6 Tdo 581/2025

6 Tdo 581/2025-414

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 8 To 174/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 215/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 4 T 215/2023, uznal obviněného M. N. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Toho se dopustil se spoluobviněnými M. S. a M. S. v podstatě tím, že po předchozí domluvě, dne 20. 4. 2023 v době od 6:30 do 6:35 hodin, na lesní cestě XY v Brně-XY, v úmyslu zmocnit se při venčení psa plemene švýcarský bernský honič jménem XY, napadli poškozeného V. K., kterému byl pes na základě předávacího protokolu svěřen správcem dědictví do péče, a to tak, že se ho nejprve M. S. a M. S. ptali na jméno psa, a když jim odpověděl a oni si ověřili, že se jedná o psa, který je předmětem jejich zájmu, poškozeného obestoupili, jeden z nich řekl druhému „chyť toho psa, dělej, vem toho psa“, při tom chytli poškozeného každý za jedno rameno, ruce mu zkroutili za záda tak, že byl nucen se předklonit a takto jej drželi, a vytáhli mu z kapsy bundy ovladač na elektrický obojek psa, a poškozenému říkali, „ať se nevzpouzí, že dostane jinak do rypáku a může to být pro něj ještě horší“. Mezitím M. N., který stál poblíž u zaparkovaného vozidla a celé jednání sledoval, k sobě přivolal psa, na kterém byl připevněn elektrický obojek, kterého naložil do vozidla a odjel. Poté M. S. a M. S. poškozeného pustili a odešli.

2. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolaní obviněného, spoluobviněných, státní zástupkyně a poškozeného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 8 To 174/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně založil své závěry výhradně na výpovědi poškozeného, přestože neexistuje žádný přímý svědek události a svědkyně M. Š. popsala pouze zvukový vjem, nikoli samotný průběh incidentu. Podle obviněného soud porušil zásadu in dubio pro reo tím, že bez dalšího přijal verzi poškozeného, ačkoli bylo prokázáno, že tvrzené zranění (ruptura rotátorové manžety) nebylo způsobeno obviněnými. Tato skutečnost narušuje ucelenost řetězce nepřímých důkazů, na kterém soud stavěl své rozhodnutí. Znaleckým posudkem bylo vyvráceno tvrzení poškozeného o způsobu fyzického útoku, přesto soudy jeho výpověď přijaly jako věrohodnou. Obviněný namítl, že se soudy nevypořádaly s možnými motivy poškozeného a svědkyně k nepravdivé výpovědi, zejména s ohledem na uplatněný nárok na náhradu škody přesahující půl milionu korun. Postup soudů je podle něj v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, III. ÚS 398/97, který stanoví požadavek na přesné a nedeformované hodnocení důkazů.

5. Obviněný rovněž namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho vnitřní přesvědčení o vlastnictví psa, což mělo vliv na subjektivní stránku trestného činu. Měl důvod se domnívat, že pes patří jemu, neboť s jeho majitelkou žil téměř dvacet let, vedli společnou domácnost a pes s nimi žil 3,5 roku. Tento skutkový omyl nebyl soudy náležitě zohledněn. Podle obviněného měl být proveden důkaz záznamem o podání vysvětlení z 13. 11. 2022, který měl doložit jeho přesvědčení o vlastnictví psa. Ačkoli soud prvního stupně dospěl k závěru, že se obviněný nemohl domnívat, že je vlastníkem psa, v odst. 26 rozsudku výslovně uvedl, že má pro obviněného „jisté pochopení v tom, že pes pro něj nebyl cizí a zřejmě i on sám jej považoval za svého“. Obviněný má za to, že stejný omyl se vztahoval i na elektrický obojek s ovladačem, který považoval za svůj, neboť jej běžně používal. Závěrem zpochybnil závěr soudů o vlastnictví psa s odkazem na možnost vydržení vlastnického, resp. spoluvlastnického práva podle občanského zákoníku. Navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.

6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného směřují především proti hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozeného, kterou soudy považovaly za věrohodnou a dostatečnou. Podle státního zástupce výpověď poškozeného není osamocená, ale je podpořena dalšími důkazy, jako jsou výpovědi svědkyň, listiny z pozůstalostního řízení a lékařská zpráva. Tyto důkazy tvoří ucelený důkazní komplex, který umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Státní zástupce má za to, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neexistuje zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto není důvod pro zásah dovolacího soudu. Pochybnosti o poranění poškozeného nemají vliv na samotný průběh skutku, neboť výpověď poškozeného má oporu i v dalších důkazech.

7. K námitce obviněného, že jednal v domnění, že pes a příslušenství patří jemu, státní zástupce vyložil ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a

uvedl, že právní posouzení skutku vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy, nikoli z verze obviněného. Podle státního zástupce obviněný nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem psa a obojku, neboť nebyl stranou kupní smlouvy, cenu nehradil a věděl, že pes byl svěřen poškozenému. Tím je vyloučena i možnost vydržení. Subjektivní stránka trestného činu loupeže byla naplněna, neboť obviněný jednal s vědomím, že se zmocňuje cizí věci. Pokud jde o vyjádření soudu prvního stupně, že pes pro obviněného nebyl cizí, měl zde podle státního zástupce soud na mysli lidské či citové hledisko. Závěrem státní zástupce dodal, že případ nelze považovat za bagatelní, neboť čin byl plánovaný a spáchaný kolektivně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

8. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

13. Obviněný ve svém dovolání konkrétní rozpor mezi obsahem provedeného důkazu a vyvozeným skutkovým zjištěním podstatným pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku neoznačil a nezmínil ani žádný procesně nepoužitelný důkaz. Jeho námitky spočívají především ve zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozeného, resp. vytýkají soudu prvního stupně, že tuto výpověď jako věrohodnou hodnotil. Dále pak obviněný opakuje svou provedeným dokazováním vyvrácenou obhajobu týkající se jeho údajného přesvědčení o vlastnickém právu k psovi jménem XY.

14. I podle Ústavního soudu „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.

15. V daném případě tak lze pouze konstatovat, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

16. O deformaci důkazů se nejedná ani v případě hodnocení výpovědi poškozeného a svědkyně M. Š. soudem prvního stupně. Obviněný ostatně ani neuvádí, že by byly tyto výpovědi soudem prvního stupně nesprávně reprodukovány (a v čem konkrétně). Soudu prvního stupně vytýká, že tyto důkazy považoval za věrohodné, přičemž možnou motivaci ke křivé výpovědi obou těchto svědků shledává v uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody.

17. K tomu je možno nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů uvést, že především už samotná verze události, jak ji vylíčil obviněný (a s určitými odchylkami spoluobvinění), se jeví jako nevěrohodná. Obviněný a spoluobvinění v brzkých ranních hodinách vyrazili na odlehlé místo, kde poškozený venčil psa. Toto si předem naplánovali, zjišťovali, kdy a kam chodí poškozený venčit. Nešlo o žádnou domluvenou schůzku, poškozený o ničem nevěděl, spoluobviněné neznal. Obviněným uvedený popis průběhu následujících událostí s těmito fakty ostře kontrastuje. Na místě se podle obviněného spoluobvinění šli projít, zatímco pes spatřil obviněného a sám mu skočil do auta. Zranění si měl poškozený podle spoluobviněných způsobit tím, že se proti nim rozběhl a vrazil do nich ramenem (což ovšem vyloučil znalec z oboru zdravotnictví). Ovladač obojku mu měl vypadnout. Obviněný ani spoluobvinění nevysvětlili, z jakého důvodu si u poškozeného spoluobvinění ověřovali jméno psa, pokud se měli celé události účastnit pouze jako svědci, resp. proč jim obviněný předem ukazoval dokumenty, které podle něj měly jeho vlastnictví psa prokazovat.

18. Soud prvního stupně měl však k dispozici další důkazy. Na tomto místě je třeba upozornit, že se ve věci nejednalo o ucelený řetězec pouze nepřímých důkazů, jak soud prvního stupně nesprávně uvedl (a jak obviněný zpochybnil), neboť výpověď poškozeného je samozřejmě důkazem přímým, nadto velmi relevantně podpořený výpovědí M. Š. Svědkyně M. Š. pak nebyla s poškozeným v žádném vztahu, znala jej pouze od vidění z venčení psů. Byť samotné napadení přímo neviděla, popsala situaci těsně před ním a po něm tak, že to zcela korespondovalo s výpovědí poškozeného. Samotný incident vnímala sluchem, neboť se nacházela velmi blízko, popsala křik muže (poškozeného) a kňučení psa. Poškozený sám pak autenticky oznamoval incident na tísňovou linku Policie České republiky s tím, že byl přepaden a byl mu odcizen pes, uvedl i registrační značku vozu obviněného, kterou má vyfocenu i svědkyně M. Š., jakož i to, že obviněný měl s sebou na místě dva komplice.

19. Soud prvního stupně neměl žádný důvod nevěřit výpovědi poškozeného, pokud jde o průběh incidentu. Sporným se stal po provedeném dokazování pouze rozsah způsobeného zranění, což vyústilo v odkázání poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. To ovšem neznamená, že poškozený neutrpěl žádné zranění a napadení si vymyslel. Poškozenému byla diagnostikována ruptura rotátorové manžety sice až 31. 5. 2023 (až tehdy mu bylo provedeno příslušné vyšetření), lékaře však navštívil již v den incidentu a z lékařských zpráv je patrné, že v léčbě kontinuálně pokračoval.

Byť lékařské nálezy jsou primárně založeny na jeho subjektivních sděleních bolesti, jsou zcela v souladu s mechanismem vzniku zranění, jak jej popsal poškozený, a naopak neodpovídají nárazu ramenem do spoluobviněných (viz již zmíněné závěry znaleckého posudku prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., na č. l. 137v-138 spisu). Znalec se vyjádřil také v tom smyslu, že zranění je zvenčí pouhým pohledem nezjistitelné. Lékařské zprávy tedy potvrzují věrohodnost výpovědi poškozeného, neboť je zřejmé, že ten opakovaně navštěvoval lékaře (ve dnech 20.

4., 28. 4., 12. 5. a 31. 5. 2023), byl vyšetřován a stěžoval si na bolest. Stručně shrnuto, soud prvního stupně neměl žádný důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi poškozeného o průběhu incidentu nebo o věrohodnosti výpovědi svědkyně M. Š., ale právě naopak. Naproti tomu výpověď obviněného a spoluobviněných byla v mnoha ohledech nelogická a nevěrohodná. Je možné navíc ještě v souladu s odvolacím soudem podotknout, že úřední záznam o vysvětlení svědkyně z přípravného řízení byl v hlavním líčení čten v souladu s § 211 odst. 6 tr.

ř., tedy mimo jiné za souhlasu obviněného. Pokud měl o její věrohodnosti pochybnost, není zřejmé, proč netrval na osobním výslechu svědkyně u hlavního líčení. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího.

20. Pokud jde o vědomí obviněného o tom, že pes a obojek s ovladačem byli ve vztahu k němu věcí cizí (což bylo podkladem pro závěr o naplnění subjektivní stránky projednávané trestné činnosti), tím se soud prvního stupně zabýval v odst. 14-15 a 21 odůvodnění rozsudku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že smlouvu o koupi psa uzavřela zesnulá M. F., která podle obviněného byla jeho přítelkyní, podle poškozeného a svědkyně Z. M. měla paralelně dva vztahy, tedy s obviněným a s poškozeným. S obviněným se však před prázdninami roku 2022 rozešla a zůstala trvale bydlet s poškozeným. Sám obviněný vypověděl, že psa byla přítelkyně koupit s poškozeným. Jelikož si byl vědom, že s ní nežil v manželském svazku, muselo mu být zřejmé, že vlastnické právo k psovi, stejně jako k jiným věcem nacházejícím se ve společné domácnosti, které jeho přítelkyně zakoupila a přinesla domů, mu nepřísluší. Své tvrzení, že jí polovinu kupní ceny za psa dal ve formě dárků, nijak nedoložil a soud je logicky považoval za účelové již s ohledem na obsah takového tvrzení. Bylo tedy prokázáno, že obviněný neměl žádný důvod se domnívat, že je vlastníkem či spoluvlastníkem psa. Stejně tak ohledně obojku v podstatě jediným argumentem obviněného bylo, že obojek koupila či přinesla domů přítelkyně a že jej při venčení psa používal. Ačkoli je obojek určen k venčení psa, není evidentně jeho součástí či příslušenstvím.

21. Obviněný podle své výpovědi s majitelkou psa nejen žil, ale také podnikal. V průběhu let kupovali nemovitosti, přičemž některé měl ve vlastnictví on, jiné ona. Po její smrti se ohledně psa obracel nejprve na jejího otce. I to svědčí o tom, že obviněný si byl vědom, že se zemřelou přítelkyní nežili v manželství a neměli tedy společné jmění. Byl si evidentně vědom, že není vlastníkem věcí, které jí před smrtí patřily. Vzhledem k tomu, že u jiných věcí řešili, kdo je bude mít ve vlastnictví, muselo mu být zřejmé, že v případě psa se po smrti jeho přítelkyně bude rovněž řešit, komu připadne do vlastnictví. Obviněný ve své výpovědi hovořil o tom, že když poškozená pobývala u poškozeného, brala si psa s sebou. To rovněž nasvědčuje jeho vědomí, že se psem poškozená nakládala jako jeho výlučná vlastnice. Obviněnému tak muselo být zřejmé, že není žádný právní důvod, který by zakládal jeho vlastnické právo k psovi a k obojku. Jak však již bylo řečeno, tyto námitky obviněného jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudem prvního stupně a pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný zákonný dovolací důvod nespadají.

22. Jedinou námitkou uplatněnou v souladu s citovaným dovolacím důvodem je výtka spočívající v tom, že soudy jako důkaz neprovedly úřední záznam Policie České republiky o podání vysvětlení ze dne 13. 11. 2022, který má podle obviněného prokazovat jeho přesvědčení, že je vlastníkem psa. K tomuto důkaznímu návrhu se vyjádřil odvolací soud v odst. 9 svého usnesení, na který je možné odkázat. Odvolací soud konstatoval, že důkaz má z hlediska skutkového stavu okrajový, nepodstatný význam. S tím se lze ztotožnit. Skutečnost, že se obviněný již dříve domáhal, aby byl pes v jeho péči, totiž žádným způsobem neprokazuje, že by měl mít nějaký právní důvod, od kterého své vlastnictví psa odvozoval. Jinými slovy, to že obviněný má k psovi citový vztah a chce ho, není totéž, co dobrá víra, že mu pes patří. Pro tu by musel mít nějaký relevantní důvod, na základě kterého by mohl věřit, že vlastnické právo k psovi nabyl. Jak už bylo výše vysvětleno, takový důvod dán nebyl. Naopak mnohé skutečnosti dávaly obviněnému jasnou informaci o tom, že pes jeho majetkem není. Skutkový závěr soudů nižších stupňů tak nemohl zvrátit důkaz záznamem o podání vysvětlení obviněného použitý v přestupkovém řízení, v němž údajně obviněný vyslovuje (stejně jako v rámci své obhajoby v řízení trestním) své přesvědčení o právu na psa. Takový důkazní návrh byl pro nadbytečnost odmítnut zcela důvodně.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

24. Z uvedeného výkladu je patrné, že tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají námitky týkající se zavinění, neboť je obviněný zakládá na vlastní verzi skutkového děje, podle které se domníval, že je vlastníkem psa, a proto skutek spáchal ve skutkovém omylu. Podle zjištění soudu prvního stupně však obviněný věděl, že vlastníkem psa a obojku není. Tento závěr soud prvního stupně dostatečně odůvodnil v odst. 14-15 a 21 rozsudku. Pokud pak v odst. 26 poněkud nejednoznačně formuloval, že má pro obviněného jisté pochopení v tom, „že pes pro něj nebyl cizí a zřejmě i on sám jej považoval za svého“, je zřejmé, že tím neměl soud prvního stupně na mysli subjektivní stránku trestného činu, ale pouze při úvahách o trestu (jak plyne ze systematiky odůvodnění) přihlížel k emocionálnímu vztahu obviněného k psovi.

25. V podstatě jedinou námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tak poměrně stručná zmínka v závěru dovolání, že obviněný „mohl“ vlastnické, resp. spoluvlastnické právo k psovi a obojku s ovladačem vydržet podle občanského zákoníku. V této souvislosti však obviněný žádnou podrobnější argumentaci neuvedl, zejména tedy nesdělil, od jaké skutečnosti a okamžiku by se měla odvíjet jeho dobrá víra, že je vlastníkem psa a obojku. S přihlédnutím k předchozímu obsahu dovolání by bylo možné pouze zopakovat, že takovou skutečností nemůže být prostý fakt, že žil s majitelkou psa ve společné domácnosti, že psa venčil a používal při tom obojek. Nebylo nijak prokázáno, že by se s přítelkyní dohodl např. na společném zakoupení psa, naopak i z výpovědi obviněného vyplynulo, že si přítelkyně brala psa k poškozenému s sebou. V případě obojku pak bylo dokonce prokázáno, že je majetkem poškozeného, který jej zakoupil.

26. Současně není zřejmé, jak obviněný myslel svou námitku, že by měl k psovi vydržet spoluvlastnické právo. Pokud tím narážel na své tvrzení, že přítelkyně přišla se sdělením „koupila jsem nám psa“, lze opět poukázat na výše uvedené. Pokud tím chtěl říci, že v důsledku soužití s vlastnicí psa ve společné domácnosti po určitou dobu nabyl vydržením spoluvlastnický podíl k jejímu psovi, pak samozřejmě občanský zákoník s pouhým soužitím s vlastníkem věci takový právní účinek nespojuje. Kromě toho podle zjištěného skutkového stavu obviněný nemohl být držitelem psa, neboť ho sice dle svého sdělení v době přítomnosti partnerky ve společné domácnosti venčil, jinak si ho ale brala s sebou, když pobývala jinde. Samozřejmě strohost zmíněné právní argumentace, nadto formulované hypoteticky (…“mohl nabýt… právo“…), v kombinaci s vázaností dovolacího soudu obsahem a rozsahem dovolání, při nemožnosti dovolací argumentaci rozvíjet a domýšlet, neumožňují Nejvyššímu soudu jakkoli blíže na takovou argumentaci reagovat. Nejvyšší soud jako soud dovolací je totiž vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Nejvyšší soud proto může vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodnil. Není a nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet za obviněného dovolací argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).

27. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy dovolání zjevně neopodstatněné.

V. Způsob rozhodnutí

28. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., nebyly opodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 7. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu