6 Tdo 247/2024

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2024 o dovoláních, která podali obvinění Radek Bradáč, trvale bytem 150 00 Praha 5 – Smíchov, Radlická 2343/48, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, a Jaroslav Král, trvale bytem 158 00 Praha 5 – Jinonice, Do Polí 172/13, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 5 To 40/2023-2352, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 23/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Radka Bradáče a Jaroslava Krále odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále „soud“, příp. „soud prvního stupně“) ze dne 15. 2. 2023, č. j. 5 T 23/2022-2189, byl obviněný Radek Bradáč uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněný Jaroslav Král zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustili tím, že

obžalovaný Radek Bradáč, který byl v době od 24. dubna 2017 do 3. listopadu 2017 (v obchodním rejstříku zapsán od 28. dubna 2017 do 13. listopadu 2017) jednatelem poškozené právnické osoby FASTRADE s.r.o., v konkurzu, IČO 27609201, se sídlem 250 82 Úvaly, Jeronýmova 1623 (dále zejména jen „FASTRADE“), přičemž tuto společnost fakticky ovládal a řídil nejméně do začátku měsíce prosince 2017, tedy i po převedení obchodního podílu a jednatelství na obžalovaného Jaroslava Krále, jenž byl společníkem a jednatelem FASTRADE v době od 3. listopadu 2017 do 22. listopadu 2017 (v obchodním rejstříku zapsán od 13. listopadu 2017 do 29. listopadu 2017), vědom si nepříznivé hospodářské situace i závazků společnosti FASTRADE mj. vůči poškozené společnosti Raiffeisenbank a.s., IČ: 492 40 901, se sídlem 140 78 Praha 4, Hvězdova 1716/2b (dále jen „Raiffeisenbank“), z úvěrování poskytovaného na základě rámcových smluv uzavřených dne 20. února 2014, registračních čísel: SU/01/KTKIN/01/27609201, SU/02/CRAM/01/27609201, SU/03/CRAM/01/27609201, SU/04/CRAM/01/27609201 a SU/05/CRAM/01/27609201, jež ke dni 21. prosince 2017, dosáhlo výše 40 345 135 Kč, jakož i uzavřené Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 17. února 2015, č. PP/01/CRAM/03/27609201, a Dodatku č. 1 ke Smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 10. října 2017, č. PP/01/CRAM/03/27609201, na jejichž základě společnost FASTRADE převedla na poškozenou Raiffeisenbank vlastnické právo k veškerým skladovým zásobám nacházejících se ve skladech společnosti do doby uskutečnění jejich prodeje, sestavil plán, který i následně realizoval, jehož cílem bylo přisvojení si a následný prodej skladových zásob ve vlastnictví poškozené Raiffeisenbank, uložených ve skladech užívaných společnosti FASTRADE na adrese 250 82 Úvaly, Jeronýmova 1623 (soudní obvod Okresního soudu Praha – východ), v hodnotě nejméně 44 068 000 Kč a v době, kdy bylo zřejmé, že finanční situace společnosti FASTRADE neumožňuje reálně další obchodní činnost, kdy za účelem zabránění možného dovození odpovědnosti obžalovaného Radka Bradáče, formálně dosadí na pozici jednatele a společníka jinou osobu a v době, kdy tato bude jednatelem společnosti, si skladové zásoby v majetku poškozené Raiffeisenbank přisvojí, tedy naloží s nimi v rozporu s účelem svěření, kdy zajistí jejich převoz a uskladnění v zajištěných nových skladových prostorách a následný prodej dalším subjektům,

kdy za tímto účelem na obžalovaného Jaroslava Krále převedl obchodní podíl ve společnosti FASTRADE a ten se tak stal jejím jednatelem, kdy k převodu obchodního podílu z obžalovaného Radka Bradáče na obžalovaného Jaroslava Krále a podpisu dalších listin souvisejících s převodem společnosti FASTRADE došlo dne 2. listopadu 2017 v sídle společnosti FASTRADE, přičemž obžalovaný Jaroslav Král zcela vědomě akceptoval pozici tzv. „bílého koně“,

a dále obžalovaný Jaroslav Král spolu s dalšími lidmi fyzicky provedl vyskladnění skladových zásob a jejich nakládky sjednaným přepravcům, které dílem zajistil obžalovaný M. S., přičemž byl Jaroslav Král instruován obžalovaným Radkem Bradáčem, jak má v době vyskladňování a převozu zásob, ke kterému došlo v době od 9. listopadu 2017 do 22. listopadu 2017, komunikovat s dalšími osobami, mj. se zástupci poškozené Raiffeisenbank, kdy všem měl tvrdit, že probíhá pouze inventura, přičemž obžalovaný Jaroslav Král jako „instalovaný“ jednatel, byl povinen postupovat s péčí řádného hospodáře, skladové zásoby však nechal ze skladů společnosti FASTRADE odvézt, aniž by se zajímal o adresáta nebo o právní titul, na jehož základě k vyskladňování skladů FASTRADE, obsahující skladové zásoby v majetku poškozené Raiffeisenbank, dochází, neboť plnil pokyny spoluobžalovaného Radka Bradáče a byl rámcově obeznámen s tím, že cílem je skladové zásoby ze skladů FASTRADE v majetku poškozené Raiffeisenbank si neoprávněně přisvojit a prodat, proto také následně došlo k tomu, že jednatelství a obchodní podíl poškozené společnosti byly bezprostředně po vyskladnění skladu obratem převedeny na pana Tibora Čapó, tedy i obžalovaný Jaroslav Král nejednal toliko lhostejně ve vztahu k následku sledovanému spoluobžalovaným Radkem Bradáčem, ale i on jednal s cílem získat dílčí majetkový prospěch a s vědomím, že i za jeho přispění dochází ke vzniku úhrnné škody, která dosáhla výše nejméně 44 068 000 Kč, z toho částka ve výši 40 345 135 Kč ku škodě poškozené Raiffeisenbank a částka ve výši 3 722 865 Kč ku škodě poškozené FASTRADE.

2. Za tento trestný čin byl obviněný Radek Bradáč odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Raiffeisenbank a.s., IČO 49240901, na náhradě škody částku 19.991.020,73 Kč a poškozené společnosti FASTRADE s.r.o., v konkurzu, IČO 27609201, na náhradě škody částku 3.754.075 Kč. Obviněný Jaroslav Král byl za uvedený trestný čin a za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 9. 7. 2021, č. j. 11 T 40/2021-117, který nabyl právní moci dne 9. 8. 2021, odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností na dobu pěti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 9. 7. 2021, č. j. 11 T 40/2021-117, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Raiffeisenbank a.s., IČO 49240901, a společnost FASTRADE s.r.o., v konkurzu, IČO 27609201, odkázány se svými nároky na náhradu škody (uplatněnými vůči obviněnému Jaroslavu Královi) na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Týmž rozsudkem rozhodl soud prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného M. S. obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a poškozené společnosti Raiffeisenbank a.s., IČO 49240901, a FASTRADE s.r.o., v konkurzu, IČO 27609201, podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nároky uplatněnými vůči tomuto obviněnému na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. O odvoláních obviněného Radka Bradáče, Jaroslava Krále a státního zástupce podaného v neprospěch všech tří obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“ nebo „odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 5 To 40/2023- 2352, tak, že podle § 258 odst. 1, písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti ohledně obviněného Radka Bradáče a ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. tomuto obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozené Raiffeisenbank a.s., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému Radku Bradáčovi, při nezměněném výroku o vině organizátorstvím zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy a osoby zmocněné k vedení obchodních společností na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k obviněnému Bradáčovi poškozenou Raiffeisenbank a.s., IČO: 49240901, Hvězdova 716/2b, Praha 4 odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného Jaroslava Krále a odvolání státního zástupce podaná v neprospěch obviněných Jaroslava Krále a M. S. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný Radek Bradáč prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Kláry Long Slámové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. Podle něj nedošlo k naplnění znaku přisvojení si cizí věci, neboť ani jemu, ani společnosti FASTRADE s.r.o. (dále „FASTRADE“) nebyly dané věci svěřeny, naopak byly ve vlastnictví jmenované společnosti. Zboží, které spadalo pod skladové zásoby a s nímž spol. FASTRADE disponovala, nebylo věcí cizí, protože poškozená Raiffeisenbank se nikdy nestala vlastníkem předmětných skladových zásob. Na uvedeném nic nemění ani smlouva o zajišťovacím převodu práva. Smlouvu o zajišťovacím převodu práva, na základě níž mělo vlastnické právo k předmětnému zboží přejít na poškozenou Raiffeisenbank, považuje za neplatnou. Zboží v ní popsané je totiž vymezeno zcela neurčitě jako „skladové zásoby“. Podle § 1101 o. z. se však vlastnické právo k movité věci určené podle druhu nabývá nejdříve okamžikem, kdy lze věc určit dostatečným odlišením od jiných věcí téhož druhu. K tomu v předmětné věci nedošlo. I kdyby však smlouva byla platná, spol. FASTRADE by pouze dočasně pozbyla vlastnické právo ke skladovým zásobám, které by ale nadále zůstaly v její dispozici a nemohly jí tak být svěřeny. Jinak řečeno, spol. FASTRADE měla věci ve své moci (a vlastnictví) ještě předtím, než měla poškozená Raiffeisenbank k těmto nabýt vlastnické právo.

7. Nesprávně byla podle jeho mínění stanovena výše škody. Soudy opomenuly termíny účetní a reálná hodnota, nezohlednily matematické výstupy z tzv. obrátek, prokazujících neprodejné zboží (tzv. ležáky) a přehlédly, že 55 % zboží se ani fyzicky nenacházelo na skladě, neboť se jednalo o tzv. traťovky, které se nacházely na skladě dodavatele a byly zasílány rovnou kupujícímu. Toto zboží nemohlo být předmětem jakéhokoliv útoku, protože se nenacházelo na skladě a spol. FASTRADE s ním nemohla nijak fyzicky nakládat. V souvislosti s tím obviněný kritizuje obsah znaleckého posudku znalce Ing. Urbana, který nebyl soudy adekvátně hodnocen.

8. V popisu skutku vyjádřená škoda nekoresponduje se „skutečnou“ škodou v rámci úvah o její náhradě. Dále pokud by opravdu přešlo vlastnické právo ke zboží na poškozenou Raiffeisenbank, pak pouze v části odpovídající hodnotě nesplaceného dluhu nikoliv v účetní hodnotě všech věcí, tomu by pak muselo odpovídat i vyčíslení výše škody v trestním řízení. Pokud jde o výši nesplaceného dluhu, která správně měla představovat v projednávané věci výši způsobené škody, tak od této měly být odečteny všechny hodnoty, které snížily jistinu včetně bankovní záruky a zastavených nemovitostí, poskytnutých v hodnotě několik milionů ze strany společnosti dovolatele FLAMING FIST. Poté by škoda klesla pod 10 mil. Kč a nebylo by možné daný skutek posoudit podle kvalifikované skutkové podstaty, jejímž kritériem je škoda takovou částku přesahující. Lze pochybovat i o tom, že by samotné skladové zásoby zboží vůbec dosahovaly hodnoty 10 mil. Kč, což vyplývá i z jednání poškozené Raiffeisenbank. Ke správnému výpočtu výše škody byl stěžejní znalecký posudek znalce Křístka, který byl ovšem odvolacím soudem zamítnut. Soudy dále chybně uvádějí jako poškozenou i spol. FASTRADE, ačkoliv popis skutku vůbec nezahrnuje jednání ji poškozující.

9. Nedošlo ani k naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, protože škoda na majetku poškozené Raiffeisenbank nevznikla v důsledku údajné zpronevěry, ale neuhrazením zůstatku úvěru. V podstatě tak nedošlo ani ke způsobení škody. Obviněný poukázal na rozdíl mezi výší škody uvedenou ve výroku rozsudku a požadovanou náhradou škody údajně poškozenou Raiffeisenbank představující rozdíl mezi poskytnutým úvěrem a částkou, kterou získala za postoupení této pohledávky.

10. Vzhledem k uvedenému se obviněný domnívá, že jeho jednání by teoreticky mohlo být nanejvýš kvalifikováno jako trestný čin zatajení cizí věci podle § 219 tr. zákoníku. K tomu ovšem chybí prokázání subjektivní a objektivní stránky. Případně by se mohlo jednat o trestný čin podvodu, kvůli vzniku škody odpovídající rozdílu mezi poskytnutým úvěrem a jeho uhrazenou částí. Nicméně v tomto směru by nebyla dodržena podmínka totožnosti skutku, jelikož pro takový skutek nebylo zahájeno trestní stíhání. Navíc se takového jednání nemohl dopustit dovolatel.

11. V popisu skutku ani v odůvodnění rozsudků soudů není správně popsána a vyjádřena forma účastenství. Dovolatel cituje vybraná skutková zjištění soudů a předkládá vlastní verzi skutkového děje s tím, že tato je mnohem pravděpodobnější a měla být ve smyslu zásady in dubio pro reo preferována. Ačkoliv svoje námitky v tomto ohledu dovolatel uplatňoval již v odvolacím řízení, odvolací soud na ně nereagoval korekcí skutku, který by pro obviněného vyzníval příznivěji. Dodává, že po převodu podílu a jednatelství z něj na obviněného Krále šlo jakékoliv jednání v souvislosti s danou společností mimo jeho vůli a vědomí. Dále nebyl proveden žádný důkaz svědčící o jeho zapojení do vyskladnění zboží ani organizace celé zpronevěry. Neměl ani důvod organizovat zpronevěru, a naopak se snažil nalézt řešení hospodářské situace firmy mj. skrze její restrukturalizaci, jak vyplývá z výpovědí svědků L., L. či S.

12. Za osoby aktivní při vyskladnění zásob naopak označil původně obviněného S. a další ve věci figurující osoby, jako jsou svědci P., N., Boháček či spoluobviněný Král. Historie spoluobviněných Krále a Sestaniho, případně svědka P., spojená s figurováním v řadě pofidérních firem a nalézáním společností k jejich vytunelování, podporuje závěr o jejich zapojení do předmětné trestné činnosti, když to byli oni, kdo plánoval „zpronevěru“ a zmocnění se společnosti FASTRADE pod záminkou její restrukturalizace. Zapojení obviněného S. vyplývá též z výpovědí svědků H. a Š. Naopak bylo prokázáno, že on skupinu osob okolo obviněného S. před převedením firmy neznal, a tudíž nelze přistoupit na závěr, že s nimi plánoval a realizoval spáchání zločinu, pro které byl odsouzen. Extrémně vadně byl hodnocen důkaz vyplývající z emailové komunikace, z nějž ve skutečnosti vyplývá snaha o zpeněžení části majetku za účelem úhrady závazků vůči poškozené Raiffeisenbank, nikoliv vyvádění tohoto majetku ze společnosti. Odvolací soud dále nedostatečně zohlednil roli bílého koně Čapó, dosazeného do čela společnosti po jejím převzetí obviněným Králem. Dovolatel rovněž poukazuje na řadu svědků, jejichž výpovědi měly být ze strany soudů nesprávně hodnoceny (svědci M., T., G., Š.), jejichž korektní hodnocení by podporovalo jím nastíněný děj.

13. Ke spáchání trestného činu zpronevěry nebyly provedeny žádné důkazy podporující závěr o naplnění subjektivní stránky. Její naplnění neplyne ani z popisu skutku či odůvodnění rozsudků, které jsou v tomto směru nepřezkoumatelné. Tzv. skutková věta je v rozporu s větou právní, podle které měl obviněný zosnovat a řídit spáchání trestného činu. Závěry soudu o nekontaktnosti dovolatele vůči poškozené Raiffeisenbank a o zatajení prodeje firmy obviněný vyvrátil listinnými důkazy (komunikace vydaná svědkem P., přípis poškozené ze dne 11. 1. 2018), což ovšem odvolací soud nereflektoval, ačkoliv na to byl upozorněn.

14. Dále obviněný upozorňuje, že navrhl doplnění dokazování opětovným výslechem svědků, které vyjmenovává, a to za přítomnosti spoluobviněných S. a K. Rovněž navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, oceňování movitých věcí. Nový znalecký posudek nakonec sám pořídil, ale odvolací soud odmítl odročit veřejné zasedání a návrhy na doplnění dokazování zamítl, což neodůvodnil dostatečně. Daný znalecký posudek zpracovaný znalcem Křístkem přitom prokazoval již výše zmíněnou skutečnost, že zboží, které mělo být předmětem zpronevěry, mělo podstatně nižší hodnotu, kvůli nadpolovičnímu podílu tzv. traťovek a kvůli poklesu hodnoty reálně skladovaného zboží (tzv. ležáků), což znalec Ing. Urban přehlédl. Nejenže tedy skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, ale došlo rovněž k opomenutí důkazů a porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

15. V návaznosti na uvedené lze konstatovat i pochybení týkající se výroku o trestu, neboť soudy je tvrzeno, že trest je ukládán s ohledem na několikanásobné překročení škody velkého rozsahu, ačkoliv samy soudy zjistily, že škoda dosahuje částky 20 mil. Kč. Respektive nebyla výše škody řádně zjištěna s ohledem na nesoulad s údajem o výši škody přesahující 40 mil. Kč. K úvahám o výši trestu lze přistoupit až na základě jednoznačného zjištění, že výše škody přesáhla hranici 10 mil. Kč. Odvolací soud se navíc nezabýval rodinnými poměry obviněného. Uložený trest je v rozporu se zásadou přiměřenosti, a to s ohledem na časový odstup od spáchání činu, kdy obviněný vedl řádný život.

16. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 5 To 40/2023–2352 a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, č. j. 5 T 23/2022–2189, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

17. Obviněný Jaroslav Král podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Drumeva dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Skutkový stav podle něj nenaplňuje znaky žádného trestného činu, ani za předpokladu, že je správně zjištěný. Dále namítá, že v jeho věci došlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, přičemž soudy postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy a zásadou subsidiarity trestní represe a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

18. Pokud jde o skutkový stav věci, tak obdobně jako obviněný Bradáč podotýká, že tzv. „skladové zásoby“ nebyly věcí cizí a nebyly svěřeny, neboť s nimi spol. FASTRADE nakládala od počátku jejich získání a tyto nebyly ve vlastnictví poškozené Raiffeisenbank. Trestný čin zpronevěry vyžaduje osvědčení vlastnického práva. Zajišťovací smlouva však byla neplatná s ohledem na obecně druhové vymezení věcí a poškozená Raiffeisenbank by tak neuspěla ani v civilním řízení. V pochybnostech je tudíž třeba vycházet z verze skutkového stavu příznivější pro obviněného. Podle principu ultima ratio navíc nelze primárně chránit majetkové vztahy skrze prostředky trestního práva, které má nastoupit až v situaci, kdy jsou prostředky práva civilního neúčinné.

19. Podle dovolatele nelze ve fyzickém vyskladnění skladových zásob shledávat trestné jednání. Obviněný následně cituje některá skutková zjištění soudů a prezentuje k nim vlastní verzi vázanou na smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva veškerých zásob na poškozenou Raiffeisenbank, a to s ohledem na časové souvislosti vyskladnění těchto zásob a podepsání dodatku č. 1. Dále uvádí, že je mu soudy v podstatě pouze vytýkáno „neochotné“ jednání či nepravdivé informování pracovníka banky, přičemž v tomto je spatřováno jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře, což odmítá. Zároveň je absurdní, že srozumění dovolatele se situací ve spol. FASTRADE je soudy dovozováno jeho krátkým setrváním v ní, ačkoliv u obviněného Bradáče je tato jeho znalost dovozována naopak z jeho dlouhého působení ve jmenované společnosti. Ze skutečnosti, že dne 21. 11. 2017 došlo k ukončení účasti obviněného ve společnosti vyplývá, že za ni poté nemohl jednat, ani komunikovat s bankou, uzavírat s ní smlouvy a dodatky k nim či jí zasílat přehledy skladových zásob. Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly objasněním skutku stran okolností týkajících se prodeje skladových zásob po jejich uskladnění v nových prostorách, a tedy ani tím, kdy se tak stalo a kdo byl za uvedené odpovědný. Rozhodnutí soudů obsahují řadu spekulací, obecných frází a subjektivních dojmů nepodložených výsledky dokazování. 20. Svým jednáním dovolatel nezpůsobil jinému žádnou škodu, ani nebyl obeznámen, a to ani rámcově, s tím, že by cílem bylo skladové zásoby si neoprávněně přisvojit a prodat. Škoda byla soudy zjištěna chybně, což implicitně vyplývá i ze samotných rozhodnutí soudů, v nichž soudy odkázaly všechny údajně poškozené s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Soudy samy zpochybňují vlastnictví skladových zásob poškozenou Raiffeisenbank, když vyčíslují jí způsobenou škodu primárně ve výši její tzv. „úvěrové angažovanosti“, či až po odečtení uplatněných dalších právních institutů k úvěru s tím, že po odečtení hodnoty „úvěrové angažovanosti“ banky od účetní hodnoty skladových zásob byla údajně způsobena škoda společnosti FASTRADE. Nebylo tak postaveno najisto, v jaké výši vznikla škoda, ani kdo je vlastně poškozeným.

21. Obviněný následně vznáší námitky proti použitelnosti znaleckého posudku zpracovaného Ing. Urbanem stran určení výše škody. Jmenovaného znalce označuje za nekompetentního pro posouzení dané otázky, což měl i sám znalec připustit. Odmítnutí provést znalecký posudek předložený obviněným Bradáčem je ze strany odvolacího soudu podstatnou vadou řízení a přímým odepřením práva na spravedlivý proces. Tento znalecký posudek byl totiž zpracován kompetentní osobou a na rozdíl od toho zpracovaného Ing. Urbanem mohl objasnit otázku výše způsobené škody. Nemohlo se tak jednat o nadbytečný důkaz. Raiffeseinbank rozhodně neměla v řízení vystupovat jako poškozená, neboť postoupila veškeré pohledávky z předmětného úvěru na jiný subjekt (spol. KHYPO a ta ji postoupila dalšímu subjektu SBORAK INVEST s.r.o.).

22. Podle dovolatele nedošlo k prokázání jeho úmyslného zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Soudy toliko bez dalšího přebírají skutkovou větu jako jejich skutková zjištění. Jeho obeznámení s tím, že by cílem bylo si zásoby přisvojit či je dokonce prodat, nelze dovozovat z poznatku o změně skladových prostor, neboť změna místa uskladnění proběhla i dříve. Stejně tak v tomto směru nelze nahrazovat skutková zjištění odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 761/2019. Následně obviněný vedle sebe staví citace popisu skutku v obžalobě a vybrané části odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. V návaznosti na to podotýká, že nakolik soudy vylíčily důvody zprošťujícího rozsudku nad obviněným S., bylo namístě se stejnou pečlivostí nahlížet a hodnotit i podmínky rozhodování o obviněném, a tudíž rozhodnout i o jeho zproštění.

23. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 5 To 40/2023-2352, popřípadě i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2023, č. j. 5 T 23/2022-2189, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze či Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl, příp. aby sám ve věci rozsudkem rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.

24. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se vyjádřil k dovolání obou obviněných. Podle něj je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná část námitek obou obviněných. V případě obviněného Krále nelze pod daný důvod dovolání řadit námitku zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť nekonkretizoval, se kterými důkazy mají být jím zmíněné závěry soudů v rozporu. Navíc pro naplnění znaků trestného činu zpronevěry není nutné, aby bylo ve vyjádření skutku uvedeno, jak obvinění naložili se zpronevěřenou věcí (zda ji ukryli nebo převedli na jiného), nebylo tak ani nutné konkretizovat místo, na které převezli vyskladněné zboží.

25. K obviněnému Bradáčovi státní zástupce rekapituluje skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i důkazní situaci, na jejímž podkladě byla daná skutková zjištění učiněna. Listinné důkazní prostředky jednoznačně svědčí o tom, že na obchodní společnost Raiffeisenbank a.s. přešlo za účelem zajištění dluhů z úvěru vlastnické právo ke všem skladovým zásobám ve skladu v Úvalech. Podle přehledu skladových zásob ke dni 30. 10. 2017 bylo ve skladě zboží v hodnotě 44.333.989 Kč. Pokud jde o vyvezení zboží ze skladu v Úvalech, vyplývá toto skutkové zjištění zejména z výpovědí svědků jmenovaných na s. 16, v odstavci 86. rozsudku soudu prvního stupně. Důkazy byly soudy provedeny v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnoceny podle § 2 odst. 6 tr. ř. bez známek jakékoliv jejich deformace, přičemž bylo reagováno i na obhajobu obviněných.

26. Podle státního zástupce nelze akceptovat ani námitky, podle kterých soudy měly opomenout znalecký posudek k hodnotě zboží. Soud prvního stupně se s tímto důkazním návrhem procesně vypořádal v bodě 80. jeho rozsudku a odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil v bodě 28. jeho rozsudku.

27. Dále není pravdou, jak tvrdí obviněný Bradáč, že se soudy nezabývaly komunikací svědka P. s poškozenou právnickou osobou, když ji soud prvního stupně provedl jako důkaz a vyvodil z ní odpovídající závěry (bod 71. jeho rozsudku). Státní zástupce dodává, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění samo o sobě nezakládá porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008 Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). To je založeno až situací, když neprovedení takového důkazu současně představuje závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.

28. Dále nelze přisvědčit námitce obviněného Krále, podle které je nepoužitelný znalecký posudek zpracovaný Ing. Urbanem, protože nebyl v rámci svojí specializace oprávněn jej zpracovat. Znalec totiž nepřekročil svoji odbornost, pro kterou je zapsaný v seznamu znalců.

29. Obviněný Bradáč vznáší námitku porušení zásady in dubio pro reo, a to na podkladě jím prezentované alternativní skutkové verze. Trvání na vlastní variantě skutkového děje ze strany obviněného ovšem neznamená porušení uvedené zásady jenom proto, že ji soudy neakceptovaly. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejsou ani založena na procesně nepoužitelných důkazech, jak namítl obviněný Jaroslav Král. Nemohlo tak dojít ani k porušení práva na spravedlivý proces.

30. Pokud jde o námitky obviněnými podřazované pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak tyto primárně spočívají ve zpochybňování dokazování a zjištěného skutkového stavu věci. Jako takové ovšem danému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť nemají hmotněprávní povahu. Pokud jde o výši škody rozporovanou obviněnými, pak je třeba poukázat na to, že na poškozenou Raiffeisenbank dočasně (do splnění rozvazovací podmínky) přešlo vlastnické právo ke skladovým zásobám, a to v důsledku uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva ve smyslu § 2040 o. z. V takové situaci se věc stává vůči dlužníkovi věcí cizí. V předmětné trestní věci tak byly skladové zásoby věcí cizí ve vztahu ke spol. FASTRADE a obvinění s nimi tudíž nemohli volně disponovat. Šlo o svěřenou věc, neboť obvinění měli se skladovými zásobami nakládat tak, aby splnili zajištěný dluh vůči vlastníkovi skladových zásob Raiffeisenbank. Pokud obvinění takto svěřené zásoby odvezli na místo mimo dosah vlastníka a tím ho trvale vyloučili z možnosti dispozice s nimi, není pochyb, že si přisvojili cizí věc ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku.

31. Ve vztahu k výši škody státní zástupce podotýká, že na skladové zásoby je namístě nahlížet jako na hromadnou věc, neboť splňují subjektivní i objektivní podmínky jejího vzniku. Smyslem a účelem smluvních ujednání mezi spol. Raiffeisenbank a.s. a FASTRADE s.r.o. přitom bylo nakládat s věcmi, které se nacházely ve skladech posledně označené právnické osoby, jako s uceleným souborem věcí. Bylo proto zcela namístě zabývat se hodnotou skladových zásob jako věci hromadné. S ohledem na uvedenou právní povahu skladových zásob není opodstatněná ani námitka obviněného Bradáče, že smlouva o zajišťovacím převodu práva byla neplatná, jelikož v ní nedošlo k dostatečné konkretizaci jednotlivých věcí. Škoda byla vyčíslena správně na podkladě znaleckého posudku Ing. Urbana ve spojení s hodnocením svědeckých výpovědí zaměstnanců FASTRADE a měsíčních přehledů skladových zásob. K námitce obviněného Bradáče o nutnosti odečtení hodnoty poskytnutého zajištění od výše škody uvádí státní zástupce, že tržní hodnota nemovitostí ve Zdibech poskytnutých jako protihodnota, činila podle znaleckého posudku asi 5 mil. Kč, přičemž pohledávka spol. Raiffeisenbank byla podle soudu postoupena za částku ve výši 11.250.000 Kč. Lze tedy přijmout závěr soudů, že obviněný Bradáč si byl vědom, že hodnota poskytnutého zajištění neodpovídá hodnotě zpronevěřené věci, a tudíž existence tohoto zajištění nemá vliv na jeho trestní odpovědnost.

32. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky organizování předmětného trestného činu, pak skutek popsaný ve výroku o vině svědčí o jejím naplnění. Obviněný Bradáč disponoval všemi informacemi a byl natolik zkušeným podnikatelem, aby si alespoň mohl představit škodlivý následek a k jeho způsobení udílet dílčí pokyny po vymyšlení plánu přisvojení skladových zásob. Ostatně to byl on, kdo krátce před spácháním zpronevěry převedl jednatelství i podíl v obchodní spol. FASTRADE na obviněného Krále, který ve skutečnosti nebyl schopen ani ochoten nadále podnikat a své angažmá v dotyčné společnosti přijal, aby splnil pokyn obviněného Bradáče. Při plnění zmíněných pokynů obviněný Král za účasti dalších osob vyskladnil zboží, které vyňal z dispozice poškozených. O jeho zavinění svědčí to, že posléze převedl podíl ve spol. FASTRADE a funkci jednatele na dalšího „bílého koně“.

33. Dále obviněný Bradáč brojí proti výroku o trestu, jeho námitky ovšem nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani pod důvod dovolání upravený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť mu nebyl uložen nepřípustný druh trestu a trest mu nebyl vyměřen mimo zákonnou trestní sazbu. Výjimkou z popsaného rozsahu přezkumné povinnosti dovolacího soudu by mohla být situace, kdy je přísnost uloženého trestu natolik vysoká, že způsobuje rozpor s principem proporcionality trestní represe a zasahuje tak do ústavně garantovaných práv dovolatele. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Pokud v této souvislosti dovolatel zmiňuje délku svého trestního stíhání, tak státní zástupce uvádí, že tato není nijak extrémní. Soudy navíc byla zohledněna v rámci výše uloženého trestu.

34. Obviněný Král namítl, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Ačkoliv tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak není opodstatněná. Skutek obviněného byl natolik závažný, že byl posouzen jako naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byla jím způsobena škoda velkého rozsahu. V předmětné trestní věci přitom nejsou ve vztahu k obviněnému dány žádné okolnosti vhodné zvláštního zřetele, kterými by se svojí závažnosti vymykala z povahy těch nejlehčích běžně se vyskytujících trestných činů označené skutkové podstaty.

35. K námitce obviněného Krále, že spol. Raiffeisenbank nebyla poškozeným v trestním řízení, poznamenal státní zástupce, že soud prvního stupně uvedenou společnost odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, jelikož proti obviněnému je vedeno insolvenční řízení (§ 140b IZ). Uvedená námitka navíc neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože nemá hmotněprávní, nýbrž procesněprávní charakter.

36. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného Krále nejsou v rozsahu, v němž odpovídají některému z dovolacích důvodů, opodstatněné, není naplněna ani jím uplatněná druhá alternativa důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Státní zástupce pak podotýká, že nedošlo k naplnění ani první alternativy tohoto dovolacího důvodu.

37. Státní zástupce vyhodnotil ze shora uvedených důvodů obě dovolání za zjevně neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o nich Nejvyšší soud rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě, že by učinil jiné než navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

38. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou dovolání obviněných v této trestní věci přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

39. Oba obvinění, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), svá dovolání založili na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněný Jaroslav Král též i dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jimi vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí. 40. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnými označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

41. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.

Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

42. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) lze předeslat, že obvinění sice v části svých dovolání obecně akcentují, že rozhodnutá skutková zjištění mají být v rozporu s provedenými důkazy (provedeným dokazováním), avšak následně poměrně komplexně hodnotí dokazování a vyvozují z něj vlastní skutkové závěry a není tak jasné, která konkrétní skutková zjištění mají být v rozporu s kterými provedenými důkazy. Přesto dovolací soud může extrahovat z dovolání obou obviněných tyto námitky, které se týkají skutkových zjištění, a které jsou (s určitou dávkou benevolence) podřaditelné pod tuto variantu dovolacího důvodu.

43. Obviněný Radek Bradáč především namítá, že soudy zjištěná účetní hodnota převzatá z posudku znalce Ing. Zdeňka Urbana je v rozporu s obsahem dalších provedených důkazů, a to zejména v rozporu s obsahem listin prokazujících, že na seznamu zboží, který byl posuzován z hlediska účetní hodnoty skladových zásob, jsou i položky, které se na skladu nikdy fyzicky nenacházely, případně, že skutečná hodnota jednotlivých položek neodpovídá hodnotě účetní, která je základem znaleckého ocenění.

Obviněný namítá, že vymezení škody ve skutkové větě rozsudku neodpovídá „skutečné škodě“, která vznikla poškozené. Obviněný se domnívá, že škoda způsobená jednáním obviněných měla odpovídat maximálně výši úvěrové angažovanosti poškozené bankovní instituce a nikoliv hodnotě celého skladu a akcentuje skutečnost, že předmětný úvěr byl zajištěn dalším způsobem – zástavním právem a že minimálně část nároku na náhradu škody zanikla jejím nahrazením v souvislosti s postoupením pohledávky. Obviněný rovněž rozporuje zjištění údajné nekontaktnosti dovolatele vůči Raiffeisenbank a.s.

a o údajném zatajení prodeje firmy, když podle něj existují důkazy, že se naopak snažil společnost zachovat. Obviněný Jaroslav Král v rámci svých skutkových námitek rovněž upozorňoval na nesprávné stanovení výše škody znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Urbana. I na tomto místě je třeba zopakovat, že ne u všech námitek dovolatelé akcentují zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, když je obtížné odlišit, kdy lze o takovém rozporu hovořit a kdy jde o prostou polemiku s provedeným dokazováním.

Úkolem dovolacího soudu však není opětovné hodnocení důkazů a vyvozování „svých“ skutkových zjištění, ale pouze případná identifikace ústavního deficitu spočívajícího v „zjevném rozporu“.

44. Pod tuto variantu dovolacího důvodu lze jistě podřadit zjištění výše škody způsobené jednáním obviněných. Jakkoliv však nejde ani tolik o nesprávně zjištěný skutkový stav (resp. skutkový stav neodpovídající dokazování), ale spíše odlišné názory na to, co má být v tomto případě škodou a jaký výsledek dokazování tak chce soud od provedeného dokazování očekávat.

45. Již úvodem lze předeslat, že dovolací soud považuje způsob zjištění škody způsobené trestným činem za správný a v důsledku toho není možno identifikovat zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a podstatnými skutkovými zjištěními. Jak bude rozebráno níže, v případě trestného činu zpronevěry lze za předmět útoku považovat majetek ve vlastnictví poškozeného, který byl pachateli svěřen a který si pachatel protiprávně přisvojí. V důsledku toho lze dospět k závěru, že předmětem útoku byl majetek ve vlastnictví poškozené Raiffeisen Bank, a.s., který do jejího vlastnictví přešel na základě předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva.

V důsledku toho bylo třeba při stanovení hodnoty „zpronevěřené věci“ vycházet z identifikace předmětu zajišťovacího převodu práva tak, jak o něm uvažovaly strany předmětné smlouvy. Podle článku III. bodu 1. smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 17. 2. 2015 (č. l. 103 spisu) byly předmětem zajištění „veškeré zásoby, které jsou a budou zejména zásoby v obchodní kategorii zahrada, fasáda, střecha a stavba (dále jen „předmět zajištění“)“.

Skutečnost, že strany smlouvy považovaly za předmět zajišťovacího převodu vlastnického práva (který přešel do vlastnictví věřitele) sklad v jeho „účetní“ hodnotě, vyplývá rovněž z komunikace mezi stranami této smlouvy (provedené k důkazu), neboť si strany vzájemně periodicky sdělovaly, jaká je aktuální hodnota skladu (právě v účetních hodnotách, včetně všech položek, které byly formálně vedeny jako součást skladu), přičemž tuto hodnotu považovaly za způsobilou k zajištění předmětného úvěru. Veškeré zboží účetně vedené na skladu bylo tedy součástí zajištění bez ohledu na jeho faktické umístění. Takto o něm uvažovaly oba soudy, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí.

46. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že předmětem zajištění byly skladové zásoby, a to jako věc hromadná. Věcí hromadnou se podle § 501 o. z. považuje soubor jednotlivých věcí náležející jedné osobě, považovaný za předmět a jako takový nesoucí společné označení, takovýto soubor se pak pokládá za jeden celek a tvoří hromadnou věc. Specifikem hromadné věci je pak skutečnost, že se považuje za věc jedinou a jako taková může být samostatným předmětem práv, resp. právního jednání. Skladové zásoby byly v tomto smyslu věcí hromadnou (jedinou), tak o nich uvažovaly strany smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a navíc obě strany byly srozuměny s tím, že její hodnota bude proměnlivá, jak bude společnost FASTRADE s.r.o.

s jednotlivými položkami nakládat v rámci svého podnikání (srovnej citaci „zásoby, kterými jsou a budou…“). Obě strany byly srozuměny s tím, že hodnota zajištění (svěřené věci – viz níže) bude kolísat, což ostatně bylo i důvodem pro periodické informace sdělované mezi stranami, aby věřitel (vlastník/Raiffeisen Bank, a.s.) měl přehled, jaká je v konkrétním roce výše zajištění (viz komunikace mezi stranami popsaná v bodě 57. rozsudku soudu prvního stupně).

47. S ohledem na výše uvedené je pak zřejmé, že hodnotu takovéto hromadné věci lze (v souladu s vůlí stran předmětné smlouvy) stanovit pouze jako účetní hodnotu takového souboru, jak učinily soudy prostřednictvím znaleckého zkoumání znalce Ing. Zdeňka Urbana. S ohledem na to, že takto stanovená hodnota skladových zásob je zároveň škodou způsobenou trestným činem, nebylo již třeba dokazování doplňovat provedením dalšího znaleckého posudku, který navrhovala obhajoba (viz níže řešení problematiky opomenutých důkazů).

48. Vzhledem k charakteru trestného činu zpronevěry, který chrání vlastnické právo poškozeného ke svěřeným věcem, není pro stanovení výše škody způsobené trestným činem rozhodné, jaká byla v době skutku „úvěrová zainteresovanost“ poškozené Riffeisen Bank, a. s., tedy jaká konkrétní výše úvěru byla v té chvíli zajištěna zajišťovacím převodem práva. Pokud soud prvního stupně v rámci skutkových zjištění popsal (viz prohlášení ze dne 15. 11. 2017 reprodukované v bodě 52 rozsudku), jaká byla výše všech pohledávek Raiffeisen Bank, a.s. vůči společnosti FASTRADE s.r.o.

v době zesplatnění úvěru, jde o údaj charakterizující skutek, avšak bez významu ohledně znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu ve smyslu škody způsobené trestným činem. V tomto směru pak nejde rozhodnout skutečnost, která by nevyplývala z provedeného dokazování.

49. Stejně tak na rozdíl např. od trestného činu úvěrového podvodu, který chrání smluvně založené vztahy v rámci úvěrování, v případě trestného činu zpronevěry je chráněn majetek ve vlastnictví poškozeného, který byl svěřen pachateli. Z tohoto předpokladu pak lze uzavřít, že v tomto případě se neuplatní obhajobou zmiňovaná judikatura požadující „odečtení“ od způsobené škody hodnotu zajištění, neboť v daném případě další zajišťovací instituty „zajišťovaly“ splnění povinnosti uhradit úvěr, nechránily však vlastnické právo, které v době skutku svědčilo poškozené Raiffeisen Bank a.s. Rovněž případná skutková zjištění vztahující se k dodatečnému zajištění úvěru nejsou pro rozhodnutí soudů v této věci podstatná, a proto jejich poměřování s provedenými důkazy nemůže vést k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě.

50. Skutkový obsah mají rovněž námitky obou obviněných směřující proti naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu ze strany obou obviněných. Naplnění psychického vztahu obviněného Radka Bradáče i obviněného Jaroslava Krále k jejich jednání a trestněprávně významnému následku (způsobení škody na majetku poškozené Raiffeisen Bank a.s.) se však soudy dostatečně zabývaly ve svých rozhodnutích (soud prvního stupně v bodech 92. a 93. rozsudku a soud odvolací v bodech 34. – 38. napadeného rozsudku).

Dovolací námitky tak představují opakování obhajoby obou obviněných, s níž se soudy vypořádaly. Takové opakování obhajoby nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy logicky vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o zavinění obou obviněných a ani dovolací soud neidentifikoval žádný rozpor mezi provedenými důkazy a podstatnými skutkovými zjištěními, tím méně zjevný. [Pokud jde o právní hodnocení takto správně zjištěného skutkového stavu ohledně formy zavinění či formy účastenství na trestném činu viz níže v pasáži týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř.]

51. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolací soud dospěl k závěru, že žádná rozhodná (pro rozhodnutí podstatná) skutková zjištění nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě není naplněn.

52. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) jsou podřaditelné námitky směřující vůči znaleckému posudku znalce Ing. Zdeňka Urbana (namítaná chybějící odbornost znalce k zodpovězení mu položených otázek).

53. Odhlédl-li dovolací soud od problematiky stanovení výše škody pomocí tohoto znaleckého posudku (která je řešena výše) a soustředil-li se pouze na zákonnost tohoto důkazu, resp. způsob jeho provedení, pak dospěl k závěru, že nejde o důkaz nezákonný či procesně nepoužitelný. Jde o znalecký posudek znalce Ing. Zdeňka Urbana, který je zapsán v seznamu znalců jako znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nehmotný investiční majetek, odvětví ceny a odhady, specializace podniky a jejich části, pohledávky a závazky, majetkové účasti, odvětví ekonomická různá, specializace daně a odvětví účetní evidence, a to již o roku 19. 11. 1998 (podle záznamu v seznamu znalců vedeném na serveru www.justice.cz). Pokud jde o to, zda šlo o znalce s odborností odpovídající znaleckému úkolu, pak je třeba (ve shodě se soudem prvního stupně i soudem odvolacím) uzavřít, že způsob znaleckého zadání, práce znalce, užití metody i požadovaný výsledek odpovídá obecné odbornosti znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady (částečně i účetní evidence). Úkolem znalce totiž nebylo ohodnocení jednotlivých movitých věcí (k čemž by bylo třeba příslušné specializace), ale hodnoty souboru věcí, resp. věci hromadné, kterou byl stranami smlouvy o zajišťovacím převodu práva akceptovaný obsah skladu, přičemž nebylo chybou (viz výše) pokud byl znalecký úkol zadán a znalec pracoval tak, že vstupními informacemi byl soubor účetních údajů a formální evidence takového skladu. Pokud pak znalec měl odbornost na oceňování podniků a jejich částí [přičemž je třeba zdůraznit, že podle § 502 o. z. obchodní závod (což je pojem, který od 1. 1. 2014 v našem právním řádu nahradil pojem „podnik“) je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu – tedy i věci movité či nemovité], pak znalec s takovouto odborností je schopen vypracovat znalecký posudek na hodnotu skladových zásob. Ostatně Ing. Zdeněk Urban prokázal svou odbornost i obhájil zvolenou metodu v rámci svého výslechu u hlavního líčení. Pokud pak jde o provedení důkazu tímto znaleckým posudkem, na který znalec v rámci hlavního líčení odkázal a jak monologicky, tak odpověďmi na otázky soudu i stran doplnil, pak ani způsobu provedení tohoto důkazu nelze nic vytknout do té míry, že by to takovýto důkaz činilo procesně nepoužitelným. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v tomto případě naplněna nebyla.

54. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) lze přiřadit námitky dovolatelů stran naložení odvolacího soudu se znaleckým posudkem zpracovaným znalcem Křístkem a navrhovanými výslechy svědků (resp. jejich opakovaným výslechem za přítomnosti obviněných S. a Krále).

55. K námitkám tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový.“ Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, Ústavní soud vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.

56. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé strany. Podle Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/2009) procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.

57. Na druhou stranu je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě totiž předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 4 Tdo 331/2024). Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění, popř. jeho opomenutí, nemůže ještě samo o sobě vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Je tomu tak proto, že k porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

58. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

59. Pokud dovolací soud vztáhl výše uvedené teoretické premisy na přezkoumávaný případ, pak dochází k závěru, že vadou opomenutých důkazů (v ústavním rozměru směřují k porušení zásady spravedlivého procesu) napadená rozhodnutí netrpí. Předně je třeba konstatovat, že sám obviněný nijak v dovolání nespecifikuje, k jakým skutečnostem měly být doplněny nebo opakovány výslechy svědků, které označil jako „výslechy svědků M., P., N., K., L. a případně též zvážení opětovného výslechu některých osob, které zajišťovaly přepravu zboží nebo se podílely na jeho vyskladňování – to vše za přítomnosti S. a Krále v jednací síni“. Je na dovolateli, aby v případě tvrzeného opomenutí důkazních návrhů specifikoval, co má být těmito důkazy prokázáno (či vyvráceno) a tedy k jakým skutkovým zjištěním se navrhované důkazy vztahují. To však z dovolání obviněného Radka Bradáče nevyplývá. Zároveň je zřejmé, že soud prvního stupně považoval zjištění skutkového stavu provedenými důkazy za dostatečné. Tyto zmiňované důkazní návrhy tak nemohou naplňovat variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) ve smyslu opomenutých důkazů.

60. Odlišným důkazním návrhem pak je návrh provedení důkazu znaleckým posudkem Lukáše Křístka, předložený obhajobou (č.l. 2328-2340). Ohledně tohoto důkazu dovolatel jasně deklaruje, proč se jeho provedení domáhá. Zjednodušeně řečeno jím chce zpochybnit skutkový závěr o výši způsobené škody, jehož podkladem byl pro soudy znalecký posudek znalce Ing. Zdeňka Urbana. S tímto důkazním návrhem se však vypořádaly jak soud prvního stupně (v bodě 80. rozsudku) tak soud odvolací (v bodě 28. rozsudku), a to způsobem navazujícím na jejich (pro soudy dostatečná) skutková zjištění. S ohledem na rozbor skutkových zjištění ohledně výše škody provedený výše (viz shora) považuje i dovolací soud doplnění dokazování o obhajobou předložený znalecký posudek za nadbytečné. Skutkový stav byl dostatečně (v rozsahu potřebném pro rozhodnutí soudu) prokázán provedeným dokazováním a jeho další doplnění (s ohledem na dovolacím soudem akceptovaný způsob zjištění škody způsobené trestným činem) není potřebné.

61. Opomenutým důkazem tak tento navrhovaný důkaz (znalecký posudek) není jak z toho důvodu, že na tento návrh soudy adekvátně reagovaly, tak proto, že neprovedení tohoto důkazu věcně nepředstavuje „závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti“. Jako marginální pak lze označit i formální nedostatky navrhovaného důkazu spočívající v absenci stránky č. 16 znaleckého posudku obsahující znaleckou doložku; z celého znaleckého posudku tak není doložitelné, znalcem z jakého oboru či specializace Lukáš Křístek je (tím spíše, že v seznamu znalců na serveru www.justice.cz je znalec tohoto jména označen jako JUDr. Ing. Lukáš Křístek, MBA se sídlem Praha – Smíchov, Nádražní 344/23 a v předloženém znaleckém posudku jako Lukáš Křístek, Roztoky, Jungmannova 1738). Jde však o případně odstranitelný formální nedostatek, který nic nemění na tom, že ani věcné podmínky pro provedení tohoto důkazu nejsou dány. (Více ke skutkovým otázkám viz výše v pasáži týkající se první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.)

62. Nejde tedy o vadu důkazů opomenutých naplňující třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

63. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako celek tak v námitkách obviněného nebyl naplněn.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

64. Pod první alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá

na nesprávném právní posouzení skutku) je možno podřadit výhrady obou dovolatelů namítajících nenaplnění zákonných znaků

a) objektivní stránky trestného činu, a to jak

· jednání [přisvojení si cizí věci, neboť dovolateli ani společnosti FASTRADE s.r.o. (dále „FASTRADE“) nebyly dané věci svěřeny, naopak byly ve vlastnictví jmenované společnosti], tak

· příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem (škoda na majetku poškozené Raiffeisenbank nevznikla v důsledku údajné zpronevěry, ale kvůli neuhrazení zůstatku úvěru), a potažmo i

· následku (nedošlo ani ke způsobení škody, případně způsobená škoda nedosahuje kvalifikačního znaku škody velkého rozsahu)

b) subjektivní stránky trestného činu (chybějící zavinění) a c) nedostatečné vyjádření zákonných znaků trestného činu zpronevěry a účastenství ve formě organizátorství v popisu skutku, d) neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

65. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Takovou škodou je ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč.

66. O svěření cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty se jedná, když je pachateli odevzdána do faktické moci, tj. držení nebo dispozice zpravidla proto, aby s ní nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního užívání, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený v rámci svěření.

67. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si obviněný věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá či zda je další osud této věci znám (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Z formálního hlediska je trestný čin zpronevěry dokonán okamžikem, kdy zbaví vlastníka možnosti s touto věcí nakládat, a tímto momentem také vzniká škoda vlastníkovi věci (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2010 až 2011).

68. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle § 15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] a závěr o jeho subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).

69. K naplnění znaku „přisvojení si cizí věci, která byla pachateli svěřena“ je třeba vyjít z širšího teoretického výkladu. Předně je třeba vyhodnotit, zda v případě předmětných skladových zásob šlo o „věc cizí“ ve vztahu k obviněným (resp. společnosti FASTRADE), tedy komu svědčilo (v době jednání obviněných) vlastnické právo k nim. Následně Nejvyšší soud hodnotil, zda tyto „cizí věci“ (tato cizí věc) byly „svěřeny“ obviněným (resp. společnosti FASTRADE).

70. Obecně k institutu zajišťovacího převodu práva lze konstatovat, že podle § 2040 o. z. smlouvou o zajišťovacím převodu práva zajišťuje dlužník (nebo třetí osoba) dluh tím, že věřiteli dočasně převede své právo. Má se za to, že zajišťovací převod práva je převodem s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn. Speciální ustanovení občanského zákoníku upravující zajišťovací převod práva neobsahují ustanovení o tom, jak má být popsáno právo, které má být předmětem zajištění. Je tedy nutno vyjít z obecných ustanovení o právních jednáních, když podle § 545 o. z. právní jednání vyvolává (především) právní následky, které jsou v něm vyjádřeny. Platnosti ujednání o zajišťovacím převodu práva není na překážku, že právo (i právo vlastnické jako právo absolutní) k věci, je specifikováno tak, že předmětem zajišťovacího převodu práva jsou „skladové zásoby“ jako jediná věc, a to za podmínky, že strany takové smlouvy (ujednání) nemají pochybnosti o tom, co má být předmětem zajišťovacího převodu práva. K tomu lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009, podle něhož zásoby zboží umístěné ve skladu, tedy – řečeno jinak – sklad zboží, může být zástavou, aniž by bylo samo o sobě významné, zda tvoří věc hromadnou (universitas rerum) nebo zda se považuje za jiný soubor věcí. Sklad zboží je způsobilou zástavou bez ohledu na to, že se zbožím v něm umístěném se „průběžně obchoduje“ (příjem a výdej zboží je pojmově spjat se skladem zboží), že zboží je určeno (svou povahou) k „okamžité nebo postupné spotřebě“ nebo že zbožím má být jinak nakládáno; uvedené a další obdobné okolnosti pramení z povahy této zástavy, kterou účastníci (strany) zástavní smlouvy berou (musí vzít) při zřizování zástavního práva ke skladu zboží v úvahu, která však nemá za následek, že by nemohlo jít o způsobilý prostředek uspokojení zástavního věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy. Z uvedeného vyplývá mimo jiné, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá - samozřejmě i v případě, že je zástavou - za jedinou věc, i když (ve skutečnosti) jde o souhrn více nebo mnoha jednotlivých věcí (popř. též práv a jiných majetkových hodnot).

71. Z uvedeného vyplývá, že smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne 10. 10. 2017 byla mezi společností FASTRADE a poškozenou Raiffeisenbank a.s. uzavřena platně a na jejím základě se stala poškozená Raiffeisenbank a.s. vlastníkem skladových zásob v době uzavření smlouvy se na skladu nacházejících. V době platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva byla tedy (byť dočasným) vlastníkem skladových zásob Raiffeisenbank a.s. a ve vztahu k obviněným (resp. společnosti FASTRADE) byly v ní uložené věci „věcí cizí“.

72. Podle § 2042 o. z., je-li k zajištění převedeno vlastnické právo, vykonává věřitel prostou správu věci, pokud byla věc věřiteli předána. Z toho vyplývá, že v případě, že věc bude mít u sebe dlužník (věc nebude předána věřiteli), což bude s ohledem na účel zajišťovacího převodu práva pravidlem, může si rovněž počínat jen tak jako při prosté správě věci. (SVITÁK, Stanislav. § 2042 [Správa předané věci]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace).

Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 7.) Oproti plné správě cizího majetku (§ 1409 a § 1410 o. z.), kdy může správce činit se spravovaným majetkem cokoli, co je „nutné a užitečné“, ten, kdo vykonává prostou správu cizího majetku (podle § 1405 o. z.) může činit pouze „vše co je nutné k jeho zachování“. Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí bez souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 o. z.). Správce může ze spravovaného majetku něco zcizit, je-li to v zájmu zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo je-li to nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených; jinak jen za protiplnění.

Za stejným účelem může správce spravovaný majetek zastavit nebo jinak použít jako jistotu. K těmto právním jednáním musí správci udělit souhlas beneficient. Souhlas k zcizení majetku správce nepotřebuje, hrozí-li mu rychlá zkáza nebo je-li pravděpodobné, že rychle ztratí na hodnotě. (§ 1406 o. z.)

73. V situaci, kdy věřitel (v tomto případě Raiffeisenbank a.s.) přenechá movité věci (byť určené hromadně), které jsou předmětem zajišťovacího převodu práva do takovéto prosté správy dlužníkovi (v tomto případě společnosti FASTRADE), je třeba tuto situaci vyložit tak, že tímto „svěřil“ tyto věci ve svém vlastnictví tomuto dlužníkovi ve smyslu § 206 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že skladové zásoby byly ve smyslu citovaného ustanovení tr. zákoníku vůči obviněným cizí věcí, tj. věcí, která byla společnosti FASTRADE (kterou i nadále ovládal obviněný Radek Bradáč a formálně za ni jednal obviněný Jaroslav Král) svěřena.

Pokud bylo se skladovými zásobami naloženo v rozporu se shora citovanými ustanoveními občanského zákoníku, tedy nešlo o úkony potřebné k zachování věci, neexistoval souhlas věřitele/vlastníka s širším naložením s předmětem zajišťovacího převodu práva (podle § 1406 odst. 1 o. z.) a nehrozila jim rychlá zkáza nebo ztráta na hodnotě, a to způsobem, kdy došlo k přemístění věcí mimo dispoziční možnosti vlastníka, došlo k přisvojení si této cizí věci, která byla pachateli svěřena. K tomu lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1742/2016, podle něhož u trestného činu zpronevěry si pachatel přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou.

Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá.

74. Pokud pak obviněný Jaroslav Král namítá, že „ve fyzicky provedeném vyskladnění skladových zásob nelze spatřovat trestněprávní jednání“, pak tento závěr dovolací soud nesdílí. Soudy nepochybily, pokud právě ve vyskladnění zásob a jejich umístění na neznámé místo, shledaly naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry ve formě přisvojení si cizí věci. Tímto jednáním obvinění znemožnili vlastníkovi těchto věcí oprávněné nakládání s nimi, resp. překročili své oprávnění „prosté správy věcí“, jak bylo vyloženo shora. Je zcela nerozhodné, pokud soud prvního stupně hovoří o převozu do „zajištěných nových skladových prostor“ nebo na „neznámé místo“. Obě sousloví fakticky označují totéž, tedy skutečnost, že se věci dostaly z možné dispozice vlastníka. Při vyskladnění v podstatě veškerých skladových zásob pak rozhodně nešlo o „běžnou obchodní činnost“, s níž mohla být poškozená Raiffeisen Bank a.s. při uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva srozuměna. Jednání obou obviněných tedy naplnilo znaky základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku.

75. Oba obvinění shodně namítají nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty ve formě způsobení škody velkého rozsahu [§ 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku]), tedy ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku škody přesahující částku 10 000 000 Kč. Nečiní tak však ve vztahu ke skutkovým závěrům vyjádřeným v tzv. skutkové větě výroku, nýbrž jejich zpochybněním. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tudíž není důvod na tyto jejich námitky reagovat, neboť se jeho obsahovému vymezení vymykají.

76. Prokázání vzniku škody je ryze skutkovou záležitostí, jíž se dovolací soud zabývá výše v pasáži k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

77. Námitky proti naplnění subjektivní stránky trestného činu jsou (u obou dovolatelů) spíše námitkami proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně než s právním hodnocením.

78. Námitky obviněného Radka Bradáče směřují vůči závěru soudu, o přímém úmyslu obviněného ke spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

79. Organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je naplněno jednáním spočívajícím v úmyslném zosnování nebo řízení spáchání trestného činu.

80. Zosnování trestného činu je činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá typicky zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám, v opatřeních zajišťujících utajení zamýšleného trestného činu a osob podílejících se na jeho spáchání, v zajištění odbytu výtěžku ze zamýšleného trestného činu apod. Řízení trestného činu je činnost, která spadá do stadia spáchání trestného činu, a podstatou této činnosti jsou typicky úkony spočívající zejména v usměrňování osob podílejících se na trestném činu, ve vydávání pokynů těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny, apod. Z toho je zřejmé, že činnost organizátora podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je mnohem šířeji založena než činnost návodce podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a činnost pomocníka podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009).

81. Z tzv. právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy v jednání obviněného Radka Bradáče považovaly za naplněnou jak variantu zosnování, tak i řízení trestného činu jiného – v tomto případě hlavního pachatele Jaroslava Krále. Soudy nepochybily, pokud dovodily přímý úmysl obviněného Radka Bradáče, zosnovat (zorganizovat) a následně řídit vyvedení skladových zásob ve vlastnictví poškozené Raiffeisen Bank a.s. na neznámé místo, s využitím „bílého koně“ (obviněného Jaroslava Krále). Logickým se pak jeví i závěr o faktickém řízení společnosti obviněným Radkem Bradáčem i poté, co obchodní podíl převedl na obviněného Jaroslava Krále, jakož o instruování obviněného Jaroslava Krále. Ze skutkových okolností zjištěných v rámci dokazování bylo prokázáno, že obviněný Radek Bradáč byl činný jak v době před spácháním trestného činu (převod obchodního podílu a jednatelství, zjednání Jaroslava Krále, apod. – zosnování), tak v jeho průběhu (instruování Jaroslava Krále – řízení).

82. Pokud jde o subjektivní stránku ve vztahu k obviněnému Jaroslavu Královi, u něj bylo dovozeno spáchání předmětného zločinu ve formě přímého úmyslu, kterou soudy dovozovaly mimo jiné ze lživého informování pracovníků poškozené banky o tom, že je prováděna inventura, ačkoliv to nebyla pravda, nebo ze skutečnosti, že svůj obchodní podíl bezprostředně po popsaném jednání převedl na další osobu. I tyto závěry o naplnění subjektivní stránky trestného činu nepostrádají logiku. Její absenci nelze automaticky dovozovat ze skutečnosti, že byl obviněný Jaroslav Král v pozici jednatele a společníka společnosti FASTRADE pouze krátkou dobu (3. 11. – 22. 11. 2017). Není pravdou, že by ho soudy bez jakéhokoliv podkladu označily za „bílého koně“ a jeho jednáním se fakticky nezabývaly. Naopak soudy jeho úmysl dovozují z konkrétního jednání (např. komunikace s pracovníky banky), z něhož lze rovněž logicky dovodit „rámcové obeznámení“ s úmysly spoluobviněného Radka Bradáče. Soudy nepochybily, pokud tedy vzaly subjektivní stránku ve formě přímého úmyslu (podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) u obviněného Jaroslava Krále za bez důvodných pochybností prokázanou.

83. K námitce dostatečného nevyjádření znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, resp. znaků účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku u obviněného Radka Bradáče, dovolací soud konstatuje, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jsou naplněny veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byli oba obvinění odsouzeni, včetně identifikace organizátorství u obviněného Radka Bradáče. U hlavního pachatele Jaroslava Krále jsou znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dostatečně vyjádřeny tím, že „provedl vyskladnění skladu“, „instruován Radkem Bradáčem“ a „byl rámcově obeznámen s tím, že cílem je skladové zásoby ze skladů FASTRADE v majetku poškozené Raiffeisenbank si neoprávněně přisvojit a prodat“, „jednal s cílem získat majetkový prospěch a s vědomím, že i za jeho přispění dochází ke vzniku úhrnné škody“. Organizátorství obviněného Radka Bradáče na zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a dle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je dostatečně vyjádřeno ve skutkové větě užitím sousloví “sestavil plán, který i následně realizoval“. Nutno připomenout, že soudy učinily závěr, že obviněný Radek Bradáč naplnil znaky účastenství v obou variantách, tedy v „zosnování“ i „řízení“ hlavního pachatele (Jaroslava Krále), přičemž ve skutkové větě užité slovní spojení vystihuje obě tyto varianty tak, jak byly teoreticky rozebrány shora.

84. Dovolací soud má tedy za to, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně dostatečně vyjadřuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu (či účastenství na něm), pro který byli oba obvinění odsouzeni.

85. Obviněný Jaroslav Král pak rovněž uplatnil námitku spočívající v neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a ultima ratio s tvrzením, že ochrana majetkových vztahů má být v první řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva.

86. Lze úvodem připomenout, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost tohoto materiálního korektivu spočívá v použití subsidiarity trestní represe, která vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva u každého individuálního případu.

87. Pojem společenské škodlivosti se vztahuje k spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, a navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku [např. na pojem škodlivého následku v § 33 písm. a) tr. zákoníku]. Není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

88. Uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě u méně závažných činů, u kterých je třeba posuzovat, zda takové jednání, vykazující znaky trestného činu ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, vyžaduje ochranu trestního práva, anebo zda toto jednání má soukromoprávní základ. Pokud jsou naplněny objektivní i subjektivní znaky trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku ultima ratio nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot. Ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského práva (popř. v oblasti tržní ekonomiky v oblasti obchodního práva), a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 42/2004, nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 196/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, uveřejněné pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.).

89. Princip subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Jinými slovy řečeno: Není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).

90. Pokud shora popsané teoretické premisy aplikuje dovolací soud na přezkoumávaný případ, uzavírá, že povaha a závažnost jednání obviněného Jaroslava Krále (tím spíše ani obviněného Radka Bradáče) neumožňují aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a ultima ratio takovým způsobem, který by vedl ke konstatování nevhodnosti či neúčinnosti trestního postihu. Ať již dovolací soud akcentuje způsob provedení činu či škodu způsobenou trestným činem, stejně jako osoby obviněných, jejich poměry či postoj ke svému jednání. Žádná z popsaných skutečností neumožňuje uzavřít, že společenská škodlivost jednání ani jednoho z obviněných vybočuje z řady běžných obdobných trestných činů tak, aby stát v tomto případě rezignoval na prostředky ochrany majetku (resp. vlastnického práva) spočívající v trestním postihu obviněných.

91. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) lze podřadit námitky obou dovolatelů vztahující se k tvrzené neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Vzhledem k tomu, že uvedenou problematiku dovolací soud rozebírá při hodnocení znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku výše, lze na tyto pasáže odkázat.

IV./3. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům

92. Mimo obsahový rámec jak uplatněných dovolacích důvodů, tak i dalších dovolacích důvodů upravených § 265b tr. ř., se nacházejí jednak námitky týkající se uložených trestů, jednak i námitky, které jsou pokračující polemikou dovolatelů se skutkovými závěry soudů [nemající parametry k naplnění dovolacího důvodu podle písm. g)] a jež se týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a ústí do předkládání vlastních, obviněnými vyvozovaných skutkových závěrů. Jelikož tyto vůbec z povahy věci nejsou schopny odůvodnit obviněnými požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí, omezuje se dovolací soud na následující stručné konstatování.

93. Pokud jde o námitky obviněného Radka Bradáče (bod III. dovolání), kde poukazoval na to, že existuje odlišná verze skutkového děje, podle níž obviněný Radek Bradáč po převodu svých jednatelských oprávnění na obviněného Jaroslava Krále (resp. dokonce i dříve) nikterak do fungování společnosti FASTRADE nezasahoval a jednání spočívající ve vyskladnění skladu šlo „mimo jakoukoliv vůli a vědomí dovolatele“ (Radka Bradáče) a „bylo plně v dikci původně obžalovaného S. a obviněného Jaroslava Krále“ se „zapojením dalších osob (P., N., atd.)“, pak tyto námitky svým obsahem pod žádný dovolací důvod podřaditelné nejsou. Obviněný Radek Bradáč se tak v podstatě domáhá jiného, pro sebe příznivějšího, hodnocení důkazů a nabízí alternativní verzi skutkového děje, která však neodpovídá provedenému důkaznímu řízení. Obviněný Radek Bradáč namátkově vybírá dílčí pasáže z některých důkazů (výpověď svědků Š., P., T., B., U. či Š., e-mailové komunikace, apod.), avšak to nic nemění na tom, že soudy při vyhodnocení veškerých důkazů dospěly bez důvodných pochybností ke skutkovému závěru vyjádřenému ve skutkové větě rozsudku, který vysvětlily logicky i v návaznosti na obviněným namátkově vybrané důkazy. Pod žádný dovolací důvod tedy nelze podřadit situaci, kdy obviněný pouze vyjadřuje nespokojenost s hodnocením důkazů soudem (prvního stupně) bez toho, aby existoval (resp. byl dovolatelem vytýkán) zjevný (extrémní) nesoulad mezi konkrétními provedenými důkazy a konkrétními rozhodnými skutkovými zjištěními, což by byla situace podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

94. K uvedené situaci však tyto námitky obviněného nevedou, ani je v dovolání netvrdí. Celou pasáží bodu III. se dovolatel pouze snaží o přehodnocení důkazního řízení a nabízí alternativní průběh skutkového děje, který má podle něj vést ke konstrukci odpovědnosti Jaroslava Krále, M. S. a dalších osob. Prostá revize provedeného dokazování však odpovídá konstrukci odvolacího řízení, nikoliv však řízení dovolacího, které je prostředkem k nápravě především právních vad napadeného rozhodnutí a do skutkových závěrů dovolací soud je zásadně oprávněn zasáhnout pouze v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. striktně uvedených podstatných procesních vad spojených se zjišťováním skutkového stavu, především při tvrzeném a zjištěném zjevném nesouladu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. K tomu však ve shora specifikovaných pasážích dovolání obviněného Radka Bradáče nedošlo. Proto tyto námitky obviněného směřující k novému přehodnocení důkazů žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají.

95. Obviněný Radek Bradáč v rámci svého dovolání má rovněž za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, neboť nebyly správně vyhodnoceny podmínky pro ukládání trestu. Namítá, že při ukládání trestu soud přecenil argument způsobené škody, nezohlednil jeho rodinnou situaci, neuložil trest přiměřený, resp. neproporcionální a nezohlednil dobu, která uplynula od spáchání trestného činu.

96. K tomu lze obecně poznamenat, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 - § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

97. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu rovněž viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1211/2018).

98. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz níže) (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1368/2020).

99. V daném konkrétním případě je zřejmé, že obviněný napadá nesprávné použití kritérií pro uložení trestu, ať již jde o druh trestu či jeho výměru, resp. přiměřenost uloženého trestu. Nejde tedy o jiné hmotněprávní posouzení, když obviněnému nebyl ukládán ani trest souhrnný ani společný a zákon při ukládání úhrnného trestu podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku porušen soudem prvního stupně nebyl – trest byl uložen zcela v souladu s pravidly obsaženými v tomto ustanovení trestního zákoníku. Námitky obviněného se tedy s naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zcela míjí.

100. Námitky směřující do druhu či výměry ukládaného trestu zároveň nedopadají ani na (obviněným neuplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť obviněný ani netvrdí, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

101. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/2013) existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, je dovolací soud povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené evropskou Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod a Listinou. Jinými slovy, při rozhodování o dovoláních v rámci trestního řízení musí být trestní řád vykládán ústavně konformním způsobem a podmínky připuštění dovolání podle § 265b trestního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv [viz nález sp. zn. II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811), bod 22 a nález sp. zn. IV. ÚS 216/04 ze dne 28. 11. 2005 (N 215/39 SbNU 281)].

102. Tyto závěry je v krajním případě možné vztáhnout i na zachování principu proporcionality při ukládání trestu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 současná právní úprava, jak byla shora vyložena, neumožňuje ukládání exemplárních trestů ve smyslu disproporčního zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) ani v individuální, ani v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, nýbrž váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů - typicky ukládáním exemplárních trestů anebo zostřením represe proti cizincům - ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces, jakož i křiví cit pro spravedlnost ve společnosti. Zároveň podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 musí každé uložení trestu (ať už samostatného trestu, či více trestů vedle sebe) sledovat a respektovat principy proporcionality a ultima ratio. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19 pak vyplývá, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu.

103. Tyto úvahy se pak (pro potřeby ukládání trestu odnětí svobody) odrážejí v rozhodování dovolacího soudu způsobem, který vyplývá např. z obviněným zmiňovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 71/2022, podle něhož jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu viz přiměřeně rovněž nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

104. Úkolem dovolacího soudu (bez ohledu na to, že dovolací důvody formálně dovolání obviněného nenaplňuje) bylo tedy rovněž zkoumat, zda trest uložený obviněnému nepřesahuje ony výjimečné ústavní hranice trestání a principu proporcionality tak, aby že by bylo zasaženo do práva obviněného na svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod či čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), do principu legality ukládaného trestu, resp. zásady zákazu trestu bez zákona (čl. 39 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nebo do práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

105. Dovolací soud dospěl k závěru, že ani tyto ústavní mantinely nebyly napadenými rozhodnutími překročeny. Obviněnému Radku Bradáčovi byl uložen trest odnětí svobody v zákonné trestní sazbě, a to ve výměře sedmi let, tedy ve dvou pětinách zákonné trestní sazby, která podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku činí pět až deset let odnětí svobody (kombinovaný s trestem zákazu činnosti na dobu pěti let). Soud prvního stupně zohlednil všechny podstatné okolnosti při ukládání trestu způsobem, který ukládaný trest nečiní excesivně vybočující z mezí proporcionality ukládaného trestu do té míry, aby byly narušeny shora popsané ústavní principy. Totéž lze říci i o zohlednění doby, která uplynula od doby spáchaného trestného činu. Podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Doba, která uplynula od spáchaného činu (v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně činila více jak pět let) není nikterak excesivně dlouhá z pohledu složitosti věci a jednání pachatelů, jakož i s přihlédnutím ke skutečnosti, že nelze identifikovat neodůvodněné prodlení v postupu orgánů činných v trestním řízení v této složité trestní věci. I pod zorným úhlem délky trestního řízení je uložený trest v mezích ústavních požadavků na proporcionalitu ukládaného trestu. To vše při vědomí faktu, že to nejsou soudy, ale zákonodárce, který stanovením trestních sazeb nastavuje rozsah trestní represe dle typové závažnosti jednání, která označuje za trestná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016).

106. Námitky obviněného Radka Bradáče týkající se výroku o uloženém trestu tedy nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů a nepředstavují porušení ústavních principů trestání, aby bylo nutno přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí.

IV./6. K otázce porušení základních práv obviněných

107. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.

108. Obviněný Jaroslav Král spatřuje porušení práva na spravedlivý proces rovněž v absenci řádného odůvodnění především ve vztahu k užití zásady volného hodnocení důkazů. Tyto námitky však mají skutkový základ a neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, a to ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. Pokud pak jde o řádné odůvodnění napadených rozhodnutí, pak je pravdou, že jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních §125 a §134 odst.2 tr. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03), avšak ve vztahu ke splnění podmínek uvedených ustanovení dovolací soud neshledal v napadených rozhodnutích žádného deficitu, který by nabyl ústavních rozměrů.

Odůvodnění rozsudků jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího v zásadě splňuje podmínky § 125 tr. ř., a to i ve vztahu k užití zásady volného hodnocení důkazů. V tomto směru je třeba připomenout, že zásada volného hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale vytváří se přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (ŠÁMAL, Pavel.

§ 2 [Základní zásady trestního řízení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 41.). Trestní řád tedy nesvazuje soud při odůvodnění rozsudku striktními pravidly, jak užití zásady volného hodnocení důkazů při zjištění skutkového stavu odůvodnit či vysvětlit. Základními podmínkami zůstává, aby soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Těmto podmínkám pak napadená rozhodnutí odpovídají a hodnocení důkazů vyznívá zcela logicky.

Bez ohledu na to, že skutková zjištění ve vazbě na hodnocení důkazů soudem prvního stupně či jejich revizi soudem odvolacím tedy neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, odůvodnění obou rozsudků odpovídá i základním podmínkám spravedlivého procesu.

109. Oba obvinění z různých důvodů ve svých dovoláních namítali rovněž porušení zásady presumpce neviny, resp. z ní vyvěrajícího principu hodnocení důkazů in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). V tomto směru je třeba odkázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž námitka porušení zásady in dubio pro reo obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř. avšak ani jiný zákonný dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Nesprávnou aplikací této zásady však může být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces, avšak pouze v případě faktického zjištění extrémního (zjevného) nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Pak by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje.

Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Jak je patrné z odůvodnění tohoto rozhodnutí shora, dovolací soud k závěru o existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními [a tedy naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.] nedospěl. K samotné aplikaci zásady in dubio pro reo pak lze pouze doplnit, že má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). Nadto uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11.

11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).

Vzhledem k tomu, že odůvodnění soudů obou stupňů nepostrádá logické vazby a bylo v dostatečné míře reagováno na námitky obviněných, neshledává dovolací soud místo pro uplatnění zásady in dubio pro reo v důkazním řízení v této věci. Tato námitka obviněných tedy nenaplňuje žádný dovolací důvod a nepředstavuje ani důvod pro kasaci napadených rozhodnutí v důsledku porušení zásad spravedlivého procesu.

110. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že jejich námitky, které částečně formálně vyhověly jimi uplatněným dovolacím důvodům, byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Nebylo taktéž shledáno pochybení ve formě porušení práva na spravedlivý proces vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto o jejich dovoláních rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

111. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah jeho odůvodnění, dovolací soud v něm podrobnějším způsobem reagoval na dovolateli vznesené námitky, byť ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. umožňuje stručnější způsob jejich vypořádání (v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 9. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek