6 Tdo 297/2024

6 Tdo 297/2024-2389

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 28. 5. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. J. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 5 To 271/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 53/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 2 T 53/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

1) v období od září roku 2018 do 31. 3. 2020, postupně na různých místech ve společně obývaných pronajatých bytech na adresách XY, Praha 5, dále v ul. XY XY v Praze 9, ul. XY XY v Praze 9, v ul. XY XY v Praze 8 a nakonec v Praze 9, ul. XY XY, i jinde, úmyslně omezoval v kontaktech a aktivitách s přáteli i rodinou, a dále psychicky týral, fyzicky napadal a vyhrožoval způsobením vážné zdravotní újmy, svoji tehdejší družku, poškozenou M. K., nar. XY, kterou zároveň ekonomicky zneužíval, a to tak, že již v počátku vztahu s poškozenou ji pod příslibem brzkého navrácení po ní požadované finanční částky na nákup osobního motorového vozidla účelově vmanipuloval ke sjednání úvěrové smlouvy č. 1717090 ze dne 30.

10. 2018 se spol. Air Bank a.s. na zapůjčení finanční částky ve výši 300.000 Kč, kterou dne 3. 11. 2018 použil ke koupi osobního motorového vozidla zn. Nissan 350Z, registrační značky XY, přičemž takto získanou finanční hotovost neměl v úmyslu nikdy splácet a toto vozidlo dále výhradně užíval pro svou potřebu, kdy s tímto vozidlem následně dne 2. 2. 2019 kolem 01:00 hodin v ulici XY v Praze 5 - XY havaroval a způsobil na něm škodu, přičemž při vědomí, že on sám má soudem uložený trest zákaz řízení motorových vozidel, poškozenou pod pohrůžkou fyzického násilí, smrtí její osoby a jejích rodinných příslušníků přinutil před orgány Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl.

m. Prahy, oddělení dopravních nehod v řízení vedeném pod č. j.

KRPA-50321/PŘ-2019-000006, k přiznání se k řízení uvedeného motorového vozidla a způsobení výše uvedené dopravní nehody s tímto vozidlem, dále poškozenou opakovaně při vzájemném soužití pod vlivem konzumování alkoholu urážel hrubými a vulgárními výrazy jako „kundo, mrdko, děvko, jsi sračka“ , dále ji ponižoval, že je na nic, že je na hovno a podobně, a to zejména, když po něm poškozená požadovala uhrazení finanční částky z úvěrové smlouvy k nákupu vozidla, kdy následně stupňujícími se výhrůžkami smrtí vůči její osobě i blízkým členům její rodiny, z nichž měla poškozená důvodnou obavu, se souběžnými dalšími stupňujícími se útoky vůči její osobě v podobě bití fackami do obličeje, hlavy a dále údery pěstí a kopy nohou do celého těla, vmanipuloval poškozenou k zapůjčení dalších finančních prostředků u různých finančních společností i v nebankovním sektoru, nutných k opravě uvedeného jím nabouraného motorového vozidla, opět s vědomím, že tyto finanční prostředky nebude nikdy splácet, když pod tímto nátlakem poškozená na jeho požadavky k dalšímu svému zadlužení přistoupila, tak i přesto obžalovaný nadále opakovaně poškozenou psychicky i fyzicky napadal, čímž jí způsoboval podlitiny a pohmožděniny na různých částech hlavy a těla, a to zejména opět v souvislosti s požadavkem poškozené na úhradu jí uzavřených půjček pro potřeby obžalovaného, opakovaně, když neměl již žádné finanční prostředky, po poškozené požadoval vydání dalších peněz, zejména na nákup alkoholu, cigaret a na další svoje osobní potřeby, aniž by on sám na provoz společné domácnosti přispíval, což mu poškozená z obavy z jeho dalšího chování a jednání vůči ní včetně obavy o svůj život a zdraví, tyto jím požadované a vymáhané finanční částky, poskytovala,

dále poškozenou M. K., u které mu vázly předchozí dluhy, pod opakovaným příslibem jejich splacení přesvědčil a vmanipuloval k založení obchodní společnosti E. C. s.r.o., IČ: XY, k čemuž došlo dne 10. 4. 2019, s prvopočátečním úmyslem takto vzniklou obchodní společnost provozovat výhradně sám, což odůvodňoval tím, že nemůže z důvodů vlastních dluhů zakládat žádnou podnikatelskou aktivitu na sebe, a dále tím, že vydělanými penězi splatí poškozené dluhy, což však neměl reálně v úmyslu učinit, a z těchto uvedených důvodů přiměl poškozenou sjednat a přepsat v rámci dalších následně uzavřených smluvních vztahů veškerá bankovní a účetní práva na její osobu, čímž ji dále účelově proti její vůli ekonomicky využíval, neboť v souvislosti s provozováním shora označené společnosti přiměl poškozenou k uzavírání dalších úvěrových smluv na zapůjčení finančních částek v celkové výši nejméně 400 000 Kč,

dále v měsíci říjnu roku 2019 ve společně obývaném bytě v Praze 8, ul. XY XY, po poškozené nečekaně a bezdůvodně s velkou razancí hodil plnou 1,5 l plastovou láhev s nápojem Coca-Cola, kterou ji zasáhl do oblasti obličeje, čím poškozené způsobil, resp. zhoršil, dosud přesně neustanovené poranění v podobě pohmoždění krční páteře a pohmoždění mozku, což si až do současné doby vyžaduje léčení poškozené na neurologii a jiných odborných lékařských pracovištích, které lze ze soudně lékařského hlediska považovat za ublížení na zdraví s takovou poruchou zdraví, která omezovala poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, dále poškozenou nepodloženě obviňoval z nevěry, kontroloval její pohyb a následně ji opět slovně urážel a vyhrožoval, že si takové jednání nenechá líbit, že se k němu poškozená nebude takto chovat, zejména takto jednal v situacích, když se poškozená snažila jejich partnerský vztah ukončit, opakovaně poškozené vyhrožoval plynovou pistolí, kterou jí přikládal k hlavě, dále ji v době, když poškozená již spala, dusil peřinou přiloženou na ústa, uvázal ji kravatu přes ústa a stahoval tak, že poškozené odlomil část přední zubu, a když poškozená křičela, tak ji bil pěstmi a rukojetí legálně držené plynové pistole, což poškozenou již donutilo obrátit se na organizaci Bílý kruh bezpečí, a to dne 21.

listopadu 2019 a opustit jejich společné soužití, o což se pokusila za asistence rodinného známého, který jí pomohl přestěhovat její osobní věci do bydliště sestry, a dále s tímto rodinným přítelem pobývala v jeho bydlišti v rámci nadcházejícího víkendu, avšak pod opětovnými soustavnými telefonickými výhrůžkami obžalovaného o fyzickém násilí a smrti rodinných příslušníků poškozené včetně malého synovce a dále pak po příslibu, že se tak již nebude chovat a splatí všechny své dluhy váznoucí u poškozené, což poškozené sděloval mnohahodinovými telefonickými hovory a SMS zprávami, se poškozená M.

K. k obžalovanému po uplynutí víkendu opět vrátila do společné domácnosti, kde ji však znovu začal urážet výrazy typu „ stará svině, podívej se na sebe, jak vypadáš, jsi na nic, hovno“, apod., hrubě ji fyzicky napadal a vyhrožoval, a to i v přítomnosti své matky Z. J., která s nimi střídavě sdílela společnou domácnost a kterou obžalovaný rovněž opakovaně fyzicky napadal a ohrožoval střelnou zbraní, v důsledku toho se znovu dne 6. 2. 2020 rozhodla poškozená M. K. opustit společnou domácnost s obžalovaným, v čemž jí obžalovaný zabraňoval hrubým fyzickým útokem včetně škrcení s výhrůžkou usmrcení a vyhrožováním plynovou pistolí značky Ekol Gediz, výrobního čísla XY, a to hlavní namířenou z bezprostřední blízkosti proti poškozené, dále poškozené s nataženým závěrem tuto zbraň opakovaně s namířenou hlavní přikládal k její hlavě, kdy v konečném důsledku pak jednání obžalovaného usměrnil jeho kamarád M.

S., který dorazil na telefonickou výzvu obžalovaného do jejich tehdejšího bydliště ve XY ulici, poškozené se posléze podařilo vyjít před dům a zde vyčkala příjezdu přivolané hlídky policie, mezitím obžalovaný s M. S.

byt opustili a poškozená učinila svoji prvotní výpověď na MO Policie ČR Prosek; a na to jí znovu začal přes sociální sítě a telefonicky obžalovaný vyhrožovat v souvislosti s tím, že proti němu učinila výpověď před orgány policie, sdělil jí, že toto jí již neprojde a ji i členy její rodiny postřílí jak prasata, následně ji opětovně začal citově vydírat, doprošovat a slibovat, že splatí své dluhy, proto s ním obnovila osobní kontakt, docházela za ním do pronajatého bytu ve XY ulici, kde však již v tu dobu soustavně nežila, avšak stále platila náklady za jeho pronájem, neboť obžalovaný se svojí matkou se odmítli z bytu vystěhovat,

2) od 1. 4. 2020 do 6. 8. 2020 v pokoji hotelového domu XY v Praze 2, ul. XY č. p. XY, kde vedli společnou domácnost obžalovaný, poškozená M. K. spolu s matkou obžalovaného Z. J., i jinde, opakovaně, s úmyslem čerpat od poškozené M. K. finanční zdroje ke své obživě, podnikatelským a dalším aktivitám, obžalovaný poškozenou M. K. znovu opakovaně za užití nadávek fyzicky napadal, zejména v situacích, když mu poškozená odmítla dobrovolně vydat svoji výplatu, kterou obdržela na svůj bankovní účet, v této souvislosti ji nejčastěji bil rukou do obličeje, do hlavy, dával jí kopance nohou do zad a do břicha, v některém z těchto útoků zaútočil proti poškozené i kovovým hrotem deštníku, který jí zapíchl do stehen, do břicha a do zad, přičemž vzápětí ji silně udeřil ranou pod koleny takovou silou, že se jí podlomily nohy, poškozená K.

upadla na zem, v důsledku takového útoku utrpěla krvavé podlitiny, avšak lékařské ošetření nevyhledala, přičemž v konečném důsledku byla takto donucena vydat své finanční prostředky obžalovanému v přítomnosti jeho matky Z. J., která jednání obžalovaného pouze mlčky sledovala, dále v souvislosti s neustálým vyhrožováním obžalovaného a jeho stupňujícími se fyzickými útoky nebyla jako oběť schopná podat úplnou a pravdivou svědeckou výpověď před policejním orgánem dne 23. 4. 2020,

v průběhu měsíce června 2020 pod psychickým nátlakem a výhrůžkami o její fyzické likvidaci obdobně jako v předešlých případech, přiměl poškozenou K. k řízení osobního motorového vozidla zn. Seat Leon, reg. zn. XY, majitele T. K., nar. XY, který dané vozidlo obžalovanému dříve zapůjčil pro účely provozování společnosti E. C. s.r.o., ale nedal souhlas od 1. 6. 2020 s jeho dalším užíváním z důvodu nehrazení dohodnutých finančních závazků ze strany obžalovaného, kdy jako cílové místo určil konkrétní adresu pobytu v Chorvatsku, s čímž poškozená nejprve z důvodu svých obav ze zvládnutí takové cesty a prakticky nulových řidičských zkušeností nesouhlasila, avšak nakonec přistoupila k řízení označeného vozidla zejména v oblasti hraničních pásem mezi jednotlivými státy pro případ silniční kontroly, po dojezdu do místa předem zajištěného ubytování ji proti její vůli obžalovaný zadržoval v Chorvatsku po dobu cca dvou týdnů, zejména z důvodu zajištění finančního příjmu pro svoji osobu z jejích zdrojů, což dílem zajišťovala i jeho na místě přítomná matka Z.

J., poté se podařilo poškozené zakoupit jízdenku linkovým autobusem zpět do ČR a vrátila se zpět do Prahy k vyřízení nutných úředních i rodinných povinností, posléze se ale znovu pod psychickým telefonickým nátlakem obžalovaného vrátila zpět za ním a jeho matkou do apartmánu v Chorvatsku, aby všichni pobyt zde ukončili a stejným způsobem se dopravili za pomoci shora označeného vozu do ČR, kde dále společně pobývali v hotelu XY v Praze 2, zde ji po dobu několika dnů obžalovaný zadržoval v hotelovém pokoji a zabraňoval jí v kontaktu s rodinou a zároveň po ní hrubými vulgárními nadávkami, tak jako v předešlých případech, a fyzickým napadáním zahrnujícím i dušení peřinami, vynutil vydání finanční hotovosti ve výši 7.000 Kč, kterou měla poškozená při sobě a teprve poté jí umožnil hotelový pokoj opustit, ona následně za asistence rodinného příslušníka a přivolané hlídky policie odstěhovala svoje věci ze společného ubytování a fakticky tak v měsíci srpnu 2020 ukončila společné bydlení s obžalovaným, i když i v následujícím období v řádu několika týdnů si kontakt s ní obžalovaný telefonicky či jiným způsobem zprostředkovaně vynucoval.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále byl uložen trest propadnutí věci, a to plynové pistole zn. Ekol Gediz se zásobníkem a 4 ks nábojů.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit jednak poškozené M. K. náhradu škody ve výši 16 788,50 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč, obojí k rukám zmocněnkyně JUDr. Lucie Hrdé, jednak poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 26 334 Kč.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný, státní zástupce a poškozená odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 5 To 271/2023, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), m) tr. ř. Za zásadní pochybení označil skutečnost, že ve věci v prvém stupni rozhodovali soudci, kteří byli vyloučeni, neboť projevovali zjevnou podjatost, zejména pak předsedkyně senátu. Svou námitku odůvodnil dehonestujícím vyjádřením předsedkyně senátu ohledně jeho vztahu s matkou, akceptací jejího nevhodného chování zbylými členy senátu, nepatřičným zdůrazňováním citlivých osobních údajů soudem, nepředložením spisu nadřízenému soudu se stížností do rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby a snahou soudu prvního stupně o odstranění pochybení v podstatě opakovaným rozhodnutím. Uvedenou námitkou o podjatosti soudců se odvolací soud vůbec nezabýval a pouze konstatoval, že se jedná o tzv. „res iudicatu“, byť návrh na vyloučení soudce je možno vznést opakovaně, čemuž odpovídá i systematické zařazení dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nemůže obstát ani argumentace Městského soudu v Praze v usnesení ze dne 21. 10. 2022, č. j. 7 To 317/2022-1057, že (jinak konsternující) vyjádření předsedkyně senátu se týkala svědka (matky obviněného), nikoli některé poškozené, a tudíž z hlediska učiněné právní kvalifikace byla irelevantní. Jednání obviněného vůči matce bylo totiž vzato za prokázané a je součástí popisu skutku spáchaného vůči poškozené M. K. Dovolatel měl za to, že averze předsedkyně senátu vůči němu se projevovala v průběhu celého hlavního líčení, a to invektivami vůči němu, jeho obhájci i vůči matce obviněného, která musela navzdory špatnému zdravotnímu stavu čekat na výslech několik hodin. I samotné hodnocení důkazů soudem svědčí o jeho předpojatosti. Soudy se důsledně nezabývaly otázkou podjatosti z hlediska subjektivního testu nestrannosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15).

8. Dále zjevně vadných rozhodných skutkových zjištění se měly soudy obou stupňů dopustit, když nekriticky přijaly jinak nepravdivá tvrzení poškozené M. K., to přesto, že i odvolací soud dospěl v původním rozhodnutí k závěru, že tato svědkyně v určitých směrech nepochybně lhala. Její věrohodnost také vyvrací znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie znalce PhDr. Josefa Pavláta, PhD., podle kterého poškozená vykazuje histriónské rysy a rovněž lhala ohledně užívání vulgárních výrazů, aby lépe působila před soudem. Za zcela neobjektivní obviněný dále označil hodnocení provedeného dokazování, neboť soud klade význam na důkazy, které svědčí v jeho neprospěch a zbývající zcela opomíjí. Rovněž byly nedůvodně odmítnuty jeho důkazní návrhy, které byly zcela stěžejní pro zjištění rozhodných skutkových okolností (další znalecký posudek z odvětví psychiatrie a psychologie k osobě poškozené, doplnění psychiatrického znaleckého posudku k osobě obviněného kvůli jeho chování u vazebního zasedání a opatření kompletní komunikace mezi obviněným a poškozenou za celé období vztahu). Ač dovolatel opakuje shodné námitky, jaké uplatnil v odvolání, činí tak, neboť odvolací soud se s jeho odvoláním nevypořádal, což činí jeho zamítavé usnesení nepřezkoumatelným. Upozornil, že vyhotovení usnesení odvolacího soudu působilo jako neupravený mezitímní koncept, avšak na upozornění obhajoby k žádné nápravě nedošlo.

9. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí odvolání ve vztahu k osobě obviněného, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a tomuto soudu přikázal, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že ačkoliv obviněný namítá údajnou podjatost předsedkyně senátu, současně netvrdí, že by na její straně byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. K tomu dále uvedl, že nemůže postačit poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože jde o odlišný názor na

právní posouzení skutku, což se rovněž vztahuje i ke způsobu vedení trestního řízení, nesouhlas s obsahem kladených otázek, nepříjemné pocity vyvolané výslechem apod. Z námitek obviněného neplyne žádný vztah předsedkyně senátu ke skutku ani poměr k dotčeným osobám či orgánům, ani takový poměr obviněný netvrdí. Nic takového neplyne ani ze spisového materiálu. Obviněný v podstatě pouze vytýká soudu, že se k němu nechoval dostatečně korektně, což nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř. Soudy obou stupňů taktéž nepochybily ve svých skutkových závěrech. Nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů, především výpovědí poškozené, nezakládá s ohledem na ustálenou judikaturu namítaný zjevný rozpor a nebyl tak naplněn ani dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. Pokud jde o namítané procesní pochybení spočívající v neprovedení důkazních návrhů obviněného, nejedná se o tzv. opomenutý důkaz, neboť provedené dokazování bylo úplné, prosté důvodných pochybností a závěr o vině byl evidentní.

Výhrady k odůvodnění usnesení odvolacího soudu pak dále nenaplňují žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů, přičemž současně podle § 265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. K tomu je nutno dodat, že nelze rozhodnutí odvolacího soudu posuzovat izolovaně, ale ve vazbě na předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně.

11. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu Praze ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 5 To 271/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

17. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

18. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b), g), m) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněnými požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

19. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný brojí jednak proti osobě předsedkyně senátu (a v menší míře i proti přísedícím) soudu prvního stupně, která podle něj rozhodla ve věci jako vyloučený orgán ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Důvod jejího vyloučení dovozuje zejména z toho, že v hlavním líčení konaném dne 13. 9. 2022 užila dehonestujících vyjádření, na což měla navázat pochybení v nakládání se spisovým materiálem. Obviněný dále brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování. Své skutkové námitky primárně vztáhl na hodnocení výpovědi poškozené M. K., která je podle jeho mínění lživá, nekonzistentní a stojící jako osamocený důkaz. Dále spatřuje pochybení soudů v tom, že nedůvodně zamítly provedení podstatných důkazů a odvolacímu soudu vytkl, že se nedostatečně vypořádal s jeho odvoláním.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

20. Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

21. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecnosti uvádí, že nestrannost soudce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Ústavní soud do své judikatury k čl. 36 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) přejal kritéria plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), na jejichž základě lze posoudit, zda je soudce v konkrétní věci nestranný (viz např. nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04). Procesní právo na nestranného soudce bude zachováno, pokud daný soudce bude nestranný subjektivně ve vztahu ke stranám řízení (subjektivní test nestrannosti) a také objektivně pro vnějšího pozorovatele (objektivní test nestrannosti; blíže ke kritériím nestrannosti soudce viz zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10). Je třeba znovu uvést, že podjatost soudce pro poměr k věci nemůže představovat každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat.

22. Subjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody podjatosti (viz Morice proti Francii, cit. výše). K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce vůči jedné ze stran. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí.

23. Objektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele. Jinými slovy je třeba se ptát, zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného soudce jako nestranného (viz Morice proti Francii, cit. výše, či rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01). Podle judikatury ESLP zde také platí opačná zásada oproti subjektivnímu testu co do domněnky nestrannosti. Odůvodněná námitka objektivní nestrannosti vytváří vyvratitelnou domněnku o podjatosti soudce, kterou poté musí stát vyvrátit, a prokázat, že existují dostatečné procesní pojistky vylučující jakoukoliv legitimní pochybnost o nestrannosti (viz rozsudky ESLP ze dne 6. 9. 2005 ve věci Salov proti Ukrajině, stížnost č. 65518/01; a ze dne 16. 1. 2007 ve věci Farhi proti Francii, stížnost č. 17070/05).

24. Nejvyšší soud považuje za vhodné také zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 88 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.

25. Jak již bylo naznačeno, formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z obsahu spisu vyplývá, že zmíněná okolnost, tj. že ve věci rozhodovala předsedkyně senátu Mgr. Markéta Ivičičová jako vyloučený orgán, byla v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9, jakož i Městským soudem v Praze, namítnuta. Před soudem prvního stupně dovolatel uplatnil námitku podjatosti předsedkyně senátu, kdy o této námitce rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 11. 10. 2022, č. j. 2 T 53/2022-1040 tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. není označená předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 z důvodů uvedených v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u tamějšího soudu pod sp. zn. 2 T 53/2022. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, jež byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2022, č. j. 7 To 317/2022-1057 (dále jen „stížnostní soud“), podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobě jmenovaného soudce tak byly splněny.

26. Z hlediska věcného je třeba k námitkám dovolatele uvést, že dne 13. 9. 2022 v rámci hlavního líčení v souvislosti s rozhodnutím o dalším trvání vazby obviněný odůvodnil svou žádost o propuštění nutností pečovat o svou matku, k čemuž předsedkyně senátu při znalosti spisového materiálu popisující vztah obviněného k matce téměř jako násilný vyjádřila [stručně vyjádřeno - přesný přepis obsažen v návrhu obviněného na vyloučení soudkyně na č. l. 1038 verte bod 4)] pochyby o odůvodnění žádosti obviněného a nechuť z toho, jakého jednání se podle spisového materiálu měl vůči své matce dopouštět, konkrétně, že „se jí dělá špatně z toho, co je napsáno ve spise“. Rovněž však výslovně uvedla, že tak činí bez předjímání meritorního rozhodnutí ve věci. Stížnostní soud ve svém rozhodnutí (viz výše) potvrdil, že forma projevu předsedkyně senátu byla nepatřičná, avšak co do obsahu s ohledem na skutečnost, že se uvedené vyjádření týkalo matky obviněného jako svědka, nikoli poškozených, nevznikly důvodné pochybnosti o podjatosti dotyčné předsedkyně senátu ve vztahu k rozhodování o vině obviněného.

27. Při aplikaci výše zmíněného na předmětnou věc je třeba uvést, že námitka obviněného směřuje do oblasti testu subjektivního. V dané věci obviněný fakticky namítá, že předsedkyně senátu emotivně zhodnotila jeho žádost o propuštění z vazby s ohledem na skutečnosti obsažené ve spisovém materiálu a byť lze souhlasit, že její vyjádření byla pejorativní, samotné rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě bylo učiněno v intencích zákona. Je nutno mít na paměti, že k rozhodování o vazbě (resp. o ponechání obviněného v ní) soud musí přistupovat často v průběhu důkazního řízení, tedy hodnocení skutkových zjištění nemůže být konečné a nemusí být ani zcela jednoznačné. Samotné užití expresivních výrazů ve vztahu k okolnostem, které mají s ohledem na stadium (či fázi) trestního řízení reálnou (byť třeba neúplnou) oporu ve spisovém materiálu, jakkoli v dané věci nebylo zcela umírněné, není v dané věci způsobilé zapříčinit vyvrácení domněnky nestrannosti soudce stanovené subjektivním testem podjatosti.

28. S uvedeným se dále pojí i již zmíněná skutečnost, že předmětná vyjádření předsedkyně senátu byla vztažena k osobě svědka (matky obviněného) a jejího vztahu s obviněným, a tedy se netýkala podstaty projednávané trestní věci, byť popis násilného jednání obviněného vůči jeho matce tvoří součást popisu skutku (avšak ve zcela minimálním rozsahu). V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožnil s přiléhavou argumentací stížnostního soudu, na kterou tímto odkazuje, že i přes nevhodnou formulaci nebyl dán po obsahové stránce důvod k pochybnosti o nestrannosti předsedkyně senátu v rozhodování o vině obviněného. Zvláště pak, pokud vztah obviněného a jeho matky představuje pouze nepatrnou část skutkových zjištění a nemá spojitost s užitou právní kvalifikací. Lze doplnit, že v dané fázi řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodováno o vazbě, předsedkyně senátu se tedy nevyjadřovala k dokazování v samotném meritu věci. Každopádně podstata projednávaného skutku (týrání poškozené M. K.) je zcela odlišná od posouzení vztahu obviněného k matce a eventuálního násilného postupu vůči ní. Neméně významnou skutečností je i upozornění předsedkyně senátu v předmětném hlavním líčení (a to přímo v rámci dovolatelem kritizovaného emočního verbálního projevu), že nepředjímá rozhodnutí ve věci samé. Tím zároveň deklarovala, že nijak nepředjímá ani vinu obviněného. Obsah jejího, co do formy i obsahu nepříliš vhodného, vyjádření je třeba vnímat tak, že pouze na základě v té době jí známých skutečností plynoucích ze spisu nepovažovala argumentaci obviněného pro jeho eventuální propuštění z vazby za přesvědčivou, adekvátní a akceptovatelnou. Nelze však z takového jednání předsedkyně senátu dovodit neschopnost pro podjatost ve věci spravedlivě rozhodnout. Nebyl totiž detekován relevantní poměr předsedkyně senátu ani k projednávané věci ani k osobám, jichž se úkony trestního řízení týkají, pro který by měla být z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.

29. Pokud v těchto souvislostech dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15 (jímž bylo shledáno porušení základního práva stěžovatele na nestranného soudce a presumpce neviny), není takový odkaz případný. Ústavní soud totiž projednal případ, kdy (stručně shrnuto) předseda senátu soudu prvního stupně při rozhodování v trestní věci obviněného vyjádřil názor, že obviněný se vůči němu dopustil zločinu křivého obvinění, aniž však obviněný byl za takový trestný čin pravomocně odsouzen. Bylo pak shledáno, že dotyčný soudce nerespektoval presumpci neviny a ačkoli rozhodoval v řízení o jiném trestném činu, než je údajný zločin křivého obvinění, založil silné podezření, že není subjektivně nestranný (byla vyvrácena domněnka subjektivní nestrannosti). V projednávané věci však šlo o situaci přesně opačnou, kdy sice předsedkyně senátu vyjádřila jistý odsudek vůči poznatkům o chování obviněného k matce plynoucím ze spisu, nicméně, jak bylo opakovaně zdůrazněno výše, učinila tak v rámci rozhodování o vazbě a jednoznačně odmítla předjímat meritorní rozhodnutí ve věci, tedy nevyjádřila se v judikovaném smyslu, že se obviněný dopustil nějakého trestného činu.

30. Ve vztahu ke zbývajícím námitkám o podjatosti soudu prvního stupně lze podotknout, že poměr k projednávané věci soudce (či přísedícího) ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nelze zaměňovat za právní názor, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházející přístup k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Důvodem vyslovení podjatosti soudce není ani případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016). Za této situace pak výhrady proti procesnímu postupu senátu soudu prvního stupně nelze interpretovat jako projev podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Jako zcela bezpředmětné a neodůvodněné Nejvyšší soud vnímá výhrady dovolatele vůči přísedícím senátu soudu prvního stupně, jejichž podjatost měla být založena pouze tím, že „akceptovali chování předsedkyně senátu“.

31. Nejvyšší soud proto po zhodnocení všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že v dané věci není naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť nebyly zjištěny natolik závažné důvody, které by byly způsobilé zpochybnit nestrannost rozhodování senátu soudu prvního stupně ve věci, tedy konkrétně v důsledku poměru k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon trestního řízení týká či poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Z povahy věci ani na základě dovolací argumentace nepřicházelo v úvahu posouzení podjatosti soudního senátu z důvodů uvedených v § 30 odst. 2 tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Argumentuje-li obviněný, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování, či jsou nepřesvědčivé ve světle okolností předmětného případu, s jistou dávkou benevolence formálně naplňuje první alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

33. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je totiž seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.

34. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

35. Určení rozhodných skutkových zjištění je projevem aplikace zásad ústnosti a bezprostřednosti podle § 2 odst. 11, 12 tr. ř. v kombinaci na již odkázanou zásadu volného hodnocení důkazů, prostřednictvím nichž soudy nižší instance provádějící dokazování ve věci posuzují (resp. hodnotí) jednotlivé důkazy na základě svého bezprostředního dojmu. V posuzovaném případě soud prvního stupně adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledal a provedl důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jež hodnotil právě z pohledu naplnění zásad ústnosti a bezprostřednosti způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustil se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Nepřijal-li tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho vybudoval své skutkové závěry především na výpovědi poškozené M. K., což zdůvodnil logickou návazností na ostatní provedené důkazy (především znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a psychiatrie), postupoval v souladu s uvedenými zákonnými východisky. Je pak třeba zdůraznit, že prostá polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí nenaplňuje ani jednu z alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nemůže být zásadně sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu, bez ohledu na to, pod jakým dovolacím důvodem obviněný své námitky uplatnil.

36. Zmíněná polemika je však hlavní náplní námitek obviněného, jež primárně brojí proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů týkajících se věrohodnosti poškozené M. K. a, podle jeho slov, neobjektivního hodnocení výslechů svědků i jiných důkazů. Pro výše rozvedené důvody tato argumentace není způsobilá doložit (osvědčit) zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Za situace, kdy nebyl zjištěn zjevný rozpor mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování posuzující jednotlivé důkazy v jednotlivých souvislostech, což v předmětném případě zahrnuje výpověď poškozené M. K., znalecké posudky a ostatní poznatky shrnuté soudem prvního stupně v bodě 131. a násl. jeho rozhodnutí.

37. Dále platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

38. Je pak třeba shrnout, že dovolatelem akcentované skutkové námitky nemají potenciál zvrátit skutková zjištění soudů nižších stupňů o jednání obviněného učiněná na základě jednak znaleckých posudků, jednak na dalších provedených důkazech, především pak částí svědeckých výpovědí (I. V., B. M., T. K., V. M., T. O., M. S., K. P., L. T., S. S.), a to po jejich komplexním zhodnocení. Uvedený závěr je odůvodněn i proto, že soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace věcně správně dospěly k závěru, že věrohodnost poškozené M. K. není ničím zpochybněna a ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy (zejména již zmíněné výpovědi svědků a znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie) tvoří výpověď poškozené ucelený řetězec vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

39. Pro úplnost je vhodné dodat, že námitka spočívající v odkazu na závěry znaleckého posudku PhDr. Josefa Pavláta, PhD., (jiný důvod nevěrohodnosti poškozené dovolatel neuvedl) akcentuje osobu poškozené na hranici histriónské poruchy, přičemž jsou přítomny pithiatické rysy vyznačující se slabou věrohodností a emoční labilitou. V prvé řadě je ovšem nutno zdůraznit, že uvedené zjištění nebylo v podstatném rozporu s později vypracovaným posudkem znalce PhDr. Štěpána Vymětala, jenž konstatoval u poškozené posttraumatickou stresovou poruchu, která vznikla v důsledku jednání obviněného. K tomu doplnil, že silná vazba poškozené na obviněného v době dřívějšího znaleckého zkoumání mohla ovlivnit její projev, a tedy až po časovém odstupu a získání potřebného nadhledu mohla její výpověď působit lepším a důvěryhodnějším dojmem. Jak ostatně oba znalci shodně potvrdili, projev poškozené je věrohodný. Tento závěr také opírají o skutečnost, že poškozená skutečně vykazuje příznaky posttraumatické stresové poruchy spojené s výrazně nerovným postavením, které zažila v projednávaném vztahu s obviněným. Pakliže poškozená odlišně od reality prezentovala svá vulgární vyjadřování ve vztahu s obviněným, byla tato skutečnost zohledněna v závěru o malé obecné věrohodnosti ve znaleckém posudku PhDr. Josefa Pavláta, PhD., přičemž pozdější znalecký posudek PhDr. Štěpána Vymětala k takovému závěru nedospěl. Přesto i původní znalecký posudek PhDr. Josefa Pavláta, PhD., mj. konstatoval, že poškozená nemá tendenci obviněného poškodit, ale dát jeho jednání větší vinu. Znalec připustil, že v rámci jím vypracovaného posudku se poškozená obviněnému snažila spíše přilepšit a zmírnit důsledky jeho chování na její zdraví. Každopádně, jak již bylo uvedeno, oba znalecké posudky se lišily pouze v míře obecné věrohodnosti poškozené, shodly se však v závěru, že tato byla ve vztahu s obviněným vystavena domácímu násilí jako oběť, v důsledku čehož se u ní rozvinula i posttraumatická stresová porucha. V podrobnostech lze odkázat na příslušné velmi podrobné hodnotící pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména pod body 104. – 112.

40. Pokud dovolatel namítl „neobjektivní výklad významu (jiných) důkazů“, námitku nijak blíže neodůvodnil způsobem, který by Nejvyššímu soudu umožnil adekvátně reagovat.

41. Nejvyšší soud také zdůrazňuje, že ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tzv. opomenutí důkazu dopouští soud v případě, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy soud neučinil předmětem svých úvah o hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).

42. V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Byť uplatněná námitka o nedůvodném zamítnutí obhajobou navrhovaného výslechu svědků je formálně podřaditelná pod tuto třetí alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není pochyb o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat (ve shodě s vyjádřením státního zástupce), že patřičně odůvodnily své zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o výslech obviněným navržených svědků. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 89. a násl.) konstatoval, že navržené doplnění dokazování k otázce věrohodnosti poškozené M. K. a ohledně komunikace obviněného by nebylo v projednávané věci důkazně přínosné, neboť rozhodné skutkové okolnosti byly dostatečným způsobem objasněny jinými provedenými důkazy, či by jejich provedení bylo nad rámec potřeb dokazování, což činilo učiněné návrhy nadbytečnými. Takové odůvodnění, na které tímto Nejvyšší soud dále odkazuje, lze považovat za dostatečné a adekvátní důkazní situaci v posuzované věci.

K dovolacím námitkám nepodřaditelným pod zákonné dovolací důvody

43. Ve vztahu ke zbytku námitek obviněného stran tvrzených nedostatků v odůvodnění odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává porušení práva na spravedlivý proces, či jiné zásadní vady spadající pod smysl a účel dovolacího řízení. Krom toho, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné podle § 265a odst. 4 tr. ř., je možno uvést následující skutečnosti. Obviněný brojil proti částem odůvodnění odvolacího soudu, která se podle jeho mínění nedostatečně věnovala jeho odvolacím námitkám. Nutno však připustit (ačkoli odvolací soud rozsah samotného vypořádání odvolacích námitek pojal velmi úsporně), že odůvodnění odvolacího soudu mělo toliko podpůrný charakter ve vztahu k již komplexně rozvedeným úvahám prezentovaným soudem prvního stupně.

Pokud soudy postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná, není nezbytná podrobná oponentura (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Přezkoumávaná soudní rozhodnutí pak takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, skýtají.

Za těchto okolností je lichou představa dovolatele, že odvolací soud byl povinen zabývat se každou jednotlivostí obsaženou v jeho odvolání. S oporou v judikaturní praxi reprezentovanou např. usneseními Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 583/13, a Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1417/2015, je možno konstatovat, že se odvolací soud při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu a lze tedy v odvolacím řízení z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu, pokud v rámci řádného opravného prostředku obviněný toliko opakovaně uplatňoval obsahově totožnou obhajobu a nebylo zapotřebí vypořádat argumentaci novou (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020).

44. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Vadu nedostatečného vypořádání s odvolacími námitkami a vadu odůvodnění odvolacího soudu dosahující intenzity porušení práva na spravedlivý proces tak nebylo možno shledat. Tento závěr dovolací soud učinil i při vědomí, že zpracování konečné vizáže a obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu lze podrobit oprávněné kritice. Je totiž zřejmé, že písemné vyhotovení usnesení v podstatné části rozsahu prezentujícího odvolací námitky stran vzniklo koláží elektronické podoby relevantních částí písemných opravných prostředků (tedy jejich prostým ofocením do usnesení), aniž odvolací soud vynaložil úsilí k vytvoření vlastní podoby narativní části odůvodnění, k přeformulaci gramatiky z první osoby pisatele odvolání atd. V důsledku toho byly zachovány i odlišné fonty písma, jeho velikost apod. Pro futuro lze odvolacímu soudu doporučit mnohem vyšší míru pečlivosti při vyhotovování písemného vyhotovení rozhodnutí, aby toto mělo adekvátní administrativní úroveň korespondující s rozhodnutím odvolacího soudu a zejména s instrukcí č. 4/2017 Ministerstva spravedlnosti ze dne 23. 10. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/36, o soudních písemnostech. Každopádně však tato skutečnost ničeho nemění na samotném obsahu odůvodnění, který byl vyhodnocen výše.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

45. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pak tento může být naplněn pouze tehdy, shledá-li Nejvyšší soud důvodnými tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadami naplňujícími obviněným uplatněné dovolací důvody, pro které neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu ovšem v posuzované věci není, tudíž je namístě konstatovat, že z důvodu nutné vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

46. Je tedy možno uzavřít, že obviněný P. J. své dovolání zdůvodnil výhradami, které dílem nerespektovaly věcné zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dílem materiálně nenaplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu