6 Tdo 434/2025-4609
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy Mgr. Pavla Götha a soudců Mgr. Daniela Plška a JUDr. Vladimíra Veselého projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2025 dovolání, která podali obvinění J. L. a M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 9 To 192/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 144/2019 takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. L. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 9 To 192/2024, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 14 T 144/2019. II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265m odst. 1 tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného J. L. pro skutek spočívající podle obžaloby v tom, že „v přesně nezjištěné době v období od konce roku 2013 do února 2014 poté, co v letech 2002 až 2013 opakovaně, z pozice příslušníka Policie ČR, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, (dále také jen ÚOKFK) v úmyslu se neoprávněně obohatit a vylákat od L. T. peníze, s vědomím, že služby, kterému mu přislíbí pro něj nevykoná, nepravdivě sděloval L. T., nar. XY, obecná ujištění o tom, že mu zařídí tzv. ‚ochranu‘ jeho podnikatelských aktivit a zajistí jeho bezpečnost, když za pravidelné měsíční platby je schopen využít svého vlivu a svých konexí u Policie ČR, a tak ve prospěch L. T. v případných trestních řízeních intervenovat a zajistit L. T., aby případné prověřování v trestních věcech týkajících se osoby L. T. v budoucnu probíhalo v jeho prospěch, jenž tuto jeho ústní nabídku poté, v mylném domnění, že J. L. bude skutečně trestní řízení v jeho prospěch ovlivňovat, akceptoval, a následně převzal od L. T. ve třech případech v XY, soudní okres Praha-západ, na náměstí nedaleko čerpací stanice Pap Oil, postupně částky dvakrát 120 000 Kč a jednou 180 000 Kč, které J. L. z pokynu L. T. doručoval Z. S., nar. XY, a dále v jednom případě v místech před Hotelem L. v XY, soudní okres Frýdek-Místek, částku 100 000 Kč, kterou J. L. z pokynu L. T. doručoval J. T., nar. XY, a tyto finanční prostředky převzal přestože věděl, že žádnou konkrétní činnost pro L. T. podle jejich předchozí vzájemné ústní dohodě z pozice příslušníka Police ČR ve skutečnosti nevykonával, a L. T. tak způsobil škodu ve výši 520 000 Kč“, v němž byl obžalobou spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 14 T 144/2019, uznal vinným obviněného J. L. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod I. výroku) a obviněného M. S. zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [bod II. a) výroku].
2. Trestná činnost popsaná v bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkající se obviněného J. L. (a spoluobviněného L. T.) byla vymezena tak, že v přesně nezjištěné době v období od konce roku 2013 do února 2014 poté, co v letech 2002 až 2013 opakovaně, J. L. z pozice příslušníka Policie ČR, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, (dále také jen ÚOKFK) v úmyslu se neoprávněně obohatit a vylákat od L. T. peníze s vědomím, že služby, kterému mu přislíbí, pro něj nevykoná, nepravdivě sděloval L. T. obecná ujištění o tom, že mu zařídí tzv. „ochranu“ jeho podnikatelských aktivit a zajistí jeho bezpečnost, když za blíže nespecifikované platby je schopen využít svého vlivu a svých konexí u Policie ČR, a tak ve prospěch L. T. v případných trestních řízeních intervenovat a zajistit mu, aby případné prověřování v trestních věcech týkajících se jeho osoby v budoucnu probíhalo v jeho prospěch, přičemž L. T. tuto jeho ústní nabídku v mylném domnění, že J. L. bude skutečně trestní řízení v jeho prospěch ovlivňovat, akceptoval, neboť věděl, že J. L. byl zařazen jako příslušník Policie ČR, na pozici rady Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality a domníval se tak důvodně, že mu zařídí tzv. „ochranu“ jeho podnikatelských aktivit a zajistí jeho bezpečnost, když za blíže nespecifikované platby je schopen využít svého vlivu a svých konexí u Policie ČR, J. L. následně převzal od L. T. ve třech případech v XY, soudní okres Praha-západ, na náměstí nedaleko čerpací stanice Pap Oil, blíže neurčenou hotovost ve vyšších částkách peněz, kterou J. L. z pokynu L. T. doručoval Z. S., nar. XY, a dále v jednom případě v místech před Hotelem L. v XY, soudní okres Frýdek Místek, částku 100 000 Kč, kterou J. L. z pokynu L. T. doručoval J. T., nar. XY, a tyto finanční prostředky J. L. převzal přesto, že věděl, že žádnou konkrétní činnost pro L. T. podle jejich předchozí vzájemné ústní dohody z pozice příslušníka Policie ČR ve skutečnosti nevykoná, a L. T. tak způsobil škodu ve výši nejméně 100 000 Kč,
3. Trestná činnost popsaná v bodu II. a) výroku rozsudku soudu prvního stupně (týkající se obviněného M. S.) spočívala v podstatě v tom, že M. S. se spoluobviněnými L. T. a Radomírem Prusem v přesně nezjištěné době od 22. 4. 2013 do 25. 6. 2013, na nezjištěném místě Moravskoslezského kraje, poté, co dne 15. 4. 2013 policejní orgán tehdejšího ÚOKFK SKPV, exp. Ostrava, v trestní věci č. j. OKFK-143/TČ-2011-252501, v níž bylo proti Radomíru Prusovi vedeno prověřování pro podezření ze spáchání zločinů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 tr.
zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, provedl prohlídku jiných prostor a pozemků ve společnosti Exelsior Group, s. r. o., v níž Radomír Prus působil jako majoritní společník a jednatel, a poté, co v téže trestní věci bylo zahájeno vazebně vedené trestní stíhání jeho spolupracovníků Ing. Vladimíra Jirky, společníka a jednatele uvedené společnosti, a Ing. Roberta Topiarze, ředitele společnosti Exelsior Packaging, a. s., pro tytéž zločiny, Radomír Prus z blíže nezjištěného místa na území Seychelské republiky, kde se v té době zdržoval, aby se vyhnul trestnímu stíhání, prostřednictvím e-mailové zprávy zaslané dne 22.
4. 2013 požádal M. S. o intervenci u orgánů činných v trestním řízení ve výše uvedené trestní věci, neboť mu o něm mu bylo známo, že má díky svému působení v Parlamentu ČR kontakty v politických kruzích, přičemž M. S. mu v reakci na žádost naznačil své styky s příslušníky Policie ČR a nabídl mu pomoc s tím, že jej požádal o finanční prostředky ve výši 3 000 000 Kč na zajištění této pomoci, což Radomír Prus akceptoval, a proto tyto finanční prostředky následně prostřednictvím svého bratra L. P., jenž nebyl obeznámen s přesným účelem a povahou finančních prostředků, v době od 24.
4. 2013 do 25. 6. 2013 na různých místech v XY v několika splátkách ve výši 300 000 Kč až 500 000 Kč, M. S. poskytl s tím, že M. S. Radomíru Prusovi k okamžiku uzavření jejich dohody o předání finančních prostředků deklaroval, že tyto finanční prostředky následně předá příslušníkům Policie ČR, které Radomíru Prusovi nespecifikoval, a to jako odměnu za to, že proti Radomíru Prusovi a jeho spolupracovníkům nebude dále vedeno trestní řízení, což Radomír Prus plně akceptoval. M. S. po převzetí požadované částky v celkové výši 3 000 000 Kč od Radomíra Pruse prostřednictvím L.
P. ve stejném období od 22. 4. 2013 do 25. 6. 2013 na různých místech v XY, popř. na jiných místech Moravskoslezského kraje, a to buď osobně nebo prostřednictvím své manželky V. S., která o dohodě a o obsahu zásilek nevěděla, využil své známosti s L. T., o kterém věděl, že má kontakty na příslušníky Policie ČR, čímž se tento netajil, a požádal jej v souvislosti s trestním řízením proti Radomíru Prusovi a jeho spolupracovníkům o pomoc spočívající v předání finanční odměny blíže neurčeným příslušníkům Policie ČR za ovlivnění postupu a výsledku trestního řízení ve prospěch Radomíra Pruse a jeho spolupracovníků.
Když L. T. takovou pomoc přislíbil, předal mu finanční hotovost v celkové výši 3 000 000 Kč, kterou L. T. přijal.
Z této částky si měl ponechat blíže nezjištěnou část a zbytek měl předat J. L., kterého měl oslovit s žádostí o pomoc a intervenci pro Radomíra Pruse a jeho spolupracovníky, neboť se domníval, že jako příslušník Policie ČR, služebně zařazený jako rada ÚOKFK se služebním působištěm v Praze, má z titulu svého služebního zařazení vliv jednak na policisty sloužící u tohoto útvaru Policie ČR, jednak na některé státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, a J. L. pak osobně kontaktoval a o intervenci u orgánů činných v trestní věci Radomíra Pruse pod č.j. OKFK-143/70-2011-252501 jej požádal, tedy aby postupovaly způsobem, jakým to Radomír Prus požadoval.
4. Obviněnému J. L. byl podle § 209 odst. 1 (pozn.: správně odst. 3) tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2 500 Kč, celkem 500 000 Kč. Obviněnému M. S. pak podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku, § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 5000 Kč, celkem 500 000 Kč.
5. Odvolání jmenovaných obviněných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 9 To 192/2024, výrokem pod bodem II. podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k nim
6. Obviněný J. L. ohledně dovolacích důvodů odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) a m) tr. ř. Uvedl, že trestní stíhání vedené proti jeho osobě bylo nepřípustné. Trestní stíhání bylo vedeno pro sedm skutků, posléze pro šest jich bylo zastaveno. Státní zástupce před podáním obžaloby podstatně změnil vymezení skutku, přičemž došlo ke kompilaci jednotlivých fragmentů z více skutků, čímž byla narušena právní jistota obviněného ohledně toho, jaké konkrétní jednání je mu kladeno za vinu. Obviněný měl za to, že soudy nižších stupňů se touto již vznesenou námitkou řádně nezabývaly a omezily se na formální konstatování zachování totožnosti skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě, aniž by se věcně vypořádaly s otázkou, zda se nejedná o skutek, pro který již bylo trestní stíhání zastaveno. Podle obviněného je přitom zřejmé, že skutkové okolnosti popsané v obžalobě odpovídají skutku, který byl označen č. VI.) v usnesení o zastavení trestního stíhání. V obou případech se totiž jedná o převzetí peněžních prostředků od svědků Z. S. a J. T. v obdobném časovém rámci a v obdobné výši.
7. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku procesní použitelnosti důkazů. Klíčová skutková zjištění byla založena na výpovědích svědků (Z. S. a J. T.), které byly učiněny v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání podle § 158 odst. 9 tr. ř., přičemž po zahájení trestního stíhání oba svědci využili svého práva odepřít výpověď. Pro čtení jejich výpovědí v hlavním líčení nebyly splněny podmínky § 211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. ř. a nebyly k důkazu provedeny. S oběma svědky byla také před zahájením trestního stíhání provedena rekognice. Trestní stíhání bylo zahájeno nejprve Národní centrálou proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen „NCOZ“), následně však Nejvyšší státní zastupitelství toto rozhodnutí zrušilo pro věcnou nepříslušnost. Bylo pak znovu zahájeno Generální inspekcí bezpečnostních sborů. Soud prvního stupně se tak musel vypořádat s otázkou procesní použitelnosti úkonů učiněných NCOZ. Přestože v úvodu hlavního líčení konstatoval, že tyto důkazy nelze použít, ve svém rozsudku z nich vycházel, a to prostřednictvím protokolů o rekognici, které pouze zprostředkovávají obsah nepoužitelných výpovědí.
8. Podle obviněného tím došlo k obcházení zákonných pravidel dokazování. Rekognice podle § 104b tr. ř. slouží výhradně k identifikaci osob nebo věcí, nikoliv k přenášení skutkových tvrzení z jiných důkazních prostředků. V daném případě jsou do výroku o vině převzatá tvrzení o předání finančních částek, obsažená v protokolech o rekognicích pouze v rámci policejním orgánem kladených otázek, včetně odkazu na předchozí výslechy provedené před zahájením trestního stíhání.
9. Obviněný rovněž upozornil na vady samotného provedení rekognice, zejména na nevhodný výběr figurantů, kteří se odlišovali od obviněného věkem, etnicitou a dalšími znaky. Za zásadní považuje věkový rozdíl mezi obviněným a jedním z figurantů, který činil téměř třináct let, což podle judikatury Ústavního soudu výrazně snižuje věrohodnost rekognice. Podle obviněného také zákon nepřipouští, aby před provedením rekognice nebyl svědek vyslechnut, ale pouze podal vysvětlení. Povaha výslechu podle § 158 odst. 9 tr. ř. je při nesplnění podmínek čtvrté věty tohoto ustanovení totožná s úředním záznamem o podání vysvětlení.
10. Obviněný rovněž namítl, že skutková zjištění soudu I. stupně jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Tvrdí, že soud dezinterpretoval výpovědi svědků, zejména J. B., jehož výpověď byla v rozsudku (bod 22.), reprodukována v opačném smyslu, než jak skutečně zazněla. Podle protokolu z hlavního líčení svědek uvedl, že je možné, že pan L. někdy půjčil panu T. peníze, tedy nikoli naopak, jak je uvedeno v rozsudku. Dezinterpretace výpovědi pak byla soudem použita k vyvrácení obhajoby obviněného, že platby byly splátkami půjček, které poskytl L. T. Soud prvního stupně do rozsudku také nijak nepromítnul výpověď svědka R. K., podle které mu L. T. sdělil, že si od obviněného skutečně půjčil peníze. Odvolací soud tyto námitky pouze formálně odmítl jako polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně, aniž by se jimi věcně zabýval. Tím porušil svou povinnost přezkoumat skutková zjištění a hodnocení důkazů v nalézacím řízení. Obviněný byl v důsledku těchto pochybení nespravedlivě odsouzen, přičemž vedle peněžitého trestu mu bylo pravomocným odsouzením odňato i právo na výsluhový příspěvek, což má pro něj závažné existenční důsledky.
11. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku II. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a jeho trestní stíhání zastavil podle § 265m odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., nebo aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. Obviněný M. S. uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Uvedl, že skutková zjištění, na nichž je rozsudek založen, jsou v rozporu s provedenými důkazy, případně zcela postrádají důkazní oporu. Podle obviněného nebyla vina prokázána ani přímými, ani nepřímými důkazy, přičemž soudy ignorovaly jeho obhajobu i důkazy svědčící v jeho prospěch. Nebyla respektována zásada akcesority účastenství. Rozsudek je podle něj vnitřně rozporný, neurčitý a nesrozumitelný, a skutková věta je založena na spekulacích a nepodložených tvrzeních.
Konkrétně obviněný cituje jednotlivé pasáže skutkové věty výroku rozsudku a komentuje je jako neurčité, nepodložené, z ničeho nevyplývající apod. Přidává k nim také vlastní verzi skutkového děje, resp. hodnocení provedeného dokazování. Uvádí, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a ignorovaly jeho obhajobu a důkazy, které mohly potvrdit jeho nepřítomnost v České republice v době, kdy mělo k trestné činnosti dojít. Od 29. 4. do 25. 5. 2013 se účastnil jazykového pobytu ve Velké Británii, což prokázal cestovní smlouvou s agenturou INTACT.
Nebylo prokázáno, že by se dopustil jakéhokoliv trestného jednání. Skutky, které jsou mu kladeny za vinu, se vůbec nestaly. Soudy nikde neuvedly, kterou úřední osobu měl uplácet a jaká věc obecného zájmu měla být obstarávána. V této části jsou rozsudky nepřezkoumatelné. Zpochybnil rovněž věrohodnost klíčových svědků a poukázal na absenci jakéhokoliv prospěchu z údajné trestné činnosti. Kritizoval způsob hodnocení důkazů a skutečnost, že soudy opakovaně přebíraly tvrzení z obžaloby bez jejich ověření.
V neposlední řadě považoval uložený peněžitý trest za nepřiměřený a likvidační, neboť nebylo prokázáno, že by se jakkoliv obohatil. Jeho nemovitosti jsou navíc ve špatném stavu a nacházejí se ve vyloučené lokalitě, tedy jsou obtížně prodejné. Následně ještě obviněný odkázal na obsah své výpovědi, závěrečné řeči své i obhájce a na obsah tří předchozích odvolání. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně a zprostil jej obžaloby, eventuálně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí v jiném složení senátu.
13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného J. L. uvedl, že skutek, jak byl vymezen v obžalobě, se odlišuje od těch, pro které bylo stíhání zastaveno. Předávky hotovosti v XY a v XY vymezené v bodě 6. usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly vyjádřeny v usnesení o zastavení trestního stíhání. Nelze také říci, že by se mělo jednat o tytéž předávky, které po upřesnění zahrnul soud prvního stupně do výroku rozsudku. Předávání hotovosti ve prospěch obviněného na různých místech, v různé době a za součinnosti různých osob bylo součástí popisu všech skutků, pro které bylo původně zahájeno trestní stíhání. Pokud bylo u většiny z nich zastaveno, neznamená to, že se tak stalo ohledně skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně. Trestní stíhání se vede pro skutek, nikoli pro jeho formální popis, a změny v popisu skutku během řízení nejsou překážkou, pokud nezasahují do jeho podstaty.
14. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitce obviněného, že rekognice podle § 104b tr. ř., provedené v přípravném řízení, byly procesně nepoužitelné. Podle státního zástupce rekognice proběhly jako neodkladné úkony v souladu se zákonem a splňovaly požadavky na podobnost fotografií. Nebyly přitom osamoceným důkazem, ale byly podpořeny dalšími důkazy, a proto je nelze z důkazního podkladu vyloučit.
15. Pokud jde o tvrzení, že soudy založily skutkové závěry na procesně nepoužitelných výpovědích svědků z přípravného řízení, má státní zástupce za to, že se zde obviněný dostal mimo meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto výpovědi nebyly v řízení před soudem provedeny jako důkaz a soud z nich nečerpal rozhodná skutková zjištění. Své závěry soudy opřely o jiné důkazní prostředky, zejména o protokoly o rekognici. Ty byly jako důkaz provedeny v souladu se zákonem a není důvod, aby z nich soud nevycházel, pakliže obsahují slovní vyjádření poznávajících osob o reáliích a okolnostech, za nichž poznávanou osobu vnímaly. Rekognice může být podstatným i usvědčujícím důkazem, v daném případě však byly skutkové závěry podpořeny dalšími důkazy. Pokud jde o námitku týkající se rozporu mezi vyjádřením svědka J. B. a reprodukcí jeho výpovědi soudem prvního stupně, upozornil státní zástupce, že z této domněnky svědka neučinil soud prvního stupně žádný rozhodný skutkový závěr.
16. K dovolání obviněného M. S. státní zástupce uvedl, že obviněný pouze opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení, s níž se soudy již řádně vypořádaly. Obviněný podle něj nekonkretizoval, které důkazy měly být v rozporu se skutkovými závěry, ale pouze souhrnně odmítl prokázání všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jeho námitky tak nelze považovat za relevantní v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný také nepředložil žádnou hmotněprávní námitku, ačkoliv uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namísto toho pouze odmítl skutkový děj, jak byl zjištěn soudem, a pokusil se jej nahradit vlastní verzí událostí.
17. K námitce nepřiměřenosti uloženého peněžitého trestu státní zástupce uvedl, že obviněný neuplatnil odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že samotná výše trestu byla stanovena v souladu se zákonem. Podle státního zástupce není podmínkou uložení peněžitého trestu, aby se pachatel trestným činem obohatil, a jeho výměra není nijak omezena hodnotou majetku získaného posuzovanou trestnou činností. Soud při stanovení výše denní sazby správně vycházel z majetkových poměrů obviněného, včetně jeho nemovitostí. U obviněného pak zjevně nenastala situace, kdy by uložený trest byl v rozporu s principem proporcionality trestní represe.
18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
19. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný J. L. Nejvyššímu soudu repliku, v níž uvedl, že ačkoli je možné v průběhu řízení upravit popis skutku, tato možnost není neomezená a musí být vyvážena požadavkem na stabilitu předmětu řízení. Jen tak lze zajistit, že obviněný bude schopen vést efektivní obhajobu. Podle obviněného došlo v jeho případě k faktickému smísení jednotlivých skutků, které byly původně vymezeny samostatně, přičemž řízení o některých z nich bylo následně zastaveno. Obžaloba byla podána pro skutek, pro který již bylo trestní stíhání pravomocně zastaveno. Státní zástupce vykonávající dozor v přípravném řízení měl věnovat větší pozornost odlišení jednotlivých skutků, zejména s ohledem na jejich časové a místní překrytí a obdobný modus operandi. Obviněný nesouhlasí s názorem státního zástupce, podle kterého nelze potvrdit, že předávky finanční hotovosti, ke kterým mělo dojít v XY a v XY, fakticky odpovídají předávkám popsaným pod bodem 6. usnesení o zahájení trestního stíhání [které následně nebyly zahnuty do vymezení korespondujícího skutku pod bodem VI.) usnesení o zastavení trestního stíhání], neboť právě tímto způsobem skutky státní zástupce vykonávající dozor v přípravném řízení vymezil. Tímto postupem došlo podle obviněného k porušení zásady právní jistoty a k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
20. Ve druhé části repliky se obviněný věnoval námitkám týkajícím se procesní nepoužitelnosti klíčových důkazů. Soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění na protokolech o rekognici, které však obsahují informace převzaté z procesně nepoužitelných výslechů svědků. Protokoly o rekognici neobsahují přímá svědecká tvrzení o předání částky 100 000 Kč. Tyto údaje jsou obsaženy pouze v rámci položených otázek jakožto shrnutí (nyní) procesně nepoužitelných výpovědí. Obviněný nesouhlasil, že byla předmětná skutková zjištění prokázána i dalšími důkazy. Tato konkrétní zjištění z jiných důkazů nevyplývají. Soudy tímto způsobem nahradily výslech svědka, který měl být proveden za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, formálním důkazem, který tyto zásady obchází. Rekognice nemůže sloužit k ověřování skutkového děje, ale pouze k identifikaci osob. Pokud tedy soudy použily protokoly o rekognici jako hlavní důkazní prostředek pro prokázání skutku, došlo podle obviněného k porušení trestního řádu.
21. Ve třetí části obviněný opakovaně namítl zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nesouhlasí s tvrzením státního zástupce, který umenšuje význam nesouladu obsahu rozsudku s protokolem zachycujícím výpověď svědka J. B. Soud prvního stupně podle obviněného rozhodný skutkový závěr na základě tohoto důkazu přijal. To vyplývá z bodu 61. odůvodnění rozsudku, ve kterém soud na tuto svědeckou výpověď odkazuje jako na podstatnou a následně tučným textem uvádí, že má vinu dovolatele za prokázanou. Mimo rámec dovolacích důvodů pak ještě obviněný uvedl, že soud ignoroval výpovědi dalších svědků, které byly pro něj příznivé, a naopak vyzdvihl fragmenty důkazů, které podporovaly obžalobu pouze za cenu jejich nepřesného výkladu. Obviněný tedy setrval na návrhu uvedeném ve svém dovolání.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
22. Oba obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
23. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo třeba posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů, na které obvinění odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
24. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
27. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání K dovolání obviněného J. L.
28. Nejvyšší soud zjistil, že námitka, kterou obviněný uplatnil v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je opodstatněná.
29. Zásada ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž) v podstatě znamená, že o jednom skutku může být zásadně vedeno jediné řízení a může být rozhodnuto pouze jednou, a vyplývá z ní právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin. Je upravena v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních normách a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby (tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem). Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, jde především o článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), v němž je zakotvena zásada ne bis in idem tak, že „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.
30. Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 tr. ř.
31. V projednávané věci tedy bylo ve smyslu uplatněné dovolací argumentace podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodné, zda skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení na základě podané obžaloby a pro který byl obviněný odsouzen, je totožný se skutkem, o němž bylo pravomocně rozhodnuto již v přípravném řízení ve smyslu zastavení trestního stíhání.
32. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 13. 2. 2018, č. j. GI-5012-7/TČ-2017-843072, celkem pro sedm skutků (č. l. 1664). Pro šest z nich bylo následně usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. VZV 22/2017-596, podle § 172 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání zastaveno, neboť „bylo nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede“ (založeno do spisu na č. l. 2129). Jednalo se o skutky pod č. 1.-4. a 6.-7. usnesení o zahájení trestního stíhání. Při porovnání textů obou usnesení je zřejmé, že státní zástupce oproti usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů o zahájení trestního stíhání nejen použil k označení skutků římské číslice [I.)-IV.) a VI.)-VII.)], ale zejména jejich znění přeformuloval a upravil, zpřesnil. Tento krok poněkud postrádá smysl za situace, kdy šlo o jednání, které se nestalo. Nic tedy nedávalo státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství důvod znění těchto skutků zpřesňovat a upravovat. Dopadem tohoto „vylepšení“ pak byla nutnost orgánů činných v následujícím trestním řízení porovnávat a hodnotit, pro jaké skutky vlastně bylo trestní stíhání zastaveno, pro jakou část jednání se trestní řízení dále vede, a s tím související logická nejistota obviněného při vedení obhajoby. V tomto ohledu je třeba dát za pravdu dovolateli, že jednotlivá skutková zjištění byla v důsledku textové manipulace ve vymezení jednotlivých skutků různě „promíchána“ a postupně používána u skutků různých, při tu větší, tu menší specifikaci skutkových okolností (četnost a místa předávání finanční hotovosti, osoby na tom zúčastněné apod.).
33. Toto srovnání musel nyní provést i Nejvyšší soud a je třeba konstatovat, že byť je většina textu v usnesení o zastavení trestního stíhání přeformulována, jedná se v převážné části o stylistické úpravy a lze jednoznačně konstatovat, že v usnesení o zahájení trestního stíhání (pod body 1.-4. a 6.-7.) a v usnesení o zastavení trestního stíhání [pod body I.)-IV.) a VI.)-VII.)] jde o totožné skutky. Pro tyto skutky tedy bylo trestní stíhání bez pochybností zastaveno.
34. Toto zjištění je podstatné zejména s ohledem na část textu u skutku popsaného pod č. 6 či VI.) obou usnesení, u něhož je oproti usnesení o zahájení trestního stíhání v usnesení o jeho zastavení vypuštěna část textu, která je pro posouzení celé věci klíčová, a sice konkrétní případy předání finanční hotovosti uvedené v závěru popisu skutku č. 6 v usnesení o zahájení trestního stíhání. O tyto detaily státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze popis skutku zkrátil. Jedná se přitom o jediný případ, kdy z popisu jednotlivých skutků v rámci zastavení trestního stíhání podstatné okolnosti vypustil. Jinak se popis skutku č. 6 či VI.) v obou dokumentech přes formulační změny po obsahové stránce shoduje a není tedy pochyb, že trestní stíhání ve vztahu k němu bylo zastaveno, jak již bylo uvedeno.
35. Tato sporná část skutkového děje v usnesení o zahájení trestního stíhání zní: „přičemž J. L. následně od L. T. pravidelně, vždy jednou měsíčně, při osobních schůzkách na různých místech v České republice, v jednom případě v průběhu r. 2013 na parkovišti u Hotelu L. Wellness v XY prostřednictvím J. T., nar. XY, a ve dvou případech na konci r. 2013 a v jednom případě v únoru r. 2014 v XY prostřednictvím Z. S., nar. XY, převzal částku ve výši nejméně 120 000 Kč, tedy celkově ve sledovaném období za příslib zajištění nestandardního postupu orgánů činných v trestním řízení vůči D. D. Ch. převzal částku ve výši nejméně 2 040 000 Kč“.
36. V usnesení o zastavení trestního stíhání je pasáž zkrácena takto: „přičemž J. L. následně cestou L. T. pravidelně, vždy jednou měsíčně, při osobních schůzkách na různých místech v České republice, převzal za nepravdivý příslib zajištění nestandardního postupu orgánů činných v trestním řízení vůči D. D. Ch. částku ve výši 2 040 000 Kč“.
37. Celý skutek se měl vztahovat k ovlivňování případného prověřování v trestních věcech ve prospěch D. D. Ch. a odehrával se v časovém rozmezí od února 2013 do února 2014. D. D. Ch. byl obchodním partnerem L. T., jehož měl J. L. v této souvislosti stejně jako v ostatních případech uvádět v omyl ohledně ovlivnění trestního řízení.
38. Skutek označený č. 5. v usnesení o zahájení trestního stíhání, pro nějž nebylo trestní stíhání zastaveno, byl tohoto znění: „V přesně nezjištěné době v průběhu podzimních měsíců r. 2010 J. L. na blíže neurčeném místě kontaktoval L. T., v návaznosti na předchozí kontakty, které s ním udržoval v letech 2000 až 2009, a v návaznosti na jednání popsané pod body 1. až 4. mu sdělil, že mu je známo, že své podnikatelské aktivity, konkrétně obchodování s pohledávkami, přenesl na území Polské republiky, informoval ho o tom, že jako policista má v Polské republice řadu kontaktů, mimo jiné i kontakt na polskou jednotku GROM (speciální jednotka Ozbrojených sil Polské republiky) a zneužívaje svého postavení úřední osoby, v úmyslu se neoprávněně obohatit a vylákat od L. T. peníze, s vědomím, že služby, které mu přislíbí pro něj nevykoná, L. T. nabídl, že za pravidelné měsíční platby ve výši 200 000 Kč je schopen využít svých konexí, zajistit mu, aby na něj GROM nevyvíjel žádný nátlak, zařídit mu ‚ochranu‘ jeho podnikatelských aktivit a zajistit mu bezpečnost, načež L. T. v obavě z možného zásahu polských policejních složek vůči své osobě a v obavě před možným trestním řízením, ve snaze zajistit si, aby případné prověřování v trestních věcech týkající se jeho osoby probíhalo v jeho prospěch, nabídku J. L., který se s ním dohodl na snížení požadované měsíční platby na částku 100 000 Kč, akceptoval, přičemž J. L. od podzimních měsíců r. 2010 do začátku r. 2013 při osobních schůzkách na různých místech v České republice, zpravidla v blíže neurčené pizzerii v Praze na XY, v obchodním centru v Praze na XY, popř. v Hotelu L. Wellness v XY a v XY od L. T. převzal vždy jednou za měsíc částku ve výši 100 000 Kč, tedy celkově od něj ve sledovaném období za příslib zajištění nestandardního a pro něj příznivého postupu policejních orgánů převzal částku ve výši nejméně 3 700 000 Kč.“
39. Skutek č. 5 se tedy opět odehrával v období od podzimu 2010 do začátku roku 2013, měl se vztahovat k aktivitám L. T. v Polsku a v jeho rámci mělo dojít k předání hotovosti mimo jiné také v Hotelu L. Wellness v XY (samotným L. T.).
40. Dne 23. 10. 2019 byla ve věci podána obžaloba ve vztahu k obviněnému J. L. pro skutek znějící: „v přesně nezjištěné době v období od konce roku 2013 do února 2014 poté, co v letech 2002 až 2013 opakovaně, z pozice příslušníka Policie ČR, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, (dále také jen ÚOKFK) v úmyslu se neoprávněně obohatit a vylákat od L. T. peníze, s vědomím, že služby, které mu přislíbí, pro něj nevykoná, nepravdivě sděloval L. T., nar. XY, obecná ujištění o tom, že mu zařídí tzv. ‚ochranu‘ jeho podnikatelských aktivit a zajistí jeho bezpečnost, když za pravidelné měsíční platby je schopen využít svého vlivu a svých konexí u Policie ČR, a tak ve prospěch L. T. v případných trestních řízeních intervenovat a zajistit L. T., aby případné prověřování v trestních věcech týkajících se osoby L. T. v budoucnu probíhalo v jeho prospěch, jenž tuto jeho ústní nabídku poté v mylném domnění, že J. L. bude skutečně trestní řízení v jeho prospěch ovlivňovat, akceptoval, a následně převzal od L. T. ve třech případech v XY, soudní okres Praha-západ, na náměstí, nedaleko čerpací stanice Pap Oil, postupně částky dvakrát 120 000 Kč a jednou 180 000 Kč, které J. L. z pokynu L. T. doručoval Z. S., nar. XY, a dále v jednom případě v místech před Hotelem L. v XY, soudní okres Frýdek Místek, částku 100 000 Kč, kterou J. L. z pokynu L. T. doručoval J. T., nar. XY, a tyto finanční prostředky převzal, přestože věděl, že žádnou konkrétní činnost pro L. T. podle jejich předchozí vzájemné ústní dohody z pozice příslušníka Policie ČR ve skutečnosti nevykonával, a L. T. tak způsobil škodu ve výši 520 000 Kč“.
41. Skutek popsaný v obžalobě, kterým byl obviněný J. L. s jistými upřesněními uznán vinným soudem prvního stupně, se tak měl odehrávat v období od konce roku 2013 do února 2014, netýkal se aktivit L. T. v Polsku, ale L. T. obecně, a v jeho rámci mělo dojít k předání finanční hotovosti ve třech případech v XY nedaleko čerpací stanice Pap Oil prostřednictvím Z. S. a v jednom případě před Hotelem L. v XY prostřednictvím J. T.
42. Z uvedených citací je při jejich srovnání zřejmé, že výsledný skutek, pro který byla podána obžaloba a kterým byl obviněný uznán vinným, se časovým vymezením neshoduje s popisem skutku, pro který bylo proti obviněnému zahájeno a nezastaveno trestní stíhání, tedy skutkem č. 5. usnesení o zahájení trestního stíhání. Časově se naopak překrývá s vymezením skutku č. 6., pro nějž trestní stíhání zastaveno bylo. Pokud jde o další popis jednání, u obou skutků měl obviněný J. L. podle usnesení o zahájení trestního stíhání uvést L. T. v omyl ohledně toho, že bude poskytovat ochranu před trestním stíháním. V případě skutku č. 5. šlo o podnikatelské aktivity samotného L. T. v Polsku za využití konexí s polskou policií, v případě skutku č. 6. se mělo jednat o ochranu podnikání D. D. Ch., nicméně i zde měl být uveden v omyl L. T., který měl také poskytovat obviněnému J. L. finanční prostředky. Soudem prvního stupně pak byl obviněný uznán vinným skutkem spočívajícím v tom, že měl slibovat ochranu před trestním stíháním obecně L. T. Z popisu skutku č. 6. v rámci zastavení trestního stíhání státní zástupce vypustil konkrétní případy předání finanční hotovosti, které však zakomponoval do popisu skutku v podané obžalobě. Tento procesní postup nelze označit za správný a v souladu s právy obhajoby na její řádný výkon, potažmo s principem ne bis in idem.
43. Je samozřejmě zcela obvyklé, že se v průběhu přípravného řízení objeví či změní poznatky, které vedou státního zástupce při tvorbě obžaloby k přeformulování popisu skutku oproti usnesení o zahájení trestního stíhání. Takový důvod ovšem nepůsobí v případě usnesení o zastavení trestního stíhání, jak už bylo výše vysvětleno. V případě, že státní zástupce zastavuje v přípravném řízení trestní stíhání, není žádný důvod k tomu, aby popis skutku měnil. Uvedené předávky finanční hotovosti netvořily samostatný skutek či útok pokračujícího trestného činu. Analogicky tak lze poukázat na situaci, kdy se v průběhu trestního řízení zjistí, že se určitá část jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, popř. i podána obžaloba, netvořící samostatný skutek či útok, nestala. V takovém případě se o ní podle ustálené judikatury nerozhoduje samostatným usnesením o zastavení trestního stíhání či zprošťujícím výrokem rozsudku, ale pouze se z popisu skutku vypustí. V opačném případě by totiž došlo k situaci, kdy by ohledně celého skutku byla vytvořena překážka rei iudicatae. V posuzovaném případě k vytvoření této překážky došlo v důsledku zastavení trestního stíhání pro skutek č. 6., jehož součástí bylo i jednání, pro něž byla následně podána obžaloba, tedy předání finanční hotovosti J. T. a Z. S. na konci roku 2013 a v únoru 2014 v XY a v XY (Hotel L.).
44. Jestliže měl státní zástupce za to, že došlo k předání finanční hotovosti ve třech případech v XY nedaleko čerpací stanice Pap Oil prostřednictvím Z. S. a v jednom případě před Hotelem L. v XY prostřednictvím J. T. v období od konce roku 2013 do února 2014, které byly původně přiřazeny popisu skutku pod bodem 6. usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak tyto předávky se netýkaly příslibu ochrany D. D. Ch., nýbrž osoby L. T., neměl pro tento skutek trestní stíhání zastavovat, neboť tyto konkrétní údaje tvořily podstatnou a neoddělitelnou část popisu skutkových okolností, která daný skutek odlišovala od ostatních.
45. Ve všech sedmi případech skutků popsaných v usnesení o zahájení trestního stíhání měl totiž J. L. uvádět v omyl L. T. o tom, že mu bude poskytovat informace o trestním řízení nebo zajistí ochranu před trestním stíháním buď přímo jemu nebo osobám, pro které L. T. tuto ochranu požadoval, za což od L. T. přijímal finanční hotovost. Tu J. L. předával buď přímo L. T. nebo tento spoluobviněný zařizoval předání finanční hotovosti prostřednictvím jiných osob. Pouze v případě skutku popsaného pod č. 6. však došlo k předání hotovosti prostřednictvím Z. S. a J. T. a také pouze zde se vyskytuje předání hotovosti v XY nedaleko čerpací stanice Pap Oil. V případě skutku popsaného pod č. 5. usnesení o zahájení trestního stíhání (pro který trestní stíhání zastaveno nebylo), který se navíc odehrával v jiném časovém období, měl hotovost předávat přímo L. T., přičemž jedním z míst, kde se toto odehrávalo, měl být hotel L. Wellness v XY, nikoli však parkoviště před ním jako u skutku pod č. 6. a skutku, kterým byl obviněný uznán vinným. Nelze tedy souhlasit se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém vyjádření naznačil, že podobných předávek hotovosti mohlo být více a že tedy mohlo dojít k zastavení trestního stíhání pro jiné předávky v XY nedaleko čerpací stanice Pap Oil prostřednictvím Z. S. a před Hotelem L. v XY prostřednictvím J. T. Ostatně ani ze spisového materiálu nevyplývá, že by tito svědci předávali finanční hotovost vícekrát, než bylo uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Je naopak zcela zřejmé, že konkrétní předávky hotovosti popsané ve výroku se shodují s těmi, pro něž bylo zahájeno a následně zastaveno trestní stíhání v rámci skutku popsaného pod č. 6.
46. Lze dodat, že skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, se naopak v mnoha bodech neshoduje s popisem skutku pod bodem č. 5., jak byl vymezen v usnesení o zahájení trestního stíhání, a to zejména pokud jde o jeho časové vymezení, speciální zaměření „ochrany“ na aktivity spoluobviněného v Polsku a zejména také místa a způsoby předání finanční hotovosti (ani pokud jde o celkovou částku, která však nekoresponduje ani se sumou uvedenou ve skutku č. 6. usnesení o zahájení trestního stíhání).
47. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze tak svým usnesením o zastavení trestního stíhání vytvořil situaci, kdy ačkoli část jednání týkající se předávek finanční hotovosti prostřednictvím Z. S. a J. T. z popisu skutku č. 6. vypustil, trestní stíhání pro toto jednání zastavil, neboť tvořilo podstatnou a neoddělitelnou součást popisu okolností skutku č. 6. Současně pro toto jednání podal obžalobu. Správně tedy neměl trestní stíhání pro skutek uvedený pod č. 6 zastavit. Podkladem pro podání obžaloby následně mohl být buď skutek č. 6 sám o sobě (neboť se v zásadě shoduje s žalovaným skutkem ve více bodech, než je tomu u skutku č. 5.), nebo oba skutky, tedy č. 5. i 6. (vzhledem k tomu, že skutek č. 5. se měl týkat poskytování „ochrany“ přímo L. T., byť mělo jít o jeho aktivity v Polsku a o jiné časové období).
48. Soudy obou stupňů se pak ve svých rozhodnutích primárně věnovaly posouzení totožnosti skutku ve vztahu ke skutku uvedenému pod č. 5. usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho porovnáním se skutkem popsaným v obžalobě. K tomu lze říci, že pokud by se trestní stíhání vedlo od počátku pouze pro tento skutek, dalo by se o zachování totožnosti skutku s ohledem na částečnou totožnost jednání (uvádění v omyl L. T. ohledně poskytování „ochrany“ před trestním stíháním, vztah k jeho podnikatelským aktivitám), tak i následku (škoda vzniklá L. T.) jistě uvažovat. S ohledem na procesní situaci v posuzované věci však nelze přehlédnout, že ještě významnější totožnost vykazuje žalovaný skutek se skutkem č. 6. usnesení o zahájení [potažmo č. VI.) zastavení] trestního stíhání, a to zejména pokud jde o dobu spáchání skutku, uvedení v omyl L. T. ohledně poskytování „ochrany“ před trestním stíháním, konkrétní způsoby předání finanční hotovosti skrze určité osoby, i škodu způsobenou L. T. (neboť v popisu skutku není nic o tom, že by na nabídku „ochrany“ přistoupil i D. D. Ch. a že by šlo o jeho finanční prostředky).
49. Za této situace je tak třeba souhlasit s obviněným, že jeho trestní stíhání bylo od 25. 9. 2019 pro žalovaný skutek nepřípustné. Pokud bylo přesto nadále vedeno, šlo o trestní stíhání pro skutek, pro jaký bylo rozhodnutím státního zástupce vrchního státního zastupitelství pravomocně zastaveno. Trestní stíhání v nyní projednávané věci proto mělo být zastaveno, a to nejpozději v hlavním líčení podle § 223 odst. 1 tr. ř., neboť nebylo přípustné podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na výše uvedené bylo shledáno dovolání J. L. důvodným a Nejvyšší soud již neměl důvodu se zabývat další, zbývající dovolací argumentací tohoto obviněného.
K dovolání obviněného M. S.
50. Nejprve je třeba připomenout, že v rámci řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit § 265d odst. 2 tr. ř. o povinném zastoupení obviněného obhájcem. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci jakkoli domýšlel, resp. ji doplňoval. Zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí dovolací soud přezkoumává jen v rozsahu a z důvodů, které byly v dovolání zřetelně vymezeny (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
51. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
52. Citovaný dovolací důvod obviněný většinou svých námitek nenaplnil, resp. převážnou část textu jeho dovolání nelze ani označit za námitky v pravém slova smyslu. Jedná se o obecné proklamace z valné části formulované tak, že by je bylo možno uplatnit v kterékoli trestní věci, dále pak o vyjádření údivu nad skutkovými závěry soudu prvního stupně a o paušální odmítnutí veškerých závěrů plynoucích z provedeného dokazování. V řízení o dovolání se však neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí.
Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.
53. Takovou argumentaci však dovolatel v převážné míře nesnesl, onen zjevný rozpor neargumentoval ani neosvědčil a dovolací soud tak neměl s čím konkrétně se vypořádat. Jak již bylo řečeno, dovolací námitky podřazené fakticky pod toliko první alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (byť formálně byly označeny všechny tři alternativy dovolacího důvodu) jsou svým obsahem toliko proklamativním nesouhlasem se způsobem hodnocení důkazů a tvrzením, že stěžejní skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplývají. Přitom zejména již nalézací soud zejména v bodech 56.-57. a 61.-62. podrobně, logicky a přiléhavě popsal, na základě jakých důkazů a poznatků z nich pramenících dovodil závěr o vině obviněného. V těchto pasážích je podrobně rozvedena komparace obsahu výpovědí obviněných a svědků v návaznosti na obsahy odposlechů rozhovorů obviněných, na probíhající reálné trestní věci, jakož i na ostatní ve věci provedené důkazy. Prostá polemika s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů nemůže představovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pokud se soudy s obsahově totožnými skutkovými námitkami již argumentačně vypořádaly, jde (jak upozornil i státní zástupce) o dovolání zpravidla zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
54. S maximální možnou mírou tolerance jedinou konkrétní námitku zjevného rozporu pro právní kvalifikaci skutku relevantních skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů představuje tvrzení obviněného, že se po značnou část období vymezeného ve skutkové větě (22. 4. – 25. 6. 2013 – pozn. soudu) zdržoval v zahraničí (29. 4. – 24. 5. 2013 – pozn. soudu), což soudu doložil cestovní smlouvou. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná už proto, že tvrzení obviněného nepokrývá celé toto období a nesměřuje tak k vyvrácení popsaného skutkového děje. Nadto i s touto námitkou se soud prvního stupně v bodě 62. rozsudku plně vypořádal, mj. poukazem na skutková zjištění o nevědomém zapojení manželky dovolatele do přebírání peněz během jeho nepřítomnosti, což je nakonec vyjádřeno i v popisu samotného skutku.
55. Napadená rozhodnutí tak z hlediska odsouzení obviněného M. S. netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by měly vést k zásahu dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
56. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
57. Z výkladu dovolacího důvodu a obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný neuvedl žádnou námitku, která by uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídala. Jeho tvrzení o porušení zásady akcesority účastenství není nijak odůvodněno a nelze k němu tedy v dovolacím řízení přihlížet a konkrétním způsobem se s ním vypořádat. Námitka, že soudy nikde neuvádějí, kterou úřední osobu měl uplácet a jaká věc obecného zájmu měla být obstarávána, neodpovídá skutečnosti, což je dostatečně patrné již ze samotné formulace obsahu skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. a).
58. Pokud jde o údajnou nepřiměřenost peněžitého trestu, je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr? ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). 59. Obviněnému byl uložen peněžitý trest, což je druh trestu, který zákon připouští, neboť obviněný se úmyslným trestným činem snažil získat pro jiného majetkový prospěch (§ 67 odst. 1 tr. zákoníku), nadto jeho uložení ve smyslu § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku umožňuje i přímo ustanovení § 332 odst. 2 tr. zákoníku. Také jeho výše byla stanovena v souladu s § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Námitka tedy míří mimo meze uplatněného dovolacího důvodu. Uložený trest přitom v rozporu s principem proporcionality trestní represe zjevně není, jak s ohledem na výši úplatku, o který se v daném případě jednalo, tak i s ohledem na majetkové poměry obviněného. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 67. a 71.) i rozsudku soudu odvolacího (bod 77.), který uložený trest dokonce seznal nepřiměřeně mírným. 60. K dovolání obviněného zbývá dodat, že pokud v jeho závěru odkázal na své výpovědi, svá předchozí vyjádření před soudy obou stupňů a předchozí opravné prostředky, aby je učinil součástí dovolací argumentace, nelze k tomu v souladu s ustálenou judikaturou přihlížet. Dovolání je značně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze prostřednictvím obhájce, ze zákonem vymezených důvodů a Nejvyšší soud se tak v dovolacím řízení může zabývat pouze těmi námitkami, které jsou v něm v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny. Dovolací soud nemůže přihlížet k těm námitkám, které dovolatel uplatňoval v dřívějších stadiích řízení a jež explicitně nevznesl ve svém mimořádném opravném prostředku. Již v usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikovaném pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr. vyložil, že „[n]ejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních a přednesech učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně apod.“ 61. Dovolání obviněného M. S. je proto z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. žádná z jeho námitek neodpovídá.
V. Způsob rozhodnutí 62. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného J. L. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně tohoto obviněného rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 9 To 192/2024, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 14 T 144/2019. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 63. Nejvyšší soud mohl ve věci ihned sám rozhodnout rozsudkem (§ 265m odst. 1 tr. ř.), a to v situaci odpovídající fázi trestního řízení před vydáním odsuzujícího rozsudku Okresního soudu Praha-západ. Vycházel ze striktního zákonného zákazu pokračovat v trestním stíhání zakotveného v § 11 odst. 1 tr. ř. Podle § 265m odst. 1 tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestní stíhání obviněného J. L. pro skutek uvedený v obžalobě zastavil. 64. Dovolání obviněného M. S. pak Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 65. K projednání a rozhodnutí věci v neveřejném zasedání byly v případě obviněného J. L. splněny podmínky § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť s tímto postupem vyslovil souhlas jak státní zástupce, tak obviněný. Ohledně obviněného M. S. bylo možno rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran. 66. K vyhlášení rozsudku byla zvolena forma uveřejnění jeho zjednodušeného vyhotovení na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 9 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu