6 Tdo 556/2024

6 Tdo 556/2024-1786

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 7. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2023, č. j. 3 To 36/2023-1606, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 98 T 7/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 3. 2023, č. j. 98 T 7/2021-1531 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný R. G. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pokusem zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 21 odst. 1 k § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil spolu s dalšími obviněnými, D.

D. a M. Š., tak, že (stručně shrnuto): obviněný R. G. vyplnil jménem V. Č., nar. XY, bez jeho vědomí a souhlasu příkazy k úhradě z jeho účtu č. XY vedeného u Komerční banky, a. s., uvedené pod body 1–17 specifikovanými v rozsudku soudu prvního stupně a obviněná D. D. vyplnila jménem V. Č., nar. XY, bez jeho vědomí a souhlasu nejpozději do dne 16. 10. 2018 platební příkaz k úhradě z jeho účtu č. XY vedeného u Komerční banky, a. s., uvedený pod bodem 18 specifikovaným v rozsudku soudu prvního stupně a následně obžalovaní R.

G. a D. D. zneužili podprůměrného intelektu a nepříznivé životní situace obviněného M. Š., kterého přiměli, aby převzal padělané platební příkazy k úhradě a hodil je do sběrných boxů na pobočkách Komerční banky, a. s., v Liberci a Praze, čímž obviněný M. Š. po společné dohodě s obviněnými R. G. a D. D. předstírali, že příkazy k platbě zadala oprávněná osoba, v úmyslu neoprávněně z účtu Komerční banky, a. s., získat finanční prostředky na úkor majitele účtu V. Č., a takto v době od 12:30 hodin dne 27.

4. 2018 do 15:32 hodin dne 16. 10. 2018 obvinění zadali formou papírového příkazu k úhradě z účtu č. XY bez vědomí majitele účtu V. Č., nar. XY, platby ve prospěch účtů obviněného M. Š., č. XY u Komerční banky, a. s. a č. XY u České spořitelny, a. s.; T. V., nar. XY, bytem XY XY, XY XY, č. XY u ČSOB, a. s., a č. XY u BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, a obviněné D. D., č. XY u České spořitelny, a. s., když v jedenácti případech byla odeslána z účtu V. Č., č. XY vedeného u Komerční banky, a.

s., bez jeho vědomí a souhlasu celková částka ve výši 485.142 Kč a v sedmi případech se o převedení částky v celkové výši 794.687 Kč obvinění pokusili, avšak příkazy k úhradě provedeny nebyly z důvodu nesouladu podpisu s podpisovým vzorem, přičemž celkově šlo o částku 1.279.829 Kč, a následně oprávněný majitel účtu č. XY V. Č., nar. XY, platby reklamoval a tato reklamace byla Komerční bankou, a. s., uznána ve výši 485.142 Kč, ke škodě Komerční banky, a. s., IČO 45317054, sídlem Na Příkopě 969, 110 00 Praha, a obviněný R.

G., se popsaného jednání dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 5. 2010, č. j. 69 T 25/2009-435, který nabyl právní moci dne 20. 5. 2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 55 To 401/2010-491, mimo jiné pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 4. 4. 2017.

2. Za uvedené pokusy trestných činů a dále za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 7. 2020, č. j. 5 T 75/2020-157 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 55 To 350/2020-212), byl obviněný R. G. odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 7. 2020, č. j. 5 T 75/2020-157, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 55 To 350/2020-212, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci bylo dále rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných R. G. a D. D. společně a nerozdílně nahradit poškozené Komerční bance, a. s., škodu ve výši 351 247,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 351 247,80 Kč ode dne 23. 6. 2022 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla dále poškozená Komerční banka, a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody vůči obviněným R. G. a D. D. na řízení ve věcech občanskoprávních. Na týž typ řízení byla poškozená Komerční banka, a. s., podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody vůči obviněnému M. Š.

4. Zmíněným rozsudkem bylo dále rozhodnuto také o vině a trestu obviněných D. D. a M. Š.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný R. G., státní zástupce, obviněná D. D. a poškozená Komerční banka, a. s. Na podkladě odvolání obviněné D. D., státního zástupce a poškozené Komerční banky, a. s., Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 18. 9. 2023, č. j. 3 To 36/2023-1606 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku ukládajícím podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným R. G. a D. D. povinnost k náhradě škody a ve výroku, kterým byla Komerční banka, a. s., podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku uplatněného vůči těmto obviněným odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný R. G. povinen nahradit poškozené Komerční bance, a. s., škodu ve výši 485 142 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 485 142 Kč ode dne 25. 8. 2022 do zaplacení, a dále rozhodl o jejím odkázání se zbytkem nároku na náhradu škody uplatněného vůči obviněným R. G. a D. D. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného R. G. podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný R. G. (dále jen „obviněný“) dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. s tím, že nesouhlasí s napadeným rozsudkem odvolacího soudu v celém jeho rozsahu.

7. Namítl, že „rozhodná skutková zjištění nalézacího i odvolacího soudu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, neboť v řízení nebyl k důkazu proveden protokol o záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 6 tr. ř.“. Soud prvního stupně podle něj vycházel mimo jiné z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (konkrétně z DVD a přepisu odposlechů), přičemž z učiněných odposlechů následně vyvodil četná skutková zjištění. Obviněný odkázal na § 88 odst. 6 tr. ř., podle kterého má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je k němu třeba připojit protokol obsahující zákonem stanovené údaje (zmínil i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 4 To 3/01, definující podstatné náležitosti takového protokolu), s tím, že takový protokol nebyl v rámci řízení před soudem prvního stupně proveden jako důkaz. Prostřednictvím něj lze však prověřit autentičnost a neporušenost pořízeného záznamu.

8. K výše uvedenému dále uvedl, že v rámci veřejného zasedání ze dne 18. 9. 2023 se k této problematice vyjádřil státní zástupce, když mimo jiné sdělil, že (zjednodušeně řečeno) stranám byly předloženy k nahlédnutí mj. odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na DVD, přičemž má za to, že na č. l. 845 je právě příslušný protokol. S tímto obviněný nesouhlasí, neboť na č. l. 845 se nachází pouze průhledný plastový obal obsahující dva kusy DVD, nikoliv protokol o záznamu telekomunikačního provozu.

9. Odvolací soud se k problematice záznamu telekomunikačního provozu vyjádřil v bodě 43. svého rozhodnutí s tím, že skutečnost, že daný protokol nebyl proveden jako důkaz nijak nerozporoval, avšak v tomto směru sám dokazování nedoplnil. Zcela v rozporu se zákonem navíc vyvozoval skutečnosti z důkazů, které nebyly v průběhu řízení provedeny vůbec (č. l. 839, 843 a další). Podle odvolacího soudu by bylo nutné „protokolem o odposlechu“ provádět dokazování pouze za situace, pokud by bylo třeba důkazně využít skutečnosti z protokolu vyplývající. S tímto názorem se však dovolatel neztotožnil, když je to právě daný protokol, který dokládá autenticitu a neporušenost záznamu. Je podle něj proto procesně nepřípustné, aby odvolací soud vycházel či odkazoval na důkazy, jež nebyly zákonem předvídaným způsobem jako důkazy v řízení provedeny.

10. Za nevhodné označil také provedení důkazu přepisem zaznamenaných hovorů, když tento přepis je toliko neformální informační pomůckou, která není samostatně způsobilá k provedení dokazování. Judikatura a odborná literatura sice není v této otázce zcela jednotná (usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 3724/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1007/2020), nicméně i tato rozhodnutí připouštějí důkaz přepisem odposlechu pouze v situaci, kdy o tomto nevznikají pochybnosti a žádná z procesních stran netrvala na poslechu záznamu.

11. Vzhledem ke všem těmto okolnostem uzavřel, že je přesvědčen, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu nebyly v řízení provedeny zákonným způsobem, což řízení zatížilo podstatnou procesní vadou, když z procesně nepoužitelných odposlechů bylo následně vycházeno i skutkově.

12. Obviněný dále namítl, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které byl odsouzen, a rozhodnutí soudů nižší instance tak spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedl, že je přesvědčen o tom, že skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižší instance, nemají oporu v provedeném dokazování, resp. dokazování nesvědčí o naplnění znaků trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.

13. Jak uvedl i soud prvního stupně, v projednávané věci nevznikly v zásadě žádné pochybnosti o tom, že obviněný M. Š. (dále jen jako „M. Š.“) skutečně vhazoval do sběrného boxu Komerční banky, a. s., příkazy k úhradě, na základě kterých došlo k převodu finančních prostředků V. Č. Obviněný ostatně ani nerozporoval, že příkazy k úhradě k žádosti M. Š. skutečně vyplnil. Nesouhlasil však s tím, že by se dopustil jakéhokoliv trestněprávně relevantního jednání. K žádosti M. Š. totiž do příkazů k úhradě vypsal čísla účtů, částky a účel platby (tyto údaje opsal z papírku poskytnutého M. Š.), avšak vyloučil, že by příkazy k úhradě podepisoval. To mu soudy nižších stupňů ani kladeno za vinu není. Aby však naplnil objektivní stránku uvedeného trestného činu, je v první řadě nutné, aby z jeho strany došlo k padělání či pozměnění platebního prostředku. Nejvyšší soud přitom v minulosti (konkrétně v usnesení ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1027/2011) dovodil, že za padělání platebního prostředku je nutno považovat jeho neoprávněné vyrobení či vyhotovení takovým způsobem, že obsahuje zdánlivě správné, avšak ve skutečnosti falešné údaje, a to se záměrem uskutečnit jeho prostřednictvím platební styk. Takový falzifikát pak osvědčuje zdánlivě správné a reálné údaje, které jsou jinak způsobilé k uskutečnění platebního styku. Připomněl také, že paděláním platebního prostředku se podle Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 456/2018) rozumí mimo jiné také jeho vyplnění či vyhotovení bez oprávnění. Odkázal dále i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 9 Tz 219/2000, podle kterého je podstatné, zda příkaz k úhradě obsahuje takové náležitosti, které jej činí plně způsobilým k tomu, aby na jeho základě proběhl převod finančních prostředků.

14. Z uvedeného podle něj vyplývá, že k padělání platebního prostředku musí dojít takovým způsobem, aby se platební prostředek jevil jako způsobilý k realizaci platebního styku. Příkaz k úhradě přitom obsahuje nezbytná povinná pole, přičemž v případě jejich absence, byť i jednoho z nich, nelze hovořit o jeho způsobilosti k realizaci platebního styku.

15. Soud prvního stupně odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 154/2005, z něhož dovodil, že za padělání platebního prostředku se považuje i doplnění nezbytných náležitostí do šeku, který v době jejich vyplňování pachatelem již nesl podpis výstavce s tím, že je irelevantní, že pachatel šek nepodepsal. S uvedeným závěrem se však obviněný neztotožnil, neboť citované usnesení podle něj bylo zjevně překonáno, a navíc zcela neodpovídá projednávanému skutku (v citovaném případě šlo o situaci, kdy některé náležitosti byly již v tiskopisu předtištěny, šek je oproti příkazu k úhradě cenným papírem, a navíc se zjevně jednalo o typ trestné činnosti, kdy byla v rámci šeku změněna neoprávněně částka v rozporu s vůlí výstavce). Skutečnost, že platební prostředek již nesl podpis výstavce, navíc nebyla předmětem dokazování.

16. K výše uvedenému obviněný dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 653/2006, podle kterého pokud obviněný sám vyplnil veškeré podstatné náležitosti směnky vyjma podpisu, nelze takové vyplnění obviněným podřadit pod znak skutkové podstaty ve smyslu „padělá nebo pozmění“. Obdobný názor podle něj vyslovil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1576/2010, podle kterého se, mimo další, paděláním platebního prostředku rozumí jak jeho kompletní falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení se všemi jeho náležitostmi, tak i vyrobení či vyhotovení tzv. náhražky. Z žádného provedeného důkazu však neplyne, že by dovolatel jakkoli manipuloval či padělal podpis na příkazu k úhradě. Nebylo provedeno ani dokazování v tom směru, že by měl obviněný platební prostředek opatřit podpisem (což soudy nižších stupňů ani netvrdily). Podpis je však náležitostí zásadní a nepostradatelnou.

17. Otázka, zda lze skutkovou podstatu projednávaného trestného činu naplnit toliko „doplněním nezbytných informací“ není tak jednoznačná, jak je podáváno ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný v průběhu řízení opakovaně uváděl, že příkazy k úhradě vyplnil, a to tak, že do tiskopisu vepsal údaje z papírku, který mu předal M. Š. Obdobným způsobem vypovídala i obviněná D. (dále jen jako „D. D.“) a verzi obviněného potvrdil také svědek R. Co s vyplněnými příkazy k úhradě M. Š. dělal, neví, do banky jej nikdy nevezl. Na fotografiích z bank, které byly provedeny jako důkaz, se vyskytuje pouze M. Š., a to bez jakéhokoliv doprovodu.

18. S přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným shora a dále s ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je podle obviněného nutno uzavřít, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, konkrétně nebyl naplněn znak „padělání platebního prostředku“. Za takové situace tedy nelze učinit závěr o jeho vině. Nakonec ke znakům skutkové podstaty zmíněného trestného činu podotkl, že z provedeného dokazování ani nijak nevyplývá, že by měl v úmyslu použít platební prostředek jako pravý nebo platný. Tento úmysl přitom nelze presumovat, musí být prokázán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09).

19. Odvolací soud se zmíněnými skutečnostmi vůbec nezabýval, nezaujal k nim žádné stanovisko a nijak je nevyvrátil, toliko stroze konstatoval, že právní kvalifikace odpovídá povaze jednání všech obviněných a zcela odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, který se s uvedenými skutečnostmi taktéž nijak nevypořádává. Soudy nižších stupňů tedy rezignovaly na skutečnosti uváděné obviněným a s jeho námitkami se nevypořádaly. V souvislosti s tím obviněný upozornil (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu), že řádné odůvodnění rozsudku je nezbytnou součástí pravidel spravedlivého procesu.

20. Kromě již uvedeného vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění nalézacího i odvolacího soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. K tomu obviněný předložil množství skutkových námitek v dovolání rozvedených, přičemž dále nastínil několik dalších variant skutkového děje, které podle něj připadaly v úvahu, avšak soudy nižších stupňů se těmito variantami nezabývaly nebo je nedůvodně odmítly. Soudu prvního stupně vytkl, že při hodnocení jeho jednání vůči M.

Š. opomenul závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Tržického a PhDr. Lejskové, které vyznívají v jeho prospěch (obviněného) a mimo jiné jasně podporují závěr, že M. Š. vyžadoval pomoc s vyplněním příkazu k úhradě. Dále namítl, že jím popsaná skutková verze je podporována řadou dalších ve věci provedených důkazů, např. výpověďmi D. D. a svědka R. K argumentaci soudu prvního stupně provedenými odposlechy (podle nichž měl obviněný instruovat další osoby k tomu, jak mají vypovídat) obviněný uvedl, že z těchto odposlechů vyplývá pouze to, že se o trestní věc zajímal a s danými osobami chtěl v tomto směru mluvit s ohledem na to, že měl oprávněnou obavu, že by mu jednání spočívající ve vyplnění platebních příkazů mohlo být přičítáno k tíži.

Tyto odposlechy nijak nesvědčí o jeho vině, nehledě na fakt, že, jak již uvedl, nebyly řádně provedeny jako důkazy. Soudu prvního stupně dále vytkl, že v podstatě nehodnotil výpověď svědka Č., který mimo jiné vypověděl, že nikoho z obviněných, ani svědka V., neznal. M. Š. přitom tvrdil, že svědek Č. dovolatele znal. Výpověď M. Š. označil za zmatečnou i ohledně jeho tvrzení, podle něhož si dovolatel měl ověřovat, zda jsou již peníze na účtu. Nebylo totiž ani předmětem dokazování, jak k tomu mělo docházet, když žádný z použitých účtů nebyl jeho.

Naprosto reálná je tedy odlišná skutková verze, než jakou dovodil soud prvního stupně.

21. Nakonec obviněný namítl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, konkrétně výslech svědka V. a ve vztahu k podpisu příkazů k úhradě pak také důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, specializace expertíza ručního písma. Předmětem zmíněného znaleckého posudku mělo být zjištění osoby, která podepsala předmětné příkazy k úhradě, eventuálně zjištění, že tyto nepodepsal dovolatel. Soud prvního stupně takový návrh na doplnění dokazování zamítl pro irelevantnost s odkazem, že pravého pisatele nelze identifikovat, neboť podpis je napodobený. Nejenže tedy soudy nižších stupňů předjímají případné závěry znaleckého zkoumání, obsahují ale i ničím nepodložený závěr o falzu podpisu, neboť taková skutečnost z žádného důkazu nevyplývá. Uvedený návrh na doplnění dokazování byl zamítnut zcela nedůvodně, neboť pokud by bylo zjištěno, že příkazy k úhradě nepodepsal nikdo z obviněných, tento závěr by svědčil ve prospěch verze obviněného o účasti dosud nezjištěné třetí osoby. K tomuto dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16, zabývající se prokazováním skutečností mimo jakékoliv rozumné pochybnosti s tím, že toto pravidlo v předkládaném případě nebylo dodrženo.

22. Pro nadbytečnost soud prvního stupně zamítl také návrh na doplnění dokazování výslechem svědka T. V. Daný svědek byl ve věci vyslechnut mimo hlavní líčení, avšak vzhledem k tomu, že obviněný nemohl svědka konfrontovat, klást mu otázky a realizovat tak své právo na obhajobu, nesouhlasil následně s přečtením protokolu o výslechu svědka a požadoval jeho opětovný výslech. Soud prvního stupně svědka k hlavnímu líčení nejprve předvolal a následně jej (mimo hlavní líčení) i vyslechl, tedy je evidentní, že uvedený výslech považoval z důkazního hlediska za nezbytný. Protože soud prvního stupně nakonec, zcela v rozporu se svým předchozím procesním postupem, zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování, porušil tak jeho právo na obhajobu.

23. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.

24. K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolatel označil dovolací důvody řádně a jím uplatněná argumentace jim odpovídá. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze podle státní zástupkyně považovat i takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích mají za následek porušení práva na spravedlivý proces, a jsou tak podřaditelné pod alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z dovolacích námitek dovolatele je přitom podle státní zástupkyně zřejmé, že opakuje argumentaci, kterou uplatnil v dosavadní obhajobě i v rámci svého odvolání. Odkázala proto na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, nebo usnesení ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002), podle které je takové dovolání (za předpokladu, že se soudy nižších stupňů s danými námitkami v dostatečné míře a správně vypořádaly) třeba považovat za zjevně neopodstatněné. Uvedená situace podle ní nastala i v tomto případě, neboť z odůvodnění soudů nižších stupňů je zřejmé, že se se všemi námitkami obviněného dostatečně zabývaly.

25. Obviněnému podle státní zástupkyně nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelném důkazu, tedy záznamu odposlechu telekomunikačního provozu. S touto jeho námitkou se totiž vypořádal již odvolací soud v bodě 43. jeho rozhodnutí, když vyzdvihl, že provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo ve vztahu k jednotlivým účastnickým číslům řádně nařízeno a soudcem odůvodněno, přičemž není pochyb o tom, že protokoly o předmětném úkonu byly policejním orgánem provedeny. Soud prvního stupně poté podle § 213 odst. 1 tr. ř. provedl dokazování datovými nosiči se zaznamenanou telefonickou komunikací, přičemž státní zástupce označil ty konkrétní hovory, jejichž přehrání při hlavním líčení požadoval.

26. Státní zástupkyně dále připomněla, že v řízení před soudem se k návrhu stran důkaz záznamem odposlechu telekomunikačního provozu provádí zásadně faktickým přehráním a poslechem zaznamenané nahrávky telefonického hovoru (§ 213 odst. 2 tr. ř.) Ustanovení § 213 odst. 1 tr. ř. ale umožňuje v zájmu rychlosti a hospodárnosti trestního řízení považovat za provedený listinný či věcný důkaz, který byl stranám během hlavního líčení předložen k nahlédnutí, a žádná ze stran nežádá jeho podrobnější provedení. Má se tedy za to, že strany jsou s daným důkazem dostatečně obeznámeny a jeho obsah nezpochybňují. V posuzované trestní věci byl předmětný důkaz proveden částečně podle ustanovení § 213 odst. 1 tr. ř. a částečně faktickým přehráním a poslechem, a to k návrhu státního zástupce. Obviněnému je podle ní třeba přisvědčit v tom, že protokol o pořízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 6 tr. ř. je listinným důkazem, a to i s připojeným důkazním nosičem. V posuzované věci důkaz příslušným protokolem proveden nebyl. Je však třeba zdůraznit, že o existenci protokolu pochybnosti neexistují a odvolací soud naznal, že tento protokol netrpí žádnými vadami (a obviněný je nenamítal ani v odvolání či dovolání). To, že nebyl proveden protokol o pořízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud bylo osvědčeno, že žádnými vadami netrpí, nemůže založit absolutní neplatnost tohoto důkazu a tímto způsobem nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

27. K námitce opomenutých důkazů státní zástupkyně uvedla, že soud v zásadě není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované trestní věci není možné zaznamenat vadu opomenutých důkazů, neboť nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (v bodech 37. a 38.) náležitě vysvětlil, proč předmětné důkazní návrhy zamítl. Odvolací soud pak doplnil, že soud prvního stupně se k požadavku obviněného vyjádřil dostatečně a sám označil nárokované důkazy za nadbytečné (bod 26. jeho rozhodnutí). Takový postup odpovídá zásadám spravedlivého procesu.

28. V předkládané trestní věci pak státní zástupkyně nezaznamenala ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, neboť z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Před tím, než zrekapitulovala skutková zjištění v dané věci učiněná, dále podotknula, že soudy postupovaly striktně podle zásady uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně odůvodnily. Důkazy byly z jejich strany hodnoceny na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jak jednotlivě, tak v souhrnu. Obě rozhodnutí byla náležitě odůvodněna, přičemž soudy věnovaly obhajobě obviněného značný prostor. Jestliže způsob hodnocení provedených důkazů neodpovídá představám obviněného, nelze z této skutečnosti automaticky dovozovat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů.

29. Nakonec námitce dovolatele, že nemohl být uznán vinným pokusem zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 21 odst. 1 k § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v případě, že nebylo jednoznačně prokázáno, že byl padělatelem podpisu, podle státní zástupkyně taktéž přisvědčit nelze. Jestliže příkaz k úhradě jako bezhotovostní platební prostředek je padělán nebo pozměněn takovým způsobem, že obsahuje zdánlivě správné a reálné údaje, které jsou potřebné a způsobilé k uskutečnění platebního styku, pak v jednání pachatele, který jej takto padělá (pozmění) v úmyslu uskutečnit jeho prostřednictvím platební styk, případně takový příkaz k provedení platebního styku předloží, lze spatřovat právě trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku. Námitkou se ve svém rozsudku zabýval i odvolací soud, který dodal, že ani v případě, že by nebylo prokázáno, která konkrétní osoba příkazy k úhradě opatřila padělaným podpisem, nebránilo by to odsouzení obviněného, neboť bylo zřejmé, že se podílel na vyplnění ostatních údajů. Bylo tak prokázáno, že obviněný vědomě participoval na padělání a následném užití platebního prostředku, přičemž tento závěr vychází i z toho, na čí účty byly peníze zaslány.

30. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasila s tím, aby o dovolání rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a v něm podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

32. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2023, č. j. 3 To 36/2023-1606, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

33. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

35. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

36. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

37. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV. Důvodnost dovolání

38. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že námitky obviněného přichází v úvahu formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve všech jeho třech alternativách, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou 1) ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou 2) založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo 3) ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.

39. V daných souvislostech je ovšem třeba také zmínit, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudem prvního a druhého stupně. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nad to však Nejvyšší soud uvádí následující. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa první

40. Uvedenému dovolacímu důvodu v jeho první alternativě formálně odpovídají námitky obviněného, že soud prvního stupně opomíjí závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, které podporují jeho verzi, že M. Š. potřeboval pomoci s vyplněním příkazů k úhradě, a dále, že soud prvního stupně jen zdánlivě vyvrátil jeho obhajobu, že M. Š. měl rozbité brýle, a navíc desinterpretoval jeho skutečné vyjádření. Skutková verze jím popsaná je podle něj podporována i dalšími provedenými důkazy, např. výpověďmi D. D. a svědka R., přičemž obviněný se neztotožnil s tím, že soudy je považovaly za nevěrohodné. Pod uvedený dovolací důvod v jeho první alternativě je možno formálně podřadit i výhradu obviněného k obsahu provedených odposlechů, z nichž podle něj vyplývá pouze to, že se o trestní věc zajímal a s danými osobami chtěl v tomto ohledu mluvit. Protože platební příkazy vyplňoval a má trestní minulost, měl oprávněnou obavu, že by mu dané jednání mohlo být přičítáno k tíži. Stran svědka V. ani nebylo prokázáno, že s ním komunikoval kvůli projednávané věci (naopak řešili jistou drogovou kriminalitu). I argumentaci týkající se vztahu svědka Č. k obviněnému a k M. Š., včetně námitky, že výpověď M. Š. je zmatečnou, přičemž nebylo předmětem dokazování, jak si měl obviněný ověřovat, zda jsou již peníze na účtu M. Š. (či dalších osob), když k těmto účtům neměl přístup, neboť žádný z nich nebyl jeho, lze formálně podřadit pod první alternativu tohoto dovolacího důvodu. Nakonec pod něj lze formálně podřadit i námitku, že je reálná i odlišná skutková verze, než jakou dovodil soud prvního stupně, když nelze z žádného důkazu dovodit, že to byl právě obviněný, kdo s M. Š. manipuloval. Není tak vyloučeno, že ve věci figurovala třetí osoba nebo že došlo k nepochopení určité dohody M. Š. se svědkem Č. M. Š. navíc obviněnému několikrát sdělil, že měl dluhy a exekuce, což potvrdil i jeho zaměstnavatel. To by odůvodňovalo jednání M. Š. ve vztahu k příkazům k úhradě, tedy že tyto opatřil, avšak následně potřeboval pomoc s jejich vyplněním, či byl k takovému jednání neznámou třetí osobou naveden.

41. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (tedy zjevného) nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, II. ÚS 840/24).

42. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž o běžnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových tvrzení a závěrů, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů a jež lze zčásti označit za (ve své podstatě) hypotetické. Z provedeného dokazování vyjímá jen takové důkazy nebo jejich části, které svědčí v jeho prospěch, a zcela opomíjí zbývající provedené důkazy. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

43. Nehledě na uvedené je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci ani není dán. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Své hodnotící úvahy také soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Taktéž porušení zásady zákonnosti podle § 2 odst. 1 tr. ř. a porušení zásady legality podle § 2 odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal.

44. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 8 Tdo 18/2024).

45. Soudy, především soud prvního stupně, nepochybily, pokud vzaly za základ svých skutkových zjištění výpověď M. Š. Tu podporují zejména závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinická psychologie, podle kterých se intelektové schopnosti M. Š. jeví jako silně podprůměrné a v některých oblastech zasahují až do pásma lehkého mentálního defektu. Jeho intelekt odpovídá věku dvanácti let, přičemž nestačí na to, aby zjistil číslo účtu člověka, který má dostatečné finanční prostředky, napodobil jeho podpis, správně vyplnil platební příkaz a opatřil několik osob, které budou vybírat peníze z účtu. Nad to podle uvedeného znaleckého posudku nemá M. Š. tendence k vědomému abnormálnímu lhaní. Závěry tohoto znaleckého posudku pak korespondují s výpovědí zaměstnavatele M. Š., pana J. K. Za této situace nelze skutková zjištění, ke kterým došly soudy nižších stupňů na základě svých úvah označit za takové, že by postrádala obsahovou spojitost s důkazy nebo by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud proto uzavřel, že stran skutkového děje tak, jak jej vzal za prokázaný soud prvního stupně (a odvolací soud se s ním ztotožnil), není dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů.

46. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal, že by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa druhá

47. Pod druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu je možno formálně podřadit argumentaci týkající se té skutečnosti, že v řízení nebyl jako důkaz proveden protokol o záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 6 tr. ř., a to ačkoliv soud prvního stupně vycházel mimo jiné z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, přičemž z učiněných odposlechů následně vyvodil četná skutková zjištění. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu proto podle obviněného nebyly v řízení provedeny zákonným způsobem, což řízení zatížilo podstatnou procesní vadou, když z procesně nepoužitelných odposlechů bylo následně vycházeno i skutkově.

48. Podle § 88 odst. 6 věta první tr. ř. má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil.

49. Záznam telekomunikačního provozu se jako důkaz v řízení před soudem provádí poslechem příslušné části záznamu. V protokolu proto není nutné provádět doslovný přepis komunikace, ale postačí zachycení jejího obsahu, přičemž protokol slouží státnímu zástupci jako podklad k posouzení, zda navrhne provedení takového důkazu, a soudu jako podklad k rozhodnutí, zda jej provede. Se souhlasem stran není nutno záznam poslouchat, ale lze jej ve smyslu § 213 tr. ř. stranám předložit [LATA, Jan. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88). In: DRAŠTÍK, Antonín, FENYK, Jaroslav. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017.].

50. K námitce, že státní zástupce v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu dne 18. 9. 2023 uvedl, že má za to, že na č. l. 845 se nachází příslušný protokol, přičemž tento byl spolu s dalšími podklady stranám předložen k nahlédnutí, avšak na uvedeném čísle listu se nachází pouze průhledný plastový obal obsahující dva kusy DVD, nutno uvést, že je pravdou, že na č. l. 845 se nachází uvedený obal s DVD. Předmětné protokoly se ovšem nachází na č. l. 843 a 844, tedy na listech předcházejících. Z uvedeného je patrné, že protokoly byly k záznamům telekomunikačního provozu připojeny tak, jak požaduje § 88 odst. 6 tr. ř., ačkoliv nebyly provedeny jako důkaz při hlavním líčení. Přitom námitka obviněného, v rámci které také uvedl, že má k dispozici kopii trestního spisu, svědčí dále o tom, že obviněný měl k dispozici rovněž příslušné protokoly a tím i možnost se s nimi seznámit. Z materiálního hlediska tak nelze dovodit pochybení, jehož konečným důsledkem by měla být procesní nepoužitelnost daného důkazu. K obsahu protokolů, případně k jejich autenticitě či důvěryhodnosti, navíc obviněný žádnou námitku (a to jak v rámci hlavního líčení, odvolacího řízení či dovolání) nevznesl. V žádné fázi trestního řízení přitom nezpochybnil samotné odposlechy či záznamy telekomunikačního provozu (jejich obsah, správnost provedení apod.), pouze se v odvolacím řízení domáhal provedení k nim připojených protokolů, přičemž z toho, že jejich provedení odvolacím soudem nebylo vyhověno, resp. že je k důkazu neprovedl ani soud prvního stupně, dovozuje procesní nepoužitelnost celého důkazu.

51. Jinak řečeno, s obviněným lze sice souhlasit v tom, že zmíněné protokoly dokládají autenticitu a neporušenost záznamu, nedostatek autenticity či porušenost záznamu obviněný však nenamítl, a to ačkoliv je měl k dispozici a mohl se s nimi seznámit. Důkaz samotným odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu pak byl proveden ve smyslu příslušných ustanovení zákona, neboť tento se provádí (jak již shora řečeno) předložením vlastního (zvukového) záznamu ve smyslu § 213 odst. 1 tr. ř., případně, požádá-li o to některá z procesních stran, poslechem příslušné části záznamu. Soud prvního stupně přitom vyhověl zákonným požadavkům a podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám jak samotné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na DVD, tak přepisy SMS a telefonických hovorů, přičemž v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 tr. ř. per analogiam k návrhu státního zástupce část záznamů (konkrétní hovory) přehrál. Proti tomuto postupu žádná ze stran nic nenamítla a dále žádná ze stran netrvala na poslechu dalších (v řízení neslyšených) částí záznamu telekomunikačního provozu. Obviněný ve svém dovolání ostatně ani nenamítá, že by snad na poslechu záznamu v rámci hlavního líčení trval, avšak tomuto nebylo vyhověno, a stejně tak nenamítá, že by existovaly pochybnosti o správnosti daných přepisů. Za popsaného stavu Nejvyšší soud neshledal, že by bylo třeba předmětný důkaz označit za procesně nepoužitelný.

52. K judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou obviněný poukázal (usnesení ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 6 Tdo 331/2023) s tím, že jím tvrzená formální vada řízení v podobě neprovedení protokolu o záznamu telekomunikačního provozu jako důkaz nebyla zhojena, ačkoliv takovému postupu soudům nižších stupňů nic nebránilo, nutno uvést, že podstatou v uvedené judikatuře řešeného případu byla skutečnost, že daný protokol zde úplně absentoval (Nejvyšší soud se navíc ztotožnil se soudem prvního stupně, že i to je odstranitelnou vadou, kterou lze zhojit). O existenci protokolů o záznamu telekomunikačního provozu v předkládané věci přitom nejsou, jak je zřejmé z výše uvedeného, pochybnosti, neboť tyto byly k záznamu telekomunikačního provozu připojeny a jsou součástí trestního spisu (č. l. 843 a 844).

53. Pokud dále obviněný namítá, že odvolací soud pochybil, když uvedl, že provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo ve vztahu k jednotlivým účastnickým číslům řádně nařízeno a také soudcem odůvodněno a odkázal na č. l. 839, které nebylo v hlavním líčení provedeno jako důkaz, Nejvyšší soud uvádí, že ani v tomto postupu vadu neshledal. Uvedeným tvrzením (společně s odkazem na příslušné číslo listu) totiž odvolací soud pouze konstatoval, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly provedeny zákonným způsobem (přičemž žádná ze stran ani nezpochybnila, že by se tak stalo), přičemž z příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nevyvozoval rozhodná skutková zjištění, která by měla být určující pro naplnění znaků toho kterého trestného činu.

54. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal, že by soud prvního stupně, případně soud odvolací, svá rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu učinil na základě procesně nepoužitelných důkazů, a tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě naplněn nebyl. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa třetí

55. Třetí alternativě uvedeného dovolacího důvodu formálně odpovídá námitka, že nebyly ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, konkrétně výslech svědka V. a ve vztahu k podpisu příkazů k úhradě pak také důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, specializace expertíza ručního písma.

56. V obecné rovině lze poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedený důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 902/2022).

57. O důkazním návrhu obviněného na doplnění dokazování doplněním znaleckého posudku o zkoumání, zda obviněný a D. D. podepsali inkriminované příkazy k úhradě a o návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka T. V., soud prvního stupně řádně rozhodl a vyložil, z jakých důvodů jej neprovedl. Stran znaleckého posudku uvedl, že jej zamítl pro irelevantnost, neboť tímto důkazním prostředkem není možno danou skutečnost zjistit. Písmoznaleckým zkoumáním daných podpisů lze totiž stanovit, zda je jejich autorem majitel bankovního účtu (svědek Č.) či nikoliv, zatímco pravého pisatele nelze identifikovat, neboť podpis je napodobený. Pravý pisatel tudíž nezanechá žádné znaky, které by ho identifikovaly. K výslechu svědka V. pak vyložil, že tento zamítl pro nadbytečnost, protože měl za to, že vyvedení finančních prostředků na jeho bankovní účty plně zapadá do strategie trestné činnosti obviněného, který řídil trestnou činnost tak, aby nikde nefiguroval a nebyl identifikován jako pachatel na základě žádného z lehce získatelných důkazních prostředků. Odposlechy telefonátů mezi svědkem V. a obviněným jsou dostatečně výmluvné, a tak nutně nepotřebují komentář ze strany svědka V. Odvolací soud dále dodal, že za dané důkazní situace se navíc ani nejevilo jako reálné, že by výslechem jmenovaného před soudem byly zjištěny jakékoliv podstatnější skutečnosti, o čemž svědčí mimo jiné i zjevná vyhýbavost výpovědi tohoto svědka zaznamenaná v protokolu o výslechu mimo hlavní líčení (nutno pro úplnost dodat, že tento nebyl jako důkaz v hlavním líčení proveden). Takové vypořádání se s danými důkazními návrhy Nejvyšší soud považuje za věcně správné a opodstatněné. Nad to dále Nejvyšší soud uvádí (a to k uvedené námitce v té části, že soudy předjímaly, že se jedná o falzum podpisu svědka Č.), že o tom, že uplatněné příkazy k úhradě byly opatřeny falzifikovanými podpisy svědčí nejen to, že svědek Č., jako oprávněný majitel předmětného bankovního účtu, reklamoval provedené platby, tedy sám tyto nepodepsal, ale také to, že v sedmi z celkem osmnácti případů uplatnění padělaných příkazů k úhradě nebyly platby provedeny z důvodu nesouladu podpisu s podpisovým vzorem.

58. Vzhledem k výše uvedenému je patrné, že o opomenuté důkazy se v předkládané věci nejedná, a tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v jeho třetí alternativě naplněn nebyl. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

59. Uvedený dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou je tudíž vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy

nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

60. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které byl odsouzen a rozhodnutí soudů nižší instance tak spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Rozporoval naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání nebo pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, naopak vůči právní kvalifikaci skutku podle § 209 tr. zákoníku žádné konkrétní námitky nevznesl. Argumentoval, že za situace, kdy nebylo prokázáno, že by dané příkazy k úhradě podepsal (tedy nevyplnil všechna nezbytná povinná pole platebního prostředku), nemohlo z jeho strany dojít k padělání platebního prostředku. Prokázán pak nebyl ani jeho úmysl použít platební prostředek jako pravý a platný. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a naopak vyjádřil, že se neztotožnil s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázaly soudy nižších stupňů. K posledně uvedené námitce je třeba zdůraznit, že tato ve skutečnosti nemá hmotněprávní charakter, a tudíž ji nebylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve své podstatě totiž směřuje (na rozdíl od námitky o nenaplnění objektivní stránky trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku) proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, která ovšem, jak již shora řečeno, nevykazovala vadu v podobě zjevného rozporu s provedeným dokazováním.

61. Protože obviněný namítl, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho argumenty, které v rámci obdobné námitky uplatnil v odvolacím řízení, již na tomto místě Nejvyšší soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně“, např. věc Garcia proti Španělsku. Odvolací soud proto, nikoliv nesprávně, v předkládané věci odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které, jak bylo řečeno, odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.

62. Trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platební prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku se dopustí ten, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný.

63. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1576/2010, se paděláním platebního prostředku rozumí jeho falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení bez oprávnění s použitím zařízení, materiálů, tiskopisů apod., které se jinak používají k jeho výrobě, vyplnění či vyhotovení, anebo náhradních zařízení, materiálů, tiskopisů apod., a to se záměrem, aby takový platební prostředek vypadal či budil zdání, že je pravý nebo platný. Paděláním platebního prostředku se rozumí jak jeho kompletní falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení se všemi jeho náležitostmi, včetně u těch platebních prostředků, u nichž to přichází v úvahu, jejich barevného či grafického provedení, reliéfu apod., sloužících při jejich používání, dále i magnetického proužku, mikročipu, optického nebo jiného speciálního záznamu, tak i vyrobení či vyhotovení tzv. náhražky, např. prázdné bílé plastové karty opatřené jen mikročipem či magnetickým záznamem, která proto může sloužit jen k některé funkci platebního prostředku.

Pro naplnění znaku „použije padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný“ stačí jakékoli jednání, jehož důsledkem je zneužití takového platebního prostředku ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, a to aniž sám obviněný jako pachatel nebo spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil. Jde tedy o veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jímž se padělky platebních prostředků používají podle povahy svého konkrétního určení (např. u platebních karet k výběru hotovosti z bankomatu nebo k platbám za zboží a služby, u příkazů k zúčtování k úhradě nebo k inkasní formě placení).

64. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 154/2005, se týkalo situace, kdy obviněný doplnil do tiskopisu šeku podstatné náležitosti, a to kromě samotného podpisu. Nejvyšší soud zde uzavřel, že směřuje-li útok pachatele proti tiskopisu šeku, na kterém jsou některé náležitosti předtištěny, považuje se za padělání šeku jednání, jímž pachatel neoprávněně doplní potřebné náležitosti, které v samotném tiskopisu šeku chybějí, přičemž tento názor se vztahuje i na případy, kdy tiskopis šeku je před posuzovaným jednáním pachatele vyplněn jen zčásti a kdy pachatel doplní jen některé náležitosti, které chybějí k tomu, aby šlo o platný šek. Jestliže obviněný podpis výstavce sám do tiskopisu šeku neuvedl, mohl k uvedenému účelu šek úspěšně použít jen za předpokladu, že šek již podpis výstavce nesl, nebo za předpokladu, že by jinou osobu nechal neoprávněně uvést podpis výstavce na tiskopis šeku. Obě naznačené alternativy zakládají trestní odpovědnost obviněného. Pokud obviněný jednal za situace, kdy tiskopis šeku již nesl podpis výstavce, bylo neoprávněné doplnění dalších nezbytných náležitostí do tiskopisu paděláním šeku ve smyslu výše citovaného právního názoru. Pokud obviněný jednal za situace, kdy na tiskopisu nebyl uveden podpis výstavce a kdy tento podpis do tiskopisu uvedla jiná osoba z podnětu obviněného, šlo o spolupachatelství, v jehož rámci padělek šeku vznikl součinností, při které chybějící nezbytné náležitosti šeku doplnili zčásti obviněný a zčásti jeho spolupachatel.

65. Nakonec podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 653/2006, není vyloučeno, aby jednání pachatele, který již předtištěné údaje tiskopisu směnky neoprávněně doplnil o ostatní náležitosti potřebné k tomu, aby se jednalo o platnou směnku, bylo jejím paděláním. Nejvyšší soud též připustil, že z hlediska trestní odpovědnosti by bylo nevýznamné, pokud by obviněný při vystavování směnky na ni sám vyplnil jen část údajů, když na tiskopisu směnky někdo jiný zfalšoval podpis výstavce a akceptanta.

66. Přestože se ve shora uvedených případech jedná o jiné platební prostředky, než je příkaz k úhradě, neznamená to, že z nich není možno vycházet v předkládané věci. Jak v případě šeků, směnek, tak i příkazů k úhradě se totiž jedná o platební prostředky ve smyslu trestního zákoníku, přičemž skutková podstata trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku poskytuje ochranu českým i jiným než tuzemským (cizozemským) platebním prostředkům, a tím řádnému fungování celého zejména bezhotovostního platebního styku. Řádné fungování platebního styku je tak objektem uvedeného trestného činu (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3008). V souhrnu tedy z výše uvedeného vyplývá, že s obviněným se sice lze ztotožnit v tom, že k padělání platebního prostředku je třeba jeho kompletní vyhotovení, včetně podpisu, neboť bez toho by nebylo možné jej uplatnit ve smyslu určení daného platebního prostředku, to však neznamená, že všechny podstatné náležitosti, tedy i podpis, musí vyhotovit jedna a táž osoba. Za padělání platebního prostředku je totiž možno považovat mimo jiné i jednání, kdy pachatel do platebního prostředku vyplní nezbytné údaje, kromě podpisu, který již platební prostředek obsahuje, přičemž byl vyplněn oprávněnou osobou, případně se jednalo o falzifikát vyplněný bez vědomosti pachatele, avšak za situace, kdy pachatel věděl, že daný platební prostředek v jeho zbylých náležitostech je vyplňován bez souhlasu oprávněné osoby, a také bude bez souhlasu oprávněné osoby použit jako pravý či platný.

67. V předkládané věci je nesporné, že M. Š. vhazoval do sběrného boxu Komerční banky, a. s., příkazy k úhradě, na základě kterých došlo k převodu finančních prostředků V. Č. Rozporováno nebylo ani to, že příkazy k úhradě (naprostou většinu z nich) vyplnil v podstatných náležitostech (mezi které je nutno podřadit právě čísla účtů, peněžní částky apod., tedy údaje, bez kterých by nemohlo dojít k realizaci platebního styku), kromě podpisu, obviněný. Jak M. Š., tak obviněný uvedli, že příkazy k úhradě v době jejich vyplňování obviněným podpis již obsahovaly. Proti sobě v předkládané věci však stojí dvě verze skutkového děje, který měl následovat před samotným vyplněním příkazu k úhradě a dále po něm (myšleno, kdo vybíral převedené finanční prostředky svědka Č. z příslušného bankovního účtu, na čí pokyn, a kdo těmito finančními prostředky dále disponoval). Soudy nižších stupňů přitom vzaly za věrohodnou výpověď M. Š. (přičemž v těchto úvahách Nejvyšší soud neshledal pochybení soudů nižších stupňů, viz bod 45. tohoto rozhodnutí).

68. V případě, kdy soudy nižších stupňů vycházely ze skutkového děje nastíněného M. Š., nelze jim pak vyčítat to, že jednání obviněného posoudily jako pokus trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Byl to totiž obviněný, kdo příkazy k úhradě (naprostou většinu z nich) uvedl do stavu, kdy je bylo možno použít způsobem jejich určení. Bez jeho jednání by tyto příkazy k úhradě nebylo možno uplatnit. To vše navíc za situace, kdy obviněný dále instruoval M. Š. k tomu, aby příkazy k úhradě uplatnil u Komerční banky, a. s., a dále mu finanční prostředky předal. Vzhledem k tomu, že jak obviněný, tak svědek Č. uvedli, že se navzájem neznají, nepřichází v úvahu varianta skutkového děje, že svědek Č. instruoval obviněného, aby jím podepsané příkazy k úhradě proměnil ve finanční prostředky. Podpisy na příkazech k úhradě byly navíc falzifikované, což vyplývá zejména z toho, že svědek Č. provedené příkazy k úhradě reklamoval. Důležitým však zůstává, že peníze končily, na základě jeho pokynu, u obviněného (v čemž soudy nižších stupňů důvodně věřily M. Š., viz bod 45. tohoto rozhodnutí). Z uvedeného plyne jeho vědomí o podstatných okolnostech skutku, tedy o tom, že spoluvytváří příkazy k úhradě, o nichž (zejména o jejich konkrétní podobě), majitel vyvedených finančních prostředků nemá povědomí.

69. Pro shrnutí všech shora zmíněných skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, nepochybily, pokud uzavřely, že jednání obviněného naplnilo (rovněž) znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku (resp. podle kvalifikace soudu prvního stupně, jeho pokusu). Obviněný totiž vyplněním všech podstatných náležitostí do příkazu k úhradě (kromě podpisu, který měl již obsahovat), tento příkaz k úhradě učinil kompletním (k tomu více viz bod 68. tohoto rozhodnutí), a tímto jej uvedl do stavu, ve kterém jej bylo možno použít jako platný či pravý, a to navíc s úmyslem jej jako platný či pravý uplatnit, a to prostřednictvím M. Š. jako spolupachatele, kterého využil tak, že jej instruoval, aby do sběrného boxu Komerční banky, a. s., vyplněné příkazy k úhradě vhodil, a poté, co byly peníze připsány na bankovní účet, aby je z bankovního účtu vybral a obviněnému předal. Z uvedeného proto vyplývá, že dané příkazy k úhradě doplňoval již s tím, že je bez vědomí vlastníka předmětného účtu prostřednictvím M. Š. uplatní a tímto způsobem vyvede finanční prostředky z cizího účtu a obohatí se. Není tedy pochyb o tom, že naplnil rovněž znak objektivní stránky daného trestného činu, tedy že padělal platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný.

70. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

71. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nutno uvést, že tento je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud – z výše rozvedených důvodů – neshledal naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

72. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 7. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu