6 Tdo 182/2025-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. 5. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný B. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 To 272/2024-240, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 69/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 8. 2024, č. j. 66 T 69/2024-219 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný B. K. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně se spoluobviněným E. U. tím, že:
dne 30. 12. 2023 okolo 20:00 hodin, v hospodě XY v XY č. XY, okres XY, během slovní rozepře ohledně odklízení sněhu B. K. strčil rukama do E. U., říkal mu, že je ranař a nebude se s ním mazlit, načež do incidentu vstoupil O. U. ve snaze oddělit od sebe oba aktéry, kdy však ve chvíli, kdy byl otočen k B. K. zády, s úmyslem odejít a odvést E. U., jej B. K. jedenkrát udeřil pěstí do zadní části krku, poté, co oba U. odešli od B. K., začal tento po chvíli opět slovně vyvolávat konflikt s E. U., kdy mu říkal, že si ho najde, na což reagoval E. U. tak, že k B. K. přistoupil a nejméně jedenkrát jej udeřil pěstí do obličeje, vlivem čehož B. K. v prostoru u krbu upadl na zem, přičemž B. K. bylo způsobeno zranění spočívající v tržné ráně na temeni hlavy, zhmožděniny pravé strany obličeje a očnice, krku a hrudníku, které si vyžádalo lékařské ošetření ve SZZ Krnov, přičemž v souvislosti s následným rozmazaným viděním pravého oka, řezáním a pálením oka byl dne 3. 1. 2024 vyšetřen na oční klinice Ottlens v Šumperku, kde byl shledán fyziologický nález, nicméně pro subjektivní obtíže bylo doporučeno užívání očních kapek s kontrolou za měsíc, kdy byl dne 3. 2. 2024 shledán subjektivně již zcela bez obtíží, přičemž B. K. byl v důsledku utrpěného zranění v pracovní neschopnosti trvající do 31. 1. 2024, během níž byl výrazněji omezen v obvyklém způsobu života maximálně po dobu 14 dní bolestivostí poranění, a současně mu byla způsobena škoda na majetku poškozením dioptrických brýlí v hodnotě 5 000 Kč.
2. Za to byl odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb, kdy jedna sazba činí 250 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 10 000 Kč (soud prvního stupně se dopustil zjevné početní nesprávnosti, neboť částka 10 000 Kč neodpovídá součinu počtu denních sazeb a výše jedné denní sazby, a proto odvolací soud v souladu s § 131 odst. 1 tr. ř. nařídil soudu prvního stupně, aby tuto nesprávnost opravil zvláštním usnesením).
3. Zmíněným rozsudkem bylo dále rozhodnuto také o vině a trestu obviněného E. U. Pro úplnost se jeví vhodné dodat, že trestní stíhání bylo původně zahájeno také proti O. U. (syn obviněného E. U.). Posléze však ohledně něho bylo vydáno rozhodnutí o částečném zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání a dále došlo také k odložení trestní věci. O. U. tak v předkládané věci figuroval pouze v postavení svědka.
4. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný B. K. odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 To 272/2024-240, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 To 272/2024-240, napadl obviněný B. K. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou v předkládané věci ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně ve vztahu k nim nebyl nedůvodně proveden navrhovaný podstatný důkaz.
6. Uvedl, že je přesvědčen, že trestní řízení bylo vedeno neobjektivně, když bylo zastaveno trestní stíhání svědka O. U. Již v prvotním usnesení o zahájení trestního stíhání bylo jasně uvedeno, že konflikt vyprovokoval spoluobviněný E. U., který přišel k obviněnému, jenž seděl u stolu. Zde se začali hádat a do konfliktu se zapojil O. U., který jedním úderem pěstí udeřil obviněného do obličeje. V tomto usnesení jsou popsány dvě fáze konfliktu. V první z nich je to hádka mezi dovolatelem a E. U., která skončila úderem O. U. do obličeje dovolatele. V další fázi pak přišel E. U. k dovolateli, který seděl na židli, přičemž jej udeřil tak, že upadl na zem. Tyto dvě fáze konfliktu jsou potvrzeny všemi vyslechnutými svědky, nicméně konkrétní průběh incidentu se ve výpovědích svědků liší. Proto je popis skutku předložený obžalobou neobjektivní a jednoznačně nepodložený. Soud prvního stupně se však i přes námitky obhajoby a přes evidentní nesrovnalosti ztotožnil s obsahem výpovědí některých svědků a shledal dovolatele vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Obviněný dále namítl, že již v odvolání upozorňoval na rozpory ve výpovědích svědků O. U., L. M. a M. S., ze kterých soud při posouzení jeho viny vycházel. Poukázal i na příbuzenský vztah svědka O. U. a spoluobviněného E. U. Kromě toho uvedl, že požadoval jako svědka vyslechnout M. Ch., který byl celému konfliktu přítomen. Obhajoba se v době řízení u okresního soudu domnívala, že vzhledem k evidentním rozporům ve výpovědích svědků a jejich poměru ke spoluobviněnému U. nemůže být obviněný, a to zejména s ohledem na zásadu in dubio pro reo, shledán vinným, a proto na výslechu svědka Ch. netrvala. Když však byl obviněný odsouzen, požadoval provést výslech zmíněného svědka ve veřejném zasedání, aby mohl být výrok o jeho vině dalším důkazem nade vši pochybnosti potvrzen či vyvrácen. Odvolací soud jeho důkaznímu návrhu nevyhověl. Pokud byl však svědek Ch. celému konfliktu přítomen, jeho výslechem mělo být řízení doplněno bez ohledu na to, zda byl vyslechnut již v přípravném řízení. Pokud tak odvolací soud neučinil, porušil právo dovolatele na spravedlivý proces.
8. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů pak obviněný shledal v několika níže uvedených skutečnostech.
9. Od počátku vyšetřování se bránil tvrzením, že sám konflikt nevyvolal, nikoho neudeřil ani slovně nenapadl, jen se bránil útoku spoluobviněného E. U., načež byl udeřen pěstí svědkem O. U. Další průběh konfliktu si již nevybavuje. Nelze proto přisvědčit odvolacímu soudu, který v bodě 17. odůvodnění jeho usnesení uvedl, že obviněný připouští toliko jeden konflikt a výpověď svědka E. M. jeho výpověď nepotvrzuje. Dovolatel totiž nemohl vypovídat o tom, na co si v důsledku otřesu nepamatoval. Naopak jeho výpověď svědek E. M., který byl začátku konfliktu přítomen, potvrzuje. Tento svědek viděl úder vedený svědkem O. U. do obličeje „E. K., který se bránil nenapadání u stolu, kam za ním útočník přišel a konflikt vyvolal“. Poté, co obviněný po úderu spadl, se vše uklidnilo, svědek E. M. šel na toaletu, a po svém návratu uviděl i další napadení dovolatele spoluobviněným U.
10. I svědek J. U., byť si celou událost již dobře nepamatoval, jasně uvedl, že viděl, jak spoluobviněný U. napadl dovolatele, že k němu šel a nadával mu, že je „náplava“. Tento svědek také uvedl, že O. U. dal zřejmě obviněnému pěstí, byť si již nevzpomněl na časový průběh konfliktu. Výpověď dovolatele potvrzuje i svědkyně W., která soudu sdělila, že slyšela, jak dovolatel říká spoluobviněnému U., aby toho nechal, že jsou oba opilí. Opakovaně také uvedla, že spoluobviněný U. stál u stolu, u kterého seděl dovolatel. Všechny zmíněné osoby nejsou s obviněným v žádném příbuzenském poměru, znají se pouze z občanského života a žádné výrazné rozpory v jejich výpovědích obhajoba, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledává. Svědek J. U., přestože si na přesný průběh konfliktu již nevzpomněl, potvrdil, že obviněný byl napaden, pouze se bránil a nijak nehulákal. Tento svědek je přitom bratrem spoluobviněného E. U., přičemž mu jistě nechtěl svou výpovědí uškodit.
11. Tyto svědecké výpovědi tedy podle obviněného jednoznačně potvrzují jeho konzistentní tvrzení, že on se pouze bránil napadení v době, kdy si na průběh konfliktu pamatoval.
12. Vedle toho spoluobviněný E. U. ve věci nevypovídal a ani z jeho přečtené výpovědi z přípravného řízení nebylo zjištěno, jak měl konflikt mezi ním a dovolatelem proběhnout. Proto nebylo možno jeho stanovisko konfrontovat s výpovědí dovolatele či se svědeckými výpověďmi. Jeho postoj sice byl v souladu se zákonem, vzbuzuje však podezření, že nechtěl svojí výpovědí ohrozit postavení svého syna, O. U., vůči němuž bylo původně také zahájeno trestní stíhání, přičemž přečinu se měl dopustit v době výkonu podmíněného trestu, který mu byl uložen v jiné trestní věci (obviněný zároveň vyjádřil podezření, že trestní stíhání O. U. bylo zastaveno nezákonně). O. U. se tak stal svědkem a jeho výpověď měla zásadní vliv na posouzení viny dovolatele, neboť soud prvního stupně do skutkové věty převzal jeho výpověď a do odůvodnění uvedl, že svědek byl na rozdíl od ostatních střízlivý, a proto jej lze považovat za věrohodného.
13. V průběhu hlavního líčení byli vyslechnuti také svědci O. U., L. M. a M. S. Tito svědci průběh celého konfliktu popisovali odlišně od svědků E. M., J. U. a T. W. Výpověď svědka M. S. se od výpovědi svědka O. U. (tyto obviněný citoval) liší v popisu, kde se měl střet odehrát. Svědek S. tvrdil, že proběhl u stolu, kde seděl obviněný, naopak svědek U. uváděl, že k němu došlo u baru. Nad to se M. S. nezmínil o úderu, který dal O. U. obviněnému. Zřejmě proto, aby neublížil kamarádovi.
14. Svědek L. M. popsal průběh konfliktu v detailech také jinak než O. U. a M. S. (obviněný opět citoval část výpovědi). Jeho odpovědi navíc byly evidentně vyhýbavé, přičemž svědek zdůrazňoval jen to, co mohlo uškodit obviněnému. Na rozdíl od svědka O. U. uvedl, že ke kontaktu a odstrčení obviněného tímto svědkem došlo u stolu, nikoliv u baru. Svědek L. M. pak nepotvrdil, že by obviněný přišel za O. a E. U. k baru, ani na dotaz státní zástupkyně nepotvrdil, že by dovolatel O. U. praštil pěstí. Jen připustil, že se to mohlo stát.
15. Souhrnně pak obviněný uvedl, že z obsahu výpovědí uvedených svědků je zřejmé, že tvrzení svědka O. U. je nejen v rozporu s výpovědí svědků E. M. a J. U., ale není potvrzeno ani výpověďmi svědků L. M. a M. S. Přesto skutková věta rozsudku soudu prvního stupně z výpovědi O. U. vychází, přičemž ani odvolací soud neshledal ve výpovědích svědků U., L. M. a M. S. rozpory. Tyto jsou však podle obviněného zjevné.
16. Vzhledem ke všem skutečnostem výše uvedeným obviněný uzavřel, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu v předkládané věci nejsou prokázána, neboť jsou ve zjevném rozporu s obsahem téměř všech svědeckých výpovědí. Nad to ve vztahu k nim nebyl nedůvodně proveden navrhovaný podstatný důkaz, a to výslech svědka M. Ch.
17. S poukazem na § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 To 272/2024-240, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
18. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval podstatu dovolací argumentace, uvedl, že obhajoba obviněného kopíruje jeho výhrady z předchozích stadií trestního řízení. Odkázal proto na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož je takové dovolání třeba zpravidla považovat za neopodstatněné. Dodal, že soudy na totožné výhrady dovolatele přiléhavě reagovaly, přičemž s jejich nosnými argumenty se ztotožňuje.
19. Státní zástupce dále shrnul podstatu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a poznamenal, že podané dovolání je z významné části vystavěno na prostých výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového hodnocení důkazů dospěly, přičemž takto koncipované námitky pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Na druhou stranu státní zástupce konstatoval, že není možno přehlédnout, že obviněný s odkazem na uvedený dovolací důvod jednak s akcentem na vlastní popěrnou obhajobu a vyjádření zejména svědků J. U. a E. M. jakýkoliv podíl na trestném činu popřel, jednak soudům vytkl, že bezdůvodně nevyhověly jeho návrhu na výslech M. Ch. Tyto námitky pak (s velkou dávkou tolerance) pod již zmiňovaný dovolací důvod podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné.
20. Dokazování realizované soudem prvního stupně je podle státního zástupce úplné a bezvadné, v jeho rámci byly provedeny všechny důkazy klíčové pro ustálení skutkového stavu v míře potřebné pro rozhodnutí, přičemž skutková zjištění byla zformována výlučně na podkladě důkazů řádně obstaraných a provedených, a tedy procesně použitelných. Dokazování přitom není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Tuto skutečnost přitom obviněný zjevně přehlíží a nepřípustně se pasuje do role toho, kdo jako jediný je oprávněn určovat, jaký důkaz má být proveden, potažmo jak má být posléze hodnocen. Rozhodně však není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jeho povinností je výlučně objasnit skutkový stav v takové míře, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti a umožňoval řádné a odůvodněné rozhodnutí. Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
21. Podle státního zástupce soudy této povinnosti dostály. Poukazuje-li dovolatel na absenci výslechu M. Ch., zjevně přehlíží to, co zmínil již odvolací soud, totiž že obviněný u hlavního líčení na výslechu tohoto svědka ani na provedení dalších důkazů netrval. To vyplývá mj. ze stran 13 a 14 protokolu o hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Bruntále dne 6. 8. 2024. Pokud následně dovolatel poněkud překvapivě v rámci odvolacího řízení vyjádřil nový požadavek na výslech tohoto svědka, odvolací soud ho nepominul a v bodě 26. odůvodnění svého usnesení se s ním stručně vypořádal s odůvodněním, že se jedná o důkaz nadbytečný a bez patřičného důkazního potenciálu. Rozhodnutí soudů tedy evidentně vadou opomenutých důkazů zatížena nejsou.
22. V předkládané věci pak státní zástupce neshledal ani zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Zmíněný nedostatek by bylo možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů, a tedy v situacích, kdy by odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovala obsah provedeného dokazování. Nemůže být tudíž založen pouhou situací, kdy obviněný v návaznosti na vlastní hodnocení provedených důkazů dospěje k odlišným skutkovým závěrům než soudy, a onen zjevný rozpor odvozuje právě jen z nesouladu skutkových zjištění soudů v porovnání se svou představou o tom, jak skutkový děj proběhl.
23. Zmiňovaný zjevný rozpor by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla obsahový podklad v provedených důkazech, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Takovou vadou přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není. Veškerá skutková zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost aproboval rovněž odvolací soud a jež se týkala ustálení závěru, že dovolatel se na skutkovém ději způsobem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku rovněž podílel, však z řádně provedených a procesně použitelných důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze.
24. V této souvislosti je podle státního zástupce podstatné, že již Okresní soud v Bruntále nepřehlédl diametrálně odlišná vyjádření obviněného a svědků E. M. a J. U. na straně jedné, a svědků O. U., L. M. a M. S. na straně druhé. Především v bodech 18., 19. a 22. odůvodnění odsuzujícího rozsudku přitom přiléhavě rozvedl důvody, pro které obviněnému a v jeho prospěch vypovídajícím svědkům neuvěřil. Akcentoval přitom mj. významné rozpory ve výpovědích E. M. a J. U. jak mezi sebou navzájem, tak i ve vztahu k výpovědi dovolatele. Odvolací soud se pak věrohodností výpovědí obviněného a svědků zabýval v bodech 17. až 25. odůvodnění svého rozhodnutí. Na podkladě vlastního posouzení provedených důkazů způsobem souladným s § 2 odst. 6 tr. ř. soud prvního stupně ustálil takový skutkový děj, který popsal ve svém rozhodnutí, přičemž tento byl nepochybně výtržností ve smyslu předpokládaném trestním zákoníkem, jíž se také obviněný dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném.
25. Státní zástupce pak dále připomenul, že dovolatel zjevně přehlíží, že jím zmiňované právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto aspekty přitom v rámci trestního řízení vedeného proti dovolateli naplněny byly a rozhodnutím soudů tudíž nelze ničeho vytknout. Nemohlo proto dojít ani k porušení obviněným akcentované zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
26. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Přitom souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
28. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2024, č. j. 5 To 272/2024-240, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
29. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV. Posouzení dovolání
31. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že námitky obviněného přichází v úvahu formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě. K první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. to však platí pouze s jistou mírou tolerance.
32. V daných souvislostech je ovšem třeba také zmínit, že obviněný v podstatné míře opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudy nižších stupňů. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jak tomu bylo i v posuzované věci, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nad to však Nejvyšší soud uvádí následující.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě
33. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit (s jistou mírou tolerance, jak ostatně uvedeno výše) námitky obviněného, že trestní řízení bylo vedeno neobjektivně, neboť výpovědi svědků se liší, přičemž soud prvního stupně se přes námitky obhajoby a přes evidentní nesrovnalosti ztotožnil s obsahem výpovědí jen některých svědků, dále námitky poukazující na (očima dovolatele) zjevné konkrétní rozpory ve výpovědích svědků s tím, že obviněný od počátku vyšetřování tvrdil, že sám konflikt nevyvolal, nikoho neudeřil, slovně nenapadl a jen se bránil, což někteří svědci i potvrzují.
34. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu zmíněné první alternativy daného dovolacího důvodu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).
35. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž o běžnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Z provedeného dokazování vyjímá jen takové důkazy nebo jejich části, které svědčí v jeho prospěch, a zcela opomíjí zbývající provedené důkazy. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
36. Nehledě na uvedené je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci ani není dán. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Své hodnotící úvahy také soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů.
37. Zvláště pak lze odkázat na body 18. až 22. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (a body 17. až 25. rozhodnutí odvolacího soudu, který se se soudem prvního stupně ztotožnil). Z nich je patrné, že soud prvního stupně rozdělil svědky, kteří ve věci vypovídali, do tří kategorií – na ty, jejichž výpověď zněla ve prospěch obviněného (E. M. a J. U.), ty, jejichž výpovědí je obviněný usvědčován z přečinu výtržnictví (O. U., L. M. a M. S.) a ty, z jejichž výpovědí nemohl soud čerpat jakékoliv relevantnější údaje (M. a T. W.). Soud prvního stupně si byl tedy vědom diametrálně odlišných vyjádření některých svědků, avšak po vyhodnocení důkazní situace vyložil, že je možno se k jedněm z nich přiklonit a na jejich základě učinit závěr, že skutek, jehož se dopustil obviněný, byl prokázán nade vši pochybnost.
38. Ke svědkům, kteří vypovídali ve prospěch obviněného, soud prvního stupně uvedl, že popis průběhu celé události se neshoduje ani mezi nimi navzájem, ani s verzí obviněného, když každý z nich popisoval celou událost naprosto odlišně. Nejvyšší soud se pak shoduje se soudem prvního stupně, že svědci E. M. a J. U. se ani navzájem, ani s obviněným, nebyli schopni shodnout na tom, kdo a jak obviněného ve které fázi konfliktu napadl, případně kolikrát k fyzickému konfliktu došlo. Je sice pravdou, že všichni tři jmenovaní souhlasně uvádí, že obviněný se jen bránil, pokud však jde o průběh konfliktu, výpověď každého z nich stojí v podstatné části osamoceně.
Obviněný sdělil, že po úderu svědka O. U. spadl na zem a probral se u krbu, tedy ani nehovoří (byť uvádí, že si incident z důvodu otřesu nepamatuje celý) o úderu spoluobviněného E. U., v důsledku něhož právě podle většiny ostatních svědků spadl v prostoru u krbu. Svědek E. M. uvedl, že první fáze konfliktu byla ukončena úderem obviněného ze strany O. U. V druhé fázi konfliktu pak měl spoluobviněný E. U. odsunout stůl (což nikdo další kromě tohoto svědka neříká) a začít sedícího obviněného bít tak, že tento upadl v prostoru u krbu.
Naopak svědek J. U. již k první fázi konfliktu sdělil, že spoluobviněný E. U. hodil dovolatele mezi stoly na zem, avšak již neví, co se na zemi dělo, protože přes stoly na zem neviděl. O. U. pak svědek J. U. spojil až s druhou fází konfliktu s tím, že v této druhé fázi O. U. obviněného chtěl udeřit, neví, jestli se tak stalo, avšak asi ano vzhledem ke zraněním obviněného (úder vedený ze strany O. U. je nicméně nesporný, neboť on sám jej nepopírá). Podle svědka J. U. však v této (podle něj) druhé fázi konfliktu na zem již nikdo neupadl.
Není tedy pravdou, jak uvádí obviněný, že by tito svědci jeho výpověď potvrzovali. Nelze si pak nevšimnout ani rozporů ve výpovědi svědka J. U. u hlavního líčení a v přípravném řízení, které navíc svědek nebyl schopen věrohodně vysvětlit.
39. Pokud jde o druhou skupinu svědků (jejichž výpověď obviněného usvědčuje), tito se shodli na tom, že konflikt mezi obviněným a spoluobviněným E. U. byl vzájemný. Kromě toho se však tito svědci v podstatných rysech shodli také na průběhu samotného konfliktu (kromě jeho úplného počátku, neboť tento svědci O. U. a M. S. neviděli, neboť stáli v jiné části restauračního zařízení). Shodně uvedli, že v rámci první fáze konfliktu obviněný do krku zasáhl svědka O. U. (resp. svědek L. M. sice uvedl, že neví, kam přesně padl úder, nicméně potvrdil, že tento šel směrem k O. U.). Pokud obviněný poukazuje na to, že svědek M. S. neuvedl, že svědek O. U. udeřil obviněného, neboť chtěl chránit svého kamaráda, pak se s takovým tvrzením nelze ztotožnit, když sám O. U. úder ze své strany nepopírá. Tito svědci se shodli i na tom, že druhá fáze konfliktu, ve které již svědek O. U. nefiguroval, skončila v prostoru u krbu (kde podle L. M. i M. S. obviněný upadl na zem). Je sice pravdou, jak namítá obviněný, že i mezi výpověďmi těchto svědků existují určité rozpory. Těchto si však byl vědom i soud prvního stupně, který se s jejich existencí řádně vypořádal (a Nejvyšší soud se s ním ztotožňuje), když uvedl, že tyto rozpory jsou méně podstatné a týkají se spíše detailů průběhu celého konfliktu, přičemž mohou být způsobeny tím, že přes množství osob a nepřehlednou situaci nemusel každý ze svědků přesně vidět, co který z aktérů konfliktu právě provádí. Díky těmto marginálním rozporům v detailech konfliktu (nikoliv v podstatných rysech, jako tomu je u svědků E. M. a J. U.) výpovědi uvedených svědků naopak nevyvolávají dojem, že jsou předem domluvené. V důsledku uvedeného pak soud prvního stupně nikoliv nelogicky uzavřel, že i přes některé rozpory si výpovědi O. U., L. M. a M. S. v podstatných okolnostech odpovídají a určitým způsobem se i potvrzují.
40. Na výše uvedeném nic nemění ani příbuzenský vztah svědka O. U. a spoluobviněného E. U., neboť spoluobviněný E. U. skutek, kterého se dopustil, nijak nepopírá (ostatně z jeho strany došlo k prohlášení viny) a svědek O. U. taktéž nepopírá, že by jeho otec měl na konfliktu svůj podíl (naopak sdělil, že v počátku konfliktu oba aktéři proti sobě máchali pažemi, přičemž nebylo zřejmé, zda některý z nich útočil a druhý se jen bránil). Nepopírá pak ani úder, který byl veden z jeho strany vůči obviněnému.
41. Nakonec stran třetí skupiny svědků, do které patří i svědkyně W., lze uvést, že svědci do ní spadající neposkytli soudu prvního stupně jakékoliv relevantnější údaje. Vedle toho jim nelze příliš věřit, že konflikt, resp. spíše jeho průběh, vůbec neregistrovali. Nad to se dovolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně, že výpovědi sourozenců W. si protiřečí, a nejsou ani z tohoto důvodu zcela věrohodné, v tom smyslu, že šli oba zrovna v dobu konfliktu kouřit ven, mimo budovu restaurace, a to ačkoliv svědkyně W.
kouří potajmu a navíc uvedla, že šla kouřit sama. Nad to, což opět uvedl soud prvního stupně, si lze těžko představit, že obsluha, včetně provozního, restaurační zařízení opustí v jeden a ten stejný okamžik a ponechají je úplně bez dozoru. Pokud pak svědkyně W. uvedla, že slyšela, jak dovolatel říká spoluobviněnému U., aby toho nechal, že jsou oba opilí, pak je třeba připomenout, že soud prvního stupně obviněnému neklade za vinu, že by snad spor rozpoutal, naopak uvedl, že jej inicioval spoluobviněný E.
U., který hádku vyvolal, avšak obviněný se posléze nechal vyprovokovat. Jinak řečeno, i v případě, že by obviněný skutečně sdělil spoluobviněnému U., ať toho nechá, neznamená to, že se, jak bylo bez důvodných pochybností prokázáno, do daného konfliktu aktivně nezapojil. K jednání, které mělo následovat po tomto sdělení obviněného se však svědkyně W. dále nevyjádřila, a proto její výpověď pro možnost zjištění konkrétního jednání ze strany obviněného nebyla považována za přínosnou.
42. Protože obviněný se v souvislosti s hodnocením důkazů dovolává také zásady in dubio pro reo, je vhodné uvést, že uvedené pravidlo znamená, že není- li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. K namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze nakonec uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
43. S přihlédnutím ke skutečnostem výše uvedeným Nejvyšší soud v této části neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě
44. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného, že odvolací soud nevyslechl jako svědka pana M. Ch., který byl celému konfliktu přítomen. Uvedené obviněný navrhoval, avšak odvolací soud jeho důkaznímu návrhu nevyhověl, čímž porušil právo dovolatele na spravedlivý proces.
45. K této námitce lze v obecné rovině poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedený důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 902/2022).
46. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239) či nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643)].
47. Jak uvádí sám obviněný, v řízení před soudem prvního stupně na výslechu uvedeného svědka netrval, tedy v této fázi trestního řízení ze strany obviněného nebyl vznesen řádný návrh na provedení daného důkazu. To již neplatí o řízení před odvolacím soudem, neboť obviněný výslech svědka M. Ch. řádně navrhl ve svém odvolání a tento návrh pak zopakoval i při veřejném zasedání. O tomto důkazním návrhu však odvolací soud řádně rozhodl a vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. Z jeho odůvodnění je dostatečně patrné, že důkazní návrh považoval za nadbytečný. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Nadbytečnost je přitom jedním z judikaturou Ústavního soudu vymezeným důvodů pro neakceptování důkazního návrhu procesní strany. Je tedy zřejmé, že o opomenutý důkaz se v předkládané věci nejedná.
48. Vzhledem k uvedenému je tak nutno konstatovat, že Nejvyšší soud neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. v jeho třetí alternativě.
Další námitky obviněného
49. Nakonec námitka, kterou obviněný vyjádřil nesouhlas se zastavením trestního stíhání proti O. U., neodpovídá žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto se k ní Nejvyšší soud již podrobněji vyjadřovat nebude. Pouze krátce připomíná, co již uvedl odvolací soud, tedy že trestní stíhání před soudy je možné pouze na základě obžaloby, návrhu na potrestání či návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu. V tomto směru tak soudy posuzují toliko jednání obviněných K. a U. (který se navíc vzdal práva na podání odvolání za sebe i za osoby jemu blízké), a naopak nejsou vázány odůvodněním usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Nad to pro posouzení skutku, jehož se dopustil obviněný, není případné trestní stíhání svědka O. U. rozhodnou skutečností. Lze navíc ještě připomenout, že dovoláním je možno napadnout jen pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V případě O. U. bylo nejprve rozhodnuto o částečném zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání a následně došlo k vydání usnesení o odložení trestní věci. Nejedná se tedy o rozhodnutí, které by bylo možno dovoláním vůbec napadnout. Vedle toho je pak třeba zdůraznit, že obviněný může brojit pouze proti rozhodnutí, resp. výroku, je(n)ž se ho bezprostředně dotýká, tedy nemůže napadat rozhodnutí či výrok týkající se jiné osoby.
V. Způsob rozhodnutí
50. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu v z. Mgr. Pavel Göth