6 Tdo 564/2024

6 Tdo 564/2024-I.-4093

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2024 v řízení o dovolání, které podal obviněný Ing. David Šaffer, MBA, nar. 17. 4. 1971 v Ústí nad Labem, trvale bytem Klíšská 1687/21, Ústí nad Labem, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 10 To 62/2023-3883, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 6/2019, takto:

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný Ing. David Šaffer, MBA, nebere do vazby.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 10 T 6/2019-3591, byl obviněný Ing. David Šaffer, MBA (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“), uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [pod body ad 2.a), b)], jehož se podle zjištění tohoto soudu dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

2. Obviněný byl odsouzen za tento zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a za sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 T 109/2020, podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest vyměřený jako 500 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činní 2 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 5 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 T 109/2020, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. O odvolání obviněného Ing. Davida Šaffera, MBA, a obviněného P. K. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 10 To 62/2023-3883, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém oddělitelném výroku ohledně obviněného P. K. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Odvolání obviněného Ing. Davida Šaffera, MBA, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 6 Tdo 564/2024, tak že · podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 10 To 62/2023-3883, a to ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. Davida Šaffera, MBA, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 10 T 6/2019-3591, a to ve všech výrocích týkajících se téhož obviněného, jakož i další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, · podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Jak Nejvyšší soud zjistil, obviněný Ing. David Šaffer, MBA, se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a vykonává trest uložený výše citovanými rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně. Ocitl se tak v situaci, kdy bylo nezbytné aplikovat § 265l odst. 4 tr. ř., podle něhož [v]ykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne současně o vazbě.

6. V případě obviněného Ing. Davida Šaffera, MBA, bylo ze spisového materiálu zjištěno, že nebyl v průběhu trestního stíhání vzat do vazby. Dále bylo zjištěno, že vyslyšel výzvu k nástupu trestu odnětí svobody, kdy k jeho nástupu došlo dobrovolně dne 30. 3. 2024.

7. Nejvyšší soud proto u obviněného aktuálně neshledal žádný z důvodů vazby podle § 67 tr. ř.

8. Nejvyšší soud tudíž rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný Ing. David Šaffer, MBA, nebere do vazby. Toto konstatování neznamená, že by obviněný, pokud by svým jednáním zavdal některý z důvodů vazby, nemohl být tímto procesním instrumentem pro potřeby dalšího řízení, zajištěn.

Poučení: Proti rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 8. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Spisová značka: 6 Tdo 564/2024

Datum rozhodnutí: 27.08.2024

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Úvěrový podvod

Dotčené předpisy: § 211 odst. 1, odst.2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, § 4 odst. 7 předpisu č. 87/1995 Sb.

Kategorie rozhodnutí: C

6 Tdo 564/2024-4081

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný Ing. David Šaffer, MBA, trvale bytem Klíšská 1687/21, Ústí nad Labem, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 10 To 62/2023-3883, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 6/2019, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují - rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 10 To 62/2023-3883, a to ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. Davida Šaffera, MBA, - rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 10 T 6/2019-3591, a to ve všech výrocích týkajících se téhož obviněného.

II. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 10 T 6/2019-3591, byl obviněný Ing. David Šaffer, MBA (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [pod body ad 2.a), b)], jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

2. jako předseda představenstva společnosti RAY-ON a.s., IČO 273 59 760, se sídlem Mečová 358, 602 00 Brno, v úmyslu vylákání neoprávněného získání finančních prostředků a jejich neoprávněného použití, dne 24. 5. 2012 podal za tuto společnost žádost o poskytnutí úvěru a dne 11. 6. 2012 v Praze, se společností Metropolitní spořitelní družstvo, IČO 255 71 150 (dále jen MSD), uzavřel jménem této společnosti smlouvu o úvěru č. 500985037, jejímž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 34 000 000 Kč, za účelem nákupu nemovitostí, se splatností jistiny do 30. 6. 2014, při uzavírání smlouvy učinil mimo jiné prohlášení, že k datu uzavření smlouvy společnost plní své závazky uvedené v úvěrových obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy a že jeho prohlášení obsažená v žádosti o úvěr jsou aktuální, pravdivá a úplná, podpisem úvěrových obchodních podmínek MSD učinil dále mimo jiné prohlášení, že MSD poskytl veškeré informace a dokumenty nezbytné pro posouzení finanční a majetkové situace společnosti a nezamlčel žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování MSD, zda nebo za jakých podmínek lze klientovi úvěr poskytnout, rovněž učinil písemné prohlášení, že informace a dokumenty, které MSD poskytl, jsou pravdivé, úplné, aktuální a nezavádějící a poskytují nezkreslený a aktuální obraz o majetkových poměrech a finanční situaci společnosti, přičemž:

a) při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvedl hrubě zkreslené údaje týkající se hodnoty předmětu zajištění, specifikovaného v čl. V., bod 1. a čl. III., bod 4, písm. c) úvěrové smlouvy, kterými jsou nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 229, vedeném v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem, katastrální území Vyklice, obec Chabařovice, konkrétně jmenované ve výroku rozsudku, jejichž majitelem byla společnost RAY-ON a.s., IČO 273 59 760, kdy za účelem navrhovaného zajištění předložil jako podstatnou přílohu žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru znalecký posudek č. 1038-076/2012, vypracovaný dne 23.

5. 2012 Ing. Vlastimilem Hudečkem, znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializací oceňování nemovitostí, pro objednavatele posudku společnost RAY-ON a.s., za účelem „zjištění ceny nemovitosti“, který cenu obvyklou tržní výše uvedených pozemků (kromě pozemkové parcely č. 293) stanovil ke dni 23. 5. 2012 na částku 43 236 620 Kč, ačkoliv obžalovaný Ing. David Šaffer jako předseda představenstva společnosti RAY-ON a.s., IČO 273 59 760, která byla majitelem pozemků určených pro výstavbu fotovoltaických elektráren (dále jen FVE) a v té době byla jejím předmětem podnikání mimo jiné výstavba a provozování FVE, věděl, anebo musel vědět, že v době ocenění těchto pozemků a také v době předložení žádosti o úvěr, již byla značně snížena podpora FVE spočívající v dotovaných výkupních cenách elektrické energie z FVE z nově vybudovaných zdrojů, obchod na daném segmentu trhu byl již značně omezen a FVE se již prakticky nestavěly, a tedy že částka stanovená znalcem Ing.

Vlastimilem Hudečkem (samostatně trestně stíhaným) zcela neodpovídá realitě, zejména pak s ohledem na skutečnost, že tyto nemovitosti společnost RAY-ON a.s., IČO 273 59 760, zakoupila dne 6. 9. 2010 od Města Chabařovice za částku 6 766 370 Kč za účelem výstavby FVE, přičemž ze znaleckého posudku č. 33-466/2017, vypracovaného na žádost policejního orgánu dne 21. 7. 2017 společností Appraising Alpha – znalecký ústav, s.r.o., vyplývá, že obvyklá cena (tržní hodnota) předmětných pozemků ke dni 23. 5.

2012 činila celkem 333 800 Kč, tedy více jak 129x méně, než v případě výše uvedeného ohodnocení Ing. Vlastimilem Hudečkem,

b) část finančních prostředků z poskytnutého úvěru, minimálně částku 30 000 000 Kč použil v rozporu s účelem poskytnutého úvěru, kdy úvěrové prostředky ve výši 34 000 000 Kč, byly v souladu s uzavřenou a schválenou smlouvou odeslány z účtu Metropolitního spořitelního družstva č. 221475587/0300 a dne 15. 6. 2012 připsány na účet společnosti RAY-ON a.s., IČO 273 59 760, č. 2102492957/2700, z tohoto účtu v rozporu s uzavřenou úvěrovou smlouvou a neplněním podmínek této smlouvy, byla dne 19. 6. 2012 z blíže nezjištěných důvodů převedena částka ve výši 15 000 000 Kč na účet č. 2106960666/2700 společnosti Vrchovina – zemědělská obchodní a.s., IČO 286 08 119, a dne 26.

6. 2012 byla z blíže nezjištěných důvodů převedena částka ve výši 15 000 000 Kč na účet č. 2102525915/2700 společnosti Realitní a.s., IČO 271 34 784, přičemž od společnosti Vrchovina – zemědělská obchodní a.s., ani od společnosti Realitní a.s., ani prostřednictvím těchto společností, společnost RAY-ON a.s. žádné nemovitosti nezakoupila; z poskytnutého úvěru pak do 30. 9. 2013 obžalovaný Ing. David Šaffer za společnost RAY-ON a.s. splatil pouze úroky na účet MSD v celkové výši 3 639 752,05 Kč a jistinu ve výši 34 000 000 Kč dle smluvních podmínek již nesplatil, a tedy s ohledem na hodnotu zastavených nemovitostí, vyčíslenou znaleckým posudkem vyhotoveným společností Appraising Alpha – znalecký ústav, s.r.o., na částku celkem 338 300 Kč (včetně poz.

parcely č. 293 v hodnotě 4 500,00 Kč stanovené znaleckým posudkem) a splacené úroky, způsobil poškozené společnosti Metropolitní spořitelní družstvo, IČO 255 71 150, se sídlem Balbínova 404, 120 00 Praha, škodu ve výši nejméně 30 021 947,95 Kč.

2. Obviněný byl odsouzen za tento zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 T 109/2020, podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest vyměřený jako 500 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činní 2 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní společnosti na dobu trvání 5 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 24 T 109/2020, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Týmž rozsudkem byl odsouzen spoluobviněný P. K. pro zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal jako účastník ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem ad 1.), a byl mu uložen trest.

4. O odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 10 To 62/2023-3883, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém oddělitelném výroku ohledně obviněného P. K. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Odvolání obviněného Ing. Davida Šaffera, MBA, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Rostislava Sochora dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. Obviněný namítá, že z jeho výpovědi, jakož i výpovědí Ing. Vlastimila Hudečka a Ing. Jiřího Brůhy vyplývá, že to nebyl on, kdo opatřil podklady pro žádost o úvěr, objednal znalecký posudek či doručil podklady MSD. Tvrzení v popisu skutku je tak jednoznačně v rozporu s provedenými důkazy. Pracovníci MSD a dokumentace k úvěru jednoznačně dokládají, že MSD určovalo, že se žadatelé mají obracet na spolupracující soudní znalce. Důkazy dále prokazují, že MSD provádělo hodnocení podkladů samo a on ho nemohl nijak ovlivnit. Znalecký posudek vypracovaný Ing. Vlastimilem Hudečkem nečetl, ani s ním nepřišel před zahájením trestního stíhání do styku. Neposkytl tomuto znalci ani žádné informace nebo podklady. Z provedených důkazů proto nemůže plynout závěr, že by měl MSD v čemkoli uvést v omyl.

7. Ve věci byly provedeny důkazy, z nichž je zřejmé, že v době podání žádosti o úvěr existovala správní rozhodnutí umožňující využít nemovitosti k výstavbě FVE nebo záložního zdroje FVE. Tímto se Appraising Alpha – znalecký ústav, s.r.o. (dále jen „Appraising Alpha“) nezabýval. Zároveň zástupce znaleckého ústavu nebyl schopen vysvětlit, proč ke srovnání použil zemědělské pozemky vzdálené přes 100 km. Připustil však, že v bezprostřední blízkosti pozemků se nachází od roku 2010 fungující FVE, která prodávala elektřinu za vysoké garantované ceny z tohoto roku. Zamýšlený a povolený záložní zdroj FVE znamenal, že by zde byla ukládána drahá elektřina produkovaná FVE. Argument o poklesu výkupních cen elektřiny proto postrádá význam. Znalecký ústav APELEN Valuation a. s. měl na rozdíl od ústavu přibraného policií k dispozici kompletní účetní dokumentaci společnosti RAY-ON a. s., správní rozhodnutí apod., přičemž jeho závěr potvrdil, že zajištění úvěru bylo dostatečné.

8. Obviněný taktéž upozornil, že v oboru oceňování nemovitostí byl laik. Znalecký posudek byl předložen na výslovnou žádost MSD a on jeho význam pro rozhodování o úvěru neznal. V době předložení žádosti o úvěr vědomě neuváděl nic nepravdivého o poměrech společnosti a nic ohledně ní ani nezatajil či nezkreslil. Pokud MSD po vlastním hodnocení dospělo k závěru, že podklady a zajištění jsou dostatečné, sotva ho mohl uvést v omyl. Poukázal dále na skutečnost, že závěry Appraising Alpha stojí prokazatelně na neúplných a nesprávných předpokladech a jsou v příkrém rozporu jednak se závěry posudků znaleckého ústavu APELEN Valuation a.s. a znalce Ing. Aloise Batěka, jednak se skutečností, že část předmětných pozemků byla vydražena za cenu mnoha milionů korun.

9. Soud prvního stupně odmítl zásadní důkazy hodnotit a některé dokonce i provést (výslech zpracovatele posudku za APELEN Valuation a.s. a JUDr. Kateřiny Martínkové). Závěr, že uvedl MSD v omyl, odporuje jakémukoli myslitelnému hodnocení provedených důkazů. Stojí pouze na jediném, zjevně neudržitelném důkazu a domněnkách. Pomíjí, že pohledávka neměla být zajištěna jenom předmětnými nemovitostmi, ale také veškerým majetkem RAY-ON a.s. a jeho vlastním. Pokud soudy argumentují, že byla splacena jen část dluhu, za jeho působení společnost závazky splácela, následné okolnosti nijak nesouvisí s jeho jednáním. Taktéž jeho odsouzení v jiné věci se zcela odlišnými skutkovými okolnostmi je pro závěr o jeho vině zcela bez významu.

10. K druhé části skutku namítl, že z provedených důkazů vyplývá, že důsledně respektoval účelové určení úvěru. Bylo to právě MSD, které ho přesvědčilo k investicím do nemovitostí a doporučilo společnosti Vrchovina – zemědělská obchodní a.s. a Realitní a.s. MSD je výslovně označil za schopné partnery a dobré reference měl i od dalších osob. Pokud nastal problém s vrácením zaplacených záloh, jde o selhání těchto společností, a nikoli jeho. Krom toho tyto problémy nastaly až po poskytnutí úvěru a on je nemohl předpovídat. Pokud snad bylo s činností těchto společností něco v nepořádku, nelze činit závěr, že se na tom podílel. Krom toho nelze ze skutkové věty zjistit ani, jakým způsobem měl naplnit znaky skutkové podstaty – postupovat v rozporu se smlouvou. I kdyby některý z dlužníků MSD využil prostředky neoprávněně, nejde o důkaz, že on o tom věděl, nebo snad sám jednal protiprávně.

11. Obviněný dále poukázal na „procesní kontext postupu orgánů činných v trestním řízení“, kdy bylo původní společné řízení sloučeno s řízením proti P. K. a následně bylo ze společného řízení vyloučeno řízení proti Ing. Vlastimilu Hudečkovi. Dále připomenul, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze v průběhu let řešily mnoho případů spojených s MSD, přičemž někteří z klientů byli zproštěni obžaloby. Stejné obecné soudy tak analogickou důkazní situaci hodnotily v takových případech zcela jinak než u něj. Uložený trest podle jeho mínění nezohledňuje odstup od skutku, jeho přístup k řízení apod. Dodal, že jeho argumentace je dále zřejmá z jím podaných odvolání.

12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že obecné soudy při svém rozhodování nereflektovaly zvláštní právní předpis – zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚD“), zejména § 4 odst. 8 ve znění platném ke dni sjednání úvěru. Dovozuje z něj, že vzhledem k tomu, že on i úvěrový dlužník měli v době čerpání úvěru v MSD vklad ve výši 78,8 mil. korun, nemohla družstvu nikdy vzniknout škoda.

13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 10 To 62/2023, popř. i s ním spojený rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 6/2019.

14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle něj uplatnil-li obviněný dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., měl vzhledem ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu správně označit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.

15. Obviněný se ve svém dovolání snaží do jisté míry argumentovat ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti způsobem neodpovídajícím jeho podmínkám, zčásti zjevně neopodstatněně. Podané dovolání je opřeno o námitky, které nelze posoudit jako tzv. zjevný (extrémní) nesoulad. Jejich podstatou jsou výtky vůči způsobu hodnocení důkazů soudy. Obviněný soudům vytýká spíše v obecné rovině prosté nesprávné hodnocení důkazů, v prvé řadě atakovaného znaleckého posudku, specifik rozhodných pro určení hodnoty zastavovaných pozemků, a dalších okolností, jež by snad měly mít váhu pro posouzení míry jeho zapojení do trestné činnosti a jeho zavinění.

16. Dovolatel přehodnocuje výpovědi svědka Ing. Jiřího Brůhy a původně spoluobviněného Ing. Vlastimila Hudečka a selekcí jednotlivých dílčích skutečností, mnohdy z výpovědí ani nevyplývajících či vytržených z kontextu dalších okolností, vyvozuje nesprávné závěry o údajném nesouladu s popisem skutku. V něm se ale vůbec neuvádí, kdo opatřil podklady pro žádost o úvěr či že by to byl obviněný, kdo objednal znalecký posudek (prostřednictvím svědka Ing. Jiřího Brůhy tak ovšem de facto za společnost RAY-ON a.s. učinil, byť objednatelem byla tato právnická osoba). Jen obtížně lze dovodit, že by se mělo v posuzovaném případě jednat o skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění znaků trestného činu úvěrového podvodu.

17. Nepřesný je poznatek dovolatele, že MSD určila, že se žadatelé o úvěr mají obracet na znalce s MSD spolupracující, což podle státního zástupce plyne z jím následně uváděných údajů.

18. Námitce, že znalecký posudek nečetl, lze jen stěží uvěřit za situace, kdy požadoval za společnost RAY-ON a.s., úvěrové financování v řádech desítek milionů a měl eminentní zájem na schválení úvěru. Byl to on, kdo za společnost podal žádost o poskytnutí úvěru, a to včetně všech příloh a dokumentů, a kdo s MSD za společnost osobně jednal. V rozporu se skutečností je tedy tvrzení dovolatele, že s posudkem nepřišel do styku. Argumentuje-li tím, že v ničem neuváděl MSD v omyl, nutno konstatovat, že uvedení někoho v omyl není na rozdíl od trestného činu podvodu zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, jímž byl uznán vinným.

19. Co se týče výhrad vůči znaleckému posudku vypracovaného Appraising Alpha, jedná se o námitky směřující do hodnocení jednotlivého důkazu, které se prolínají obhajobou obviněného po celou dobu trestního řízení. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku lze vyčíst, že závěry napadaného znaleckého posudku (výslechu znalce) nebyly jedinými důkazy, na jejichž podkladě soud dospěl k závěru o uvedení hrubě zkreslených údajů. Tvrzení, že byl v oblasti oceňování nemovitostí laik a že neznal význam znaleckého posouzení ceny nemovitostí, jež MSD nabízel k zajištění úvěru ve výši přes 30 milionů korun, nemohlo obstát. Z úvěrové dokumentace vyplývá pravý opak. Co se týče námitky údajného nehodnocení obhajobou předložených znaleckých posudků, z odůvodnění rozsudku vyplývá, že tyto důkazy se součástí hodnocení důkazů ze strany soudů staly. O opomenuté důkazy se tudíž jednat nemůže.

20. Obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu, a to i ve vztahu k těžšímu následku trestného činu. Pokud se v podstatě bez dalšího ihned po obdržení úvěrových prostředků a v rozporu se záměrem deklarovaným v žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru vzdal faktické moci a kontroly nad úvěrovými prostředky ve výši 30 milionů korun, nutně věděl, že takový úkon (jednání) vyvolá existenci rizika zneužití osobami, nad nimiž nemá žádnou moc, respektive žádný reálný vliv na jejich konání a na další nakládání s tak obrovskou sumou peněz. Okolnosti následující ihned po přijetí peněžních prostředků neodpovídají neuváženému či dopředu nepřipravenému jednání. Obviněný nebyl osobou věcí neznalou. O nepravdivosti, resp. hrubém zkreslení některých z podstatných předkládaných údajů a tvrzení, které byly uváděny při vyjednávání úvěru pro společnost RAY-ON a.s., musel vědět (nešlo pouze o srozumění s nimi). Musel také již dopředu počítat s tím, že vzápětí po zinkasování úvěrových prostředků dojde k jejich použití jiným způsobem, než za jakým účelem tyto byly úvěrujícím spořitelním družstvem vyplaceny.

21. Obviněný na rozdíl od zpracovatele posudků musel znát konkrétní aktuální cenu nemovitostí pořízených v nedávné době, jež nabízel k zajištění. Byl mu znám i údaj o tvrzeném ocenění a o výši požadovaného úvěru. Věděl i to, že k původně plánované výstavbě fotovoltaické elektrárny s možným vysokým zhodnocením zisku z jejího provozu (případně prodeje výrobny) nedošlo, a především, že v dohledné době k ní ani nedojde a vlastně ji ani reálně nelze očekávat. Výstavba záložního zdroje pochopitelně nesplňovala podmínku výstavby fotovoltaické elektrárny, na niž bylo navázáno možné odstoupení od kupní smlouvy ze strany Města Chabařovice, především však nezaručovala takové zhodnocení pozemků (a to i při uvážení právních rizik spojených s onou hrozbou odstoupení od smlouvy), aby byla ospravedlnitelná zcela nereálná cena deklarovaná v ocenění předloženém k žádosti o úvěr. Nebylo možno očekávat stejný zisk, jakého by dosahovala fotovoltaická elektrárna, pokud by byla uvedena do provozu ještě za existence garantovaných výhodných výkupních cen. Z provedeného dokazování vyplývá, že o výstavbě záložního zdroje ani ve skutečnosti nebylo z ekonomických důvodů reálně uvažováno, přičemž na jeho výstavbu úvěr ani žádán nebyl.

22. Poukazuje-li dovolatel na to, že část zastavených pozemků byla následně vydražena za cenu milionů korun, je možno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 427/2013, v němž sice bylo konstatováno, že výše škody u trestného činu úvěrového podvodu závisí také na posouzení hodnoty zástavy váznoucí na nemovitosti, kterou byl zajištěn poskytnutý úvěr (což se také v nyní posuzované věci odrazilo v popisu skutku výroku o vině), hodnotu zástavy však nelze zaměňovat s její výtěžností při veřejné dražbě. Ke zpeněžení zástavy totiž dochází až po určité době od spáchání trestného činu a za poněkud odlišných tržních podmínek, než jaké pachatel mohl předpokládat v době spáchání trestného činu. V tomto směru se tak jedná o nepředvídatelnou budoucí okolnost, která stojí mimo skutkovou podstatu trestného činu a nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za trestný čin úvěrového podvodu.

23. Ohledně námitek směřujících do výroku o trestu je nutno pamatovat na to, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Námitky proti druhu a výši uloženého trestu lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný ani neuplatnil.

24. U důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný nevymezil, jakou jeho alternativu uplatňuje. Tento důvod nepodložil srozumitelnou a přiléhavou dovolací argumentací. Velmi kuse soudům vyčetl, že nerespektovaly zvláštní právní předpis – ZSÚD v platném znění. Není přitom zcela jasné, zda měl odkazem na platné znění na mysli znění účinné v den sepisu dovolání či v době skutku. Odkázal-li zejména na ustanovení § 4 odst. 8 tohoto zákona, z vlastní podstaty trestní věci a okolností, za nichž byl skutek spáchán, není možno seznat, v čem měly soudy respektovat při svém hmotněprávním posouzení právě toto ustanovení.

25. S argumentací soudu ohledně vyloučení eventuality započtení výše členských vkladů do výše způsobené škody se státní zástupce ztotožňuje. Podle něj nedostatečné, nezpeněžitelné či nevymahatelné zajištění poskytnutého úvěru nemůže mít vliv na posouzení trestnosti jednání vykazujícího znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, a to ani z hlediska významu pro stanovení skutečně způsobené škody při posouzení všech rozhodných okolností průběhu úvěrového vztahu.

26. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). V případě posledně zmíněné skutečnosti, tj. obsahu dovolání, je tomu tak proto, že v jeho textu jsou uvedeny konkrétní

námitky, jimiž obviněný brojí proti napadeným rozhodnutím. V části, v níž poukazuje na argumentaci obsaženou v podaném dovolání, však nerespektuje to, co vyložilo rozhodnutí publikované pod č. 46/2012 Sb., tedy že irelevantní z hlediska rozhodování dovolacího soudu jsou jakékoli odkazy dovolatele na námitky obsažené v jeho dřívějších podáních (k tomu dále viz bod 86.).

IV. Důvodnost dovolání

IV./1. Obecná východiska rozhodování dovolacího soudu

28. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.

29. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

30. Nejvyšší soud důvodnost dovolání posuzuje zásadně na podkladě dovolacích námitek, které má dovolatel formulovat tak, aby vyhovovaly obsahovanému zaměření jím zvoleného důvodu dovolání. Nutno však současně zmínit, že při respektování zákonné úpravy vymezující jednotlivé důvody dovolání interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezený Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

31. Dovolací argumentace obviněného, resp. zejména její část týkající se námitky o vadě zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byla Nejvyšším soudem vyhodnocena jako neumožňující o podaném dovolání rozhodnout formou jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) či e) tr. ř., a protože nebyly shledány důvody pro odmítnutí dovolání ani podle dalších alternativ upravených v § 265i odst. 1 tr. ř., přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. Zjistil přitom následující skutečnosti.

32. Vzhledem k tomu, že odvolací soud o řádném opravném prostředku obviněného rozhodl způsobem upraveným v § 256 tr. ř. a jeho odvolání jako nedůvodné zamítl, lze přisvědčit názoru státního zástupce obsaženému v jeho vyjádření k podanému dovolání, že je obviněný měl – tvrdí-li vady zakládající důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. – opřít i dovolací důvod podle písm. m) v jeho druhé alternativě. Tento nedostatek jeho dovolání však neměl žádný vliv na posouzení důvodnosti jeho námitek, které v něm uplatnil a které byly dovolacím soudem posouzeny z hledisek zmíněných v bodě 28.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

33. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu. V řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Je to tedy zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na rozhodnutí prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

34. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Uvedené alternativě především nevyhovují námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel namítá rozpor zjištění soudu prvního stupně se svojí verzí události či je zakládá na svém hodnocení důkazů. Nejenže zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).

35. Za neodpovídající námitky je tudíž nutno označit ty, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje, že to byl on, kdo opatřil podklady pro žádost o úvěr, objednal znalecký posudek a podklady doručil MSD. Předmětný znalecký posudek byl vypracován na objednávku společnosti RAY-ON a.s., v kontaktu se znalcem (resp. „starším pánem, nejspíše jeho otcem“) byl Ing. Jiří Brůha, zaměstnanec jmenované společnosti, a především to byl obviněný, kdo svým podpisem stvrdil pravdivost údajů uváděných v žádosti o poskytnutí úvěru. Stran námitky zpochybňující způsobilost dovolatele posoudit závěry znalce a význam znaleckého posudku předloženého úvěrové společnosti pro účely jejího rozhodování stran vyhovění žádosti o poskytnutí úvěru lze odkázat na závěry soudů nižších stupňů, jimž nelze důvodně vytýkat nelogičnost či zjevnou nepodloženost provedenými důkazy. I kdyby se dovolatel s jeho obsahem podrobně neseznámil, musel znát jeho závěr o hodnotě oceňovaných nemovitostí, stejně jako závěr předcházejícího znaleckého posudku předloženého pro účely první žádosti o úvěr, v němž byla hodnota týchž pozemků stanovena na částku podstatně nižší, a ve své podstatě v částce srovnatelné s cenou, za nichž společnost RAY-ON a.s. pozemky zakoupila, a která mu byla rovněž známa.

36. Je-li podstatou jednání dovolatele, pro něž byl trestněprávně postižen [bod bodem 2a) skutkové věty výroku o vině] to, že (právní věta) při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl hrubě zkreslené údaje, čímž je míněn údaj o realitě zcela neodpovídající hodnotě pozemků, kterými byl poskytovaný úvěr zajišťován, pak zjevný rozpor skutkových zjištění rozhodných pro právní kvalifikaci skutku s provedenými důkazy není dán. Tento závěr se vztahuje jak k otázce objektivní stránky trestného činu (uvedení hrubě zkresleného údaje), tak subjektivní stránky (plně dovoditelné z poznatků, které o hodnotě pozemků s ohledem na jejich předcházející užití k zajištění úvěru obviněný měl). Dodat lze, že dovolací argumentace onen zjevný rozpor ve smyslu jeho obsahového významu první alternativy dovolacího důvodu podle písm. g) ani neosvědčuje.

37. K problematice týkající se této alternativy dovolacího důvodu lze dále ve stručnosti uvést následující skutečnosti. Pro otázku viny není rozhodné, zda byl znalec Ing. Vlastimil Hudeček zvolen obviněným ze seznamu vedeného MSD či z jiného důvodu, byť lze připomenout, že hned několik zaměstnanců MSD (mj. dva přímo z úvěrového oddělení) existenci tohoto seznamu potvrdili. Jeho obsahem však bylo vícero jmen a z jejich výpovědí nevyplývá vázanost žadatele o úvěr výběrem konkrétního znalce.

38. Pokud jde o námitky dovolatele stran stanovení hodnoty pozemků, příp. vůči posudku znaleckého ústavu Appraising Alpha – znalecký ústav, s.r.o., tyto nejsou způsobilé odůvodnit závěr o existenci zjevného (extrémního) nesouladu skutkových zjištění rozhodných pro právní kvalifikaci skutku s provedenými důkazy. Z hlediska zákonného znaku uvedl hrubě zkreslené údaje nevzniká pochybnost o tom, že tento naplněn byl, a to v důsledku skutkového zjištění o předložení znaleckého posudku zpracovaného Ing. Vlastimilem Hudečkem. O zjevném nadhodnocení posuzovaných pozemků tímto znalcem nevznikají žádné pochybnosti, stejně jako o vědomosti obviněného o tomto faktu. Dostatečný podklad pro tento závěr poskytují další zjištění soudu obsažená jak ve vlastním výroku rozsudku (údaj o ceně, za kterou byly pozemky zakoupeny od Města Chabařovice), tak v odůvodnění rozsudku (vyčíslení hodnoty znaleckým posudkem opatřeným v souvislosti s čerpáním předcházejícího úvěru).

39. Vyjádřeno jinými slovy, i pokud by soud nevyšel z ceny stanovené posudkem znaleckého posudku společnosti Appraising Alpha, disponoval by poznatky o násobném neodůvodněném navýšení ceny stanovené znalcem Ing. Vlastimilem Hudečkem a vědomosti obviněného o tomto faktu. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu by i případné zjištění o tom, že napadaný posudek znaleckého ústavu neodráží cenu, z níž by bylo třeba při rozhodování vyjít, nic neměnilo na závěru o odůvodněnosti skutkových zjištění nezbytných pro subsumpci pod zákonné znaky uvedení hrubě zkreslených údajů z důvodů výše uvedených. Dodat lze, že oprávněnost takového přístupu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze opřít i o judikaturu Ústavního soudu, který např. v usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1620/23, uvedl, že „[s] ohledem na povahu dovolacího řízení je přitom pochopitelné, že Nejvyšší soud se nebude zabývat každým dílčím pochybením ve skutkových zjištěních, pokud nevedou k neústavnosti napadeného rozhodnutí. Tento přístup přitom odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu ve smyslu judikatury Ústavního soudu“.

40. Dovolatel dále na podporu svého tvrzení o rozporu závěrů soudu prvního stupně s provedenými důkazy zmiňuje existenci správních rozhodnutí umožňujících výstavbu FVE a skutečnost, že pozemky byly následně vydraženy za částku vyšší, než byla stanovena znaleckým posudkem. Dovolatel však vychází z vlastního hodnocení těchto důkazů. Z jejich obsahu nicméně nevyplývá žádný, natož pak zjevný, rozpor se závěry soudu prvního stupně. Pokud jde o možnost vystavění FVE, soud prvního stupně zcela správně upozornil, že v inkriminovaném období se již na daném segmentu trhu neobchodovalo, protože se fotovoltaické elektrárny již nestavěly (viz především bod 104. rozsudku soudu prvního stupně). Krom toho sám Ing. Jiří Brůha, zaměstnanec společnosti RAY-ON a.s., připustil, že původním záměrem byla výstavka FVE na předmětných pozemcích, ale „v roce 2010 se změnila výkupní cena energie z hlediska výkupních cen státu, takže záměr pozastavili. Možná ještě v r. 2011 žádali o změnu stavebního povolení na záložní zdroj a kumulativy baterií“ (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně). Nejenže je námitka stran ceny, za niž byly pozemky vydraženy, bezpředmětná s ohledem na časový odstup, s nímž dražba proběhla, ale především byla jednak nabyvatelem společnost ČEZ Obnovitelné zdroje, s.r.o., jejíž postavení je specifické s ohledem na předmět její činnosti či mateřské společnosti ČEZ, a. s., a jednak „byla kupní cena výrazně nižší, (v daném místě a čase, odstupem cca 10 let), než shora cena, kterou stanovil Ing. Vlastimil Hudeček“ (viz bod 105. rozsudku soudu prvního stupně).

41. Pokud jde o druhou část skutku, tj. využití úvěrových prostředků v rozporu s jejich stanoveným účelem (jímž byl nákup nemovitostí), obviněný namítá, že se striktně řídil doporučeními MSD, včetně volby obou realitních společností. Nepředkládá však žádný důkaz jeho námitku podporující, resp. osvědčující rozpor se závěry soudu prvního stupně [které jsou obsaženy dílem pod bodem b) skutkové věty odsuzujícího rozsudku a dílem v odůvodnění rozsudku], zakládá ji pouze na svých tvrzeních. S uvedenou námitkou dovolatele se vypořádal již soud prvního stupně, a to především v bodě 110. svého rozsudku. Správně zde poukázal na skutečnost, že dovolatel úvěrové prostředky oběma společnostem zaslal téměř obratem po jejich obdržení od úvěrové společnosti, přičemž přes jeho tvrzení o zaslání nabídek k nákupu nemovitostí těmito společnostmi nejenže k žádnému nákupu během dvou let vyhrazených uvěrovou smlouvou nedošlo, ale především dovolatel nečinil žádné reálné kroky k získání finančních prostředků zpět (bez ohledu na jím předložené výzvy k zaplacení smluvní pokuty, které bez jakéhokoli dalšího postupu vyznívají planě). Není proto pravdou, že následné jednání těchto společností s obviněným nesouvisí. A to právě proto, že vědom si účelového omezení úvěrovaných prostředků, jakož i blížící se splatnosti úvěru, nečinil žádné kroky k naplnění účelu úvěru nákupem nemovitostí či vymožení těchto prostředků od realitních společností zpět tak, aby mohly být použity ke stanovenému účelu či ke splacení úvěru.

42. Mimo těchto údajů nelze pominout způsob nakládání s těmito prostředky, který ústí do skutkového závěru rovněž vyjádřeného v odůvodnění odkazovaného rozsudku, tj. že finanční prostředky z čerpaného úvěru byly užity na úhrady jiných závazků obviněného či společnosti, případně též k navyšování tzv. členského vkladu. Konkrétně v bodě 77. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl skutkový závěr, že „z částky 15 mil. Kč, které obviněný z prostředků poskytnutých v rámci úvěru na nákup nemovitostí zaslal spol. Vrchovina – zemědělská obchodní a.s., kdy minimálně částku ve výši 14 610 000 Kč použil ke splacení svých dřívějších závazků a k navýšení vkladů do MSD, tedy v rozporu s účelem sjednaného úvěru“.

43. Z uvedeného jasně vyplývá závěr Nejvyššího soudu avizovaný již úvodem této části, a to, že žádné z námitek dovolatele neodpovídají první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

44. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) nejsou podřaditelné žádné z dovolatelových námitek.

45. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) je s vysokou mírou tolerance možno přiřadit námitky obviněného, že soudy odmítly provést důkazy výslechem zpracovatele posudku za APELEN Valuation a.s. a JUDr. Kateřiny Martínkové, nejsou však opodstatněné. Z rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 89.) jednoznačně vyplývá jeho odůvodnění zamítnutí provedení těchto návrhů obhajoby pro nadbytečnost. K naplnění třetí alternativy zvoleného dovolacího důvodu nedošlo.

46. Pokud jde o námitku dovolatele, že důkazy znaleckými posudky APELEN Valuation a.s. a Ing. Aloise Batěka, dále územními rozhodnutími a stavebním povolením a listinami k FVE Vyklice nebyly soudem prvního stupně hodnoceny, nelze tuto podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Avšak byla-li by námitka dovolatele oprávněná, jednalo by se o jeden z projevů tzv. opomenutých důkazů, což by mohlo mít vliv na právo obviněného na spravedlivý proces. Tato námitka tudíž vyžaduje reakci Nejvyššího soudu. Co se týče zmiňovaných znaleckých posudků, závěry, jež z nich soud prvního stupně vyvodil, jsou zřejmé z bodu 108. jeho rozhodnutí. K územním rozhodnutím a stavebním povolením se soud prvního stupně vyjádřil v bodě 71. rozsudku. Co se týče „listin dokládajících FVE Vyklice“, není zřejmé, jaké důkazy měl dovolatel na mysli. Každopádně nelze dospět k závěru, že by soud prvního stupně dovolatelem zmíněné důkazy nehodnotil, ač je provedl v hlavním líčení. O vadu opomenutých důkazů se nejedná.

47. Tuto část lze proto uzavřít konstatováním, že pokud by obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl jen námitky dosud zmíněné, bylo by jeho dovolání vyhodnoceno jako nezpůsobilé odůvodnit jím požadované zrušení napadených rozhodnutí.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

48. Pod uvedeným dovolacím důvodem obviněný vznesl námitku, že (1.) soudy při svém rozhodování nereflektovaly § 4 odst. 8 ZSÚD. Mimo této námitky lze zvažovat, že by obsahovému vymezení tohoto dovolacího důvodu mohla odpovídat jeho výhrada, že (2.) z popisu skutku [v části pod písm. b) výroku] nelze zjistit, jak měl konkrétně naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu a že (3.) MSD – hodnoceno k části skutku popsanému pod písm. a) výroku rozsudku – s ohledem na jím uváděné dovolací argumenty, sotva mohlo být jím uvedeno v omyl.

K námitce chybějícího vymezení omylu (ad 3.)

49. Ve vztahu k posledně uvedené námitce je třeba uvést, že ji ve skutečnosti nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Pod dovolacím důvodem podle písm. g) v jeho první alternativě nelze její důvodnost posuzovat. Nejde totiž o rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu (§ 211 odst. 1 tr. zákoníku). I proto nelze za pochybení považovat, pokud v popisu skutku není uvedena žádná skutková okolnost, která by měla vyjadřovat to, že osoby jednající za MSD uvedl obviněný v omyl, potažmo že by jejím jménem provedli majetkovou dispozici pod vlivem omylu jím vyvolaného.

50. Pod dovolací důvod podle písm. h) ji nelze podřadit nejen proto, že je založena na vlastních skutkových závěrech obviněného, ale především proto, že uvedení v omyl není znakem skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku – „k trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 není nutné, aby úvěrující (věřitel) jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (úvěrovaného, dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného úvěrujícího (věřitele), na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků úvěrovanému (dlužníkovi)“ [viz ŠÁMAL, Pavel. § 211 (Úvěrový podvod). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2714, marg. č. 3.]. Stejně tak „nemá žádný význam, zda poškozený byl pachatelem uveden v omyl nebo zda se mu podařilo dosáhnout uzavření úvěrové smlouvy a popř. i vyplacení peněžních prostředků úvěrujícím, anebo zda byl záměr pachatele odhalen ještě před uzavřením úvěrové smlouvy“ (viz tamtéž, s. 2717, marg. č. 4.). Bezpředmětné jsou tudíž i námitky dovolatele, že nemohl zasáhnout do procesu hodnocení žádosti o poskytnutí úvěru společností MSD.

K námitce nedostatečného popisu skutku (ad 2.)

51. Naopak jako důvodnou lze hodnotit námitku dovolatele o nedostatečnosti skutkového popisu nezbytného k vyjádření znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Byť se obviněný při jejím uplatnění omezil na sdělení, že soud „pouze konstatuje skutečnost, že peníze z úvěru (účelově určeného k nákupu blíže nespecifikovaných nemovitostí) byly zaplaceny společnostem prokazatelně obchodujícím s nemovitostmi na základě písemných smluv, které měly pro RAY ON, a.s., garantovat koupi nemovitostí, tj. na nákup nemovitostí“, což zcela neodpovídá popisu skutku, současně je nezbytné zmínit, že tento popis není dostatečně určitý. V důsledku toho, že je ve své podstatě převzetím tvrzení obsaženého v podané obžalobě, umožňuje dovolateli tuto reakci – tj. poukaz na to, že peníze byly odeslány společnostem, s nimiž byla uzavřena rámcová smlouva o nákupu nemovitostí. Pravá podstata, která je zřejmá ze zjištěných finančních toků, tak v popisu skutku vyjádřena není, což je nutno považovat za nedostatek, na který měl již reagovat soud odvolací. Ten je totiž oprávněn, a to i na podkladě podání odvolání výlučně ve prospěch obviněného, upravit skutek tak, aby vyjadřoval nezbytné zákonné znaky trestného činu, jímž je obviněný uznán vinným, jsou-li tato skutková zjištění (absentující ve výrokové části rozsudku, jeho tzv. skutkové větě) obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně (tento soud je tedy explicitně učinil a pochybil pouze tím, že je nedostatečně vyjádřil v popisu skutku ve výroku svého rozhodnutí). Jak již bylo uvedeno, v odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu jsou vyjádřena skutková zjištění, která mohla být využita při nové formulaci skutku odvolacím soudem.

K námitce nezohlednění zákonné úpravy (ad 1.)

52. Zcela podstatné z hlediska rozhodování dovolacího soudu je zjištění, že dovolatel v souvislosti s uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. soudům explicitně vytkl nezohlednění právní úpravy obsažené v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech (a že tuto jeho rovněž odvolací námitku pominul ve svém rozhodnutí odvolací soud – viz dále bod 55.). V dovolání uvedl, že on a úvěrový dlužník měli v době čerpání úvěru v MSD vklad ve výši 78,8 mil. Kč, takže MSD nemohlo s ohledem na rozsah zajištění úvěrové pohledávky (vystupoval také jako zákonný ručitel – člen statutárního orgánu a jako smluvní ručitel) utrpět škodu.

53. Soud prvního stupně v reakci na obsahově shodnou obhajobu obviněného učinil závěr (bod 112. odůvodnění rozsudku), že „nelze členský vklad obžalovaného či jeho společnosti vůči MSD považovat za peněžní prostředky, které by mohly být použity k zajištění a úhradě úvěru. … V okamžiku, kdy člen poskytuje vklad do majetku společnosti, tak se stává tento vklad majetkem společnosti (družstva), se kterým ta volně nakládá a nemůže to být majetek, který se může použít na úhradu úvěrových dluhů. V této souvislosti soud nad rámec poukazuje na skutečnost, že obžalovaný … nebyl jako fyzická osoba smluvní stranou úvěrové smlouvy, a proto by ani jeho případný členský vklad nemohl být použit na uhrazení pohledávky někoho jiného“.

54. Obviněný ve svém odvolání proti takovému závěru brojil sdělením, že „je přesvědčen, že s ohledem na svoje ručitelské prohlášení … představoval součást zajištěné pohledávky i veškerý jeho majetek zahrnující i podíl na MSD zjištěný soudem na 18 800 100 Kč. Pohledávka byla zajištěna i podílem RAY-ON a. s. na MSD oceněný soudem na 59 000 000 Kč“. Podle něj „[z]ajištění úvěrované pohledávky – bez ohledu na nemovitosti ve Vyklicích bylo více než dostatečné“.

55. Odvolací soud v rámci obsahového shrnutí odvolací argumentace obviněného (body 174. až 206. odůvodnění rozsudku) tuto námitku v konkrétnosti nezmínil, neboť v bodě 188. pouze uvedl, že odvolatel poukazoval na to, že „rozhodující bylo, že zde byly i jiné zajišťovací instituty“. V části věnované hodnotícím úvahám a z toho plynoucím skutkovým a právním závěrům týkajícím se tohoto obviněného (body 206. až 240. odůvodnění rozsudku) se k této problematice nevyslovil, ač si povahy uplatněné námitky musel být vědom (bod 205. odůvodnění rozsudku). Toto zjištění má své důsledky popsané dále v části IV./4.

56. Jak již bylo zmíněno, státní zástupce ve svém vyjádření s posouzením této otázky soudem prvního stupně vyslovil souhlas a k dovolací námitce se vyjádřil způsobem, který reagoval pouze (a tudíž formalisticky) na obviněným uvedený údaj označující příslušné ustanovení zákona (§ 4 odst. 8 ZSÚD). Jím uvedeným způsobem se však podle dovolacího soudu nelze s uplatněnou námitkou vypořádat. Při konstatování zjevně neodpovídajícího odkazu na zákonnou úpravu obsaženou v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech (příslušný odstavec § 4) nelze pomíjet kontext, v němž byla dovolatelem zmíněna. Tím je sdělení (již výše uvedené), že „odsouzený i úvěrový dlužník měli v době čerpání úvěru v MSD vklad ve výši 78,8 mil. Kč. MSD tedy s ohledem na rozsah zajištění úvěrové pohledávky (odsouzený vystupoval jednak jako zákonný ručitel – člen statutárního orgánu dlužníka a jednak jako ručitel dle úvěrové dokumentace) nemohlo nikdy škodu utrpět“.

57. Za takového stavu je nezbytné usuzovat (aniž by se jednalo o domýšlení či formulaci dovolací námitky Nejvyšším soudem za dovolatele), že v textu dovolání je obsažen zřejmý překlep a že dovolatel měl na mysli § 4 odst. 7 ZSÚD. Jeho znění účinné v době spáchání skutku bylo: Družstevní záložna je oprávněna své splatné pohledávky za dlužníkem započíst oproti úrokům z vkladů, vkladům a vypořádacímu podílu (§ 4c), a to i v době vydaného rozhodnutí o zákazu nakládání vkladatelů s jejich vklady. Družstevní záložna je dále oprávněna odmítnout výplatu úroků, vkladů nebo vypořádacího podílu dlužníku, který je v prodlení se splátkami nebo nevypořádal své jiné závazky vůči družstevní záložně.

58. Nejvyšší soud již ve svém dřívějším rozhodnutí, konkrétně v usnesení ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 6 Tdo 166/2024, při posuzování stejné právní otázky nastolené dovolatelem v označené věci, zaujal právní názor odlišný od toho, o nějž svůj závěr o vině obviněného opřel v nyní posuzované věci soud prvního stupně (výše bod 53.). Nezpochybnil tu část, která se týká závěru o nemožnosti vyrovnání (úhrady formou započtení) pohledávky za úvěrovým dlužníkem z majetku odlišného subjektu („obžalovaný … nebyl jako fyzická osoba smluvní stranou úvěrové smlouvy, a proto by ani jeho případný členský vklad nemohl být použit na uhrazení pohledávky někoho jiného“) – viz dále bod 60., avšak zcela odlišně přistoupil k otázce možnosti uspokojit se na majetku úvěrového dlužníka v podobě dalšího členského vkladu člena spořitelního a úvěrového družstva.

59. V označeném usnesení totiž zaujal názor (bod 53.) o nesprávném právním posouzení významu dalšího členského vkladu ve smyslu § 4b ZSÚD pro určení výše škody jakožto znaku některé z kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu [§ 211 odst. 4, odst. 5 písm. c) a odst. 6 písm. a) tr. zákoníku]. Úvahy soudů obou nižších stupňů týkající se právní povahy dalšího členského vkladu člena spořitelního a úvěrního družstva označil za nesprávné v důsledku toho, že soudy zcela přehlédly specifickou právní úpravu obsaženou v označeném zákoně.

60. V návaznosti na tato konstatování vyložil, že (bod 58.) „[d]ružstevní záložna (což je legislativní zkratka spořitelního a úvěrního družstva) je koncipována jako družstvo, které pro podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnost (zejména přijímání vkladů a poskytování úvěrů) a poskytuje svým členům další služby pro uspokojování jejich potřeb upravené v § 3 ZSÚD. Problematika členských vkladů je řešena dosti odlišným způsobem od obecného družstevního práva (blíže viz např. Tomáš Dvořák, Družstevní právo, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 255 a násl.). Členský vklad člena družstevní záložny může být pouze peněžitý a je omezeně nepřevoditelný. Zákon o spořitelních a úvěrních družstvech v § 4 odst. 1 a 2 rozlišuje mezi základním členským vkladem a dalším členským vkladem. Výše základního členského vkladu je pro každého člena stejná. Další členský vklad může člen se souhlasem členské schůze vložit do základního kapitálu družstevní záložny za podmínek určených ve stanovách. Jeho výše je z hlediska podílu člena na základním kapitálu družstevní záložny omezena a od určité výše podléhá souhlasu České národní banky. Člen může vložit i více dalších členských vkladů. Člen také může na základě vlastního rozhodnutí další členský vklad snížit (až do výše základního členského vkladu), avšak nejvýše o 20 % jeho původní výše za každých 12 měsíců ode dne jeho splacení“.

61. Dále zdůraznil s oporou o odbornou literaturu, že (bod 59.) podle § 4 odst. 7 ZSÚD je družstevní záložna oprávněna své splatné pohledávky za dlužníkem jednostranně započíst mimo jiné oproti dalšímu členskému vkladu, a to i v době vydaného rozhodnutí o zákazu nakládání vkladatelů s jejich vklady. Započtením dochází k současnému zániku dvou vzájemných pohledávek – splatné pohledávky družstevní záložny vůči členovi z titulu poskytnutého úvěru a pohledávky člena družstva vůči družstevní záložně na výplatu úroků, (dalších členských) vkladů nebo vypořádacího podílu. Jedná se tedy o náhradní způsob uspokojení družstevní záložny, který se obejde bez reálného poskytnutí předmětu plnění. Namísto něj je poskytnuta hodnota spočívající ve zproštění vzájemného dluhu. Ve vztahu k pohledávce družstevní záložny za úvěrovým dlužníkem představuje započtení způsob faktického vymožení této pohledávky. I bez souhlasu dlužníka, případně dokonce i proti jeho vůli, bude daný dluh vyrovnán, aniž je zapotřebí uplatnění u soudu [přiměřeně srov. obecné úvahy k započtení v komentáři Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1116]. Právní úprava § 4 odst. 7 ZSÚD tedy poskytuje družstevní záložně nástroj k uspokojení splatné pohledávky za úvěrovým dlužníkem, a to nástroj do značné míry efektivnější a rychlejší, než představují smluvní typy zajištění závazku, např. zástavní právo k nemovité věci dlužníka. Podstatné je, že tento způsob zániku závazku (úvěru) se v konečném důsledku nijak negativně neprojevuje v majetkové sféře družstevní záložny. Nelze tedy hovořit o vzniku škody“.

62. Vzhledem k uvedenému nenalezl (bod 60.) žádný rozumný důvod nezohledňovat při určování výše škody způsobené úvěrovým podvodem rovněž další členský vklad obdobně jako smluvní zajištění úvěru či uhrazené splátky úvěru, a tedy výši dalšího členského vkladu, která je způsobilá započtení, neodečítat od celkové výše poskytnuté úvěrové částky. Uvedl, že „je třeba přihlédnout ke zvláštnostem tohoto způsobu vymožení úvěrové pohledávky. Například to, že další členský vklad není propojen s konkrétním úvěrem jako je tomu například u zajištění závazku zástavním právem. Proti dalšímu členskému vkladu proto může družstevní záložna započíst kteroukoliv splatnou pohledávku z vícero různých úvěrů. Je tudíž třeba zohledňovat celkovou výši všech úvěrů poskytnutých tomu kterému členovi družstva. Započtení by však nebylo možné v případě, že by úvěrový dlužník a člen s dalším členským vkladem byly odlišné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 3 Tdo 813/2021) …“.

63. Nad rámec uvedeného poznamenal, že úprava § 4 odst. 7 ZSÚD byla výslovně promítnuta i do čl. XVII. stanov MSD.

64. Nejvyšší soud neshledává důvod k tomu, aby se v nyní posuzované věci od takto vysloveného závěru odklonil, a to i s přihlédnutím k tomu, že nezjistil, že by se v některém svém dřívějším rozhodnutí vyslovil k této otázce způsobem, který by svědčil o tom, že náhled zaujatý soudy nižších stupňů (s ohledem na výše uvedené však prakticky pouze soudem prvního stupně) je správný. Pro úplnost lze dodat, že v dosavadních rozhodnutích vydaných Nejvyšším soudem majících vztah k trestné činnosti pachatelů páchané k tíži MSD není obsažen právní závěr, který by právní úpravu obsaženou v § 4 odst. 7 ZSÚD vyložil ve smyslu nemožnosti užití dalšího členského vkladu subjektu (člena družstva), jemuž byl úvěr poskytnut, způsobem výše uvedeným.

65. Současně je nezbytné připomenout, že v duchu vyloženém nálezy Ústavního soudu (zejm. ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05) je třeba zástavu při posuzování naplněnosti zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu (byť se v nich vyslovené závěry vztahovaly k obecnému podvodu, nepochybně jsou použitelné i ve vztahu k úvěrovému podvodu, jak potvrzuje např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. I. ÚS 2112/20) zohledňovat, a to tehdy, mohla-li být účinným a rychlým prostředkem k nápravě protiprávního stavu vyvolaného nesplacením jistiny.

66. V případě, který je posuzován nyní, tj. ohledně možnosti zohlednění dalšího členského vkladu při posuzování otázky poruchového následku v podobě vzniku škody na majetku úvěrujícího subjektu (MSD), to znamená, že je třeba náležitě posoudit i splnění zákonných podmínek k postupu upravenému v § 4 odst. 7 ZSÚD. Konkrétně vyjádřeno, je třeba vyhodnotit, zda prostředky, které dovolatel označuje, byly jako další členský vklad složeny v souladu se zákonnou úpravou. Z tohoto hlediska byla rozhodná ustanovení § 4b odst. 2 a § 5 písm. i) téhož zákona ve znění účinném v době vytýkaného jednání. První stanovilo, že [p]řipouští-li to stanovy a souhlasí-li s tím členská schůze, může člen vložit do základního kapitálu družstevní záložny další členský vklad. Výše dalšího členského vkladu, při jeho vložení do základního kapitálu družstevní záložny, musí být vždy celočíselným pětinásobkem základního členského vkladu. Další členský vklad musí být splacen jednorázově do 90 dnů ode dne udělení souhlasu členskou schůzí, s výjimkou případů uvedených v § 2b odst. 3. Druhé z nich ukládalo, že stanovy musí obsahovat možnost vložení dalších členských vkladů. Tuto povinnost stanovy MSD (viz č. l. 2650–2660) splňovaly ve svém bodě VI., přičemž věta první odst. 3 tohoto bodu (totožně se zněním zákona) stanovovala, že „[s]ouhlasí-li s tím členská schůze, může člen vložit do základního kapitálu spořitelního družstva další členský vklad“.

67. Zákonnou úpravu, jíž se obviněný dovolává, není možno při úvahách o právní kvalifikaci mu za vinu kladeného skutku pomíjet. Nelze již totiž vycházet z právního názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, uveřejněného pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud judikoval, že existence zástavy má význam jen v souvislosti s otázkou náhrady škody [„Zástavní právo totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Tyto závěry platí obdobně i tehdy, jestliže byl podvodně vylákán úvěr za použití jiných zajišťovacích institutů (např. ručení atd.)“]. Tento právní názor byl překonán odkazovanými rozhodnutími Ústavního soudu. V důsledku závaznosti právních názorů vyslovených Ústavním soudem v jeho nálezech se zmíněný právní názor v nynější aplikační praxi Nejvyššího soudu již neuplatňuje, jak lze doložit na rozhodnutích, která existenci zástavy při právním posouzení skutku zohlednila (viz např. usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1595/2019, příp. usnesení ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 192/2020). Nutno dodat, že k této změně posuzování dané otázky Nejvyšší soud přistoupil, aniž by realizoval postup podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a to právě z důvodu rozhodnutí této otázky závazným nálezem Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1306/2006).

68. Přistupuje-li Nejvyšší soud k řešené otázce (tj. existence škody či její výše u úvěrového podvodu v případě zajištění úvěru zástavou) vyloženým způsobem, není důvod k tomu, aby odlišně přistupoval k jejímu posouzení v případech typově podobných, tj. u tzv. dalšího členského vkladu, který může plnit obdobnou úlohu. Je však třeba dodat, že důsledky, které dovozuje obviněný, tj. absence znaku škody, je třeba spojovat se dvěma skutečnostmi, které je podmiňují.

69. První z nich je zjištění, že při složení tzv. dalšího členského vkladu bylo postupováno v souladu se zákonnou úpravou a s na ni navazující úpravou obsaženou ve stanovách družstva. Jen za těchto podmínek je možno činit závěr, že MSD mohla přistoupit k realizaci oprávnění vyplývajícího z § 4 odst. 7 ZSÚD vůči subjektu, kterému úvěr poskytla (společnost RAY-ON, a. s.). Je proto nezbytné učinit skutkové zjištění, zda další členský vklad byl touto společností složen v souladu se stanovenými podmínkami.

70. Obviněný sice namítá, že pohledávka MSD z důvodu nesplácení úvěru mohla být vyjma vkladu společnosti RAY-ON a.s. započtena i proti jeho osobnímu vkladu a dále zmiňuje zajištění pohledávky jeho ručením jako zákonného a smluvního ručitele, avšak tento jeho poukaz není důvodný.

71. Na možnost vzniku ručitelského závazku člena statutárního orgánu upozornil Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013 (uveřejněno pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s řešením otázky, zda v situaci, kdy se nelze uspokojit na majetku společnosti, přichází v úvahu jiné řešení, zmínil, že „[j]de-li o akciovou společnost nebo společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku“. Podle § 194 odst. 6 obch. zák. [č]lenové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí. Dodat lze, že po datu 1. 1. 2014 se takové posouzení nabízí na podkladě § 159 odst. 3, § 2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. a § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

72. Uvedené ustanovení zakládá zákonné solidární ručení členů představenstva vůči třetím osobám, kterým z porušení jejich povinností vznikla škoda. Rozsah ručení členů představenstva za závazky společnosti ve vztahu k třetím osobám je však omezen rozsahem jejich odpovědnosti za škodu vzniklou z porušení povinností při výkonu funkce, přičemž plnění z titulu ručení členů představenstva mohou věřitelé společnosti vymáhat za podmínek zde stanovených až poté, co marně uplatnili svůj nárok u společnosti [viz Štenglová, Ivana. Díl 7 (Odpovědnost a ručení členů představenstva). In: Dědič, Jan, Štenglová, Ivana, Kříž, Radim, Čech, Petr. Akciové společnosti. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 459. ve spojení se Štengová, Ivana. § 194 (Volba členů představenstva, jejich povinnosti a odpovědnost). In: Štenglová, Ivana, Plíva, Stanislav, Tomsa, Miloš a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 721.].

73. Jakkoli obviněný poukazoval na to, že vystupoval jako zákonný ručitel – člen statutárního orgánu dlužníka, nerozvinul svou dovolací argumentaci tak, aby přesvědčivě doložil, že i jeho další členský vklad mohl plnit zajišťovací funkci způsobem umožňujícím závěr, že jeho existence vylučovala vznik škody na majetku poškozeného (MSD). Na rozdíl od případu dalšího členského vkladu subjektu, jemuž byl úvěr poskytnut (úvěrového dlužníka), vůči němuž mohlo družstvo (MSD) postupovat při splnění zákonem stanovené podmínky (nesplacení úvěru ve sjednané lhůtě) způsobem upraveným v § 4 odst. 7 ZSÚD, aniž by se takovému postupu mohl daný subjekt efektivně bránit, ve vztahu k dalšímu členskému vkladu jiného subjektu takto bez dalšího postupovat nemohlo. Z uvedeného – ve spojení se shora citovanou judikaturou ve vztahu k zohlednění zajištění pouze v případě, že mohlo být účinným a rychlým prostředkem k nápravě protiprávního stavu vyvolaného nesplacením jistiny (viz bod 63.) – vyplývá, že zákonné ručení obviněného z jeho pozice člena statutárního orgánu nelze považovat za takové zajištění pohledávky, jež by mohlo mít vliv na stanovení výše škody způsobené jeho zaviněným protiprávním jednáním.

74. Mimo to nelze odhlížet od faktu, že dovolatelem zmiňovaný další členský vklad jeho – jako fyzické osoby (18 000 000 Kč) nedosahoval výše poskytnutého úvěru, takže poukaz na něj se závěrem, že MSD nemohla vzniknout škoda není akceptovatelný. Z hlediska danosti zákonem vyžadovaného zavinění lze zmínit, že v situaci, kdy „dlužník je minimálně srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru, a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami … je naplněna subjektivní stránka trestného činu“ (viz usnesení ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 163/2020).

75. Co se týče ručení obviněného blankosměnkou, k němuž se zavázal ve smlouvě o úvěru, ani toto nelze ve vztahu k výši zajištění předmětného úvěru zvažovat (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 3 Tdo 813/2021), neboť jeho majetek nebyl dostačující na splacení úvěru s ohledem na jeho závazky z dalších úvěrů – mj. ručil směnkou vlastní také v případě úvěru společnosti u Moravského peněžního ústavu – spořitelního družstva ve výši 90 mil. Kč. Odkázat lze dále na finanční šetření k osobě obviněného provedené v přípravném řízení (závěrečná zpráva na č. l. 1431–1436).

76. Druhou podmínkou nezbytnou k tomu, aby další členský vklad mohl být považován za okolnost, kterou je třeba zohledňovat při právním posouzení skutku, je zjištění vylučující možnost, že vložené prostředky jsou ve skutečnosti výnosem z trestné činnosti (§ 135b tr. zákoníku) páchané na družstvu (MSD). Podstatou úpravy obsažené v § 4 odst. 7 ZSÚD je možnost náhrady majetkové újmy nastalé družstvu v důsledku nesplnění závazku subjektem, jemuž byl úvěr poskytnut (nesplacení jistiny, úroků atd.), majetkem od něj (družstva) odlišného subjektu (úvěrového dlužníka či další osoby), kterým je úvěr zajišťován. K absurdním závěrům by vedlo, pokud by ve prospěch pachatele úvěrového podvodu – z důvodu závěru, že nedošlo ke vzniku škody – měl být zohledňován další členský vklad, jenž by měl původ v majetku družstva a byl opatřen protiprávní činností pachatele (např. v důsledku složení peněžních prostředků z úvěru získaných v rozporu s jeho účelovým vymezením). Takto by – při postupu podle § 4 odst. 7 ZSÚD – byl zvýhodňován pachatel, který jako zástavu (v takto přeneseném smyslu, ač důvod složení peněžních prostředků v podobě dalšího členského vkladu byl primárně zcela odlišný, tj. profitovat na tvorbě zisku družstva) vložil ke škodě družstva protiprávním činem získané prostředky, vůči jedinci, který složí řádnou zástavu (v jeho majetku či majetku jiného subjektu se nacházející hodnotu). Bylo by v rozporu s obecnou právní zásadou nemo turpitudiem suam alegare potest (nikdo nemůže mít prospěch ze zneužití práva či z porušení práva anebo z toho, že nejednal v dobré víře), pokud by u pachatele trestného činu úvěrového podvodu bylo v jeho prospěch zohledněno jeho protiprávní jednání (ať již mající povahu souzeného skutku, tj. vložení dalšího členského vkladu tvořeného prostředky získanými např. použitím peněz z úvěru v rozporu s jeho účelovým určením, či protiprávního jednání stejného charakteru předcházejícího) a vklad tvořený prostředky pocházejícími z trestné činnosti byl posouzen jako okolnost vylučující závěr o vzniku škody, kterou skutkem, ohledně něhož se řízení vede, způsobil.

77. Požadavek na nezohlednění dalšího členského vkladu, jehož prostředky tvoří výnos z trestné činnosti, je podpořen zjištěním, že takto vložené prostředky by byly investicemi, které měly generovat další zisk, a to z majetku téhož subjektu (formou podílu na zisku ve smyslu čl. XIV./2. stanov MSD). Ve věci posuzované přitom obviněný právě vidinou takového zisku odůvodňoval navyšování další členského vkladu (viz i bod 205. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

78. Dosud uvedené ústí do závěru, že realizace postupu upraveného zněním § 4 odst. 7 ZSÚD (případně její možnost) úvěrujícím družstvem vůči takovému dalšímu členskému vkladu (tj. vkladu majícímu původ v prostředcích družstva poskytnutých jako účelově vázaný úvěr) by nemohla vést k závěru, že jednáním pachatele (v případě posuzovaném jednáním obviněného popsaném v žalobním návrhu) škoda v důsledku takového zajištění nevznikla. Postup realizovaný vůči z těchto zdrojů pocházejícím prostředkům, tj. použití takového dalšího členského vkladu způsobem upraveným v § 4 odst. 7 ZSÚD by v důsledku řečeného mohl být považován pouze za způsob náhrady z trestného činu již vzniklé škody, který je nerozhodný z hlediska právní kvalifikace skutku.

IV./4. K požadavkům plynoucím z práva na spravedlivý proces

79. Z judikatury Ústavního soudu a obdobně i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vyplývá pro soudy povinnost poskytnout účastníku řízení dostatečné zdůvodnění svých závěrů, které byly podstatné pro jimi vydané rozhodnutí. Tento závazek se na ně vztahuje bez ohledu na to, v kterém stupni své rozhodnutí vydali. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 122/96 ze dne 24. 3. 1998 vyložil, že „[o]dvolací soud má dále povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž realizuje své právo na obhajobu (viz i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práva a svobod). Tuto povinnost odvolací soud porušuje, pokud ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry“.

80. Důležitost přesvědčivého odůvodnění soudního rozhodnutí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyzdvihl v řadě svých rozhodnutí ESLP. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být zejména stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 24. 1. 2017, Paradiso a Campanelli proti Itálii, č. 25358/12, bod 210.) či nereagování soudu na tvrzení, které si vyžaduje specifickou odpověď, neboť je pro výsledek řízení rozhodující (srov. rozsudky ze dne 3. 5. 2007, Bochan proti Ukrajině, č. 7577/02, bod 84.; či ze dne 15. 2. 2007, Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, bod 30.). V zásadě jen taková tvrzení vyžadují vždy explicitní a jasnou odpověď soudu (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84.). V trestním řízení mají takovou povahu např. skutečnosti zpochybňující závěr o vině stěžovatele, na něž obviněný poukázal (srov. např. rozsudek ze dne 15. 1. 2013, Mitrofan proti Moldávii, č. 0054/07, bod 54.). Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje přitom z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. rozsudky ze dne 21. 5. 2002, Jokela proti Finsku, č. 28856/95, bod 73.; ze dne 2. 10. 2014, Hansen proti Norsku, č. 15319/09, bod 60.; ze dne 27. 9. 2007, Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, č. 6301/05, bod 42.; či ze dne 13. 1. 2009, Taxquet proti Belgii, č. 926/05, bod 40.). Strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek řízení (viz rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84., rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Y?ld?z proti Turecku, č. 39407/03, bod 42., nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019, Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82).

81. Jakkoli se připouští, že soud nemusí reagovat na jakoukoli výhradu účastníka řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 795/2, či rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, Helle proti Finsku, č. 20772/92, body 59. – 60.), z hlediska nyní nastoleného je povinen reagovat na námitku, která má podstatný význam pro jeho rozhodnutí. Za takovou je v případě posuzovaném nezbytné pokládat námitku dovolatele, kterou se snažil přesvědčit odvolací soud o vadnosti právního závěru soudu prvního stupně stran užití znaku kvalifikované skutkové podstaty v podobě způsobení škody velkého rozsahu. Pokud se k ní odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyslovil, zatížil své rozhodnutí vadou, která koliduje s právem obviněného na spravedlivý proces z důvodů právě vyloženého. V této souvislosti lze zmínit, že deficit rozsudku odvolacího soudu se projevuje i v tom, že se explicitně nevyjádřil ani k námitce vznesené vůči závěru soudu prvního stupně, že s peněžními prostředky MSD společnosti RAY-ON a.s. poskytnutými obviněný naložil v rozporu se jejich účelovým určením.

IV./5. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům

82. Jelikož následující námitky nejsou vůbec z povahy věci schopny odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí, omezuje se dovolací soud pouze na stručné vyjádření.

83. Dovolatel poukázal na „procesní kontext postupu orgánů činných v trestním řízení“, kdy došlo k postupnému spojení projednávaných trestních věcí a následnému vyloučení trestního řízení vedeného proti Ing. Vlastimilu Hudečkovi. Jedná se podle něj o „účelové, nelogické a nijak nevysvětlitelné … procesní konstrukce“. Navzdory tomu, jaký dojem se snaží dovolatel navodit svojí argumentací v dovolání, odvolací soud ve svém rozsudku postup soudu prvního stupně neoznačil za nesprávný či vadný (v bodě 64., ani jinde).

84. O splnění podmínek pro vyloučení a spojení věci podle § 23 tr. ř. rozhoduje soud, přičemž je pouze na jeho uvážení, zda jsou zákonem stanovené podmínky pro tento postup splněny. Rozhoduje usnesením, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Jedná se primárně o procesní instituty, které napomáhají řádnému vedení trestního řízení, a uplatňují se, nastanou-li důvody, proč nelze nadále vést řízení proti obviněným, o nichž bylo vedeno společné řízení (vyloučení věci), či naopak je možno vést společné řízení proti obviněným, jejichž stíhání bylo doposud vedeno samostatně. Soud prvního stupně tento postup odůvodnil také ve svém rozsudku (bod 113.).

85. Dovolatel dále namítl, že uložený trest nezohledňuje „odstup od skutku, přístup odsouzeného k řízení apod.“. Samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které

dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Krom toho byl uložený trest přezkoumán odvolacím soudem a na uvedenou námitku dovolatele již reagoval.

86. Dále je nutno zdůraznit, že pokud obviněný odkazoval na argumentaci uvedenou ve svém odvolání, nemůže takový jeho odkaz založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nejvyšší soud se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f tr. ř. (tedy jsou vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání). Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech je tak argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem a není možné je objektivně akcentovat a na základě nich napadená rozhodnutí přezkoumávat.

V. Způsob rozhodnutí

87. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný důvodně uplatil námitky obsahově vyhovující dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jelikož se napadená rozhodnutí přesvědčivým způsobem nevypořádala s obhajobou obviněného týkající se důvodnosti právního posouzení v rozsudku soudu prvního stupně popsaného skutku jako zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, vyvstal důvod k aplikaci § 265l odst. 1 tr. ř. Z výše uvedených skutečností totiž plyne, že první alternativa tohoto dovolacího důvodu, tj. nesprávné právní posouzení skutku, je naplněna nedostatečným popisem skutku v části b), který neumožňuje jeho podřazení pod znaky základní skutkové podstaty upravené v § 211 odst. 2 tr. zákoníku. Alternativa druhá, tj. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, je naplněna nesprávností závěru o nemožnosti zohlednění dalšího členského vkladu při zvažování výše způsobené škody (nesprávnost intepretace § 4 odst. 7 ZSÚD), což má za následek i dopad do roviny první alternativy, a to v souvislosti s dosud nepřesvědčivým závěrem o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty způsobení škody velkého rozsahu.

88. Dovolací soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně (vzhledem k tomu, že oběma rozhodnutími soudů nižších stupňů bylo rozhodováno i o obviněném P. K., ohledně něhož k žádné změně tímto rozhodnutím nedošlo) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2023, č. j. 10 To 62/2023-3883, a to ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. Davida Šaffera, MBA, a rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 10 T 6/2019-3591, a to ve všech výrocích týkajících se téhož obviněného. Současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze věc přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

89. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání, jelikož bylo zřejmé, že zjištěnou vadu nelze napravit ve veřejném zasedání.

VI. K dalšímu řízení ve věci

90. Úkolem soudu prvního stupně je, aby na podkladě podané obžaloby o vině obviněného znovu rozhodl, a to s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v tomto usnesení. Připomíná se, že orgán, jemuž byla věc vrácena k novému rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení, a že je povinen provést důkazy, jejichž provedení mu nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Při dalším rozhodování je tak městský soud ve smyslu citované úpravy vázán právní názorem, který se vztahuje k významu poskytnuté záruky, potažmo významu § 4 odst. 7 ZSÚD, a vývody stran skutkových zjištění, která podmiňují její zohlednění v rovině viny, tj. při právní kvalifikaci skutku. Jelikož v tomto směru dosud nebyla věc posuzována a dokazování nebylo zaměřeno na objasnění skutečností nezbytných pro meritorní rozhodnutí, je zjevné, že pro rozhodování o vině obviněného bude muset být dokazování zaměřené na objasnění nastíněné problematiky (tj. splnění zákonných podmínek složení tzv. dalšího členského vkladu a vyjasnění povahy prostředků k tomuto účelu složených) doplněno. I když zjištění skutkového stavu nezbytného pro rozhodnutí je prvořadě úkolem soudu prvního stupně, který dokazování v rozsahu splnění tohoto úkolu provádí, nelze nevidět, že na straně druhé je věcí státního zástupce, aby snesl dostatek důkazů svědčících o důvodnosti jím podané obžaloby, potažmo pak o důvodnosti v ní uvedené právní kvalifikace skutku, jehož spáchání je obviněnému kladeno za vinu. Soud by jeho roli neměl nahrazovat. I s přihlédnutím k těmto východiskům by proto mělo být další dokazování realizováno za výrazné procesní aktivity státního zástupce.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 8. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu