či neprovedení audiovizuálního či fotografického
záznamu o provedené rekognici v případě poškozeného K., nevhodnost vybraných
figurantů, atp. [z tohoto pohledu je však na uvedený souhrn námitek nutno
nahlížet také jako na námitky procesní (čemuž mj. odpovídá také procesní povaha
rekognice, otázka hodnocení důkazů, když z rozsahu a dopadu níže zmíněného
pochybení, nelze v kontextu dalších použitelných důkazů, dovozovat význam
extrémního nesouladu-porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu výkladu k
uvedenému institutu, který učinil Ústavní soud)].
15. Nejvyšší soud tak považuje za nutné k závěrům soudů nižších stupňů,
které se týkají zákonnosti provedené rekognice uvést následující skutečnosti. O
porušení ústavně zaručených základních práv, konkrétně práva na spravedlivý
proces (pouze ve vztahu k uvedené rekognici), půjde za situace, že důkaz nebyl
v průběhu trestního řízení získán zákonným způsobem z hlediska procesních
norem, a tudíž nemohl být při rozhodování ve věci využit. Ohledně naznačeného
závěru je třeba uvést následující.
16. Podle § 104b odst. 4 tr. ř. není-li možno ukázat osobu, která má
být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží
podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří
dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním
osoby. Právě tímto postupem má být garantována objektivita a důkazní hodnota
rekognice prováděná ukázáním osoby. Omezení podle § 104b odst. 4 tr. ř. nelze
interpretovat tak, že po provedení rekognice podle fotografií není možné
následně provést rekognice in natura. Je to možné, ovšem mezi rekognicí podle
fotografií a rekognicí in natura musí být dán určitý časový odstup, tak aby
osoba, která má ztotožnit v rámci rekognice in natura určitou osobu, nebyla
ovlivněna prováděnou rekognicí podle fotografií. V předmětné věci byla
rekognice před zahájením trestního stíhání provedena in natura, ovšem za
situace, kdy ještě před tím - téhož dne byla poškozeným předložena sada
fotografií pořízených v ubytovně XY, tedy ubytovně, kde byl obviněný ubytovaný,
a to včetně jeho fotografie. Sám soud druhého stupně v odůvodnění svého
usnesení (str. 4 odst. 19 odůvodnění usnesení) uvedl, že snímky obviněného a
dalších osob pořízené v ubytovně XY dne 16. 5. 2018 měly sloužit právě k
identifikaci osoby pachatele. Přestože se nejednalo v případě předložení
fotografií poškozeným před rekognicí in natura o klasickou rekognici podle
fotografií podle § 104b odst. 4 tr. ř. je nepochybné, že se jednalo v podstatě
o tzv. kvazi rekognici, kdy smysl byl stejný jako v případě rekognice prováděné
podle fotografií, tj. poznání určité osoby. Nejvyšší soud tak má za to, že
postupem orgánů činným v trestním řízení, který v rozestupu několika hodin
poté, co byla poškozeným předložena sada fotografií, ve které tito poškození
identifikovali osobu pachatele, přistoupil k provedení rekognice in natura
podle § 104b odst. 4 tr. ř., tj. v podstatě došlo k obcházení smyslu ustanovení
§ 104b odst. 4, věta poslední tr. ř., a taková rekognice trpí vadou, která
zakládá její nezákonnost a nepoužitelnost v dalším řízení (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 675/2016).
17. Pokud se pak týká dalších námitek obviněného ohledně průběhu
rekognice, tyto se z pohledu shora naznačených závěrů, jeví jako bezpředmětné a
Nejvyšší soud se k nim dále nevyjadřuje.
18. Vzhledem k popsanému závěru ohledně použitelnosti shora uvedeného
důkazu musel se následně Nejvyšší soud vypořádat s tím, zda další důkazy, které
byly provedeny před soudem prvního stupně, a jenž byly provedeny v souladu se
zákonem a jsou procesně použitelné, jsou takového charakteru, že odůvodňují
závěr, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5
tr. ř.). Jinak řečeno, otázka, kterou musel tedy následně Nejvyšší soud řešit a
objasnit, spočívala v tom, zda důkazy provedené před soudem prvního stupně,
aniž by byly vzaty v úvahu provedené rekognice, odůvodňují závěr, že žalované
skutky se staly, tyto naplňují všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže
podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a zda lze na jisto učinit závěr, že tohoto
trestného činu se dopustil právě obviněný.
19. Nejvyšší soud se zároveň musel vypořádat s tím, zda za situace, kdy
nelze vzít v úvahu obsah provedené rekognice s poškozenými jako důkaz, lze
přihlížet k výpovědím poškozených, které učinili jak v přípravném řízení, tak u
hlavního líčení. Shledal, že k takovým výpovědím lze přihlížet a že jsou v
řízení procesně použitelné. Je totiž třeba zdůraznit, že skutečnost, že
rekognice provedené s poškozenými, které sice nelze použít, nemají za následek,
že by soudy nemohly za důkaz považovat výpovědi poškozených [obdobně též
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 675/2016 a na něj navazující
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2858/16, II. ÚS 2915/16].
20. Podle Nejvyššího soudu z důkazů, které jsou provedeny v souladu se
zákonem a které byly provedeny před soudem prvního stupně, je možno dospět k
závěru, že byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Za takové situace
mohou rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát, ačkoliv k provedené rekognice in
natura a jejímu hodnocení v rámci ostatních důkazů nelze přihlížet. Oba
poškození nezávisle na sobě jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem
prvního stupně, které proběhlo s časovým odstupem několika měsíců po provedené
rekognici, shodně poznali a identifikovali obviněného jako osobu, která je
přepadla. Soud prvního stupně se řádně zabýval i určitými nepřesnostmi ve
výpovědi poškozených, kdy stran důvěryhodnosti výpovědi poškozeného K. byl
vypracován znalecký posudek, kde původ a nejistota v určitých oblastech
výpovědi tohoto poškozeného je spolehlivým způsobem vysvětlena, jak je ostatně
v podrobnostech rozvedeno níže a drobnými rozpory ve výpovědi poškozeného Š.
(kdy v přípravném řízení uvedl, že poznává osobu obviněného na 70 % a následně
u hlavního líčení již tato procenta opravil na 100), které jsou s ohledem na
časový odstup v souvislosti s vývojem událostí zcela pochopitelné (viz str. 10
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nutno podotknout, že výpovědi
poškozených nezůstávají v rámci důkazů svědčících o vině obviněného osamoceny,
ale jsou doplněny výpověďmi dalších osob (např. svědka S.), znaleckými posudky
a kamerovým záznamem z místa napadení poškozeného K. [který samozřejmě musela
rovněž obhajoba zpochybnit – viz níže] atd. Jejich hodnocení poté odpovídá
zásadám formální logiky, což je plně v souladu s výše uvedeným závěrem
Ústavního soudu (viz výklad k bodu 13). V dané souvislosti je třeba rovněž
zdůraznit, že ze spisu nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že by
poškození měli zájem obviněného křivě obvinit. Z provedeného dokazování totiž
vyplývá, že poškození a obviněný se neznali. Zároveň lze konstatovat, že soud
prvního stupně neprovedl jen důkazy svědčící v neprospěch obviněného, ale
provedl i důkazy, které navrhla obhajoba a které měly svědčit v jeho prospěch
[např. znalecký posudek důvěryhodnosti obviněného K. (pokud některé obhajobou
navržené důkazy provedeny nebyly, soudy tento svůj postup dostatečně
přesvědčivě odůvodnily-viz bod 14 rozsudku). Všechny provedené důkazy byly
následně vyhodnoceny, včetně výpovědi obviněného, kdy je poukazováno nejen na
rozpor v jeho výpovědi, ale i neurčitost výpovědí svědků svědčících v jeho
prospěch. Při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů postupovaly podle § 2 odst.
5, 6 tr. ř., když hodnotily všechny provedené důkazy, v jejich vzájemných
souvislostech.
21. K doplnění skutečností uvedených v předchozím odstavci je třeba
uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit,
který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené
závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky,
odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Účelem dokazování v trestním
řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2
odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Je na úvaze
soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je
právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Následně musí shromážděné důkazy
hodnotit podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Neúplnost
provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz
neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však
povinen tento postup odůvodnit. Této zásadě soudy nižších stupňů v dané věci
dostály, když reagovaly na návrhy obviněného na provedení důkazu znaleckým
zkoumáním duševního stavu poškozeného Š., na požadavek znaleckého zkoumání z
oboru forenzní biomechaniky - extrémní dynamické zatěžování organismu a
biomechanický obsah trafologických stop, jakož i na požadavek na výslech svědků
G. S., I. P. či M. P., jenž obviněný uplatnil v rámci řízení před soudy nižších
stupňů a odůvodnily, z jakých důvodů nepovažovaly navrhované doplnění
dokazování za potřebné a nutné (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
str. 10 - 11 a odůvodnění usnesení soudu druhého stupně str. 5). Nejvyšší soud
se s těmito závěry nižších soudů plně ztotožnil.
22. Bez ohledu na naznačený závěr považuje Nejvyšší soud pouze pro
úplnost za nutné zdůraznit, že předpoklady pro znalecké zkoumání duševního
stavu svědka upravuje § 118 tr. ř. Podle tohoto ustanovení znalecké zkoumání
poškozeného Š., konkrétně vyšetření jeho duševního stavu podle § 118 tr. ř.
přichází v úvahu jen za situace, že se jedná o svědka, jehož výpověď je pro
rozhodnutí zvláště důležitá, a jsou zde závažné pochybnosti, zda u svědka není
podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Oba tyto předpoklady
musí být dány kumulativně. Jinak řečeno, předpokladem, že orgány činné v
trestní řízení přistoupí k znaleckému zkoumání duševního stavu svědka, je
skutečnost, že jeho výpověď musí být pro rozhodnutí zvláště důležitá a zároveň
ve věci musí existovat závažné indicie svědčící o tom, že svědek má podstatně
sníženou schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Za zvlášť důležitou výpověď
je třeba považovat takovou výpověď svědka, která je pro rozhodnutí ve věci
natolik podstatná, že bez ní zpravidla nebude moci být rozhodnuto o vině a či
nevině obviněného. Bude se jednat o takovou výpověď, bez které nebude moci být
spolehlivě rozhodnuto o tom, zda se stal skutek, pro který byla podána obžaloba
či návrh na potrestání, zda skutek vykazuje znaky konkrétního trestného činu a
zda se ho dopustil právě obviněný. Ve většině případů se bude jednat o výpověď
poškozeného, který se stal obětí trestné činnosti. Může se ovšem také jednat
např. o výpověď svědka, který je schopen identifikovat pachatele trestné
činnosti, aniž by tento svědek sám byl osobou poškozenou apod. Ohledně
existence závažných pochybností, zda u svědka není podstatně snížena schopnost
správně vnímat nebo vypovídat, je třeba uvést, že tyto budou zpravidla zjištěny
v průběhu řízení a budou je signalizovat určité objektivní skutečnosti svědčící
o tom, že svědek trpí duševní poruchou či chorobou (např. lékařská zpráva,
neschopnost svědka se k věci logicky vyjádřit), které ovlivňují schopnost
správně vnímat určité události a tyto slovně reprodukovat. Může se jednat i o
situaci, kdy v průběhu řízení bude zjištěno nebo vznikne podezření, že svědek
je např. ovlivňován ohledně své výpovědi jinou osobou, má výrazně negativní
vztah k obviněnému nebo je osobou závislou na návykových látkách či schopnost
správně vnímat je ovlivněna jeho věkem (např. se jedná o dítě, osobu
přestárlou) nebo se jedná o svědka, který má omezenou svéprávnost.
23. Závěr o tom, že ve věci je třeba přistoupit ke znaleckému zkoumání
svědka podle § 118 tr. ř. musí být podložen právě existencí shora uvedených
předpokladů, kdy nestačí pouhá skutečnost, že provedení takového důkazu
navrhuje obviněný nebo že ve výpovědi svědka jsou jisté rozpory či nepřesnosti,
které ovšem nejsou takového rázu, že by výpověď svědka závažným způsobem
zpochybňovaly a lze je vysvětlit. V předmětné věci lze zdůraznit, že výpověď
poškozených, kteří zároveň vystupují jako svědci, představuje nepochybně takový
důkaz, který je pro rozhodnutí ve věci zvlášť důležitý. Svědci byli totiž na
místě činu sami, byli obětí trestné činnosti, takže jsou zároveň osobami
poškozenými a nepochybně jejich výpověď představuje ve věci podstatný důkaz.
Proto lze mít za to, že z pohledu ustanovení § 118 tr. ř. výpověď poškozených
je pro rozhodnutí ve věci zvláště důležitá. Nejvyšší soud ovšem, stejně jako
soud druhého stupně, nemá za to, že by ve věci existovaly takové skutečnosti či
indicie, které by svědčily o tom, že poškozený Š. má podstatně sníženou
schopnost správně vnímat či vypovídat. Ze spisového materiálu totiž nevyplývá,
že by poškozený Š. byl osobou s omezenou svéprávnosti nebo že by trpěl duševní
poruchou či chorobou či by byl závislý na návykových látkách, popř., že by jej
někdo ovlivňoval. Jak je patrno z uplatněné námitky obviněného, tento spatřuje
důvody pro znalecké zkoumání poškozeného Š. toliko ve skutečnosti, že by mělo
být zjištěno, zda poškozený nemá nějaké sklony k fabulaci a jaký vliv mělo
požití alkoholických nápojů na jeho osobu v době spáchání projednávaného
trestného činu. Jedná se pouze o vyjádření jeho domněnky, kterou ani on sám
ničím relevantním nedokládá. Správnost postupu soudu nižších stupňů podporuje i
fakt, že ohledně svědka K. byl takovýto znalecký posudek vyhotoven, a to
zejména s ohledem na nepřesnosti v dílčích detailech výpovědi tohoto
poškozeného a jeho chování v rámci hlavního líčení. Uvedený znalecký posudek
věrohodnost svědka K. potvrdil, kdy určité nesrovnalosti zejména v detailech
popisu počátku událostí vedoucích k projednávanému trestněprávnímu jednání,
byly vyvolané především absencí prvků emocionálního zabarvení k tomto stadiu
trestné činnosti. U poškozeného Š. žádný z uvedených rozporů ani jiný výše
uvedený důvod zavdávající příčinu znaleckého zkoumání nenastal, jeho výpověď
byla od počátku konzistentní, kdy ujištění se o osobě pachatele předmětného
trestného činu v průběhu času nelze považovat za nic výjimečného či
zakládajícího příčinu znaleckého zkoumání, a proto k němu soudy nižších stupňů
nepřikročily [svědek S. mj. uvedl, že u poškozeného Š. nikdy nezaznamenal
sklony k přehánění a lhaní, nezažil situaci, že by poškozený po obvyklé
konzumaci alkoholu nevnímal své okolí].
24. K argumentaci obviněného stran možného ovlivnění alkoholem
poškozených a z toho plynoucí nevěrohodnosti jejich výpovědi Nejvyšší soud
uvádí pouze tolik, že jakkoliv se zjištěné hodnoty promile v krvi poškozených
mohly zdát vysoké, je třeba na ně nahlížet v širším kontextu. Konkrétně je
třeba brát v úvahu, zda se jedná o pravidelné konzumenty alkoholických nápojů,
kdy zpravidla dochází ke snížení míry jejich ovlivnění, dále jak se tato osoba
projevovala např. v kontaktu s orgány činnými v trestním řízení v době krátce
po spáchání trestného činu, zda se obsah výpovědí v závislosti na míře jejich
ovlivnění alkoholem podstatně liší, jakož i schopnost organismu potlačit míru
ovlivnění alkoholem poté co se dostane do vypjaté situace související např. s
obavou o svůj život.
25. Jak již bylo naznačeno, bylo v předmětné trestní věci flagrantní
zkreslení vnímání protiprávního jednání obviněného, v souvislosti s vlivem
alkoholu na osobu poškozených, vyloučeno. Ve vztahu k poškozenému K.
věrohodnost výpovědi potvrdil znalecký posudek, kdy znalec bral rovněž v potaz
vlivu alkoholu na lidský organismus v zátěžových situacích. V případě
poškozeného Š. sice takový znalecký posudek nebyl vypracován, ale právě s
ohledem na konzistentnost jeho výpovědi, jeho vystupování krátce po
projednávaném protiprávním činu a obecné konstatování znalce o vlivu alkoholu v
zátěžových situacích, výpověď svědka S. (shora bod 23), ani taková potřeba
nevyvstala.
26. V souvislosti s argumentací obviněného o nepoužitelnosti kamerových
záznamů z místa činu, a to z důvodu možného zásahu do práva na soukromí,
zejména s ohledem na skutečnost, že kamerový záznam zachycuje rovněž veřejnou
cestu, Nejvyšší soud v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, podle kterého doktrína
angloamerického práva tzv. plodů z otráveného stromu není převzata do českého
trestního řízení, jak se obviněný mylně domnívá. Zcela naopak kamerový záznam,
tak jak byl v konkrétním případě zachycen, odpovídá soudobým požadavkům
judikatury Ústavního soudu, konkrétně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2.
2010, sp. zn. IV. ÚS 2425/09, které konstatuje že „při posuzování námitky
porušení práva na soukromí pořízením uvedeného záznamu lze dát za pravdu
stěžovateli, že monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení
trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny a článkem 8
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze
strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá
záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené
použití či měl být dostupný široké veřejnosti (srov. odst. 58 rozsudku
Evropského soudu pro lidská práva P. G. a J. H. proti Spojenému království ze
dne 25. 9. 2001, č. 44787/98, dostupný na http://echr.coe.int). Běžné použití
bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní
centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu,
není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy (srov. odst. 40 rozsudku
Perry proti Spojenému království ze dne 17. 7. 2003, č. 63737/00).”
27. V neposlední řadě Nejvyšší soud doplňuje, že označil-li obviněný
osobu M. P. jako osobu možného pachatele, kdy nesouhlasí s argumentací
odlišného oblečení této osoby a osoby zachycené na předmětném kamerovém
záznamu, je třeba podotknout, že se v konkrétním případě nejedná o ojedinělou
argumentaci vylučující M. P. jako možného pachatele, ale o tomto závěru svědčí
i další skutečnosti, např. že M. P. neodpovídá popisu poškozených ani
kamerovému záznamu a že poškození ho jako možného pachatele ani ve své výpovědi
v přípravném řízení ani u hlavního líčení neoznačili. Tendenčnost námitek
obviněného ohledně domnělých pachatelů je ostatně možné vypozorovat i v případě
osoby obviněným označené jako G. S., kdy sám obviněný tuto alternativu zmínil
až v rámci závěrečné řeči, a to ačkoliv mu byla opakovaně dána možnost toto své
přesvědčení vyjádřit již dříve, např. při shlédnutí kamerového záznamu, kde
údajně osobu G. S. poznal.
28. Závěrem Nejvyšší soud pouze pro úplnost vyjadřuje své přesvědčení o
nedůvodnosti argumentace obviněného stran absence oděrek na jeho rukou po
napadení poškozeného K., kdy správně konstatovaly soudy nižších stupňů, že útok
vůči poškozenému byl veden především kopy, přičemž podíl na nejzávažnějších
poranění poškozeného K. měl rovněž fakt, že se udeřil o obrubník.
29. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že
dovolání vzhledem k podaným námitkám, kterým nebylo možno ani částečně přiznat
relevanci ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům, je nutno odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl
dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném
zasedání. V souvislosti s otázkou rozsahu odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
lze vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které mj. uvádí,
opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy námitky byly
uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
avšak byly shledány zjevně neopodstatněnými], poukázat také na usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj.
vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům
adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek
kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí
odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např.
věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše
je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody,
při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou
pozornost. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami
obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré
jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde
tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí
nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu