6 Tdo 280/2024-1014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný I. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 8 To 106/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 6/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. F. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 10. 2023, č. j. 63 T 6/2023-874 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný I. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 tr. zákoníku (bod I.), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku (bod II.), zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod III.) a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
I. v přesně nezjištěný den během první poloviny roku až léta roku 2010, v dopoledních hodinách v kuchyni dnes již neexistujícího domu v ulici XY XY v obci XY, okres XY, Pardubický kraj, s ohledem na svůj dlouhodobě negativní postoj vůči poškozenému J. H., narozenému XY, před ostatními členy rodiny na spícího poškozeného nadával a vykřikoval, že jej zabije, podpálí, kdy za účelem tento svůj zamýšlený záměr zrealizovat, přinesl si kanystr s benzínem, šel do pokoje, kde poškozený spal na zemi, poškozeného benzínem polil, kdy poškozeného J. H. to společně s křikem ostatních přítomných osob probudilo, tento ve snaze zabránit zapálení vyběhl z pokoje do vedlejší kuchyně, kde si obviněný bral sirky a pokoušel se sirkami opakovaně škrtat, aby poškozeného, ke kterému se snažil přiblížit, zapálil, ale ve zjevném silném rozrušení se mu to za křiku a pohybu dalších přítomných členů domácnosti nedařilo, čehož poškozený využil k útěku z domu na zahradu, kam se obviněný za ním rozběhl, hodil po něm kamenem, kterým ho trefil do hlavy, ale poškozený stihl přeskočit plot a obviněný od jeho dalšího pronásledování upustil, neboť mu došlo, že nebude mít šanci jej dostihnout, a proto k zapálení poškozeného, kterým mu obviněný zamýšlel přivodit smrt, nedošlo,
II. přesně nezjištěného dne s největší pravděpodobností v létě roku 2015, v dnes již neexistujícím domě v ulici XY XY v obci XY, okres XY, Pardubický kraj, k poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), o které věděl, že je mladší patnácti let a měli ji s družkou v době její návštěvy u nich na starost, přiklekl, když se sama v jednom z pokojů v prvním patře před spaním na posteli převlékala, za účelem vlastního sexuálního uspokojení a zneužívaje jejího nízkého věku, rukou ji nadzvedl a svlékl její spodní kalhotky, po vyhrnutí košile na spaní ji hladil na různých místech na těle, opakovaně jí manipuloval prsty v oblasti poševního vchodu a zároveň si rukou masturboval penis, líbal ji na přirození, následně na ni nalehl a svým penisem atakoval její poševní vchod, aniž by u toho došlo k porušení jejího hymenu, a to dokud nevyvrcholil, kdy svoje sperma z jejího těla slízal a utřel rukou, kdy přitom všem nemusel překonávat obranu poškozené, protože ta sexuálně nepoučena byla naprosto neočekávaným jednáním od počátku zaskočena, ztuhla, bránit se mu slovně i aktivně bála, nebyla toho schopna, a přes bolest a odpor, které při jeho jednání prožívala, vše strpěla, kdy v důsledku tohoto jeho jednání se u ní plně jednak krátce po něm a jednak znovu od léta 2022 plně rozvinula porucha přizpůsobení těžkého stupně, pro kterou byla opakovaně po dobu více jak 6 týdnů podstatně omezena na obvyklém způsobu života, pokud jde o snížení jeho kvality, recidivujícími projevy, a to zejména ve formě depresí, úzkostného prožívání, ale i poruch spánku s nočními můrami, a to včetně znovuvybavování si činu, pomočování, opakovaného sebepoškozování k uvolnění stresu a napětí, obav ze tmy, problémů se soustředit ve škole, potíží se spolužáky a začleněním se v kolektivu a obav z kontaktů s osobami mužského pohlaví, pro což nakonec musela vyhledat odbornou psychologickou pomoc,
III. přesně nezjištěného dne kolem poloviny roku 2021 v půdních prostorech domu č.p. XY v obci XY, okres XY, Středočeský kraj, kam poškozenou nezletilou BBBBB (pseudonym), o které věděl, že je mladší patnácti let, vylákal, když u něho byla na návštěvě, pro svoje sexuální uspokojení, zprvu využívaje toho, že pro svoji doposud dosaženou mentální i sociální úroveň byla neznalá sexuální problematiky a smyslu jeho jednání nerozuměla, a proto si ani nebyla vědoma jeho protiprávnosti a neměla tak důvod se mu začít aktivně a účinně bránit, jí rukou otevřel ústa, vsunul jí do úst jazyk a začal ji líbat, říkal jí, že ji miluje a že by s ní chtěl mít děti, přičemž když mu začala dávat najevo, že se jí to nelíbí a opakovaně říkala, ať to nedělá, že se jí to nelíbí a že to nechce, využil už i svojí fyzické převahy k tomu, že ji chytil oběma rukama za její ruce a přidržoval si ji, aby nemohla odejít, vysvlékl ji kalhoty a kalhotky a po jejím obnažení ji osahával na stehnech, břichu a zádech, kdy k dalšímu jednání nedošlo,
IV. ve večerních hodinách dne 8. 7. 2022 ve stavební buňce umístěné na pozemku u domu č.p. XY v obci XY, okres XY, Středočeský kraj, v době, kdy byla u něho přes noc na návštěvě a měl ji na starost, si přilehl na postel k poškozené nezletilé BBBBB, o které věděl, že je mladší patnácti let, a přestože ho opakovaně prosila, aby ji nechal být, že se jí to nelíbí, ji za využití svojí fyzické převahy za účelem vlastního sexuálního uspokojení přiměl k různým formám pohlavnímu styku, kdy ji nejprve líbal po celém těle, včetně obnažených prsou, svlékl jí noční košili a spodní kalhotky, zasunul jí prst do přirození, kde s ním manipuloval, a nakonec na ni nalehl tak, aby už neměla možnost se mu vysmeknout, zasunul jí do přirození, mezi stydké pysky, svůj penis, a i když mu říkala, že ji to bolí, pokračoval v atakování hráze její pochvy až do ejakulace, přičemž tím poškozené způsobil krvácející trhlinu introitu pochvy.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 16 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost nahradit nezletilé poškozené AAAAA nemajetkovou újmu za způsobené duševní útrapy ve výši 400 000 Kč a nezletilé poškozené BBBBB nemajetkovou újmu za způsobené duševní útrapy ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly obě nezletilé poškozené odkázány se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání jak obviněný, tak poškozená AAAAA. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 8 To 106/2023-950, doplnil podle § 259 odst. 2, 3 tr. ř. výrok týkající se náhrady nemajetkové újmy nezletilé poškozené AAAAA, a to tak, že poškozené z částky 400 000 Kč přiznal úrok z prodlení ve výši 15 % od 13. 12. 2023 do zaplacení. Dále podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. K prvně zmíněnému dovolacímu důvodu uvedl, že v předkládaném případě nemají skutková zjištění soudu prvního stupně, která se stala podkladem pro rozhodnutí soudu odvolacího, vazbu na obsah důkazů. Po stránce obsahové navíc „nebyly důkazy hodnoceny dostačujícím způsobem, v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale i v jednotlivých tvrzeních, která z takových důkazů vyplývala“. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů spatřuje především u skutků pod body I., II., ale rovněž i u skutků pod body III. a IV.
5. Ohledně skutku pod bodem I. namítl, že z žádného provedeného důkazu, kromě procesně nepoužitelných úředních záznamů o podání vysvětlení, nevyplývá, že by před ostatními členy rodiny přímo vyslovil, že chce poškozeného zabít a podpálit. Byť taková slova nemusí být určující pro naplnění znaků trestného činu, soud z nich vyvozuje jím zamýšlený záměr a jeho realizaci. Dále je v rozporu s obsahem provedených důkazů ta skutečnost, že přinesl benzin, šel do pokoje, kde poškozený spal na zemi a benzinem jej polil, přičemž to poškozeného, společně s křikem ostatních přítomných, probudilo. Jediné, co podle něj z obsahu provedených důkazů bez dalších pochybností vyplývá, je, že do místnosti přinesl kanystr. V tom, co bylo obsahem kanystru a zda došlo k polití poškozeného, se provedené důkazy rozchází a jako celek jsou ve zjevném rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
6. Nesouhlasil ani se způsobem hodnocení dalších důkazů soudem prvního stupně, se kterým se odvolací soud plně ztotožnil. Takový postoj zaujal zejména k hodnocení výpovědí svědkyně L. Ř. a dále svědkyň A. a L. H., které byly provedeny při hlavním líčení, a které soud prvního stupně považoval za nevěrohodné z důvodu možného ovlivnění ze strany jeho bývalé partnerky, paní L. Ř. Za věrohodné naopak soudy považovaly spíše obsah výslechů provedených během přípravného řízení. Ve svých skutkových zjištěních se však soud prvního stupně opřel především o důkaz v podobě výpovědi poškozeného, aniž by se však vypořádal s ostatními nejasnostmi plynoucími z ostatních provedených důkazů, které také považuje za usvědčující.
7. Vzhledem k výše uvedenému obviněný dodal, že i když ve výpovědích svědků, zejména A. a L. H., zaznívá, že v kanystru byl benzin, zároveň se také uvádí, že ten cítit nebyl nebo si jeho zápach ta která svědkyně nepamatuje. Podle znalce MUDr. Rejthárka by přitom osoby, které se nacházely v místnosti, takové senzorické vjemy měly. Obviněný dále konstatoval, že ve stísněném prostoru by benzin cítit byl, a to již při pouhém otevření kanystru, což popsal i soud prvního stupně. Z tohoto důvodu se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který uvedl, že to, že svědci necítili zápach benzinu je logicky vysvětlitelné tím, že benzin ulpěl pouze na poškozeném, který velice rychle místnost opustil. Stejně tak se podle něj totiž nabízí závěr, že svědci hovoří o benzinu jen proto, že ten se v kanystru obvykle skladuje.
8. I ve vlastním polití poškozeného se důkazy, podle jeho názoru, rozchází, přičemž soud prvního stupně se opřel pouze o výpověď poškozeného. Z ostatních provedených důkazů, byť je má soud za usvědčující, polití na těle a hlavě nevyplývá. Svědkyně A. H. popisuje polití přes peřinu. Svědkyně L. H. naopak neví, jestli byl poškozený přikrytý. Z její výpovědi je navíc zřejmé, že přítomnost benzinu vyvodila nikoliv z jeho zápachu, neboť ten necítila, ale z kanystru, který obviněný držel. Z provedených důkazů tedy nelze najisto dovodit, zda byl v kanystru skutečně benzin či jiná kapalina nebo zda byl poškozený skutečně politý, a pokud ano, pak jak moc a čím.
9. Obsah provedených důkazů jako celek, i když jej mají soudy za usvědčující, trpí logickými rozpory, které nejsou spolehlivě vysvětleny, a tudíž se z nich nedají s jistotou vyvodit taková skutková zjištění, která jsou uvedena v rozsudku soudu prvního stupně. Tímto způsobem tak podle závěrů dovolatele byla porušena zásada in dubio pro reo. Navíc jsou skutková zjištění v podobě té skutečnosti, že poškozeného polil benzinem, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obdobně podle něj nelze s jistotou učinit ani ten závěr, že škrtal sirkami.
10. I v případě skutku pod bodem II. obviněný shledal extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu. Ten má spočívat zejména v tom, že lékařská zpráva MUDr. Maixnerové nepotvrzuje zavedení prstů či penisu do pochvy poškozené. Ta navíc na dotaz lékařky svoji jinak velmi podrobnou výpověď pozměnila tak, že si zavedením penisu nebo prstů do pochvy není jistá. To je však v příkrém rozporu s její původní výpovědí. Ačkoliv soud nakonec korigoval svá skutková zjištění v tom smyslu, že uvedl, že byl atakován její poševní vchod, aniž by došlo k porušení jejího hymenu, ani tento popis neodpovídá obsahu její výpovědi, která popisuje opak, tedy průnik penisu do pochvy.
11. Popsal také výhrady ohledně té skutečnosti, že během hlavního líčení předkládal důkazy vyvracející možnost, že by k událostem popisovaným poškozenou došlo, a to ve vztahu k časovému zařazení, celkovému popisu reálií či okolnostem, za kterých se skutek měl stát. Navzdory tomu soud prvního stupně uvedl, že se skutek stal s největší pravděpodobností v létě roku 2015, což je v rozporu s provedeným důkazem v podobě obsahu výpisu centrálního registru vozidel a zpráv Exekučního úřadu v Pardubicích. Poškozená tvrdila, že přespala v bílé dodávce. Tu však v dané době nevlastnil. Rozpor shledal také mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem výslechů ostatních svědků, kteří popsali, kdo, v jaké době a jakým způsobem užíval pokoje v obytné části budovy. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že není podstatné, zda dodávka, ve které přespala, byla modrá či bílá, přičemž důležité je, že dodávkami disponoval, pak se soud s obsahem provedených důkazů zjevně nevypořádal, neboť poškozená zasazuje průběh skutku do určitých reálií, které jsou však v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Tyto rozpory bylo možno ozřejmit výslechem poškozené u hlavního líčení, jehož provedení navrhoval, avšak mu nebylo vyhověno.
12. Obdobně extrémní rozpor shledal také v souvislosti se skutky pod body III. a IV. K prvně zmíněnému uvedl, že zejména z obsahu výpovědi svědka P. P. je patrné, že měl poškozenou pod dohledem a vnímal, kde se pohybuje. K poslednímu skutku (bod IV.) naopak sdělil, že, obdobně jako u skutku II., lékařská zpráva, respektive znalecký posudek MUDr. Aleše Tomana, MBA, vylučuje průnik penisu do pochvy, ačkoliv poškozená takový průnik popisuje, a dokonce ukazuje, jak moc hluboký byl.
13. Dále sdělil, že má za to, že pouhá skutečnost, že se obě nezletilé poškozené navzájem neznaly, a přitom popisují sexuální praktiky, kterých se měl dopustit, není způsobilá být důkazem vyvracejícím jeho obhajobu.
14. Uzavřel, že důkazy, na základě kterých byla dovozena jeho vina (ve všech bodech), netvoří natolik ucelený a ničím nenarušený řetězec, aby mohl být uznán vinným bez jakýchkoliv pochybností. Důkazy netvoří v souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů, která by byla v takovém příčinném vztahu k dokazovaným skutečnostem, že by z ní bylo možno dovodit pouze jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného.
15. Nakonec podle něj postupem soudů došlo k porušení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, které vyžaduje (mimo jiné), aby obviněný mohl vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě. To se týká především jím navrhovaného výslechu nezletilé poškozené AAAAA. Poněkud nejednoznačně uvedl, že byť jde o nezletilou, pak „v její výpovědi popisované širší okolnosti, za kterých měl čin spáchat, mohou ovlivnit úsudek, zda k činu vůbec došlo, přitom při položení otázek je třeba využít znalost prostředí a časových návazností“. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opětovně souhrnně konstatoval, že má za to, že skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí soudu obou stupňů, jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyl proveden navrhovaný podstatný důkaz. Výsledek dokazování se tak jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení – zásady volného hodnocení důkazů, zásady vyhledávací a zásady presumpce neviny.
16. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že tento úzce souvisí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to zejména co do skutku pod bodem I., kde soud přes extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a zjištěným skutkovým stavem skutek právně posuzuje jako pokus zločinu vraždy, i když z obsahu provedených důkazů nelze dovodit, jakou tekutinu obsahoval předmětný kanystr a kam a v jakém množství byla
tekutina v něm se nacházející na poškozeného nalita. To je přitom pro právní posouzení skutku podstatné, tedy v tomto smyslu nebyl skutek správně právně posouzen. To, že mohlo dojít k ohrožení života poškozeného soud vyvozuje zejména ze znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Rejthárka, z něhož vyplývá, že pokud by se mu (obviněnému) podařilo škrtnout sirkou a dosáhnout plamínku, poškozený by zahořel v oblasti hlavy, trupu, případně politých textilií, a došlo by tak reálně k ohrožení jeho života, respektive by reálně hrozilo usmrcení v důsledku vysoké pravděpodobnosti vzniku popálenin až IV.
stupně s rozvojem popáleninového šoku a akutním ohrožením života, a to i s ohledem na možnost poškození jeho dýchacích cest. Znalec přitom vycházel z výpovědi poškozeného a jeho verze popisu skutku. Ty jsou však v příkrém rozporu s popisem události ze strany svědků. Znalecký posudek tak pracuje pouze s jedinou verzí. Zpracování znaleckého posudku přitom bylo konzultováno s Kriminalistickým ústavem, odborem přírodovědných zkoumání, oddělení chemie a fyziky, který sdělil, že pro zpracování takového posudku by bylo třeba mít vzorek použité kapaliny, oděvu nebo přikrývky, pod kterou poškozený spal a další.
Tyto vzorky se však s odstupem času nepodařily zajistit, ani se nepodařilo je upřesnit, tedy znalecký posudek nebylo možné zpracovat objektivně. Pokud se o něj pak opírá soud prvního stupně (s jehož skutkovými závěry se ztotožnil odvolací soud), má to za následek nesprávné právní posouzení věci.
17. Závěrem k uvedenému dovolacímu důvodu dovolatel uzavřel, že i u skutků pod body II. až IV. došlo ze strany soudů obou stupňů v důsledku výše uvedených zjevných rozporů k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Nesprávná skutková zjištění přitom podle něj nelze striktně oddělovat od právní kvalifikace.
18. Na základě popsaných skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a pokud nerozhodne sám, nechť přikáže soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že výtky obviněného jsou neopodstatněné, neboť jde primárně o jeho nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Státní zástupce přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, podle kterého by zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se podle něj v posuzované věci nejedná a existence skutečně závažného extrémního rozporu zde není dána.
20. Soudy podle státního zástupce postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění obou rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Uvedl, že není chybou, pokud soudy pracují s výpověďmi poškozených jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy, když tyto nestojí osamoceně, avšak jsou podporovány dalšími provedenými důkazy, mimo jiné i částečným doznáním obviněného. Provedené důkazy spolu navzájem korespondují a současně odpovídají i dalším, ve věci provedeným, důkazům, se kterými ve svém souhrnu vytváří důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňují učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Usvědčující důkazy současně bezpečně vyvracejí argumenty obhajoby. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje.
21. K obviněným naznačenému opomenutému důkazu uvedl, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě neshledal. Předmětný důkaz totiž proveden byl, a to podle § 102 odst. 2 tr. ř. přečtením protokolu o předchozím výslechu poškozené, k čemuž byly splněny veškeré podmínky. Soud prvního stupně přitom řádně zdůvodnil, proč není nutno výslech opakovat. Zmíněný důkaz tedy nezůstal opomenut.
22. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že z jeho znění vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení, přičemž jeho podstatou je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Obviněný přitom prakticky nenamítá, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu, avšak pouze na základě své vlastní interpretace důkazů a vlastních skutkových zjištění, tedy až sekundárně, označuje právní kvalifikaci za vadnou.
23. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil rovněž s tím, aby ten podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání i jiné rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
25. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 8 To 106/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
26. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
29. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV. Důvodnost dovolání
30. Nejvyšší soud se ztotožňuje se státním zástupcem, že ačkoliv obviněný uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., dovolací argumentace směřovala de facto spíše do oblasti dokazování a z toho vyplývajících skutkových zjištění, neboť teprve z těchto výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
31. Formálně je tak možno jeho námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první a třetí alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (alt. 1.) a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (alt. 3.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa první
32. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, II. ÚS 840/24).
33. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž spíše o běžnou polemiku s hodnocením provedených důkazů soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Z provedeného dokazování vyjímá jen takové důkazy nebo jejich části, které svědčí v jeho prospěch a zcela opomíjí zbývající provedené důkazy. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
34. Nehledě na uvedené je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci není dán. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Své hodnotící úvahy přitom soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na toto rozhodnutí. Nad rámec však Nejvyšší soud uvádí následující.
35. Pokud jde o námitky týkající se skutku pod bodem I., je na místě uvést, že se s obviněným nelze ztotožnit ohledně té skutečnosti, že z žádného provedeného důkazu, kromě procesně nepoužitelných úředních záznamů o podání vysvětlení, nevyplývá, že by před ostatními členy rodiny vyslovil, že chce poškozeného zabít a podpálit. Toto tvrzení je prokazováno především výpovědí samotného poškozeného. Nakonec sám obviněný v rámci vazebního zasedání konaného dne 18. 7. 2022 připustil, že ke skutku došlo, byť současně akcentoval, že se tak stalo „v obrovském afektu“ a nebylo jeho záměrem poškozeného zabít. Dlužno dodat, že popis skutku, který mu byl předestřen z návrhu na vzetí do vazby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, obsahoval zjištění, že obviněný vykřikoval, že poškozeného podpálí.
36. Ani jeho argumentace, že není jasné, co bylo obsahem užitého kanystru a zda došlo k polití poškozeného, nemůže obstát a není způsobilá osvědčit zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. I na tomto místě je, vedle výpovědi poškozeného, z níž jednoznačně plyne, že se jednalo o benzin, třeba připomenout, že obviněný u vazebního zasedání dne 18. 7. 2022 souhlasil s tím, že se skutek, který mu byl předestřen z návrhu na vzetí do vazby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, stal, pouze s výjimkou té skutečnosti, že by bylo jeho úmyslem poškozeného usmrtit. Uvedený návrh na vzetí do vazby přitom obsahoval zjištění, že obviněný přinesl z garáže kanystr s benzinem a tím poškozeného polil. S tím úzce souvisí i námitky, které se ve svém důsledku týkají hodnocení výpovědí svědkyň (zejména jejich věrohodnosti) především ze strany soudu prvního stupně. Tomu totiž nelze vytknout, že výpovědi L. Ř. a A. a L. H. minimálně v některých částech hodnotily jako nevěrohodné, když se skutečnosti, které sdělily policejnímu orgánu v přípravném řízení, lišily od těch, které sdělily soudu u hlavního líčení. To navíc za situace, kdy svědkyně L. Ř. připustila, že celou záležitost s ostatními svědkyněmi, po samotném výslechu učiněném v rámci přípravného řízení, probíraly (bod 40. rozhodnutí soudu prvního stupně). Byl to naopak poškozený, kdo v přípravném řízení i u hlavního líčení vypovídal v klíčových bodech konzistentně. Už proto soud prvního stupně jeho výpověď důvodně považoval za věrohodnou. Stran identifikace tekutiny v předmětném kanystru není od věci připomenout, že svědkyně M. A. F. policejnímu orgánu mimo jiné sdělila, že se mělo jednat o benzin, přičemž tuto informaci měla vědět od své matky, která byla skutku přítomna.
37. O tom, že předmětný kanystr obsahoval právě benzin svědčí i ta skutečnost, že se obviněný po samotném polití snažil škrtnutím sirky vyvolat plamen, nicméně to se mu nepodařilo. V takovém duchu vypovídalo u hlavního líčení několik svědků, včetně poškozeného, podle kterého obviněný škrtl minimálně dvakrát, avšak sirky se mu lámaly. Obdobně svědkyně A. H. soud informovala, že škrtal se sirkami, avšak sirka se mu pokaždé zlomila. Svědkyně L. H. vypověděla, že situace se jevila tak, že škrtá sirkami, které se mu však lámaly a padaly na zem. Svědkyně L. Ř. pak potvrdila, že v ruce sirky opravdu držel. Námitka obviněného, že nelze učinit závěr o tom, že škrtal sirkami, je proto lichou.
38. Stran skutku pod bodem I. tak zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů není dán [a tím není naplněna ani první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. To ostatně platí i pro další alternativy zmíněného dovolacího důvodu.
39. Ze skutečností rozvedených v bodě 34. je zřejmé, že Nejvyšší soud neshledal existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu (trestných činů) ani v případě skutků pod body II., III. a IV.
40. Nad výše uvedené je stran skutku pod bodem II. možno především uvést, že výpověď nezletilé poškozené, která byla základním usvědčujícím důkazem, soud prvního stupně důvodně shledal jako věrohodnou, a to přes výhrady, jež obviněný vznesl v rámci dovolání. Tato výpověď byla jednak vnitřně konzistentní, logicky strukturovaná, přesvědčivá, jednak byla významně podpořena dalšími provedenými důkazy. Tím je zejména zpracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se zvláštní specializací klinická psychologie a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie.
Podle tohoto důkazu je popis situace ze strany poškozené stabilní, v průběhu znaleckého vyšetření byl přítomen intenzivní neverbální i vegetativní doprovod. Při líčení události došlo k rychlé destabilizaci psychického stavu poškozené, která byla zahlcena úzkostí, strachem i studem. Nebyl přitom zjištěn jakýkoliv motiv, který by vedl ke zkreslenému popisu daného skutku. Mimo závěry znaleckého posudku ve prospěch věrohodnosti výpovědi poškozené dále svědčí i to, že se po skutku svěřila M. A. F., která tuto skutečnost potvrdila.
Později měla poškozená strach, když měla pocit, že obviněného zahlédla v jejím okolí. I v tuto chvíli kontaktovala M. A. F. Skutek přitom na poškozené zanechal závažné psychické následky. Její pěstounka při hlavním líčení uvedla, že poškozená nebyla dlouhodobě psychicky v pořádku, vykazovala mimo jiné problémy v chování či náhle odmítala vídat obviněného a jeho rodinu. Zdůraznila, že nějaký časový úsek nerozuměla jejímu chování, avšak vše se jí ujasnilo, když jí poškozená řekla, co se jí stalo. Logický je také závěr soudu prvního stupně, podle kterého byla poškozená v době spáchání skutku sexuálně nezkušená, byla ve stresu a šoku z jednání obviněného, tedy je její tvrzení o proniknutí penisu do pochvy jejím subjektivně vnímaným pocitem, přestože zřejmě k úplnému proniknutí penisu do její pochvy nedošlo.
O jeho snaze a atacích však svědčí nejenom subjektivní pocit bolesti, ale i gynekologický nález nezletilé poškozené.
41. V zásadě totéž platí i ve vztahu ke skutku pod bodem IV. Rovněž v tomto případě byla výpověď nezletilé poškozené základním usvědčujícím důkazem, přičemž soud prvního stupně ji důvodně shledal jako věrohodnou, a to přes výhrady, jež obviněný vznesl v rámci dovolání. Tato výpověď byla jednak vnitřně konzistentní, logicky strukturovaná, přesvědčivá, jednak byla významně podpořena dalšími provedenými důkazy. Tím je zejména zpracovaný znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Podle něj je popis situace i ze strany této poškozené stabilní, v průběhu znaleckého vyšetření byl přítomen autentický, přiléhavý, emotivní i vegetativní doprovod. Při líčení události vykazovala poškozená strach, stud či zhnusení. Nebyl přitom zjištěn jakýkoliv motiv, který by vedl ke zkreslenému popisu daného skutku. Mimo závěry znaleckého posudku ve prospěch věrohodnosti výpovědi poškozené dále svědčí i to, že poškozená se s tím, co se jí stalo, svěřila svědkyni L. H., která na základě toho incident nahlásila Policii České republiky, přičemž důsledkem bylo zjištění i ostatních skutků uvedených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. I zde je logický závěr soudu prvního stupně, podle kterého byla poškozená v době spáchání skutku sexuálně nezkušená, byla ve stresu a šoku z jednání obviněného, tedy je její tvrzení o proniknutí penisu do pochvy jejím subjektivně vnímaným pocitem, přestože zřejmě k úplnému proniknutí penisu do její pochvy nedošlo. V tomto případě však o jeho snaze a atacích svědčí nejenom subjektivní pocit bolesti, ale i krev na spodním prádle poškozené. Opomenout nelze ani gynekologický nález nezletilé poškozené. K incidentu se navíc obviněný částečně v rámci vazebního zasedání dne 18. 7. 2022 přiznal. Soudu prvního stupně (a stejně tak odvolacímu soudu) přitom nelze vytknout (mimo jiné s ohledem na to, kolikrát obviněný v průběhu trestního řízení změnil svoji výpověď, přičemž v přípravném řízení svoji vinu dokonce přiznal), že neuvěřil ani jeho obhajobě uplatněné při hlavním líčení, že se skutku tak, jak je mu kladen za vinu, nedopustil.
42. Pokud jde o skutek pod bodem III., se kterým souvisí námitka, že strýc poškozené ji měl pod dohledem, postačí uvést, že svědek P. P. vypověděl, že poškozená se šla v průběhu návštěvy napít do kuchyně nebo si došla na toaletu. Kromě toho, že se svědek věnoval práci na zahradě, i to je známkou toho, že neměl a ani ji nemohl mít pod dohledem celou dobu návštěvy. Svědek dále navíc připustil, že půda, na které mělo ke skutku dojít, byla přístupná a zvířata, jejichž přítomnost na pozemku obviněný popíral, se zde nacházela.
43. Nejvyšší soud proto ani v případě skutků pod body II., III. a IV. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů neshledal [a tím není naplněna první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa třetí
44. Obviněný v rámci svého dovolání dále namítl, že nebyl nedůvodně proveden jím navrhovaný podstatný důkaz v podobě výslechu poškozené AAAAA, z čehož vyvozuje i porušení jeho práva na obhajobu. Námitku je možno formálně (vzhledem k důvodům uvedeným níže) podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.
45. V obecné rovině lze poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedený důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 902/2022).
46. O důkazním návrhu obviněného na výslech poškozené AAAAA soud prvního stupně řádně rozhodl a vyložil, z jakých důvodů jej neprovedl. Připomněl, že jako důkaz byla využita výpověď této poškozené z přípravného řízení, kterou provedl postupem upraveným v § 102 odst. 2 tr. ř. Výslechu poškozené v přípravném řízení byla mimo jiné přítomna obhájkyně obviněného, která měla dostatek prostoru k pokládání otázek, čehož patřičně využila. Současně soud upozornil na to, že o uvedeném výslechu byl pořízen i obrazový a zvukový záznam, jehož přehrání však v průběhu hlavního líčení žádná ze stran nepožadovala. V zájmu zamezení další sekundární viktimizace a se zřetelem k závěrům znaleckých posudků, soud nepovažoval takový opakovaný výslech za nutný, zvlášť za situace, kdy tento byl řádně, bez jakýchkoliv námitek u hlavního líčení proveden a obviněný měl možnost se k tomuto důkazu podrobně vyjádřit, čehož využil. Takové vypořádání se s daným důkazním návrhem Nejvyšší soud považuje za korektní, věcně správné a opodstatněné. Je tedy patrné, že o opomenutý důkaz se v předkládané věci nejedná. Nad rámec uvedeného je vhodné v daných souvislostech připomenout, že orgány činné v trestním řízení postupovaly důsledně i podle § 20 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, který uvádí, že výslech zvlášť zranitelné oběti [kterou nezletilé dítě podle § 2 odst. 4 písm. a) téhož zákona je] se provádí tak, aby později nemusel být opakován.
47. Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě naplněn nebyl.
In dubio pro reo
48. Protože obviněný se v souvislosti s hodnocením důkazů dovolává také zásady in dubio pro reo, je vhodné uvést, že uvedené pravidlo znamená, že není- li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. K namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze nakonec uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
V. Způsob rozhodnutí
49. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu