6 Tdo 363/2025

6 Tdo 363/2025-1886

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podala obviněná R. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 12 To 87/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 6/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. M. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2023, sp. zn. 10 T 6/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná R. M. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou v rámci trestné činnosti páchané též spoluobviněnou E. W. pod bodem II. 2) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pod bodem IV. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě účastenství – pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a pod bodem V. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve formě účastenství – pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že (stručně shrnuto):

2) obviněná E. W. společně s obviněnou R. M.:

- v přesně nezjištěné době nejméně ode dne 3. 9.2018 do dne 18. 9. 2018, na přesně nezjištěném místě, pod příslibem zajištění prodeje bytové jednotky č. XY ve XY, katastrální území Ústí nad Labem – XY, ve vlastnictví poškozeného R. J., uvedly v omyl poškozeného R. J. v úmyslu sebe obohatit tím, že ho úmyslně a lživě utvrzovaly o tom, že obviněná M. je bývalá soudkyně, že dobře rozumí obchodování s nemovitostmi, a že se nemusí bát, že by zprostředkování prodeje bytu nezařídily, a že by přišel o finanční prostředky z prodeje, na základě čehož si získaly jeho důvěru, kdy následně jim poškozený za daným účelem podepsal plnou moc k zastupování při prodeji bytu, přičemž po předchozí vzájemné domluvě obviněná M. oslovila realitní kancelář M&M investiční s.r.o., prostřednictvím které zajistila prodej bytu poškozeného, přičemž finanční prostředky z prodeje bytu ve výši 900.000 Kč byly ze strany společnosti M&M investiční s.r.o. zaslány na bankovní účet č: XY vedený na jméno obviněné R. M., která namísto jejich užití na koupi blíže nespecifikovaného bytu v Praze pro poškozeného R. J., jak bylo s poškozeným dohodnuto, tyto finanční prostředky z účtu vybrala a obě obviněné je následně použily pro vlastní potřebu, čímž způsobily poškozenému R. J. škodu ve výši 900.000 Kč,

- v přesně nezjištěné době ode dne 3. 9. 2018 ve XY, Ústí nad Labem, uvedly v omyl poškozeného R. J. tím, že mu v souvislosti s prodejem bytové jednotky č. XY, Ústí nad Labem – XY, přislíbily pomoc při vystěhování věcí z bytu s tím, že mu umožní dočasné uložení věcí v bydlišti obviněné R. M. na adrese XY XY, Praha XY - XY, ačkoliv měly od počátku v úmyslu si předmětné věci ponechat a poškozenému je nevydat, kdy se konkrétně jednalo o sportovní vybavení, nábytek, vybavení domácnosti, elektrické spotřebiče, nářadí, knihy apod. (blíže viz výrok rozsudku specifikující též hodnotu jednotlivých věcí), kdy tyto věci obviněná R. M. po naložení do dodávky odvezla na adresu XY XY, Praha XY, kde je uložila do uzamčené garáže vedlejšího domu, a následně je poškozenému R. J. přes osobní ujištění, že o věci nepřijde, ani po jeho opakovaných urgencích nevydala a sdělila mu, že se věci v garáži vedle jejího domu již nenachází a neví, kdo je odstěhoval, přičemž s věcmi poškozeného naložily nezjištěným způsobem, čímž způsobily poškozenému R. J. škodu v celkové výši 105.490 Kč,

a obviněná E. W. způsobila jednáním pod bodem II. 1)-2) poškozeným L. J., H. J. a R. J. celkovou škodu ve výši 5.112.590 Kč,

a obviněná R. M. způsobila popsaným jednáním poškozenému R. J. celkovou škodu ve výši 1.005.490 Kč,

IV. obviněná R. M. samostatně:

v době ode dne 14. 9. 2015 do dne 19. 2. 2019 na přesně nezjištěném místě v Praze umožnila obviněné E. W., aby tato ukládala finanční prostředky jednak na její bankovní účet číslo XY a na bankovní účet číslo XY, přičemž si musela být vědoma skutečnosti, že se jedná či reálně může jednat o prostředky pocházející z trestné činnosti páchané spoluobviněnou E. W., a to vzhledem k jejich blízkému vztahu, a také s ohledem na skutečnost, že byla od roku 2016 opakovaně předvolávána ze strany pracovníka Policie České republiky, 7. oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Obvodního ředitelství policie Praha III, k podání vysvětlení v trestní věci vedené pod č. j.: KRPA-105167/TČ-2015 proti obviněné E. W., trestně stíhané pro trestný čin podvodu podle § 209 trestního zákoníku, a v téže trestní věci byla předvolávána k podání svědecké výpovědi u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 40/2017, a dále vzhledem k tomu, že pod bodem I. 2),3) se sama na podvodném jednání spolupodílela, přičemž konkrétně umožnila uložit na shora uvedené bankovní účty finanční prostředky,

kdy tímto jednáním (stručně vyjádřeno) umožnila obviněné E. W., aby za období od 14. 9. 2015 do 19. 2. 2019 uložila a přeposlala na její bankovní účty nad rámec běžných příjmů finanční prostředky pocházející z trestné činnosti v celkové výši 2.517.160 Kč, kdy tyto prostředky následně používala z pokynu obviněné E. W. pro svou potřebu a pro potřebu spoluobviněné,

V. obviněná R. M. samostatně:

v době ode dne 22. 4. 2020 do dne 22. 8. 2020 na přesně nezjištěném místě v Praze umožnila obviněné E. W., aby tato uložila finanční prostředky na bankovní účet číslo XY vedený u společnosti Česká Spořitelna, a.s., založený na jméno R. M. na žádost obžalované E. W., přičemž si musela být vědoma skutečnosti, že se jedná či reálně může jednat o prostředky pocházející z trestné činnosti páchané spoluobviněnou E. W., a to vzhledem k jejich blízkému vztahu, a také s ohledem na skutečnost, že byla od roku 2016 opakovaně předvolávána ze strany pracovníka Policie České republiky, 7. oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Obvodního ředitelství policie Praha III, k podání vysvětlení v trestní věci vedené pod č. j.: KRPA-105167/TČ-2015 proti obviněné E. W., trestně stíhané pro trestný čin podvodu podle § 209 trestního zákoníku, a v téže trestní věci byla předvolávána k podání svědecké výpovědi u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 40/2017, a dále vzhledem k tomu, že se sama na podvodném jednání spolupodílela, přičemž takto konkrétně umožnila uložit na shora uvedený bankovní účet finanční prostředky poškozené I. T. zaslané prostřednictvím účtu č. XY majitelky K. S., a to ve třech platbách:

- dne 22.04.2020 částka ve výši 100.000 Kč, - dne 25.05.2020 částka ve výši 100.000 Kč, - dne 22.08.2020 částka ve výši 50.000 Kč,

kdy tímto jednáním umožnila obviněné E. W., aby za období od 22. 4. 2020 do 22. 8. 2020 uložila a přeposlala na její bankovní účet nad rámec běžných příjmů finanční prostředky pocházející z trestné činnosti v celkové výši 250.000 Kč,

2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.

3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu spoluobviněné E. W. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit náhradu škody poškozenému L. J. ve výši 2 596 800 Kč a poškozenému R. J. ve výši 2 515 790 Kč. Podle § 228 odst. l tr. ř. byla obviněná E. W. dále sama povinna uhradit škodu dalším poškozeným.

4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podaly obě obviněné odvolání. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 12 To 87/2023, jímž z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ve výrocích o vině a trestu týkajících se obou obviněných (a v případě obviněné E. W. i v celém adhezním výroku) napadený rozsudek zrušil. Ve vztahu k dovolatelce pak dotyčný soud konkrétně zrušil výrok o vině pod bodem IV. a celý výrok o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc dovolateky ohledně výroku o vině pod bodem IV. napadeného rozsudku vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V

ostatních výrocích o vině týkajících se dovolatelky zůstal napadený rozsudek nedotčen. Za trestnou činnost pod body II. 2) a V. ji odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále jí podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně s obviněnou E. W. nahradit škodu poškozenému R. J. ve výši 1 005 490 Kč. Uvedený soud rovněž nově rozhodl o vině, trestu i povinnosti nahradit škodu obviněné E. W. Pro úplnost možno též uvést, že stran skutku dovolatelky vymezeného pod bodem IV. bylo trestní stíhání podle § 231 odst. 1 za použití § 223 odst. 2 tr. ř. a § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. (pro bezúčelnost) zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 10 T 6/2022. Byť je tedy tento skutek výše specifikován z hlediska vývoje trestní věci, není předmětem dovolacího přezkumu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Vytkla, že skutek pod bodem II. 2) skutkové věty byl nedostatečně zjištěn. Rozpor spatřuje v konstatování soudu, že poškozený R. J. měl podepsat kupní smlouvu týkající se převodu vlastnictví bytu na odsouzenou E. W. (dále jen „odsouzená“), byť podle samotného poškozeného mělo jít o zplnomocnění obviněné. Že šlo o plnou moc, podporuje i výpověď P. V., podle kterého mu měla být předložena. Tato záměna dala za vznik vadám ve výroku o vině, neboť odůvodnění soudů řeší jiné otázky, než jaké popisuje skutková věta. Pokud jde o druhé dílčí jednání stejného skutku, soudy nebylo vůbec objasněno, jak s předmětnými věcmi bylo naloženo. Není ani jasné, zda byly věci prodány nebo užity, či jestli se na tom obviněná podílela. Nadto poškozenému byl vrácen notebook a tiskárna, což dále vyvrací závěry soudů o společném úmyslu obviněné a odsouzené dopustit se podvodu. K vyjasnění uvedeného byl navržen výslech svědkyně P. H., který nebyl pro nadbytečnost proveden. Nicméně odůvodnění soudu v tomto ohledu nebylo zákonné, protože bylo v rozporu s ustálenou judikaturou. Zjevně rozpornými mají být i skutkové závěry týkající se jednání pod bodem V. skutkové věty. Jelikož odsouzená se v předmětné době nacházela ve výkonu trestu, obviněná se s ní nemohla na spáchání tohoto skutku dohodnout. Nic na tom nemění ani soudy zmiňovaná korespondence a návštěva ve věznici, které vzhledem ke vztahu dotyčných neměly trestněprávní relevanci. Obviněná nepopírá, že s E. W. komunikovala, ale to samo o sobě nemůže zakládat podezření, že by spolu plánovaly spáchat trestný čin. Zvláště, když komunikace s odsouzenou je monitorována. Obviněná stejně nemohla zabránit, aby platba byla zaslána na její účet. A i pokud by nějakou dohodu uzavřela v dřívější době, nástup odsouzené do

výkonu trestu by bránil její realizaci. Nesprávným bylo i hmotněprávní posouzení obou skutků. V případě skutku II. 2) platí, že nemohlo jít o pokračující trestný čin, protože obě dílčí jednání se zásadně liší. První dílčí jednání se týká příslibu prodeje bytu, zatímco v druhém jde o vylákání movitých věcí pod záminkou úschovy. Podle obviněné je z uvedeného patrné, že absentuje jednotící modus operandi. Věci se dostaly do dispozice obviněné dobrovolně, z její strany nedošlo ke klamavému jednání, tudíž se neobohatila tím, že jiného uvedla v omyl.

Soudy nebylo ani odůvodněno, jak tvrzení, že obviněná je bývalá soudkyně, mělo souviset s majetkovou dispozicí poškozeného. V souvislosti se skutkovými námitkami k prvnímu dílčímu skutku II. 2) je totiž patrné, že tímto došlo k podpisu plné moci, která podle závěrů soudů nižších stupňů byla k ničemu. Obviněná v neposlední řadě vytkla nedostatečné právní posouzení účastenství u skutku pod bodem V. Pro takový právní závěr by musela vědomě dát najevo svou součinnost s realizací konkrétního trestného činu.

Z ustálené judikatury však vyplývá, že předpokladem pomoci je vyřčení slibu takové pomoci ještě před samotným spácháním trestného činu. Vzhledem k vytýkaným skutkovým rozporům u tohoto skutku však toto nebylo možné.

6. Z výše uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně odpovídá pouze námitka, že skutková zjištění ohledně převodu bytu jsou v rozporu s výpovědí svědka P.

V. Jedná se však o neopodstatněnou výtku. Soudy učiněné skutkové závěry byly řádně odůvodněny a obviněnou vytýkaný rozpor neměl a ani mít nemohl vliv na průběh skutkového děje. To ostatně potvrdil i dotyčný svědek, který dále vypověděl, že s obviněnou ohledně prodeje bytu komunikoval a že se účastnila podpisu smlouvy. Uvedené v kombinaci s dalšími provedenými důkazy tak nezanechává důvodných pochybností o skutkovém stavu. Pokud jde o skutkové námitky týkající se druhého dílčího jednání pod bodem II.

2), ale i skutku pod bodem V. výroku o vině, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Jedná se pouze o zpochybnění výsledků provedeného dokazování bez konkrétního vymezení, v čem obviněná spatřuje rozpor. Ani výhrady směřující k neprovedení výslechu svědkyně P. H. nenaplnily předmětný dovolací důvod. Jednak obviněná provedení tohoto důkazu nenavrhla, to učinila spoluobviněná E. W., jednak se s tímto návrhem soudy v odůvodnění vypořádaly v souladu se zákonem. Pokud jde o hmotněprávní námitky brojící proti posouzení subjektivní stránky, příčinné souvislosti a pokračování v trestném činu u prvního skutku II.

2) a subjektivní stránky v případě druhého skutku V., ani těm nelze přisvědčit. Z popisu jednání pod bodem II. 2) výroku o vině je přiléhavě vyjádřen podíl obviněné na spáchaném trestném činu, včetně předchozí vzájemné dohody a společného záměru podvést poškozeného. V daných souvislostech je pak závěr o úmyslném zavinění obviněné nezpochybnitelný. Dále pro potřeby posouzení příčinné souvislosti nebylo nezbytné zjištění, jakým způsobem obviněná naložila s podvodně vylákaným movitým majetkem. Stejně tak z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu bylo nevýznamné, že některé věci se obviněnému vrátily.

Došlo k tomu totiž až po dokonání skutku, přičemž předmětné věci nebyly v popisu skutku ani zahrnuty. Státní zástupce dále uvedl a podrobně odůvodnil, že ani námitky proti posouzení skutku II. 2) jako pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku nejsou opodstatněné. Oba útoky byly vedeny podobným způsobem sledující stejný cíl, a to vylákání majetkových hodnot. Podle ustálené judikatury není přitom nezbytné ve výroku o vině uvést, že se jedná o pokračující trestný čin. Obdobně ani námitka o nenaplnění subjektivní stránky v rámci skutku V.

výroku o vině nemůže obstát. Popis rozhodných skutkových okolností je odpovídajícím podkladem pro právní závěr o úmyslném zavinění obviněné. Jestliže odsouzená E. W. zaslala z výkonu trestu 250 000 Kč na účet obviněné, muselo být z podstaty věci zřejmé, vzhledem i k předcházejícímu spolupachatelství dotyčných, že nemohlo jít o legálně nabité peněžité prostředky. Obviněné toto všechno muselo být zřejmé, což odůvodňuje právní kvalifikaci jejího jednání jako účastenství ve formě pomoci.

8. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 12 To 87/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnou vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

14. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Ty výhrady, které polemizují se skutkovými zjištěními soudů, pak vzhledem k výše uvedenému nelze podřadit pod tyto ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody.

15. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněná brojí primárně proti učiněným skutkovým zjištěním, která shledala nedostatečně odůvodněnými. Konkrétně, že podle výsledků dokazování poškozený R. J. měl podepsat kupní smlouvu s E. W. (dále jen „odsouzená“), byť tomu neodpovídá popis skutku II. 2). Soudy nebylo ani vyjasněno v případě druhého jednání téhož skutku, jak bylo s věcmi poškozeného naloženo. S tím spojuje i svou námitku proti zamítnutí výslechu svědkyně P. H. a své výhrady ohledně naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Samostatně pak brojí i proti právní kvalifikaci předmětného skutku jako pokračujícího trestného činu. V případě skutku pod bodem V. výroku o vině namítá nedostatečné zohlednění širšího kontextu, jmenovitě že se nemohla s odsouzenou domluvit na trestné činnosti, neboť ta byla v té době ve výkonu trestu, kvůli čemuž měly být učiněny vadné skutkové i právní závěry.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa první

16. Namítá-li obviněná, že skutkové závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování, neboť se rozchází s jejími skutkovými tvrzeními, zjevně tyto své výhrady spojuje s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

17. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).

18. Nutno dále poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V této souvislosti je vyžadováno podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.

19. Zmíněná polemika je však hlavní náplní námitek obviněné, jimiž primárně brojila proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů týkajících se ve vztahu ke skutku II. 2) podpisu plné moci poškozeným, osudu jeho movitých věcí a v případě skutku V. existence domluvy s odsouzenou. Podle obviněné tak soudy měly ve svém hodnocení zohlednit jí namítané skutečnosti, neboť až na jejich základě by byl skutkový stav náležitě zjištěn. Již v obecné rovině je nutno upozornit, že takto formulovanými námitkami obviněná nevymezila, která skutková zjištění jsou v rozporu, se kterými důkazy, proč tedy obsah provedených důkazů neposkytuje náležitý podklad pro skutková zjištění, proč jsou namítaná skutková zjištění podstatná apod. Uvedenými výhradami toliko nahrazuje skutkové závěry soudů vlastní verzí skutkového děje, což není způsobilé doložit (natož osvědčit) zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů.

Zvláště pokud se s těmito námitkami již adekvátně vypořádal odvolací soud, jak tomu bylo i v tomto případě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). V takovém případě není ani v povinnostech Nejvyššího soudu, aby sám argumentaci dovolatele dotvářel a domýšlel, neboť takový postup by odporoval ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 252/2024, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Za situace, kdy nebyl zjištěn zjevný rozpor mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování posuzující důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (jmenovitě výpovědi poškozeného R. J., svědků P. V. a T. T., poškozené I. T., kupní smlouvou ze 3. 9. 2018 mezi poškozeným R. J. a E. W., další kupní smlouvou ze dne 14.

9. 2018 mezi poškozeným R. J. a společností M&M investiční s.r.o. o téže nemovitosti, sdělení ČSOB k účtu obviněné uvedeného na kupní smlouvě se společností M&M investiční s.r.o., výpisy z účtu obviněné vedené u České spořitelny a.s., a další shrnuté v rozhodnutí soudu prvního stupně v bodech 60. a 61.), což tvoří ucelený řetězec vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

20. Nad rámec nezbytného má Nejvyšší soud za vhodné dále upozornit, že obviněnou namítaná záměna v podpisu plné moci a kupní smlouvy ve vztahu k prvnímu jednání ve skutku pod bodem II. 2) výroku o vině neměla a ani mít nemohla vliv na znění skutkové věty. Z popisu předmětného jednání je zcela zjevné, že obviněná pomáhala poškozeného R. J. utvrzovat v omylu, že je bývalou soudkyní, díky čemuž dosáhla zaslání finančních prostředků z prodeje bytu na účet, jehož byla jediným disponentem. Jak dokládá výpověď svědka P.

V., poškozeným udělená plná moc neměla vliv na samotný akt prodeje předmětného bytu, neboť realitní kancelář vyžaduje podpis majitele bytu, nikoliv jeho zmocněnce. Stejně tak i dřívější smlouva o prodeji bytu uzavřená s odsouzenou neměla pro průběh skutkového děje významu. Toto přiléhavě shrnul soud prvního stupně v bodě 60. svého rozhodnutí, podle kterého by bylo nesmyslné, aby poškozený prodal svůj byt za 1 000 000 Kč odsouzené a ta vzápětí ve spolupráci s obviněnou začala zprostředkovávat prodej téže nemovitosti realitní kanceláří M&M investiční s.r.o., přičemž jako vlastník stále vystupoval poškozený.

Jak rovněž poukázal předmětný soud, toto potvrzuje i výpis z katastru nemovitostí (č. l. 602 až 605), podle kterého nedošlo k převodu vlastnického práva na odsouzenou. Je tak zcela marginální dovolatelkou zdůrazňovaná anabáze s podpisem plné moci a kupní smlouvy s odsouzenou, neboť ani jeden z těchto dokumentů neměl vliv na prodej bytu zmíněné realitní kanceláři, což představuje skutečný předmět stíhaného trestného činu. Rozhodujícími okolnostmi ve smyslu již citovaného ustanovení § 2 odst. 5 tr.

ř. bylo proto zjištění, že obviněná se vydávala za soudkyni, čímž si logicky získala důvěru poškozeného, který v důsledku toho (a v důsledku kooperativního jednání E. W.) prodal svůj byt, přičemž zpeněžení tohoto prodeje bylo připsáno právě na účet obviněné, aniž by ovšem podle původního příslibu obviněná s odsouzenou peníze užily na nákup blíže nespecifikovaného bytu v Praze a toto ani nikdy neměly v úmyslu. Stručně opakovaně vyjádřeno, skutková věta neskýtá pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového děje, na který mohla být aplikována přiléhavá právní kvalifikace.

21. Obdobné platí i pro zbývající skutkové námitky. V případě druhého jednání skutku pod bodem II. 2) je výslovně uvedeno, že s movitými věcmi poškozeného bylo naloženo nezjištěným způsobem. Proto k tomu se vztahující výhrady pouze kopírují znění skutkové věty, přičemž se však obviněná domáhá jiného, pro sebe příznivějšího, závěru. Jde tak o pouhou bezobsažnou proklamaci, která neodpovídá žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů (jak bylo vysvětleno výše). V tomto ohledu je možno odkázat na pečlivé zdůvodnění soudu prvního stupně v bodě 60., ve kterém tento soud detailně vyložil své hodnotící úvahy a závěry.

Podle učiněných zjištění obviněná (po smrti manžela svědkyně M. S. jako jediná) disponovala s klíči ke garáži, kde byly přechovávány věci poškozeného R. J. (jak obviněná sama potvrdila) a muselo jí být tedy známo, jak je s uloženými věcmi nakládáno. Zvláště pak za situace, kdy to byla ona, která jejich uskladnění zajistila. Soud prvního stupně proto zcela logicky dospěl k závěru, že tvrzení obviněné o opaku jsou nedůvěryhodná. Přesný osud těchto věcí je pak podřadný zjištění, že dotyčný poškozený přenechal obviněné své movité věci k úschově na základě úmyslného klamavého jednání z její strany, jen aby o významnou část takto uložených věcí nenávratně přišel.

Jak k tomu konstatoval odvolací soud v bodě 36. svého odůvodnění, věci byly velmi pravděpodobně obviněnou i odsouzenou užívány podle jejich aktuálních osobních potřeb, přičemž je ve velké většině nevrátily a zřejmě prodaly či vyhodily, což však na podstatu právní kvalifikace nemělo vliv, neboť faktický osud movitých věcí opět pro použitou právní kvalifikaci podstatný není. Nelze ani opomenout, že poukazuje-li obviněná na vrácení notebooku a tiskárny, tak ty nebyly součástí popisu předmětného skutku, přičemž k jejich vrácení i tak došlo až po dokonání trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr.

zákoníku, jak přiléhavě upozornil státní zástupce. Ani v případě tohoto skutku tedy nelze shledat obsahovou nedostatečnost či vadu popisu, ať již jde o oporu v provedených důkazech či návaznost na použitou právní kvalifikaci.

22. I tvrzení, že obviněná se s odsouzenou nemohla dohodnout na spáchání trestného činu popsaného ve skutku V. výroku o vině opět představuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů. Soud prvního stupně řádně v rámci bodu 61. svého odůvodnění uzavřel, že vzhledem k širšímu kontextu celé situace (obviněná věděla o předcházející trestné činnosti odsouzené, která se dokonce v době zaslání finančních prostředků nacházela ve výkonu trestu odnětí svobody), bylo nanejvýš jasné, že finanční prostředky nepocházejí a nemohou pocházet z legální činnosti. Argumentuje-li obviněná, že dopis od odsouzené, ve kterém obviněné sděluje, že si nemá všímat příchozí částky 250 000 Kč (jehož obsah potvrdila samotná obviněná, jak shrnul soud prvního stupně v bodě 15. svého rozhodnutí), je nevypovídající, jde opět o prostou polemiku s hodnocením důkazů. Lze jen zopakovat, že pohledem dovolacího řízení vyzdvihování vlastní verze skutkového děje není přezkoumatelnou námitkou, zvláště pokud soudy své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Nadto Nejvyšší soud dodává, že sama obviněná před soudem prvního stupně vypověděla o ztrátě důvěry k odsouzené po přijetí finanční částky (viz již zmíněný bod 15. rozhodnutí soudu prvního stupně). Dokonce se sama označila za podvedenou ze strany odsouzené, přestože zaslané peníze později vybrala a předala bratru odsouzené. Tím spíše se však nyní vznesené námitky o neexistenci domluvy o mezi obviněnou a poškozenou stávají zmatečnými. Je patrné, že obviněná své námitky mění v průběhu času ve snaze vyvrátit učiněná skutková zjištění, což však činí tyto námitky rozporuplnými. Oproti tomu soud prvního stupně ve svém odůvodnění nabídl logické vysvětlení průběhu tohoto i dřívějšího skutku. Nebyl tak dán žádný důvod pro zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších soudů.

23. V této spojitosti pak, byť to obviněná opakovaně rozporuje, nezbývá než uzavřít, že řetězec uvedených důkazů spolehlivě prokazuje její vinu a vyvrací její námitky. Odůvodnění soudů vycházela z konzistentních výpovědí vyslechnutých svědků a zmíněného souladu s dalšími (zejména listinnými) důkazy, což mimo jiné zahrnovalo i vyhodnocení vystupování obviněné vůči poškozenému R. J. a jejího přijetí značných peněžních prostředků zaslaných poškozenou I. T. na popud odsouzené. Dovolací soud shledal zcela relevantní argumentaci soudů nižších stupňů, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr, než ten, že obviněná spolupracovala s odsouzenou (částečně ve formě společného jednání, částečně ve formě pomoci) s vidinou podvodného vylákání peněz (popř. movitých věcí) od poškozených, čehož i dosáhly.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Třetí alternativa

24. Ve vztahu k námitce nedůvodného neprovedení výslechu svědkyně P. H. Nejvyšší soud konstatuje, že ani z formálního hlediska uvedené neodpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné - v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).

25. V posuzované věci nelze pochybovat o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Předně je nutno poukázat, že předmětný důkaz byl navržen odsouzenou nikoliv obviněnou. Odkazuje-li nyní obviněná na výpovědní hodnotu tohoto důkazu (navrženého v řízení před soudem prvního stupně tehdy spoluobviněnou), činí tak prvně až v dovolacím řízení. Jde tedy o důkaz, který nenavrhla, tudíž se nemůže optikou dovolacího řízení jednat o tzv. důkaz opomenutý. Už jen z tohoto důvodu nelze k předmětné námitce přihlédnout. Nehledě na uvedené možno v krátkosti odkázat také na odůvodnění zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně stran návrhu odsouzené E. W. na doplnění dokazování výslechem mj. P. H. v bodě 56. jeho rozhodnutí zejména z důvodu nadbytečnosti, na což následně odkázal i soud odvolací. Správnosti zamítavého stanoviska ostatně svědčí i skutečnost, že tento důkazní návrh se týká skutečností již prokázaných na základě dostatečné sumy jiných provedených důkazů. S uvedenými úvahami se proto Nejvyšší soud plně ztotožnil a dále na ně odkazuje.

26. Soud prvního stupně postavil vlastní ucelený argumentační systém, který ve světle zásad elementární logiky obstojí, a v souladu se zákonem vyložil své hodnotící úvahy, podle kterých provedené důkazy ve vzájemné souvislosti tvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněné, což činí navrhované důkazy nadbytečnými. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je namístě shrnout, že postup soudu prvního stupně stvrzený soudem odvolacím je vyhovující vzhledem k důkazní a procesní situaci v posuzované věci a Nejvyšší soud proto neshledal důvodu pro kasační zásah. Soud prvního stupně totiž postupoval při zamítnutí důkazního návrhu velmi důsledně po detailním zhodnocení obsahu již provedených důkazů. Z nich, zejména z komplexu svědeckých výpovědí, jakož i souvisejících listinných důkazů, vyplynuly skutkové závěry, na nichž ani hypoteticky navržený důkaz nemohl ničeho změnit.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

27. Nejvyšší soud předesílá, že ačkoli obviněná v dovolání formálně pod deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadila vícero námitek, pouze částí z nich fakticky brojila proti nesprávnému právnímu posouzení. Výhrady ohledně nenaplnění znaků trestného činu, a to konkrétně objektivní stránky v případě prvního dílčího jednání popsaného bod bodem II. 2) výroku o vině pramení totiž primárně z výše uvedené polemiky s hodnocením důkazů obecnými soudy. Zbývající námitky (byť v některých případech s jistou dávkou benevolence), lze pod předmětný dovolací důvod podřadit, nelze jim však přiznat důvodnost.

28. Je proto nutno prvně odmítnout předpoklad obviněné o jiném než soudem zjištěném skutkovém stavu, neboť jak bylo výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, obviněná nenamítla neodůvodněnost hmotněprávního posouzení skutku popsaného v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku (event. rozvedeného v jeho odůvodnění), nýbrž své námitky vůči právnímu posouzení (nenaplnění objektivní stránky) bezprostředně navázala na svou vlastní interpretaci skutkových zjištění. Takovéto námitky se však s premisou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že u obou dílčích jednání byla ve skutkové větě přiléhavě vyjádřena příčinná souvislost mezi jednáním a způsobeným následkem, popř. dispozičními úkony poškozeného, proti čemuž obviněná primárně brojí. Tvrdí-li obviněná opak, činí tak (nad rámec již vypořádaných skutkových námitek) i prostřednictvím vlastní interpretace popisu skutku prvního dílčího jednání. Své námitky fixuje na zmínku o plné moci, čímž však zcela opomíjí předcházející text, podle kterého: „[obviněná a odsouzená] uvedly v omyl poškozeného R. J. v úmyslu sebe obohatit tím, že ho úmyslně a lživě utvrzovaly o tom, že obviněná M. je bývalá soudkyně, že dobře rozumí obchodování s nemovitostmi, a že se nemusí bát, že by zprostředkování prodeje bytu nezařídily, a že by přišel o finanční prostředky z prodeje, na základě čehož si získaly jeho důvěru“. Uvedené v kontextu následného prodeje bytu zmíněným poškozeným rozporovaný obligatorní znak objektivní stránky srozumitelně vyjadřuje. Pokud jde tedy o námitku obviněné, že popis jejího jednání neodpovídá právní kvalifikaci, je nutno tuto úvahu odmítnout, neboť v popsaném jednání opírajícím se dostatečné dokazování a správné hodnocení provedených důkazů, lze bez pochyb spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. Popis skutku tedy zahrnuje uvedení poškozeného v omyl ze strany obviněné i odsouzené, získání jeho důvěry pro účely prodeje bytu pod falešným příslibem užití inkasovaných prostředků ke koupi bytu jiného, k čemuž nikdy nedošlo, ani dojít nemělo, neboť dovolatelka prostředky z účtu vybrala a obě je použily pro vlastní potřebu. Nelze tedy akceptovat námitku o absenci některého ze zákonných znaků trestného činu podvodu.

29. Z hlediska napadeného rozsudku, obsahu dovolání a předmětného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byla naopak relevantní otázka, zda jednání obviněné specifikované v bodě II. 2) výroku o vině vykazuje znaky pokračování jednoho trestného činu.

30. Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Uvedená legální definice pojmu pokračování v trestném činu je tvořena čtyřmi znaky: útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem, musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Všechny tyto čtyři znaky musejí být dány současně, chybí-li některý z nich, o pokračování v trestném činu nejde. Rozhodujícím kritériem pokračování v trestném činu je, že jednotlivé útoky, z kterých každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7.

12. 1971, sp. zn. 2 Tzf 3/71, uveřejněné pod č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat a je ho možno vyvodit z objektivních podmínek provázejících realizaci takového konkrétního pokračujícího trestného činu, tedy např. z postupu pachatele při přípravě a realizaci jednotlivých útoků, opatření si nástrojů, prostředků atd. pro jejich spáchání, způsobu provádění, např. ze stejnorodého způsobu jednání, když pachatel odcizuje stále stejné předměty, časových, ale i místních souvislostí apod. (ŠÁMAL, Pavel.

§ 116 [Pokračování v trestném činu]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1670, marg. č. 4.). Pro naplnění znaku objektivní stránky pokračování v trestném činu spočívající v jeho spáchání „podobným způsobem provedení“, se nevyžaduje, aby způsob provedení byl zcela shodný, ale naopak se připouští i podobnost jeho provedení. Rovněž, v souladu s vyjádřením státního zástupce, lze dále odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1188/2023, podle kterého není nezbytné vždy výslovně uvést ve výroku o vině, že se jedná o pokračující trestný čin.

Neuvedení tohoto právního termínu nijak nenarušuje právní závěry o kvalifikaci jednání obviněného, když jak z užité právní kvalifikace a skutkové i právní věty je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení k tomuto trestnému činu jako k pokračujícímu přistupovaly, tedy to vyplývá ze samotné systematiky výroku rozsudku o vině. To ostatně znázorňuje užití pomlčky na začátku popisu každého útoku podřazeného pod bod II. 2). Uvedenému dále odpovídají i odůvodnění soudů obou stupňů, která uvedený popis konzistentně charakterizují jako jeden skutek.

Soudy proto ani v tomto směru nepochybily.

31. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na projednávaný případ lze souhlasit s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v bodě 36. jeho rozsudku, že posuzované jednání obviněného naplnilo znaky pokračování zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Odvolací soud v tomto kontextu poznamenal, že jednotný záměr ve smyslu § 116 tr. zákoníku byl dán propojeností obou útoků s podvodným záměrem od počátku získat finanční prostředky za prodej bytu a s tím i získání věcí tam umístěných. Dovolací soud s jeho argumentací souhlasí a navazuje, že onen jednotný záměr, tzv. subjektivní souvislost, lze vysledovat z toho, že v obou případech tentýž poškozený R. J. učinil dispozici s majetkem (movitým i nemovitým) v domnění, že jedná s bývalou soudkyní (obviněnou). Je tedy zřejmé, že oběma předmětnými útoky vycházejícími z tohoto klamu bylo dosaženo majetkového prospěchu (nejen) obviněné, což v kombinaci s objektivními souvislostmi (blízké časové, místní i osobní návaznosti popsané ve skutkové větě) činí všechny znaky pokračujícího trestného činu beze zbytku naplněnými. Jinak vyjádřeno, z hlediska pokračování podle § 116 tr. zákoníku bylo rozhodné, že obviněná (ve spolupráci s odsouzenou) uvedla poškozeného v omyl ve vícero skutečnostech (o jejím zaměstnání, jejích zkušenostech s prodejem nemovitostí, zařízení nového ubytování v Praze, bezpečném uložení movitých věcí), čímž sledovala své vlastní obohacení. Není-li nutno ve smyslu shora uvedeného trvat na zcela shodném způsobu provedení činu (který především dovolatelka reklamovala), neboť postačuje podobný způsob provedení, jsou veškeré zákonné náležitosti tzv. pokračujícího trestného činu naplněny.

32. Obviněná také rozporovala důvodnost posouzení soudem zjištěného skutku pod bodem V. jako pomoci k přečinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V uvedeném směru namítla, že soudy neuplatnily odpovídající argumentaci, která by měla svědčit o správnosti takového právního závěru. Své výhrady směřovala k nenaplnění subjektivní stránky pomoci, přičemž do větší míry vycházela z vlastního (pro sebe příznivějšího) hodnocení provedených důkazů. Takovou argumentaci však nebylo možno pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, neboť námitka nemožnosti použité právní kvalifikace skutku byla opřena o tvrzenou neznalost trestněprávního jednání odsouzené. Oproti tomuto tvrzení podle soudů nižších stupňů spočívalo jednání obviněné v tom, že vědomě umožnila odsouzené uložit na její účet podvodně vylákané peněžní prostředky od poškozené I. T. Tím, jak podotkl odvolací soud v bodě 45. svého rozhodnutí, byl předmětný trestný čin spáchaný odsouzenou dokonán. Je tedy zjevné, že jde o námitku svojí povahou skutkového charakteru a opřenou o jiné skutkové závěry, než jaké logicky a v souladu s obsahem provedených důkazů učinily soudy nižších stupňů. I tak lze konstatovat následující.

33. Podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Pomoc z hlediska subjektivní stránky předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 6 Tdo 213/2022). Jestliže obviněná nesprávnost závěru o existenci úmyslného zavinění buduje na skutkovém základě, neboť tvrdí, že nebyla prokázána její předchozí dohoda s odsouzenou, Nejvyšší soud v tomto ohledu odkazuje na předchozí bod 22. tohoto usnesení, stejně tak i na přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu v bodě 45. jeho rozsudku. V této souvislosti nezbývá než dodat, že o zjištěném skutkovém stavu nevznikly žádné, a zejména ne důvodné pochybnosti, na něž by snad měl dovolací soud reagovat. Stejný závěr nutno učinit stran výše zmíněné námitky o absenci znalostní složky zavinění obviněné ve vztahu k předmětnému jednání, která představuje rovněž námitku skutkovou. Nelze jí přisvědčit, neboť jak zcela správně konstatoval odvolací soud, obviněná si musela být vědoma toho, že odsouzená nemá žádné legální příjmy nejen z doby, kdy nebyla ve výkonu trestu, a navíc musela být srozuměna i s tím, jakou trestnou činnost odsouzená páchala nejen sama (kvůli čemuž obviněná opakovaně vypovídala v trestních věcech odsouzené vedených pro podvodnou trestnou činnost), ale i ve spojení se samotnou obviněnou. Tím také vypořádal všechny v úvahu připadající alternativní právní závěry. Stačí proto už jen zrekapitulovat, že obviněná věděla i o trestní minulosti odsouzené (dokonce se na ní spolupodílela), věděla o výkonu trestu odsouzené ve věznici (sama ji tam ostatně navštěvovala, jak obviněná akcentovala v dovolání) a věděla o zaslání značné finanční sumy na její účet včetně s tím související instrukce odsouzené o tom, že „si toho nemá všímat“. Z uvedeného je tak toliko patrné, že jednání obviněné spočívalo v převážné míře v pasivním zprostředkování platby. To však vzhledem k výše rozvedené teoretické definici pomoci je dostatečným podkladem pro výslednou právní kvalifikaci, neboť vědomě umožnila odsouzené dokonat trestný čin. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že okolnosti případu zřetelně vylučují možnost reálně uvažovat z hlediska subjektivní stránky obviněné o jiném než úmyslném zavinění, potřebném ve vztahu ke kvalifikovanému účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu odsouzené.

V. Způsob rozhodnutí

34. Obviněná R. M. své dovolání zdůvodnila výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody [konkrétně podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto její dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu