USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání
obviněného T. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 4 To 45/2019, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 1/2017, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 37 T
1/2017, byl T. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak
pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1,
odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve
výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle § 145 odst. 2 tr.
zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku
poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř., když obviněnému byla
uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a
Zlínský kraj, Ostrava, Masarykovo náměstí 24/13, na náhradě škody částku 73.516
Kč a poškozenému R. M., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 23.048 Kč,
tento poškozený (R. M.) byl se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán podle §
229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne
22. 10. 2019, sp. zn. 4 To 45/2019, napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 37 T 1/2017, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.
zrušil a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal
vinným jednak pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k §
145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle
§ 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněného odsoudil k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil
podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Pokud jde o
povinnost obviněného k náhradě způsobené škody, pak rozhodl shodně jako soud
prvního stupně.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2019, č. j. 4
To 45/2019-914, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění
obviněného jednání, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje znaky pokusu zločinu
těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g)
tr. zákoníku, neboť nelze učinit závěr o jeho úmyslu, a to ani nepřímém,
způsobit svým jednáním následek v podobě těžké újmy na zdraví. Poukazuje na to,
že z pohledu subjektivní stránky trestného činu by dané jednání bylo možno
toliko klasifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení § 146
tr. zákoníku. Vrchnímu soudu v Olomouci vytýká chybné dovození nepřímého
úmyslu, když dostatečně nehodnotil skutečnosti, že šlo o jednání nepromyšlené,
nebyly použity žádné zbraně a nebyla použita velká intenzita síly. Dále pak
podrobně rozporuje existenci nepřímého úmyslu s odkazem na jednotlivé části
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, když poukazuje mj. na skutečnost, že k
jednání mělo dojít nejdříve uvnitř baru a poté venku před barem, a z toho
dovozuje, že pokud by měl alespoň nepřímý úmysl způsobit poškozenému těžkou
újmu na zdraví, pokračoval by v napadání již uvnitř baru, a ne až venku před
barem. V další části dovolání vytýká odvolacímu soudu, že se dopustil
nesprávného hmotně právního posouzení při výkladu podmínek aplikace ustanovení
§ 58 odst. 5 tr. zákoníku, neboť se domnívá, že odvolací soud se měl zabývat
aplikací daného ustanovení vzhledem k tomu, že podle něj (myšleno obviněného),
byly v předmětné trestní věci splněny zákonné podmínky pro jeho použití. Z
důvodů shora uvedených navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského
soudu v Ostravě a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření úvodem shrnula dosavadní průběh trestního řízení a poté uvedla, že
námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolání, uplatňoval již ve své
obhajobě od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného
opravného prostředku. Poukázala na to, že odvolací soud doplnil dokazování
znaleckým posudkem a konstatovala, že pokud jde o úmysl - subjektivní stránku,
obviněný si musel být vědom následků svého jednání, když útočil proti hlavě
poškozeného. Podle státní zástupkyně si obviněný musel být vědom toho, že
poškozený byl kvůli podnapilému stavu tělesně i psychicky indisponován a
možnost vzniku újmy byla tedy větší. Vzhledem k výše uvedenému konstatovala, že
se obviněný jednání dopustil minimálně v nepřímém úmyslu a použitá právní
kvalifikace je tak zcela přiléhavá. K námitce obviněného ohledně aplikace § 58
odst. 1, 5 tr. zákoníku dodala, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že
trest, jenž byl obviněnému uložen, nelze vzhledem ke všem okolnostem považovat
za nepřiměřeně přísný. Podmínky pro aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku tak
nebyly správně shledány. S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to,
že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo vadou, kterou by bylo možno a
nutno napravit cestou dovolání, přičemž dovolací důvod v dovolání naplněn
nebyl. Z toho důvodu navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné nebo aby podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil jiné než navrhované rozhodnutí. Vyjádřila také
svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a
vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. V souvislosti s předmětným dovoláním je vhodné mj. uvést, že
dovoláním napadené rozhodnutí je ve věci již druhým rozhodnutím odvolacího
soudu. Poprvé rozhodl odvolací soud usnesením dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 To
68/2017, když z podnětu odvolání obviněného, jeho manželky a poškozeného R. M.
podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního
stupně a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc nalézacímu soudu k novému
projednání a rozhodnutí. V tomto rozhodnutí odvolací soud mj. uvedl, že „otázka
pachatelství obviněného ve vztahu k žalovanému skutku, jímž byl uznán vinným,
byla soudem prvního stupně odpovídajícím způsobem vyřešena“. Pokud pak jde o
námitky uplatněné v dovolání, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou
obsahově shodné s námitkami, které obviněný uplatnil v řízení před soudem
prvního i druhého stupně [v řízení před nalézacím soudem uvedl, že to, co je mu
kladeno za vinu neudělal; žádné čelo poškozenému nedal; poškozený byl opilý a
otravoval ostatní svým nevhodným chováním; poškozeného u baru sice odstrčil,
ale to celým tělem a poškozený spadl na zadek; u šatny jej chtěl poškozený
napadnout, ale zabránil mu v tom nějaký pán; poškozený vyběhl za ním ven a
vyhrožoval mu, že ho zabije, útočil na obviněného pěstmi, obviněný poškozeného
odstrčil a ten spadl na záda; zranění popsaná v rozsudku mu nezpůsobil. V
řízení před odvolacím soudem vedle shora uvedených skutečností argumentoval
tím, že soud prvního stupně reprodukoval důkazy neúplně a nepřesně; vybral jen
některé aspekty, které vzbuzují zdání, že do sebe logicky zapadají; dále se
vyjadřoval k jednotlivým důkazům, kdy mj. upozorňoval na výpovědi svědků, kteří
jeho verzi obhajoby potvrzují, což soudy nedostatečně hodnotily; neexistuje
podle něj ucelený řetězec usvědčujících důkazů; zpochybnil závěry soudu prvního
stupně k posudku Univerzity Karlovy Lékařské fakulty v Plzni (soud dospěl k
závěru, že vykazuje vady) atd.]. Z velmi obsáhlých odůvodnění rozsudků nižších
soudů je však zřejmé, že tyto se velmi podrobně zabývaly výpověďmi nejen
obviněného a svědků, ale také listinnými důkazy a znaleckými posudky [např. k
otázce pachatelství se soud prvního stupně vyjádřil v bodech 84-89, k otázce
nevěrohodnosti některých svědků - v bodech 90-94, k subjektivní stránce – v
bodě 98; odvolací soud k nevěrohodnosti některých svědků – v bodě 33, k otázce
pachatelství – v bodech 25-31, k řetězci nepřímých důkazů – v bodech 25-32, k
povaze zranění (znalecké posudky) – v bodech 38-54] a své hodnotící úvahy k
provedeným důkazům v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly.
10. V návaznosti na shora uvedenou skutečnost (obsahovou shodu námitek)
považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož
opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy bylo
možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Vedle
zmíněného rozhodnutí nelze rovněž opomenout rozhodnutí Ústavní soud ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento mj. uvedl, že označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být
pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda
dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit
pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť
pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení,
je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. Toto rozhodnutí Ústavního soudu je zmíněno
záměrně, a to jako podklad pro způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem [§ 265r odst.
1 tr. ř.; § 265i odst. 1 tr. ř.].
11. V souvislosti s námitkou dovolatele týkající se subjektivní stránky
trestného činu a újmou na zdraví je nutno uvést, že uvedené pojmy jsou sice
pojmem hmotného práva, a tudíž se naskýtá alternativa námitku obviněného, že
„jednání, jímž byl odsouzený uznán vinným, nenaplňuje znaky pokusu těžkého
ublížení na zdraví; jednání obviněného by mohlo být posouzeno – z pohledu
subjektivní stránky jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr.
zákoníku,“ posoudit buď jako relevantní, a dále se s ní vypořádat či jako
irelevantní z hlediska dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
primárně svojí povahou směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci, který
byl na základě provedených a hodnocených důkazů učiněn nižšími soudy. Pro
uvedený závěr (nepodřaditelnosti pod uplatněný dovolací důvod) by svědčila mj.
polemika obviněného s hodnocením jednotlivých důkazů učiněná soudy,
charakteristika napadení poškozeného, když obviněný ve své podstatě jakékoli
napadení (až na odžduchnutí) poškozeného popírá a celý konflikt staví do pozice
„hospodské rvačky“, tudíž na základě vlastního hodnocení důkazů předkládá v
dovolání vlastní verzi skutkového děje se závěrem, že poškozeného nenapadl
takovým způsobem, aby mu způsobil zranění popsaná ve výroku rozsudku odvolacího
soudu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že uvedené námitky byly uplatněny v
souladu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž nelze dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. I přes shora uvedené
konstatování však musí Nejvyšší soud uvést, že charakter tohoto mimořádného
opravného prostředku – dovolání, nemůže obviněný zaměňovat s řádným opravným
prostředkem (odvoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat
přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud
ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. uvedl, že institut dovolání
nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako
odvolání].
12. V souvislosti s podaným dovoláním a námitkami v něm uplatněnými
považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že odvolací soud dospěl ve vztahu k
obviněnému k níže uvedenému skutkovému zjištění, že „dne 1. 1. 2015 v době od
03.00 do 04.00 hodin v XY - srozuměn s možností způsobení závažného zranění -
opakovaně až plnou silou fyzicky napadl R. M., narozeného XY, a to nejprve v
prostoru motobaru podniku XY club na ulici XY, kde se nacházelo několik desítek
osob, a to tak, že jej nečekaně a prudce udeřil čelem do obličeje, a následně
pak před samotným objektem podniku, kam za ním R. M. vyšel a dožadoval se po
něm vysvětlení svého napadení, kdy R. M. srazil na zem a napadl jej blíže
nezjištěným mechanismem spočívajícím v působení tupé síly až střední intenzity
síly proti jeho hlavě a obličeji, a způsobil mu tak poranění v podobě tříštivé
zlomeniny nosních kůstek s posunem, tržně-zhmožděné rány na hřbetu nosním,
tříštivé zlomeniny spodiny levé očnice s posunem úlomků a výhřezem levého
dolního přímého (okohybného) svalu směrem dolů, oděrku rohovky levého oka,
vyražení 2. zubu vlevo nahoře, neúplné vyražení 1. zubu vlevo nahoře, oděrky na
vnitřním konci levého obočí délky cca 1 cm a drobné oděrky mírně vpravo od
střední čáry mezi vnitřními konci obou obočí,
přičemž jen shodou šťastných okolností, nezávislých na vůli obžalovaného, R. M.
způsobením tříštivé zlomeniny spodiny levé očnice nezpůsobil dlouhodobý nebo
trvalý následek v podobě dvojitého vidění vyššího stupně, který by významným
způsobem omezil obvyklý způsob života poškozeného zejména závratěmi,
nevolností, zvracením, ztěžováním chůze po schodech, znemožňováním řízení
motorového vozidla, sledováním filmu v kině,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v
Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 11 Tm 35/2006, který
nabyl právní moci dne 11. 10. 2006, odsouzen za provinění ublížení na zdraví
podle § 222 odstavec 1 trestního zákona a provinění výtržnictví podle § 202
odstavec 1 trestního zákona, jichž se dopustil skutkem ze dne 18. 2. 2006, k
úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců“.
13. K námitce zavinění je potřebné uvést, že obecně platí, že závěr o
zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky
vyplývat (srov. rozh. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Zavinění se chápe jako vnitřní,
psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol.,
Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být
dáno v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno
zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15
tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o
zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout,
když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo
z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení
usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10.
1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné
pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001,
sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn.
IV. ÚS 2728/12].
14. Nejvyšší soud považuje za nezbytné rovněž zdůraznit, že jak soud
prvního, tak i soud druhého stupně otázce zavinění věnovaly ve svých
rozhodnutích náležitou pozornost a dospěly k závěru, že obviněný jednal v
úmyslu nepřímém (viz str. 43, bod 98 rozsudku soudu prvního stupně, viz str.
23, bod 66 rozsudku soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba uvést,
že při řešení otázky zavinění je třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu,
přičemž je třeba hodnotit všechny provedené důkazy tak, jak se projevily ve
skutkových zjištěních a závěr o zavinění presumovat právě na základě
provedených důkazů, které je třeba hodnotit nikoliv izolovaně, ale v jejich
vzájemných souvislostech. Jednání obviněného bylo soudy nižších stupňů právně
kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. U uvedeného trestného činu se v
případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž
ovšem postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [lze se
pouze pozastavit nad argumentací obviněného, že jeho jednání by mohlo být
kvalifikováno jako nedbalostní podle § 146 tr. zákoníku, když základem
skutkových zjištění se stalo zjištění, že obviněný napadl poškozeného nejprve
„hlavičkou“ u baru a následně do již poškozené části těla (hlavy) poškozeného
znovu útočil před restaurací]. Rovněž tak odkaz obviněného, že uvedené jednání
by bylo možno hodnotit jako „hospodskou rvačku“ nelze akceptovat, neboť za
„rvačku“ lze pokládat vzájemné napadání nejméně tří osob, kdy všichni jsou
zároveň útočníky a zlé nakládání je tak intenzivní, že ohrožuje jejich život
nebo zdraví [srov. rozh. č. 16/1988 Sb. rozh. tr.]. Nejen ze samotného popisu
skutku, ale ani výpovědi obviněného, poškozeného či svědků nevyplývá, že by k
takové situaci v souvislosti se zraněními u poškozeného zjištěnými došlo.
15. Dále je nutno uvést, že trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém
podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým
jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2
tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem
uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým
zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení
následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila
navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým
cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť
pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního
práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel
vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku
významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel
nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který
si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah,
nebo o zásah někoho jiného.
16. Ze způsobu útoku na poškozeného, který byl popsán ve skutkové větě
výroku o vině, zcela správně soudy dospěly k závěru o zavinění obviněného, a to
ve formě úmyslu nepřímého. Nelze totiž pominout, že obviněný opakovaně útočil
proti hlavě poškozeného, která je oblastí těla mimořádného významu a zásah do
takové oblasti může mít pro člověka fatální následky. Obviněný také útočil na
poškozeného před klubem, tedy v situaci, kdy věděl, že poškozeného již
viditelně zranil uvnitř klubu a útočil tedy na již zraněnou část těla.
Poškozený byl také v podnapilém stavu, tedy psychicky i fyzicky indisponován,
což potvrdil i obviněný, jeho schopnost bránit se byla tedy omezená a možnost
vzniku újmy na jeho zdraví, byla pravděpodobnější. Obviněný si této skutečnosti
musel být také nepochybně vědom, tím spíš za situace, kdy již v minulosti
podobný škodlivý následek obdobným násilným jednáním jiné osobě způsobil. Musel
tak být srozuměn s tím, jaký následek může způsobit jiné osobě svým fyzickým
útokem.
17. Další dovolací námitka obviněného spočívala v tom, že „i pokud by
měla právní kvalifikace zůstat ve stávající podobě, tak by mělo být aplikováno
ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku“. Tuto námitku podřadil pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když napadá výrok o uloženém trestu
odnětí svobody (úhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti let a šesti měsíců
hodnotí jako zjevně nepřiměřený, přičemž se domnívá, že jeho nápravy lze
dosáhnout trestem mírnějším).
18. Ve vztahu k takto koncipované námitce lze uvést, že námitky, které
směřují vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody
na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže
byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr.
zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud
jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve
Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
19. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí
Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat
toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně
vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo
trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným
překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. …
S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného
rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za
situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23
odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a
stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
20. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a
výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku
nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů. V rámci obviněnými uplatněného důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve
vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení
soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za
pokračování v trestném činu.
21. Ustanovení § 58 odst. 5 tr. ř., jehož nepoužití je obviněným nižším
soudům vytýkáno, stanoví, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní
hranici tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za
pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a
závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby
odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a
že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, přičemž není
vázán omezením stanoveným v § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Použití § 58 odst. 5 tr.
zákoníku přitom není vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak
to předpokládá § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo
možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu
pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla
nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo
pomoci k trestnému činu. Protože u přípravy, pokusu a pomoci jde podle § 58
odst. 5 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné,
vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání
nedosahovaly závažnosti jiných obvyklých případů. Povaha a závažnost přípravy,
pokusu a pomoci se budou posuzovat především podle hledisek uvedených v § 39
odst. 6 písm. b), c) tr. zákoníku. Povaha přípravy, pokusu a pomoci bude
vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a závažnosti
trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost je dána především typovou
závažností trestného činu, k němuž směřovaly, dále tím, do jaké míry se
příprava a pokus rozvinuly a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného
činu. Okolnost, že došlo pouze k přípravě trestného činu, k pokusu o něj nebo k
pomoci k trestnému činu, však nemůže sama o sobě, bez ohledu na další významné
skutečnosti, odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby
ve smyslu § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Rovněž nestačí zjištění, že pachatel,
jemuž je ukládán trest za přípravu k trestnému činu, za pokus trestného činu
nebo za pomoc k trestnému činu, dosud vedl řádný život (srov. Šámal P. a kol.
Trestní zákoník. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str.
798 –799).
22. O použití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku lze uvažovat zejména
u pokusu, jímž nebyl způsoben žádný nebo pouze nezávažný následek. V ostatních
případech musí být možnost aplikace citovaného ustanovení předmětem bedlivého
posouzení konkrétních skutečností charakterizujících spáchaný čin a osobu jeho
pachatele (viz též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, § 1 až 139. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 787-803 s.).
V kontextu s výše uvedenými skutečnostmi je tedy potřebné při aplikaci § 58
odst. 5 tr. zákoníku umožňujícího uložení trestu odnětí svobody pod dolní
hranicí trestní sazby pachateli, jenž se dopustil pokusu trestného činu,
vycházet z podrobného a přesvědčivého zhodnocení naplnění zákonných podmínek,
na něž je snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby vázáno, přičemž je
potřebné rovněž mít na zřeteli, že z ustanovení § 21 odst. 2 tr. zákoníku mj.
vyplývá, že (pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na
dokonaný trestný čin) a současně nelze přehlížet, že ustanovení § 58 odst. 5
tr. zákoníku vyzdvihuje mj. zvláštní povahu a závažnost pokusu, což je v textu
zákonného ustanovení vyjádřeno spojením (… má vzhledem k povaze a závažnosti…
pokusu… za to…), z čehož lze dovodit, že důvodnost závěru o možnosti aplikace
tohoto ustanovení musí být primárně založena na zhodnocení konkrétních
skutečností charakterizující čin pachatele, které naplňují znaky pokusu
trestného činu.
23. Z rozhodnutí soudu odvolacího je zřejmé, že tento se podrobně
zabýval posouzením skutečností provázející předmětnou trestnou činnost i
skutečnostmi, které charakterizují osobu obviněného. V návaznosti na použitou
právní kvalifikaci pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst.
1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a také přečinu výtržnictví podle § 358 odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ukládal obviněnému úhrnný trest, přičemž v
odůvodnění svého rozsudku zmínil mj. také hlediska rozhodná pro výměru trestu.
Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně (viz bod 81), který mj. poukázal na
to, že neshledal žádné polehčující okolnosti, dále že u obžalovaného nelze
hovořit ani o doznání, lítosti či dokonce sebereflexi a že lze pouze
přihlédnout k délce doby, která uběhla od jeho posledního odsouzení. V
neprospěch obviněného zmínil skutečnost, že spáchal více trestných činů. Při
úvahách o možnostech jeho nápravy dospěl k závěru, že je na místě ukládat trest
při spodní hranici trestní sazby.
24. Obviněný ve svém dovolání odvolacímu soudu vytýká, že svůj závěr o
nemožnosti použít ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku odůvodnil argumentací,
že „vzhledem k tomu, že byl obviněnému ukládán úhrnný trest i za v jednočinném
souběhu spáchaný dokonaný trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici § 145
odst. 2 tr. zákoníku za aplikace § 58 odst. 5 tr. zákoníku není u něj možné“. S
uvedenou argumentací obviněného lze obecně souhlasit, neboť rozhodnutí č.
49/1978 Sb. rozh. tr. uvádí, že „Ukládá-li soud trest odnětí svobody za více
trestných činů podle zásad uvedených v § 35 odst. 1, 2 tr. zák., z nichž
nejpřísnější je trestný čin spáchaný formou přípravy (§ 7 tr. zák.), může za
použití § 40 odst. 2 tr. zák. uložit trest odnětí svobody pod dolní hranici
nepřísnější trestní sazby i bez podmínek § 40 odst. 1 tr. zák., nikoli však pod
dolní hranici trestní sazby nejpřísnějšího sbíhajícího se trestného činu, který
byl dokonán nebo o který se pachatel pokusil; pod dolní hranici sazby stanovené
za tento trestný čin lze uložit trest jen za splnění podmínek uvedených v § 40
odst. 1 tr? zák.“ Současně však musí Nejvyšší soud obviněného upozornit na
skutečnosti vyplývající z důkazů nižšími soudy provedenými, nikoli však již
odvolacím soudem zdůrazněnými, které vzhledem k „povaze a závažnosti pokusu“
vylučují aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku. V případě „pokusu“ v předmětné
trestní věci je nutno zdůraznit, že v důsledku jednání obviněného, ke kterému
došlo 1. 1. 2015, byl poškozený devět měsíců na nemocenské, při lékařském
vyšetření dne 30. 6. 2015 stále trpěl dvojitým viděním při pohledu dolů a dolů
doleva, přičemž uvedené mu znemožňuje sledovat film v kině, ale zejména
prakticky znemožňuje řídit motorové vozidlo.
25. Vedle shora uvedených skutečností, které vylučovaly aplikaci § 58
odst. 5 tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za vhodné obecně k použití tohoto
ustanovení a jeho podřazení pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uvést, že výtku obviněného týkající se neuplatnění moderace uloženého trestu
odnětí svobody aplikací § 58 odst. 5 tr. zákoníku nelze pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 tr. ř., podřadit. Nejvyšší soud neshledal důvod k tomu,
aby se odchýlil od ustálené judikatury, podle níž pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil
fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku uložený trest pod
spodní hranici zákonné trestní sazby. To vyplývá již ze skutečnosti, že takový
postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen,
že podmínky vymezené ustanovením § 58 tr. zákoníku splňuje (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 422/2012, sp. zn. 11 Tdo 74/2019).
26. S ohledem na charakter námitek, které obviněný uplatnil v dovolání a
kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za
potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího
soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze
dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský
soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek,
plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění
rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit
na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).
Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro
dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel předmětnou trestní věc
meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru
Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 26).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Jan
Engelmann
předseda senátu