6 Tdo 453/2024

6 Tdo 453/2024-614

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 6. 2024 o dovolání, které podala obviněná P. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 10 To 270/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 T 2/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 7 T 2/2023 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná P. K. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že:

dne 25. 7. 2021 kolem 11:10 hodin řídila vlastní osobní motorové vozidlo Toyota Corolla, registrační značky XY, v obci XY, soudní okres XY, po vedlejší silnici III. třídy č. XY ve směru od obce XY a při vjíždění do pětiramenné křižovatky s hlavní silnicí II. třídy č. XY se záměrem odbočit vlevo na centrum obce XY porušila minimálně § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, tím, že důsledně nezohlednila specifičnost dopravně technického stavu křižovatky vyžadujícího zvýšenou pozornost řidiče při vjezdu z vedlejší silnice na hlavní silnici, řádně z vozidla neověřila dopravní situaci na hlavní silnici pozorným rozhledem i za možného využití přítomného dopravního zrcadla nebo zastavením vozidla na vhodném místě před křižovatkou s dostatečným výhledem do stran, a nerespektovala tak svislou dopravní značku P4 „Dej přednost v jízdě!“, v důsledku čehož nedala přednost v jízdě motocyklu Triumph, registrační značky XY, řidiče L.

S., který jel po hlavní silnici II. třídy č. XY ve směru od centra obce XY na obec XY rychlostí kolem 40 km/h, přičemž při odbočování vlevo vjela svým vozidlem do jízdního pruhu motocyklu na hlavní silnici, který z větší části zahradila, na základě čehož řidič L. S. musel reagovat na její vozidlo jako na překážku náhlou a neočekávanou a v rámci záchranného manévru ve snaze vyhnout se střetu s vozidlem začal motocykl intenzivně brzdit, přičemž došlo i ke smýkání motocyklu a následně k poklopení motocyklu na pravý bok včetně dopadu řidiče L.

S. a jeho spolujezdkyně J. S. na vozovku, aniž by došlo ke střetu motocyklu s vozidlem, přičemž kromě poškození motocyklu došlo také ke zranění posádky motocyklu s tím, že L. S. musel být ambulantně ošetřen především ve Fakultní nemocnici v Motole a utrpěl částečnou trhlinu předního zkříženého vazu pravého kolene, v důsledku čehož byl v pracovní neschopnosti do 23. 9. 2021, zranění se projevovalo místní bolestivostí a musel dodržovat režimová opatření znesnadňující jeho běžný způsob života po dobu téměř 10 týdnů zejména odlehčovat pravou dolní končetinu až do plné zátěže, a J.

S. musela být převezena zdravotnickou záchrannou službou nakonec k lékařskému ošetření s operačním zákrokem v celkové anestezii do Fakultní nemocnice v Motole s hospitalizací od 25. 7. 2021 do 29. 7. 2021 a utrpěla tříštivé zlomeniny dolních konců holenní a lýtkové kosti pravé dolní končetiny s posunem úlomků, v důsledku čehož byla po propuštění od 29. 7. 2021 v pracovní neschopnosti, musela dodržovat zásadní režimová opatření podstatně omezující její běžný způsob života zejména klidový režim, medikaci a chodit o dvou berlích bez došlapu na operovanou dolní končetinu do 13.

10. 2021, od kdy pak mohla poraněnou končetinu ještě po dobu 2 až 3 měsíců omezeně zatěžovat, s tím, že zranění se v průběhu projevovala místní bolestivostí a léčba byla komplikována částečným rozpadem operačních ran s drobnými okrsky odúmrtí měkkých tkání a výrazným prodloužením hojení měkkých tkání v okolí zlomenin.

2. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání 22 měsíců.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. ji soud prvního stupně dále zavázal k povinnosti nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, sídlem Orlická 2020/4, Praha, škodu ve výši 100 079 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 100 079 Kč ve výši reposazby ČNB, platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů ročně, jdoucí ode dne 23. 3. 2023 až do zaplacení, dále poškozenému L. S., nar. XY, bytem XY XY, XY, nemajetkovou újmu – bolestné ve výši 36 323 Kč, škodu ve výši 90 Kč a poškozené J. S., nar. XY, bytem XY XY, XY, nemajetkovou újmu – bolestné ve výši 183 664 Kč, škodu ve výši 267 730,07 Kč.

4. Poškození L. S. a J. S. byli dále podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 12. 9. 2023, č. j. 10 To 270/2023-531, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že má za to, že napadeným usnesením a dále i v řízení, které jeho vydání předcházelo, došlo mimo jiné k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. i k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci, přičemž rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a to zejména revizní znalecký posudek. Soud odvolací, jakožto i soud prvního stupně podle ní sice na věc aplikovaly správné právní předpisy (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), avšak tyto právní předpisy nesprávně vyložily, a to zejména v otázce stanovení její viny.

7. Obviněná nejprve obecně zmínila, že v řízení byla porušena mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., zásada zákonnosti podle § 2 odst. 1 tr. ř., zásada legality podle § 2 odst. 4 tr. ř. a zejména zásada materiální pravdy podle § 2 odst. 5 tr. ř. Oba soudy nižšího stupně podle ní důkazní situaci a okolnosti, které vyšly najevo, hodnotily od počátku způsobem, který vyznívá zcela v její neprospěch. V procesu dokazování přitom došlo k vadnému hodnocení provedených důkazů stran způsobu její jízdy, a to ve vazbě na chování poškozeného. Soudy navíc nedostály požadavkům plynoucím z nezbytnosti uplatňování zásady in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny, zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny. Extrémní porušení této zásady, zakotvené na úrovni trestně procesních pravidel obsažených v trestním řádu, týkajících se zjišťování materiální pravdy, vedlo také k dotčení jejího práva na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále uvedla, že v předkládané věci spatřuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů v tom, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, tedy došlo podle ní ke svévolnému hodnocení důkazů ze strany soudů, a to bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.

8. Konkrétně obviněná namítla, že byly provedeným dokazováním bezpečně prokázány následující skutečnosti. Dopravní zrcadlo, o němž pojednává usnesení odvolacího soudu, bylo v době dopravní nehody objektivně poškozené a výhled z něj byl zkreslený, což prokazují fotografie z místa nehody, které jsou součástí spisu. Obhajobou pořízená fotografie (tato byla součástí dovolání) dále jasně znázorňuje vadu zrcadla a zkreslení výhledu, jakož i skutečnost, že v zrcadle bylo přijíždějící vozidlo vidět na poslední chvíli. Kromě fotografie přiložila k dovolání dvě videosekvence, které mají tyto skutečnosti taktéž dokazovat. Dále podle ní mělo být v předchozím řízení prokázáno také to, že přes vysokou vegetaci (její výška má být doložena fotografiemi z místa nehody, které jsou součástí spisu) nemohla do křižovatky dost dobře vidět, když bylo navíc dopravní zrcadlo poškozené a ve vozidle byla sama. Jedinou možností bylo tedy popojet nepatrnou rychlostí vpřed do křižovatky a zastavit vozidlo v místě, odkud měla náležitý rozhled. Při vyšetřovacím pokusu navíc nebyla výška vegetace modifikována tak, aby odpovídala stavu v době dopravní nehody, a proto nelze vyšetřovací pokus použít jako důkaz, když neodpovídá situaci v době dopravní nehody. Nakonec podle ní bylo také dokázáno, že objektivně neměla jinou možnost než popojet do křižovatky na místo, ze kterého má náležitý rozhled tak, aby mohla splnit povinnost „dát přednost v jízdě. Tento postup podle ní přesně vyhovuje definici této povinnosti podle § 2 písm. q) zákona č. 316/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen jako „ZOSP“).

9. Odvolací soud dále bez jakéhokoliv důkazu zopakoval závěry soudu prvního stupně, když uvedl, že dopravní zrcadlo bylo použitelné. Nesprávně také nepřisvědčil její námitce týkající se výšky vegetace v době dopravní nehody ve vztahu k vyšetřovacímu pokusu. Navíc neuvedl, na základě čeho dospěl k závěru, že výhledové podmínky přes vzrostlou vegetaci byly dobré a dopravní zrcadlo bylo použitelné.

10. Obviněná také připomněla část odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který mimo jiné v bodu 18. svého rozhodnutí uvedl, že „zcela nepochybně se tak jednalo o vjetí do křižovatky a zastavení vozidla v křižovatce, a to za situace, kdy se předtím obžalovaná řádně nepřesvědčila, že jí situace umožní pokračovat v jízdě v křižovatce a za křižovatku (viz ustanovení § 22 odst. 3 ZOSP)“. Takové právní hodnocení však podle ní nemá oporu v provedeném dokazování, neboť popsané jednání nebylo nikým a ničím prokázáno. Uvedené ustanovení navíc dopadá na odlišnou situaci (na takovou, kdy je vozovka za křižovatkou obsazena vozidly), nikoli tedy na povinnost danou § 22 odst. 1 ZOSP.

11. Nesprávně podle ní odvolací soud vyložil také hmotné právo, a to konkrétně ustanovení § 22 ZSOP a ustanovení § 2 písm. q) ZOSP, které uvádí, že „dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy“. Oba soudy nižších stupňů však uvažovaly tak, jako by v předmětném ustanovení bylo uvedeno „dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy“ (tedy vynechaly část ustanovení o nepokračování v jízdě či jízdním úkonu).

12. Za okolností zjištěných v době dopravní nehody nebylo podle ní objektivně možné zastavit vozidlo na takovém místě, aby jakkoliv (byť minimálně) nezasahovalo do jízdního pruhu, a zároveň, aby bylo možné se náležitě přesvědčit o dopravní situaci na hlavní silnici. Jízdní úkon, který provedla, byl z hlediska teorie bezpečné jízdy a rovněž z hlediska ZOSP bez jakýchkoliv závad. Nejednalo se o nedání přednosti v jízdě, ale o zastavení vozidla na místě, ze kterého měla náležitý rozhled do křižovatky. Ten při prvním zastavení vozidla neměla.

13. Oba soudy nižších stupňů na straně jedné zmiňovaly její jednání a odkazovaly na vyšetřovací pokus. Na druhé straně však nevzaly v úvahu, že řidič motocyklu při shodných výchozích podmínkách (pokud jde o rychlost jízdy a jízdu blízko středu vozovky) při vyšetřovacím pokusu vždy bez nejmenších potíží bezpečně zastavil v místě, kde původně došlo k jeho pádu, a to několik metrů před místem, kde bylo její vozidlo. Proto pravděpodobně odpovídá skutečnosti tvrzení poškozeného, že motocykl úmyslně „položil“, ačkoliv toto znalci odmítli. Pokud by se však poškozený jako řidič motocyklu choval v okamžiku dopravní nehody stejně, jako tomu bylo při vyšetřovacím pokusu, k pádu by nedošlo. Soudy nižších stupňů tedy došly k nesprávným skutkovým i právním závěrům, když její jednání posoudily jako trestný čin, ačkoliv by mohlo být v krajním případě nejvýše přestupkem.

14. Dále podotkla, že reakce řidiče motocyklu byla reakcí na její jednání. V rozsudku soudu prvního stupně je zmíněno, že řidiči nelze přikázat, jak má reagovat. Také v něm je uvedeno, že v případě řízení motocyklu nelze současně brzdit a vyhýbat se překážce. To však poškozený učinil. Soudy nižších stupňů tedy postupovaly ve zjevném nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými (a z toho vyplývajícími právními) závěry a na základě takto zjištěného skutkového stavu rozhodly o její vině naprosto nesprávně, neboť z provedeného dokazování vyplývá pravý opak.

15. Argumenty, které obviněná vznesla v průběhu trestního řízení na svou obhajobu, se odvolací soud zabýval zcela jednostranně a účelově, přičemž jeho závěry neměly oporu v provedeném dokazování. Zjištěný skutkový stav navíc neposkytl spravedlivý podklad pro rozhodnutí o její vině. Skutková zjištění jsou tedy v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a odvolací soud vady, které byly učiněny v řízení před soudem prvního stupně nenapravil. Obviněná dále obecně odkázala na všechny námitky jí vznesené v trestním řízení, se kterými se podle ní soudy nižších stupňů nevypořádaly. Uvedla, že na těchto námitkách, jakož i na své argumentaci uvedené před soudem prvního a druhého stupně v celém rozsahu trvá, odkazuje na ni a požaduje, aby se s touto její argumentací vypořádal Nejvyšší soud, když tak nižší soudy neučinily.

16. Nakonec sdělila na to, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, na kterou poukázala s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03 (publikovaný pod č. 141/2003 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) a na nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04 (publikovaný pod č. 116/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dále pak, podle jejích slov, marně upozorňovala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000 (publikovaný pod č. 128/2001 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle kterého k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti, přičemž pokud tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Takové důvodné pochybnosti v předkládané věci nepochybně existovaly a postup podle zásady in dubio pro reo byl podle ní na místě.

17. Na základě popsaných skutečností navrhla, aby Nejvyšší soud „zrušil Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 10 To 270/2023 a buďto přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí nebo po zrušení rozsudku dovolatelku zprostil obžaloby“.

18. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zrekapitulovala dovolací argumentaci uvedla, že takové námitky uplatňuje obviněná v rámci své obhajoby prakticky od počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Státní zástupkyně přitom odmítla tvrzení obviněné, že by v dané věci měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky podle státní zástupkyně navíc kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.

19. Státní zástupkyně dále připomněla, že jednání obviněné bylo prokázáno především znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy. Z tohoto důkazu jednoznačně vyplynulo, že poškozený jel po hlavní silnici dovolenou a zároveň přiměřenou rychlostí. Obviněná mohla a měla motocykl vidět na vzdálenost nejméně 42 m, avšak přesto započala odbočovací manévr z vedlejší silnice na hlavní. Její výhledové možnosti nebyly nijak snížené, a to ani vlivem počasí či prasklin v silničním zrcadle, které bylo plně funkční. Rovněž podle ní není možno přisvědčit námitce obviněné, že měla ztížený výhled z důvodu porostu břehu krajnice náletovou vegetací, neboť tato skutečnost (tedy že výhled ztížen nebyl) je zřejmá z provedeného vyšetřovacího pokusu, a to navíc za situace, kdy obviněná při tomto pokusu zastavila se svým vozidlem metr před hranicí křižovatky. Pokud obdobným způsobem postupovala i v den, kdy se dopravní nehoda stala, sama se tak svým jednáním připravila o lepší výhled do předmětné křižovatky, přičemž i z fotodokumentace pořízené v den dopravní nehody je zjevné, že porost břehu u krajnice vozovky výhledu do křižovatky nijak podstatně nebránil a při respektování běžné řidičské opatrnosti a za stavu věnování se plně řízení vozidla měla a mohla, případně i s pomocí instalovaného dopravního zrcadla, motocykl poškozeného vidět včas. Z provedeného dokazování navíc podle státní zástupkyně vyplynulo, že obviněná již zahájila odbočovací manévr, neboť své vozidlo v době, kdy reagovala na přijíždějící motocykl poškozeného zastavila tak, že její vozidlo zasahovalo nejméně dva metry do jízdního pruhu motocyklu, který je v daném místě široký 3,5 m. Zcela nepochybně se tak jednalo o vjetí do křižovatky a zastavení vozidla v křižovatce, a to za situace, kdy se před tím obviněná řádně nepřesvědčila, že jí situace umožní pokračovat v jízdě v křižovatce a za křižovatkou (§ 22 odst. 3 ZOSP). Jednání obviněné tak bylo z pohledu státní zástupkyně provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Nakonec uvedla, že v zásadní shodě s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.

20. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasila rovněž s tím, aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání i jiné rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

22. Dospěl k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 10 To 270/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

23. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

26. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV. Důvodnost dovolání

27. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že námitky uplatněné obviněnou lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dále pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve všech třech jeho variantách, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou 1) ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou 2) založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo 3) ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

28. Uvedený dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy

nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

29. Formálně mu pak odpovídá námitka obviněné, že odvolací soud nesprávně vyložil hmotné právo [konkrétně v ustanovení § 22 ZSOP a ustanovení § 2 písm. q) ZOSP], když nesprávně vyhodnotil zákonný pokyn „dej přednost v jízdě“, a to tak, že ignoroval část jeho definice, podle které dát přednost v jízdě znamená i nepokračovat v jízdním úkonu, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel změnit směr nebo rychlost jízdy. Za okolností zjištěných v době dopravní nehody nebylo podle ní objektivně možné zastavit vozidlo na takovém místě, aby jakkoliv (byť minimálně) nezasahovalo do jízdního pruhu, a zároveň, aby bylo možné se náležitě přesvědčit o dopravní situaci na hlavní silnici. Jízdní úkon, který provedla, byl proto z hlediska teorie bezpečné jízdy a rovněž z hlediska ZOSP bez jakýchkoliv závad. Nejednalo se o nedání přednosti v jízdě, ale o zastavení vozidla na místě, ze kterého měla náležitý rozhled do křižovatky.

30. Ustanovení § 2 písm. q) ZOSP definuje základní pojem „dej přednost v jízdě“ tak, že uvedené znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Ustanovení § 22 ZOSP poté upravuje pravidla pro jízdu křižovatkou.

31. Povinnost dát přednost v jízdě nepředstavuje povinnost absolutní, neznamená, že by řidič, který je povinen dát přednost v jízdě, nesměl řidiče, který má přednost v jízdě, nijak omezit. Povinnosti dát přednost v jízdě řidič nedostojí tehdy, pokud řidiče s předností v jízdě donutí k náhlé změně směru či rychlosti jízdy. Náhlou změnou směru jízdy je takové vybočení ze stávající jízdní dráhy, které musí být i při včasné reakci provedeno neočekávaně a rychle, a může ohrozit jak řidiče s předností v jízdě (zejména smykem), tak případně i jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích, zejména i další řidiče, kteří by tím byli donuceni např. k prudkému brzdění. Za náhlé snížení rychlosti jízdy judikatura považuje intenzivní brzdění – nikoliv jen sejmutí nohy z pedálu akcelerátoru nebo plynulé přibrzdění (viz rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 T 71/97, publikováno pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.).

32. Ze znaleckého posudku znalce Bartoně (který navíc ve svém posudku zohlednil vzrostlou vegetaci) vyplývá, že obviněná mohla spatřit poškozeného ve chvíli, kdy se nacházel ve vzdálenosti 42 m před jejím vozidlem (obdobný závěr je navíc uveden i v protokolu o vyšetřovacím pokusu), přičemž do křižovatky se rozjela v okamžiku, kdy byl poškozený ve vzdálenosti 35 až 40 m před vozidlem (tedy ve chvíli, kdy již měla možnost jej spatřit). Ze znaleckého posudku znalce Ing. Strouhala vyplývá, že obviněná pro řidiče motocyklu vytvořila překážku náhlou a neočekávanou, na kterou poškozený reagoval mimo jiné intenzivním bržděním. Nutno ovšem dodat, že v jeho možnostech již nebylo zastavit v místě možného střetu. Vzhledem k uvedenému, a dále za situace, kdy soud prvního stupně vzal, i vzhledem k dalším důkazům provedeným při hlavním líčení, za prokázané, že poškozený začal v důsledku vjetí obviněné do křižovatky intenzivně brzdit, což je podle výše uvedené judikatury příklad náhlého snížení rychlosti jízdy, nelze odvolacímu soudu (ani soudu prvního stupně) vytknout, že jednání obviněné v projednávané věci vyhodnotily jako nerespektování pokynu „dej přednost v jízdě“.

33. Pokud pak obviněná uvádí, že vozidlo nebylo možné zastavit tak, aby, byť minimálně, nezasahovalo do jízdního pruhu, a zároveň, aby měla náležitý rozhled na hlavní silnici, tedy jízdní úkon, který provedla byl bez závad a nejednalo se o nedání přednosti v jízdě, ale o zastavení vozidla na místě, ze kterého měla náležitý rozhled do křižovatky, nelze se s touto argumentací ztotožnit. Na prvním místě je nezbytné opětovně odkázat na znalecký posudek znalce Bartoně, podle kterého mohla vidět řidiče motocyklu na vzdálenost 42 m od jejího vozidla. Znalec se přitom ve svém posudku zabýval i namítanou vzrostlou vegetací. Dále je třeba uvést, že částečné (nepatrné, minimální) vjetí přední části vozidla do jízdního pruhu na hlavní komunikaci za účelem ujištění se o vhodnosti zahájení odbočovacího manévru by za vytvoření překážky považováno nebylo a byla by tak zachována bezpečná povaha jízdy. To se ovšem nedá říci o situaci, při které obviněná zastavila v jízdním pruhu tak, že jej svým vozidlem zahradila více jak z poloviny (pruh byl široký 3,5 m, přičemž oba znalci se shodli na tom, že zasahovala svým vozidlem 2 m do hlavní silnice), z čehož vyplývá, že samotný odbočovací manévr již zahájila. I v případě, že by bylo možno připustit, že jejím úmyslem bylo skutečně pouze zastavit za účelem rozhlédnutí se do křižovatky před samotným zahájením odbočovacího manévru, Nejvyšší soud takový způsob jízdy, kdy obviněná vozidlo zastavila 2 m za hranicí křižovatky a zahradila tím více jak polovinu jízdního pruhu na hlavní silnici, za bezpečný a nezávadný nepovažuje. Nad uvedené je pak ještě třeba připomenout, že (jak už uvedly i soudy nižších stupňů) se obviněná v den dopravní nehody sama připravila o patřičné výhledové možnosti, pokud zastavila metr před hranicí křižovatky, jak ostatně demonstrovala v rámci vyšetřovacího pokusu.

34. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal že by soud prvního stupně, případně soud odvolací, své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn nebyl.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa první

35. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, II. ÚS 840/24).

36. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž spíše o běžnou polemiku s hodnocením důkazů provedených soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněná ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěla na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Z provedeného dokazování vyjímá jen takové důkazy nebo jejich části, které svědčí v její prospěch a zcela opomíjí zbývající provedené důkazy. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

37. Nehledě na uvedené je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci ani není dán. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Své hodnotící úvahy také soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na toto rozhodnutí. Taktéž porušení zásady zákonnosti podle § 2 odst. 1 tr. ř. a porušení zásady legality podle § 2 odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Nad rámec však uvádí následující.

38. Ohledně skutečností, které měly být podle obviněné „bezpečně prokázány“ nutno poznamenat, že ani s těmito tvrzeními se nelze neztotožnit. Je sice pravdou, že dopravní zrcadlo, které bylo umístěno na místě dopravní nehody, bylo poškozené, podstatné zkreslení výhledu z něj však prokázáno nebylo. Naopak z několika důkazů provedených při hlavním líčení vyplynulo, že zrcadlo v daném stavu, i přes poškození, vyhovovalo podmínkám silničního provozu a výhled jeho prostřednictvím na komunikaci zásadním způsobem zkreslen nebyl (např. podle zprávy ke stavu dopravního zrcadla nebo protokolu o vyšetřovacím pokusu). Ani skutečnost, že kvůli vysoké vegetaci nemohla obviněná dost dobře vidět do křižovatky, a proto ji nezbývalo nic jiného než popojet do křižovatky, nebyla z pohledu Nejvyššího soudu prokázána tak, jak je uvedeno v dovolací argumentaci. Ze znaleckého posudku znalce Bartoně, který předložila obhajoba, je totiž patrno (ostatně jak již uvedeno výše), že přestože uvedený znalec zohlednil při posuzování výhledových a rozhledových poměrů vzrostlou vegetaci podle jejího stavu v den dopravní nehody, zároveň také stanovil, že obviněná mohla spatřit motocykl asi ve vzdálenosti 42 m. Rozjíždět do hlavní komunikace (myšleno její druhé rozjetí) se začala ve chvíli, kdy byl poškozený se svým motocyklem ve vzdálenosti asi 35 až 40 m před jejím vozidlem, tedy tím spíše, kdy jej již mohla a měla vidět. Obdobný závěr přitom učinil i policejní komisař při vyšetřovacím pokusu, když podle protokolu o vyšetřovacím pokusu by při vzdálenosti motocyklisty 42 m od přední části vozidla ve výhledu na motocyklistu nebránil ani tehdejší stav zeleně. K námitce, že bylo také prokázáno, že objektivně neměla jinou možnost než popojet do křižovatky, přičemž její postup podle ní vyhovuje definici povinnosti podle § 2 písm. q) ZOSP, pak Nejvyšší soud odkazuje na body 31. až 33. tohoto rozhodnutí, neboť ty s uvedenou problematikou úzce souvisí.

39. Pokud jde o obhajobou pořízenou fotografii, která byla součástí dovolání, jakož i dvě videosekvence uložené na CD k dovolání přiložené, je nutno zdůraznit, že v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud v souladu s platnou judikaturou přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Proto k přílohám dovolání, který předložila obhajoba až v rámci podaného dovolání nelze přihlížet (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96).

40. K námitce obviněné, že odvolací soud bez jakéhokoliv důkazu opakuje závěry soudu prvního stupně týkající se použitelnosti dopravního zrcadla a neuvádí, na základě čeho dospěl k závěru, že výhledové podmínky přes vzrostlou vegetaci byly dobré a dopravní zrcadlo použitelné bez výhrad je nutno, kromě bodu 38. tohoto rozhodnutí, ve kterém je odkázáno na důkazy provedené u hlavního líčení ke stavu dopravního zrcadla a vzrostlé vegetaci, odkázat také na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že nároky na kvalitu odůvodnění soudních rozhodnutí, tak jak odpovídají obsahu práva na spravedlivý proces, nemohou být chápány tak, že vyžadují podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999, García Ruiz proti Španělsku č. 30544/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

41. Z podoby odůvodnění usnesení odvolacího soudu je přitom zřejmé, že není v rozporu s výše uvedeným, neboť odvolací soud se plně ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně podrobně rozvedenými v jeho rozsudku, který v tomto ohledu splňuje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. o náležitostech odůvodnění, a to jak co do úplnosti a správnosti provedeného dokazování, tak i z hlediska hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění a právního posouzení.

42. Pokud jde o tu skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zmínil také ustanovení § 22 odst. 3 ZOSP, lze sice obviněné přisvědčit v tom, že uvedené ustanovení dopadá primárně na situaci odlišnou od té, která nastala v daném případě, naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však neshledal. Dovolání je, jako mimořádný opravný prostředek, určeno k nápravě těch nejzávažnějších vad již pravomocného rozhodnutí. Protože zbylá část odůvodnění odvolacího soudu koresponduje se skutkovou větou tak, jak ji ve svém výroku uvedl soud prvního stupně (přičemž odvolací soud správnost takového výroku potvrdil), zjevný rozpor skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů zde není dán. Nelze hovořit ani o vnitřním rozporu odůvodnění odvolacího soudu, neboť se v něm nenachází dvě tvrzení, která by byla jejich obsahem protichůdná. Ustanovení § 22 odst. 3 ZOSP totiž spíše doplňuje pravidlo pro jízdu křižovatkou uvedené v § 22 odst. 1 ZOSP.

43. V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Uvedený nedostatek odůvodnění odvolacího soudu přitom nelze považovat za tak závažnou vadu, která by zakládala extrémní nesoulad právních závěrů odvolacího soudu s učiněnými skutkovými zjištěními. Ani právo na spravedlivý proces tak v daném případě porušeno nebylo.

44. K námitce, že pokud by se poškozený při jízdě na motocyklu choval v okamžiku dopravní nehody stejně, jako tomu bylo při vyšetřovacím pokusu, nedošlo by k pádu motocyklu a ke zranění poškozené, je nutno nejprve uvést, že nelze stavit na roveň situaci, kdy řidič motocyklu dopředu věděl, jaké budou dopravní okolnosti, jak bude probíhat jízda obviněné a jak bude na tuto jízdu třeba reagovat (tedy při vyšetřovacím pokusu) a situaci, kdy jako účastník silničního provozu musel v reálném čase reagovat na předem nepředvídatelné jednání obviněné jako řidiče automobilu vjíždějícího z vedlejší silnice na silnici hlavní. Jinak řečeno, na rozdíl od vyšetřovacího pokusu poškozený nemohl vědět, jaké budou její další kroky (nelze mu tedy klást k tíži například ani to, že se jí nesnažil vyhnout přes protisměrný pruh, když nedisponoval a nemohl disponovat informací, zda a kde vozidlem zastaví). Není ani možné předem účastníkům silničního provozu obecně nařídit, jakým způsobem mají reagovat na tu kterou dopravní situaci. Nakonec nutno uvést (stejně jako to udělal odvolací soud), že nelze klást odpovědnost na poškozeného za následné řešení nenadálé dopravní situace, kterou svým jednáním vyvolala obviněná vytvořením náhlé a neočekávané překážky tím, že vjela svým vozidlem do jízdního pruhu poškozeného a nedala mu tak přednost v jízdě.

45. Za lichou je nutno považovat také námitku, že ačkoliv podle rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně nelze současně brzdit a současně se vyhýbat překážce, uvedené řidič motocyklu přesto učinil, a proto, pokud byla odsouzena za daný trestný čin, soudy postupovaly ve zjevném nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými (a z toho vyplývajícími právními) závěry. Poškozený při hlavním líčení vypověděl, že motocykl, na kterém jel v době dopravní nehody, se těžko vyhýbá, a proto začal maximálně brzdit, aby nedošlo k přímému střetu s vozidlem. Dále sdělil, že možnost úhybného manévru v danou dobu vyloučil, protože při váze a krátké vzdálenosti není možné odhadnout, zda bude řidička pokračovat dále, tedy zda vůbec přichází v úvahu možnost vozidlo objet. S tím koresponduje i závěr znalce Ing. Strouhala, který u hlavního líčení uvedl, že vyhýbání v daném případě bylo minimální, neboť čára jednoznačně hovořila o směru jízdy. Pro úplnost pak Nejvyšší soud uvádí, že ani řízený pád motocyklu nebyl podle obou znalců technicky proveditelný, a proto soud prvního stupně vzal za prokázané pouze to, že došlo k jeho intenzivnímu brždění a následnému pádu. Nad to pak už Nejvyšší soud pouze opakuje, že nelze klást odpovědnost na poškozeného za následné řešení nenadálé dopravní situace, kterou zapříčinila obviněná.

46. S námitkami vznesenými v trestním řízení a argumentací uplatněnou před soudem prvního a druhého stupně, na které obviněná pouze obecně odkázala s tím, že požaduje, aby se s touto její argumentací vypořádal dovolací soud, když tak nižší soudy neučinily, se Nejvyšší soud nezabýval. V dovolání se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., které jsou uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel tedy nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

47. Nejvyšší soud proto zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů neshledal [a tím není naplněna první alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa druhá

48. Druhé alternativě daného dovolacího důvodu formálně odpovídá námitka, že při vyšetřovacím pokusu nebyla žádným způsobem modifikována výška vegetace tak, aby odpovídala stavu v době dopravní nehody, a proto nelze vyšetřovací pokus využít jako důkaz.

49. Ani s výše uvedenou argumentací se ztotožnit nelze, neboť z protokolu o vyšetřovacím pokusu vyplývá, že závěr, že při vzdálenosti motocyklisty 42 m od přední části vozidla by obviněné ve výhledu na motocyklistu nebránil ani tehdejší stav zeleně, policejní komisař učinil porovnáním stavu místa dopravní nehody v den vyšetřovacího pokusu s fotodokumentací ze dne, ve kterém k dopravní nehodě došlo, a na které je zachycen i stav tehdejší zeleně. Stav vegetace tak byl při vyšetřovacím pokusu zohledněn. Uvedený závěr navíc koresponduje se závěry znalce Bartoně, jehož znalecký posudek předložila samotná obhajoba. Ten došel ke stejnému výsledku, tedy že obviněná mohla motocykl poškozeného spatřit ve vzdálenosti 42 m (k tomu podrobněji viz body 32. a 38. tohoto rozhodnutí).

50. S ohledem k uvedenému tak Nejvyšší soud neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa třetí

51. Obviněná v rámci svého dovolání dále namítla, že nebyl nedůvodně proveden jí navrhovaný podstatný důkaz v podobě revizního znaleckého posudku. Námitku je možno formálně (vzhledem k důvodům uvedeným níže) podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.

52. V obecné rovině lze poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedený důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 902/2022).

53. O důkazním návrhu obviněné na vypracování revizního znaleckého posudku soud prvního stupně, v souladu s výše uvedenou judikaturou, řádně rozhodl a vyložil, z jakých důvodů jej neprovedl. Uvedl, že ačkoliv se oba znalecké posudky částečně rozcházejí, v podstatných skutečnostech dospěli oba znalci ke shodným závěrům, a to k tomu, že v případě, že by obviněná nevjela do jízdního koridoru motocyklu, nemusel by poškozený řidič přistoupit k žádnému manévru i ke skutečnosti, že motocykl musela vidět již ve vzdálenosti 42 m od motocyklu, přesto se rozjela a vjela do jeho jízdní dráhy, nejsou tak v takovém rozporu, aby musel soud přistoupit k provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Takové vypořádání se s daným důkazním návrhem Nejvyšší soud považuje za věcně správné a opodstatněné. Je tedy patrné, že o opomenutý důkaz se v předkládané věci nejedná.

54. Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě naplněn nebyl.

In dubio pro reo

55. Protože obviněná se v souvislosti s hodnocením důkazů dovolává také zásady in dubio pro reo, je vhodné uvést, že uvedené pravidlo znamená, že není- li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. K namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze nakonec uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).

V. Způsob rozhodnutí

56. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 6. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu